Francie to není jenom Eifelovka a víno!

Přesně tak! Taky je to země, kde se řeže hodně dobrý punk & oi! Když jsem se před několika měsící probíral svojí sbírkou vinylů a muzikou v počítači, uvědomil sem si, že kapely z Francie vlastně tvoří podstatnou část. Nikdy jsem nebyl nějak zvlášť zaměřen na francouzskou scénu ale asi přirozeně tím, že jsem hodně náročný posluchač, snažím se hledat kvalitní kapely a Francie (jak jsem později sám zjistil) jich má opravdu hodně a tak začaly postupně tvořit značnou část mé sbírky. Hodně lidí mi už říkalo, že francouzština se do punku nehodí a že se to nedá poslouchat, mě naopak její charakteristické "chrochtání" do oi! & punku sedne jako prdel na hrnec. Je sice pravda, že 99% tamních kapel zpívá ve své mateřštině a i texty v bookletech bývají málokdy přeloženy do angličtiny, takže jazyková bariéra je opravdu velká ale ani to mě nikdy neodradilo, protože frantíci do kytar prostě řezat umí a nebál bych se tvrdit, že francouzská scéna patří k těm nejkvalitnějším v Evropě! I přes velikost tamní scény a množství kapel, je trochu škoda, že až na pár vyjímek moc často mimo Francii nejezdí. A tak, když nemůže "hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře", a je pár kapel o kterých uvažuji už delší dobu, že bych se kvůli nim do Francie klidně vypravil. Tento článek neberte ani jako scene report, jde jen o můj top list oblíbených kapel, které určitě stojí za pozornost a protože Francie nejsou jenom dnes tak protěžovaní Lion´s Law, tak doufám, že tu objevíte i něco nového. Některé z kapel zde uvedených už bohužel nefungují, nicméně to nevidím jako důvod proč se o nich nezmínit. Některé možná znáte, některé ne a u některých se vám zrovna nemusí líbit jejich politický postoj ale to už je věc čistě na vás, jak se s tím poperete. Většinou jde o oi! ale najdete tu i punk, folkpunk nebo post-punk. Dobrá muzika se má rozšiřovat a já se vždycky rád podělím a někomu zase rozšířím obzory. Nečekejte žádný podrobný popis s rozsáhlou diskografií ani bandstory, jde jen o stručný náhled, navíc v době internetu si podrobnější informace a hudební ukázky dokáže obstarat každý sám. Takže tady to máte! 

Berurier Noir

Kapela vznikla v Paříži v roce 1983 a za šest let své existence se stala ikonou tamní punkové scény 80. let. Dodnes patří ke kultovním francouzským kapelám. Co bylo na Berurier Noir zajímavé je to, že místo bubeníka používali automat na vytváření beatů, solovou kytaru + zpěv a tak se v podstatě jednalo o dvoučlennou kapelu, která i s tímto naprostým minimem dokázala produkovat naprosto energickou a přímočarou muziku. Nicméně jejich vystoupení často doprovázela cirkusově stylizovaná show v podobě žoglérů, fireshow, klaunů apod., takže na podiu měli častokrát víc lidí, než většina punkových kapel. Postupem času jejich popularita stále rostla, až se dostali i do velkých koncertních hal a párkrát se objevili i v televizi. Berurier Noir sice nepatřili přímo k anarcho-punkové scéně ale byli anarchysmem do velké míry ovlivnění o čemž svědčí např. jejich songy Makhnovtchina nebo Descendons Dans la Rue. Kapela se rozpadla v roce 1989, v roce 2003 se na pár let opět vrátili na podia a začali vydávat nové desky ale už v roce 2006 se definitivně rozpadají. Jelikož Berurier Noir jsou opravdovou legendou francouzské scény a zasluhovali by si podrobnější popis, odkážu vás na jeden starší článek.

diskografie

Komintern Sect

Legenda francouzského oi! a jak já s oblibou říkám "francouzští 4-Skins". Kapela se dala dohoromady v roce 1981 v Orleans. V 80. letech patřili společně s Tolbiac's Toads, R.A.S, Warrior Kids a Camera Silens, k předním oi! kapelám ve Francii. Podle mě jejich nejlepší album je druhá deska Dernier Combat z roku 1985, kde najdete jedny z jejich nejznámějších hitů jako jsou Les Années D'Acier, Sonia, Reves de Liberte nebo Dernier Combat. Pro mě je tahle kapela synonymem toho co si představím, když se řekne oi!, hrubý a neobroušený punk ulice, jak se sluší a patří. V roce 1987 se kapela rozpadá, skoro 30 let o nich nebylo slyšet až v roce 2014 se vrací na podia a o dva roky později vydávají u Contra Records mini-album D'Une Meme Voix.

diskografie

Camera Silens

Z Bordeaux pochází další oi! legenda - Camera Silens. Vznikli v roce 1981 a stihli vydat dvě alba. První deska Réalité byl klasický streetpunk ovlivněný britskou školou, kdežto na druhém album Rien Qu'en Trainant se pustili do vod reggae a soulu, podobně jako např. jejich kolegové Nuclear Device. A i tato deska, přesto, že hudebně byla úplně jinde, jen potvrdila jejich hudební nadání. Kapela se rozpadla v roce 1988 a dodnes patří k základnímu pilíři francouzského punku.

diskografie

Heyoka

Pomalu se dostáváme do 90. let. Heyoka se dali dohromady v roce 1991 v Dijonu. Postupně se stali důležitou kapelou tamní anarcho-punkové scény, zajímavostí je, že kromě ženského zpěvu občas zpívali i německy, což je jazyk, který většina francouzů díky historickým souvislostem nemůže vystát. Hudebně jde o hodně řízný, agresivní ale přesto melodický punk. Kapela se rozpadla v roce 1997, v roce 2010 se vrací opět na podia a vydávají best of album Piqures de Rappel. O dva roky později vydávají výbornou desku Etat des Lieux a v roce 2014 přichází definitivní rozpad.

diskografie

Molodoi

Molodoi, jsou sice už dávno historií ale mezi francouzskými kapelami byste je určitě neměli přehlédnout. Kapelu dal dohromady v roce 1990 Francois Guillemont zpěvák legendárních Bérurier Noir, společně s kytaristou franko-kanadských Banlieue Rouge. Název kapely byl inspirován, podobně jako u mnoha streetpunkových kapel Mechanickým pomerančem. Na rozdíl od Bérurier Noir, Molodoi vycházeli více z oi! a streetpunku, nicméně ani oni se nebránili do své hudby přidávat prvky reggae, dubu, ska a občas to doplnit saxofonem. Kapela fungovala do roku 1996 a za tu stihli vydat celkem pět studiových alb. V roce 1999 vyšla na značce Last Call bestofka Rebelle Anonyme, která mapuje celou šestiletou kariéru kapely a kterou já osobně doporučuji všem, kdo by se chtěli s jejich tvorbou seznámit.

diskografie

Brigada Flores Magon

Asi nejznámější redskins z Francie a zároveň legenda místní RASH scény. Kapela vznikla v Paříži v roce 1996 a postupně si dobyla svoje místo i na evropské scéně. Některými lidmi nenáviděná - prý pro jejich "dogmatičnost", některými naopak milovaná. Jisté je jen jedno, hudebně jde o naprosto špičkovou kapelu. Ve své muzice kombinují oi! s občasnými prvky ska a politickými texty vycházejícími z jejich anarchystických pozic. Jejich bubeník Julien Terzic patřil v 80. letech k Red Warriors, k jedné z prvních organizovaných antifašistických skupin ve Francii, která se snažila vyčistit Paříž od nácků. K vidění byl i ve známém dokumentu Antifa-Chasseurs de Skins. O tom, že členové Brigady Flores Magon svými ideály žijí a nekončí jen u prázdných proklamací během koncertů, vypovídá např. jejich zapojení v syndikalistických odborech C.N.T, které hrály důležitou roli ve španělské občanské válce. V roce 2010 se na pár let rozpadli aby se o tři roky později mohli opět vrátit na podia a koncertovat dál. Zatím poslední album Tout pour Tous vydali v roce 2007.

dsikografie

Bolchoi!

Asi kontroverznější název pro redskin kapelu nelze vymyslet. I když s naší historickou zkušeností s jejich názory úplně nesouhlasím, jejich anti-stalinských pozic jsem si vědom. I přesto je po hudební stránce dokážu brát, jako jednu z nejkvalitnějších kapel tamní scény. Bolchoi! působili v letech 2000 - 2004 v Toulouse a zanechali za sebou jenom jedno self-titled album a EP Gueules Cassées z roku 2002. Hudebně jde o hodně přísný a úderný oi! místy podbarvený reggae a ska prvky se saxofonem, kde se pro radost všech feministek :-D střídá jak ženský, tak i mužský zpěv. Doporučuji poslechnout songy jako např. Gueules Cassés, Violence Rouge et Coleré Noire nebo Saoul de Toi, které mluví za vše.

diskografie

RIXE

O tom, že duch 80tkového oi! ještě nezmizel a je stále velkou inspirací pro mnoho dnešních kapel, svědčí právě RIXE. Tříčlenná kapela z Paříže, která je bočním projektem muzikantů z dnes už zavedených kapel Maraboots, HardXtimes a Lion's Law, čili špičky pařížské SHARP scény. Debutovali v roce 2015 epéčkem Coups et Blessures, kde poprvé předvedli svůj hrubý, nabustrovaný, špinavý oi! v duchu kapel jako např. Combat 84, 4-Skins, Blitz nebo Nabat. Určitě se poohlédněte po LP RIXE - Collection, kde najdete všechny jejich dosud vydané singly.

diskografie

Syndrome 81

Tuto kapelu jsem objevil někdy před třemi roky a totálně mě posadila na prdel a naprosto upřímně tvrdím, že je to jedna z nejlepších streetpunkových kapel ve Francii, co jsem zatím měl možnost slyšet. Syndrome 81 pochází z Brestu, kde jsou spřízněni z post-punkovými Litovsk, debutovali v roce 2013 self-titled singlem Syndrome 81. Hudebně jde o hodně úderný, našláplý a místy až post-punkově temný streetpunk, ve kterém se přesto nezapře inspirace školou 80. let. Jelikož od svého vzniku vydali hromadu singlů a splitek, doporučuji se podívat po kompilačce singlů Béton Nostalgie, která vyšla v roce 2017. Protože tahle kapela je opravdu skvost odkážu vás na podrobnější článek, který najdete v sekci profil.

diskografie

Litovsk

Další kapelka z Brestu jsou post-punkový Litovsk. Jak už jsem zmiňoval kapela je spřízněná s jejich kolegy Syndrome 81, se kterými v roce 2015 vydali společné splitko. Na kontě mají zatím dvě plnohodnotné desky, self-titled album z roku 2016 a druhou desku Dispossessed, kterou vydali koncem roku 2018. Podobně jako Syndrome 81 i Litovsk mě naprosto "rozsekali", především jejich první album. Je to jedna z mála kapel, která zpívá i anglicky, což se ve Francii moc často nevidí. Hrají temnější post-punk uhánějící ve středním tempu s výbornou basou a kytarovýma linkama, místy připomínající Joy Division. Rozhodně kapela po které byste se měli poohlédnout!

diskografie

Hors Controle

Z městečka Montceau les Mines poblíž Lyonu pochází další RASH skinheadi - kapela Hors Controle. Dohromady se dali v roce 2000 a společně s Brigadou Flores Magon patří k jedněm z nejdéle působících levicových oi! kapel ve Francii. Mastí rychlý a hrubě nabustrovaný oi! s anarchysmem ovlivněnými texty zaměřenými na témata jako svoboda, odpor pracujících, třídní hrdost ale i na ty čistě subkulturní, týkající se skinheads. Za těch skoro dvacet let vydali slušných šest alb, z kterých bych doporučil desky L'Union Fait la Force z roku 2013 a Enfants du Chabron, kterou vydali v roce 2008. Zatím poslední věc, mini-album Vauriens se objevilo v roce 2016.

diskografie

Les Clébards

Další z těch kapel, které si zamilujete hned při prvním poslechu, stejně tak jako já. Jelikož pro folkpunk mám opravdu slabost, tak si mě získali téměř okamžitě. Kapela pochází z města Fougéres v Bretani. Sami svůj styl nazývají chanson punk, i když všichni "nefrancouzi" dobře víme, že jde o poctivý a vytříbený folkpunk, kde nechybí akordeon, akustická kytara, místy i banjo, to vše ve spojení s nabustrovanou kytarou a bicími, které tomu dodávají tu správnou punkovou výbušnost. Debutovali v roce 2008 deskou Histoires de Trottoirs a za tu dobu vydali celkem šest alb, z kterých bych vypíchl desku Le Genre Humain z roku 2011. Zatím poslední počin On Attend vyšel v roce 2017 na zančce Mass Productions. Pokud vás baví kapely typu The Mahones, Flogging Molly, The Rumjacks a celticpunk obecně, Les Clébards si určitě zamilujete!

