The Ballantynes

Jak je vidět, tak pomalu už i k nám začínají jezdit soulové kapely (viz. The Inciters v létě 2015 a očekávaný koncert německých The Everettes v březnu) a jelikož se soulu i díky Prague Allnighters poměrně daří, tak by nebylo na škodu si představit další blue-eyed soul. Tentokrát bych vám chtěl představit kanadské The Ballantynes. Kapela se dala dohromady v roce 2011 ve Vancouveru, okolo party DJs pořádajících pravidelný Northern Soul Allnighter s názvem East Van Soul Club. Až na kytaristu Corey Poluka, který se přistěhoval z Kalifornie, je všech šest členů kompletně z vých. Vancouveru. Už v roce 2011 vydávají první 7" singl a s pravidelností jednoho roku vydávají 7" singly, které vydali celkem tři, až do roku 2013, kdy jim vychází první šesti singlové EP Liquor Store, Gun Store, Pawn Shop. V roce 2015 debutují prvním albem Dark Drives, Live Signs, kterému se v Severní Americe dostalo celkem pozitivních ohlasů. Zvukem by se dali přirovnat k jejich americkým kolegům The Inciters s tím rozdílem, že Ballantynes jsou trochu víc ovlivněni garage soundem 60. let a stejně tak, jako u každé správné soul kapely, ani u Ballantynes nechybí ženské vokální duo (Vanessa Dandurand & Jennifer Wilks), které tu a tam doplňuje zbytek kapely. Za těch necelých pět let existence měli tu čest sdílet podium s legendami soulu, jako např. Lee Fields ale i s newyorkskými ska tahouny The Slackers se kterými si zahráli v létě 2015. No a pokud už jste zvědaví, jak se hraje soul na západě Kanady, neváhejte navštívit jejich webovky, kde si můžete poslechnout kompletní tvorbu a přesvědčit se tak sami, nebo se podívejte zde na jejich videoklipy.

 http://ballantynesband.com/

Recenze

The Slackers - self-titled

Koncem roku 2015, po dvou letech od vydání minialba My Bed is a Boat a pár měsíců od vydání EP Rare Breed Subscription, vypustili na světlo světa další album newyorkští The Slackers, kteří patří k mým velkým oblíbencům a to hlavně z toho důvodu, jak dokáží plynule přecházet od všech forem jam. muziky, přes ska, rocksteady, reggae až po dub a ještě to celé umí propojit s dalšími prvky. Jde sice o neoficiální vydání, protože deska má být vypuštěna na světlo světa v únoru ale už jí tu máme, takže recenze je nevyhnutelná. Slackers mají za těch 25 let na kontě, víc jak 17 alb, takže je asi zbytečné počítat, kolikátá už je to deska. Album tentokrát nenese žádný název a kapela si ho vydala na vlastní náklady. Celkem tu máme 12 songů + 3 bonusy, z toho jeden živák, který je zároveň coverem od Skatalites. Desku otevírá track The Boss, který ani nemá cenu někam škatulkovat, jestli je to rocksteady, nebo už jde o reggae, na tom asi už nesejde, každopádně jde o klasické Slackers se svým charakteristickým soundem a už po tomto songu budete vědět, že se při poslechu nudit nebudete. Následující trad. ska By the Time I Get To Sleep, je sice průměrnějším songem ale vše napraví Go Go Go!, ska song krapet míchnutý soulem. Na desce také najdeme early reggae v podobě tracku Working Overtime a co si budem povídat, téma songu bude blízké asi každému z nás, kdo se 40, někdy i více hodin týdně lopotí v práci, čekající na ty dva dny volna, kdy může být zase na chvíli člověkem. I Want To Be Your Girl, tak tohle je jedna z vypalovaček a věcí, které mě z celého alba baví nejvíc, ostřejší ska, skvělý dechy, kytary a vokál Vica Ruggieryho, který tomu dodává grády. Určitě jedna z věcí, která by neměla chybět na potencionálním Best of albu. Slackers na desce plynule přechází od ska, po rocksteady pasáže, až k reggae a do toho se ještě tu a tam prolíná pop a dokonce i soul, jako např. v tracku Run Till We Can't Outrun, který je dokonalým propojením rocksteady a soulu (hlavně když se zaposloucháte do těch kláves). Kompozičně hodně zajímavě pojatým reggae songem je Things I Can't Forget, pomalejšího tempa, který aniž by jste to zaregistorvali, najednou začne přecházet do akustické verze aby se ke konci opět vrátily všechny nástroje. Ovšem nejlepším trackem a absolutní No.1 z celé desky je, paradoxně popová Chewing On a Face, parádní, energií nabitá popovka se skvělou basovou linkou, zaspívaná v duetu, která vás chytne už při prvních tonech, prostě naprostá dokonalost a další adept do Best of alba! A tím se dostáváme ke konci, poslední tři zářezy jsou remix tracku The Boss, dubová verze Chewing On a Face (Chewing On Dub), což stojí za poslech, protože slyšet dubově upravený pop je celkem zážitek a poslední je, už zmiňovaný živák a zároveň cover od Skatalites Christine Keeler, který album uzavírá. Já k této desce nemám výhrady, jak je vidět u Slackers neplatí, že by s kvantitou šla dolu i kvalita a i po 25 letech dokáží stále něčím překvapit. Samozdřejmě, že se tu najdou slabší momenty jako např. tracky Spaceman 3104, Pockets of a Rich Man, nebo uspávající rocksteady Spin I'm In ale nezažil jsem, za těch pět let, co dělám tento e-zin, že bych recenzoval album, kde by byl každý song perfektní, takže 8 z 10 považuji za celkem slušné hodnocení.

American oi!

O historii a vzniku skinheads toho bylo napsáno už bezpočet a internet je plný článků o vzniku kultu na konci 60. let a o jeho navrácení kolem roku 1978, proto mi přišlo zbytečné tu znova omílat to, co můžete najít v x podobách, kdekoliv na webu a co většina ze čtenářů jistě zná. Ovšem historie skinheads ve Spojených státech mi přišla, jako dobrý námět, jelikož místní scéna měla ze všech zemí, kam se plešatý kult rozšířil asi největší dopad na zbytek světa. Tím dopadem mám na mysli hlavně SHARP, částečně i RASH ale na druhé straně i Hammer Skins. Stejně tak, jako ve zbytku světa, skins se v USA do počátku 80. let téměř nevyskytovali, pravdou je, že první HC kids sice nosili oholené hlavy ale svým výzorem měli ke skinheads ještě hodně daleko a britský styl na ně neměl žádný vliv. První skins se objevují na počátku 80. let, kolem roku 1981, zejména na severovýchodě USA, jako součást punku, který se později transformuje v hardcore. Prvními americkými, doloženými skinheady byli Harley Planagan (pozdější frontman hardcorových Cro-Mags), který kult objevil během tour po Irsku, kde vystupoval se svojí kapelou The Stimulators a přenesl ho do New Yorku, dalším byl Sab Grey z Washingtonu D.C., který stál za první americkou oi! kapelou Iron Cross. Se stylem se do USA dostává i hudba a tak v roce 1980 vzniká první čistě americká oi! kapela Iron Cross, která se později proslavila hitem Crucified for Your Sins, který většina zná v podání Agnostic Front. 

Iron Cross

První vlna amerických skins ve většině přebírá styl v originální britské podobě. Počátkem 80. let vyrážejí na tour po Státech také The Specials a The Selecter, kteří zasévají první semínka amerického ska a pozdější třetí vlny a do značné míry ovlivňují první generaci skinů, která se dá rozdělit na ty, kteří následují právě 2tone a ty, kteří jsou součástí hardcore scény, která měla na skins v USA asi největší vliv a postarala se o odlišný vývoj, než byl k vidění v rodné Anglii. Během této první vlny vznikají dnes už zásadní kapely americké skinhead scény, ať už to byli The Press z New Yorku (1984), již zmíněný Iron Corss (1980) z Baltimoru/Washingtonu D.C., newyorkští Toasters (1981), jakožto jedna z prvních a nejstarších amerických ska kapel a jejich label Moon Records, založený frontmanem Robem "Bucket" Hingleym, Anti-heroes z Atlanty (1984), nebo Warzone (1983) Raye "Raybeeze" Barbieriho. Zajímaostí je, že rasismus se přibližně do roku 1985 téměř nevyskytoval a to i přesto, že i senzace chytivá americká média reprodukovala zprávy o násilnostech a rasových útocích pravicových skinheadů z Velké Británie. V té době se kult rozšiřuje i na západní pobřeží, kde právě počátkem 80. let probíhal Mod revival (Kalifornie), který částečně také pomohl s rozšířením ska. V Kalifornii bylo ohniskem prvních skins hlavně San Diego, odkud se kult začal rozšiřovat po celém západním pobřeží, přes Los Angeles až po Seattle ve Washingtonu. 

