Tuhle argentinskou early reggae bandu určitě ze stránek porkpie-ezinu znáte. V prosinci 2013 vydali na značce Interrogator rec., v pořadí už svojí druhou desku. Nové album se opět nese z větší části v instrumentálním duchu, jak bývá u Los Aggrotones zvykem, i když tentokrát tu z deseti songů najdete celkem tři vyjímky v podobě tracků, kde hostují veteráni z éry skinhead reggae Derrick Harriot, Fredie Notes a Lambret Briscoe. Album 10 Reggae Shots mi příjde v porovnání s předchozím Moods z roku 2011 o malý stupínek slabší, samozdřejmě najde se tu pár silnějších počinů, které desce dodávají trochu na síle ale ve výsledku jich je polovina, takže možná je lepší dát tomuhle albu čas. Pojďme tedy rozpitvat celou desku na malý kousíčky! Album otevírá track El Reggae Es Algo Serio, což je taková klasická early reggae oddychovka, kde se rukopis Los Aggrotones nezapře. To samý se dá říct i o druhym songu Dulce y Melancolico, kde se navíc objeví i perkuse. Třetí v pořadí Oops I Love You je výsledkem spolupráce s Derrickem Harriotem. Parádní boss reggae ve středním tempu, podbarvený sladkou melodií dokreslovanou klávesama a vokálem Derricka Harriota, co víc dodat za mě určitě to lepší z desky 10 Reggae Shots. Pokud jsem zmiňoval, že toto je to lepší, tak track s názvem Mexico musí bejt z celý desky to nejlepší, nebo alespoň co se instrumentálek týká....Svižný early reggae - podbarnvený trochu přísnějšíma hamondama - který vás nenechá sedět jen tak na židli a určitě potěší duši každýho "hrdýho nositele bot značky Dr. Martens". Zato track The Rythm Controller, kde zpívá Fredie Notes, i když se jedná o stejnou skinhead reggae nakopávačku, tak má v sobě mnohem pozitivnější melodii. Přestože je album 10 Reggae Shots hlavně instrumentální záležitostí a velkou roli tu hrájí klávesy, přecejenom se tu najde něco málo dechů. Osmým trackem v pořadí je Mas Alla Del Tiempo, pomalejší reggae dechařina, která je takovou školáckou ukázkou toho, co vůbec s dechama v reggae! Jako poslední z veteránů tu je Lambret Briscoe, toaster z legendárních Hot Rod Allstars, kteří na přelomu 60. a 70. let měli na kontě, podobně jako Mr. Symarip spoustu skinhead reggae klasik, jako např. Skinhead Moondust, Skinheads Don't Fear nebo Skinhead Speaks His Mind. Právě při poslechu tracku Dancing the Moonhop, kde zpívá Briscoe jsem si uvědomil, že je hrozná škoda, že se Los Aggrotones soustředí spíš na instrumentálky, protože jako backing kapela nemají chybu a to platí i pro tenhle song. Jinak celkově bych hodnotil tuhle desku jako průměr, který zachraňují práve ty tracky kde hostují Derrick Harriot, Fredie Notes a Lambret Briscoe, plus pár dalších instrumentálek, z nichž zbytek neoplývá zrovna velkou nápaditostí. Na druhou stranu musím uznat, že takový byl hlavně první dojem z desky ale při dalším poslechu jsem si cestičku k tomuhle albu nakonec našel.....7 z 10
Skavare - Číslo 2 žije Kapela ze západních Čech z Konstantinových lázní, dřív hrající pod názvem Skavare Flasheta. Číslo 2 žije je už jejich druhá deska a vyšla začátkem roku po třech letech od jejich prvního alba Těší mě. CD obsahuje celkem dvanáct tracků, v bookletu (který nepovažuju zrovna za nejpovedenější) najdete, kromě textů a fotek členů kapely i děkovačku, takže klasika. Co se týká ska v jejich podání, jde o typicky český klišé, čili skapunk nebo spíš ska s rockovou kytarou, pár songů mi připomíná spíš rychlou dechovku na druhou. Není to zrovna můj šálek kávy, k většině českýho ska typu V3ska, Zelená Konev nebo Tleskač nemám prostě co dodat, nebaví mě to a příjde mi to úplně mimo mísu v porovnání se zbytkem Evropy nebo světa. No a právě Skavare bych řadil spíš do týhle kategorie. Tím sice nechci říct, že by se tohle CD nedalo poslouchat ale jenom je pro mě obtížný hodnotit kapelu výše zmíněnýho ražení. Mimochodem Skavare se také objevili i na mezinár. francouzký kompilaci Ska-Libre, tak uvidíme jestli se do budoucna ještě vybarví. Pár plusových bodů u mě ale přecijenom nasbíraly a to za český texty. Nechápu v čem je čeština pro většinu našich kapel horší, než angličtina, že 90% jich radši zpívá anglicky. Beztak jde z velký většiny jen o "popový popěvky" bez hlubšího poselství (samozdřejmě čest vyjímkám), tak nechápu kde je problém, i když žíly mi to nějak netrhá. Úvodní track Dejte tu moji, je přesně to co jsem nazval rockovou dechovkou na druhou, to samý platí i o songu Karel, nevim jestli bylo záměrem se přiblížit trochu balkánu ale tohle podání "ska" mě fakt nebaví. Za to songy Od podlahy a Vrána to hned napravily, jde sice o klasický rychlý ska na který jsme u našich kapel zvyklý ale mě to v tomhle případě docela baví. Dalším takovým trackem je song Nezbeda, skapunkovka s výbornym textem, naprosto přesně vystihujícím český korupční prostředí a všechny ty zloděje v kvádrech. Co jsem zapoměl ještě zmínit je mandolína, která místama celkem spestřuje, jinak pro mě ne moc zajímavý ska a objevila se už na prvním CD. Milionář je další z těch tradičnějších ska tracků (a z celý desky asi nejtradičnější :-), tady musím ocenit opravdu povedený piano, který hraje v podkladu, škoda, že takových skladeb není na desce víc. Sice neříkám, že uznávám jen ortodoxní ska ale příjde mi, že většina českých kapel (pokud opominu tahouny cz ska scény) zní skoro stejně nebo přinejmenším využívaj stejnej koncept a neví si moc rady, jak jinak obohatit "strohý" ska. Počkej je asi posledním songem, který mě ještě zaujal, jde sice o takovou skapunkovku nebo ska míchnutý rockovou kytarou (fakt nevim jak to vyjádřit) ale ta kombinace s mandolínou zní celkem zajímavě a hrubá rocková/punková kytara v intru taky nejde přeslechnout. Tím jsem asi vyčerpal to lepší co se dá na albu Číslo 2 žije najít, celkově to dělá 5 tracků z 12. Abych to shrnul tenhle styl ska mě bavil asi tak, když mi bylo 16 (to se mi líbili i Tleskači). Dnes je to pro mě jen tuctovym českym "skáčkem" ale v porovnání s kapelama typu Zelená Konev, V3ska, Pohřební Kapela, Tleskač nebo Skažená Skarlet si Skavare vedou přecijenom o trochu líp. 7 z 10
Holandští dirty reggae matadoři The Upsessions se chystají tento měsíc vydat, v pořadí již čtvrté album. Deska nese název Shake It a podle slov samotných Upsessions se na ní, kromě skinhead reggae objeví také ska a kalypso. Co je ale nejdůležitější je ta skutečnost, že na albu hostuje legendární Lee "Scrach" Perry, který stojí za takovými legendami, jako byli Upsetters nebo Marleyho Wailers. Ke spolupráci s Perrym se dostali zcela náhodou v Německu, kde se s ním také potkali. Potom co dali Perrymu poslechnout pár songů z připravované desky byla spolupráce s Upsessions na spadnutí. Album Shake It vyjde na značce Gorver records v průběhu května, nicméně předprodej je zahájen už nyní. LP za cenu 19 euro a CD za 14 euro objednávejte na adrese mailorder@grover.de. Ochutnávku z nové desky v podobě klipu, k úvodnímu tracku Shake It si můžete vychutnat zde.
Možná se někomu bude zdát, že jsem nějakým způsobem až moc zaměřený na latinskou Ameriku, protože už jde o třetí rozhovor s latinsko-americkou kapelou. Popravdě řečeno nebudete od pravdy daleko. Jak Evropa, tak i severní Amerika jsou kontinenty, kde většina lidí očekává silnou scénu, protože odtud pochází většina kapel ale ani země pro nás "třetího světa" na tom nejsou vůbec špatně a kolikrát bysme se divily, jak silnou scénu tyto státy mají. Dobrým příkladem může být Indonesie, kde je kromě silné skins scény i velká Mod a scooter scéna. A o Mexiku se dá říct vpodstatě to samé. Jamaica 69 je na tamní scéně už poměrně dlouho, jejich rocksteady sound, občas obohacený o early reggae, díky internetu určitě proniknul i k nejednomu posluchači v Evropě. Takže pokud se chcete přesvědčit, že Panteon Rococo nejsou jedinou mexickou ska kapelou čtěte dál. Odpovídal lídr kapely Ruffy.
Zdravím Jamaica 69. Začnu klasickou otázkou. Mohli byste čtenářům představit vaší kapelu, věk, zaměstnání, jak dlouho už hrajete? Prodělali jste nějaký změny v sestavě během těch let? A poslední, z jaký části Mexika pocházíte?