diskografie

Brixton Cats

Je zajímavé, že většina politicky "extrémních" kapel (ať už nalevo nebo napravo) produkuje hodně kvalitní muziku a platí to i o Brixton Cats - dalších RASH skins, tentokrát z Paříže. Brixton Cats se dali dohromady v roce 2003 a částěčně jsou propojeni s Brigadou Flores Magon. Je to další z kapel s ženským zpěvem, který doplňuje ostrý a hodně řízný streetpunk, doplněný texty o sionistickém útlaku v Palestině, pokrytectví církve, dělnické třídě, fízlech, jakožto sluzích systému, poctě partizánům z F.T.P a vzpomínce na Carla Guilianiho, který byl zastřelen těžkooděnci v roce 2001, při protestech proti zasedání summitu G8 v Ženevě. To vše zabaleno do úderného streetpunkové podání, dělá z Brixton Cats jednu z nejzajímavějších francouzských kapel. Kromě dvou alb, z nichž poslední Quartier Maudit vyšlo v roce 2015, mají na kontě i split EP s dnes už nefungující katalánskou legendou Opcio-K95.

diskografie

Kroska

Z Béziers na jižním pobřeží pochází kapela Kroska. I když by název mohl být trochu zavádějící, nejde tak úplně o ska. Kapela vznikla v roce 2005 a dlouhých šest let nic nevydali, až v roce 2011 se objevilo demo Punk Ska Meme Combat. Po hudební stránce je považuji, za jednu z nejzajímavějších kapel na francouzské scéně. Ve své muzice kombinují melodický rychlejší oi! se ska. Jasně určitě si řeknete, že takových kapel je přece mraky ale Kroska nejsou skinheadskou kapelou, která občas zahraje i ska. Kroska propojují oi! se ska takovým způsobem, že vám příjde, jako kdyby druhá doba byla součástí streetpunku odjaživa a jako kdyby punková kytara do ska patřila zcela přirozeně. I přesto, že zpívají francouzsky, z názvů některých songů (Guerrier Trojan, Working Class, Trisomie 88) bych usuzoval, že nebudou mít daleko k SHARP. Zatím vydali dvě desky L'Appel de la Oi! z roku 2012 a Guerrier Trojan, která spatřila světlo světa v roce 2016. 

diskografie

Maraboots

Tak tuto kapelu asi ne třeba nějak podrobně představovat. Mladá krev z Paříže, která se objevila na scéně v roce 2009 a za poměrně krátkou dobu prorazila i do zbytku Evropy. Sice jejich nejaktivnější roky 2010 - 2014 jsou dávno pryč ale právě na základech této kapely vznikli Lion's Law, kteří patří v současné době k jedné z ikon nové vlny francouzského oi! Maraboots podobně jako např. RIXE vycházeli ze staré školy melodického 80tkového oi! doplněného saxofonem... prostě v jednoduchosti je síla a přesně tak by se dala charakterizovat jejich muzika. I přesto, že kapela už pár let nefunguje, minulý rok vyšlo u labelu UVPR reedice jejich mini-alba Dans la Nuit (původně z roku 2013), rozšířená o singly z jednotlivých EPček.

diskografie

Redweiler

Dnes už dávno nefungující redskin band z Bordeaux, hrající hodně úderný oi! ve stylu italských Erode. Zajímavostí bylo, že vystupovali s dvěma zpěváky, bohužel vlajky SSSR nebyli na jejich koncertech něčím neobvyklým, stejně tak jako všude na jihu Evropy. Nicméně bych byl opatrný s přirovnáváním ke kapelám typu Nucleo Terco, Kominterna 43 nebo Cor Fort. I přes jejich politické smýšlení za jejich nejlepší věc považuji antihippie song 1 Hippy = 1 Triplex, odkazující na výprask kovovým triplex páskem :-D Kromě účasti na kompilačce Appel Aux Luttes z roku 2009 a desky Bordeaux Saigne, která vyšla ve spolupráci labelů Conehead Records a Solitude Urbaine v roce 2008, po sobě víc nezanechali. Dnes je nahradila podobně znějící kapela, také z Bordeaux - Retrograd. Ty mají na kontě zatím jen EP Benuinguts, které vyšlo v roce 2016 a kromě domácích koncertů i vystoupení na festivalu Ultrash v Německu. 

diskografie

Rozhovor - Slut / Skinread

1.část

V dnešní době internetu, je každý papírový fanzin pomalu vzácností a ve své podstatě i skvostem. Na druhou stranu např. hardcore scéna za poslední roky přinesla spoustu nových plátků a znovu navrátila ducha starých punkových tiskovin, které byly kdysi jediným informačním zdrojem. Bohužel co se týká oi! a domácích skinzinů, minulý rok vyšlo poslední číslo Skinread fanzinu, za kterým stál jeho vydavatel Slut. Skinread byl hodně osobitým a originálním plátkem (viz. recenze na poslední číslo zde), ostatně stejně tak jako většina fanzinů, které píše jeden člověk. Navíc Slut je velký svéráz, individualista a tak trochu provokatér a tak ne každý měl pro Skinread pochopení (možná si někteří vzpomenete na výměnu názorů v Move Your Ass). A právě kombinace všech těchto faktorů dělala tento časák tím čim byl a tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu, vyzpovídat samotného Sluta a udělat tak pomyslnou tečku za jeho 18 let trvající prací.

Zdar Slute, tak na začátek mohl bys se představit, jak dlouho si na Skinreadu dělal, co tě vedlo k tomu začít psát zine a také jak a kdy ses dostal ke skinheads?

Ahoi! Marku. Je mi skoro 40, skinheadem jsem od půli 90. let. Začínal jsem jako reakce na cikánské nešvary v našem špinavém městě, tudíž nemám (jako asi většina Tvých čtenářů) kořeny ryze apolitické a řekněme bez etnických pohnutek. Porevoluční klima bylo divoké a u nás převážně cikáni si to vysvětlovali po svém. Ad absurdum jim dnes děkuji za to, že jsem vůbec skinhead. Stejně jako náckům děkuji za to, že nejsem jedním z nich. Paradoxně mě totiž ze spárů zla vytrhla jejich vlastní nadutost, omezenost, rozpory, předsudky, hloupost, agresivita a neznalost. Nikdy jsem se necítil být rasistou. Od jakživa jsem poslouchal streetpunk či skinheadské japonské kapely nebo např. The Templars a nikdy jsem slepě neinklinoval k "ismům", nýbrž jsem je vždy podroboval studiím a subjektivním rozborům. Nic není jen černé či bílé. Na každém systému (když už holt v nějakém lidé musí žít, neboť anarchii či duchovnu se ještě nenaučili) je něco dobrého a přenositelného. A jelikož jsem nebyl nijak obzvlášť přesvědčeným "hammer skinem", tak začaly problémy. Tenkrát se to tu hodně rvalo: kališníci vs. náckové. Bohužel náglové napadali i normální lidi pod záminkou čehokoliv. No a já se svým intelektem prostě nezapadal do jejich nemorální kladivovité šablony a začal tak boj. Můj pohár přetekl. A abych ten boj ustál, hledal jsem podporu a přátele. Dostal se mi do rukou zin Bulldog, pak další jako Spartacus a Anti-hero a k tomu i apolitická oi! muzika společně poté s výběrem redskins a SHARP kapel (Class Pride World Wide) a byl jsem doslova učarován. Omámen svobodou, jednotou, volnou myslí. Také improvizací a motivací. Chtěl jsem být součástí této ohromné rodiny. Věřil jsem, že tam nalevo je skutečná opozice proti pouličnímu nešvaru, kterým mnozí (ne všichni) neonáglové skutečně byli. Psal se rok 1999/2000. No, a to hledání věrných se mi na dlouhých 19/20 let splnilo. Po tehdejších cikánech i nácíčcích se slehla zem. Nepřítel ale zůstal v hlavě napořád zapsaný. Stejně jako ostražitost a připravenost s dávkou mírné arogance a despektu k blbosti všeho druhu. Dnes už se ale na nikoho periodicky nezlobím. Jsem dál a výš. Dnes jsem jim spíše vděčný, že nejsem žádná přiteplená moderní bábovka. Dnes si dokážu promluvit v klidu s každým. A těch pár nácků, co tu přesto zbyli, to už jsou hodní strejdové, kteří mě po těch letech spíše honosí a vzývají, protože na rozdíl od nich já jsem skinhead pořád, svůj styl jsem neztratil a svoji pravdu razím pořád Proti Všem! I když dnes už vlastně nikoho nezajímá. Bo mají přece FB! :-). SkinRead jsem pak psal hlavně proto, aby se lidé z ČR dozvěděli o světě. Neboť i ta apolitická či oi! scéna začínala být zkostnatělá a duchem omezená. Lidé začali opakovat nesmysly, dogma a klišé. Stejně, jako to dělávali ti náglové. A já se nechtěl točit ve stereotypu. A tak jsem rozčeřil vody a nutil lidi k zamyšlením. Nikomu jsem nic necpal. Pouze jsem do každého čísla narval to, k čemu by se běžně z mnohých důvodů nedostali. Dělal jsem to pro lidi rád. Jsem filantrop :-). Prvotním cílem bylo obklopit se stejně smýšlejícími lidmi a bojovat perem i mečem (když to bude zapotřebí) proti rasismu a nazi(onalismu). Poté, co nepřítel z ulic dávno vymizel, už nemá cenu pokračovat dál.

Minulý rok vyšlo definitivně poslední číslo Skinreadu, podle mě to bylo zárověň i to nejlepší, kde bylo vidět, že si v něm nechl i kus sebe. Proč jsi se po tolika letech rozhodl se Skinreadem skončit?

Nejlepší bylo asi číslo 10. To byla taková kniha, která mě stála pěknou zámořskou dovolenou pro celou rodinu s all inclusive. To číslo bylo TOP! Byla to moje oběť na oltář - omezení vztahu, rodiny, spaní. Recenze jsem psával např. od 3 ráno do 5 a pak jsem jel na šichtu do fabriky. A takhle třeba rok v kuse. Bez osobního volna, výletů. Číslo 11 a 12 (to poslední) bylo již tištěno v zahraničí přes výborného kamaráda Picka z Real Enemy a kvalita byla taktéž vynikající. Tato 3 čísla beru jako svůj mezník a triumf zároveň. Ještě si vzpomenu na číslo 6 (s podtitulem 666), které bylo tištěno v černo-rudém přebalu a RASH tematického schématu na obálce. Paradoxem je, že mi to nabídl dnes ještě aktivní nazi skinhead. Já nevěděl, že mu ta tiskárna patří, ale když jsem tam přišel, sám mi nabídl skvělou cenu a tento bonus k tomu se slovy "já to pro vás udělám, i když jste tak trochu RED". Když jsem tam šel na konzultaci ohledně tisku oblečen do bombera s plackama redskins, tak jsem měl v každé kapse nějakou zbraň, bo jsem se bál, že mě vlákal do léčky, haha. Bydlím (bydlíval jsem) totiž v zóně 100% naziskins. Ale oni nejsou Antifa, takže takto neférově nejednají (haha - vtip) a nakonec jsem odcházel s megataškou plnou antirasistické propagandy s dvoubarevným tiskem par exellance. Vždy jsem vše dělal naplno. Mám to v povaze. A nakonec jsem se rozhodl skončit, neboť už nebylo koho provokovat. Zmizeli ti, co souhlasili a zároveň i ti, kterým bylo stále co vysvětlovat. A já se rozhodl mít už vnitřní klid. Daleko více mě už pár let naplňuje příroda, meditace, pokojné pivko s přáteli. Navíc mám čím dál víc raději samotu a lidi nevyhledávám, protože jimi jsem obklopen v práci. Mám svoji zahrádku, svůj dům (na který jsem si nevydělal prodejem zinu, haha) a svůj klid a zdraví. Zbytek mě už opravdu nezajímá... Nechci řešit voloviny, tahanice, třenice, nesmysly. Pravá versus levá, patrioti versus AFA. Já se ve zlém rozešel s NS kvůli tomu všemu a po letech jsem zjistil, že je to všude. Dokonce i v punku! Poslední kapkou bylo, když se SHARP a REDS začali chovat daleko více fašisticky, než samotní pomyslní fašisti, kteří už jsou vlastně dnes jen dinosauří menšinou a strašákem pro politické demokratické a liberální loosery. Ta nenávist, zloba, předsudky a rasismus a hloupost všech možných barev je všude. Takže jsem ztratil iluze. Jediné, v co věřím, je vůle, síla v sebe sama (takže v subjektivní pocit, co by slovo SKINHEAD mělo vyjadřovat). A k tomu v dobro. Ve zlaté pravidlo etiky (kdyžtak si najděte na netu). Věřím v karmu, v dharmu, v Buddhovo učení (ano, stále i v jeho svastiku) a v pravdu Mistra Jana. A jak řekl, tuším, ex-zpěvák Buldoku: "Jako součást něčeho nemůžeš být nikdy dokonale šťastný a svobodný. Nemůžeš být nikdy sám sebou". Necituji, jen parafrázuji ;-)

Přibliž nám trochu co všechno obnáší vydávání fanzinu, přece jenom v dnešní digitální éře už moc lidí nemá představu o tom, co všechno se za tím skrývá a kolik času to zabere. V jakém nákladu si vydával jednotlivá čísla, jak si řešil distribuci, kolik peněz si utopil v tisku, podle čeho si vybíral kapely na rozhovory nebo desky na recenze apod.?