Kolem roku 1986 přichází druhá generace skinheadů. Zátímco první generace vycházela z původního britského stylu, druhá vycházela nebo byla ovlivněna zejména, vznikající newyorkskou hardcore scénou. Právě až v druhé vlně se začínají objevovat první rasistické crew, první takovou byli CASH (Chicago Area Skinheads), kteří se dali dohromady v roce 1985. Jak jinak, než na jihozápadě (Texas, Louisiana, Arkansas) se začíná objevovat největší množství naziskins, kteří tu postupně navazují kontakty s Ku Klux Klanem. Právě v Dallasu, v Texasu vznikají v roce 1986 Hammer Skins, kteří se později rozšiřují i do Evropy. V reakci na rozšiřující se WP skinheads, vzniká v roce 1986 v New Yorku SHARP, kteří stejně tak, jako o pár let dříve Hard As Nails, Newcastle Spy Kids, nebo londýnští Trojan Skins Legion, ve Velké Británii se snažili navrátit "dobré jméno" skinheads. Původní myšlenkou nebylo nic jiného, než ukázat mediím a veřejnosti, že originální skinheads nejsou rasisti a že WP jen vykrádá modu a styl a právě díky mediálním "senzacím" se tak rychle rozšiřuje. SHARP nevzniklo jako nová odnož, jak je vnímána dnes, nezáleželo na tom, jestli jste trad. skin, oi! nebo hardcore skinhead, šlo jen o to, nenechat si ukrádst vlastní identitu. Jednou z prvních amerických kapel, hlásících se a propagující SHARP byli newyorkští The Press, v čele s André Schlesingerem, který v té době sympatizoval s britskou SWP (Socialist Workers Party) a údajně byl v kontaktu s The Redskins. SHARP mělo díky osobě Roddy Morena z The Oppressed, který tuto myšlenku po své návštěvě New Yorku přivezl do Evropy, obrovský dopad na skinheads obecně. 

původní SHARP logo

Právě možná díky SHARP se udrželo povědomí o černobílých kořenech a kult nezůstal vykraden pouze rasisty. Mezitím se druhá generace amerických skins stále rozšiřuje, v roce 1987 vychází u anglického labelu Link Records, první deska kapely Anti-Heroes - That's Right, která je prvním americkým, dlouhohrajícím oi! albem, i když pravdou je, že první americkou oi! nahrávkou bylo EP Skinhead Glory od Iron Cross, které vyšlo v roce 1982. Mohlo by se zdát, že v té době na scéně převažovali pouze naziskins ale pravdou je, že jejich počet tvořil menšinu. Pouze mediální humbuk bylo to, co vytvářelo dojem, že američtí skinheads jsou z velké části rasisti a jak moc dobře víme, media prostě nerozlišují. Do roku 1988 se kult postupně rozšiřuje do téměř každého většího amerického města. Nezávysle na SHARP v New Yorku se na středozápadě v Mineapolis, v druhé půli 80. let formují Baldies, což byla další antirasistická skinhead crew. Ovšem Baldies byli do značné míry ovlivněny levicovými postoji a militantním antifašismem a fyzická konfrontace naziskins jim nebyla vůbec cizí. Právě Baldies v roce 1989 hostovali zakládající konferenci, vznikající Antiracist Action (americká obdoba AFA), na kterou se sjelo na 80 skinheadů z celého středozápadu. Přichází 90. léta, v roce 1992 dává dohromady bubeník Phil Riqaud a kytarysta Carl Fritscher, jednu z nejzásadnějších amerických oi! kapel, newyorkské The Templars. Také na ska scéně dochází ke změnám, v USA vypuká 3. vlna, která má zásadní dopad i v Evropě, mezi tou hromadou skapunk kapel vznikají Hepcat (1990), kteří jsou první americkou trad. ska kapelou. 

Agnostic Front v začátcích

Rok 1992 je dalším mezníkem v historii skins v USA, právě v tomto roce se formuje první RASH posádka a opět nikde jinde, než v kolébce amerických skinheads, v New Yorku. RASH (Red and Anarchist Skinhead) vznikli ze členů May Day Crew, kteří se v reakci na indcident, kdy jiný skinhead hlásicí se k SHARP, k smrti ubil homosexuála, od tohoto označení distancovali. May Day Crew, kteří byli do té doby levicovější skupinkou uvnitř SHARP návázali na levicové tendence, které se dali pozorovat nejen v Evropě, mezi redskins ale i mezi mnohými členy Baldies. Podobně jako SHARP i RASH se postupem času rozšířili do zbytku světa, kdy se k této "odnoži" začali hlásit redskins, skinheads ovlivnění anarchismem, nebo jinak levicově orientovaní skins. Velkou ránou pro (nejen) americkou scénu byl rok 1997 a umrtí frontmana hardcorových Warzone Raye "Raybeeze" Barbieriho, který patřil k první generaci amerických skinheads a který ve věku 35 let podlehl, na první pohled banálnímu zápalu plic. S příchodem nového tisíciletí pomalu odpadá americká ska horečka a v roce 2000 končí, dnes již legendární ska label Moon Records. Kolem roku 2003 se začíná v mnoha amerických městech počet skinů, oproti předchozím letům snižovat a to, jak na straně nerasistických skins, tak i u WP skinheadů. Poslední zájímavostí spjatou s americkou scénou byl rok 2009, kdy byl v San Diegu, při jedné potyčce, během oi! koncertu zastřelen jiným skinheadem, nácek Christoper Hawthorne.

NYC skins

Bohužel filmy, jako např. American History X, u nás známý pod názvem Kult hákového kříže, z roku 1998, k lepšímu obrazu (nejen) amerických skinheads moc nepřispěly. Je totiž mnohem jednodušší, napsat senzační článek o rasistických idiotech o skinheadském násilí, natočit "kontroverzní" film o neonacistech, zkrátka cokoliv co zvýší sledovanost, než trochu zapátrat ve faktech a nastínit situaci takovou, jaká ve skutečnosti je!

Rozhovor - The Aggrolites

Aggrolites nemá asi cenu představovat, tahle dobře známá kapela ze slunné Kalifornie, konkrétně z L.A. brázdí podia, už od roku 2002 a byla možná první, kdo vdechnul starému reggae soundu z přelomu 60. a 70. novou krev a dala tak vzniknout tomu, co dnes nazýváme dirty reggae. Nejen o tom co se u Aggros chystá ale i o současnosti a minulosti kalifornské scény jsme si povídali s klávesákem Rogerem Rivasem. 




Zdarec, takže zdravím The Aggrolites, první otázka! Je to jenom můj dojem, nebo je pravda, že jste byli první kapela, která začala hrát  early reggae? Vím, že před Aggrolites, pár členů hrálo v kapele Rhythm Doctors, která také hrála early reggae ale právě, až Aggrolites přišli s dirty reggae a inspirovali další kapely k experimentování se starým early reggae soundem, což v podstatě vytvořilo nový subžánr.

Před námi už byli kapely, které hrály early reggae. Tohle je vždycky zábavná otázka, protože ten sound se hrál pořád, ať už v jakémkoliv vzezření. Ve skutečnosti jsme vytvořili naší vlastní směs reggae, která byla a je silně inspirována 69 reggae, smíchaná s funkem, což je to co nazýváme "dirty reggae". Myslím, že hodně kapel to zakomponovalo do vlastního soundu. Už jsem slyšel i kapely, které se snaží znít jako Aggrolites, evidentně jsou víc ovlivnění, tím co děláme my, než původním soundem. Čím jsem starší a poslouchám muziku, dospěl jsem k závěru, že neexistuje žádná správná, nebo špatná odpověď. Pokud je to pro někoho prostě dobrá muzika, tak je to zřejmě i dobré hudební období.
 