Zdar, kapela vznikla před 15 lety, za tu dobu bylo hodně změn v sestavě ale vždycky se mnou - Ruffym (bicí, texty a zpěv), jako kapelníkem. Začínal jsem s kapelou v Matehuale v San Luis Potosi, v roce 1999. Před třema rokama jste vydali zatím vaší poslední věc s názvem 11 Anos de Alcohol. Co ten název vůbec znamená, máte v zálolze nějakej novej materiál pro další album nebo je ještě příliš brzo?
Jasně, byly to roky jak dlouho už hrajeme a všichni ze ska scény ví, jak rádi chlastáme! Jednoduchá odpověď. A ano tento měsíc se chystáme vydat nové EP "A toda velocidad".
Nedávno jste taky vystupovaly, jako backing band s legendárním rocksteady duem Keith and Tex. Jak jste se k týhle příležitosti dostaly?
Byl jsem promotérem týhle akce, dělám tento festival od roku 2012. Podařilo se mi sem do Mexika pozvat jména jako BB Seaton (Gaylads), Roy Panton & Yvonne Harrison a v únoru duo Keith and Tex. Pár členů Jamaica 69 byli dokonce součástí backující kapely. Užasný vzpomínky!
Skoro před rokem jsem dělal rozhovor s Los Aggrotones z Argentiny a když jsem se jich ptal, kde je v Jižní Americe největší a nejpopulárnější scéna co se týká jam. muziky 60. let a ska obecně, odpověděli jednoznačně Mexiko! Je to pravda, že je u vás opravdu tak velká scéna? A kdy se vůbec tahle muzika do Mexika dostala?
Jasně, ve skutečnosti jsem byl jediný, kdo je v roce 2012 dotáhnul do Mexika a zorganizoval jim koncert. Pohybujeme se a budujeme skinhead a ska scénu od pozdních 90. let, dalo to hodně práce ale teď máme slušný akce, obchody s muzikou, kapely, DJs a celá scéna je dost velká po celym Mexiku. Podle vašeho jména usuzuju, že budete mít co dočinění se skinheady nebo alespoň s tou kulturou, mám pravdu? Mohli byste nám říct něco o skins v Mexiku, kdy se poprvý začali objevovat na ulicích? Je v Mexiku hodně tradičních skinheadů a jsou u vás třeba ještě Mods?
Ano, pár členů kapely jsou skins. Skinhead scéna začala v Mexiku koncem 80. let ale byla víc v punku a oi!. Tradiční skins se začali objevovat v letech 1998 - 99, víc zainteresovaný ve ska, reggae a soulu a hlavně líp oblečený. Teď? Můžeš jít v metru a vidět spoustu skinheads, na ulici, v barech, všude, je to fak velká scéna.
Jste z Mexika, což je země o který my evropani v televizi slyšíme akorát tak, když jde o nějakou válku drogových kartelů nebo z amerických westernů a cestovatelských dokumentů (sombréra, tortily, mayský pyramidy apod.). Ale jaký je Mexiko ve skutečnosti? Jsou tam těžký životní podmínky, je velkej rozdíl v chudobě mezi severem a jihem země a jakej máte názor na zeď na mexicko-americký hranici? A ještě poslední...Tento rok to je přesně 20 let od povstání Zapatistů (EZLN) z Chiapasu v jižním Mexiku, je jejich hnutí stále silný i po 20 letech a má EZLN vůbec nějakej vliv, uvnitř mexický společnosti?
Před pár lety tu byly hodně nebezpečný a intenzivní drogový války. Speciálně na severu Mexika (hranice USA - MEXIKO). Teď už je to lepší. Mexiko DF (Mexiko City) je krásný místo k žití...historický centrum, "Barrios" (chudinský čtvrti), architektura, jídlo, prostě všechno. Existuje chudoba ale asi tak, jako existuje všude. Nejlepší způsob, jak poznat Mexiko je přijet sem, zamiluješ si to tu a zajišeš tu spoustu srandy! Věř mi! :) A co kapely z Evropy? Máte rádi nějaký ska, rocsteady nebo early reggae ze starýho kontinentu? Například ze Španělska nebo jiných zemí?
Jasně, před pár lety jsem je poslouchal víc. Teď poslouchám víc sound 60. a 70. let. Ale jsou u vás dobrý kapely, který mám rád, jako Moon Invaders, Los Granadians, Top Cats atd... atd... Hráli už jste taky mimo Mexiko? A je nějaký místo nebo interpret s kterým byste si rádi zahrály?
Dělali jsme koncerty v Kolumbii, El Salvadoru, Kostarice a Guatemale. Máme v plánu tour po USA a rádi bysme jeli do Evropy! Chtěli bysme totiž osobně poznat Prince Bustera!!!!
Díky Ruffy
ENGLISH
Hi I'm greeting to Jamaica 69. I will start with classic question. Could you little bit introduce to readers your band age, job? How long have you been playing, did you make some changes in your line-up over the years? And last one, from which part of Mexico are you from?
Hi the band started 14 years ago. There's a lot of changes in line up, but always with me Ruffy (drumer, lyrics and singer) as a band leader. I started with the band in Matehuala, San Luis Potosi in 1999. Three years ago you released for now last thing 11 Anos de Alcohol. What does mean that name and do you have any new material for next album or it's just to early?
Well that was the years of the band is playing and all the people from ska scene knows that we love to getting drunk! Simple answer. Yes this month comes our new EP "A toda velocidad" Recently you played like a backing band with legendary rocksteady dou Keith and Tex. How did you get to this opportunity?
Yes, I was the promoter of the fest, I'm doing that festival since the year 2012. I bring BB Seaton (Gaylads) Roy Panton & Yvonne Harrison and in February Keith and Tex to play in Mexico and some members of Jamaica 69 were part of the backing band. Amazing memories! Nearly one year ago I did interview with Los Aggrotones from Argentina and when I asked them, where in South America is the biggest or most popular scene with regard to jamaican 60's music and ska generally, they answered me definitely Mexico! So is it truth, is there really such big scene? And when this music got to Mexiko?
Yes, actually I was the one who brought Los Aggrotones to made their show in Mexico in 2012. We are working on the skinhead and ska scene since late 90's so it was a lot of work. But now we have a decent shows, record stores, bands, Djs and a whole scene is very big in all Mexico. According to your band name I suppose that you have to do with skinhead culture, am'I right? Could you tell us something about skins in Mexiko, when for the first time skins began to appear on the streets? Is there in Mexico lot of traditional skinheads and are there any Mods?
Yes, some members of the band are skins. Well the Skinhead scene started in Mexico in the 80's but more into punk and oi! The traditional skins started in 1998 - 99 more into ska, reggae and soul and more elegant clothes. Now you can go in the subway and see a lot of skinheads, on the streets, in the bars, everywhere, it's a big, big scene. You are from Mexico, which is country about we europians usually hear just from TV news when is there some war of drugs cartels or from american westerns and traveller's documents (you know sombreros, tortilas, may pyramids etc.). But what is really Mexico? Are there hard conditions for living, is big difference in poverty between south and north Mexiko and what is your opinion about the wall on Mexican-American borders? And last one...This year it is exactly 20 years since the rebellion of Zapatistas (EZLN) from Chiapas, is this movement still strong also after 20 years, do EZLN have some influence in mexican society?
A few years ago was very dangerous and intensive the war drugs. Especially in the north of Mexico (border USA - MEXICO). Now not so much. Here in Mexico DF is a nice place to live...beautiful place, historic downtown, the "Barrios", architecture, food, just everything. Exist poverty like exist everywhere. The best way to know about Mexico is come here, you gonna love it here and have a lot of fun! Trust me! :) And what bands from Europe? Do you like any ska, rocksteady or early reggae from the old continet? For instance from Spain or another countries?
Yes, years ago more. Now I prefer more 60's and 70's only. But there are good bands like Moon Invaders, Los Granadians, Top Cats etc etc. Have you already played out of Mexiko? And is some place or interpreter with whom would you like to play?
Yes, we made shows in Columbia, El Salvador, Costa Rica and Guatemala. We have in plans for a USA tour and we really love go to Europe! We want to know Prince Buster in person!!!!