I název SkinRead znamenal víc, než jen spojení dvou slov. Read se totiž v past participu (čase minulém) čte jako RED. Zároveň se ale za věděním a znalostí skrývá moudrost a k naplnění tohoto je potřeba číst, tj. READ. Rád lidem rozšiřuju obzory a bořím jejich dogmata a částečně i iluze. Vydávání fanzinu je řeholí. Kámoš by asi i řekl, že je to házení perel sviním. Je to taková práce na částečný úvazek. Začínal jsem v nákladu 200 - 250 ks a u toho jsem i zůstal. Nejdříve jsem to distribuoval přes street obchody, což ale mělo nevýhodu, že jsi jim musel z každého čísla dávat provizi. Navíc se obchodníkům pořád něco nelíbilo (přílišná politizace, nekorektní výběry kapel a podobné nesmysly). Takže jsem se na to vykašlal a po vydání každého čísla se těšil na to, až svolám lidi ve spřízněných městech, dáme si pořádně do řepy, rozprodám jim osobně několik desítek kusů a druhý den hurá domů s prima zážitky. Jelikož tu žádné lokální skinheady nemám (vyjma pár přeživších náglů – těch dnes hodně umírněných hodných pánů), tak jsem jezdil křížem krážem do Hradce Králové, severních Čech, Pardubic, Brna, Prahy, Havlíčkova Brodu, Liberce, Plzně, Ostravy, Budějovic, Náchoda... Největším zabijákem zinů je totiž Česká pošta! Ceny dopravy jsou nemorální, proto jsem se vždy sebral a vyrazil na divoký víkend. Tím, že platí "jiný kraj jiný mrav", jsem se dostával do kontaktu s lidmi různých názorů a povah. A to tvořilo SkinRead tak osobitý a nefádní. Každý mě něčím pozitivně ovlivnil. Někdo byl RASH, někdo RED, někdo SHARP, někdo vyléčený nácek, někdo HC kid, někdo kališník, někdo rasta, někdo nepolitický oi!ař a někdo jen herbert. A pro tu celou škálu lidí jsem to vždycky dělal. Vzpomínám si na příhodu, jak Peťa Hebek z Proi!ektu na nějakém post-kališnickém srazu, kde bylo více méně několik desítek pravicových (nacionalistických) individuí, vyzval všechny, ať si SkinRead kupují. Do té doby jsem jen seděl a pozoroval. A on přišel ke stolu, bouchl do něj a povídá: "tak hele bando, tady Slut udělal parádní zin, dal do toho kupu peněz, věnoval tomu spoustu času a sil, tak si ho vole koukejte kupovat!" No a prodalo se rázem asi 30 kusů. Jediný shop, se kterým jsem nepřerušil nikdy spolupráci, je Hardset, za což klukům děkuji! Ono je to vůbec takové paradoxní, ale nás řekněme apolitiků či nerasistických skins bylo kolem roku 1998 fakt jen pár (desítek). Takže nás pak nedokázaly rozdělit prkotiny alá politické zaměření. Dnes mnozí Operaci Artaban nenávidí. Já je mám více než rád! Společně s Jednotou Kolín a Arogants jsou nejlepšími klenoty zdejších luhů a hájů!!! Dnes se to vůbec jebe každý s každým a já už u toho být nechci. Chtěl bych tímto poděkovat všem distributorům, kteří za mě vždy odvedli tu "propagandistickou" práci. A všem, kdož si to moje vymazlené "děťátko" kupovali! Bez vás by to nešlo!!! Tisk v začátcích sežral 2 - 3 průměrné měsíční výplaty. Pak už to bylo o něco méně. Asi jsem začal brát více peněz, haha. S kapelami pro rozhovory to je takto: buď mě kapela prostě dostala na první poslech svými kvalitami a já ji musel mít v mozaice. To je například případ Oxymoron, Erode, Brigada Flores Magon, Banda Bassotti, Generation 69 atd. A nebo prostě byla něčím zajímavá. Ať už národností, složením, vyznáním, politickým přesvědčením. Nikdy bych neudělal rozhovor s tou kapelou, která je třeba jenom populární. Pokud se mi nelíbí její hudba nebo názory, tak na ni prostě kašlu. Proto bys u mě nenašel nějaké vyloženě čisté reggae, ska, mainstreamový oi!, sladký punk a nebo vykřičený tuctový HC. CD, EP a LP jsem si na recenze zprvu kupoval sám. Po prvních číslech začaly ale firmy nebo i jednotlivé kapely samy věci zasílat. Když jsem pak přišel na jakýkoliv koncert (se vstupem povětšinou grátis, bo jsem "od tisku"), dostal jsem present (placky, triko) a něco k recenzi. Tím jsem kolikrát zpět financoval tisk nového čísla. Prachy jsem tak koloritně vracel zpátky do scény. Všechna čísla se vždy prodala. Nikdy mi nic nezůstalo viset. Lidé toužili po dotiscích, ale to už by pozbylo autentičnosti, takže jsem na to nikdy nekývl. Za úplně nejlepší úlet považuji od čísla 10 zahraniční zájem o SkinRead ze strany RAC/WP skinheadů. Byl jsem několikrát poprosen o rozhovor a o napsání reportů o všech možných scénách. Neměl jsem nic proti této spolupráci. Dostal jsem v jejich recenzích dost vysoké skóre a se vzájemnými díky jsme se rozešli v dobrém :-D To mě jen trošku utvrdilo v tom, že dnešní "pravicová" scéna je daleko tolerantnější, než ta samozvaná "libertinská". 

Jak se jako ex-vydavatel tištěného fanzinu díváš na webziny? Pravdou je, že práce na online-zinu nestojí tolik peněz, nezabere tolik energie a publikování je daleko kontinuálnější. Myslíš, že mají v dnešní době větší potenciál, než papírový zine? Nebo jako tradicionál nikdy nedáš dopustit na papír a věříš, že se stále najdou jedinci, kteří budou dávat přednost tištěnému zinu?

Papírová forma je moje srdcová záležitost. Já nemám rád moderní dobu. Nesnáším PC a obejdu se bez internetu. Nová generace je banda srágorů a já nechci být jako oni. Kdykoliv vidím papírový zin, tak si ho koupím. Mám rád vůni tisku. Můžeš si ho vzít na výlet, na zahradu, na lehátko k pívečku. Nekazí Ti to oči a můžeš v tom listovat neustále dokola a vždy tam najdeš něco nového. Po letech si takhle pročítám staré ziny (zleva doprava – myslím tím teď politicky a zaměřením a ne směrem listování, haha) a vždy mě tam něco nového stejně překvapí. Mám rád knihy, ziny, originální CD, kazety, desky všech velikostí a skinheadské oblečení, vlajky, placky, boty. Je to takový fetiš ;-). Přírodní kozy budou vždy šťavnatější, než ten silikonový brak! Já neshazuji práci lidí, co se s netovými periodiky sžili. Například Bob z Boots & Braces tomu zasvěcuje celý svůj (svobodný) život a je neuvěřitelné, jak propracované rozhovory tvoří. Nebo i "nadčlověk" Picko, který stíhá výlety po světě, rodinu, sport, práci, svého času i studium VŠ a do toho ještě vydává Real Enemy. Ale já budu vždy rád mimo kontrolu; tj. offline, a budu vždy podporovat ziny tištěné (alias momentálně Real Enemy či Břitvu Mistra Lazebníka). Jinak s tím mým webem: hostuji na doméně skinhead.cz zcela zdarma, protože přítel, co mi to nabídl, je fakt borec! Dal mi ultimátum, ať si vyberu příznačné jméno. A já, ačkoliv provokatér, jsem tentokrát nechtěl kalit vodu, takže jsem mu nahlásil: "hele, asi Read.skinhead". A on na to, že to není moc úderné a že se s tím nesmím srát! Že dám buď na hulváta RED.SKINHEAD.CZ a nebo že to nemá smysl. No, a tak se také stalo!!! Děkuju ti, Kamaráde!!! ;-). Ale jinak celkově ve světě tištěné ziny stále vychází. Mrtvé to není. Furt ten pocit, když přijdeš s kámošema do hospody a hodíš jim k pivu na stůl své zbrusu nové a voňavé číslo a diskutuješ s nimi nad ním, žene asi mladou i starou krev stále kupředu v této sebemrskačské práci.

Ty jsi začínal jako kališník, což byla kapitola hlavně 90. let, pak jsi začal psát Skinread, kde už byl cítit nějaký příklon k více méně levicovějšímu pohledu na svět. Co tě tenkrát vedlo k tomu názorovému přerodu?

Fašistou nebo jeho protipólem (antifašistou) se člověk nerodí a ani nestává ze dne na den. Má to svoji kontinuitu a evoluci. Nikdo (zřejmě) nevstane ráno z postele a neřekne si: "tak, a ode dneška budu nácek". Psychopaty nepočítám. Formuje Tě přece prostředí, ve kterém se pohybuješ, a s tím spojené zážitky a zkušenosti. Schopnost reagovat na podněty. A buď jsi resistentní a nevykolejí Tě to a nebo se začneš bránit zprvu defenzivně a pak ofenzivně. Začneš reagovat. Akce vyžaduje reakci. A po příčině následuje důsledek. A pokud žiješ v exkluzi a vyexponované sociální oblasti jako já, tak pak si holt vybereš nějakou stranu barikády. Mám rád osobní svobodu, ačkoliv nejsem hipísák, vítač nebo sluníčkář (použiji-li tu dnešní terminologii). Jsem skinhead, tudíž bojovník. Nemám rád pokrytectví a snahu být za každou cenu tzv. apolitický, ačkoliv politika je denodenním chlebem nás všech, ať chceme či ne. Mně se ze všech těch hesel jako "neither red nor cacist", nebo "good night any side" líbí toto: "unpolitisch? rather red than that" :-D Tehdá jsem se nedostal na VŠ; musel jsem začít makat, neboť jsme čekali rodinu. Přes mé kvality mě nechtěli nikdy zaměstnat. Natož pak za nějaký normální plat. Začal jsem více vnímat svět kolem sebe. A být socialista najednou nebyla ostuda, jak Ti všude tvrdili, ale přednost a privilegium. Jediná válka, ve které stojí za to zemřít, je válka třídní. To jsem tehdy hodně proklamoval a tím jsem žil. Bez kompromisů a s nenávistí, jakou jen redskins můžou mít. A šlo to ruku v ruce s produkcí mnoha světových kapel. Utvrzoval jsem se v této pravdě den co den několik dlouhých let. Vynikající hudba jen podtrhávala to, co jsem věděl, že je správné. A hudba je skutečná zbraň. Ať už lidé dokáží zničit jakkoliv ušlechtilou ideu, tak je ale pravda, že hudba činí ideály nehynoucími a podtrhuje je. Třeba z nazi scény můžeš odsoudit strategii a úplně všechno okolo, ale jedno jim upřít nemůžeš – ta jejich hudba, to je opravdu POWER! Na to, kolik těm klukům bylo let, když skládaly ty kompoziční skvosty, je to téměř neuvěřitelné, co dokázali! Jako fundovaný hudební kritik musím sežrat pomyslný klobouk například před alby Attacku (Kill Your Fear), Buldoku (Triumf), Division, Excaliburu (Apokalypsa), Justície... To není propagace nebo nesmyslný provokativní a kontroverzní výstřelek, to je prostě fakt. Nemusíš mít rád RAC ani metal, ale toto jim upřít nemůžeš! Já poslouchám vše od ska-punku, oi!, streetpunku, heavy metalu, deathu a grind core s HC. Jsem dost fundovaný na to, abych věděl, co je dobré. A WP z mnoha % skutečně silnou hudbou je! Je však na jedinci, co si z toho vezme. Existuje to. Nemůžeš to ignorovat. Znám lidi, kteří s těmi myšlenkami vůbec nesouhlasí, ale např. ke cvičení, na kolo nebo do posilovny nic jiného netahají. Inteligenta to prostě neovlivní a hlupáka lopatu poznáš. Politická hudba je reakcí na dění kolem. A skinheadská hudba (pokud není o hovnu) vždycky politická byla.... já vím, prameny a studnice tvrdí opak, ale my víme své.

