Remdik se objevili na scéně v roce 2022, jako čisté zjevení. Jejich "Manifest rómskych skinheadov" se stal poměrně rychle jejich nejvýraznějším singlem, který okamžitě vytvořil alter ego o "mystické kapele romských skinheadů, kdesi ze Slovenska", což podnítilo zvědavost a zájem mnohých z nás. V tomto ohledu se kapele povedl skvělý "marketingový" tah, jak na sebe upoutat pozornost. Nicméně pozor, tady nešlo jen o prvoplánovou snahu jak k sobě přilákat fanoušky. Remdik není jen hrubý oi! s hardcorovou duší v duchu newyorských Warzone, jak jsem psal minulý rok v jejich profilu. Jsou to také nekompromisní texty proti všem netolerantním tupcům, od nácků a rasistů počínaje po národovce a proruské idioty konče. Postoje a hodnoty, které bylo potřeba vykřičet do světa! Na česko-slovenské scéně si rok od roku budují poměrně silné renomé, koncerty přibývají a zájem o kapelu roste, proto jsem se rozhodl, že by nebylo na škodu se Remdiku zeptat na pár otázek. Nejen tradičně o muzice a vzniku kapely ale i o sXe, skinheadech a současné politicko-společenské náladě na Slovensku se postupně rozpovídala celá kapela. Nech sa páči!
Zdarte bando, nebudu asi daleko od pravdy, když řeknu, že jste za těch pár let vaší existence docela slušně rozvířili vody naší domácí scény. Kde jsou kořeny Remdiku, prošli jste už předtím nějakými kapelami a proč zrovna název odkazující k tomuto středověkému bojovému nástroji?
Rasťo: Moja jediná predošlá skúsenosť bola len krátko fungujúca kapela Geto v podobnej zostave. Odohrali sme s ňou šesť koncertov, nahrali nejaké to demo na bandcamp a potom to zakapalo. Dalo to ale priestor pre vznik kapely novej. Vymýšľanie názvu kapely bol dlhý proces ale myslím že to vypálilo dobre.
Martin: Ja som s Peťom a Rasťom bol v predošlej kapele a do Remdiku som prišiel až v októbri 2023. Myslím, že chalani založili kapelu z potreby niečo vyjadriť, urobiť to po svojom a autenticky. Keďže nie som v kapele od začiatku nebol som ani pri výbere názvu kapely ale podľa mňa sa hodí k tomu, čo chceme hudobne aj textovo povedať.
Peter: V minulosti som hral s chalanmi na gitare v kapele Geto a s Tadom sa mi spája v podstate celé moje zasvätenie do HC a punku. Vtedy som mal asi 15-16 rokov, pričom postupne vznikali a zanikali rôzne hudobné projekty, v ktorých sme mali prsty. Plnohodnotnú zostavu bicie, gitara, basa a spev sa však podarilo skĺbiť až teraz. Remdik znie surovo a zároveň "nesie pomyselné radikálne posolstvo", vyjadrujúce naše postoje.
Tadko: Rozbehnúť kapelu takéhoto razenia bola naša dlhoročná túžba, ktorá siaha do hlbokej adolescencie. Remdik nemá ambíciu byť "pouze" nejakou ďalšou punkovou kapelou, ale skôr určitou mýtickou persónou, ktorá stelesňuje osobitý životný štýl.
Slyšel jsem, že Remdik vznikl údajně tak, že jste každý vzal do ruky nástroj, na který jste v předchozích projektech nehráli, pokud je to pravda, tak proč jste si to při zakládání kapely tak "zkomplikovali"?
Rasťo: U mňa to neplatí. Chalani začali skúšať trochu skôr a mňa pribrali až po nejakom čase. O tom ako ich takáto zmena napadla ti povedia oni. Sú šikovní a skúsili to s novými nástrojmi. Ja si to vzhľadom na moje muzikantské schopnosti predstaviť neviem a ani nechcem :-D
Martin: Pre mňa sa nič nezmenilo keďže ja som len "spevák" a neviem hrať na žiadny nástroj. A prečo Peťo a Tado zvolili iné nástroje tak na to ti najlepšie odpovedia oni sami. Je obdivuhodné, že sa rozhodli vystúpiť z komfortnej zóny, vybrali si zložitejšiu cestu ktorá im nakoniec výborne sedí.