Boss Capone - Another 15 Dancefloor Crashers by Boss Capone
Pokud máte rádi holandské The Upsessions, tak tuhle kapelu můžu jedině doporučit, Boss Capone je totiž vedlejší projekt jejich zpěváka Boss Van Trigta. V době kdy si Upsessions dávali dvouměsíční pauzu se rozhodl pro nahrání solo alba, pod pseudonymem Boss Capone, k tomu si přizval muzikanty z předních holandských kapel jako jsou, Mr. Review, Mark Foggo & Skasters a The Beat Busters. Stačilo pár týdnů v jeho domácím studiu a deska Another 15 Dancefloor Crashers by Boss Capone, byla v létě 2013 na světě. V Holandsku vyšla na značce Excelsior Recordings a o vydání ve zbytku světa se postaral německý Grover Records. Celkem se na ní nachází 15 tracků, z toho 6 instrumentálek v duchu klasického early reggae. Určitě bude na snadě porovnání s The Upsessions a ani já jsem se tomu nevyhnul a nedalo mi to ale snad kromě první desky The New Heavyweight Champion z roku 2006 tu moc podobností s Upsessions nehledejte. Boss Capone má totiž mnohem oldschoolovější zvuk, což dokládá hned úvodní pecka River of Tears, ke který natočili i videoklip. Zhruba tak dvě pětiny alba jsou klasický "boss reggae" instrumentálky, kde nechybí hlavně sola na hamondky, ovšem najdou se tu i tracky, jak pomalejší, ve středním tempu, tak i našláplejší kousky jako je např. Pussy Corner. Pořádně svyžný early reggae, odrbaný na kost (protože v jednoduchosti je síla), který vás musí rozhoupat i kdyby jste byli úplně hluchý, nebo měli rozlámaný obě dvě nohy a byli na vozíčku! Právě jednoduchý a ničím nepřeplácaný aranže tracků jsou podle mě největší silou alba Another 15 Dancefloor Crashers by Boss Capone. Další podobnou peckou, tentokrát v pěkně houpavym, středním tempu je Get a Gring, kde nejvíc vyniká basová linka, hned po ní následuje celkem taneční, funky song s názvem Do the Fatwalk (aka The Fatwalk), kde jsou sice dopředu nejvíc vytáhlý klávesy ale mnohem zjímavější mi přijde motiv, který tu hraje kytara. Podobným příkladem jako song Pussy Corner je instrumentálka Who the Boss, tady jde ale hlavně opět o hamondky. Poslední instrumentálka, která stojí za zmínku je I'm the Law, hned po ní následuje track Little Reggae Girl, který se svym tempem a atmosférou hodí celkem dobře do hnusnýho, deštivýho, nedělního odpoledne, kdy víte, že víkend je pryč a zítra následuje ten nejhorší den v týdnu - pondělí! Asi jako poslední, z toho lepšího z desky Another 15 Dancefloor Crashers by Boss Capone, bych ještě zmínil track Big & Fearless Cat, což je taková klasická early reggae oddychovka. Tím jsem asi vyčerpal to lepší ale ani zbytek desky nezůstává pozadu, i když pravda je, že některý songy jsou si celkem podobný, to jí ale vůbec neubírá na kvalitách. Boss Capone sice nenasadil laťku úplně nejvýš ale mezi průměr bych to určitě neřadil, takže zcela zaslouženě.....8 z 10
Club 99 - Club 99
Pro mě celkem neznámá italská partička, na scéně se sice pohybují od roku 1999 ale za těch patnáct let stihli vydat jenom tři alba, z toho právě tahle self-titled deska, je jejich třetím počinem, který vydali po dlouhých devíti letech. Album vyšlo jak na CD, tak i na žlutém vinylu v roce 2013. Celkem tu najdete 12 zářezů plus jeden bonus. Hudebně jde o klasiku, která mi připomíná spíš kapely střihu 3rd wave ska, takže občas tu zabrousí i do skapunkovějších pasáží (hlavně ke konci desky). Upřímně řečeno, nic převratnýho nečekejte, i když na druhou stranu neříkám, že by šlo o kapelu, která by se nedala poslouchat. Hned úvodní Ska is Back in Town! je celkem povedená skladba, která má v sobě všechno to, co by ska mělo mýt. O tracích Let the Music Go a Il Ritorno Dello Spacciatore Di Cacao by se dalo říct skoro to samý. Jinak velká většina songů na mě působí až moc tuctovým dojmem a bez větší originality. Z toho průměru vystupují ještě tracky Free Last, který je taky nazpíván v Italštině a předposlední, instrumentálka Don't Feed the Tiger, to je ale asi tak všechno co stojí za zmínku. Na mě moc jednotvárný, songy chvílema splývaj v jeden celek, možná jediná věc co to ještě trochu zachraňuje jsou instrumentálky, kterých tu najdete celkem tři ale jinak je to těžce průměrný! Takže....4 z 10
Koncert na který Praha čekala hodně dlouho, jelikož jsou Skatalites poměrně aktivní kapelou netrvalo to ani dva roky a máme tady tuhle jamajskou legendu a zároveň průkopníky ska zpátky. Naposledy se k nám podívaly v roce 2012, kdy vystupovali na festivalu Pod Parou v Moravské Třebové, ovšem jejich poslední klubové vystoupení u nás, jsme mohli vidět naposledy v roce 2008. Tento rok slaví svoje 50. vyročí, i když pravdou je, že neoficiálně sestava kolem původního jádra kapely, fungovala o dobrých pár let dříve. A právě v rámci tohoto výročí uspořádali 50th Anniversary Tour, které nezapomělo ani na Prahu. Co si budem nalhávat original Skatalites jsou už z velké většiny na zaslouženém odpočinku a tak je každé jejich vystoupení podle mě poviností, protože z původních členů kapely zbyli už jen zpěvačka Doreen Shaffer a saxofonista Lester Sterling, kterému už je skoro 80, bohužel v roce 2011 jsme se museli rozloučit s bubeníkem Lloydem Knibbem, proto ať už budete kdekoliv a budete mít tu možnost určitě si na Skatalites skočte, dokuď jde ještě opravdu o "original" Skatalites, stojí to za to! Jejich druhý pražský koncert se odehrál v klubu Roxy, který jsem vždycky pokládal za debilní diskotéku pro turisty, což zrovna není "my cup of tea" a ani po této návštěvě se můj názor nezměnil, nepovažuju se za agresivního, ozbrojeného jedince nebo teroristu, proto nechápu, na co to všechno šacování a ochranka pochodující mezi publikem mi taky nepřišla moc košer, o ceně piva se ani nezmiňuji ale konec konců, nejde přece o klub! Bohužel z původní "výpravy" odpadl "přistěhovalec alá Lord", takže vyrážím směr Nám. republiky sám a v osm se scházím s Michalem, který mimochodem dělá na téhle akci bedňáka, což pro mě znamená levnější lupen. Jako předkapela hráli The Spankers, což je kapela, která je možná u většinového publika (jak já říkám - civilů) oblíbená ale mě zrovna jejich "disko-funky-ska" moc nenakopává a kapel, který mají škatulku ska jen jako něco, na co se dají nabalovat další žánry, je v našich končinách až až a navíc mi přišlo, že to byl spíš tahák na lidi, protože před Skatalites by se podle mě, hudebně mnohem víc hodili třeba Green Smatroll. I když pravdou je, že v počátcích mi byli Spankers docela sympatický, to musím uznat. Takže vystoupení Spankers nebudu ani hodnotit, jen bych snad mohl zmínit, že mají novou zpěvačku. Pro mě byli hlavním tahounem večera Skatalites. Zhruba kolem 9. přichází na podium sestava, která udržuje tuhle legendu stále naživu, bohužel na pražské vystoupení nepřijel saxofonista Lester Sterling, takže zprvu se zdálo, že opravdu půjde o "revival" :-D Asi nejvýraznější osobou, samozdřejmě kromě zpěvačky Doreen Shaffer byl basák, který se o berli, galatně dobelhal ke stoličce, připravené u komba, na které odehrál celý koncert a trumpetista, který vypadal skoro stejně, jako legendární, jamajský dee-jay Dillinger. Po nazvučení přichází první track večera Freedom Sound, kterým pomalu začali roztancovávat publikum, bohužel pořadí a ani songy co ten večer zazněli si pořádně nepomatuju ale nevynechali zásadní pecky, jako Music is my Occupation, Latin Goes Ska nebo Guns of Navarone a i na publiku (kde si myslím, že ne úplně všichni přišli na Skatalites) bylo vidět, že je ten "jednoduchý" a dřevní ska sound nenechává v klidu. Přecijenom i ska má v sobě tu formulku "taneční" muziky! Neuvěřitelná věc na téhle kapele je to, co dokážou jen s pomocí dechů. Skatelites byli vždycky hlavně instrumentální kapelou, založenou na improvizaci a musím uznat, že i když nešlo o původní line-up, tak dechová sekce tu podávala výkony srovnatelný s originálem. Ze začátku koncertu se zdálo, že nevystoupí snad ani "Queen of Ska" Doreen Shaffer, která přišla na podium zhruba v třetině koncertu. Svojí část vystoupení začala coverem prvního mezinár. ska hitu My Boy Lollipop z 60. let a písní Golden Love, ovšem potom Skatalites zabrousili do pomalejšího rocksteady, který jim taky celkem pěkně sedí. Mimochodem zazněli i covery od Boba Marleyho a to Nice Time a jedna z jeho nejznámějších ska pecek Simmer Down. Nechyběla ani You're Wondering Now, kterou později převzali The Specials a která je možná známější v jejich podání a jeden z nejznámějších reggae riddimů o kterym jsem ani neměl tušení, že je od Skatalites a to Rock Fort Rock. Co musím ale Roxy pochválit byl zvuk a vůbec celková akustika, která neměla nejmenší chybu. Konec koncertu co si ještě vzpomenu patřil uháněčkám, jako Pussycat Ska (tenhle song roztancoval snad celou Roxy) a James Bond, kde se opět předvedli dechaři. Samozdřejmě, že nechyběly ani přídavky, který maliko prozradil basák, který se při odchodu kapely už ani nezvedal :-D Co to ale bylo si už opravdu nepamatuju, nicméně úspěch u publika měli podle mě dost slušný o tom není pochyb, tak doufejme, že Skatalites v Čechách, ještě někdy zastihneme! Michalovi bych nakonec chtěl poděkovat malým přídavkem v podobě mini-fotoreportu z vystoupení Skatalites.