Skinread a i ty sám si měl vždycky blízko k redskins, což v našich končinách s naší historií obnáší naprosté nepochopení, vystavování se hormadě předsudků a nesmyslů, navíc v době, kdy i SHARP je už pár let bráno, buďto jako přežitek, "slabost" nebo nadávka. Jak často jsi se dostával do situací, kdy si lidem musel vysvětlovat, že nejsi obdivovatel KSČ a režimu před listopadem 1989? Setkal jsi se za tu dobu někdy s bojkotem Skinreadu např. ze strany dister nebo v recenzích?

Ne, s tím jsem problém neměl. Vždy šlo spíše o vlídnou komunikaci. Lidi to spíš zajímalo, proč jsem se dal na takovou dráhu. Dodnes za mnou chodí, plácají mě po ramenou a vzdávají respekt. To pro mě moc znamená. Za celou dobu jsem se setkal jen s dvěma afektovanými (ten jeden byl kretén ;-). Tím jedním byl jakýsi "punkáč" z Hradce, kterého asi srala moje popularita mezi tamními skins a punks a po dlouhých mnoha letech napsal nějakou snůšku blitek na FB, ačkoliv mě léta před tím chlácholil a blahořečil. Proto nemám rád virtuální svět. Do očí by mi to ten rachytickej chudák nikdy říci nemohl. A ta druhá zkušenost je z poslední doby: ona jediná správná SHARP kapela z Prahy, se kterou jsem udělal rozhovor, se nechala slyšet, ať je pomocí grafiky nespojuji s RASH. Napsal jsem k jejich rozhovoru na web upravený citát z písně The Oppressed (od kterých mají covery), kde Roddy zpívá "SHARP as a razor, RASH as a knife". A té kapele to vadilo. Ačkoliv jejich hudební modly jako Moreno či Non Servium běžně koncertují s redskins a inklinují k anarcho-komunismu a na fotkách z koncertů oné kapely můžeš několik RASH návštěvníků identifikovat. A přestože sami tíhnou k volnomyšlenkářství, měli nějaký problém s identifikací. Oni, že s komunismem by se nikdy nesmířili, ať to odstraním... Tak co na toto říci? Usměješ se, zakroutíš hlavou, v duchu je pošleš do hajzlu či pražské prdele a otočíš list. Kluci okolo mě z okolních velkých měst byli a jsou spíše pravicově zaměření. A nikdy tato hovna neřešili! To začalo až pár let zpátky s facebookem. A většinou Tě řeší ti, kteří Tě ani neznají, ale od těch Tě to vůbec nemrzí. Ba naopak, díky těmto blbům pak aspoň dáš do pytle více ran, než kdybys trénoval v úplném klídečku a pohodě. Naštěstí mě nikdo nikdy neslučoval s KSČ, ačkoliv jsem si vědom toho, že pár kapel mnou recenzovaných nemělo nikdy problém se Stalinem, Maem a podobnými zvěrstvy. Já ano a vždycky jsem to patřičně okomentovával. Vlevo ve světě se ale podobné ptákoviny a roztržky neřeší. To byla výsada převážně Česko-Slovenska. A jelikož můj brácha a mnozí další starší skins byli a jsou ryzí antikomunisti a přesto SkinRead milují, tak jsem se malichernostmi zdali mě ostatní můžou či ne nikdy nezabýval. Je to prostě cesta životem, která Tě formuje. Každý se vyvíjíme. A já mám rád lidi, kteří komunikují a mluví. Kteří dávají najevo svůj názor a nejsou jen schovaní s ocasem mezi nohami v davu a nepapouškují to, co je zrovna košér. Dokážu si promluvit s každým, ať už má nad kapsičkou svého bombera vlajku říšskou, jižanskou, jamajskou, českou nebo rudočernou. Jsme lidi, máme mozek. Pokud někdo někoho vyloženě nenapadá či neomezuje, pak si s ním rád promluvím a buď ho z jeho názoru "vyvedu" a nebo si ho obhájí. Každopádně pouze diskuse vede k nějakému konsensu. Dnes už lidé diskutovat neumí. Přes profilovku Tě odsoudí, smáznou z přátel a hotovo, šmitec! Já si na to prostě pořád nemohu zvyknout, haha. A ti, kteří nejvíce mluví o lidských právech, o toleranci a o svobodě žití, projevu a myšlení, jsou ve finále těmi největšími usurpátory svobody a nejhoršími inkvizitory. Vždy jsem se Churchillovskému sloganu smál, ale dnes je pravdivější stále více: "Fašisté budoucnosti se budou nazývat antifašisty". Já chápu, že mnozí (tzv. anarchisté) chtějí rozbít starý zkostnatělý svět plný předsudků, fám a nepravostí. Ale zhoupnout se hned do opačného extrému je stejně špatné. Je to jako ze sraček do hoven. Nikdy jsem nikoho nenapadl jen tak z rozmaru. Nemám to v DNA a beru to jako ubohost. Skinhead je pro mě pouliční bojovník, ale zároveň šlechetný rytíř. Pokud násilí, tak jedině z důvodu obrany sebe či svých přátel. Nikdy jako ofenzivní náčiní hojení si jakýchkoliv mindráků. Ti, kdož mě zažili při nějakém střetu, to rádi dosvědčí. Jsem pokojný bojovník. Ale nesmí bouchnout saze... pak to, kurva, lítá hodně a bez náhrad na lítost!!!

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....

Report

Lion's Law, BAD Co. Project, La Inquisicion - (15.3. 2019) Praha - Fuchs2

Jelikož únor byl v mém případě měsíc bez akcí, naplněn hlavně otročením v práci a zaslouženou dovolenou na Šumavě, vyrazit na Lion's Law byla jasná věc. I když je už téměř neposlouchám, tak šlo spíš o stretálku s kamarády, které člověk vidí jednou za čas, takže na co sedět doma. Tahle francouzská kapela je už na scéně poměrně zaběhnutým pojmem, i když já se stále nemůžu zbavit dojmu, že už jde o takový oi! mainstream. Na dnešní večer přijeli ještě s německými BAD Co. Project, což jsou pohrobci legendárních Oxymoron a mladou katalánskou partou z Barcelony La Inquisicion. Vyrážíme ve složení Praha, Příbram, Brdy a jeden kousek z Plzně, sraz klasicky na Smícháči, nasledující pár škopkama U Brouka a přesunem na Štvanici, kde se celý ten plešatý kolotoč má odehrávat. Akce byla naplánována v bývalé kdysi "vyhlášené" diskotéce Face 2 Face, která se dnes jmenuje Fuchs2. Zvenku vypadá spíš jako squat a u vchodových dveří, kde se nachází hajzly a šatna to srmdí jako kočičí chcanky :-D U vchodu potkávám Majkla, který má lupeny z předprodeje a jeden navíc, takže ještě ušetřím na vstupu pár pětek. Míříme k baru, kde začíná klasická napáječka, i když upřímě hnusnější pivo jsem dlouho nepil. Lidí je tu fakt mraky, že možná ani Rockáč nebo Futurum by to nepobraly, takže nakonec i to nepitelný pivo přejdu mávnutím ruky, protože se tady dá při tom množství lidí alespoň hnout, což beru jako velký plus. Po asi půl hodině nastupuje první kapela - katalánští La Inquisicion. Pro mě naprosto neznámá kapelka, z který upřímně nemám žádné dojmy, až na jejich zpěváka, který se neustále válel po podiu. Kapela vydala minulý rok svůj debut s názvem LVX ale po hudební stránce docela slabota, prostě další tuctový oi!, kterých je na scéně milion. Jako druzí nastupují Lion's Law, což bylo pro mě trochu překvapením, protože, i když nechci snižovat kvality BAD Co. Project, tak většina lidí si myslím přišla hlavně na Lion's Law, takže bych je čekal spíš nakonec. No nic, proč ne. Jejich první desku A Day Will Come jsem před 4 lety poslouchal celkem dost ale upřímně? Já měl vždycky radši jejich první kapelu - Maraboots a vedlejší projekt pár členů Lion's Law - RIXE, který hrajou nekompromisní hrubý 80tkový oi!, na ty nedam nikdy dopustit a kdybych si měl vybrat jít na koncert RIXE nebo Lion's Law... no odpověď asi znáte! Hudební vyzrálost se jim opravdu nedá upřít, na živo se to skvěle poslouchá, má to náboj, energii a jistou dávku agrese, takže po této stránce si není na co stěžovat. Kapele to fakt šlape. Zazněli skoro všechny zásadní pecky od Knock'em Out, La Fayette, Every Night, I Don't Give A Damn, až po In Your Veins. Jak je vidět Lion's Law jsou asi hodně oblíbení i u punkáčů, kteří tu v kotli rozjíždějí pogo a tak atmosféře nechybí vůbec nic. Nakonec zahrají jejich největší pecku na kterou čeká většina z nás - For My Clan. Jako druzí nastupují berlínští BAD Co. Project. Oxymoron jsem nikdy neposlouchal a tak mě ani BAD Co. Project nějak moc nazajímali a i když jsem se na chvíli přestal zabývat přesvědčováním Týny ať si se mnou dá panáka a šel se na ně podívat, hudebně mě nějak zásadně neoslovili, i když lidí na ně bylo stejně jako na Lion's Law... holt jsem asi moc náročný posluchač. To už se ale blížíme ke konci, koncert končí a my se přesouváme k Sudu, kde díky turistům není k hnutí a tak to ukončíme zpátky v domácícm prostředí na Andělu U Brouka, kde si po pár pivech začínají ustlávat na supermana slabší kousky. Srabi a to jste ani nemuseli ráno do práce :-D !!! Já jsem to nepojal ani tak jako koncert, spíš jako střetnutí a podle toho vypadá i tenhle report, ze kterého jste se nedozvěděli skoro nic o výkonech učinkujících kapel, jen to, že jsem se z toho na prdel neposadil :-D Pokud vás ale zajímají výkony naší bandy v počtu vypitých piv a panáků a naše alkoholické excesy, pište do mailu. S Tomášem jsme ještě domluvení na nedělní koncert Oipolloi na Sedmičce, který mě zajímal mnohem víc, takže víkend ještě nekončí.