Pár let jste spolupracovali s Hell Cat Records Tima Amstronga. Výsledek této spolupráce byly tři desky a jendno společné album s Timem Amstrongem z roku 2007 (já osobně tohle album považuju za to nejlepší "od Aggrolites"). Jak se vám spolupracovalo s Hell Cat a Timem, který je hodně iniciativní osobou a proč jste vlastně od Hell Cat odešli?

Práce s Timem byla fajn. Byl jsem ještě mlaďas a byla to skvělá zkušenost pro tak mladého muzikanta. Je to opravdový talent, jeden z těch lidí, který má užasný  hudební dar. Dělá věci tak, že se to zdá být přirozené, víš co tím myslím? Náš kontrakt s Hellcat byli 4 desky, takže potom už jsme s labelem víc nespolupracovali. Prostě skvělý label s výčtem kapel.
 
V listopadu 2015 jste vydali tři nové singly, že by předzvěst nové desky? Přeci jenom vaše poslední studiovka vyšla, skoro před pěti lety?

Jo jo, mysleli jsme, že by bylo celkem fajn, dát něco čerstvého  našim fanouškům. Brzy budem pracovat na dalších nových věcech. Doufejme, že ještě předtím, než na jaře vyrazíme do Evropy. Novou muziku stáhnete na www.aggroreggae.com
 
Hodně kapel, hrajících trad. ska nebo early reggae vydá čas od času singl, nebo album s jednou z jamajských legend, nebo hudebních veteránů. Ale pokud vím, Aggrolites zatím nic takového ještě nenahráli, proč?

Taková příležitost ještě nikdy nepřišla. Byl by to skvělý koncept a my bysme tomu byli i otevření ale musela by to být perfektní práce. Znám spoustu takových projektů o kterých, když slyšíš tu muziku, můžeš říct, že je to zahráno bez lásky. Je to zkrátka prefabrikát postrádající to kouzlo. Kdyby jsme měli tu možnost, nahrát desku s jednou z jam. legend, muselo by to být prostě magické, chápeš?
 
Ty sám jseš poměrně hodně aktivní i mimo Aggrolites. V roce 2014 jsi vydal dvě solo alba a několik singlů, máš vlastní kapelu The Bullets, i když tady se musím přiznat, že si nejsem jistý jestli ještě hrají, otázka zní, hrají ostatní členové v dalších kapelách nebo jsou aktivní tak, jako ty?

Ano jsem hodně aktivní i mimo Aggrolites. Každý z kapely zůstává aktivní ve své hudební kariéře. Jesse má několik vedlejších projektů. The Reggae Workers a Jukebox 101 jsou současně jedny z jeho projektů, kterým se věnuje. Já sám mám ještě kapelu Brothers of Reggea a label Rivas Records. "Keep the music going!"
 
Jak často jste na tour? Vím, že jste dvakrát hráli v Čechách a jednou na Slovensku. Kterou, z těch zemí, kde jste hráli považujete za nejexotičtější?

Jezdívali jsme na tour celkem dost, teď už tolik nejezdíme. Milujem tour a cestování po světě ale někdy je taky super být doma s rodinou. Rád bych si s Aggrolites zahrál v Irsku, nikdy jsme tam nehráli a myslím, že by to mohla být docela zábava!
 

Los Angeles, Kalifornie, palmy, pláže, zdá se to jako ideální místo pro reggae & ska muziku. Jak to vypadá s dnešní ska & reggae scénou v L.A., můžete nám něco málo o tom říct? Jsou v L.A. další dirty reggae kapely, kluby, DJs nebo skinhead reggae/soul party?

Los Angeles je parádní místo pro původní reggae a rocksteady, opravdu! Vím, že to zní zaujatě ale máme tolik dobrých kapel a DJs večírků, je to šílený. Doslova každý týden tu máme několik DJs nights. Jsou tu kluby jako Dub Club, pak je tu klub THINK, který jsem zakládal a další je Trojan Lounge a to jsem vyjmenoval jen pár. Taky spoustu skvělých kapel, právě teď si ujíždím na The Steady 45s, zní fakt skvěle.
 
Vím, že kromě Anglie, Kalifornie byla dalším místem, které na počátku 80. let zažilo návrat Mods, hlavně místa jako Orange County, L.A. a jižní Kalifornie. Dobrým příkladem by mohly být kapely jako např. Untouchables. Co zbylo z kalifornské Mod scény, ovlivnil tento Mod revival nějakým způsobem třetí vlnu ska ve Státech? Pořádají se u vás ještě scooter rally nebo je původní Mod scéna už dávno mrtvá?

Nejsem s Mod scénou tady v L.A. moc v kontaktu. Můžu říct, že je tu celkem živá scooter scéna, která zůstala v Kalifornii silná od 80. let. Od San Francisca, přes L.A. až po San Diego, se stále pořádají scooter rally a Mod večírky. Jak už jsem říkal, máme tady v Kalifornii štěstí, pokud jde o to jak tu "scéna" funguje.



ENGLISH


 
Hi I'm greeting The Aggrolites, so first question! Is it just my impression or is it truth, that Aggrolites was first band which started to play early reggae? I know that before Aggrolites some members were playing in Rhythm Doctors, which played early reggae too, but just Aggrolites came with dirty reggae and inspired another bands to experiment with old early reggae sound and new genre was basically created.

There were many bands that played the early reggae sound before us. This is always a funny question because that sound has always been played in one aspect or another. We indeed did create our own blend of reggae that was/is heavily inspired by 1969 reggae. Mixed with a deep funk vibe which we then call "dirty reggae". I think many bands incorporate that into their sound. There are bands I hear that try to sounds like Aggrolites and I think those bands are more influenced by what we are doing rather than the original sound. The more I live and listen to music I have come to the conclusion that there is no right or wrong answer. If it's good music to someone then it's good music period.
 
Couple of years you collaborated with Tim's Amstrong label Hell Cat Records. Result of this colaboration were 3 albums and one common album with Tim Amstrong from year 2007 (I consider this album as one of the best "from Aggrolites"). How was going colaboration with Hell Cat and Tim, which is very initiative person and why did you leave Hell Cat rec.?

Working with Tim was very cool. I was a kid then and the experience was a great one for a young guy. He is a true talent. One of those guys that has a great gift in music. He makes it look natural you know. Our contract with Hellcat was 4 albums, so after that we were no longer with the label. Great label and roster of bands.
 
In November 2015 you released 3 new singles, is it presage of new album? After all your last studio album came out almost five years ago?

Yeah, we figured it would be nice to give something fresh to our fans. We will be doing more new music soon. Hopefully before we head back to Europe in spring. They can download the new music at www.aggroreggae.com  
 
Lot of bands playing trad. ska or early reggae from time to time will make singl or album with some of the jamaican legednds or music veterans. But if I know Aggrolites didn't record something like that yet, why?

The opportunity just never came up. It would be a great concept and we would be open to it. It would have to be done perfect though. I know a lot of projects that are done without the love in it and you can tell when you hear the music. Its just manufactured and doesn't have the magic. If we had the chance to record an album with a legend it would have to be magical you know.
 
You are quite a lot active also out of Aggrolites. You released two albums in the year 2014 and some singles too, you have own band The Bullets, although I have to admit I'm not sure whether The Bullets are still playing, so question is are another members playing in other bands or active like you?

Yes I have been very active outside The Aggrolites. Every member from the band stays active in their musical career. Jesse has several projects going. The Reggae Workers and Jukebox 101 are a couple of the projects he currently has brewing. I myself have the Brothers of Reggae and my label Rivas Records. Keep the music going!
 
How often are you on tour? I know you have played twice in the Czech Republic and once in Slovakia. Is there any country where did you play, which you consider as most exotic?