Pražští Green Smatroll zveřejnili koncem února na svém bandzone profilu svoje dva "nové" songy, které se objevili minulý rok na kompilaci Our Music, Our Scene. Jde o písně Dirty and Poor, která je původně předělávkou songu Mosquito Bite od legendárního Mr. Symaripa a jejich původní Reggae Movement. Oba dva tracky si můžete poslechnout zde.
65 Mines Street se na stránkách porkpie-ezinu neobjevují poprvé, kapelu jsem představoval v profilu už někdy v roce 2010. Jejich kombinace 2tonu, ska, punku a early reggae je něco co se nejen na francouzské scéně hned tak nevidí. Minulý rok vydali svojí druhou desku s názvem Fix the Clock, která se dle slov kapely trochu odklonila od toho, co jsme mohli slyšet na jejich debutovém self-titled albu z roku 2010. Kapela v sobě zahrnuje to nejlepší z francouzské scény v podobě členů kapel Twotone Club, Taste in Vibes a punkových Rebel Assholes. Za těch pár let si vydobyli celkem slušné renomé, jak ve Francii, tak i mimo ní, což dokazují jejich pravidelná vystoupení s legendami jako je Mr. Symarip nebo Doren Shaffer.
Zdravím 65 Mines Street, jako každý rozhovor začnu klasickou otázkou. Jelikož si nejsem jistý kolik lidí v Čechách vás zná, mohli byste trochu představit vaší kapelu? Jak dlouho už hrajete, z jaký části Francie pocházíte? Jste všichni v kapele profesionální muzikanti nebo je to jen hobby?
Zdar! Jsme 65 Mines Street, hrajeme ska a reggae od roku 2009. Pět členů kapely jsou zainteresovaný ve ska, reggae, punku, funky a surf music už spoustu let, pro některý z nás to jsou desetiletí! Kapela pochází z východu Francie, blízko Švýcarska a Německa. Nejsme přímo profesionální muzikanti, i když rádi bysme byli ale to není lehký!
Minulý rok v dubnu jste vydali vaší druhou desku Fix the Clock. Jste s ní spokojený? V čem je jiná, je tam nějaký rozdíl v porovnání s vaším prvním albem z roku 2010?
Ano je to úplně jiná deska. Původní line-up se trochu změnil, koncem roku 2012 odešel náš původní zpěvák. Museli jsme se zorganizovat s cílem vydat nový album v novym složení. Když jsme začínali bylo nás šest, teď je nás pět a vypadá to, že nám to takhle vyhovuje (víc místa v dodávce, když jsme na tour!). Upřímně, bylo to období plný pochybností. Druhá deska je jiná, než první album...chtěli jsme podvědomně naznačit změnu.
Vím, že občas vystupujete pod jménem 65 Mines Street & Magic Three. Řekněte nám o co jde? Je to nějaký váš vedlejší projekt?
Není to přímo vedlejší projekt. Je to stejná kapela akorát s dechovou sekcí. Tohle složení nám celkem dobře sedí, když vystupujeme jako backing band. Už jsme odehráli několik koncertů s Roy Ellisem (Mr. Symarip) a pro tohle léto pracujeme na další společný show. Jsme jednou z francouzkých backujících kapel, který vystupují s Mr. Ellisem a fakt nás to baví! Ten chlap je prostě gentleman!
Je pravda, že jste backovali legendárnímu Mr. Symaripovi už čtyřikrát? Jak se vám to povedlo, protože pro některý kapely je to jenom přání, některý s ním hráli jenom jednou a berou to za velkou satisfakci!?
Jo jo, celý to začalo s otevřením novýho klubu v našem městě. 65 Mines Street dostali volnou ruku zorganizovat tuhle show. Oslovili jsme Mr. Symaripa, jeslti by nepřijel zahrát pět nebo šest songů pro tuhle noc. No a on souhlasil! (taky přijeli bratři Hardissonové - Moon Invaders / Caroloregians - si s námi záhrát pár jejich tonů). Mr. Symarip odtud bydlí jenom tři hodiny vlakem, to tomu taky hodně pomohlo! Po týhle noci jsme zůstali v kontaktu a začali hledat koncerty ve Francii. Roy byl velmi potěšen, protože neměl moc příležitostí si u nás zahrát. Povídal, že sní o tom, že by si zahrál v Paříži, kde byl naposled na začátku 70. let. Rádi mu tohle přání splníme.
Taky jste vystupovali společně s Angelic Upstars a Crashed Out, což je klasický britský oi! Cítíte nějakou spřízněnost mezi oi! a ska scénou? Jsou tyhle dvě scény ve Francii nějak propojený?
To bylo ve Strasbourgu, jasně. Já sice oi! přímo neposlouchám ale užívám si, když můžu vidět tyhle týpky hlasitě hrát, jejich muziku! Angelic Upstars je působivá kapela a kromě žánru je to i energie co dává muzice smysl, alespoň co se týká mě! Pokud mluvíme o propojení mezi oi! a ska scénou, to je těžký říct. Některý festivaly zvou kapely z obou scén ale většinou se to děje na squatech. Tady ve Francii je pořád silný přesvědčení proti skinheadům, jsou považovaný za nebezpečný lidi, rasisty a tak... Takže to se týká oi! A masmédia to ještě ovlivňují. Nevadí, my budem hrát pořád, oi! se bude hrát pořád... Angelic Upstars nebo kapely jako Sham 69 tu stále jsou a to je to, co se počítá!
Máte hodně originální a dost specifickej sound, kombinace 2tonu, dirty-reggae a punku je něco co jsem nikdy předtím neslyšel, možná ještě Bobby Sixkiller májí podobný přístup jako vy. Jak jste přišli k týhle kombinaci? Hrálo tam roli i to, že jsou 65 Mines Street složený ze členů tří kapel, z nichž jedna byla punková? A jaká muzika vás ovlivňuje nejvíc?
Když jsme začínali zkoušet byly tu dva hlavní vlivy: early reggae a ska + punkrock / garage / surf. To zrodilo první album na který jsme celkem hrdý. Další deska na který teď pracujeme se bude vracem k prvotním vlivům s možná trochu větší "nasraností".
O čem jsou vaše songy, je v nich taky nějaký sociální a politický komentář, nebo jste spíš apolitičtější kapelou?
Doteď jsme se drželi od tématu politiky dál. Nechci mluvit o válkách a tak, protože je to problematický téma. Nesnáze jsou rozšiřovaný několika lidma, který ovládaj svět. Tohle je opravdový nebezpečí. "Rozděluj a panuj" z toho je mi prostě zle. Rasismus a války jsou strategie. Kdyby jsme mluvili o politicích, to by bylo téma na který bych se rád zaměřil. Netvrdím, že bojovat proti rasismu je jediný důvod. Bojuje se proti němu a mělo by se proti němu bojovat ale pro mě jsou cílem elity.
Francouzkou scénu mám docela rád ale většina vašich kapel zpívá ve francoužštině. Vy, Bobby Sixkiller a The Branlarians jste asi jediný francouzký kapely co znám, který zpívaj v angličtině, proč? A proč zbytek kapel dává přednost mateřštině před angličtinou?
Mluvit o vážných tématech (hlavně u "politických" kapel) v cizym jazyce není zrovna lehká věc. To by mohlo vysvětlovat, proč tu kapely zpívaj hlavně ve francoužštině. My zpíváme anglicky, protože hrajeme hodně v zahraničí a kulturně 2tone & ska zní líp v angličtině!
Znáte nějaký naše ska kapely? Hráli jste už někdy tady v Čechách nebo na Slovensku?
Jasně! Před dvěma rokama jsme byli v Praze, Košicích, Bratislavě a na dalších dvou místech na tour s Fullproof Riddim. Skvělý, skvělý lidi a skvělý vzpomínky. Zůstali jsem v kontaktu s "Citronem", který nám naplánoval koncert v Coloseu v Košicích. Radi bysme se vrátili až vydáme naše třetí album. To bude během roku. Budeme tě o tom informovat jestli chceš.
ENGLISH
Hi I'm greeting 65 Mines Street, like each interview I begin with classic question. I'm not sure whether people in Czech will know your band so well. So could you introduce your band? How long have you been playing, from which part of France are you from? Are all of you profesional musicians or it's just hobby?
Hi! We are 65 Mines Street and we play ska and reggae music since 2009. The 5 members of the band are all involved in ska, reggae, punk, funky and surf music and more, for many years now, decades for some of us! The band is based in the east of France, very close to Switzerland and Germany. We are not exactly 'professional' musicians, we all would like to be but this is not easy!
Last year in April you have published your second album Fix the Clock. Are you satisfied with new stuff? What's there different, is there any difference in compare with your first self-titled album from year 2010?
Yes it's a definitely different album. The original line up evolved a little bit, as our historical lead singer had to left the band in the late 2012. We had to organize ourselves to keep going on with the only goal to release a new album, with a “redesigned” team. We were 6 musicians when we started, now we're 5 and it all looks good for us (more space in the van when we are on tour!). Being serious it's been a period full of doubts and the second album is different from the first one, as we unconsciously wanted to mark the change.
I know that sometimes you perform under the name 65 Mines Street & Magic Three. Tell us what's going on? Is it any side project?
It's not exactly a side project. This is the same band plus a horn section. This line up fits well when a backing band is needed. We already played a couple of gigs with Roy Ellis (A.K.A. Mr. Simaryp) and we are working on a new show for this summer with the Boss. We are kind of the french backing bands for Mr. Ellis and we like it! This man is a gentleman!
