Taaak po dlouhejch dvou letech opět vidím Chancers na živo. Tentokrát na náplavce, která za poslední dobu celkem pěkně ožila a díky lidem z Bajkazylu se tu během léta, čas od času uspořádá nějaká ta zajímavá akce pod širým nebem (jako např. vinylová burza, která se tu konala asi 2 tejdny dozadu), no a koncert The Chancers určitě patří mezi ně. Chancers minulej rok oslavili svoje 15tiletý výročí koncertem na parníku na Vltavě, tentokrát se ale rozhodli zůstat na břehu a svoje 16tiny oslavit koncertem na náplavce. Co se mi na tomhle místě fakt líbí, je ten DIY přístup, kterej z něj dejchá, žádný podium, jenom koberec, pár odposlechů, bendny a to všechno v úrovni publika, což je sice někdy i nevýhodou ale to je hold osud. O akci se dozvídám na poslední chvíli, takže obvolávám všechny známý i neznámý a jelikož je pondělí, tak nikdo nemá moc chuť nebo čas ale nakonec všechno dopadá dobře a na koncert tahám Rolexe i s Limetou, který hlasitá hudba vůbec navadí (statečná to fena). A do karet mi navíc hraje i to, že to mám téměř u baráku, tak proč se nekouknout. Koncert byl ohlášen na 19:30 ale klasicky v tuhle hodinu se na inkriminovanym místě ještě vůbec nic neděje, nicméně na náplavce se už začínájí srocovat klasický postavičky v podobě skins, punx, pár studentíků, co přišli na "skáčko" (jak já to slovo nesnášim) a pár civilů. Zhruba do 20:30 se nic neděje ale to už pomalu přichází samotná kapela a začíná se zvučit.
A je to tu. Náplavka, před Bajkazylem už je pěkně narvaná, lidi natěšený a na kapelu samotnou není přes ty davy skoro vidět. Chancers začínají pár novejma trackama, který sice nezní špatně ale po jednom poslechu těžko hodnotit, i když nejvíc mi v hlavě utkvěla northern soulová pecka s názvem Rude Boy Soul. Kromě novejch věcí nechyběl ani song Bossman z kompilačky GNWP - Our Music, Our Scene. Jelikož kapelu (a už vůbec ne Simona) není skoro vůbec vidět, tak se pomalu přesouváme netradičně vedle "podia", kde je na kapelu alespoň trochu výhled, i když nevýhodou toho místa bylo, že nebyl moc slyšet zpěv ale nevadí. Chancers většinou hrály tracky z poslední desky Age of Rudeness, co si vybavuju, tak zazněly songy Skanking Praha, který zní živě mnohem líp, než na desce, Resistance Walk, Looking for the Anima, One of the Oldschool ale i starší vály, jako Rude Boy back in Jail nebo Drug Wars. Jak je vidět, i když mikrofon má na starosti Simon, tak lídrem kapely je spíš saxofonista Honza Vedral, kterej většinou burcuje publikum, kytarysta hraje skoro celej set s cigárem v hubě (šílenost!), atmosféra je na výborný úrovni, lidi paří a v prvních řadách před kapelou řvou "We are the Mods, We are the Mods, We are We are We are the Mods...", načež mě, vzhledem k jejich střízlivosti hned napadá "My jsme moc My jsme moc My jsme My jsme My jsme moc". Pomalu se už blíží konec, zazní ještě pár starších válů jako např. 007 Ska Party ale je jasný, že se to neobejde bez přídavku.....Všichni řvou obligátní "ještě jednu" a samozdřejmě abych "vyšel z davu", začínám řvát "ještě deset", což se kupodivu v prvních řadách celkem chytlo :D
Chancers samozdřejmě vyslechli přání fanoušků a zahrály celkem ještě asi tři (nebo čtyři?) přídavky, kde nechyběl ani cover od The Clash - Police in My Back, Žižkov Skins (jako pocta, dnes už legendární žižkovský Propasti) a moje zrovna ne moc oblíbená Sex, Drugs and Rock'n'roll od Iana Duryho. Po zaslouženym potlesku a ovacích a asi hodině a půl koncert končí, na místo Chancers nastupují selectoři z Fat & Dread Stereo, který se po zbytek večera postarali o afterparty v rytmu ska a early reggae. To už jsem ale pomalu mazal domu, hold všední den a druhej den vstávačka do práce. Na pondělní večer nebyla návštěvnost vůbec špatná a náplavka před Bajkazylem praskala ve švech. Nebudu zase opakovat, že koncert neměl chybu a že Chancers opět ukázali, že i v polovyschlejch vodách českýho ska ještě zůstali nějaký velký ryby, protože je to snad úplně jasný ne?!
Po víc, jak třech letech od posledního alba Rise and Shine bylo třetí album "Diskokoulí" už opravdu na spadnutí a i na jejich koncertech bylo znát, že materiálu pro novou desku bude už celkem dost, takže bylo jen otázkou času, kdy se dočkáme třetího zářezu. A dočkali jsme se. Album Dance Like Nobody's Watching vyšlo letos na jaře a to nejen, jako klasický digipack ale i na LP, což jsem od Discoballs opravdu nečekal a udělali mi tím velkou radost. Deska vyšla vlastním nákladem a o produkci se postaral "ex-member" kapely a známá postavička tuzemské scény Mr. Krleesh (2v1, Flaming Cocks, Queens of Everything). Nicméně Discoballs opět jen potrvrdili to, že patří k to mu málu tuzemskýmu ska, který je vůbec možný nazývat ska, nebo spíš, který za něco stojí :-D Zpět k recenzi, CD je klasický digipack, který ilustrací na obalu, tak trochu navazuje na jejich první desku DiscoVery Chanel z roku 2008. Uvnitř najdete kromě děkovačky, foto kapely i všechny texty a celkem 13 tracků. Bylo by asi hodně obtížný rozebírat to song po songu, jak mám někdy ve (zlo)zvyku, protože mě nenapadá zkrátka nic co dodat k jednotlivým trackům. Nejsnadnější by asi bylo vyjmenovat ty nejlepší ale mě příjde dobrá prostě celá deska. Úvodní song je pecka Shake Your Ass, kterou jsme už nějakou dobu mohli slyšet na jejich koncertech, pro mě celkem stěžejní song tohohle alba. Dalším zajímavým zářezem je song TGIF, kde je slyšet i banjo, nechybí tu ani znovu předělaná Melody, ovšem tentokrát v akustickym podání, která se objeví ke konci alba. Co mě na Dance Like Nobody's Watching baví, je to, že se kapela nebála trochu přitvrdit a říznout do kytar, přitom jde pořád o ska (byť trochu obohacený) a ne o skapunk, jak je v našich končinách při takových "pokusech" většinou zvykem, našli byste tu i malý náznak popu. Jak už jsem říkal, celkově je tahle deska mnohem kytarovější, jak předešlá Rise and Shine, což je hodně znát v tracích, jako jsou třeba Confession, Call Me, Just One More Beer (podle mě asi nejpovedenější věc z desky) nebo Jesus He Knows..., což je cover od Genesis, nicméně stále jde o "starý dobrý" Diskokoule. Určitě bych neměl zapomenout na dechy, protože ty jsou hodně silnou stránkou kapely a tvoří pomyslnou druhou část desky, kde jsou právě mnohem víc vyraznější, viz. songy jako Modern Princess, do rocksteady hozená, zmiňovaná verze Melody, nebo Dance Like Nobody's Watching, koneckonců i v Just One More Beer jsou výborný dechy. Abych to nějak uzavřel, vzpomněl jsem si, když jsem někdy před čtyřmi lety psal recenzi na jejich druhou desku, tak jsem si tak trochu střílel z kapely, jestli do dalšího alba zase nevymění zpěvačku, nestalo se tak a to by bylo asi tak jediný co Discoball "nedodržely" :-D jinak jde opět o zdařilý album a doufám, že příště nezklamou. Zbytečný to okecávat dál, stačí si poslechnout a bude vám jasný, že známku 8 z 10 nedávám jen tak!
