Report

London International Ska Festival (24.-27.3. - 2016)

London International Ska Festival, je pravděpodobně asi nejstarším ska festivalem v Evropě. První ročník se odehrál už v roce 1988 a od té doby, každý rok o velikonocích, Londýn ožije ska, rocksteady a reggae ze všech koutů Anglie, Evropy ale i zbytku světa. Člověk, který stojí za tímto festivalem není nikdo jiný, než Sean Flowerdew klávesák Pama International a brácha Kevina Flowerdewa, který od roku 1989 vydává nejstarší, dosud vycházející skazine Do The Dog. Tento ročník se nesl ve znamení hned několika legend, jmenovitě U-Roy, Stranger Cole, Bob Andy, The Beat a Bad Manners, kteří letos oslavili 40 let na scéně. A stejně tak, jako se LISF stal pravidelnou londýnskou akcí, tak se staly pravidelností Mayklovi fotoreporty z jeho každoročních návštěv, které jste zatím mohli vidět jenom na facebooku. Tentokrát už po čtvrté.

 
 autor: Maykl Bassriot (Melody Boys Sound System)

Hlavní změna oproti předchozím ročníkům je, že celý festival bude probíhat pouze v klubu The Garage, který se nachází v Islingtonu & Highbury. Nedaleko od stadionu Arsenalu.

Den číslo jedna čtvrtek. První kapelou festivalu je King Zepha z Leedsu. Vzhledem k tomu, že první kam jsem zamířil byl,  record shop který se necházel ve vedlejší místnosti festivalu. Stihnu pouze poslední cca tři písničky, což mne trochu mrzí, protože zní fakt dobře. Mají dost podobný zvuk, jako jamajské ska z 60. let.

Druhým vystupujícím je italská skupina The Uppertones v čele s Mr. T Bonem. Což je dost fascinující záležitost, když uvážím, že se skládá pouze ze 3 hudebníků. Bicí, klávesy a zpěvák, který občas hraje na trombon. Ale i ve třech předvádí super výkon, šlape to jak má. I když není to úplně typický ska zvuk, ale spíše r'n'b.

Třetí kapelou jsou angličtí Maroon Town. Zase trochu jiný zvuk jejich ska má blíže k reagge. Ale jsou tam znát i prvky rapu nebo spíš dancehallu.

Předposledním, čtvrtečním, živým vystoupením je Hollie Cook. Tato zpěvačka zcela změní tempo večera, protože její produkce je hodně dubová.

Toto už je backing band pro hlavní hvězdu tohoto večera The Intensified. Trošku zklamání, že není příležitost poslechnout si i více jejich skladeb. Zahrají asi dvě instrumentálky a pak už je čas...

pro Stranger Colea. Jednoho z prvních ska pionýrů na Jamajce. Kvalita zaručena.

Tento den zakončuje afterparty s Djem Davidem Rodiganem, který týden předtím vystoupil v Praze. A jeho show je opravdový zážitek a rozhodně jsem o to nechtěl přijít, i když vím že pátek bude náročný. Ve svých 64 letech předvádí nedostižnou show.

Den číslo 2. Pátek je vždy dlouhý, takže jsem rád že jsem včera šel spát ve čtyři, poté co jsem skoro tři hodiny bloudil nočním Londýnem. V 12:30 už musím být v přístavu kousek od Tower Bridge odkud vyplouvá new-orleanský parník Dixie Queen. Na kterém proběhne další koncert festivalu.

Celou vyjížďku bude hrát kapela z Los Angeles The Delirians. Řekl bych, že se jedná o klasický californský zvuk takového toho špinavějšího reggae.

Po pár písních se k nim přidává kalifornská zpěvačka Jackie Mendes. Předvede krátký reggae set a po ní ještě pokračují The Delirians po kterých následuje, krátká přestávka kterou vyplňuje DJ Little Diane.

Po přestávce se vrací The Delirians obohacení o dechovou sekci. A za chvíli už na podium vstupuje legendární U Roy.

Nálada na lodi je jako vždy vynikající.

U Roy, první „zpěvák“ který přišel, s tím čemu se dnes říká, dancehall. A také proto se mu přezdívá The Originator.

Cca po čtyřech hodinách je plavba u konce a je čas se přesunout zpátky do Islingtonu. V sobotu proběhne na parníku ještě koncert The Skints, ale vzhledem k tomu že je na to potřeba zvláštní vstupenka toto vynechávám. No a ani si nedovedu představit, jak bych v sobotu vstával před jedenáctou :-D

První kapelou pátku v Garage jsou The Indecision, tuhle kapelu už jsem měl přiležitost jednou v Londýně slyšet. Bohužel v klubu je v tu dobu velmi málo lidí, takže atmosféru koncertu to ovlivní. I když mají asi nejlepší zvuk, co se ozvučení týče.

Po nich vystupuji angličtí The Defekters jejich zvuk je zase trochu jinačí. Kombinují všechno možné od ska, reggae, dub nebo punk.

Tohle už jsou Pama International na který jsem se hodně těšil. Bohužel, fotka je stejně špatná jako jejich zvuk. A po chvíli kvůli tomu musím odejít z pod podia. Kapely totiž před svým vystopením vůbec nezvučí a výměnu nástrojů vždy vyplňuje DJ.

Headlinerem páteční noci je jamajský zpěvák a autor Bob Andy. Je to jedna z velmi dojemných chvil a koncert, u kterého jste rádi, že můžete být.

Bob Andy je viditelně dojatý a dojde i na slzy.

Pátek ukončí už klasická aftreparty v sound clashi po domácku vyrobených sound systému v podání Axis Valv-o-Tron versus Phil Bush

Phil Bush

Party je to unikátní kdy se oba střídají cca po půlhodinových setech.

Každému stačí jeden gramofon a hromada sedmipalců.

Den číslo 3. Sobotu a druho polovinu festivalu odstartuje Tree House Fire. No co hipster na podiu to je pro mne trochu moc :-D Možná i že ten zvuk mi přijde takový jako indie-reggae.

Po nich přichází Mille Manders s kapelou. Což je pro mne nový objev. Nevím proč ale připomíná mi to trochu Reel Big Fish.

Její poslední písnička Van Morrisonův cover Brown Eyed Girl mne v tom jenom utvrdí.

Heavyball je kapela, která už hrála i v Praze, v klubu Buben.