Oipolloi - (17.3. 2019) Praha - Sedmička

A tak víkendoví maraton pokračuje dál. Bohužel Tomáš píše, že je mu blbě a na Oipolloi už nedorazí, takže nakonec po práci (ano není nic lepšího, než víkend strávený v háku) vyrážím sám. Oipolloi jsem viděl už dvakrát a vždycky to byl masakr, i když nikdy se už asi nebude opakovat zážitek, kdy jsem je viděl uplně poprvé ještě v Bubnu, kde byli naprosto peckový. Na Strahov dorážím až v 21:30 a tak předkapely, domácí Kung-Fu Girls a mě nic neřikající Trophy Jump z Kanady už nestíhám a přicházím tak akorát na Oipolloi. U vchodu se mě ptá ještě jeden postarší punkáč na cestu ze Strahova na nejbližší vlak, nakonec z něj vyleze, že přijel až ze Šumavy a Oipolloi viděl naposledy tady na Sedmičce před 20 lety, prostě srdcař!!! Lezu dovnitř, kde už do toho řežou Oipolloi. Jelikož je neděle, tak se můj předpoklad, že by tu mohlo být celkem k hnutí vyplnil a tak se mi po nějaké chvíli podaří dostat doprostřed davu a vidět na kapelu, což je na Sedmičce při větším množství lidí a mém vzrůstu celkem problém :-D Opolloi zatím mastí brutál údernou pecku Victims of a Gas Attack, která je na začátek setu jako stvořená. Tyhle skoro až crustový nářezy s energií rozkopávající vše kolem mě prostě baví. Asi ne třeba připomínat, že jde o anarcho-punk a tak si před každým songem zpěvák neodpustí kratší proslov týkající se tématiky daného tracku, což kvituji - jednak textům není kolikrát moc rozumět a v dnešní době je potřeba lidem trochu otevřít oči, i když někdy mi výčet témat u anarcho-punkových kapel příjde jak přes šablonu. Na druhou stranu nemůžu říct, že bych s jejich postoji nesympatizoval, takže palec hore! Byl jsem hodně zvědavý na singly z jejich posledních dvou desek, kde se kromě klasických punkových sypaček objevilo i dost, na Opolloi melodických věcí. A dočkal jsem se! Nechyběla street-punkovka Let the Boots Do the Talking ani protitrumpovská The Face. Z dalších věcí zazněli nářezovky jako Guilty, moje oblíbená Don't Burn the Wich (s výstižným refrénem: "Nepal čarodejnice, pal bohatý!") ale i pomalejší vály jako Punx & Skins nebo Pigs For Slaughter. Kapela byla předtím zřejmě v Polsku a tak bylo celkem sranda pozorovat skota jak hlásí nadávky v polštině :-D Dost mě překvapilo, když zahráli song proti Brexitu. U anarchystů bych čekal, že EU nesnáší stejně tak, jako stát jako takový a tak bych předpokládal, že Brexit berou jen jako politikaření, nicméně song byl zaměřen hlavně na britský šovinismus a vzedmutou vlnu nazionalismu, která přišla právě s Brexitem a kterou můžeme pozorovat po celé Evropě. Další parádní anti-nazionalistickou peckou byl track Union Jack Thall's Cac, toto bych si pustil nejlépe k čaji o páté (ha ha). V Čechách se moc často nevidí, že by skinheadi chodili na anarcho-punkovou (levicovou) kapelu ale v případě Oipolloi, jak sem tak vypozoroval z předchozích koncertů, je to asi jediná vyjímka. Ono se není čemu divit, kdo kapelu zná tak ví, že v začátcích to byla čistě skinheadská grupa a dodnes mají tracky s united tématikou a pokřik oi! oi! z úst zpěváka můžete slyšet skoro v každém songu. Nakonec skinheadů by se ten večer dalo spočítat tak do desítky, což je celkem "úspěch", schválně kolik by jich dorazilo např. na Birgadu Flores Magon, Brigadir nebo jinou čistě RASH bandu? No nic to byl jen takový "sociologický" poznatek bokem. Pomalu se blížíme ke konci, jak už to tak bývá kapela předstírá poslední song a tak po pár přídavcích následuje anti-nazi hitovka Bash the Fash, na kterou se na poslední okamžik ještě rozjede kotel a po zhruba hodině konec. Já si běžím ještě pro poslední pivo na cestu a mažu domu. Co dodat? Určitě mi tato akce byla mnohem sympatičtější, než Lion's Law na Štvanici v obřím sále s ochozem, kde s kapelou nemáte skoro žádný kontakt. Chápu pořadatele, že to s takovým zájmem lidí jinak asi nešlo.... jenže mě asi tyhle monstr akce přestávají bavit. Navíc Oipolloi jsou kapelou, která je na scéně o několik desetiletí déle, než Lion's Law a nikdy nepohrdnou hraním, jak v malém klubu, tak i na squatu nebo někde na vsi (jak jsme mohli vidět v roce 2012, kdy hráli na Cultburger Picnicu v Bystřičce u Vsetína) a upřímně si je ani nedokážu představit někde ve Futuru nebo podobném prostoru. Takže anarcho-punk real underground!!!!

Recenze

Neville Staple - Return Of Judge Roughneck 

Neville Staple někdejší člen The Specials se před několika lety po reunionu kapely trhnul a vydal se opět na solovou dráhu. V roce 2014 vydal album Ska Crazy a o tři roky později přišel s novou deskou Return Of Judge Roughneck, na kterou se podíváme v dnešní recenzi. Album vyšlo opět u labelu Cleopatra Records na začátku roku 2017 jako 2 vinyl, na kterém se nachází celkem dvanáct zářezů + devět dub verzí jednotlivých tracků. Abych byl přesnější z původních dvanácti songů tu najdete sedm cover verzí klasických Trojan hitů z 60. let, hozených do typicky britského 2tone kabátu, to samé platí i o původních pěti singlech, takže pokud jste fanoušky druhé vlny ska, tak vás toto album určitě potěší. Desku otevírá song Return Of Judge Roughneck, založený na riddimu známého hitu Al Capone od Prince Bustera s malinko pozměněným textem převzatým z tracku Stupid Marriage od The Specials. K tomuto singlu mají dokonce i videoklip, který si můžete vychutnat zde. Další pecka Bangaran je coverem stejnojmenné rocksteady klasiky od Stranger Cola, kde se objeví i toaster Daddy Woody, který tu stejně tak, jako na předchozím albu hostuje v několika dalších tracích. Následující Down My Street už je originální tvorbou z dílny Nevilla Stapla, v podstatě jde o takovou 2tone klasiku, na kterou jsme z ostrovů zvyklí. Lunatics je coverem singlu z časů postupného rozpadu The Specials a pozdější tvorby tria Fun Boy Three, které založil v roce 1981 Terry Hall s Lynvalem Goldingem a Nevillem Staplem, mimochodem tento track se objevil i na letošním album The Specials - Encore. Songy Crime Don't Pay stejně tak, jako Politician Man a Be Happy, který má trochu zvláštnější popový nádech jsou povedeným "2tone" reggae, kde nemám víc co dodat a vlastně jde i o poslední originální tracky z celé desky. V další záplavě coverů tu můžete najít Gang Fever známou původně od The Valentines jako Gun Fever, Maga Dog od The Wailers v reggae verzi, hitovku Sweet Sensation od The Melodians a Enjoy Yourself od Prince Bustera, která je tu hozená, i přesto, že jde stále o ska do kabaretního hávu. Následuje druhé LP, kde najdeme devět bonusů v podobě dub remixů jednotlivých skladeb. Za mě číslem jedna, je verze tracku Roadblock z předchozího alba Ska Crazy a song Bang Bang, kde svůj raggamuffin předvede hned několik toasterů. Tím bych výčet toho nejlepšího z desky Return Of Judge Roughneck asi ukončil..... Tak si to pojďme shrnout, máte rádi The Specials, Selecter nebo The Beat a zároveň si libujete ve starých Trojan klasikách 60. let? V tom případě je toto album pro vás jak stvořené. Na mě působí sice trochu průměrným dojmem ale pokud hledáte nenáročné 2tone ska & reggae, tak jak ho umí jen Britové, sáhněte po této desce! Já dávám 7 z 10

The Specials představují novou desku Encore!

Je to téměř deset let od reunionu legendárních The Specials, kapely, která stála před 40 lety u zrodu 2tonu. Asi všichni fanoušci si už pár let pokládali otázku, jestli se také dočkáme i nového materiálu, podobně jako u jejich kolegů The Beat, kteří přišli v roce 2016 s deskou Bounce nebo The Bodysnatchers v čele s Rhodou Dakkar, která v roce 2014 vydala dříve nevydané a nenahrané singly. Nakonec jsme se dočkali i u The Specials, kteří přišli po více jak 20 letech od vydání poslední autorské desky Guilty' Til Proved Innocent! s novým albem Encore. Deska vyšla na začátku února u Island Records a Universal Music a celkem na ní najdete deset zbrusu nových singlů. The Specials se tu opět tématicky strefují do stejných neduhů, jako před 40 lety, protože svět se za tu dobu zas tak zásadně nezměnil a proto i na albu Encore najdete songy s politickým a sociálním komentářem, jako např. track "10 Commandments", kde hostuje britská aktivistka Saffiyah Khan, která byla vyfocena před lety v triku The Specials při názorové konfrontaci s členem ultrapravicové E.D.L, během demonstrace v Birminghamu. Dalším takovým songem je "Vote For Me", který svojí atmosférou připomíná legendární singl Ghost Town, kde se kapela strefuje do arogance a pokrytectví politiků, kterým dobrovolně odevzdáváme svoje hlasy. Jak už všichni asi víte, Jerry Dammers, klávesák a původní zakladatel 2tone Records se s The Specials rozešel, už krátce po opadnutí 2tone horečky v 80. letech. Nicméně ani druhý zpěvák Neville Staple, který se před několika lety vydal na solovou dráhu, už na této desce nefiguruje, bubeník John Bradbury umřel v roce 2015 a tak z původní sestavy tu najdete už jen zpěváka Terry Halla a basáka Horace Pantera. Ochutnávky z nového alba Encore si můžete poslechnout zde.

Piráti ligy

FC St. Pauli asi nemá cenu nějak blíže představovat, tento klub se za ta dlouhá léta stal symbolem ani ne tak fotbalovým, ale do velké míry spíš subkulturním, o čemž svědčí např. i družba s Barflies United z pražské Bohemky. Lebka se skříženými hnáty se stala symbolem nejen klubu, jako takového ale tak trochu i všech fotbalových fanoušků a ultras, kteří nemají potřebu zdvihat pravici a na stadionu vyřvávat rasistická hesla. O tom jaké byly začátky původně druhořadého hamburského klubu a především jeho fanouškovské základny, která mu dala tvář se můžete dočíst v následujícím článku (poměrně staršího data), který jsem si vypůjčil z webu ray.streetpunk.cz.

Nemám presné poňatie, ako starý je skinheadský kult v St. Pauli alebo vôbec v Hamburgu. George Marshall písal vo svojej "Skinhead Bible", že už od konca šesťdesiatych a začiatku sedemdesiatych rokov boli vo veľkých nemeckých pobrežných mestách, ktoré boli spojené s Anglickom vďaka námornej doprave, videní prví skinheadi. Úplne presne sa to ale nevie. Začiatkom 80. rokov sa s nástupom punku a oi! navrátili aj skinheads a tým sa vrátili aj do Hamburgu. V jednom ďalšom severonemeckom meste, v Hannoveri, boli v roce 1984 tzv. Dni chaosu (čo je ale iný príbeh). Počas týchto Dňoch chaosu došlo k veľkým rozporom medzi "ľavicovými" punkermi a "pravicovými" skinheadmi. Toto je pravičiarmi s radosťou používané ako alibi k tomu, aby manifestovali pravicový svetonázor skinheadského kultu v Nemecku a obhajovali tak svoju existenciu. Nakoniec sa vlastne všetci skinheadi obrátili proti "ľavicovým" punks. Médiá rady prevzali tento model, veď to predsa pasovalo do ich koncepcie stigmatizácie menšín. Punk bol automaticky klasifikovaný ako "ľavicový", skinheads ako "pravicový". V rámci objektivity je ale treba dodať, že v tej dobe bola skutočne veľká časť skinheadov nejakým spôsobom previazaná s pravicou a časť dokonca otvorene fašistická. Ale stále boli skinheadi v Nemecku, ktorí neboli pravicoví, ba naopak, boli otvorene ľavicového zamerania. V Hamburgu v tom čase existoval KB84 čisto redskinheadský fanzin a ešte dnes sa šíria fámy o zlých "Black skinheads", anarchizmom ovplyvnenej skupine skinheadov z Hamburgu. Koncom 80. rokov sa vynorila tá záležitosť okolo SHARP a aj v Hamburgu bola možnosť často vidieť tieto nášivky. Počnúc týmto obdobím mám k dispozícii viacero historiek o skinheadoch a  FC St. Pauli: "Vždy som to len tak niekde zachytil, že predtým, asi tak ku koncu 80. rokov, tu bola skutočne veľká SHARP scéna, ktorá stále chodila na FC St. Pauli" (Splitter fanzine #15, 1997/98) V skutočnosti FC St. Pauli nieje nejakým veľkým mužstvom. Klub bol založený (resp. osamostatnený) v máji 1910 a bol len jedným z mnohých mužstiev. Dominantami tej doby boli HSV a Altona 93. St. Pauli sa prebojovávali rokmi nahor a hrávali od roku 1922 do roku 1963 poväčšinou v tedajšej prvej lige, ale niekedy aj v druhej. Vznikom 1. Bundesligy v roce 1963 bol klub St. Pauli typickým, skoro stálym zástupcom druhej ligy, a to ako v regionálnej, tak neskôr aj rozdelenej Bundesligy. V roce 1977 sa po prvýkrát podarilo klubu postúpiť do 1. ligy a v tejto sezóne aj po prvýkrát vyhral (nejakým zázrakom aj jedinýkrát) v derby proti HSV a to dokonca vonku. Každopádne opäť zostúpil a v nasledujúcej sezóne v 2. lige bola FC St. Pauli odobratá licencia kvôli daňovým podvodom a iným veciam. Takto zostúpilo FC až do tretej ligy. Nasledovalo päť rokov amatérskeho futbalu, čo možno zapríčinilo, že je FC St. Pauli tým, čím je podnes: "obyčajným" klubom s trochu "odlišnými" fanúšikmi... 