We use to tour a whole lot. Not so much anymore. We love touring and traveling the world, but sometimes is nice to be home with family as well. I would like Aggrolites to play in Ireland! We have never had a show there and I think it would be fun!
 
Los Angeles, California, sun, palms, beaches, it seems to be like ideal place for reggae & ska music. How it looks with L.A. ska & reggae scene today, could you tell us something about that, are there another dirty reggae bands, good venues, DJs or skinhead reggae/soul parties?

Los Angeles is the spot for original reggae and rocksteady. It really is. I know I am bias, but we have some many good bands and DJ nights it's insane. We literally have at least a couple DJ nights going on every week. There is a club called "Dub Club" another club I run called "THINK" and another called "Trojan Lounge". That is just to name a few. Many good bands as well. I am really diggin "The Steady 45s" right now. Sound so sweet.
 
I know that besides England, California was another place that has experienced Mod revival in the early 80's, especially Orange County, L.A. and south California. Bands like Untouchables could be good example, what left from californian Mod scene, did that Mod revival influence third wave of ska in US? Are there still some scooter rally or original Mod scene is already dead?

I'm not too in touch with the "Mod" scene here in L.A. I can say there is a lively scooter scene that has always stayed strong in California since the 80's. From San Fransisco to L.A. to San Diego, there are always scooter rallys and Mod DJ nights. Like I said we are very fortunate here in California as far as the "scene" goes.

The Chancers pokřtí novou desku

Jak už jsem psal v prosinci The Chancers vydávají po skoro pěti letech nové, v pořadí již páté album a k uvedení nové desky Trigger Warning si připravili tři netradiční koncerty. Album Trigger Warning vychází 8. ledna na šedém vinylu a v digitální podobě, celkem bude obsahovat 12 skladeb, na kterých se jako producent podílel Ed Rome z Velké Británie. "Je to soundtrack k subkulturám dvacátého století, který je silně individuální," říká o desce frontman Simon "Ruffskank" Francis. Kapela si k uvedení desky vybrala tři netradiční večery, kdy se po průřezu jejich tvorbou dostanou až k novému materiálu. První koncert začne 21. ledna v pražském klubu Buben, kde zahrají v "oldschool setu" dlouho nehraný starší materiál, v pátek 22.1. v Café Na půl cesty zahrají akusticky a v sobotu 23.1. se na pražské 007 představí s novou deskou Trigger Warning. Koncertů se zúčastní i producent desky Ed Rome, který na album připravil akustickou coververzi písně Back in  the 63. A právě song Back in the 63, je zatím jedinou skladbou, kterou Chancers zveřejnili a vy si jí můžete vychutnat zde.

Recenze

Los Granadians - La Onda Cosmica

Los Granadians asi nemá cenu moc představovat, tahle španělská banda, která je někde na pomezí early reggae a rocksteady, brázdí podia evropské scény už pěknou řádku let a u jejich domácího labelu Liquidator rec., jsou jako doma. Po třech letech od vydání alba Reggalactico, přišli opět s další deskou. Tentokrát nese název La Onda Cosmica, což by se dalo volně přeložit, jako:"Na kosmické vlně", bohužel při poslechu téhle desky jsem se jako na vlně opravdu necítil, natož kosmické. Nový počin vyšel letos v červenci u Liquidator Records a celkem na něm najdete 13 zářezů z toho 6 instrumentálek a dokonce i ska. Nemůžu si pomoct ale v poslední tvorbě Los Granadians mi chybí hitovky, jako je např. Reggae Clam Clam, i když určitá dávka humoru a nadsázky je v jejich muzice znát pořád, obzvlášť při koncertech. Los Granadians se na desce La Onda Cosmica, tentokrát pustili víc do rocksteady, které na albu převažuje, což si myslím, je trochu na jeho úkor, jelikož postrádá patřičnou dávku energie, upřímě, víc mě baví jejich reggae věci. První track Crateras y Polvo, který otevírá celou desku, je taková klasika na kterou jsme u Los Granadians celkem zvyklý, instrumentálka, hamondy, dozvukující ságo, prostě klasika. Následuje song Rocksteady Birthday, ke kterému je i videoklip, takže hodnocení nechám na vás zde. Mě ale nejvíc zaujaly tracky Pica Hielo, což je asi jediná, early reggae klasika, kterou tu najdete, za poslech určitě stojí svižnější rocksteady instrumentálka Camino a la Villaverde, A Tu Lado je naopak trochu oddychovější věc, podobně, jako další instrumentálka Chocolate a Coco, kde opět dominují hamondy a hlavně basa, která vás ukolébá ke spánku, takže během řízení bych nedoporučoval poslech tohoto songu, pokud se nechcete někde roztřelit. Co mě dost překvapilo byl track Donde Está, což je pravděpodobně první ska v podání Los Granadians, co jsem kdy slyšel a musím uznat, že ska by jim taky docela sedlo. Šestici toho lepšího, co se dá na albu La Onda Cosmica najít uzavírá, zároveň poslední song El Sonido de las Estrellas, další skvělá rocksteady instrumentálka plná hamondů s klasickou, pobrnkávající kytarou, jak se na rocksteady sluší a patří. Bohužel ta druhá, podle mě horší polovina desky postrádá nápad, energii a celkově se dost slévá dohromady (viz. songy Festival nebo Buena Costumbre). Možná za menší vyjímku by se dal ještě považovat track Rumbo a Lo Desconocido, kde dostala hlavní slovo kytara ale tím jsem vyčerpal všechny trumfy. I když dobrá polovina desky nezní vůbec špatně a ohodnotil jsem jí celkem kladně, přesto na mě působí spíš jako lepší průměr (teď mě fanoušci Los Granadians ukamenují!), zkrátka nenadchne ale ani neurazí. Na mě celkově tohle album působí dost nemastně a neslaně a i když jsem se snažil po několika posleších na něm najít něco, co by mě přesvědčilo o opaku, bohužel nic takovýho jsem nenašel. Vyjádřeno v číslech 6-7 z 10.

New York Ska-Jazz Ensemble - Free As a Bird

Na to, kolik desek za těch víc, jak 20 let NYSJE vydali, na kontě mají zatím jenom tři EP. A právě jejich poslední EP Free As a Bird, se dnes pokusím rozeberat do poslední noty. EP vyšlo v roce 2014 na zančce Mésdemil a najdete na něm celkem 6 tracků. Zároveň jde o jejich, zatím poslední počin, kterému předcházelo album Step Foward z roku 2013. EP otevírá instrumentálka Free As a Bird, postavená na známém hitu Byrona Lee & The Dragonaires Jamaican Ska, ovšem hozená do skajazzu, plná dechů a solo výstupů. Následující Movin' On je o něco pomalejší ska, bohužel trochu slabšího ražení. Za to další zářez Groovin' Steady je asi to nejlepší z celého EP. Svižná skajazz instrumentálka, míchnutá notnou dávkou popu a energie (a to mě fakt baví), moc povedená záležitost. Další song v řadě, reggae track I Love You s příšerným, naprosto kýčovitým intrem mi příjde, jako to nejlacinější co jsem kdy od NYSJE slyšel. Nejen, že tracky o lásce fakt nedávám ale refrén typu "I love you, yes I do" to úplně zazdil. Naštěstí předposlední song, další skajazz instrumentálka Hot Like Fire, kde můžete v intru (v samplu) slyšet i Bounty Killera to všechno zachraňuje. EP uzavírá song My Baby Just Cares For Me, kde se přiznávám jsem si nebyl jistý, jestli jde o ranný ska nebo rythm and blues, nebo nějakou další kombinaci ska. A tím se dostáváme nakonec! Popravdě řečeno EP Free As a Bird nepovažuju za něco co bych musel nutně mít ve svý sbírce vinylů, ne že by nestrácelo hudební kvality ale kromě pecek, jako Groovin' Steady a Free As a Bird tu není, nic co by mě nějak zvlášť zaujalo, zkrátka průměr a i hodnocení tomu bude odpovídat. 7 z 10

Rozhovor - Prague Allnighters

Už třetím rokem se i Praha může pochlubit vlastní Northern Soulovou nocí. Za touto pravidelnou akcí stojí trojce DJs, která rozhodně nepatří mezi žádné nováčky, spíše naopak. Buqi, Path a Mr. Cat....víc snad ani nemá cenu dodávat, tyhle postavičky se na naší scéně pohybují už nějaký ten pátek a právě oni stojí za pravidelným večírkem Prague Allnighters. Jak to celé vzniklo a jak se to má s Northern Soulem v Čechách se dozvíte v následujícím rozhovoru. Odpovídal Mr. Cat.