V sobotu je přichystáno nejvíc kapel a další jsou The Downsetters z Ipswiche. Tohle je pěkná nálož energie, která se z podia valí. Udivuje mne hlavně jejich trombonista ten by možná mohl hrát i bez mikrofonu :-)

The Simmertones s jejich tradičním ska a reggae zvukem jsou příjemný zvolněním tempa po předchozích The Downsetters.

Arthur Kay and The Originals vystupují v Londýně po 18. letech. I když tahle kapela vznikla už v době vzniku 2 tonu.

Sonic Boom Six je nabušená kapela, která má hodně elektronický zvuk s velkou inspirací ve ska a reggae. V publiku už je dost tradičních skins a rudeboys který čekají na hlavní hvězdu večera a proto jsou přijati dost rozpačite.

Hlavní hvězdou sobotního večera je The Beat, jedna ze základních kapel 2tonu, v čele s Ranking Rogerem. Spousta hitů, party zaručena.

Tento večer se o afterparty postarají Solution Sound System.

Následně se k nim přidává, se svým druhým setem na festivale, U Roy. To je prostě legenda a skoro na něj ve tmě, která je v sále a přes spoustu fotografů není vidět.

Den číslo 4. V neděli vystoupí hned 3 kapely, které už jsem měl možnost vidět v předchozích letech. První z nich jsou The Kubricks, zatímco minule to bylo přijemný nový objev, tentokrát tomu bylo naopak.

Bottle Of Moonshine z Belgie jsou další nový objev. 11 členný band hraje ska, soul ale i funky a latino. Výborný mix.

Razika dívčí band z Norska který tvoří 3 Marie a bubenice Embla vidím na festivale opět a je vidět že jejich zvuk se od roku 2013 o dost zlepšil. Jejich ska-pop zpívaný v norštině mne prostě baví, tentokrát doplněný i o dechovou sekci.

Co je sakra tohle :-D

Předposlední kapelou jsou Pannonia Allstar Ska Orcherstra z Maďarska, které jsem tady viděl uz v roce 2013.

Jejich ska s maďarskými prvky tady má velký ohlas.

PASO přehraje skoro celou nedávno na vinylu vydanou bestofku.

A zlatý hřeb nakonec Bad Manners kteří slaví 40 let.

Bad Manners je hlavně Fatty, protože pochybuji, že někomu z jeho bandu bylo už 40 :-D

Fatty během koncertu přivítá svého kámoše který samostatně odzpívá několik punkových songu.

No a pak už zbývá jen afterparty s Rhodou Dakkar.

V jednu je konec a já po cestě na hotel mám možnost užít si řádění vichřice Kattie která se právě tu noc přehnala nad Londýnem.

Pondělí, přežil jsem. Nakoupit pár drobností a domů.

Judge Dread.... Working class 'ero!

Judge Dread je pro spoustu lidí jednoznačně legenda a první běloch, který se výrazně prosadil v reggae (i když pravdou je, že první bělošskou reggae kapelou, byli britští Mood Reaction) a také asi jediný reggae umělec, který se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, jak se později dočtete. Narodil se v roce 1945 v městečku Snodland v hrabství Kent, jako Alexander Minto Hughes. Jako teenager vyrůstal v londýnském Brixtonu, kde sídlila silná jamajská komunita. Díky své (nad)váze se začal v pozdějším věku věnovat zápasům (jeho zápasnická přezdívka byla "maskovaný kat"), díky čemuž si našel práci jako vyhazovač v různých londýnských klubech a podnicích. A právě tady začíná jeho první setkání s jam. muzikou. Fakt, že vyrůstal v Brixtonu zanamenalo, že ke ska, rocksteady a reggae neměl tak daleko a díky práci vyhazovače, měl možnost se osobně setkat s legendami jako Laurel Aitken, Derrick Morgan nebo Prince Buster. V té době dokonce pracoval, jako vymahač dluhů u Trojan Records a pouštěl desky v místním radiu. To vše bylo koncem 60. let a jeho čas měl ještě, teprve přijít. Právě v roce 1969, když slavil Prince Buster velký úspěch se svým hitem Big 5 se značně sexuálním podtextem se mladý Hughes rozhodl, že také zkusí štěstí v hudebním průmyslu a tak za pouhých osm liber nahrál svůj první singl Big 6, založený na riddimu skupiny Verne & Sons - Little Boy Blue, který vyšel v roce 1972 na sub-labelu Trojan rec. Big Shot. Inspirací k jeho uměleckému jménu mu byl jiný Busterův song Judge Dread. Big 6 se v britské hitparádě vyšplhal až na 11. místo a udržel se na něm celých šest měsíců, prodalo se přes 300 000 kopií ale jelikož stejně tak, jako Busterův Big 5 obsahoval sexuálně oplzlé texty, žádné radio ho nebylo ochotné hrát. Rok po vydání Big 6 vychází u Trojan rec. Dreadova první debutová deska Dreadmania - It's All In The Mind. Po úspěchu s Big 6 následovaly další singly, Big 7 a Big 8, které potkal bohužel stejný osud a tak ani tentokrát, se i přes svojí prodejnost nedostaly do radií. A právě díky Dreadovým oplzlým textům se sexuálním podtextem, které byly neustále odmítány všemi rozhlasovými stanicemi, napříč celou Anglií se dostal do Guinessovi knihy rekordů, jako umělec s nejvíce zakázanými skladbami na světě. Celkově jich bylo 11, což sice nezní nějak závratně ale zkuste si představit např. Chinasky s tolika zakázanými skladbami :-D Dreadova kariéra začala rapidně stoupat, během 70. let se do britské hitparády nejprodávanějších reggae singlů dostalo celkem 11 jeho skladeb, samozdřejmě ani jedna se neobjevila v radiu. Během 70. let vydal celkem 4 desky, z nichž album Last Of The Skinheads z roku 1976 předznamenalo návrat kultu v roce 1977. 