Real Enemy No. 15
Neuběhl ani rok a máme tu další číslo Real Enemy, tentokrát jde o jubilejní 15. číslo, takže jsem byl hodně zvědavej jestli bude v něčem speciální. Bohužel moje očekávání bylo trochu zbytečný, popravdě řečeno musím už předem konstatovat, že oproti 14. číslu mi příjde tohle vydání o něco slabší, nicméně stále jde o celkem kvalitní zin a vysokou úroveň (jak grafickou, tak i co se formy týká) si drží už pár let. V dnešní době prakticky jediný pravidelný oi! zin v Česko-Slovensku. Opět nechybí pěkně ilustrovaná obálka, kříďák a zhruba 76 stránek jsou už klasikou. Zpákty k obsahu, po pár úvodních slovech vydavatele a novinkách na vás čekají první rozhovory s Polskými Bachor, dále švédskou dívčí punkovou kapelou Korsbarsfettera, kanadskými Buddha Bulldozer z Quebecu (který v rozhovoru posílají do hajzlu Légitime Violence, který hrály zhruba před rokem v Praze), Knockout z Madridu, Outreau z předměstí Paříže, za domácí (slovenskou) scénu Extip a TPS Crew, také tu najdete rozhovor s majitelem francouzkého labelu UVPR Vinyles a jako nejzajímavější rozhovor hodnotím Rude Riot z Ukrajiny, protože se zde na rovinu vyjadřují k situaci v jejich zemi a vysvětlují, že důvodem k březnovým riotům na kyjevském Majdanu nebylo pouze odmítnutí podepsání asociační dohody s EU (jak se nám snaží vnutit mainstreamový media) ale hlavně celková frustrace a nasranost lidí na sociální situaci v zemi, nezaměstnanost a politickou elitu, která rozkrádá zem, hrabe do vlastních kapes a na lidi sere, čili to co známe i z našich poměrů. Recenze zinů mě poslední dobou začali bavit mnohem víc, jak muzika samotná.... takže tentokrát tu máme španělský Riot Kids, z Brazílie rovnou dva ziny a to, A Firma a Vondate&Luta (mimochodem, kvalita tamních zinů prej odpovídá asi tak podmínkám 90. let u nás), z Francie Polysons, za Rusko Made In Moscow, jehož vydavatel údajně v roce 2012 skončil ve vězení, protože byl shledán "antifašistickým extrémistou" a jako poslední tu je polský Nie Jestes Jednym Z Nas. Dále klasika v podobě recenzí na CD i LP od celkem tří autorů i s anglickým překladem, opět nechybí reporty jak z domácích luhů a hájů ale i ze zahraničí (Polsko, Itálie, Německo a dokonce tu najdete i report z koncertu Mr. Symaripa v Riu de Janeiru, kde je i malá zmínka o argentinských Crabs Corporation). Stejně tak, jako u předešlýho čísla, určitě bych ubral trochu reportů, ne každej koncert je tak vyjímečnej a odlišnej od zbytku akcí, aby se dal napsat nějak originálně, navíc by se uvolnilo místo třeba pro dlaší články, bandprofily nebo story. Přichází na řadu moje nejoblíbenější část zinu a to jsou bandstory, scene reporty, články, různý profily a info navíc. Tentokrát tu najdete můj příspěvek v podobě bandstory legendárních Dead Kennedys a článek o počátcích ska v Česko-Slovensku, scene reporty z Chorvatska a severní Itálie a opět nechybí další přeložená kapitola z knihy Spirit of 69 (prakticky díky Real Enemy si můžu z týhle knížky taky něco přečíst :-), tentokrát o hadrech, který jsou nedílnou součástí kultu. Celkem zajímavý je Pickův report z underground tripu po vých. Evropě, konkrétně Polsku, Litvě a Bělorusku (dost jsem se divil, že v Minsku nejsou skoro žádný problémy s náckama, přitom perzekuce tamního režimu je silnější, jak v Rusku samotnym, kde je hnědě až až). To by bylo z obsahu 15. čísla Real Enemy téměř vše, sice jsem čekal trochu víc, když už jde o "jubilejní vydání" ale i tak jde pořád o informativní čtení, tak uvidíme co nám přinese další vydání.
The Movement z dánského Copenhagenu snad není ani třeba představovat, za téměř 12 let existence si vybudovali poměrně slušné renomé a to zejména, během posledních pár let. Kapelu jsme měli možnost vidět i u nás a to hned dvakrát, v pražském Crossu a na festivalu Mighty Sounds v roce 2011. Dánští Mods vydali letos v dubnu, po dvou letech, od polsední desky Fools Like You nové EP s názvem Outrage, ke kterému se během zaří vydávají na promo tour po Evropě. Během měsíce zavítají do Německa, Belgie, Francie, Špnělska, Švýcarska a Itálie bohužel pro nás, zastávku v ČR nemají v plánu. Nové EP Outrage obsahuje celkem 4 songy v duchu jejich modbeat - punkrock mixu a jedná se, kromě tří regulerních alb o celkem třetí EP v jejich diskografii. O vydání se postaral německý label Mad Butcher rec. Ukázky v podobě tracků It's All In Your Mind a Smashing Up The World si můžete poslechnout zde.
Nový mixtape od Melody Boys sound system
V průběhu prázdnin mi přistál v emailu tenhle zbrusunový mixtape od východočeských Melody Boys ze Dvora Králové. Není to poprvé co se na stránkách zinu objevuje jejich mixtape, tentokrát mi Maykl Bassriot poslal set plný jak současného, tak i původního ska, který je nabouchaný celkem třiadvaceti tracky, kde nechybí jména jako Laurel Aitken, Hepcat, Madness, Bad Manners, Prince Buster, Busters, Bob Marley, The Delegators, Tim Timebomb, Phoenix City Allstars, The Pepper Pots, Rancid nebo dokonce Amy Winehouse, kterou většina lidí řadí spíš do popu. Mixtape můžete stáhnout zde.