Takže první otázka! Teď už je to 3 roky co pořádáte Prague Allnighters, u koho se zrodila myšlenka na čistě Northern Soulovou akci?

Tohle je poměrně častá otázka. Ale vždy stejná odpověď. K Northern Soulu mě přivedl Path ale tak trochu neveřil, že na to budou lidi celej večer tancovat a bude je to bavit. Přeci jen se předtím pouštěl Northern Soul a Motown spíše jako část Skaparády na 007. Takže jsme se o tom asi dva roky bavili a pak už jsem to nevydržel. Riskli jsme to a chytlo se to. Dodnes si pamatuji, jak se mi Buqi smál, že mám jen několik sedmičkových desek a pár velkých, co tam prý budu celý večer dělat. Dneska jich mám okolo 300 a naopak řeším, abych je pořádně využil, nenechal se strhnout  a nehrál jen to, co se líbí, co funguje ale i nové věci.
 
Pravdou je, že Northern Soul zažívá v posledních letech celkem obrodu, což možná může souviset se současnou retro vlnou, která se promítá do hodně oblastí, stačí se jen podívat např. na plánovaný návrat Čezety. Byla to náhoda, že jste se s Prague Allnighters trefili zrovna do příznivě naladěné doby? I když samozdřejmě subkulturní konotace u Northern Soulu neopomíjím!

Obrodu zažívá celosvětově a zejména v UK. Kde, slovy Keva Robertse, ho objevila nejen starší generace padesátníků, kteří předtím holdovali nečemu jinému ale i omladina, kterou třeba oslovila Duffy či Amy Winehouse. Určitě udělal s celou scénou ve světě hodně film Northern Soul - The Film. Když se podíváme do Čech, tak je to podle mě shoda náhod. Já poslouchám Northern Soul 10 let, ale posledních 5 let hodně aktivně. Path s Buqim ještě déle. Ale prostě jsem to chtěl nabídnout více lidem, protože ta hudba je opiát. 

Northern Soul není, co se desek týče, zrovna nejlevnější záležitost. Předpokládám, že asi většina nákupů se odehraje přes internet. Jakými nejdražšími a nebo nejraritnějšími kousky se můžou pochlubit Prague Allnighters DJs?

Za kluky mluvit nemůžu. Ty ceny desek jsou asi největší problém. Průměrná dobrá deska se silnou písní může stát okolo 20-30 eur a to se bavíme o tzv. re-issuue. Koupit dnes super originál za dobrou cenu moc nejde. Pokud nemůžete vyjet do USA a nebudete mít štestí nebo dobrý tip, tak to prostě nejde. Internet sledují všichni a tam jsou ceny vyšroubované do maxima. A to nemluvím o takzvaných "rare records". Tam se ceny pohybují standardně okolo 500 eur a více. Proto mě vždy pobaví, když se lidé dovolávají "rare" věcí. Ta matematika je jednoduchá. Vem si, že mám 300 desek a že nejnižší cena je okolo 8-10 eur. Ale standard je opravdu 15-20. Nejdražší moje deska je jedno z prvních vydání písně You Are Gonna Love My Baby od Barbara McNair, která stála 225 liber. Na druhou stranu na dobrý hodinový set stačí 20 desek, takže když člověk pravidelně dokupuje, tak za rok už to je na dva dobré sety. Jen nesmíte občas něco zlomit, jako já teď jeden pěknej kousek v sobotu.

Máš nějaký top 10 nejhranějších, nebo publikem nejvyžadovanějších skladeb? Všimnul jsem si, že občas hrajete i československé interprety z 60. let, jak reaguje publikum na domácí interpretace Northern Soulu?

Každý z nás má své jisté věci, které pouští. Ta “topka” se mění jak s publikem, tak s další akcí. Něco, co jsem měl v “topce” před dvěma lety, tam už teď nemám. Nevím, jestli se dá u domacích interpretů mluvit o Northern Soulu ale pár dobrých věcí tam je. Já pouštím jen jednu českou věc a to Martu Kubišovou - Modrý Vřes. Ale tuhle desku jsem teď věnoval Kevovi, tak už ji asi ode mně nikdo neuslyší.
 
Jaká je návštěvnost Prague Allnigters, dlouhou dobu jste měli jako domovský sál Baráčnickou Rychtu, z jakých důvodů jste se přestěhovali do Holešovic?

V průměru se pohybujeme okolo dvou stovek. Rekord byl 320 lidí na první akci v Domovině. Na poslední akci bylo necelých 250 lidí. Rychta je krásná, miluju to místo. Ale je tam poměrně dost malý parket. Nicméně si myslím, že se urcitě na Rychtě zase objevíme. Domovina je skvělá, ale je to tam dost velké, nákladné a pro některé fandy možná méně osobní (nutno poznamenat, že se jedná hlavně o příznivce, kteří chodí více za poslechem hudby, než za tancem).
 
Kolik speciálních hostů se za ty tři roky zúčastnilo Prague Allnighters?

Na každé akci se snažíme mít někoho jako hosta. Hrajeme vždy naše trojka plus jeden. Takže za těch 11 akcí je to 11 hostů. Z mezinarodní scény jsme tady měli 2x DJs z Německa, 1x ze Skotska, 1x ze Slovenska a 2x z UK. Na poslední akci jsme měli největší hvězdu Keva Robertse (DJe z Wigan Casina). Určitě budeme v tomto trendu pokračovat.
 

Northern Soul je původně čistě britská záležitost, víš o podobných allnighterech, jako je ta Pražská i v jiných zemích, samozdřejmě s vyjímkou Anglie?

Určitě. Osobně jsem byl jen na akcích v UK, ale scéna funguje dobře v Německu, Rakousku, Itálii a v severských zemích, zejména ve švédském Stockholmu.
 

Nemyslíš, že Northern Soul bude v ČR otázkou jen několika let, podobně jako to bylo s popularitou ska a pak odezní a vrátí se zpátky do subkulturního podhoubí, nebo to zatím vypadá tak, že by se mohl v našich končinách udržet jako regulerní styl?

Ono je hrozně těžké říkat, co je a není subkultura. Já jsem od patnácti let poslouchal ska byl jsem strašně hrdý, že nás zas tak moc není. Pak přišly obří festivaly, "skáčkaři", plné koncerty studentů hopsajících na české kapely a nějak jsem zahořkl. Ska ztratilo atmosféru a lidé to nebrali jako kulturu – dobře tancovat, dobře se oblékat, atd.... Samozřejmě, když se objevil dobrý ska koncert, tak jsem se snažil nechybět. Za ska jsem byl parkrát i v UK či v Německu. Co budu povídat, v UK vždy total husí kůže a jiná liga. A tohle určitě nechci, aby se stalo s Northern Soulem. Otázkou je, jak to teď vidí někteří, kteří měli Northern Soul jako doplněk a teď jim možná přijde, že do toho jdeme až příliš. Ale hlavní důvody, proč to dělám, jsou dva. Kromě toho, že tuhle hudbu fakt miluju a myslím, že je skvěle energická – nabitá pozitivní energií, má hluboké texty a silné hudební pasáže, tak chci šířit osvětu. Nesnáším mainstream a to zejména v českém podání a těch lidí, co se to snaží dělat v Čechách jinak, zase není tolik. Všech, kteří to dělají si cením a podporuji je. Vždy to bude mít dva rozměry. Buď super "rodinná" kalba a mejdan v klubu Buben a nebo "velký" ryze taneční Allnighter. Mám rád oboje. A nic z toho neděláme pro peníze, jen pro zábavu a osvětu. Myslím, že od příštího roku se můžeme těšit v Bubnu na pravidelné Northern Soul večery pod taktovkou Prague Allnighters a možná i na nějakou velkou třídenní akci – Prague Weekender.