Zajímavostí je, že právě jeho desky ze 70. let se v Anglii staly druhými nejprodávanějšími, hned za Bobem Marleym. Dread se také pokoušel, kvůli neustálým zákazům jeho songů, vydávat pod pseudonymy J.D. Alex a Jason Sinclair ale ani to mu nepomohlo, prorazit do éteru. Koncem 70. let s příchodem punku, začala jeho popularita mírně upadat. Přelom 70. a 80. let byl ve znamení 2tone horečky a celé Britské ostrovy se zabarvily do černobílé šachovnice, což částečně pomohlo i Dreadovi, který se tak připojil ke kapelám jako The Specials, Bad Manners, The Beat, Madness, Bodysnatchers nebo The Selecter. V té době vydává alba Reagge & Ska (1980) a Rub-a-Dub (1981) a vyráží na tour po západním Německu. V 80. letech aktivně koncertuje a nahrává desky, i když už se mu nedaří navázat na úspěchy hitů, jako byly Big 6, nebo jeho reggae cover francozkého hitu ze 60. let Je T'Aime, který se v hitparádě vyšplhal na 9. místo. Poslední album Dread, White and Blue vydává v roce 1996. Dva roky na to kolabuje na srdeční zástavu, během vystoupení v britském Canterbury, v relativně mladém věku 52 let. Smutnou historkou vztahující se k jeho smrti je, že přítomné publikum jeho zkolabování, zprvu bralo, jen jako jeden z jeho dalších žertů, které během svých vystoupení předváděl. Alexander Minto Hughes a.k.a Judge Dread umírá 13. března 1998 a zanechává po sobě nesmazatelnou stopu, kterou si přeneseně, nejen díky jeho deskám ale i díky holadským Upsessions a jejich revival show Judge Dread Memorial, můžete vychutnat i dnes.

DISKOGRAFIE (12")

Dreadmania - It's All In The Mind (1973)
Working Class 'Ero (1974)
Bedtime Stories (1975)
Last Of The Skinheads (1976)
Reggae & Ska (1980)
Rub-a-Dub (1981)
Not Guilty (1985)
Live And Lewd (1988)
Dread, White & Blue (1996)

Rozhovor - Prince Perry

Prince Perry, nebo také Prince Perry and the Gladtones z kanadského Toronta, je kapela se kterou jste se mohli tady na stránkách setkat už v říjnu, kdy se tu objevil jejich profil. Na scéně se pohybují už sedm let, za sebou mají tři desky a koncerty nejen po Severní Americe a Evropě ale i Střední Americe. Tentokrát jsem vyzpovídal samotného frontmana kapely Perry Gladstona, který se v současné době, usadil právě ve středoamerické Kostarice.

 






Zdravím Prince Perry, na začátek klasická otázka, mohl bys trochu představit kapelu, odkud jste a jak dlouho už hrajete? Vím, že část kapely předtím hrála ve Frankie Foo & Yo Yo Smugglers, co to bylo za kapelu?
 
Frankie Foo byla moje první kapela, začínal jsem s několika kamarády ze střední, i když nám už bylo přes 30, ha ha. Hráli jsme společně docela dlouho a ta kapela stále funguje dodnes s několika personálními změnami, během těch let. Svým způsobem ta kapela pro mě byla takovým trénikem a tak jsem celkem vděčný za ty zkušenosti.
 
Vaše první deska vyšla v roce 2009, což byl v podstatě rok, kdy jste začínali jako Prince Perry & The Gladtones. Je celkem neobvyklé vydat debutové album během prvního roku existence, většina kapel, jako první věc udělá EP nebo singl?

Songy pro tuhle desku jsem začal psát už někdy v roce 2003, takže jsem měl spoustu materiálu, který jsem chtěl nahrát. Když Mitch "King Kong" Girio v roce 2009, souhlasil s produkováním té nahrávky, dali jsme dohromady kapelu a šli jsme na to. Brzy potom jsme nahráli EP, po kterém rychle následovala naše druhá deska!
 

Po vydání vaší druhé desky, jste se vydali na tour, během kterého jste, kromě Evropy navštívili i střední Ameriku. Které státy konkrétně a jak na vás reagovalo místní publikum? Střední Amerika není zrovna obvyklá destinace, kam se vydávají kapely na tour!?

Mám už dlouho co dočinění s Kostarikou a teď už tu žiju natrvalo. Během toho tour jsem chtěl lidem z kapely ukázat, jak skvělý místo to je a tak jsme naplánovali tour. Byla to fakt sranda, hráli jsme v nejlepších klubech, v nějvětších městech a bydleli jsme na pláži v hotelu mýho kámoše, takže to bylo docela rozmanitý, ha ha. Dobrý je, že latinsko-americké publikum je se ska celkem dobře obeznámeno, takže nás docela brali. To není jak v severní Americe, kde vždycky prochází dlouhým obdobím "ne-existence". Právě proto máme v latinské Americe tolik fanoušků, jenom přes 30 000 v Mexiku!

Toronto je největší město Kanady, takže předpokládám, že Prince Perry nebudou jedinou kapelou ve městě. Mohl bys doporučit další ska kapely z Toronta?

Jasně! Samozdřejmě doporučím Frankie Foo, ty jsou asi nejlepší, co je k vidění. Sound One ty byste také měli vidět, Arsenals dělají skvělou show, Adam's Mind také odvádí dobrou práci a nesmí chybět The Harmonauts, to byl taky skvělý počin. Je tu i pár vycházejících kapel a samozdřejmě spoustu dobrých ska kapel z Montrealu, které pravidělně dojíždí na akce.
 

Vidíš jako muzikant nějaké radikální změny ve ska muzice, za posledních 10 - 15 let, v porovnání se ska v 90. letech a na počátku tisíciletí?

Neřekl bych, zrovna radikální změny. Poslední dobou hraju víc reggae a post-punkově ale obojí je můj backround, který mi dodává na podiu chuť a energii k hraní. Poslední dobou se mi zdá, že je tu víc funky a rhythm'n'blues vlivů, kdežto předtím jsem slýchával víc bluesových a jazzových náznaků ale spíš bych řekl, že ska se většinou rozchází mezi, víc tradičním rocksteady, reggae nebo punky stylem.

Je nějaká kapela, kterou nemůžeš vystát, nebo kterou přímo nesnášíš, kapela která dělá ska muzice ostudu a špatnou reputaci?

Nevěřím v nějakou nenávist a averzi!
 
Tahle otázka je trochu mimo téma ale přesto se musím zeptat, protože spoustu evropanů si myslí, že mezi kanaďanama a amíkama, není takový rozdíl. Je to mýtus, nebo jak to ve skutečnosti je?

Ok, jako kanaďan vidím velký rozdíl ale jasně není fér, nějak generalizovat. Podle mě kanaďani mají tendeci být míň nacionalističtí a proto víc otevřený k různým kulturám a vlivům. Nemáme tu šílenou kulturu zbraní, jako většina amíků a chápeme, že je v pohodě poskytovat nejen sobě ale i přátelům a sousedům základní služby, jako je zdravotní péče a sociální zabezpečení.
 
Víš něco o České republice? Jako kanaďan bys mohl znát alespoň některé naše hokejisty z NHL.
 