Keďže hneď v nasledujúcej sezóne roku 1985 klub znova postúpil, od roku 1987 bol klub v podstate súčasťou profesionálneho futbalu. Počas piatich rokov amatérskeho futbalu od 1979/80 do 1984/85 sa vyvinula na nemeckých štadiónoch násilnícka kultúra, ktorá bola s časovým odstupom importovaná z Anglicka. Hoci medzi fanúšikmi St. Pauli bolo tiež nemálo fans, ktorí sa k násilnostiam nestavali vyslovene negatívne, jednalo sa predovšetkým o mimomestských fanúšikov a rockerov z Kiezu. Na ostatných štadiónoch sa ale prejavovali väčšinou nacionalistické a rasistické nálady, ktoré viedli k násilnostiam. V Berlíne napríklad zaplňali negatívnymi titulkami novín fanúšikovia Herthy, tzv. "žaby" (Hertha Frösche) vo Frankfurte "orly" (Adlerfront) a v Hamburgu hlavne "levy" (Löven HSV). Predovšetkým zahalenci v kapuciach a poloviční rockeri tvorili vzrastajúcu pravicovú základňu, ktorá napríklad v Hamburgu cielene napádala punkerov. So všeobecným skinheadským boomom sa na štadiónoch objavujú samozrejme aj skinheadi, predovšetkým pravicoví. V Hamburgu chodili na futbal aj punkeri, hlavne na HSV. Spomeňme si na skupinu Slime, ktorá vo svojej skladbe Block E ospevuje svoju zákrutu na HSV. Títo punkeri a "odlišne vyzerajúci" boli obľúbeným terčom útokov pravicových futbalových fanúšikov, hlavne fanúšikov vlastného klubu. Atmosféra na štadióne, hlavne na HSV bola čoraz negatívnejšia a pravičiari čoskoro ovládli sektory. Inak to bolo u FC St. Pauli. Kvôli relatívnej neúspešnosti sa o klub skoro nikto nezaujímal. Keď sa ale v roku 1984 opäť vynoril v druhej lige, začali niektorí ľudia ukazovať chrbát HSV a navštevovať zápasy St. Pauli na vtedajšom Wilhelm-Koch štadióne. V tom čase Nemecko len ťažko rozdýchavalo veľké sociálne nepokoje. Boli to hlavne nepokoje neonacistov v severnom Nemecku a obrovské nepokoje proti-jadrového hnutia napr. v Brokdorfe. Tiež obsadzovanie domov v Berlíne Kreuzbergu a v Hamburgu v St. Pauli (legendárna Hafenstrasse). Toto obdobie prinútilo neuveriteľné množstvo ľudí, klásť odpor proti možnému vysťahovaniu. Rádovo sa jednalo o niekoľko desiatok tisíc ľudí pripravených brániť sa aj militantným spôsobom násilnému vysťahovaniu. Domy ostali a sú podnes. Celé sa to upokojilo až po tom, čo squatteri dostali legálne zmluvy. V tej dobe boli ale tieto squatty centrom "autonómneho hnutia". Takže sa mohli ľavičiari začať zabávať a hlavne autonómovia si čoskoro našli záľubu vo futbale. Pomerne rýchlo začali zapĺňať rady fanúšikov St. Pauli aj ľudia s úzkym prepojením na punkovú scénu, politicky zmýšľajúci a hlavne aj jednajúci ľudia. Počas sezóny 1986/87 vzrástla návštevnosť oproti posledným dvom ligovým sezónam 1984 a 1985 až o 80%. S narastajúcim záujmom ľudí, už nie výlučne ľavicovo orientovaných začali majitelia klubu plánovať nový štadión, ktorý by sa nevyužíval výlučne pre futbal. Mestská časť St. Pauli sa stala "in" pre všelijakých yuppies a špekulantov. V tejto mestskej časti, ešte stále poznačenej extrémnou sociálnou úrovňou, sa mal vybudovať športový komplex, skoro rovnaký, ako bola Aren A, ktorú pred pätnástimi rokmi vybudovalo FC Schalke 04 v Gelsenkirchene. Tento športový areál bol plánovaný ako multifunkčné zariadenie pre koncerty a podobné záležitosti. Každopádne na základe komerčného využitia tohto projektu by táto mestská časť, resp. jej sociálne slabšie obyvateľstvo, v žiadnom prípade neprofitovalo. Naopak, takáto stavba by mala za následok iba zdraženie cestovného a nárast luxusu v štvrti. Následkom by bola likvidácia celkovej sociálnej štruktúry, prax, ktorú Hamburg už raz absolvoval zrušením takzvaných "štvrtí gangov", tradičných ľavicových štvrtí, za éry nacizmu. Tento zámer klubu, odsúhlasený mestom Hamburg narazil na veľký odpor, ako zo strany fanúšikov, aj keď z ich strany predsa len váhavejší, tak zo strany tam žijúcich obyvateľov (hoci jedno nevylučuje to druhé). Vznikla iniciatíva, ktorej zámerom bolo podniknúť niečo proti vybudovaniu tohto športového komplexu. Na základe tejto iniciatívy vznikol aj futbalový fanzine pod názvom "Millerntor Roar". Kvôli rozličným akciám, na a v okolí štadióna sa nakoniec vybudovaniu tohto komplexu zabránilo. Tento úspech dal krídla aktívnym fanúšikom a posilnil ich vmiešavanie sa do klubových a iných politických záležitostí, rovnako narástla popularita Millerntor Roar v celom Nemecku. V tej dobe existovali v podstate len nekvalitne robené fanziny, ktoré oznamovali len aké množstvo alkoholu autor vypil, kde sa udiali nejaké násilnosti a tým pádom samozrejme aj prezentácia pravicových a krajnepravicových názorov. Toto sa odohrávalo koncom osemdesiatych rokov. Počas majstrovstvá európy roku 1988 došlo v Hamburgu k obrovským útokom zo strany hooligans a fašistov na obsadené domy na Hafenstrasse, ktoré skončili veľkými pouličnými zrážkami. Fanúšikovia FC St. Pauli boli celkovo považovaní za ľavičiarov a po postupe do 1. Bundesligy aj "normálne" Nemecko malo možnosť spoznať "kliešte", ako punks a ľavičiarov nazývali pravičiari. Fanúšikovia St Pauli sa stali obľúbeným terčom útokov fašistov. Každopádne mnoho týchto "kliešťov" nemalo vôbec žiadnu chuť, stať sa vyhľadávnou obeťou pravicovej lúzy na nemeckých štadiónoch a mnoho ľudí sa začalo proti útokom brániť. Hoci medzi fanúšikmi FC St. Pauli sa nenachádzali skutoční chuligáni, o družbu s týmto klubom prebiehali veľké spory, pretože ich prívrženci patrili k jedným z najpriebojnejších. Dôvod bol jednoduchý, keďže v tom čase skutočne veľa ľudí bolo príslušníkmi autonómneho politického hnutia a chodilo na futbal, boli na militantné konfrontácie s fašistami zvyknutí. Vďaka Millerntor Roar sa osmelili aj ľudia z iných klubov na vydávanie podobných fanzinov, ktoré by som jednoducho označil ako kritické až ľavicové. Vzniklo v tej dobe mnoho fanzinov hoci s krátkou životnosťou, ale určitý posun sa dal zbadať, v budúcnosti sa pravičiarom a fašistom nebude tak ľahko dariť, používať futbalových fanúšikov ako základne svojej ideológie. 

Vďaka atmosfére Millerntor Roar a kontaktami na fanúšikov a fanziny iných klubov vznikol nápad na vytvorenie B.A.F.F. (Bündnis Antifaschistischer Fussball Fans), Združenia protifašistických futbalových fanúšikov - vtedajší názov. Tu sa stretli najrôznejší fanúšikovia, aby spoločne vystúpili proti permanentnému rasizmu na nemeckých štadiónoch. Medzitým sa názov "protifašistických" zmenil na "aktívnych", ako dôkaz toho, aj názvom demonštrovať, že nejde "len" o protifašistické zasadzovanie sa ale aj o zaoberanie sa inými témami okolo futbalu, ako napr. narastajúcou komercionalizáciou, likvidovaním miest na státie a podobne. Začiatkom deväťdesiatych rokov Nemecko zažilo novú vlnu krajnepravicového násilia zapríčineného predovšetkým vďaka spojeniu s bývalou NDR a vďaka znovu zjednotenýma posilneným veľkonemeckým nacionalizmom. Táto atmosféra bola ďalej politikmi podnecovaná pomocou nenávisti k prisťahovalcom a rasistickými heslami. Následky sú známe: vraždenia v Möllne a Solingene, pogromy v Hoyerswerde, Mannheime alebo v Rostocku a v neposlednom rade faktická likvidácia azylových zákonov. Nemecká pravica manifestovala svoju militantnosť. Postihnutými boli od tej doby, resp. vo futbale obzvlášť, fanúšikovia FC St. Pauli. Hlavne vo východnom Nemecku bola situácia najnepríjemnejšia. Po rôznych veľkých útokov neonacistov a chuligánov a po rôznych diskusiách a rozhovoroch medzi fanúšikmi sa dospelo k záveru, previesť tzv "ostboykott", tz. že sa neorganizovali žiadne výjazdy na zápasy na území bývalej NDR. Dôvodom bolo aj úplné zlyhanie tamojšej polície, ktorá nebola ochotná poskytnúť "ľavicovým" fanúšikom obvyklé minimálne zabezpečenie bezpečnosti. Aj na území západného Nemecka dochádzalo k pravidelným útokom na fanúšikov St. Pauli. Približne v tom období sa v tábore St. Pauli nanovo sformovala malá skupina skinheadov, ktorá existuje až podnes. Samozrejme nebolo to úplne bezproblémové, nakoniec v tej dobe sa skinheadi považovali automaticky za pravicových: 

Aký je vzťah ostatnej časti fanúšikov St. Pauli ku skinheadom? Určite to neprebieha bez problémov? 

V podstate je to vždy tak. V podstate málokto sa nám odváži nahlas dačo povedať, ale keď nás zatýkajú, tak si len povedia: "Hej hej, náckovia, môžete ich pokojne zatknúť tie svine", aj keď máš šál St. Pauli a nášivky St. Pauli Fans Gegen Rechts na bunde a už chodíš na St. Pauli dlhé roky." Nepokúšam sa nás ako skinheadov nejak politicky zatriediť. Ani dnes, ani vtedy. Myslím si, že toto zoskupenie je jednoducho typické pre skinheadskú kultúru, tak pestré, ale zároveň aj také jedinečné. Niektorých je možné teraz nazývať oi! skinheadmi, niektorých ako "tradicionalisticky orientovaných", boli medzi nami presvedčení ľavičiari aj menej presvedčení, ale všetci dohromady sme mali slabosť pre St. Pauli a zakorenený odpor voči pravičiarom a fašistom.

Možno chýba nejaké výraznejšie odlíšenie od pravice? 

Čo má znamenať to, že chýba? Za posledné roky tu v Hamburgu hovorím o nás a o ľuďoch zo St. Pauli, ak niekto mal nejaké problémy s náckami, tak sme to boli my skinheadi zo St. Pauli. Takže nechápem, ako sa výraznejšie odlišovať od pravice, celý život som sa odlišoval a sral som na ľudí. Od tej doby sa toho veľa nezmenilo. Samozrejme niektorí starí skinheadi už nechodia, alebo aspoň nie tak často, na futbal, zato chodia mladší. Prišla doba "výmeny generácií". Skoro dva roky žijem sám v Hamburgu, mám už štyri roky permanentku a prvýkrát som videl zápas St. Pauli asi pred dvanástimi rokmi. V skutočnosti je to krásna doba, aj keď momentálne pobyt v tretej lige dosť toho zničil, ako v klube, v mužstve tak aj vo vnútri fanúšikovskej scény. Napriek tomu stojí na každom zápase od 30 do 40 skinheadov na štadióne, spolu s hŕstkou Mods. Medzitým sa naša situácia upokojila, nakoľko v poslednej dobe skinheadi zo St. Pauli usporiadali niekoľko koncertov, kde si aj "normálni" ľudia mohli všimnúť, že niesme vôbec náckovia ani iné príšery. Jednalo sa predovšetkým o oi! koncerty, ktoré sa mne osobne nie veľmi páčia, za všetky môžem menovať napríklad Hotknives, Rude & Visser (ex- Mr. Review) alebo Skarface, ktorí hrali v St. Pauli. 