Keep The Faith MR. CAT 

The Chancer chystají novou desku

Po více jak čtyřech letech se tahle pražská 2tone smečka, opět rozhodla vydat nové album. Tentokrát půjde už o jejich pátý počin v řadě. Náhrávalo se koncem června v barandovském 1st Floor Studiu a o produkci se postaral Ed Rome z britských The Big, během podzimu se pracovalo na závěrečném mixu a v lednu by měla světlo světa spatřit zbrusunová deska. Nové album ponese název Trigger Warning a k jeho premiéře se chystají celkem tři koncerty a podle slov samotné kapely bude o zábavu postaráno: "Vy si proto v diářích rezervujte čtvrtek 21., pátek 22. a sobotu 23. ledna 2016. Dostali jsme nápad, o kterym hodně lidí může říct, že je debilní a proto se nám líbí. Bude legrace".

Report

The Mahones, Class Action, Shillelaghs, From 6 Till 8 (28.11. 2015) Calgary - Distortion

Jelikož jsem po dvou letech opět dlouhodobě mimo republiku, konkrétně na západě Kanady v Calgary, byla by škoda nesepsat menší report z místní scény. Za ty skoro tři měsíce, co jsem tady, jsem měl možnost navštívit celkem dva koncerty a poznat pár lidí, takže je správný čas na sepsaní menšího reportu. Koncem listopadu navštívili Calgary folkpunkáči The Mahones z Ontaria a při týhle příležitosti se sešly "skoro" všechny kapely z Calgary na jednom místě. Takže plán na víkend byl jasný, vybírám prachy z bankomatu, obvolám známý (bohužel všichni ve worku) a večer vyrážím.  Akce se odehrávala v klubu Distortion, což je spolu s Vern's místní punkový doupě. Zajímavostí tu je, že každý bar nebo klub má vyhazovače a skoro vždycky po vás chtějí vidět občanku, bez ohledu na to jestli je vám 25 nebo 18. No ani v Distortion jsem se tomu nevyhnul. Dalším podstatným rozdílem je velikost místních klubů, oproti našim klubům, jako je strahovská 007 nebo Buben, tady se nemusíte bát, že se budete mačkat na konci davu a kapelu neuvidíte, většina klubů jsou mnohem větší sály, než u nás a striktně nekuřácký. Zpátky ke kapelám, večer otevíraly místní punx From 6 Till 8, kdyby nehráli tak melodicky, zařadil bych je s klidem do HCpunku ale jelikož zněli jako HCpunková verze Blink 182 (na můj vkus až moc "americky"), popsal bych je prostě jen jako punk. Nicméně jejich bubeník s kérou přes celou hruď, řezal do bicích fakt perfektně. Další kapela byla opět z Calgary. Folkpunkový Shillelaghs mi hodně připomínaly právě The Mahones, i když nazvučit

tuhle kapelu se zvukaři fakt nepovedlo, jelikož všechny folk instrumenty, (píšťala a mandolína) nebyly skoro vůbec slyšet, ale jinak šlo o celkem solidní punkrock. Dalším podstatným rozdílem jsou místní fans. Když se podívám na lidi u nás, občas si připadám, jak na modní přehlídce nejlepších punkových hadrů, než na koncertě. Tady lidi moc neřeší, jestli jejich vzhled odpovídá všem subkulturním atributům, možná i kvůli místním podmínkám, v zimě tu je i -30. Blíží se půlka večera a na stage nastupují Class Action, což je společně s JK & The Releays, jediný ska z Calgary a pozor do bicích jim řeže slečna! Jejich ska je taková klasická třetí vlna, do kolen mě sice nedostaly ale na druhou stranu mě celkem rozhejbali a i pod podiem se strhlo menší pogo. Nicméně bych řekl, že ska bandy takovýho formátu by se daly najít i u nás. Blíží se vyvrcholení celé sobotní akce a na stage nastupuje headliner večera The Mahones. Poprvé jsem tuhle kapelu viděl na Mighty Sounds v roce 2011, i když to jsem je ještě neznal a jediný důvod, proč jsem si jich tenkrát všimnul byla jejich akordeonistka v sexy minikraťáskách a podkolenkách :-D. Dav pod podiem pomalu houstne, i když vzhledem k velkosti klubu, je místa pořád dost. Už si sice nevzpomínám, kterým songem začali ale hrálo se hodně věcí, z jejich poslední desky The Hunger and The Fight. Samozdřejmě, že nechyběl track Drunken Lazy Bastard, i když popravdě si vzhledem k

množství alkoholu, moc nevybavuju co všechno zahráli. V mlžnym alkoholovym oparu se mi vybavují songy, jako Ghost of Whiskey Devil, Paint the Town Red, Across The USA a to je asi tak všechno. Musím říct, že živě znějí mnohem tvrdě, než na deskách a tentokrát si dal zvukař záležet, protože vynikly všechny instrumenty od píšťaly až po mandolínu, i když harmonika moc slyšet nebyla. Přesto to byl perfektní zážitek, kotel pod podiem byl v permanentním pogu, hodně lidí mělo šaly Celtic Pride a podobný irský atributy, hold je to tu baví, hrát si na iry ale na druhou stranu to dotvářelo tu správnou atmostféru. Jediná věc co mě dost překvapila bylo, když Mahones dohráli poslední song, nikdo neřval o přídavek, jak je to u nás zvykem. No a to byl konec večera, poslední vlak už byl dávno fuč, takže mě nezbývalo nic jinýho, než vzít taxík a mazat domu. 

Calgary

Scene report - Alberta

Teď bych vám chtěl trochu přiblížit místní scénu. Co se Kanady týče, nejvíc kapel a nejsilnější scéna je asi v Motrealu a Torontu. Západ toho sice nenabízí tolik ale i tady v Albertě se dá lecos najít. Dost koncertů má na starosti místní punková mafie Calgary Beer Core. Kluby jsem už vyjmenoval na začátku reportu, proto se teď zaměřím na kapely, i když zampomněl jsem ještě zmínt hospody Palomino Smokehouse a Ship & Anchor, kde se také čas od času něco děje. Naposledy se tady odehrál koncert k 20. výročí montrealského ska labelu Stomp Records, kde vystupovali Raygun Cowboys, The Brains a Los Kung-Fu Monkeys. V Calgary fungují, jak už jsem říkal celkem dvě ska kapely, Class Action a JK & The Releays, který jsou podle mě mnohem lepší, i když, jak se zdá tahle kapela v současnosti nehraje. Také tu fungovali Five Star Affair, kteří hráli 3rd wave ska v kombinaci s punkem a funky ale už se dávno rozpadli. Za streetpunk & oi! tu máme Pagans of the Northumberland a Streetligt Saints, rychlejší HCpunk zastupují Motherfuckersa a Desgraciados se zpěvákem z Ekvádoru, další punk z Calgary jsou The Blody Hells a již zmíněný From 6 Till 8. Podobně jako v Praze i tady je obdoba našeho Prague Allnighteru, Wild Rose Soul Club, ovšem s tím rozdílem, že místní DJs nehrají jen Northern Soul ale i funky a jiné odnože soulu. Pokud jste nadšení sběratelé vinylů, tak Calgary toho může, v porovnání např. s Prahou nabídnout mnohem víc. Asi největším record storem je Recordland, kde se dá najít téměř cokoliv. Dobrý výběr hlavně punku, reggae a soulu je ve Sloth Records, další shopy, které jsem zatím nenavštívil jsou Hot Wax Records a Melodiya Records. Co se Alberty týká mnohem větší scéna je v Edmontonu, právě odtud pochází Jenny Woo, i když jak jsem zjistil, v Evropě je populárnější mnohem víc, než tady. V Edmontonu také funguje jediný reggae & soul soundsystem Tighten Up DJs a jelikož Northern Soul vládne světem i tady je, jednou za měsíc, pravidelný allnighter Petroleum Soul Club. O klubech vám zatím nic říct nemůžu, jelikož jsem v Edmontonu ještě nebyl ale ze ska kapel tu fungují Mad Bomber Society, punk tu řežou No Problem, oi! tu zastupují Skully & The Hypocrites a Kroovy Rockers, což je kapela ve který začínala Jenny Woo. Těch kapel bude určitě mnohem víc, tohle jsou zatím jen ty o kterých vím. Na co tady nenarazíte jsou nálepky GNWP nebo Antifa, místní scéna je dost apolitická, i když těžko říct, nerozumím všem textům ale rozhodně tím nechci říct, že by byla apatická. GNWP je hodně evropská záležitost a tady to lidi, až tak moc neznaj a na nácky tady v podstatě nenarazíte.