Děláš si srandu?! Jágr, Hašek, Kaberle byl dlouho v Toronto Maple Leafs. Hudební scéna v Praze, Sigmund Freud, Plzeň za horkýho nebo chladnýho dne... Čechy mají slušnou pověst!
 
pozn. Sorry ale tady tě musím opravit. Sigmund Freud nebyl Čech, sice se narodil v Čechách ale byl to němec, jak poleno a zbytek života strávil ve Vídni.
 
Ok, tak to by bylo asi vše. Nějaká slova na konec, pozdravy...?

Ano. Mějte vždycky na paměti, že máte na výběr vidět to co chcete, cítit se, tak jak chcete a budovat svět ve který věříte. Díky za tuhle příležitost!

Perry



ENGLISH


 
Hi I'm greeting Prince Perry. On the beginning classic question, could you little bit introduce yourself, where are you from and how long have you been already playing? I know that part of the band was playing before in the band Frankie Foo & Yo Yo Smugglers, what was that band?

Frankie Foo was my first band, started with some of my best friends from high-school, except that we were in our 30’s haha. We played together for a long time and the band is still going now, with a few new people added over the years. In a way that band was my training and so I am very grateful to everyone for the experience.
 
Your first debut album was released in year 2009, which was basically year when you started as Prince Perry & The Gladtones. It's quite unusual to publish full-album during a first year of existence, because most of bands will do like first thing EP or singl?

I started writing songs for that album in 2003 so I had lots of material which I wanted to record. When Mitch "King Kong" Girio agreed to produce the record in 2009, we built the band around it and just kept going. Soon after we did record an EP, which was quickly followed by our second full-length album.
 
After release of your second album you went on tour, during that tour you visited besides Europe also central America, which countries concretely and how was reaction of local audience? You know central America is not usual destination where bands are going on tour!?

I have a long history with Costarica and now I live here full-time. During that tour I really wanted to show the guys how cool a place this is and so we planned the tour. It was super fun. We played the best club in the biggest city and did a residency at my friend’s beach hotel so it was pretty diverse haha. What’s cool is that ska is always familiar to Latin American audiences so they were into it. It’s not like North America where it goes through long periods of non-existance. Its for this reason we have so many Latin American fans, like over 30 000 just in Mexico!
 
Toronto is the biggest city in Canada, so I suppose that Prince Perry isn't only one band in the city. Could you recommend another Toronto ska bands?

Well of course I am going to recommend Frankie Foo they are best seen live. Sound One is a must-see. Arsenals put on a great show. Adam’s Mind is doing a great job. Miss The Harmonauts, that was a cool act. There’s some new upstart bands on the scene and of course many awesome ska bands from Montreal, who visit regularly.
 
Do you see as a musician any radical changes in ska music in last 10 - 15 years in comparing with ska from 90's and early 2000's?
 
I wouldn’t say radical changes. I have been playing with more reggae and post-punk feel lately, but that’s both my background and a desire to take up the energy on stage. Lately there seems to be more funk and R&B influence around, whereas before I was hearing more blues and jazz undertones but most of the time ska seems to still break down into more traditional rocksteady, reggae or punky style.
 
Is there any ska band which you really don't like or hate, band which makes disgrace and really bad reputation to ska music?

I don’t believe in hating and aversion!
 
This question is little bit out of topic but I have to ask, because lot of europians thinks that between canadians and americans is not so big difference. Is it just myth or how actually is it?

Ha, well. As a Canadian I see a big difference but of course it’s not fair to generalize. That said, in my opinion Canadian’s tend to be less nationalistic and therefore more open to mixed culture and influence. We don’t have an insane gun culture like much of the US and we understand that it’s a good thing to provide ourselves, friends and neighbours with essential services like health care and social security.
 
Do you know something about Czech Republic? As canadians you could know at least some of our hockey palyers in NHL.

Are you kidding?! Jágr, Hašek? Kaberle was a long time at Toronto Maple Leafs. The music scene in Prague, Sigmund Freud, Pilsner Urquell on a hot day or cold one... Czech has some awesome credits!

Sorry but I have to correct you. Sigmund Freud, was born in Czech but he was German an rest of his live he spended in Viena. In Czech before world war two was big German minority and he was part of them.

Ok that's all. Any last words on the end, greetings whatever?

Yes, always remember that you have a choice to see what you want, feel how you want and build the world you believe in. Thank you for this opportunity!

Perry

Recenze

The Offenders - X
 
The Offenders chrlí desky, jako na běžícím páse a až do teď bych řekl, že zrovna v jejich případě kvantita neubírala na kvalitě. Bohužel deska X toto pravidlo vyvrátila. Album vyšlo v říjnu 2015 v kooperaci labelů KOB Records, londýnských Bomber Music a kanadského Stomper Records k příležitosti jejich desátého výročí působení na scéně (proto ta římská X v názvu). Celkem tu najdeme 12 zářezů, které bohužel nepřináší nic moc nového a upřímě řečeno, z téhle desky mám hodně rozpačité pocity. Horko těžko jsem vybíral to lepší, co by stálo za zmínku, protože na téhle desce, prostě není žádná výraznější hitovka a skladby jsou si navzájem dost podobné. Sice songům nechybí povedená intra, od kterých čekáte, že v podobném stylu bude pokračovat i zbytek skladby ale většinou tomu tak není. Album X otevírá německy pojmenovaný track Alles Muss Raus, což jsou zjednodušeně řečeno klas. Offenders, tak jak jsme na ně zvyklý, nic nového pod sluncem. Ostatně přesvědčit se můžete sami z jejich videoklipu. Následující song Harsh Reality mě zaujal hlavně poměrně povedeným intrem a opět tu nechybí kytarovější podklad, jak už je u Offenders zvykem. Dalším zářezem, který stojí za zmínku je St. Pauli Swing Jugend adresovaný, jak už je z názvu patrné, jak jinak, než do Hamburku. Je to jeden z mála kytarovějších a živějších tracků, který trochu ožívá, jinak poměrně průměrný zbytek desky. Po St. Pauli Swing Jugend následuje asi jediný song, který bych označil jako No. 1 a to From The East Side To UK. Sice jde o rock'n'rollovější záležitost, než ska ale rozhodně tu nechybí potřebný náboj, který schází většině tracků. Society si zaslouží zmínku hlavně díky klávesám v intru a v refrénech, stejně tak song Cheap Girl, který je zpívaný dvojhlasně, je dalším oživením a to hlavně díky pogovějším pasážím. Pomalu se dostáváme ke konci, tady bych vypíchnul předposlední track 2tone Time, který by se dal považovat za pomyslné číslo 2. Co mě tady zaujalo, jsou především parádní klávesy v pomalu se rozjíždějícím, utlumeném intru ale i ve zbytku songu, další z těch silnějších počinů. Poslední skladbou, která uzavírá album X, je track Screwed Up, který bohužel nepřináší nic nového a je tak jen dalším songem, který zapadne mezi všechny ostatní. Bohužel víc už toho album X nenabízí. I přesto, že jsem se snažil vypíchnout ty zajímavější skladby, stejně se slévají v jeden set a to je přesně to, jak na mě tahle deska působí. Bohužel i když mám Offenders fakt rád a zatím, každá jejich deska od Hooligan Reggae, až k Generation Nowhere, vždycky přinesla pár hitovek, deskou X mě celkem zklamali. Tohle album zkrátka nepřináší vůbec nic nového, jen další tucet, navzájem si podobných tracků, které hodně rychle zapadnou. Vyvolává to ve mě dojem, jak kdyby si chtěli k desátému výročí mermomocí nadělit desku. Bohužel jí chybí ta zásadní věc a to je patřičná energie, nápad a jakýkoliv song, který by alespoň trochu vyčníval z řady a mohl by být další potencionální hitovkou. Možná by nebylo na škodu trochu prodloužit interval vydávání a jednotlivé tracky, před nahráním trochu promyslet aby z toho nevznikla, tahle nemastná a neslaná záležitost, která smrdí spíš průměrností. The Offenders řádím ke špičce evropské ska scény ale bohužel tentokrát se hoši opravdu moc nepředvedli. Nemám jinou možnost, než 5 z 10