tracklist
1. I´m So Sorry byKitty - Daisy & Lewis 2. Bobby and Joe - Hepcat 3. I Didn´t Mean To Break Your Heart - The Delegators 4. Will You Still Love Me Tomorrow - Phoenix City Allstars & Dave Barker 5. Ghostfaced Killer by - The Dead 60´s 6. Rudi Got Married - Laurel Aitken & The Unitone 7. Lorraine - Bad Manners 8. Our House - Madness 9. Skankin In The Way - DJ Shepdog 10. 30 piece of Silver - Tim Timebomb 11. Rolling In The Deep - Adele 12. Summer Time - Lloyd Clarke 13. Renegade - The Zodiacs 14. Jet 707 - Prince Buster Allstars 15. One Cup Of Coffe - Robert Marley 16. You´re Too Bad - Jackie Opel 17. Dog War - Toots and The Maytals, Prince Buster and The All Stars 18. Monkey Man - Amy Winehouse 19. The King of The Streets - The Pepper Pots 20. Don´t Worry, Be Happy - The Busters 21. Old Friend - Rancid 22. Wooly Bully - The Gangsters 23. Ghost Town - The Hot 8 Brass Band
Koncem roku 2011 se na pultech našich knihkupectví objevila kniha, zabývající se současnými, městskými subkulturami, za tímto projektem stojí autoři Vladimír 518 (PSH) a Karel Veselý. Po prvním vydání se okamžitě zaprášilo, naštěstí v polivině letošního roku jsme se konečně dočkali i druhého vydání, takže my kdo jsme si jí nestihli koupit před třemi lety, jsme dostali šanci tenhle rok. Navíc letos ještě vyšla další publikace Kmeny 0, zabývající se subkulturním prostředím v předlistopadovém Českolslovensku. Kmeny začínájí předmluvou, která se trochu zaobírá jak sociologockou stránkou věci, tak i tou lidskou. Kniha (nebo spíš bichle) má celkem 517 stran, na kterých se seznámíte se subkulturami (které zde autoři nazývají kmeny), jako jsou tetování, sprejeři, punk, hiphop, hooligans, neohippies, tekno, skate, skinheads, hardcore, sXe, ska, black metal, ghotic, emo, hipters, queer, tuning, motorkáři ale i takovými skupinami lidí, které bych se opravdu stěží odvážil zařadit mezi subkultury, jelikož zběratelé tenisek (sneakers), vyznavači japonských komiksů nebo hráči počítačových her či cirkusáci mi opravdu jako subkultura nepříjdou, to bych rovnou mohl tvrdit, že filatelisté jsou subkultura, že v podstatě každé zaměstnání je určitou subkulturou, herci jsou subkulturou, že airsofťáci jsou vpodstatě také subkultura a počítačové hry hraje snad většina společnosti, s tímto se podle mě autoři moc netrefili. Kniha je koncipovaná tak, že ke každé kapitole je několik úvodních stránek, které jsou většinou napsané vždy někým, kdo je součástí onoho "kmene", proto zde můžeme najít texty od, v podzemním prostředí celkem "známých" osobností. Jelikož mě nejvíce zajímaly hlavně kapitoly související s punx, skins, hardcorem a ska, tak tu můžeme najít příspěvky od lidí jako je Honza Vedral (The Chancers), Štěpán Málek a Jiří Franc (N.V.Ú), Banán (Balaclava, dnes Lahar), který tu ačkoliv je starej hardcorista psal o skinheads, Mc Bonus zase přispěl ke kapitole o sXe. Stejně tak to je s rozhovorama, které následují vždy na konci kapitoly, i když ne každý je nějak provařený, kolikrát jde jen o obyčejné příslušníky dané skupiny. U rozhovorů je také dost důležité, kdo klade otázky, proto jsou některé rozhovory dost povrchní, pokud otázky pokládal zrovna někdo kdo stojí úplně mimo danou subkulturu. Co se punku, HC, ska a skins týká, vyzpovídáni byli lidi jako Buquičák (Rudeboy Riddim) nebo Simon Ruffskank z Chancers, který tu v rozhovoru jasně poukazuje na politické pozadí 2tonu a že ska (jak je většinou vnímáno u nás), není jen hudbou pro zábavu a trochu osvětluje atmosféru v Anglii v letech 1979 - 1981, nebo Robert Vlček z dnes už legendární Kritické Situace, který se tu zrovna ne moc pozitivně vyjadřuje o emu. Kniha obsahuje také množství fotek, které na mě někdy působili až moc naaranžovaně a vynuceně, těch spontánnějších tu je o něco míň, navíc někdy mi příjde, že je jich tu u každé kapitoly až zbytečně moc, jako by se autoři snažli jen nafouknot objem. Spíš bych ocenil delší rozhovory nebo texty k jednotlivým kapitolám. Mimo rámec mého nejbližšího zájmu, mě tu zaujala kapitola o freetknu a paradoxně i neohippies. I když elektronickou hudbu nemusím, tekno je v podstatě punk 21. století a i DIY přístup a principy celé komunity jsou punku víc, než blízké. Akce jako byli Czechtek byli v podstatě "autonomními zonami", které fungovali na úplně jiných základech, než běžný festival, kde platíte vstup. Tím vpodstatě apolitické tekno dokázalo zrealizovat to, o čem anarchisti dokázali jen neustále kecat. Kapitola o Hooligans potěší určitě všechny fanoušky Bohemky, i když trochu mě mrzí, že se zde autoři věnují jen Bohemce a a už se tu moc nerozebírá chuligánská scéna v ČR a její vývoj, jako celek (teď bych chtěl opominut nazi blbečky ze Sparty a Baníku ale ne každý chuligán mimo Bohemku, musí být nutně nácek). Knih, které se zabývají městskými subkulturami už sice vyšlo hormady ale většinou jde vždy jen o nudné sociologiocké rozbory, jejich kontraspolečenského postavení, kdežto Kmeny i když tuto skutečnost určitě neopomíjí jsou možná mnohem lepším klíčem k seznámení se s danou tématikou, protože je psaná a jedná se zde přímo s těmi, kdo jsou toho součástí.
Cartoon Violence - Tit for Tat
Cartoon Violence je další ska/2tone band z Anglie, konkrétně z Walesu. Minulý rok vydali ve spolupráci rovnou tří labelů svojí (pokud jsem to z webu dobře pochopil) druhou desku. Album Tit for Tat vyšlo ve spolupráci labelů Do the Dog, Rocking Records a Megalith Records v roce 2013, celkem jde o deset tracků, troufl bych si říct v klasickym britskym podání ve stylu kapel Madness nebo Buster Shuffle s přidáním trochu 2tonovějších ingrediencí. Co určitě stojí za zmínku je, že kapela nepoužívá dechy, což bych osobně doporučoval většině českých kapel (teď nemyslím tu necelou desítku, těch lepších), protože ska neznamená nutně orchestr o deseti lidech. První věc je song Black Book, celkem povedená věc, mimochodem trochu podobná The Rifffs z Malty, nicméně co mě na Black Book hodně chytlo je to 2tone podání a trochu punkovější kytara v intru. Who You Know, stejně tak jako tracky Moscow nebo Pretty Penny jsou právě ty, který se asi nejvíc blíží ke stylu co hrají Madness nebo Buster Shuffle. Je tu hodně velký důraz na piáno, který je hodně vytažený dopředu a vůbec trochu "kabaretní" atmosféra ale mě to celkem baví. Sons & Daughters, je sice v celku obyčejný ska ale určitě vás (stejně tak, jako mě) dostanou klávesy v intru a v refrénech, sice zní tak stroze, až skoro amatérsky ale přesto tomu dávaj hroznou energii. Broken je z celý desky asi nejhůře zařaditelný track, vpodstatě vůbec nejde o ska ani něco podobnýho, přirovnal bych to spíš k non-ska songům od Sto Zvířat ale přesto bych si dovolil tvrdit, že je to jeden z nejlepších tracků na desce. To samý, až na to, že k nejlepším bych ho zrovna neřadil se dá říct i o songu Crap Car. Posledním zářezem, který určitě stojí za zmínku je Colourblind. Co říct, pecka plná energie a všeho toho, co ska nebo v tomhle případě spíš 2tone dělá 2tonem, žádný dechy, větší důraz na hru kytar, zkrátka žádný zbytečný přikrášlování. Vše důležitý už asi bylo řečeno, takže nemá cenu to dál nějak komentovat a jmenovat track za trackem. Album Tit for Tat je v celku dobře poslouchatelná deska, ne nějak náročná ani příliš dlouhá, prostě ukázka toho, že Anglie (co se ska týče) má stále co nabídnout. 8 z 10
Myslím, že představovat jednu z nejaktivnějších holandských kapel současnosti a zároveň jedny z matadorů dirty reggae, je celkem zbytečný. Upsessions přišli letos v květnu s novou, v pořadí už čtvrtou deskou, na které se také podílel legendární Lee "Scrach" Perry, kromě toho stojí za projektem Judge Dread Memorial a šéf kapely a její zpěvák Boss Van Trigt stojí i za solo projektem Boss Capone. O tom jak vnímá domácí scénu, zálibu ve sbírání vynilů a dokonce i o českém fotbalu se dočtete v následujícím interview, kterému se podrobyl přímo zpěvák kapely Boss Van Trigt.
Zdar, myslím, že je skoro zbytečný vás představovat, protože hrajete už poměrně dlouho a už jste, tak nějak součástí evropský ska a reggae scény ale jak už je to dlouho od doby co jste začali, hrajete furt ve stejnym složení?
Čau...The Upsessions existují už 9 let a ano měli jsem hodně změn v line-upu. 80% našich show děláme mimo Holadnsko, takže to zabere spoustu času. Ne každý má rád cestování, hlavně přítelkyním to vadí a navíc nikdy na tom nezbohatnem. Celý je to o lásce k muzice. To je důvod proč lidi hned potom opouštěj kapelu. Ale jsme stále v kontaktu se všemi ex-členy kapely a s většinou z nich se tále počítá jako s náhradou, při koncertech.
V květnu jste vydali, po třech letech vaší čtvrtou desku s názvem Shake It. Tohle album je ale speciální tím, že na něm vystupuje taky legendární Lee "Scrach" Perry. Jak jste se dostali ke spolupráci s ním a jaký to bylo s ním pracovat, přecijenom Perry je prostě osobnost?