Pred tromi rokmi dochádzalo k častejšiemu vzájomnému napádaniu s fanúšikmi HSV, konkrétne s kým? 

Ale starí chuligáni sa viacmenej upokojili. Možno aj preto, že videli, že niesme chuligáni a že v podstate chceme mať svoj pokoj. A oni to akceptovali. Práve tí mladší chuligáni HSV vyhľadávali s nami problémy, ktoré aj našli. V poslednej dobe sa nám ale zdá, že hlavne polícia sa správa čoraz agresívnejšie. Myslím si, že je to preto, lebo o dva roky začínajú majstrovstvá sveta a dovtedy sa má nemecký futbal "klinicky očistiť", tz. za pomoci represálií jednoducho vyhnať z futbalu "normálnych" futbalových fanúšikov. Určite je zopár udalostí, ktoré do toho políciu nútili. K takým došlo zhruba pred rokom po jednom koncerte (počas jednej vyhliadkovej plavby na lodi) v nepodstatnej roztržke medzi fanúšikmi St.Pauli a HSV, ktorá nebezpečne eskalovala, keď polícia voči fanúšikom zasiahla s neuveriteľnou brutalitou (použila pri tom dokonca aj strelné zbrane a iba šťastnou náhodou nebol nikto zranený či usmrtený). Splitter fanzine #15, 1997/98

Pri tej roztržke s HSV síce bolo zopár zranení na oboch stranách, ale médiá to opäť celé nafúkli. Iná vec bola, keď naše FC St. Pauli prehralo pri zápase s amatérskym mužstvom HSV na údajne jednom z vhodných štadiónov majstrovstvá sveta. V závere zápasu v zápale hnevu a frustrácie niektorí fanúšikovia podpálili na štadióne transparent. Vznietilo sa zopár "nehorľavých" sedadiel a usporiadateľom bolo bránené hasiť oheň, kým trval policajný zásah. S tým ale každopádne nemáme nič spoločné. V podstate majú všetci skinheadi zo St. Pauli radi aj iné kluby. Niektorí z nás sú nadšení z West Ham United. A niektorí z nás majú radi aj Celtic Glasgow. V roce 2003 sme mimochodom s vlastným skinheadským zájazdovým autobusom cestovali na pohárový zápas UEFA Celticu do Stuttgartu a juhonemecký teletext varoval pred príjazdom chuligánov zo St. Pauli, celkom vtipné. V Stuttgarte sme natrafili na Celtic Casuals a strávili sme príjemný večer v šenku. Medzi tie ostatné patria aj družby s NAC Breda, Athletico Bilbao a tiež Benátkami. V samotnom Nemecku udržujeme kontakty s rozličnými klubmi. Hlavne s Cottbusom, kde je mimochodom pár milých, nepravicových skinheadov, s ktorými sme už strávili pekné oslavy a boli sme na ceste z párty sledovaní kilometre policajným vrtuľníkom. Tiež máme kontakty s FC Sachsen Leipzig, TeBe Berlin, Fortuna Düsseldorf a 1. FC Köln a cez nich na veľa iných klubov, hlavne ale na privátnej malej báze. Pred pár týždňami sa uskutočnil v Hamburgu antirasistický turnaj fanúšikov z celého Nemecka a Európy. Najlepšie sme si rozumeli s fanúšikmi Levante U.D., medzi ktorými bolo aj niekoľko skinheadov. Mimo futbal sa tiež pokúšame organizovať rôzne akcie, väčšinou nejaké koncerty a allnightery. Najčastejšie nás stretnete v Jolly Rogerovi, našej domovskej krčme ako štamgastov, ktorá je od štadiónu vzdialená asi 400 metrov. Mimochodom štadión bol v roce 2000 premenovaný na Millerntor, nakoľko sa potvrdilo, že bývalý krstný otec Wilhelm Koch bol niekdajším členom NSDAP. Sociálne zázemie, v ktorom sa pohybujeme je rozvrstvené, tak ako aj celá fanúšikovská scéna FC St. Pauli. Medzičasom veľa fanúšikov ukázalo St. Pauli chrbát, medzi nimi aj mnoho niekdajších ľavičiarov a autonomov. Teraz chodí na zápasy veľa ľudí, ktorí nezažili najväčšie výtržnosti na štadióne a inde, a v podstate ani nemajú nejaký veľký záujem zaoberať sa dôležitými témami minulosti. Každopádne od roku 2000 sa aj v FC St. Pauli vyvinula scéna ultras, ktorá je populárna hlavne u mladších fanúšikov. Títo ultras si berú veľmi silný vzor z Talianska a hlavne spomedzi veľkých ľavicových zoskupení. So skupinami ako Working Class a Freak Brothers z Ternana Calcio, popritom ale aj na rímsku časť Juve Fighters Juventusu Turín, či Atalanta Bergamo a Livorno. Práve sa obnovilo aj staré a veľké priateľstvo so Celtic Glasgow, začiatkom roka sa totiž uskutočnil obrovský koncert so Shebeen, na ktorý tiež pricestovalo mnoho Írov a Škótov. Po tomto koncerte bol založený oficiálny Celtic Supporter Club St. Pauli. Aj v St. Pauli je zopár zážitkulačných ľudí, každopádne ich naozaj nieje veľa. Rozumieme si celkom dobre, aj keď ich "biznis" je trochu odlišný od toho nášho. Ale samozrejme už sa stalo, že sme sa spoločne zúčastnili útokov na chuligánov alebo pravičiarov. Mimochodom v Hamburgu sú ešte aj iné kluby. Napríklad už spomínaný AFC. Na nich chodí do štvrtej ligy približne 700 ľudí, medzi nimi rôzni traveller punx, smiešni chuligáni z HSV a tiež zopár "antinemcov", pre ktorých je FC St. Pauli príliš "antisemitské". Ale týchto fanúšikov nemožno brať vážne. Momentálne práve začína letná prestávka, po doterajších dvoch zostupoch za sebou, bolo tentokrát udržanie sa v skupine zaistené už troma zápasmi dopredu. Dúfam, že ak náš klub napriek očakávaniu nezbankrotuje a v dohľadnej dobe sa nerozpadne vďaka vnútorným rozporom alebo jednoducho nezakáže, že si ešte zopár rokov zahráme profesionálny futbal. Zopár expertov si už vypočítalo, že v roku 2010 by sme mali už hrať Ligu Majstrov. Tak sa teda stretneme v Barcelone...

Rozhovor - Streetlight Saints

Kanadská oi! & punk scéna je nám známá hlavně díky kapelám z její východní části, především z francouzky mluvícího Québecu a Ontaria. Její západní pobřeží reprezentuje většinou jen Vancouver, jména jako D.O.A, Real McKenzies nebo Bishops Green asi nemusím blíže představovat. Pak tu ještě máme Jenny Woo, ovšem co zbytek západní Kanady? Streetlight Saints z Calgary v provincii Alberta reprezentují tu méně známou část, nebo spíš zbytek tamní scény. Kapela se dala dohromady v roce 2012, ovšem trvalo to dlouhých 6 let, než se na světě objevil jejich debut, split EP s Reckless Upstars z ontariiského Windsoru. Tímto počinem se dostali do stáje Insurgence Records, jednoho z nejznáměnších kanadských street-punk labelů, který má pod palcem kapely jako jsou Prowlers, Street Troopers, The Brass, Razors in the Night, Class Assassins, Oppressed nebo The Boi!s. Kapela se drží striktního oi!punku s texty věnovanými všem vyvrhelům, rebelům a povstalcům dnešní doby a mimochodem jde o super lidi, protože jsem měl tu čest je poznat osobně, v době, kdy jsem pobýval v Kanadě! Na otázky odpovídali Chris (kytara) a Fergie (bicí).

streetlightsaints.bandcamp.com


Zdar Chrisi! Na začátek mohl bys trochu představit kapelu, jak dlouho už hrajete a kolik členů se za ty roky v kapele prostřídalo?

Chris: SLS se dali dohromady v roce 2012, Freg se přidal o rok později, nebo tak nějak. S Peterem (zpěv) jsem se potkal někdy kolem roku 2004 na koncertě Dropkick Murphy's. Potom co jsme oba dva působyli v pár kapelách, jsme se začali v roce 2012 bavit o založení kapely, která by zněla podobně jako Naked Raygun, což moc nefungovalo, tak jsme prostě začali hrát to, co hrajeme. V roce 2016 jsme se zeptali našeho dlouholetého kámoše Travise Kiida, jestli by se k nám nechtěl přidat na kytaru a Trevis souhlasil. Sice bydlí na opačné straně Kanady ale potkáváme se při hraní na festivalech a nahrávání. V současnosti máme dva členy na "půl úvazku", střídající se na postu basáka. Jeden z nich je náš a dobrý kámoš a sound engineer Graham, který nám pomáhá s nahráváním a druhý je náš bývalý basák Craig. Jádrem kapely ale po většinu času zůstávají Peter, Fergie a já. Tím jak se nám v kapele postupně střídá obsazení, je to zajímavější a "pružnější". Za posledních 7 let odešlo z kapely víc, než pár členů většinou kvůli změnám a situacím v osobním životě. Všichni jsme třicátníci, čtyřicátníci a hraní v kapele je do určité míry i naším smyslem života.

Řekl bych, že rok 2018 byl pro Street Light Saints, co se týče nových nahrávek celkem nabitý. Zúčastnili jste se benefiční antifašistické kompilace "Never Alone", u Insurgence Records vyšlo splitko s další oi! kapelou Reckless Upstars z Ontaria, což byla vlastně vaše prvotina, pokud se nemýlím a v současnosti se chystáte vydat další split EP s německými Berlin Blackouts. Jak jste se dostali ke spolupráci s Berlin Blackouts a k účasti na AFA kompilaci "Never Alone"?

Chris: Myslím, že většina z toho se přihodilo opravdu náhodou. Něco se stalo, pak jsme někoho potkali nebo se seznámili s další kapelou. Měli jsme a máme celkem podporu a jsme vděční za příležitosti, které jsme dostaly. Byl jsme to já, kdo domluvil split EP s Berlin Blackouts, které by mělo být v těchto dnech ve výrobě a venku by to mělo být letos v létě. A jak se to celé událo? Jednoduše, prostě jsem kapelu kontaktoval na FB a zeptal se jestli by nechtěli něco nahrát a oni souhlasili. Trvalo to přes dva roky ale jsem s konečným výsledkem docela spokojený a dokonce se i několik dister zavázalo, že by nám pomohli s prodejem. Jo bylo to skvělých pár let.

Ale to není všechno, minulý rok vyšlo u Insurgence rec. třetí pokračování kompilace Northern Aggression, což je výběr oi! kapel z USA a Kanady, kde se také objevili Streetlight Saints. Jak se cítíte po těch letech hraní a koncertování, kdy jste se dostali pod křídla jednoho z nejznámějších street-punk labelů v severní Americe?

Chris: Insurgence Records má v Kanadě ve vydávání dobrých desek dlouhou tradici. Jsou hlasem striktně antirasistického oi! & punku nejen v Kanadě. Jsem fakt hrdý, že jsme součástí tohoto labelu. Spolupráce s nimi je perfektní a doufám, že v ní budeme pokračovat i nadále. Rebel Time Records (punkovější sublabel patřící pod Insurgence) nám také pomohli přilákat další publikum, které bysme předtím ani neměli, takže i lidí z Rebel Time si vážíme.

Co kapely z Evropy (nezaléží jestli punk, oi!, hardcore nebo ska)? Které máte nejradši a kolik z nich nezpívá anglicky, protože, když jsem pobýval v Kanadě všimnul jsem si, že pokud kapela nezpívá anglicky, tak pozornosti místních punx & skins většinou uniká?

Chris: Z Evropy je pár neskutečně dobrých kapel, jak anglicky zpívajících, tak i ne-anglických. Poslouchám texty a to, že jim nerozumím pro mě není nutně překážkou ale zhoršuje to požitek z poslechu. Např. na jaře 2018 jsme hráli s Prowlers, dva z jejich členů hrají ve francouzky zpívající kapele zvukem připomínající The Blitz. Kapela se jmenuje Ultra Razzia a ty poslouchám fakt hodně. Angličtina sice pro mě není "středobodem vesmíru" ale požitek z poslechu s anglickým textem je prostě lepší. Ultra Razzia 

Ferg: Nevím, většina evropských kapel co poslouchám jsou heavy metal nebo black metal (Kvelertak, Mol, Behemoth...) Neřekl bych, že to je tím, že by nás to nezajímalo, jenom si myslím, že jsme cizím jazykům vystaveni méně. Také bych řekl, že z velké části to bude tím, že lidi ze severní Ameriky jsou k cizím řečím celkem ignoranti a liní se podívat do překladů. Pokud jde o dobrý song, je mi u prdele v jakém jazyce se zpívá.