Report

The Wailers (5.3. 2016) Calgary - Cowboys Casino

Bob Marley and The Wailers už je pro řadu ska & reggae fans dávno překonaná štafeta, za kterou se už posunulo spoustu z nás ale ruku na srdce, asi pro 99% lidí to bylo první setkání s reggae a proto, když jsem se dozvěděl, že v Calgary zahrají The Wailers (pochopitelně bez Marleyho ha ha :-), nedalo mi to a z nostalgie jsem tuhle akci musel navštívit. Přecijenom slyšet naživo songy, které pro mě byli prvním setkáním s reggae a které jsem neslyšel už hezkou řádku let se jen tak nepoštěstí. Navíc na Wailers a jejich ska, rocksteady a early reggae období nedám dopustit dodnes. Koncert se odehrával na dost netradičním místě v klubu místního Cowboys Casina, kde bylo evidentní, že ne všichni návštěvníci, přišli na Wailers. No a jelikož jsme v Kanadě, tak je tu přecijenom spoustu věcí jinak, než u nás. Jak jsem si všimnul dready tady tolik neletí, jako u nás a tak i mezi publikem byli dreadaři spíš v menšině, proto hádám, kdyby Wailers hráli u nás dreadi by tvořili alespoň polovinu osazenstva. Vzhledem k místu a jeho velikosti a hlavně kapele byl sál opravdu natřískaný a to hlavně po vystoupení předkapely. Jako support zahráli Wayne B and Vex Combo, místní reggae kapela z Calgary. Klasický roots reggae, podle mě spíš průměr, navíc klávesy jim hrál automat. Zajímavostí byl zpěvák, který místy zněl úplně stejně jako Mr. Symarip, nicméně účel splnili a publikum rozhycovali a připravili na hlavní hvězdu večera. Zhruba po jejich hodinovym setu a kratší pauze, kdy znělo z repráků ragga a dancehall, přicházejí legendární The Wailers v čele s Joshem Barretem, který obsadil post zpěváka. Z původních Wailers zbyl, už jen basák Aston "Family Man" Barret, takže jsou na tom dost podobně jako dnešní Skatalites, kde už z původní sestavy toho taky moc nezbylo. Místo doprovodného tria I Threes, které tvořily kromě Rity Marley, také Marcia Griffits a Judy Mowat mají dnešní Wailers jen jednu doprovodnou vokálistku a dechová sekce, tentokrát chyběla také, takže vše stálo na klávesách, nicméně na kvalitě vystoupení to vůbec neubíralo. První track, kterým odpálili koncert byla na Wailers dost netradičně, dubová instrumentálka, původně od Jackieho Mitoo (bohužel na název si nevzpomenu). Po následující Is This Love přišel na řadu song ze všech asi nejprovařenější a to No Woman No Cry, což bylo pro mě celkem s údivem, že ho zahráli už po prvních 30 minutách. Jak asi předpokládáte zazněly ty nejznámější tracky, které musí znát i ten největší reggae analfabet, jmenovitě Kinky Reggae, War, Conrete Jungle, One Love, Rastaman Vibration, Get Up Stand Up, I Shot The Sherif ale i

ty méně známé jako, Them Belly Full, Natural Mystic, Waiting In Wain nebo She's Gone. To jsou samozdřejmě jen ty které si teď vybavím, ono vzhledem k tomu množství piv a pár panákům, kdo si to má pomatovat :D Samozdřejmě bych měl zmínit i výkon samotného zpěváka Joshe Barreta. Sice už nikdo, nikdy nenahradí Marleyho tanečky a emoční vystoupení s projevem starozákoního proroka ale přesto dokázal Marleyho tracky zaspívat dost přesvědčivě a nijak se nesnažil napodobovat jeho vystoupení. K mému velkému překvapení zazněla i pecka ze všech největší a to Simmer Down, což bylo něco, co jsem fakt nečekal, protože bych neřekl, že vytáhnou tracky z 60. let, které přecijenom nejsou tak notoricky ohrané. Dokonce se dostalo i na jeden z jejich mála songů, z tvorby po Marleyho smrti, jen škoda, že jich do repertoáru nezahrnuli víc. Wailers oznámili posledních pár songů a blížící se konec, což ve mě vyvolalo obavy, že se nebude řvát o přídavek, protože, jak jsem si za těch 6 měsíců všimnul a i po několika koncertech, co jsem tu navštivil, tady v Kanadě není úplným pravidlem, že se publikum (i přes zjevnou spokojenost) začne hlásit o přídavek. Naštěstí to nebyl tento případ a po mohutném aplausu a řvaní se kapela vrací na podium. První z přídavků zazněl jeden z posledních songů Marleyho kariéry Redemption Song, notoricky známá balada zahraná na akustiku, kterou společně odzpíval celý sál, což byl docela zážitek. A samozdřejmě následovaly další hity, které ještě nepřišly na řadu, jako Buffalo Soldier, Could You Be Loved, Jammin', Three Little Birds a určitě pár dalších na které si už prostě nevzpomenu. No a to byl, po skoro dvou hodinách, za mohutného potlesku a skandování, definitivní konec. Pro mě byl tenhle koncert hodně nostalgickou záležitostí, skoro jako kdybych se vrátil do svých 14 let, kdy jsem tuhle muziku slyšel poprvé :D Přecijenom Marleyho songy bylo něco, co mě dostalo k reggae a později i ke ska a všemu, co s tím souvisí a možná právě díky tomu teď můžete číst tenhle zin. Nechat si ujít tuhle příležitost by byla neodpustitelná chyba, proto jestli se vám někdy naskytne příležitost určitě si na The Wailers zajděte. Tak doufejme, že snad někdy v budoucnu, budeme mít ještě to štěstí a uvidíme The Wailers i u nás v ČR a troufám si říct, že pražský Lucerna Music Bar, kde se pořádá většina větších reggae akcí by tentokrát, určitě nestačil.