Tohle album je pro nás taky hodně speciální, Lee Perry je legenda a my jsem s ním konečně na nahrávce. Kdyby mi tohle někdo řekl, než mi bylo 18 let...Myslím, že se mi splnil sen. Všechna zásluha patří Oswaldu Muennigovi z Grover Records. Postaral se o všechno. Pomatuju si, že jsem s ním mluvil o tom, že bysme udělali nahrávku Upsessions s Lee Perrym a jemu se ten nápad zalíbil. No a za dva týdny už jsme měli schůzku s Perrym na hotelovym pokoji v Dortmundu. Je z něj teď skvělej booking agent!
Kromě alba Shake It máš taky boční projekt Boss Capone a z minulýho roku solo desku Another 15 Dancefloor Crashers by Boss Capone, která je podle mě fakt výborná! Co je na týhle kapele jiný a co tě přimělo k založení nový kapely? Díky. Nápad nebyl zformovat kapelu. Jenom jsem chtěl udělat album kde budu hrát na všechny nástroje sám, udělat něco svěžího, něco novýho. Tak jsem se rozhodl udělat solo album. Ale než jsem to dodělal, napadlo mě udělat to taky živě s kapelou, protože mě fakt bavilo hrát klávesy. Proto jsem založil Boss Capone.
Ale to není váš jedinej projekt. Upsessions se taky účastní Judge Dread Memorialu, jako backing kapela. Čí to byl nápad a jak dlouho už děláte tuhle show? A proč zrovna memoriál za Judga, protože těch legend bylo fakt dost? Byli jste někdy, nebo viděly jste někdy koncert Judge Dreada?
Potkali jsem Floa v Rakousku, byl v publiku a přišel za námi do backstage, kde předváděl výbornou imitaci Judge Dreada. My jsme všichni byli velký fandové Judge Dreada, takže nápad byl na světě. Jeho hlas a jeho prezentace jsou, jak Judge samotnej a tak jsme si pomysleli, že udělat tour v tomhle duchu by mohla bejt legrace. Teď už to děláme třetím rokem. Nikdy jsem nebyl na koncertě Judge Dreada, přál bych si to....ale pár lidí v publiku byli a milují co Flo předvádí. Taky jsme potkali blízký kámoše Judge Dreada, jako např. zpěváka Bad Manners, byl fakt dojatej. Říkal, že to je jako, kdyby měl svýho kámoše zpátky.
Mohli byste popsat vaší scénu? Z Holandska pochází poměrně známý kapely (Mark Foggo, Mr. Rewiev, Rude Rich & The Highnotes....). Co je příčinou toho, že v tak malý zemi, jako je Holandsko, je tak kvalitní scéna?
Fakt nemám ponětí. Divná věc, protože holandská scéna je fakt malá. S Upsessions uděláme v Holandsku tak deset show za rok a to jsou všechno mainstreamový festivaly, protože nemáme žádný ska fesťáky.
Upsessions sice nejsou ska. Já vás považuju za jednu z hlavních dirty reggae kapel, nejenom v Evropě. Mohli byste nám říct, kdy jste tenkrát začali vnímat tu změnu, ten novej sound ve scéně a proč jste se rozhodli hrát zrovna tenhle druh reggae, ve většině následující Aggrolites? A je vůbec možný říct, že Aggrolites stojí za dirty reggae, něco jako mentor novýho stylu, i když teď už jde o regulerní subžánr?
Abych byl upřímnej, když jsem v roce 2005 zakládal The Upsessions, nikdy jsem o Aggrolites neslyšel. Jenom jsem chtěl udělat něco novýho, odlišnýho. Všude kolem bylo spoustu kapel co hráli "Guns of Navarone" a "Monkey Man". Chtěl jsem napsat nový songy ale zahrát je v oldscholl reggae. Ale když jsem poprvý viděl Aggrolites, myslím, že to bylo v roce 2007, byla to samozdřejmě obrovská inspirace!
Jak jste přišli k vašemu nezaměnitelnýmu, rozpoznávacímu znaku: "celá kapela oblečená v zelenejch teplákovejch soupravách"? Na některejch starších fotkách, jste byli oblečený jako skinheads, proč ta změna?
Někdy je skinhead scéna hrozně zaujatá a strašně vážná co se týká jejich "skinheadskýho postoje". My ne! Na tom obrázku jsem byli všichni oblečený, jako skinheadi, jen tak ze srandy. Teplákový souravy jsem našel na internetu, byli to ty nejhnusnější vůbec :D, tak jsme je vzali. Ale někdy na naše show chodí skinheadi, zklamaný, že Upsessions nesjou pravý skinheadi.....do prdele, tak je to o muzice, nebo o způsobu oblíkání? Tak se prostě bavte!
Jakej máš názor na vinyl, teď se zase vrací zpátky, do určitý míry je to možná i trochu moda (i když celkem pozitivní moda a mě se to líbí). Skoro každá druhá kapela dneska vydává i LP ale otázka zní, myslíš si, že by to mohlo tvrvat delší dobu a vrátit tak LP a EP zpátky, jako regulerní hudební nosič nebo to nakonec stejně zůstane zpátky u djs a sběratelů? A co ty, sbíráš vinyly?
Miluju vinyly! To jak vypadaj, voní, to, že je můžeš ohmatat. Když kupuješ vinyl, tak jsi něco získal. Nakupování digitálů je, jako kupovat vzduch. Ale, když to lidem nevadí a jsou ok s nakupování na itunes, je to pro ně v pohodě. Muzika je muzika ale vinyl tomu dává, něco speciálního, nehledě taky na zvuk samotnej. Myslím, že CD nakonec úplně zmizí, navíc rozdíl mezi prodejem CD a digitalů, není tak velkej. Ale vždycky tu bude trh s vinylama. Já jsem taky zběratel, jakýkoliv město, který navštívím, tak se vždycky snažím najít nějakej "record store" a něco koupit....
Znáte nějaký český nebo slovenský ska? Mám pocit, že minulý rok na London Int. Ska Festivalu jste měli v merchi taky kompilaci Kings of Prague, která obsahuje naše přední ska & reggae kapely?
Pravda, dostali jsme box kompilací od Willieho, basáka Sto Zvířat. Je z Holandska a přivedl nás do Čech. Ta kapela je ohromná, mix ska s popem a dalšíma stylama a navíc hrajou v obrovskejch klubech, takže to byla pro Upsessions skvělá šance zahrát v Čechách před takovou hromadou lidí. Dostali jsme fakt dost vinylů, tak jsme se rozhodli, něco prodat v našem merchi, myslím ale, že už to je vyprodaný. Jedna otázka pro lidi z Český republiky:"Kde byl českej fotbalovej tým na Světovym poháru 2014?" Bejval jsem velkej fanda českýho nároďáku v dobách Jana Kollera, Rosickýho a Nedvěda! (odpovědi můžete posílat na FB profil kapely)
Vše nejlepší, díky
Boss ENGLISH Hi guys I think that is nearly useless to introduce your band, because you've been playing relatively long time and you are already part of europian ska and reggae scene, but how long it is, since the time when you started, is line-up still the same?
Hi Marek, the Upsessions excist for 9 years now. And yes, we have had many changes in the line-up. We do 80 % of our shows outside of Holland, so it takes lot of time. Not everybody likes touring, girlfriends don’t like and we will never get rich. So it’s all about the love of music. That’s the reason why people leave the band now and then. But we’re still in good contact with all the ex-members and most of them are still in for a show as a substitute now and then.
This May after three years you published your fourth album Shake It. This album is special because there appeared legendary Lee "Scrach" Perry. How did you get to collaboration with him and how was it to work with him, because Perry is simply character?
The album is very special to us as well, Lee Perry is a legend and we are on a record with him. If you would have told me that I was 18 years old…I mean, it’s a dream come true. All credits go to Oswald Muennig from Grover Records. He took care of everything. I remember....telling him about the idea to make an Upsessions record with Lee Perry, and he liked it. In two weeks we had an appointment with Lee in a hotel room in Dortmund. Now that’s a great booking agent!
Besides the album Shake It you have side project Boss Capone and solo album Another 15 Dancefloor Crashers by Boss Capone, from last year which is according to me just great! What is different in this band and what was the impulse for you to found new band?