Is truth that you have played with legendary Mr. Symarip already four times? How did you prove it because for some bands it's just a wish or another bands have played with him just once and it's big satisfaction for them!?
Yes, well it all began with the inauguration of a new venue in our town. 65 Mines Street has been given a free card to organize the show. We asked Roy Ellis if he could come to play 5 or 6 songs this night. He accepted! (Hardisson brothers - Moon Invaders / Caroloregians - also came up to play with us some of their tunes). He's living at only 3 hours from here by the train. It helps! After that night, we kept in touch and started to find gigs in France. Roy was really excited because he hasn't much oportunities to play in our country. He told us he dreams of playing in Paris as he never returned there since the early 70's! We'd really like to fulfill this wish!
You have performed also with Angelic Upstars and Crashed Out which is classical british oi! Do you feel any kinship between oi! and ska scene? Are these two scene connected in France?
That was in Strasbourg yes. Well, I'm not a regular oi! listener but I enjoy watching these guys playing loudly there music. Angelic Upstars is an impressive band and beyond the genre it's the energy that makes sense in music, at least for me! Then talking about links between oi! and ska scene, it's hard to say. Some festivals invite both scenes but most of the time it happens in squats. There is still a strong opinion against 'skinheads' here in France, as they are considered as dangerous people, racists and so on... So it is for oi! music. And the mass media influence this. Nevermind, we keep playing, oi! guys keep playing... Angelic Upstars or bands like Sham 69 are still present, that's what counts!
You have very specific and original sound, your combination of 2tone, dirty-reggae and punk is something I didn't hear before and maybe just Bobby Sixkiller has similar approach like you. How was created this combination? Played there the role that 65 Mines Street contains members from three groups, where one was punk band. And what kinds of music does influence you the most?
When we started to rehearse there were 2 main influences: early reggae and ska + punkrock / garage / surf. It gave birth to the first album and we are really proud of it. The next album we working on right now will go back to the first influences, with maybe more anger in it.
What about are your songs, is there also any social and political comment or you're more apolitical band?
So far we tried to stay away from political issues. I don't want to talk about war and so on because it's a problematical theme. The adversity is disseminated by a couple of guys that rule the world. This is the real danger. “Divide and rule”, this makes me sick. Racism and wars are a strategy. If we had to talk about politics that would be the theme I'd like to focus on. I'm not saying fighting racism is not a just cause. It is and it has to be fought. But for me the elites are the target.
I really like your scene but most of french bands singing in frech language. You, Bobby Sixkiller and The Branlarians are just one french bands which I know who is singing in english, why? And why the rest of bands prefer own language instead off english?
Talking about serious things ("political" bands in particular) in another language is not easy thing. That could explain why bands here sing in french. We do it in english because we play a lot in abroad and culturally 2tone & ska music sound better in English!
Do you know any our ska bands? Have you ever played here in Czech or Slovakia?
Yeah we've been to Prague, Košice, Bratislava and more places 2 years ago, touring with Fullproof Riddim. Good time, good guys and good memories too. We kept in touch with “Citron” who schedduled us at Coloseum in Košice. We'd like to come back when we release our third album. This will happen within a year. We will keep you updated about this if you want to.
Jelikož si myslím, že je hrozná škoda se omezovat jen na strktní "rude" styly, jako je ska, rocksteady a early reggae, protože jam. muzika prodělala za těch víc jak 50 let tolik podob, že je škoda jí nevnímat jako celek, proto jsem se rozhodl vám přiblížit další z jejich subžánrů. Pokud se bavíme o "rub a dub", tak je vlastně řeč o počátcích dancehallu, který je dnes na Jamajce nejdominantnějším hudebním žánrem a na časové ose se posouváme k přelomu 70. a 80. let a do první poloviny 80. let. V té době v jamajských dancehallech začali největší změny od příchodu reggae na konci 60. let. Mimochodem kompilaci tehdejšího rub-a-dub soundu stáhnete zde.
Celková změna souvisela hlavně se společenskou náladou, která na ostrově panovala koncem 70. let. V roce 1980 prohrála, dosud asi nejkrvavější volby v historii Jamajky, Manleyho levicová PNP a vlády se ujala pravicová, konzervativní, pro-americká JLP Edwarda Seagy, která začala v součinosti s mezinárodním měnovým fondem zavádět nová pravidla a ořezávat i poslední zbytky soc. dávek. To se samozdřejmě odráželo v náladě obyvatel už před volbami, nezaměstnanost, pocity frustrace a nikam nevedoucí život v ghetu na předměstí Kingstonu, ze kterého vzešla většina interpretů. Zatímco reggae éry 70. let bylo ovlivněno politicko-náboženskými texty, rastafariánstvím a tématy globálními, už koncem 70. let (cca od 1978) se začala objevovat nová vlna umělců, především deejays (chápej jako MCs), kteří přesně interpretovali tehdejší politické klima a tak se textově orientovali mnohem více na témata související s životem v ghetech, situací na Jamajce, opájení se vlastními výkony za mikrofonem ale také tzv. slackness texty, čili texty se sexuálním podtextem, které se v menší míře objevovali už od dob Menta. Nebyli to ale jenom deejays, kteří začali přinášet první změny, také zpěváci dokázali na změny v jam. dancehallech reagovat. Důkazem jsou songy Gregory Isaacse - Tune In a Cool Runnigs býv. člena Marleyho Wailers, Bunnyho Wailera. Změny se netýkali pouze obsahů textů, na řadu přišli i změny hudební. Jednou z těchto změn byla stále se zvyšujcí oblíbenost deejays, před zpěváky, což v první polovině 80. let zapříčinilo jednoznačné upřednostňování nahrávek s DJs. Na scénu přicházela nová vlna mladých deejayů (Michigan & Smiley, General Echo) ale v menší míře i zpěváků (Barrington Levy, Sugar Minott).
První generace deejayů jako byli U-Roy, Prince Jazzbo, Big Youth, Dennis Alcapone, I-Roy nebo Dillinger začala upadat v zapomění, i když pravdou je, že většina deejays 1. pol. 80. let z nich přímo vycházela. Další změnou bylo to, že se do poředí začal dostávat dub (jako podklad pro DJs), což znamenalo také to, že se objevila i nová vlna studiových muzikantů a producentů, kteří uměli reagovat na měnící se trendy. Mezi přední kapely kingstonské scény, které stály za většinou tehdejších riddimů patřily Roots Radics, High Times Players, ovšem nezapadlo ani duo Sly & Robbie. Nastupující éra dancehallu sebou přinesla i nové producenty, mezi kterými asi nejvíce vynikali Henry "Junjo" Lewis a Prince Jammy, který si později dal přezdívku King Jammy. Nemalou roli v tom všem hrály také sound systémy (podrobněji o sound systémech zde), které doprovázely jam. muziku už od 50. let a ze kterých přicházeli nový deejays. Právě sound systémy jako Killimanjaro, Black Scorpio, Sterephonic Sound, Virgo Hi-Fi, Aces International, Volcano Hi-Power nebo Gemini Disco byli ty, kteří jako první začali ragovat na měnící se sound. A Právě kultura kolem sound systémů (souboje mezi sound systémy ale i jednotlivými DJs tzv. clashe, násilí mezi jejich příznivci...) bylo to co utvářelo dancehall jako takový. V té době se objevila ještě jedna novinka s kterou, jako první přišel zpěvák Sugar Minott a to recyklování starých rocksteady hitů ze Studia One do nového kabátu. To jen dokazuje, jak silný vliv měl tento žánr i téměř po dvaceti letech. A kdo tehdy utvářel "strictly rub a dub style" první poloviny 80. let? První kdo zavedl pojem rub a dub do terminologie dancehallu bylo duo Michigan & Smiley, které se začalo prosazovat už koncem 70. let. První desku s příznačným názvem Rub a Dub Style vydali v roce 1980 u legendárního labelu Studio One. Album obsahovalo staré riddimy ze Studia One předělané do dubu, za doprovodu toastingu Michigan & Smiley. Za jejich dalším známým hitem Diseases, z roku 1982 stojí producent Henry "Junjo" Lewis. Byl to právě on kdo už v roce 1979 stál u zrodu budoucí pěvecké hvězdy éry dancehallu, tehdy patnáctiletého Barringtona Levyho. Levy patřil vůbec mezi jedny z nejaktivnějších zpěváků, už v roce 1979 měl na kontě rovnou tři debutové desky Bounty Hunter, Shine Eye Gal a English Man, kde se objevil jeho první hit Collie Weed.