Peter: Vždy som chcel hrať na bicie. Neviem či by som to nazval komplikáciou... Je pravda, že to stálo možno viac času, ale chceli sme navyše skĺbiť dobrú partiu čo sa nám podarilo.
Tadko: Áno, toto je výnimočne pravda.
Minulý rok vám vyšla u balkánského 161 Strikes Records kazeta "Pouličná Hymna", nicméně vaše prvotina z roku 2023, kterou stále máte na bandcampu, pokud vím žádný nosič zatím nenese. Nemáte v plánu do budoucna to hodit např. na LP, myslím si, že hodně lidí by to ocenilo?
Rasťo : Naša prvá nahrávka vyšla taktiež na kazete u 161 Strikes Records. Tú už asi nezoženieš, zmizla pomerne rýchlo. Ak sa nemýlim, našu kapelu vydali ako prvú pod touto značkou.
Martin: Aj prvá nahrávka vyšla na kazete pod 161 Strike Records a vydávať to na LP zatiaľ v pláne nie je, sústredíme sa na nové veci.
Peter: Zatiaľ nie sú plány to vydať.
Máte celkem nekompromisní texty v duchu pozitivního násilí s jasným antifašistickým sdělením, nevyplívá to i z toho, že na Slovensku nebyla nikdy o střet s nácky na ulici nebo v klubech nouze ve srovnání se situací v Čechách, která je tu v tomhle ohledu, přece jenom o něco klidnější?
Rasťo: Nekompromisné texty možno na scéne chýbali a pravdepodobne plnia svoj účel keďže sa na ne pýtaš. S istotou viem povedať že plytké témy v textoch u nás priestor mať nebudú.
Martin: Nekompromisné texty vychádzajú z jasných postojov a názorov. Vyrástli sme v prostredí, kde stret s náckami bol bežná vec. Takže ten antifašistický postoj nie je póza, je to reakcia a postoj vyplývajúci zo skúsenosti a zdravého rozumu. V Čechách sa určite diali podobné veci len časom sa to u vás ukľudnilo. Tu sa to opäť vracia.
Peter: Bývali časy kedy sa strety v kluboch diali. Dnes u nás vidíme náckov snažiac sa legitímne dostať do parlamentu. A popravde v uliciach majú svojich skrytých aj otvorených fanúšikov.
Tadko: Naše texty sú poskladané z hyperbol, zo skutočných príbehov a ideálov. Chceme nimi reagovať na nepríjemnosti života, ktoré väčšine ľudí nechutia a ponúknuť možné východiská. Pozor, nie moralizovať, ale skôr zatriasť človekom v jeho základoch! Strety s náckovským svetom boli, sú a budú a to na rôznych úrovniach
U téma pozitivního násilí bych se ještě na chvíli zastavil. Věříte vůbec v něco, co by se dalo nazývat pozitivním násilím? Ostatně hardcore scéně ani pacifismus není úplně cizí, jak se dokážete pohybovat mezi těmito dvěma tendencemi a jak vnímáte pacifismus, např. ve vztahu k válce a napadení?
Rasťo: Snáď nikto nemôže spochybňovať použitie pozitívneho násilia na obranu voči evidentnému zlu. Kto nemá v hlave úplne vymetené dokáže o týchto veciach rozmýšľať racionálne. Môžeš si to predstaviť na škále od úplných maličkostí až po situáciu u našich východných susedov. Prehnaný pacifizmus je skvelou cestou k tomu, stať sa obeťou.
Martin: Pozitívne násilie znie ako oxymoron ale realita je komplikovanejšia. Keď niekto ohrozuje druhých tak je na mieste postaviť sa mu aj fyzicky. Neznamená to byť agresor, ale neznamená to ani odvrátiť zrak utekať sa niekam skryť. Hardcore má mať v sebe tú rovnováhu. Rešpekt k životu ale nulovú toleranciu k útlaku.
Peter: Pozitívne násilie mali použiť členovia kapely GEL a nie tolerovať chuťky gitaristu. Tam pacifizmus nemal mať miesto. Vo vzťahu k vojenskému napadnutiu je správne sa brániť aj útokom.