Thanks. The idea never was to form a band. I just wanted to make an album where I played every instruments myself, something fresh, something new. So I decided to make a solo album. But when I finished it, I thought I had to do it live with a band as well, 'cause I really like to play the organ. That’s why I founded Boss Capone
But it isn't only one project. Upsessions take part in Judge Dread Memorial like backing band. Whose idea was it and how long have you been doing this memorial? Why just memorial for Judge, because there were so much legends. Have you ever been or seen Judge Dreads concert?
We met Flo in Austria, he was in the audience and came backstage, there he did his great Judge Dread imitation. We were all big Judge Dreads fans, so the idea was there. His voice and his presentation are just like the Judge himself, and we thought touring with this thing should be hilarious. We do it for 3 years now. I have never been to a Judge Dread concert, I wish…but some people in the audience have and they love what Flo is doing. Also we met some close friends of Judge Dread, like the Bad Manners singer, and he was really emotional. He said; “It is like having my friend back”.
Could you describe your scene? From Holland come quite famous bands (Mark Foggo, Mr. Rewiev, Rude Rich & The Highnotes....). What is the cause that in such small country like Holland is so quality scene?
I really have no idea. Strange thing, because the scene in Holland is really small. With the Upsessions we do 10 shows a year in Holland, and they are all mainstream festivals, 'cause we don’t have ska festivals.
Upsessions aren't ska band. I consider you for one of the main dirty reggae bands not only in Europe. Could you tell us when you began to percieve new sound in the scene and why did you decide to play this kind of reggae, following style like The Aggrolites. And is possible to say that Aggrolites stand behind dirty reggae something as a mentor? Even though, now it's regular subgenre.
To be honest, when I founded the Upsessions, in 2005, I never heard of the Aggrolites. I just wanted to do something new, different. There were a lot of ska bands around playing “Guns of Navarone” and “Monkey Man”. I wanted to write new songs but played in oldschooll reggae. But when I saw the Aggrolites for the first time, I think it was 2007, it was a huge inspiration off course!
How did you come to your characteristic feature: "all band in green tracksuit"? On some your old photos you were dressed as a skinheads, why that change?
Sometimes the skinhead scene is very committed to the cause and very serious about their “skinhead attitude”. We’re not! On the skinhead picture, we were all dressed up like skinheads, just for fun. I found the tracksuits on the internet and thought they were the ugliest around, so we took them. But sometimes skinheads still come to our shows, disappointed about the Upsessions not being real skinheads…..wtf is it about music or about the way we are dressed? Let’s have some fun!
What is your opinion on vinyl, now it's back again but it seems that is maybe little bit a trend (although very positive trend and I like it). Nearly each second band publish also LP but question is, do you think that it can take longer time and give LPs and EPs back like regular music medium or in the end anyway it will stay again back just for djs and collectors? And what you, do you collect vinyls?
I love vinyl! The way it looks, smells, feels. When buying vinyl, you got something. Buying digital is buying air. But still, if people are ok with buying on itunes, that’s cool for them. Music is music but vinyl gives it something special, the sound as well. I think CD’s will die in the end, the difference between CD and digital sales are not that big. But there will always be a vinyl market. I’m a collector as well, whatever town I visit, I always try to look for a record store and buy some…
Do you know any czech or slovakian ska bands? I have feeling that last year on London Int. Ska Festival you had in merch compilation Kings of Prague which include our front ska & reggae bands?
True, we got a box of the compilation from Willie, Sto Zviřat’s bass player. He’s from Holland and brought us to Czech republic. That band is huge, they mix of ska with pop and other styles and they play huge venues. So it was a great chance for the Upsessions to play in front of a lot of people in Czech republic. We got so many of the vinyls so we decided to sell some in our merch. I think it is sold out now. But one question for czech people:"where was the czech soccer team on the World Championship 2014? I used to be a big fan of the czech team back in the days of czechs like Jan Koller, Rosický a Nedvěd!
Když jsem náhodou při brouzdání po netu zjistil, že v Praze zahrají Big Mandrake alias bývalý Sin Sospechas z Venezuely, bylo jasný, kam se v neděli půjde. Sin Sospechas jsem poprvé viděl v roce 2009 na Mighty Sounds a i se zbytkem naší festivalový výpravy jsem se tenkrát shodli, že jsou celkem dobrý. Takže okamžitě obvolávám "Přistěhovalce", který mi se 100% jistotou říká: "Jasně, jdem...hned, takže v neděli v Crossu!". Bohužel ještě v neděli mi volá, že nikam nejde, no naštěstí aspoň na Michala se dalo spolehnout, takže nakonec vyrážíme ve třech. Big Mandrake se stavili v Praze v rámci svýho evropskýho tour, kdy se předtím ještě zastavili v Ostravě a na This is Ska festivalu v Německu, u nás jsme je ještě, jako Sin Sospechas mohli naposled vidět, před 3 lety. Celá akce byla zadarmo, což není v Crossu vůbec nic vyjímečnýho, otázkou je jestli to bylo, kvůli tomu, že byla neděle a se vstupem by možná nepřišlo "tolik" lidí, nebo produkce klubu na to prostě má? Než začal samotný koncert, sedíme venku popijíme pivko..... Nikdy jsem si ani nevšiml, že je hned vedle Crossu policejní stanice :-D, což mi příšlo docela vtipný, když si vezmu co všechno se o Crossu šíří za fámy. Zhruba kolem 21:30 začíná první kapela, bohužel jméno si už nevybavuju, jelikož ani na netu nebyli napsaný. Šlo o kapelu z Argentiny ale stylově mě to moc nebavilo, klasický pojetí skapunku a třetí vlny ska, míchnutýho trochu latinem. Cross je zatím téměř prázdnej, že byste lidí napočítali na prstech jedný ruky (zase na druhou stranu byla neděle), mám trochu obavy aby stejnej počet lidí nebyl i na Big Mandrake. Na tohle konto si vzpomínám na pražský vystoupení ruských Distemper, který jsou pomalu nejznámější ruskou kapelou, kdy na ně do Modrý opice přišlo asi tak 15 lidí. Naštěstí s příchodem Big Mandrake se začíná plnit i sál a lidí začíná pomalu přibývat, i když ta účast není zas tak závratná ale na nedělní večer je to ještě celkem slušný. Big Mandrake jsou v podstatě složením Sin Sospechas, jenom s jiným názvem a i hudebně se v nich bývalá kapela nezapře, akorát s tím rozdílem, že teď jsou trochu víc punkovější ale pořád ska. První fláky aby rozehřáli publikum spustili covery 2tone klasik. Zazněli pecky jako, Gangsters a Monkeyman od The Specials, Too Much Pressure od The Selecter, čímž si okamžitě získali moje sympatie, protože vždycky hrozně rád slyším tyhle pecky naživo. Nezapoměli ani na kořeny a zahráli i Simmer Down od Marleyho Wailers a Guns of Navarone od legendárních Skatalites, takže si myslím, že vsadili na správnou notu, protože i jinak stojící jedinci se začali hejbat. Nemůžu nezmínit jednoho pozera v publiku, kterej byl oblečenej, jako "100% rude boy", klobouk, kvádro, kravata, lakýrky, bílá košile....chtěl bych vidět, jestli tohle nosí i v civilu, šašek.....evidentně, určitě ne!
Nechápu tyhle lidi: "jdu na ska koncert, obleču se podle toho, jdu na hardcore, vemzmu na sebe hadry jako hardcorista, jdu na metal necham si rok před koncertem narůst dlouhý háro, ne"! Bohužel tvorbu Big Mandrake moc neznám, v podstatě jediný songy, který jsem poznal byli Yo Quiero a Ye Ye Ye, čekal jsem hlavně, že zahrájí i něco z repertoáru Sin Sospechas ale na Pin Que Pan, kterou jsem na ně neustále vyřvával vůbec neodšlo ale i tak nelituju. Tyhle jihoamerický povahy umí udělat výbronou show, zpěvák ale i dechaři občas seskočili z podia a hráli přímo mezi pařícíma lidma, skoro jak na hardcoru :-D, zpěvák neustále burcoval publikum a někdy byl mezi lidma víc, jak na podiu. Lidi už byli docela načatý, takže pot chcal snad úplně ze všech, chvílema jsem už fakt nemohl. To už se ale pomalu blížil konec, co si ještě vybavuju, zahráli instrumentální verzi známý, italský, partizánský písničky Bella Ciao, kterou má v repertoáru spousta, hlavně jihoevropskejch kapel. Přišli na řadu poslední vály a sál začíná řvát ve španělštině "uno más, uno más" (ještě jednu, ještě jednu), což bylo vidět, že si přála i samotná kapela. Stále se snažím si vyřvat Pin Que Pan ale zřejmě se nechtějí vracet k časům Sin Sospechas......Padnou ještě další dva přídavky, dlouhej potlesk a po asi hodinu a čtvrt trvajícím koncertě, konec. Myslím, že to nečekala ani kapela samotná, na nedělní večer víc než slušný. Teď už nás čeká jenom dlouhatánská cesta nočkou z Holešovic, ráno vstávačka v 5:00.....samozdřejmě, že zaspávám a do práce přicházím pozdě ale s tím už jsem, tak nějak počítal.