Můžeš nám popsat vaše texty, o čem zpíváte? Předpokládám, že se asi nebudete považovat za apolitickou kapelu?

Chris: Určitě se nebojíme dávat najevo naše názory a postoje ale v textech máme celkem široké rozpětí témat. Neřekl bych, že je mezi tématy našich songů nějaký společný jmenovatel. SLS mají písně o všem, od přátel co nás opustili, polarizaci moderní politiky, rovnosti, životních zkušeností, přátelství až k situaci dělnické třídy v této hyper-kapitalistické éře. Perer, náš zpěvák, který stojí za většinou textů je sice šílenec ale převážnou většinou mluví za nás všechny.

Krátce po zvolení Donalda Trumpa v roce 2016, jsme mohli vidět nechutný nárůst pravicových tendencí napříč částí americké společnosti. Všichni si vybavujeme útok autem na antifašistickou demonstraci v Charlottesville v létě 2017, pochodující nácky v ulicích amerických měst, hnutí alt-right movement apod. Jak to vypadá v tomto ohledu v Kanadě, promítají se tyto krajně pravicové tendence, jako např. alt-right movement i do politických nálad napříč kanadskou společností? Máte problémy s ultra-pravicí, podobně jako je můžeme pozorovat v současnosti v USA?

Chris: Nárůst těhle sraček se dá pozorovat po celé severní Americe, bylo to tu vždycky, pozoroval jsem to už dříve. Bohužel tyto okrajové skupiny jsou teď silnější a věří si. Hlavní politické strany všeho druhu se začali těžce polarizovat, politikaří a rozdělují společnost ve snaze získat moc a odvrátit se od své skutečné agendy. Demokracie v Kanadě (ostatně jako ve většině zbytku svobodného světa) je na "okraji propasti". Vlády jsou víc, než kdy jindy ovlivňovány ultra-bohatými, kteří chtějí rozšiřovat svoje bohatství. Součástí naší filosofie vždycky bylo: jednota, myslet sami za sebe, dělat správné věci, pomocí svého vlivu přispívat ke změně, doufejme, že to z lídí nezmizí a zůstane to v nich. Je na čase, aby společnost začala kriticky hledět na to, co ve skutečnosti motivuje její vůdce.

Ferg: Bylo to tu vždycky ale různí sráči a rasisti se zdají být teď mnohem odvážnější. S Trumpovou rétorikou přišel i nový termín alt-right, který jakoby ospravedlňuje, proč je v pořádku mít tyto názory. Pro mě jsou to pořád stejní rasisti akorát používající jiný jazyk. V ulicích Calgary to nevidím tak očividně, ale v srdci je to pořád "cowboy town", takže se na to dá čas od času narazit i tady. Je mi z toho na blití vědět, že lidi takto přemýšlí a ještě to obhajují, díky legitimitě, kterou dal Trump všem těm xenofobům. Trump rozděluje společnost a škodí... je to prostě kunda hodná odsouzení.

Pokud bys měl srovnat život v Kanadě a USA, která země je podle tebe lepší k žití z hlediska zdravotní péče, sociálních služeb, pojištění, důchodu, pracovních zákonů nebo ochrany zaměstnanců?

Chris: Sociálně Kanada splňuje většinu z kritérií kvalitního místa k životu. Zdravotní péče, důchody, sociální programy, práva pracujících existují, sice ne v úplně ideální formě ale existují. Zdaleka to není dokonalé, stále se zmenšující bohatství a síla pracující třídy, systémový útlak původních obyvatel, posouvání stran politického středu směrem do prava a výše osobního dluhu, kterou si sebou nese každý kanaďan, jsou věci, které by se kvapem měly začít řešit. Ameriku bysme měli brát jako varování, jak to může dopadnout a měli bysme naším jižním bratrancům věnovat pozornost, protože tyhle dvě země jsou si v mnoha ohledech podobné. Je to místo, kde žiji a tak se snažme abysme toho co nejvíce využili.

Vnímáte se jako working class kapela? Znamená to pro vás něco?

Chris: Pro každého z nás to znamená něco jiného. Věřím, že přispíváme do příběhu o rovnosti pro všechny a prosperitě pro pracující třídu. Na to jsem hrdý.... zkrátka jsme kapelou pošetilých dělníků. Dávno bych ztratil zájem o hraní, hrát jen songy o pivu a bitkách, tak jak o tom zpívá spoustu dalších kapel.

Freg: Jo, řekl bych, že jsme working class kapelou. Pro mě je to pocit hrdosti a jednoty. Většina working class kapel sdílí nechuť k nespravedlnosti a k sociální nerovnováze, jak politicky, tak i sociálně a to je něco, pod co se můžu podepsat. Věci o kterých jako kapela zpíváme pro mě něco znamenají a jsem rád, že máme lidem co nás poslouchají co říct.

Můžeš nám nakonec, říct něco o budoucích plánech kapely, co se u Streetlight Saints chystá?

Chris: Máme kolem asi 20 nových songů, které jsme napsali za poslední dva roky. Teď v únoru máme rezervované studio a někdy během letoška plánujeme vydat naše první regulerní album. V květnu se chystáme na tour po Albertě společně s Reckless Upstars a pomalu začínáme shánět festivaly, kde bysme během léta mohli hrát. A jako kapela už dlouho sníme o tom, že bysme si zahráli v Evropě, tak snad s troškou snahy a štěstí by k tomu konečně mohlo dojít v roce 2020.

ENGLISH



Hi guys! For the beginning could you little bit itroduce yourself, how long have you been playing and how many members in the band has changed during that years?

Chris: SLS was formed in 2012, Ferg joined a year or so after that. Peter (vocal) and I met in about 2004 at a Dropkick Murphy's gig. After both being an a few bands started talking in 2012 about starting a Naked Raygun sounding band, that didn't really work out (laughs). So we started doing what we are doing. In 2016 asked our old band mate Travis Kiid to join the band on guitar and he did. Travis lives on the other side of the country but meets up to play festival gigs and records with us. Currently we have two part-time members switching off on bass duty. One is our recording engineer and good friend Graham and the other is our former bass player Craig. The core of the group for majority time has been Peter, Fergie and me. Keeping a bit of a revolving cast keeps things interesting and flexible. Over the last 7 years SLS had a more than a few members leave due to mostly just to changes in personal situations. We are in our 30's and 40's and playing in a band gets in the way of life sometimes.    

I would say that year 2018 was for SLS very busy regards to new releases. You took part on benefit antifascist compilation  "Never Alone", on Insurgence Records you have released split EP with other oi! Reckless Upstars from Ontario, which was your debut press if I am right and now you are going to do split EP with Berlin Blackouts from Germany. How did you get to colaboration with Berlin Blackouts and who invited you to be part of AFA compilation "Never Alone"?

Chris: Really, I think most of this stuff happened serendipitously. One thing happened, then we met another person or band then the next thing happened. We were and are super flattered and appreciative of the opportunities we have been given. It was me the one who orchestrated the split with the Berlin Blackouts, which is now being pressed. We should have it out in time for our summer gigs. As for how it happened; I sent the band a message on social media asking if they wanted to put a quick record out and they agreed. It has been far from quick over 2 years now, but I am very happy with the final product and several distros have committed to carry it for us. It has been a awesome couple years.

But it's not everything, last year Insurgence rec. released third installment of compilation Northern Aggression, which is selection of oi! bands from USA and Canada, where also appeared Street Light Saint. How do you feel like a band after that years of playing you got under wings of one of the most famous street-punk labels in North America?

Chris: Insurgence has a long history of putting out great stuff in Canada. They really are the voice of anti-racist punk and oi! in Canada. I am very proud to be on that label. Working with them has been great and we really hope to continue working with them. Rebel Time Records (Insurgence more punk sister label) has also helped the band reach an audience we would not have previously had, we are very appreciative of Rebel Time folks as well!   

What europian bands (doesn't matter if it's punk, oi!, hardcore or ska) do you like and how much of them are not singing in english, because when I lived in Canada I noticed that if the band is not singing in english local punx & skins mostly don't care? 

Chris: There are some unreal bands from Europe both english and non-english. I listen to lyrics and not understanding them isn't necessarily a deal breaker but for me, it does detract from my listening experience. We played with the Prowlers in the spring of 2018 and two of the members play in a francophone band reminiscent of Blitz sounding band called Ultra Razzia which I have been listening to a lot. English is not the "end all be all" but it does enhance my listening experience.  Ultra Razzia 

Ferg: I don't know, most european bands I listen to are heavy metal or black metal (Kvelertak, Mol, Behemoth....) I don't think it's that we don't care I just think we are exposed to less. I guess for the most part it's because north Americans are ignorant to other languages and to lazy to look into the translation of any other language. If it's a good song I don't really give a shit what language it's in.  

Can you describe your lyrics, what about are you singing? I guess that certainly don't call yourself apolitical oi!

Chris: We definitely don't shy away from our political opinions and leanings, but we also have broad subject matter. I don't think there is a great deal of commonality between the themes and topics of our songs. SLS has songs about everything from friends that have passed on, the polarization of modern politics, equality, life experiences, friendships, and the plight of the working class in this hyper-capitalist era. Peter (vocal) is the mad man behind penning the lyrics. The vast majority of the time he is speaking for all of us.  

Shortly after election of Donald Trump in 2016 we could see disgusting increase of right wing tendencies across the USA society. Everybody remember car attack on antifascist protesters in Charlottesville in summer 2017, marching nazis in american streets, alt-right movement and so on. How it looks in Canada, are these far-right tendencies like alt-right movement influencing political moods among canadian society? Do you have problems with far-right similar like we could see in USA?

Chris: There has been in increase in that "horseshit" all over north America. It has always existed, I have seen it. Unfortunately, now these fringe groups are feeling brave and empowered. Mainstream political parties of all types are polarizing issues, using partisan politicking and divisiveness in an attempt to gain power and distract from their true agendas. Democracy in Canada is currently on a very slippery slope (as it's in most of the free world). Governments are being influenced more than ever by the ultra-wealthy wanting to expand their wealth harvesting agenda. Part of our mantra has always been about thinking for yourself, unity, doing the right thing, using your influence to create change, let's hope that rubs off on people. It's high time society looks critically at what is motivating it's leaders. 

Ferg: It's always existed, shitheads and racists seem to be bolder now, with Trumps language it's given the alt-right new terms to justify why it's ok they are the way they are. To me it's the same racists with a new rhetoric. I don't see it as blatant in the streets of Calgary but this is a cowboy town at heart so you still run into it from time to time. It makes me sick to know that people think like this and to them it's justified because of the "legitimacy" that twisted cheeto of a president gave to xenophobes, he's divisive and damaging. It's fucking reprehensible

If you should compare live in Canada with USA, which country would you say is better for living from the point of health care, social services, insurance, pension, labor law and security of workers?

Chris: Socially it's checks most of the boxes for a good place to live. Healthcare, pensions, social programs, worker's rights all exist in some form, not ideally however they exist. It's far from perfect, the ever-shrinking wealth/power of the working class, the systemic oppression of indigenous people, the push to the "right" by centrist parties and level of personal debt the average Canadian is carrying are things that need to be addressed post haste. America is at a tipping point and Canada needs to pay attention to our southern cousins. The countries are similar and in many ways it's a cautionary tale. It's where I live, so we try and make the most of it.      

Do you feel like working class band? Does it mean something for you?

Chris: It means something different to all of us. We believe we are adding to the narrative of equality for all and prosperity for the working class. I take pride in that. We are a band of working class schmucks. I would have lost interest long ago playing songs about beers and fist fights like so many other bands do.

Ferg: I think so, we're all working class. It offers a unity and a sense of pride for me, most working class bands share an ideology and a distaste for injustice and imbalance socially, politically and economically and that is something I can get behind. The stuff we write as a band means something to me, I like that we have some things of substance to say to people who are listening.

Can you tell us on the end what's next for the band, some plans to future?

Chris: We are sitting on a bank of about 20 new songs we have written in the last 2 years. We have a long weekend booked to record now in February and are looking to release our very first full length album sometime in 2019. We have an Alberta tour coming up with Reckless Upstarts in May. We are currently booking some festival dates for the summer of 2019. SLS for the last few years has had it's heart set on playing in Europe with a bit of hard work and some more luck it might happen in 2020.