Tadko: Myslím si, že násilie v jeho rôznych podobách môže byť alternatívou a má svoje legitímne miesto v živote každého človeka, ktorý bojuje za akékoľvek ľudské hodnoty, napr. brániť seba a bojovať za život druhých v čase útlaku.
Nebál bych se tvrdit, že váš song "Manifest romských skinheadov" bude asi vaším nejznámějším songem, ostatně i já jsem vás objevil právě díky němu. Poselství je jasné ale spíš by mě zajímalo, máte v kapele romské kořeny nebo spíš jde o to, že skrz předsudky vůči Romům se dá do xenofobie v česko-slovenské společnosti bodnout nejvíce?
Rasťo: Myslím si že pripomínať túto tému a hovoriť o nej neuškodí.
Martin: Manifest romských skinheadov pre mňa znamená jasný výkrik proti stereotypom. Chceme rozbiť tú miľnú predstavu, že skinhead sa rovná nácek. Rómsky skinhead je protipól všetkému, čo náckovia reprezentujú.
Peter: Nik v kapele nemá rómske korene. Predsudky a xenofóbia sú tu stále prítomné naprieč spoločnosťou. Stretneš sa s tým v bežnom rozhovore, ale aj v politických prejavoch niektorých zoskupení. Udržiava sa tým neprivetivá klíma a podkopáva sa dôvera medzi rôznymi skupinami obyvateľstva, ako aj samotné základy tolerancie a solidarity.
Tadko: Jedným zo zákonov, ktorý Remdik uznáva je zákon silnejšieho - stať na strane akejkoľvek nespravodlivo vylúčenej komunity, či už rómskej alebo inej.
Vím, že se někteří členové Remdiku věnují práci s romskou komunitou. Z čeho podle vás pramení vnímání Romů jako těch nepřizpůsobivých? Máte snad pocit, na základě práce s nimi, že by o začlenění mezi majoritu nestáli?
Rasťo: Ja tu môžem mudrovať len ako laik. Nebuďme naivní, určite sa nájdu komunity ktoré o začlenenie naozaj nestoja. Cieľom by ale malo byť vytvorenie adekvátnych podmienok pre každého.
Martin: Neprispôsobivosť je často mýtus pretože väčšina problémov pramení zo segregácie a predsudkov. Nejde o to, že by sa nechceli začleniť ale skôr o to, že im to spoločnosť často ani neumožňuje, kašle na ich problémy. A keď ťa celý život presviedčajú, že si menejcenný, niektorí tomu bohužiaľ uveria.
Tadko: Predsudky, rasizmus a strach z cudzieho sú hlboko zakorenené v slovenskej spoločnosti. Spravodlivá integrácia Rómov u nás absolútne zlyhala a naďalej zlyháva. Prečo by sa mala akákoľvek komunita na periférií prispôsobovať systému, ktorý ide v podstate proti nej?!
Minimálně u jednoho z vašich členů jsem si všiml vytetovaného X odkazujícího na straight edge, je vás v kapele víc? Dokázali byste říct, jestli je nějaký přirozený průsečík mezi sXe a skinheady, co ze skinheadské nátury podle vás vede ke straight edge?
Rasťo: Ja sa za straight edge nepovažujem, pretože sXe vnímam ako trochu hlbšiu filozofiu. Ja som sa len rokmi, postupne a prirodzene dopracoval k tomu, že alkohol nepijem a pravdepodobne už nikdy piť nebudem. Nechutí mi, nevidím v tom zmysel, žiadna veľká veda.
Martin: Som tatko, mám rodinu, za chvíľku 32 rokov. V tomto veku mám iné priority a hodnoty ako alkohol a cigarety. Zbavil som sa týchto zlozvykov a naučil som sa pozitívne správať k svojmu telu. To ťa v živote posunie ďalej ako alkohol alebo drogy. Ale nie je to len o návykových látkach ale o sebakontrole, o osobnej zodpovednosti za svoj život, o odmietaní sebadeštrukcie. Takže ja sa považujem za straight edge, pretože filozofia a princípy tohoto hnutia sú mi veľmi blízke, a snažím sa na sebe pracovať aby som sa im čo najviac priblížil.