This is Ska festival 27.- 28.6. 2014
This is Ska festival netřeba dlouze představovat, stejně tak, jako minulé roky i letos se německým Rosslau, koncem června rozezněly tony na druhou. Letošní ročník hostil opět přední kapely a interprety, jako např. italské The Offenders, skapunkové Distemper z Ruska, z Jamajky Dawn Penn, Doreen Shuffer a duo Roy and Yvonne, dále pak Boss Capone, vedlejší projekt Boss Van Trigta z The Upsessions, venezuelské Big Mandrake, které jsme mohli na začátku července vidět v Praze, Hotknives, Bluekilla, The Slackers, Buster Shuffler, Toasters, The Busters a mnoho dalších. No a pokud jste se nezúčastnili, tak si atmosféru festivalu můžete užít zprostředkovaně, díky videoreportu od Baffyho.
Jak už jsem několikrát opakoval, při různých rozhovorech a recenzích, britské ska je opět v plné síle a z ostrovů se na nás valí jedna deska za druhou, skoro jako kdyby se měla každou chvíli zase vrátit 2tone horečka, která se Británií přehnala před 35 lety. The Talks z Hullu, kteří o sobě poslední dobou dávají vědět čím dál, tím hlasitěji vydali v červnu, ve spolupráci labelů Grover a V.O.R patnáctitrackové LP Hulligans, které je kompilací všeho co doteď vydali na EP, kromě toho, že se na něm objeví i pár věcí z první desky Live Now, Play Later (2011), tu najdete také singl Can Stand the Rain na kterém se podílel i Neville Stample z legendárních The Specials. LP Hulligans seženete zde. To není ale vše, 30. června vydali nový singl Radio, který by měl podle všech informací brzy vyjít také na 7" vinylu a během tohoto roku bysme se měli těšit na druhou desku Commoners, Piers, Drunks and Thieves. http://www.thetalks.co.uk Friday Night Can Stand the Rain
Po dlouhý době tu je rozhovor z domácích luhů a hájů. Jelikož sound systémy a djs, ke ska patří stejně tak, jako kapely samotné, tak jsem tentokrát vyzpovídal selectora Dr. Bostona. Takže pokud vás zajímá, jak se daří muzice na druhou na Moravě, tak je tenhle rozhovor přesně pro vás! Zdarec, mohl by ses na začátek čtenářům představit, odkud seš, jak dlouho už pouštíš desky a čím se kromě hraní živíš?
Čus, jmenuji se Martin Šiška, jsem z Luhačovic, bydlím ve Zlíně a selectora dělám skoro třináct let a žívím se stolařinou.
Kdy ses poprvý dostal ke ska muzice a jak si vůbec přišel k přezdívce Dr. Boston?
Tvl, ke ska jsem se dostal přes kapely Citizen Fish a Operation Ivy před cca 20 leti. Přezdívku Boston jsem vyfásl ještě na skautském táboře, páč jsem měl tričko s nápisem Boston Marathon a jelikož si vedoucí nepamatovali všechny jména, přezdívka byla na světě. No a když jsem začínal hrát šoupl jsem před to Dr., aby to bylo echt “umělecký” :D Mimochodem Dr.Boston je název typu dýmky ;)
Hraješ z vinylů nebo z CD, případně kolik kousků už má tvoje sbírka a kolik si v ní utopil peněz? Máš v ní taky nějaký raritní kousky, kterejma se můžeš pochlubit?
CD byla na začátku jasná volba, páč tenkrát nebylo kromě cd k sehnání defakto nic. Nějaký objednávání z netu v cizině byla naprostá sci-fi, gramce byli neuvěritelně drahé a nějakým známým v cizině jsem také nedisponoval. Mám jich cca 300, kolik jsem v tom utopil už raději nepočítám, navíc jsem před tím kupoval hc/punk vynily a v nich mám utopeno cca 30 000,-? Sám nevím. A rarity? Třeba Lions Club cd s 3“ vinyl singlem....asi :-)
Jelikož ska je podle mě jen takovej zastřešující název, pod kterej řadím jak early reggae, 2tone nebo rocksteady, tak se tě musím zeptat co z těhle stylů pouštíš nejradši, pouštíš spíš aktuální věci nebo i starý kousky?
Ej, hraju vše co se k sobě hodí. Jak staré, tak nové vály. Jsem zvyklí hrát celou noc, takže je možno slyšet od Desmond Dekkera, Jimmyho Cliffa, Judge Dreada přes Jolly Boys, Bad Manners, Valkyrians, Skints, Offenders atd. Nejlíp si člověk udělá obrázek o tom co hraju návštěvou mojí pouštěčky.... ;)
Další otázku bych směřoval rovnou na oblast tvojí působnosti, tedy na Moravu. Dokázal bys říct podle počtu návštěvníků na tvejch pouštěčkách, kde to jede asi nejvíc a naopak, kde tě lidi totálně ignorovali, jestli se to dá vůbec posoudit?
Nikde, jak už tady psali kluci z Gentlemans Club (Zdravím!), vlna zájmu o tuhle muziku je pryč, ale obecně platí, čím menší město, tím víc to lidi nezajímá.
Máš třeba i nějaký svý osvědčený tracky na který lidi vždycky zareagujou nebo naopak songy, který jsou nejvíc žádaný? Doufám, že to nebudou takový ty Ska-P apod. "klasiky" nebo maj lidi na tvejch pouštěčkách vytříbenější vkus?
Záleží na tom co se sejde za osazenstvo. Když jsou přítomni nějací plešouni tak samozřejmě Laurel Aitken - Skinhead nebo Spicy Roots - Spirit of 69, taky zabírá Skarface - Skarface Go Home nebo Liberator - Kick the Bucket. Obecně se dá říct, že zabírá jednoduchá rychlejší písnička s melodickým refrénem. Dalším žádaným zbožím je Sto Zvířat nebo Polemic, což vyžadují vesměs tzv ”průměrní navštěvníci rockových klubů”, přičemž se takových hrůz snažím dopouštět co nejméně.
Je něco co nepouštíš ani na požádání?
Tady je to jasný,Tleskač a Ska-P :-D Jakej je tvůj pohled na naše domácí ska, co bys naší "scéně" vytknul a naopak v čem zaslouží uznání a koho řadíš k tý pomyslný špičce? Myslíš, že je na místě dělat nějaký srovnávání s kapelama na západ od nás?
No, především si myslím, že tu víceméně žádná scéna není. Je tu pár slušných kapel, za které se člověk nemusí stydět (The Chancers, Fast Food, Discobals, United Flavour) a zbytek raději nebudu komentovat. Abych byl upřímný české kapely mě v podstatě skoro nezajímají. A co bych vytkl? Sere mě ten pragocentrismus. Člověk, kterej neleze někomu do zadku jakoby neexistoval. Ale jak jsem si všiml, tohle je všude stejné. Se západem se nemůžem vůbec srovnávat, nejsou tady labely, shopy, ziny.
A ještě poslední otázka týkající se naší scény, kdy si myslíš, že bylo to období, kdy na tom byla nejlíp?
Okolo roku 2008. Konspiračka s Fástama hráli v kdejaké prdeli, na koncerty chodilo mrtě lidí a pouštěčky byly jeden obrovský mejdan.