Dalším průkopníkem byl deejay General Echo, který se proslavil hlavně díky svým slackness textům. První album People are you Ready vydal v roce 1978, ovšem mnohem větší úspěch přinesla až třetí deska Slackest LP z roku 1979, kterou nastartoval "staronový" trend, který se v dancehallu objevuje až dodnes. Bohužel jeho slibnou kariéru ukončila policie, která ho v roce 1980, za dodnes nevyjasněných okolností zastřelila, když se vracel z produkce Stereo Phonic sound systému. Další důležtou ikonou tehdejšího soundu byla Sister Nancy, která byla vůbec první ženskou deejaykou a která se dokázala prosadit v téměř mužském žánru. Její největší hit Bam Bam z první desky One Two, z roku 1982 je dodnes naprostou reggae klasikou. Další ikonou, která vzešla ze stáje producenta Junjo Lewise byl Eek a Mouse, který představoval jiný trend, nebyl totiž ani deejay ale ani zpěvák, čili něco mezi, vokálista, který si tu a tam vypůjčoval z technik deejayů. Debutoval v roce 1980 albem Bubble Up Yu Hip ale jeho největší hity Wa-Do-Dem a Bitty Bong Bong se objevily až o rok později na stejnojmenné desce Wa-Do-Dem. Ovšem absolutním králem dancehallu první poloviny 80. let byl černý albín Yellowman (1959), vlastním jménem Winston Foster. Jako sirotek vyrůstal po dětských domovech, jeden čas navštěvoval dokonce známou Alpha Boys School a právě díky svému handicapu přišel k přezdívce Yellowman. Skoro po celou první polovinu 80. let byl tím kdo vládnul jamajským dacehallům. Uměl bezprostředně improvizovat, jak při produkcích sound systémů, tak i ve studiu a ve své době neměl konkurenci. První desku Mister Yellowman vydal v roce 1982, ovšem jeho největší hit Zungguzungguguzungguzeng se objevil na stejnojmenném albu až v roce 1983. Těsně předtím, než začala jeho kariéra upadat, dostal, jako první jam. deejay nabídku od major labelu CBS. Yellowman dodnes vystupuje ale jelikož mu byla v roce 1982 diagnostikována rakovina kůže, díky které musel později podstoupit složitou operaci obličeje, kdy mu byla vyoperována část spodní čelisti (kvůli rakovinému nádoru), má díky tomu
znetvořenou část obličeje. Pravdou ale zůstává, že v dancehallu nebude mít konkurenci do dnešních dnů. První polovina 80. let sebou přinesla spoustu dalších, stejně důležitých deejayských talentů, kterých tenkrát rostlo, jako hub po dešti. Jedním z nich byl i Brigadier Jerry, který byl bratrem Sister Nancy (podrobnější článek o něm najdete zde) ale i Ranking Dread, Welton Irie, Clint Estwood, Papa San, Early B (podrobnější článek o něm zde), Johny Ringo, Lone Ranger, Charlie Chaplin a Fathead, kteří vystupovali a nahrávali s Yellowmanem. Samozdřejmě, že nová vlna dancehallu měla dopad i na jamajskou produkci v Anglii, kde byli nejvýraznějšími tvářemi tamní dancehallové scény deejays Smiley Culture a Tippa Irie. Jamajská muzkika nikdy nestojí na místě a už v polovině 80. let byli změny na spadnutí. Zlom přišel rokem 1985 a nástupem digitálního ragga, které ovlivnilo dancehall až do dnešních dnů (první takovou nahrávkou byla Under Me Sleng Teng od Wayna Smithe, která je považována za první ragga song vůbec a za kterou stojí producent King Jammy). Dubové riddimi, které byli charakteristické pro první polovinu dekády, pomalu vystřídali sytezátory a digitální zvuk, což otevřelo dveře další éře, která sebou přinesla nové talenty jako byl Shabba Ranks, Super Cat, Tollo T, Louie Culture nebo Buju Banton.
Brooklyn Rocksteady je název dokumentu (zatím jen v angličtině) mapující současnou newyorkskou ska scénu, s ohlednutím na její začátky v polovině 80. a 90. let. V dokumentu uvidíte členy předních NYC kapel jako The Slackers, Toasters, King Django, Victor Rice, Hard Times, Vic Ruggiero ale i těch méně známých jako např. Extraordinare nebo The Frightnrs. Mimo rozhovrů s jednotlými kapelami se tu o místní scéně rozpovídali i samotní DJs a také se nezapomělo zmínit jeden ze stěžejních labelů NYC scény, Stubborn records a Version City studio, kde nahrávala většina místních kapel. Projekt vznikal, víc jak 2 roky, svojí premiéru měl sice už v polovině minulého roku ale dle slov samotného autora: "Účelem tohoto filmu je vrhnout trochu světla na fantastickou komunitu, která je často přehlížena, takže doporučujeme sdílet se všemi o kterých si myslíte, že si dokument užijí". Takže já už jen plním autorova slova! http://brooklynrocksteady.com/
Je to něco málo přes rok, co vyšla poslední deska The Offenders - Lucky Enough to Live a už tu máme další album. Generation Nowhere vyšlo letos v lednu u labelu Destiny rec. a obsahuje celkem 13 tracků, z nichž k hned úvodnímu Berlin Will Resist (Riot 87 In SO36), natočili nový videoklip. Offenders si udržují celkem vysokou laťku a od alba Shots, Screams & Broken Dreams (2011), které už bylo mnohem rock'n'rollovější, než jejich předchozí tvorba si konečně našli svůj specifický zvuk. Ani nová deska Generation Nowhere na tom není jinak, album je opět jejich typickou kombinací 2tonu a rock'n'rollu, takže nečekejte velkou změnu od předchozí desky Lucky Enough to Live. Album otevírá již zmniňovaný track Berlin Will Resist (Riot 87 In SO36), i když mě jako první zaujal až čtvrtý song Stay true, který se nese v kombinaci reggae tempa a toho jejich "2tone-rock'n'rollu". Další takovou peckou je stejnojmenná Generation Nowhere, ke které bych jen dodal, že jde o klasický Offenders. Stejně tak, jako na předchozí desce i tady se opět objevil soul a to v podobě tracku Tonigt, i když ani tady si Offenders neodpustili trochu přitvrdit do kytar. V posledních pár letech se objevuje dost kapel, které spíš, než na dechy dají hlavně na klávesy a i když to je příklad samotných Offenders, tak právě využití kláves v rock'n'rollových pasážích je staví někam úplně jinam. Právě to jak doukážou klávesama podbarvit rock'n'roll a ještě ho smíchat s 2tonem, je to proč mám tuhle kapelu rád. I když mluvím tady neustále o rock'n'rollu ale ve skutečnosti nejsem moc schopnej to někam zařadit :-D Jedeme dál! Sedmý track v pořadí Rude Fans, je podle mě nejlepší z celého alba, hotová potencionální hymna. Věřím, že tohle na koncertech bude mýt hodně velký úspěch. První co vás chytne je intro, přísná, dunivá, skoro až rockabilly kytara, která zazní i v refrénu a pak už typický uhánějící ska tempo....prostě nice! Don't Ever Say Again jsou ukázkový Offenders, tady není co dodávat. Další zajímavý song Heil Angela, jak už samotný název napovídá se týká "führerky - evropské unie - německé říše, soudružky Merkelové". Jak je známo, i když jsou Offenders Italové tak celá kapela žije v Berlíně, takže je celkem logický, že reflektujou situaci v Německu a Evropě vůbec. Bohužel tracky jako The Youth Paid, Face the Power, Crying at the Bar, Cripple Superstar, We'll Always Be With You mi splívaj dohromady v jeden celek, nevidím v nich žádný rozdíl, sice nejde o špatné songy ale taky ničím nevyčnívají z řady. Zachraňuje to snad poslední track s celkem vtipným názvem Pogo in Togo ale celkově bych hodnotil desku Generation Nowhere, dost rozpačitě. Nemyslím si, že je nutný sypat alba jedno za druhým v intervalu jednoho roku, když si jsou tak podobný. Sice u Offenders neplatí, že by s kvantitou šla dolu i kvalita, protože tady spíš platí, že s kvantitou jde dolu hudební posun. Tak snad příští album toho přinese víc. Takže závěr je asi jasný, Generation Nowhere není sice špatný album ale taky se naprosto ničím neliší od těch předchozích, zkrátka "starý dobrý Offenders" na který jsme zvyklý.