The Frits mají na světě první best of album!

The Frits z německého Wattenscheidu u nás možná nejsou, tak zavedeným pojmem, jako doma v Německu ale pravdou zůstává, že patří k jedněm z nejstarších, německých ska kapel a ne náhodou jsou, díky jejich inklinaci k 2tonu a jejich velkému vzoru, někdy označováni, jako "němečtí The Specials". Na kontě mají čtyři alba + jeden živák a zajímavostí je, jejich poslední studiovka z roku 1993, která byla nahrána v samotném centru dění, v britském Coventry, za asistence legendárního ska producenta Rogera Lomase. V roce 2009 přichází jejich reunion a v lednu letošního roku vychází jejich první best-of album. Deska s příznačným názvem The Greatest Frits, vyšla koncem ledna letošního roku u Porkpie Records a najdete na ní celkem 22 tracků zachycujících to nejlepší z jejich kariéry. Album v podobě CD můžete sehnat na stránkách porkpieska.com zde

Rozhovor - Polemic

Polemic patří na naší domácí scéně k jedné z nejznámějších a zároveň i nejstarších ska kapel vůbec, která má kořeny už v roce 1988. Za tu dobu si kapela prošla několika personálními změnami, vydala na 7 studiových alb, v Bratislavě si založili vlastní "One Love" studio a od roku 2010, také vlastní label, na kterém vyšly poslední dvě desky. Pro česko-slovenské publikum se za tu dobu stali samozřejmostí a proto nechybí na žádném větším českém a slovenském festivalu. Nejen o současnosti ale i o pionýrských začátcích jsem si povídal se zpěvákem "Bejzem" a basákem "Mirečkem".




Myslím, že ve vašem případě nemá cenu se představovat, takže na začátek bych vynechal tuhle obligátní otázku a přešel bych rovnou k otázce, co je u Polemicu nového?

Bejzo: Nové máme to, že pripravujeme nove veci. Konkrétne práve mixujeme nový singel a pracujeme na dalších nápadoch.

Mireček: Pripravujeme zároven, aj koncertný program na leto. Snažíme sa vždy pridať niečo nové, prípadne staré a teraz je na to čas. Od apríla hráme veľa koncertov a zo skúeností vieme, že s pribúdajucim slnkom a teplom, sa nám už v skúšobni ťažko stretáva. 

Na vaší poslední desce Hey! Ba-Ba-Re-Bop, jste znovu nahráli  song Baba ryba z první desky, co vás k tomu vedlo?

Bejzo: Prvá nahrávka songu Baba ryba je z leta roku 1994. Nahrávali sme to v byte v mestečku Senec neďaleko Bratislavy reálne v bytovke na 4. poschodí paneláku a je to na tej veci počuť. Na tento album sme si urobili verziu roku 2013, z čistej nostalgie, nahratú ale v normálnych štúdiových podmienkach.

Mireček: Je to naša,"svetovo", najznámejšia pesnička. Vyšla este pred prvým albumom v roku 1995, a stretli sme sa s fanúšikmi, napriklad z Noveho Zelandu, alebo z Ameriky, ktori nas poznali iba z tejto kompilacie.

Od alba Horúce časy z roku 2010, jste začali vydávat na vlastním labelu Doublemann, co bylo důvodem k založení vlastní značky a v čem spočívá ta výhoda vydávání na vlastním labelu?

Mireček: Prvý album sme vydali až po 10 rokoch hrania po kluboch a festivaloch. Potom sme mali štastie a dostali sme ponuky od roznych vydavatelov, čo nám v tom čase umožnilo nahrávanie v dobrom študiu, lebo vtedy ceny za nahravanie boli niekolko násobne vyššie ako dnes a male štúdia ešte príliš neboli. S nástupom internetu a zmenou systemu predaja hudby, väčšinou zanikli a my sme už, naštastie, mali skúsenosti, ako to funguje vo vydavateľstve, tak sme zobrali na seba aj zodpovednosť za vydavateľské zaležitosti a dnes vdaka internetu už nie je problem dostat nahravku do celeho sveta :-) Najnovšie sme dokončili aj svoje nahrávacie štúdio a snažíme sa pomahat začínajúcim kapelám s nahrávkami, lebo sami vieme, že je to pre kapely, bez rozdielu žanru veľmi dôležité, pokial sa chcú venovať hudbe naplno.
 
Polemic hraje už skoro 30 let, jak moc se za tu dobu změnila sestava a kolik zakládajících členů dodnes v kapele zůstalo?

Bejzo: V kapele sa za to obdobie vystriedalo skoro 30 ľudí (fu, to je vlastne jeden človek na každý rok). Ale posledných 11 rokov mame už stabilnú zostavu, čo je rekord v našej histórii. Pôvodný zakladajúci člen je náš basák Mirec. Ja som služobne druhý najdlhšie fungujúci člen kapely.
 
Polemic začínal v roce 1988, jak je dobře známo Bratislava si svojí verzi 2tone horečky užila kolem let 1982 - 1983. Jaké to bylo zakládat ska kapelu v době, kdy už zrovna nebylo v "kurzu"? A co bylo tenkrát impulsem k založení kapely?

Bejzo: To bolo práve pre nás to silne odhodlanie hrať. Hudbu čo mame radi bez ohľadu na trendy, ktoré sa na nás valili zovšadiaľ. Impuls bol práve ten, že všetky kapely z Bratislavy a okolia čo hrávali SKA zrazu zanikli a my, ako mladí stredoškoláci, sme sa s tým nevedeli stotožniť. Jednoducho sme si povedali, keď nemáme kde chodiť na koncerty, tak si tie koncerty spravíme sami pre kamošov a nás samotných...