Je něco co tě za poslední dobu posadilo na zadek, nějakej novej objev, nějaká kapela kterou bys doporučil, domácí/zahraniční?
The Skints, The Delegators, The Talks a Soul Radics. A poslední, čteš porkpie? :-D
Tak určitě. Sem tam máš nějakou chybku ale rád nasávám informace o kapelách, které neznám. Díky za rozhovor, Boston.
The Skints z londýnského East Endu si za těch pár let, od doby co se pohybují na britské ska / reggae scéně vybudovali poměrně slušné renomé. V roce 2012 o sobě dali vědět deskou Part & Parcel, minulý rok singlem Out My Mind a letos v březnu vydali na značce Penny Drop Recordings EP Short Change. Opět jde o typický The Skints s jejich crossoverem reggae a dubu s prvky ska ale i rapu a toastingu. To vše ve spojení s jejich punkovým postojem a sociálním komentářem, z nich dělá hodně originální hudební těleso a zaručuje, že The Skints stoprocentně rozpoznáte od první noty. Na EP Short Change najdete celkem čtyři tracky, z toho jednu dub version. Prvním otvírákem je song s víc, než výmluvným názvem The Cost of Living is Killing Me, ke kterému natočili zatím poslední videoklip. Track je perfektním vyjádřením reality nejen dnešní Británie "In this free country where nothing is free.... the cost of living is killing me", yeaaah myslím, že toto platí i u nás ne!? Jinak už od prvního tonu jde o klasický The Skints, kde platí přesně to co jsem psal v úvodu. Druhý zářez je track Break Me Down, oproti The Cost of Living is Killing Me, jde o mnohem uvolněnější a oddychovější věc. Ovšem třetí track Broken Hearted je na The Skints v trochu netypickym rytmu. Zatím asi jejich jediná věc, hozená do dancehallu. Track se kapele celkem povedl, i když musím říct, že je celkem škoda, že tu tentokrát vypustili rap, protože ten by do toho ragga beatu opravdu sedl. Tím se blížíme ke konci, EP uzavírá dub verze úvodního songu The Cost of Living is Killing Me a po 14 minutách poslechu je konec. EP Short Change sice nějak razatně nevybočuje z toho, na co jsme u The Skints zvyklý ale myslím si, že fandy kapely určitě nezklame. Za mě... 8 z 10
The Spirit Of Ska - 25 Years Jubilee Edition
Klasika mezi ska labely, německé vydavatelství Pork Pie Records letos slaví 25 let fungování na scéně, no a při této příležitosti vydali svůj další sampler z řady jejich jubilejních kompilaček. Výběr obsahuje celkem osmnáct tracků a víc jak hodinu muziky. Většina songů jsou z desek, které vydali za posledních pět let. Nechybí tu, jak přední německé kapely ale i zahraniční bandy, jako japonští skapunkáči Dallax nebo ruští Distemper, Babylove & The Van Dangos z Dánska, finští Valkyrians nebo legenda třetí vlny, Mr. Review. Kompilačku otvírá jedna z nejstarších německých ska kapel Skaos trackem Johny, Skaos jsem poprvý viděl v roce 2008 a od tý doby jsem si je docela oblíbil, takže tady není co dodat. Kromě skapunkových Dallax, kteří se tu prezentují s tracky Six Rudeboy Machine Guns a Glow of My Life, tu také najdeme klasiku německé scény, Dr. Ring Dinga s jeho novou kapelou Ska-Vaganza, který tu jsou zastoupený songem Dancing with the Fat Man Lady. Dál tu najdete kapely, jejichž kavality bych hodnotil spíš jako průměr nebo lehký podprůměr, to se týká např. Yellow Cap, El Bosso & Die Ping Pong (kteří zpívají ke všemu v němčině, což je podle mě asi ten nejhorší jazyk vůbec), dále Tommy Tornado nebo Berlin Boom Orchestra, ovšem z těch německy zpívajících kapel se tu přecijenom najde jedna světlá vyjímka v podobě berlínské kapely Blechreiz, která tu má song Zwei Zum Preis Von Einem, který má takovou výbornou streetovou atmosféru a mě si získaly hend od prvních tonů. Samozdřejmě, že nechybí klasika Pork Pie Records, drážďanští Yellow Umbrella, který tu mají bohužel jenom jeden track Oh Girl. Valkyrians tu jsou zastoupeni peckama Mongoloid z desky Punkrocksteady a I Wanna See some Action z alba The Beat of our Street z roku 2009. Jak už jsem říkal nechybí tu ani legenda třetí vlny - Mr. Review s trackem Lost Along the Way ze zatím poslední desky XXV. Jako poslední ze zahraničních účastníků kompilačky The Spirit Of Ska - 25 Years Jubilee Edition tu jsou dánští Babylove & The Van Dangos, kteří tu mají výborný tracky Friday Night, Saturday Night a pomalejší The Road Was Made for Walking, který celou desku uzavírá. Jediná věc co mi na téhle kompilaci chybí, je trochu větší rozmanitost, kromě ska třeba ještě zakomponovat trochu rocksteady nebo early reggae rytmů, které tu zastupují vlastně jenom Valkyrinas trackem Mongoloid. The Spirit Of Ska - 25 Years Jubilee Edition mi příjde celkem, jako průměrná kompilačka, která nějak zásadně neupoutala mojí pozornost. Možná, že na to má vliv i to, že dobrou třetinu tracků už znám ale víc, jak 6-7 z 10 bych tenhle sampler neohodnotil.
Už v květnovém rozhovoru s mexickou bandou Jamaica 69, jste se mohli dozvědět, že se po třech letech chystají vydat další desku, i když ani tentokrát nejde o regulerní album ale opět o EP. Nicméně na kvalitách jim to vůbec neubírá a kapela si stále drží svůj standard, někde na pomezí rocksteady a early reggae. EP nese název A Toda Velocidad a novinkou na něm bude jejich nová zpěvačka Cristina Flores. Novinka A Toda Velocidad by měla vyjít 20. června na jejich vlastním labelu TNT Records. Ukázky z EP A Toda Velocidad si můžete poslechnout na jejich soundcloud profilu nebo zde.
Po delší odmlce tu máme další článek ze světa dubu. Tentokrát se podíváme k našim východním sousedům na Slovensko, za bratislavskou kapelou Foolproof Riddims, která se věnuje striktnímu dubu. Co si budem nalhávat v našich končinách zrovna moc kapel, hrajících dub není, takže stojí za to, zmínit každou z nich. Foolproof Riddims vznikly v roce 2010 okolo party nadšenců do jamajské muziky, kteří se znali už z předchozího působení na scéně. Hudebně jde o dub se všemi jeho náležitostmi, které dělají dub dubem, takže v kapele nechybí kromě melodiky a saxofonu také sound engeneer, který se stará o live efektování, to vše doplněné medovým hlasem zpěvačky. Právě díky efektování zní jejich sound hodně moderním zvukem, o čemž se můžete přesvědčit v tracích jako IQ d.u.b, nebo Sawer Dub, ke kterému mají dokonce i videoklip. Chvílemi máte pocit, že vlastně vůbec nejde o kapelu, jakoby všechen ten sound vycházel pouze ze syntezátoru, jak věrohodně zní. Co se týká samotných koncertů, tak za čtyři roky působení stihly předskakovat takovým legendám dubu jako Zion Train nebo Vibronics a vystupovat se jmény jako Dubble nebo Murray Man. Zahráli si také už i v zahraničí, kromě Čech ve Francii a v Rakousku, mimo to jste je mohli také vidět i na místních reggae akcích jako je Uprising Reggae Festival nebo Flight to Jamaica. V roce 2012 také vystupovali po boku francouzkých Bobby Sixkiller a 65 Mines Street se kterými se potkali během jejich tour po střední Evropě, kdy si udělali zastávku jak na Slovensku, tak i v Čechách. V současné době se kromě vlastní tovrby věnují projektu s MC Superior, kde vystupují, jako backující kapela. Ostatně víc už napoví jejich soundcloud profil.