The Branlarians - The First and maybe the Only
Na tohle jsem byl hodně zvědavej, bohužel i když mám francouzkou scénu rád, tak musím říct, že jsem od Branlarians čekal trochu víc. Kapela se pohybuje ve vodách early reggae a na kontě mají, kromě debutové desky, ještě splitka s Bobby Sixkiller z roku 2011 a s The Woodsenders z roku 2012. Debut s dost nejistým názvem The First and maybe the Only vyšel koncem roku 2013 ve spolupráci hned několika labelů a to francouzkého Red Head Man, Mass Productions, Casual Records a Fraggle Rock Music. No ten název mi příjde, jak kdyby čekali, že se někdy v dohledný době rozpadnou. Deska vyšla jak na LP tak i v podobě CD, celkem na ní najdete 14 zářezů, většinou ve stylu early reggae, i když najde se tu i pár trad. ska pasáží a menší náznak rocksteady. Desku po úvodním intru otvírá track Yeah, Yeah, Yeah, který je podle mě asi takovou charakteristikou soundu Branlarians, protože ne každá early reggae kapela využívá dechy až tak často (plná dechová sekce, kde nechybí trombon /který je tu nejvýraznější/ a saxofon). Až k Moonlight Melody, kde nepřeslechnete houpavý klávesy, podbarvený hamondama a která je jedna z asi nejvíce klávesových instrumentálek z celé desky, se mi nic moc nevrylo do paměti. Následující One Shot je v podstatě klasický reggae, kde opět nechybí dozvučující trombon, který si tu hodí pár solo partů. Big T Song je na mě až moc utahaný a obyčejný rocksteady a trad. ska Interlude mě taky nepřišlo ničím zajímavý. Až osmý song Gogo Boots stojí za zmínku. Uhánějící early reggae opět doplněný o tormbon a ke konci, dokonce i o foukací harmoniku. Hned po něm následuje reggae instrumentálka Rainy Day, která začíná příjemným uvolněným intrem a nese se ve stejně uspávajícím tempu, ovšem tady si naopak vyhráli dechaři. Já jen dodám, že ten název je naprosto výstižnej, když si představíte zamračený nedělní odpoledne, venku déšť, ten pocit kdy člověk nemusí nic dělat, jen se rozvalí do křesla....a k tomu tenhle track!? Asi nejvýraznějším songem z celý desky je Kung-Fu Masta. Ve zběsilym tempu uhánějící dirty reggae instrumentálka, která ě dostala díky opakující se "funky" kytaře. Tady ze sebe kapela vydala opravdu vše.....hotová "scorcha", jak by řekli na Jamajce! Předposlední track Dirty Western bych zařadil po boku Kun-Fu Masta taky k tomu lepšímu. Ovšem tady jde o prvotřídní kombinaci trad. ska a rockabilly. No a poslední věc před outrem je High Grow II, což je další povedený reggae, ke konci doplněný o toasting, i když mě tu mnohem víc zaujalo to, co hrály klávesy. Tím jsem v podstatě vyčerpal ty silnější vály z desky "První a možná i jediná", jak zní doslovný překlad. Zbytek na mě působí až moc jednoduše, obyčejně a bez nápadu, je sice pravda že většina alba je spíš zaměřená na instrumentálky (který jsou pro tenhle žánr charakteristický) ale ani to mě neodradí od tohohle hodnocení. Takže 6 z 10
Britské ska začalo, za posledních pár let znovu vystrkovat růžky. Kapely jako Hotknives, Buster Shuffle nebo King Hammond jsou dobře známé i mimo ostrovy ale Anglie je plná stejně dobrých kapel, které bohužel málokdy vytáhnou paty mimo Británii a jednou z nich jsou právě i londýnští Side Walk Doctors. O kapele byla zmínka už v květnu 2013 v sekci profil, kdy mě inspirovalo k napsání článku právě jejich vystoupení v rámci London International Ska Festivalu. Hudebně jde hlavně o rocksteady s příměsí early reggae a klas. ska s neuvěřitelně vytříbeným zvukem, který k rocksteady patří. Za kapelu odpovídal kytarysta a zakladatel kapely Lenny Bignell.
Zdar, takže na úvod, mohli byste trochu představit kapelu, jak dlouho už hrajete, něco o vaší diskogafii? Jsem si jistej, že lidi v Čechám Side Walk Doctors moc dobře znát nebudou.
Já a Nathan jsme založili tuhle kapelu v roce 2008. Hrál jsem už ve ska kapelách několik let a chtěl jsem dělat něco míň ska a víc rocksteady, což byla vždycky moje oblíbená éra jamajský muziky. Nahráli jsem nějaký dema, který objevil Sean Flowerdew z Pama International, který tou dobou rozjížděl vlastní label Rockers Revolt. Líbilo se mu to a chtěl nám vydat album. Začali jsem nahrávat s Marken Thompsonem (bicí) a Dannym Thopsonem (basa), se kterým jsem už předtím hrál v Dualers. Předtím, než bylo nový album hotový jsem se přidal k Pama International kde jsem nahradil Lynvala Goldinga, který měl v tý době spoustu práce s reunionem The Specials. Bylo to několik opravdu nabytých let pro Pama International, takže do roku 2010 jsme neudělali se Side Walk Doctors téměř nic. Až do chvíle, než jsme šli do studia s Andy McLeanem (basa) a Dredy Rockers2Rockers (bicí) oba dva z Pama Intl. no a to byla právě ta sestava, která dodělala album Music is Medicine. V té době ale Rockers Revolt skončilo a Sean rozjížděl nový label Phoenix City records. Takže album vyšlo digitálně a my jsme ho vydali na CD na naší vlastní značce Soul Elixir. Na světě máte zatím album Music is Medicine z roku 2011, chystáte někdy v dohledný době novou desku?
Právě mixujeme naší novou desku. Je to "self titled" album (bez názvu) a mělo by vyjít v květnu. Je to trochu odklon od toho co bylo na Music is Medicine. Hlavní vliv má pořád 60's Jamaica ale taky jsem to rozšířili o vlivy jako Memphis soul, New Orleans r'n'b, King Tubby, Ray Charles a Howlin Wolf. Myslím, že je na poslech obtížnější a víc procítěné, než Music is Medicine a jsme z něj opravdu nadšený.
Personálně jste propojený s Pama International. Jsou znát ve vašem soundu nějaký vlivy právě z týhle kapely nebo jsou Side Walk Doctors totálně odlišnou kapelou?
Sdílíme spoustu společných vlivů a některé muzikanty ale nemyslím si, že tyhle kapely znějí nějak stejně. Pama International je hlavně Seanova kapela a on má největší podíl na psaní songů a produkci, takže je to jeho vize, která utváří kapelu. U Side Walk Doctors píše všechny songy Nathan a já, já ke všemu dělám ještě produkci. Takže i když se stejnou inspirací nakonec to vychází dost odlišně. Společně se Seanem pracujeme na veldejším projektu Phoenix City All-stars, koprodukovali jsem poslední dvě alba a když už nic, tak bych řekl, že je víc podobností mezi Phoenix City All-stars a Side Walk Doctors. Další otázka bude o UK scéně. Jasně lidi většinou znaj legendy z éry 2tonu jako The Specials, Madness, The Selecter, Beat atd....ale když se podívám na současný britský ska, najde se tam spoustu novejch kapel jako Buster Shuffle (který jsou mimo Anglii asi nejvíc známý spolu s Hotknives a King Hammondem), Phoenix City All-stars, Dirty Revolution, Rasta4eyes, The Downsetters, The Delegators, Too Many Crooks, The Talks, Cartoon Violence, Bombskare atd....Je pravdou, že za posledních pár let zažívá britský ska oživení?
Tím si nejsem moc jistý, ska v Británii nikdy nezmizelo. Je tu vždycky v nějaký formě ale zdá se, že je tu nějak víc mladých kapel, než předtím. A proč, když je v Anglii tolik kapel (s vyjímkou několika málo skupin) nejezdí na festivaly a koncerty taky mimo Anglii? Například kromě Buster Shuffle, Hotknives a Bad Manners jsem neviděl nějaký anglický kapely na tour po Evropě? To lidi v Británii nemaj rádi starej kontinent....? :D
Ha ha. Nemůžu mluvit za ostatní kapely ale my bysme si rádi zahrály v Evropě. Doufám, že tenhle rok to vyjde. Myslím, že jeden z problémů je, finančně to utáhnout. Já tu taky nevidím moc evropských kapel..... asi ze stejného důvodu.
Jste z Londýna, jaká je londýnská scéna? Nějakej čas jsem v Londýně pobejval a přišlo mi, že ska sice mladý lidi stále baví ale hodně z nich byli, stejně jako já cizinci, jinak mi přišlo, že na koncerty chodí klidně i věkový skupiny kolem 30 - 40 i více let.
Myslím, že máš naprostou pravdu. Jsou tu ve scéně maldší lidi ale většina je starší a spoustu mladších jsou cizinci. Fakt nevím, proč to tak je. Asi nejsem ta správná osoba na tuhle otázku, když jsem jeden z těch "třicátníků až čtyřicátníků". Informovanost o koncertech je ale na slušnější úrovni, než kdy byla.
Znáte se s Kevinen Flowerdewem, kterej stojí za Do the Dog rec. a stejnojmennym skazinem a kterej organizuje London International Ska Festival?
Neznám se s Kevinem z Do the Dog rec. Je neskutečné to množství alb co během roku vydá nebo distributuje....opravdový supporter ska scény. To jeho brácha Sean Floweder je ten kdo stojí za festivalem. Je to fakt skvělá akce. Minulý rok byl nejlepší a myslím, že letošní rok to bude ještě lepší. Opravdu se těšíme na hraní s Keith and Tex a Ken Parkrem a na vystoupení Derricka Morgana. Posloucháte taky kapely z ostatních evropskejch zemí nebo preferujete jenom UK ska? A znáte nějaký naše ska/reggae kapely z Čech nebo ze Slovenska?
Bohužel neznám žádný český nebo slovenský kapely. O kom bych měl vědět? Mám rád pár evropských kapel. Mám radši "oldschool" tradiční zvuk, mezi moje oblíbence patří Caroloregians/Moon Invaders a Los Granadians.
No co se týká našich kapel, tak se určitě koukni po Chancers, Green Smatroll, Larika, Discoballs, Basta Fidel, Polemic, Skafander, Sto Zvířat, Prague Ska Conspiracy (RIP) nebo Fast Food Orchestra atd..... Ok tak to by bylo vše, dík za váš čas. Chceš ještě něco vzkázat nebo někoho pozdravovat nakonec?
Sorry, že to trvalo tak dlouho a dík za tvůj zájem!
vše nejlepší Lenny
ENGLISH
Hi, for the beginning could you little bit introduce your band, how long have you been playing, something about your discography? I'm sure that people in Czech maybe don't know Side Walk Doctors so well.