Mireček: Bolo to obdobie, kedy sme museli všade vysvetlovať, že čo za hudobný štýl ska je, odkiaľ pochádza, média o tom príliš netušili, ale my sme už často navštevovali, v blízkej Viedni koncerty a kupovali sme si oblečnie, CD a zháňali sme všetko o SKA a REGGAE čo bolo v okoli. Veľa nám pomohli aj kamaráti, ktorí boli radi, že znovu hrá v Bratislave skáčková kapela a podporili nás, kde sa dalo.
 
Tohle bude nejspíš otázka na Bejza, pomatuješ si prvotní bratislavskou ska scénu z počátku 80. let, kapely jako Acylpyrin, Ventil RG apod., navštěvoval si koncerty, kolik ti tenkrát bylo a do jaké míry to ovlivnilo založení Polemicu?

Bejzo: Pamätam aj keď v tom čase som bol príliš mladý, na to aby ma rodičia pustili na koncerty. Môj starší brat a jeho generácia na tom frčala veľmi silno. Doma som chtiac nechtiac počúval nahraté koncerty od týchto slovenských kapiel či som chcel alebo nechcel. Do toho sa zohnali nejaké nahrávky kapiel ako Madness, Specials alebo Bad Manners. Zrazu staré čierne obleky a čierne kravaty s klobukmi začali byť v Bratislave in. Pikoska bola ta, že PKO v Bratislave s kapacitou asi 3000 navštevníkov, vypredávali len kapely prvej ligy ako Elán a jediná amatérska kapela v histórii to dokázal práve Ventil RG...

V 90. letech si ska užívalo svojí třetí vlnu ale v Čechách a na Slovensku bylo kapel poskrovnu a oproti dnešku ho poslouchalo stále relativně málo lidí, dokonce jsem se v některých starých fanzinech dočet, že Polemic hrával i na squatech, jako byla Ladronka. Jaká byla v 90. letech návštěvnost vašich koncertů a jaké bylo tenkrát složení publika, nebylo víc subkulturní?

Bejzo: Trúfnem si neskromne priznať že v polovici 90-tých rokov sme ako kapela Polemic boli jediná kapela v bývalom Československu, kto hrával SKA a otvorene sa k tomu hlásil. Potom v Bratislave v 94-tom roku pribudla Ska-pra-šupina. Ladronka bola pre nás zážitkom zakaždým keď sme tam hrali, či už v rámci SKA večerov, alebo v rámci multižánrových koncertov. Návštevnosť bola pre nás práve silne povzbudzujuca, presviedčala a utvrdzovala nás v tom, že asi to nerobíme zle a ľudia nás rešpektujú a berú za svojich. Rad spomínam ešte na kultové koncerty v klube 007 na Strahove a vôbec náš prvý koncert v Čechách v klube klubov, v Bunkri.

Mireček: Samozrejme, že zloženie publika bolo podstatne ine. Po jednom koncerte na Ladronke, sme na druhý den hrali aj na Street Party, ktoré skončilo dlažobnými kockami v sklenených vykladoch nadnárodných spoločností. V súčastnosti je to už miernejšie a kedže sme starší, tak tieto adrenalínové akcie nechávame na mladšie ročniky :-) Našou prioritou bolo dostať ska čo najviac medzi ludi, aby sa ta hudba rozvíjala, aby vznikali kapely, ktoré budú pokračovať v rozvoji a vývoji štýlu. Za 28 rokov sme toho odohrali a zažili, naozaj vela. Fanúšikova, naštastie, chodia na koncerty bez ohladu na vlny, je to skôr o pesničkách a možnosti si zaskankovať. Sme optimisti, ludia možno postupne zabudnú, ale po chvíli znovu objavia ska a štvrtá vlna ska je na svete!
 
Když se v rozhovorech občas zeptám na reputaci česko-slovenské scény, většina lidí zná hlavně Prague Ska Conspiracy (R.I.P), nebo Green Smatroll ale o Polemicu se ještě nikdo (zatím) nezmínil. Přitom už někdy v roce 1995, byla vaše skladba Baba Ryba vybrána na kompilačku United Colours of Ska vol.2 německého Porkpie rec. Jak je to s oblíbeností Polemicu mimo česko-slovenko, jakou máte reputaci např. v Německu, Polsku nebo Maďarsku, jak často jezdíte hrát ven?

Mireček: O Babe rybe sme už hovorili a vo všetkých krajinách, ktore si spomínal máme dlhoročných kamarátov. Dr.Ring Ding, Panonia All Stars, LB27, vela sme zažili s Persiana Jones, Mr.T-Bone, Big Mama a vela vela iných, ktorých sme za tie roky stretli. Je možne, že už mladšie kapely nás až tak nepoznajú, ale v zahraničí hrávame často. Každý rok sa snažime zahrat si aj mimo Slovensko, minuly rok sme hrali par koncertov v Anglicku, Irsku, Holandsku

Za tu dobu co je Polemic na scéně, které období bylo podle vás pro ska v našich-vašich končinách nepříhodnější, kdy se mu vedlo nejlíp a lidi chodili hojně na koncerty?

Bejzo: výborné boli 90-te roky. Práve preto, že to bolo všetko nové nielen pre ľudí ale aj pre tých pár kapiel co to už hrali alebo začínali fungovať na scéne. Po roku 2000 prišiel obrovský boom hlavne v Čechách, kde pomaly každá väčšia dedinka mala svoju skačkovú kapelu, co spôsobilo nakoniec úplné "preskáčkovanie" sa ľudí, klubov a s tým žánrom to po niekolkých rokov začalo ísť dole kopcom.

Mireček: Myslim si, že je to normálny vývoj, lebo tak ako starneme my, starnú aj fanúšikovia ska a postupne sa dostávajú do priority rodina, deti a na koncerty, pripadne vysedávanie na pive s kamošmi už až tak vela času nezostáva. V súčastnosti už chodia na naše koncerty aj deti našich fanúšikov, takže o tu omladinu sa až tak nebojime.

Tohle je můj evergreen ale přesto se musím zeptat, co podle vás česko-slovenskému ska ve srovnání s tím, co se hraje venku chybí, nebo v čem vídíte, jako muzikanti rozdíl?