Lee "Scrach" Perry je pro reggae a pro jamajskou muziku vůbec, jedna z nejvýznamějších osobností. Nejen, že stál za jednou z nejlepších studiových kapel, která se v prvních letech reggae proslavila i v Anglii - The Upsetter ale byl to právě on, kdo společně s menšími producenty jako byli Bunny Lee, Clansy Eccles nebo Joe Gibbs, kteří se snažili svým soundem svrhnout monopolní postavení producentů Coxsona Dodda a Duka Rieda a vytvořili koncem 60. let, naprosto nový sound, který dnes známe jako reggae a navíc byl to také i on kdo pomohl mladému Bobu Marleymu a jeho Wailers na světová podia. Lee "Scrach" Perry (vl. jménem Rainford Hugh Perry) se narodil v roce 1936 v Kendal na Jamajce. Jeho kariéra začala koncem 50. let u sound systému Coxsona Dodda. Po různých neshodách s Doddem, jak finančních, tak i těch, které plynuli z Perryho povahy a potom co si začal uvědomovat, že spoustu důležitých úkolů ve studiu vykonává sám, s prací u Studia One skončil. Brzy se uchytil u producenta Joe Gibbse, kde začal také nahrávat ale opět díky neshodám kvůli penězům končí i u něj. V roce 1968 tedy zakládá vlastní label Upsetter a konečně se tak, jako producent osamostatňuje. I když Perry nebyl nikdy muzikant a ani jeho pěvecké ambice z předešlých let nepatřili k nejlepším, jako producent měl naprosto jasnou představu o tom správném soundu. Právě The Upsetter, kteří u něj působyly v letech 1968-1972, jako jeho studiová kapela byli tím právým hudebním tělesem k realizování Perryho hudebních nápadů. Jádro kapely tvořilo rytmické duo bratrů Barrettových, Carlton Barrett (bicí) a Aston "Family Man" Barret (basa) a právě Carlton Barrett je považován za otce základního bubenického reggae rytmu tzv. One Drop, který se v reggae vyskytuje do dnešních dnů. Prvním Perryho singlem z roku 1968 byl song People Funny Boy, který byl textem mířený právě proti Joe Gibbsovi a jenom na Jamjce se ho prodalo na 60 000 kusů. Perry ve svých hudebních představách míchal prvky ska, rocksteady ale také gospelu nebo africké tradice (a narozdíl od ostatních producentů nebyl tolik posedlý dechy), i když mezi jeho nejznámější hity z přelomu 60. a 70. let patřily typické klávesové instrumentálky, jako Live Injection, Django Shoots First, Return of Django, Clint Eastwood, French Connection, které slavily úspěch nejen na Jamajce ale také v Británii, kde se Upsetter těšily velké oblibě u tehdejších skinheads. Díky úspěchu těchto singlů Perry zakládá i hud. obchod Upsetter Records.
Koncem 60. let se o producentské práci Lee "Scrach" Perryho dozvěděl také mladý Bob Marley, který pro svoje tehdy ještě vokální trio The Wailers, hledal toho správného producenta. Nabídl tak Perrymu a jeho The Upsetter spolupráci, jejíž výsledkem byli jedny z Marleyho nejlepších nahrávek jako Small Axe, Keep On Moving, Duppy Conqueror nebo Mr. Brown. Perry s vidinou zisku odjel do Londýna, kde singly bez ohledu na práva a smlouvy s Wailers prodal, proto můžeme dnes narazit na již mnohokrát recyklované "Best of Bob Marley" alba, které pořídíte za pár šupů. Lee Perry byl v porovnání s dalšími producenty poměrně originální, nebál se experimentovat a využívat i různých efektů a neobvyklých postupů, čímž částečně přispěl ke vzniku dubu, kterému se jako producent také později věnoval a jeho vliv je slyšet v mnoha jeho nahrávkách. Perrymu však chybělo to podstatné, vlastní studio. V roce 1973 tedy kupuje dům, kam se stěhuje společně s rodinou. Na zahradě tohoto domu postavil dnes již legendární studio Black Ark, kde během 70. let vznikala ta nejlepší Perryho producentská práce a od roku 1974 se tu začal nahrávat sound tolik odlišný od ostaních na Jamajce. V té době tu vznikaly dnes už legendární desky éry roots reggae, za zmínku stojí The Congos - Heart of Congos, Max Romeo - War Ina Babylon, Junior Murvin - Police & Thieves nebo Junior Byles - Beat Down Babylon. Perry v roce 1977 dokonce produkoval singl Complete Control od punkáčů The Clash, což jen potvrdilo, že reggae a punk k sobě nemají zas tak daleko, jak by se mohlo zdát. Bylo neuvěřitelné co Perry dokázal s tím nejzákladnějším zařízením, které ve studiu Black Ark měl, čtyřstopý TEAC, mixpult Soundcraft, Echoplex a několik dalších zařízení, přesto to byl ten nejrozpoznatelnější zvuk širokodaleko.
Black Ark studio
Pupularita studia narůstala, před dveřmi jeho domu byl vždy dav turistů, kteří chtěli vidět "pravého rastamana", zatímco u zadního dvorku postaváli gangsteři, kteří si chodily pro pravidelné týdenní výpalné. Na Perryho byl vytvářen čím dál větší tlak, osmnáctihodinové nahrávací sessions s haldami ganji a spoustou rumu (kdy i samotný Perry přiznával, že nevěděl jestli je to on, kdo vytvářel muziku nebo vykouřená tráva a litry rumu) si začaly vybírat svou daň. Postupně odešla jeho manželka Paulina i se všemi čtyřmi dětmi. V roce 1979 lehlo studio Black Ark popelem, traduje se, že ho podpálil sám Perry. Po této události se Perry nervově zhroutil. Od té doby se datuje počátek cáknutého, výstředního chování, které Perryho provází dodnes. Spáleniště po studiu Black Ark vyzdobil křížky a cedulkami s různými nápisy. To byl na pár let prakticky konec jeho nejlepší tvorby. V 80. letech už bez zázemí svého studia začal cestovat mezi Jamajkou, Evropou a Amerikou. Rozhodl se omezit produkci jiných muzikantů a soustředil se spíš na vlastní tvorbu, ovšem už nenavázal na kvality předchozího desetiletí. V 80. letech začal spolupracovat s dubovými producenty jako byli Mad Profesor nebo Adrian Sherwood, zlom přišel v roce 1987 deskou Time Boom X De Devil Dead (na které spolupracoval s kapelou Dub Syndicate), od které začala být Perryho tvorba opět solidnější. V roce 2003 dokonce získal Grammy za desku Jamaican E.T., v kategorii nejlepší reggae album. V roce 1989 se opět oženil, tentokrát se švýcarskou milionářkou Mireille Rueg (která údajně získala své jmění, jako majitelka bordelu), přestěhoval se do Švýcarska, kde dnes žije ve vile na březích Ženevského jezera. Lee "Scrach" Perry je dodnes stále aktivní a i přes svůj úctyhodný věk ho můžeme vidět vystupovat po boku, nejen dubových producentů ale také v poslední době i s early reggae kapelami. Posledním takovým počinem je jeho spolupráce s holandskými The Upsessions na jejich poslední desce Shake It (2014) a nebo vystoupení s belgickými Caroloregians na festivalu This is Ska v roce 2012.
Chancers samozdřejmě vyslechli přání fanoušků a zahrály celkem ještě asi tři (nebo čtyři?) přídavky, kde nechyběl ani cover od The Clash - Police in My Back, Žižkov Skins (jako pocta, dnes už legendární žižkovský Propasti) a moje zrovna ne moc oblíbená Sex, Drugs and Rock'n'roll od Iana Duryho. Po zaslouženym potlesku a ovacích a asi hodině a půl koncert končí, na místo Chancers nastupují selectoři z Fat & Dread Stereo, který se po zbytek večera postarali o afterparty v rytmu ska a early reggae. To už jsem ale pomalu mazal domu, hold všední den a druhej den vstávačka do práce. Na pondělní večer nebyla návštěvnost vůbec špatná a náplavka před Bajkazylem praskala ve švech. Nebudu zase opakovat, že koncert neměl chybu a že Chancers opět ukázali, že i v polovyschlejch vodách českýho ska ještě zůstali nějaký velký ryby, protože je to snad úplně jasný ne?!
%2B-%2Bfront.jpg)