Samozdřejmě, že jsem už vyzvídal, jak si na tom stojí naše středoevropská a východoevropská scéna, bohužel pro místní skins & punx končí evropská scéna Německem, všechno dál na východ je pro ně "španělská vesnice", nebo spíš empty area! No a jelikož jde o západní Kanadu, tak asi nejoblíbenější oi! & punk kapelou tu jsou Bishops Green z Vancouveru (mohli jste je vidět už i u nás), mimochodem z Vancouveru pochází ještě jedna skvělá kapela, soulový The Ballantynes. Možná, že by ještě nebylo na škodu zmínit pár zásadních rozdílů oproti Evropě, tak např. veřejná doprava tu stojí úplně za hovno a je strašně nespolehlivá a mnohem míň frekventovaná, než u nás. Jelikož benzín stojí polovinu toho co u nás, tak většina lidí jezdí autem, z toho 90% jsou automaty, takže si můžete udělat představu o tom, jak "dobrý" jsou místní řidiči. Alkohol tu nekoupíte v každý večerce, jako u nás, tady jsou speciální obchody liquor story, kde se dá nakoupit od pivka až po vodku, jinde chlast neseženete. Pití na veřejnosti je strikně zakázáno, takže zapomeňte na pivko v parku během léta. Největší absurdnost je pravidlo, kdy všechny bary a restaurace musí zavřít nejpozdějc ve 2:00, což je zásadní problém, jelikož v Calgary po půlnoci nejezdí žádný autobus a poslední C-train (místní nadzemka) jede v 1:30, což postrádá jakoukoliv logiku. A narozdíl od ČR, kde jsou naše pohraniční oblasti obehnaný bordely, tady nenarazíte ani na jeden, protože jsou tu zakázaný. Asi nejzásadnější rozdíl je v jídle, místní kuchyně je stejný fastfood shit, jako ve Státech. Zdejší "pochoutkou" je Puteen, což jsou hranolky politý gravy omáčkou a posipaný, nastrouhaným sýrem a místní pivo chutná jako větrák, i když není problém tady sehnat Plzeň nebo Budwar. To je zatím vše o Kanadě a místní scéně, uvidíme příště na jakou akci mě vítr zavane.


CALGARY

Calgary Beer Core (koncerty)
Class Action
JK & The Releays
Streetlight Saints
Motherfuckers
From 6 Till 8
The Blody Hells
Pagans of the Northumberland
Desgraciados

EDMONTON

Tighten Up Sound System
Mad Bomber Society
Kroovy Rockers
Skully & The Hypocrites
Jenny Woo
No Problem

Rozhovor - Kev Roberts

Jelikož je dnešek asi nejdůležitějším dnem pro všechny, zainteresované v pravidelném Northern Soulovém večírku Prague Allnigters, který právě v těchto dnech slaví svoje třetí výročí a čeká ho návštěva legendárního DJe Keva Robertse, který hrál v jednom z dnes, už kultovních klubů Wigan Casinu a který se do značné míry postaral o popularitu Northern Soulu a ve své radio show vyzpovídal víc, než 300 osobností od Cliffa Richarda až po Beech Boys, přináším vám rozhovor právě se samotným Kevem Robertsem. Původně jde o interview z anglicky psaného webu expats.cz, které jsem pro vás v rychlosti přeložil!



 

Keve, můžeš porovnat originální Northern Soulovou scénu v 70. letech s dneškem?

Je to pořád skoro stejné, kromě toho, že scéna je dnes lepší, včetně klubů, hudebních znalostí a schopností DJů.

Můžeš nám popsat atmosféru ve Wigan Casinu, v dobách jeho zlaté éry?

Užasná! Všichni jsem byli podobně staří a ten barák byl největší z northern soulových klubů, co jsem kdy viděl, s kapacitou až 2500 lidí. Trochu se to seběhlo, protože bylo dost nepravděpodobné, že by tam město povolilo i allnightery, předtím to bylo místo akorát tak pro "koláče a ragby", dokud nepřišel Northern.

Může to znít, jako jednoduchá otázka ale co na soulu a Motownu soundu obdivuješ?

Osobně mám rád všechny hudební styly ale kariéru jsem udělal na Northern Soulu a Motownu, mimo to se mi líbí i jazz, funky, disco, deep soul a to je jen začátek!

Novináři chtějí pokaždé slyšet nějakou vtipnou příhodu. Máš nějakou, související s hosty pozvanými k tobě do radia na interview?

V roce 1974 jsem měl v radiu pozvanou Marthu Reeves. Zaklepal jsem na dveře šatny, abych zjistil, jestli už je připravená. Ovšem, než jsem zaklepal, tak jsem uslyšel příval nadávek a.... Bylo to vlastně poprvé, co jsem slyšel ženu použít slovo "motherfucker"! Konečně jsem sebral odvahu zaklepat a povídám: "Dvě minuty slečno Reevesová", na což odpověděla: "Ok Hun hned jsem tam". 

Pravidelně vystupuješ na Blackpool Tower Soul Weekend, stojí to za to, letět z Prahy do Anglie a zažít tuhle party?

Je to velkolepá událost a prvotřídní místo, které přesně sedne Northern Soulu. Město samo o sobě je trochu kýčovité ale atmosféra je užasná. Musíte to prostě vidět, jestli chcete zažít fakt velké monožství fans na jednom místě.

Máš nějaký oblíbený record store, který často navštěvuješ a kde utrácíš? A jaký je tvůj názor na současný vinylový trh a na ceny vinylů?

Ne, přímo oblíbený obchod nemám. V současnosti nakupuju přes internet no a co se cen týká... Fakt mě šokují! Kdybych vám řekl, že dejme tomu v roce 1981 jsem našel 110 kopií singlu You Didn't Have To Leave od Ellusions, tak bych většinu z nich prodal kolem 10 až 30 liber.... A dnes? Tak za 600. To mluví za vše!

Jak často hraješ v zahraničí? Co scény nebo kluby, které z nich hodnotíš jako nejlepší a proč?

Mám tendeci hrát jen tam, kde jsem zatím ještě nebyl. Hrál jsem několikrát v Itálii, Německu, Skandinávii a USA. Moje oblíbené místo byl Janov v Itálii, i když to bylo už před 15 lety.

Byl jsi už někdy v Praze? Co od téhle návštěvy očekáváš a co si sebou chystáš na pražský Allnighter přinést?

Jsem v Čechách poprvé. Fakt se těším ale nemám vůbec tušení co od toho očekávat. Většinou ale narazím na nejpopulárnější songy anglických allnighterů i v zahraničí. Budu vyzbrojen mým plánem A, B i C, když selže, tak se rychle naučím česky a půjčím si singly od ostatních DJs.

 
ENGLISH


 
Kev, please can you compare the Northern Soul of the original 70's and these days?

It’s still pretty much same except the scene today is better including the venue standards, music knowledge and DJs abilities.

Can you describe the unique atmosphere of Wigan Casino’s golden days for us?

Pretty amazing. We were all of a similar age and the building was the largest I had ever seen for Northern Soul. 2500 capacity. A bit run down though! An unlikely town to hold an Allnighter too, it was only famous for Pies and Rugby.... Until Northern came along.

It might sound as a simple question, but what particularly do you admire about Soul and Motown tunes?

Personally I am into all sorts of music but made a career out of Northern Soul and Motown. That aside I like jazz funk, disco, deep soul just for starters!

Journalists always crave funny stories. Do you have some with you very special guests invited for your radio interviews?