Bejzo: Nič nám nechýba. Nesluší nám tá prehnaná skromnosť v tom, že sme asi nejakí horší ako ti druhí. Pritom práve s tou našou trošku inou, presnejšie slovanskou melodikou, môžeme práve byť iní, zaujímavejší ako další ska interpreti.

Mireček: Ako muzikant si myslim, že je, v našich končinách, stale problém na túto hudbu zohnať muzikantov. Predsa len, v porovnani s ostatnými krajinami sme, počtom obyvateľov na úrovni väčšieho mesta a je super, ak vznikne kapela a nájdu sa ludia, ktorý sa tomuto štýlu chcú naozaj venovať.  Jedna vec je originalita, ale druha vec je, že dobre žanrovo zahrať ska, je aj pre skuseneho a študovaného hudobníka celkom zahul. Preto ma vždy poteší, ak sa stretneme s novou kapelkou a počuť, že chalani nad hudbou aj rozmyšlajú a snažia sa zlepšovat, čo je základ, aby sa ska vyvíjalo.

Recenze

Heavyball - Black Eye Diaries

Heavyball je další z nové vlny britských ska kapel, kterých se za posledních 5 let na ostrovech vynořilo víc, než dost. Jsou z Londýna a za sebou mají celkem tři EP a v listopadu 2015 debutovali deskou Black Eye Diaries, která vyšla na značce Magnetic North a musím říct, že tohle je něco úplně jiného, než na co je domácí publikum zvyklé. Album obsahuje celkem 11 zářezů, stylově hodně těžko zařaditelných. Já osobně v tom slyším hodně indie-rock vlivů, ispiraci The Jam a v pár tracích i The Police, tedy hlavně jejich "reggae" pokusy, to vše naroubované na ska základech. Nevím jestli je to jenom můj dojem ale poslední dobou, si už kapely tak nezakládají na dechové sekci a to platí i pro Heavyball, kde uslyšíte dechy jen v pár skladbách. Poďme se ale téhle desce podívat na zoubek trochu podrobněji. K prvnímu uvodnímu songu Small Town Hero není moc co říct, je to taková dnešní UK klasika, bez dechů ale víceméně song, který nenadchne ale ani neurazí, jak by pravil klasik. O následujícím I Confess bych řekl to samé s tím rozdílem, že celé je to postavené na reggae a nevím proč ale já v tom slyším Buster Shuffle. Pro mě asi nejzajímavějším počinem je track Hands Up, další těžce zařaditelná věc, někde na pomezí reggae, míchnutá trochou 2tonu, zahrána tak, že vám hned musí dojít, že jde o kapelu z ostrovů. Podobným příkladem by mohl být i track Small Town Boy, který bych mohl označit (i když žádný takový žánr neexistuje) za prototypní indieska a navíc je to jeden z mála songů, kde uslyšíte i dechy, ostatně můžete posoudit sami, jelikož k téhle skladbě mají videoklip. Black Eye Friday je další z pecek, kterou si určitě hodně oblíbíte, už možná proto, že jde o jediný klas. ska track, kde nechybí dechy a určitě i kytara v intru, vás okamžitě chytne za uši. Surfin' Skegness je dalším songem, který hodně vystihuje jejich dost originální pojetí a určitě stojí za poslech, já bych asi jen dodal "prostě Heavyball". A to už se pomalu blížíme ke konci. Předposedním zářezem je track Another Country, další "klasičtější" ska, opět s videem, takže hodnocení nechám na vás. Poslední song Unhappy Now, jen potvrzuje moje slova, protože z toho inspirace The Jam jen cáká a i ty Police v tom slyším! Heavyball bych shrnul jako kapelu, kterou si určitě oblíbí hlavně fanoušci různých Mod kapel, protože tady vlastně nejde jen o ska, ska tu je jen takovým stavebním prvkem a možná právě proto, to tak dobře funguje. Je to sice něco hodně odlišného ale možná právě tyhle hudební experimenty ženou ska dopředu, za mě určitě 8 z 10 a dík za doporučení posílám Dr. Bostonovi.

Nippon 2tone news

Oi!-Skall Mates po deseti letech s novou deskou

Oi!-Skall Mates se na stránkách porkpie-ezinu neobjevují poprvé, první zmínka o téhle Tokyské kapele padla zhruba, před třemi lety, v souvislosti s recenzí jejich singlu Never Die, který byl prvním počinem po sedmi letech, od vydání desky Evil Taste 12 Pint z roku 2005. Nové album vyšlo po dlouhých deseti letech v prosinci 2015 u labelu Watax Records, jako jejich pátá řadovka. Nová deska "Adultix Hangoverz" přináší celkem deset tracků, z toho i singl Never Die ze stejnojmenného EP a jako ochutnávku k novému albu natočili videoklip k songu Skankin' Class 'Ero, který můžete shlédnout zde. No a pokud vám Oi!-Skall Mates nic neříká, tak si můžete být jistí, že v Japonsku nejde o žádné nováčky. Na scéně se pohybují už od roku 1996, což znamená, že letos slaví 20. výročí, které vyvrcholí v květnu koncertem Punky Nutty Party, takže pokud byste se na jaře náhodou chystali do Tokya, tady máte typ.

The 69 Yobsters se vydali na "pochod"

Tak se v překladu jmenuje poslední singl The 69 Yobsters z Tokya, kteří jsou v Japonsku, už poměrně zaběhnutou early reggae kapelou, která je na scéně od roku 2003, kdy začínali jako Hardstomper 69. Sice nejde zrovna o nejaktuálnější zprávu ale získat podrobnější info o novinkách na japonské scéně, není zrovna nejjednodušší. Od jejich debutové desky "Angel with Dirty Reggae" z roku 2008, vydali celkem čtyři singly, z nichž nejnovější s názvem Skinheads March, vyšel v červenci 2015, na zančce Down Beat Vinyl, jako 7" split s další japonskou kapelou Murobushi, kteří jsou považováni za tamní obdobu The Business. Na A straně se představí 69 Yobsters s nejnovějším songem Skinheads March, zatímco B strana je věnována Murobushi s jejich trackem Guiness, Punk & Football, z jejich posledního alba z roku 2014, který byl znovu nahrán speciálně k této příležitosti. Singl je k dostání i v Evropě u španělského Liquidator rec. Prozatimní bilance nejnovějších singlů od 69 Yobsters je následující, tak uvidíme, kdy se dočkáme dalšího alba.

96-69 is Fatty Skinheads Number (2012)
The Steep Recourse from Shaved (2013)
Dead Life Stomp (2014)
Skinheads March (2015)