Myself and Nathan formed the band in 2008. I had been playing in bands on the ska scene for a couple of years and wanted to do something less ska and more rocksteady which has always been my favourite era of Jamaican music. We recorded some demos which found there way to Sean Flowerdew from Pama Intl. who at the time was running his own label Rockers Revolt. He liked them and wanted to put out an album. We started recording with Mark Thomson on drums and Danny Thompson on bass, who I had played with in the Dualers. Before it was finished I ended up joining Pama International to replace Lynval Golding who was busy with the reformed Specials. It was a really busy couple of years for Pama so we didn't really do anything until 2010 when we went back into the studio with Andy McLean on Bass and Dredy Rockers2Rockers on Drums (both from Pama Intl.) and it was this line up that completed Music is Medicine. By this time Rockers Revolt had closed and Sean was running a new label, Phoenix City Records. So the album came out digitally with them and we pressed the cd on our own label Soul Elixir. Our only other release to date has been a cover of the Beatles All My Loving released on Hotshot and Scorcher records. You have published for now album Music is Medicine from year 2011, are you preparing at some time in the future new album?
We are just mixing our new record. It's self titled and should be out in May. It's a bit of a departure from Music is Medicine. The primary influences are still 60's Jamaica but we've also expanded on them a bit. Adding influences like Memphis soul, New Orleans r'n'b, King Tubby, Ray Charles and Howlin Wolf. I think its a tougher more soulful record than Music is Medicine and we're really excited about it. You are personnelly connected with Pama International. Are there in your sound some influences from this band or Side Walk Doctors are totally different band?
We share a lot of the same influences and some of the same musicians but I don't think the bands sound very alike. Pama international is very much Sean's band, he does the majority of the song writing and the production so it is his vision that shapes the band. With the Sidewalk Doctors all the songs are written by Nathan and myself and I do the production so even with the same influences it comes out differently. Sean and myself also work together on the Phoenix City All-stars, We co-produced the last 2 albums so If anything I'd say they're are more similarities between the Phoenix city All-stars and the Sidewalk Doctors. Another question will be about UK scene. Of course people usually knows legends from 2tone era like The Specials, Madness, The Selecter, Beat etc...but when I look on current british ska there is so much "new" bands like Buster Shuffle (which are maybe most famous out of England together with Hotknives and King Hammond), Phoenix City All-stars, Dirty Revolution, Rasta4eyes, The Downsetters, The Delegators, Too Many Crooks, The Talks, Cartoon Violence, Bombskare etc....is truth that in few years, british ska goes up again and have new power?
I'm not sure about that, Ska never really goes away in Britain it's always there in one form or another but there does seem to be more younger bands than before. And why, when there is so much bands (with exception of few groups) don't go on gigs and festivals out of England? For example besides Buster Shuffle, Hotknives a Bad Manners I didn't see some UK bands on tour around Europe? People in Britain doesn't like old continent or....? :D
Ha ha. I can't speak for the other bands but we'd love to play in Europe. Hopefully this year we will. I think one problem is that it's hard to make it financially viable. I don't see many European bands coming to play here either, probably for the same reason. You are band from London. What is london scene in these days? I was several months in London and my imprressions were, that young people still like ska but much of them were foreginers same like me. Otherwise I saw that on gigs going also people about age 30 - 40 and more.
I think you're exactly right. There are younger people on the scene but the majority are older and a lot of the younger ones are foreign. I don't really know why that is. I'm probably not the right person to ask being one of the 30- 40 year olds :) gig wise. I think it's as healthy as its ever been. Do you know each other with Kevin Flowerdew, who is stand behind Do the Dog rec. and skazine and who is oranizing London International Ska Festival?
I do know Kevin from Do the Dog, It's incredible the amount of albums he has released or distributed over the years a true supporter of the ska scene. it's his brother Sean Flowerdew who runs the festival though. It's such a great event. Last year was the best yet and I think it'll be even better this year. We're really looking forward to playing with Keith and Tex and Ken Parker and seeing Derrick Morgan. Do you like also some groups from another europian countries or prefer UK ska only? And do you know some Czech or Slovakian ska/reggae band?
I don't know any Czech or Slovakian bands, who should I look out for? I do like some european bands. I prefer more old school traditional sounds, My favorites are the Caroloregians/Moon Invaders and Los Granadians.
So with regard to our bands, check certainly The Chancers, Green Smatroll, Larika, Discoballs, Basta Fidel, Polemic, Skafander, Sto Zvířat, Prague Ska Conspiracy (RIP) or Fast Food Orchestra etc.... Ok so that's all thanks for your time and if you want to say something on the end or to greet someone you can!
Jelikož mám opravdu rád The Redskins a soulovou muziku obecně, dlouho jsem hledal kapelu, která by byla hudebně The Redskins nejblíž. A právě Skin-deep byli asi jedinou kapelou, která se jim trochu přiblížila. Podobně jako Redskins i oni po sobě zanechali pouze jedno jediné album a podobně jako oni i Skin-deep dbali spíš na svoje working class kořeny, než na to aby se starali o to aby "Anglie byla zase jednou provždy bílá". Není divu, vždyť v době kdy se dali dohromady probíhaly na severu Anglie velké hornické stávky proti uzavírání dolů a jako teenageři byli svědky toho, jak politika Margaret Thatcherové ničila životy mnoha lidem v jejich okolí, ovšem nikdy nebyli vyloženě politickou kapelou. I když v několika rozhovorech později přiznaly, že sympatizují spíš s levicí. Stačí jen výčet kapel od kterých brali inspiraci (Madness, The Specials, Angelic Upstars, Housemartins nebo The Redskins) a je jasné odkud tenkrát vítr vál. Po hudební stránce šlo o jejich vlastní a jedinečnou interpretaci soulu, míchnutého trochou ska a popu, těžko se to definuje ale asi jedinou kapelou v Anglii (pokud nepočítám Redskins), která měla ještě podobný přístup byli jejich soukmenovci The Burial a francoužští Les Partisans (především na albu Sono Mondiale z roku 2000 a na posledním singlu Le Spectre Danse Encore z roku 2002). Skin-deep dal dohromady, v roce 1985 zpěvák Wayne Kenyon společně Mikem Whitnallem (kytara), Andy Statem (bicí) a Shaunem Parkinem (basa) v anglickém Doncasteru. První koncert odehráli v lednu 1986 a už po třech vystoupeních je oslovil label Link Records k nahrání singlu na připravovanou kompilaci Oi! The Ressurection. Jejich první singl s názvem Self Respect byl tedy na světě. Hudebně šlo ještě o klasický oi!, nicméně jak ukázal druhý singl My Life's Fine, kapela se velmi rychle vyprofilovala a našla si vlastní originální sound. Díky kompilaci Oi! The Ressurection se poprvé dostaly do povědomý fanoušků oi! a punku. V září 1986, potom co poslali do redakce časopisu Scootering svoje první demo My Life's Fine se
objevil jejich profil na stránkách právě tohoto časopisu, což byla další věc, která kapele pomohla prorazit. Pravě jejich druhý singl My Life's Fine z roku 1986, který nahráli pro kompilaci The Sound of Oi!, jasně naznačil jakým směrem se boudou Skin-deep ubírat. Kytara se sice držela spíš punkovějších partů ale basová linka a zbytek už byl jasný "skinhead soul" alá The Redskins. V roce 1987 dostali dokonce nabídku odjet tour po Jižní Africe, celá kapela nakonec nabídku odmítla s tím, že "v žádnym případě nepojede hrát do rasistyckýho státu". Na přelomu roku 1986/1987 podepisují smlouvu právě s Link Records, kteří stáli za jejich prvním singlem a pouští se do nahrávaní jejich první (a zároveň i jediné) desky More Than Skin-deep. Album se nahrávalo v Leedsu ve studiu The Billiard Room, během ledna 1988 a kapela za nahrávání utratila 650 liber. V červenci toho samého roku bylo LP na světě, o prodej mimo Anglii se postaral sublabel Skank Records. Na desce se také poprvé objevila dechová sekce a klávesy a kromě soulu i pár ska pasáží. Právě v té době přišli do kapely Carol Jenkinson (saxofon) a Gav Miller (trumpeta), kteří Skin-deep rozšířili o dechovou sekci. LP More Than Skin-deep zahrnovalo celkem 10 songů, které pojednávaly o fotbale jako např. Baddies Boogie (mimochodem Wayne a Mik byly fanoušci Liverpool FC), o pouličním násilý (I Won't be Fooled) nebo o vládě Margaret Thatcherové (What else Could We Do) o které se nám mainstreamová média snaží nakukat jak byla ve své zemi "milovaná".
Nicméně většina textů byly vesměs apolitické. Bohužel rok 1988 znamenal pro kapelu definitivní konec, svůj poslední koncert odehráli v Londýně v prosinci 1988, kdy předskakovali Bad Manners. Za tři roky odehráli pouze 19 koncertů a přitom nikdy nehráli doma v Doncasteru, nicméně díky fanzinům se o nich vědělo i mimo Anglii a to především mezi skinheads. Měli vlastní originální styl, který byl pro rude boys málo ska a pro skinheady málo oi!, dle vlastních slov "uvízlý někde uprostřed". Kytarysta Mike Whitnall spolu s dalšími pár členy kapely, založil po rozpadu Skin-deep ska/early reggae kapelu 100 Men, která víc jak 13 let před Aggrolites hrála skinhead reggae. Racists? No. Commies? No. Just aware of being working class in the mid 1980's. "Skin-deep"