In 1974 I was asked to knock on Martha Reeves dressing room door to see if she was ready to go on. Just before I knocked I heard a barrage of expletives and.... It was the first time I had ever heard the word motherfucker used and certainly by a lady! I finally plucked up the courage to knock and say "2 minutes Miss Reeves" to which she replied "Ok Hun I'll be right there". 

You perform regularly at the Blackpool Tower Soul Weekend. Is it worth coming to UK from Prague to experience such an event?

It's a spectacular event in a top class venue that suits the grandeur of Northern Soul. The town itself is a bit cheesy, but the atmosphere is awesome. It's a must see if you want to experience large volumes of fans coming together.

Do you have some favorite vinyl store you pay a visit very often? And what is your opinion on current vinyl market and record prices?

No particular favourite store. I buy off the net these days and as for prices.... Shocked beyond belief. If I told you I found 110 copies of the Ellusions - You Didn't Have To Leave in 1981 and sold the majority between 10 and 30 pounds.... Today it's 600. That says it all!

How often do you play abroad? What scenes or clubs did you find best for you and why?

I tend to only play abroad in places I haven't visited. I have done several in Italy, Germany, Scandinavia and the USA. My favourite though from the past was Genoa, Italy some 15 years go.

Have you ever been to Prague? What are you expecting from your visit? And what are you going to bring with you for the Allnighter event?

First timer in the Czech republic. Really looking forward to it. No idea what to expect but I generally find the most popular allnighter songs in the UK travel well overseas. I'll be armed with my Plan A, B and C. Failing that I'll be learning the czech language pretty quick and borrowing some of the other DJs tunes.

Legendární Čezeta se vrací do výroby!

Všichni Mods, rudies a scooter skins zbystřete, legendární československý skůtr Čezeta alias "prase" se vrací do výroby. Vyrábět se začne pod označením ČZ-506 a místo benzínového dvoutaktu ho bude pohánět elektromotor, příštím rokem by chtěla ČZ dodat na trh prvních sto skůtrů a v roce 2017 až 500 kusů. Čezetu bude pohánět elektromotor čínské výroby, který by měl dosahovat až 90 km/h a na jedno 4,5 hodinové nabytí, dojezdu až 100 km. Desingnem bude 506 navazovat na předchozí modely 501 a 502, které se přestaly vyrábět v polovině 60. let. Další novinkou a podstatnou inovací budou zabudované bluetooth reproduktory a možnost propojení skůtru s GPS či počítačem prostřednictvím USB. Ovšem odhadovaná cena se pohybuje okolo 270 tisíc korun, takže byste měli začít šetřit už teď!

Recenze

The Beatdown Meets Hugo Mudie

The Beatdown z kanadského Montrealu, řadím k nejlepším dirty reggae kapelám vůbec a osobně je mám ze všech současných dirty / early reggae kapel nejradši, takže tahle recenze bude hodně zaujatá a neobjektivní :D Když se podívám na všechny jejich alba, nemůžu najít jedinou desku, která by nestála za poslech, naopak s každým novým albem jsou lepší a lepší a nejinak je tomu i v případě jejich třetí řadovky The Beatdown Meets Hugo Mudie. Jak už napovídá samotný název, celou desku (až na pár vyjímek) odzpíval Hugo Mudie, což je zpěvák punkových Miracles a Powernap a zakladatel Montrealského punk festu, Pouza Fest. Deska vyšla v květnu 2015, po necelých dvou letech od vydání EP Let's Go, na kanadském Stomp Records, které mimochodem tento rok slaví 20. výročí. V porovnání s předchozí tvorbou jde o menší změnu, protože Beatdown se tentokrát pustili do vod rocksteady, i když jejich styl se ani v tomto podání nezapřel. Celkem 11 tracků mi opět jako, každá jejich deska vyrazily dech a posadily na prdel. První věc co musím zmínit je hlas samotného Huga Mudieho, nemůžu si pomoct ale tyhle "vychlastaný" chrapláky se do dirty reggae a příbuzných stylů náramně hodí, dost mi to připomíná např. britské Ed Rome, kde má jejich zpěvák podobně "vyladěné" hlasivky. Když už byla řeč o rocksteady, nečekejte žádnou kopii 60's stylu, protože tahle deska je ukázkou toho, že i rocksteady se dá převléct do moderního kabátu. Z celkem 11 zářezů tu najdete dva ska tracky (Sweet Baby, I'm The War) a jeden dirty reggae song (Eeboo). Podle mě nejvydařenějším kouskem je svižnější South Central Represent, což je jediný track odzpívaný zpěvákem Beatdown, i když u téhle desky se nedá mluvit o nejlepším songu, protože prostě každý track má něco do sebe, ať už to je Crazy, The Night I Searched For You, None Of The Above nebo God is God, všechny mají spolenčného jmenovatele a to je jejich amosféra, protože, každý track ve vás vyvolá nějaký pocity a tohle umí málo kapel. Nesmím taky opomenout hud. umění samotné kapely, která se hodně vyžívá v kytarových solech a různých vyhrávkách, což je právě to co tak obohacuje jindy strohý rocksteady sound + kombinace jejich muzikantského umu a hlas Huga Mudie, je to co dělá tohle album naprosto dokonalým. Nemám už co dodat dál, prostě pecka. I když to nejsou zrovna Beatdown v jejich typickém podání, tahle deska je podle mě naprosto parádní a vydařenou věcí, která se vám vryje do paměti hodně hluboko a na hodně dlouho. Sice je to pomalejší album, než jsme od Beatdown zvyklý ale i přesto, že vsadili na jiný hudební recept, se trefili do černého. Dávám ("neobjektivně") 11 z 10.... zaslouženě! Ostatně sežeňte si tuhle desku a přesvědčte se sami, stojí za to.

Rude & The Lickshots - Lickshots

Pro mě, až do nedávna nasprosto neznámá kapela z Drážďan. Rude & The Lickshots dal dohromady v roce 2012 Ital Luca Lombardo, který dříve působil v Rude Hi-Fi a aby to bylo ještě složitější, tak zpívá částečně anglicky a španělsky. Lickshots je jejich debutová deska, která vyšla v roce 2013 ve spolupráci labelů Mad Brutcher Records a italských One Step Records. Album je na debutovou desku celkem nabušené, najdete tu dohromady 15 tracků, z toho 3 covery. Celá deska se nese v "těžce hutnym" early reggae hávu, tu a tam proložená soulem a trochou ska. I když na mě osobně neudělala tak velký dojem, v porovnání se zbytkem early reggae kapel mi jejich muzika příjde tak trochu druhořadá a na můj vkus tu je až moc kláves, i když na druhou stranu, kdyby u nás v ČR hrála alespoň jedna jediná kapela, early reggae (což se sice nestane ani za 50 let) na podobné úrovni jako Rude & The Lickshots, tak bych je zbožňoval a nevynechal bych jediný koncert :D No... tolik k mému pokrytectví. Jejich silnější stránkou je určitě soul, který jim jde celkem od ruky, o čemž vás přesvědčí hned uvodní track Soul Hooligan, Work Together nebo Feccia. Škoda víc, než tyhle tři tracky tu bohužel nenajdete. I když trochu bych kapele křivdil, kdybych nezmínil song Mas Duro Vendran, což je cover od Jimmyho Cliffa - They Harder They Come, od originálu (nebýt španělštiny), téměř k nerozeznání. A to bych ještě zampoměl zmínit další covery, jako All Fascist Bound To Lose od Selecteru nebo I Fought The Law od Clash, který se dokonce objevil na výběrovce The Clash Goes Jamaican, která vyšla v roce 2013. Za zmínku stojí ještě tracky jako We No Bunga Bunga, jeden z mála ska songů s perfektním calypso intrem a nebo One Two... Organicate, možná ještě Preso De Tu Amor bych mohl zmínit ale tady můj výčet končí, protože i tohle považuju za slabší průměr. I když jsem si desku pustil několikrát abych nedal hned na první dojem, stejně jsem tu nenašel nic co by můj názor změnilo, co podle mě kazí dojem uplně nejvíc jsou klávesy, které tu napasovali opravdu do každé noty, že člověk kolikrát ani nevnímá kytaru a basovku. Pro mě je to prostě slabota! 6 z 10