Peter: Považujem sa za sXe. Osobne si myslím, že kombinácia straight edge filozofie s tvrdosťou skinhead subkultúry k sebe pasuje. Tvrdosť chápem nielen ako fyzickú záležitosť, ale aj ako vnútornú nezlomnosť a schopnosť obstáť v situáciach ktoré prináša život.
Tadko: Straight edge je okrem iných aj cesta disciplíny, jasnejšieho videnia sveta a tvorenia crew. Ide o hodnoty, ktoré svojho času ponúkal napr. Raybeez z Warzone. Vedel prepojiť svet sXe a skinheadstva, čo je pre Remdik inšpirujúce a radi sa odkazujeme na tento prúd. Čo sa týka tejto témy tak nie len, že nepijeme a radšej športujeme, ale výhradne sa taktiež staviame proti relativizovaniu užívania akýchkoľvek drog. Sme svedkami toho, čo alkohol, užívanie cudzích látok, nezdravé vzťahy a nezdravý životný štýl robia s našimi rovesníkmi. Treba jasne pomenovať tieto sračky, že nepredstavujú šťastné východisko z ľudského marazmu.
V nedávné době se na netu objevili zprávy o skupince bratislavských nácků, která ve stylu 90. let napadá alternativní mládež a nezdráhá se projevovat svoje náckovství zcela otevřeně, což za poslední roky není úplně jejich taktikou. Cítíte i vy sami v Žilině, že nácků na ulicích slovenských měst pomalu zase přibývá s tím, jak vzrůstá v politice vliv různých protofašistických a autoritativních zmrdů typu Orbán, či teď nově Trump?
Rasťo: Je pravdou že správa o tejto skupinke tupcov zaplnila internety a médiá, čo podľa mňa znamená že to klišé náckovstvo je už skôr raritou a z ulíc takmer vymizlo. Popravde ani neviem ako dopadli, asi nijak, senzácia vypršala.
Martin: Hej, postrehol som to. Náckovia sa cítia znovu sebavedome, pretože cítia podporu zo strany politikov ktorí aktuálne používajú ich reč. Scéna 90. rokov sa nám tu nejakým spôsobom pripomína. Je to do veľkej miery dôsledok normalizácie nenávisti a frustrácie, ktorú politici zneužívajú.
Peter: Nevnímam nárast náckov v uliciach. To čo sa udialo v Bratislave by som povedal, že je výnimkou. Na druhej strane sú tu prítomné alternatívne médiá šíriace extrémne pronárodné, proruské postoje a iné bludy. Ich obsah smeruje priamo na formovanie verejnej mienky a radikalizáciu časti populácie.
Tadko: Náckovstvo sa mení a mali by sa meniť aj naše prostriedky boja proti tomuto skazenému fenoménu. Myslím si, že je dôležité si klásť otázku, že aké konkrétne myšlienky dnes stoja za "náckovským myslením" a zaujímať proti nim patričný postoj odporu.
Ok, poslední otázka... Dnešní Slovensko... atentát na Fica v létě 2024, jeho navštěva u Putina, ruská dezinfo kampaň, která evidentně ovlivňuje část slovenské společnosti daleko víc, než v Čechách, otevřeně proruská sdružení, jako jsou např. Brat za Brata, kteří na mě pusobí jak z dílny ruské FSB... Kde se bere v části slovenské společnosti ten sentiment k Rusku, vždyť historicky oba naše národy díky 40 letům komunismu a okupaci v roce 1968, vnímali Rusko jako podrobitele, okupanty, prostě svině, tohle v nás bylo hluboce zakořeněno desetiletí. Ještě tak před 15 lety snad kromě komunistů k Rusku nikdo žádný sentiment necítil, upřímně ani jako slované kulturně s Ruskem moc společného nemáme. To je historická paměť slováků tak krátká, může za to internet, nebo myslíte, že někde v hloubi duše Slovenska ten příklon k východu vždycky byl? Nebo je za tím snad i zklamání z vývoje po roce 1989, kdy se např. díky vojenským "dobrodružstvím" USA na Blízkém východě a lžím ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku v roce 2003, hodně lidí zklamalo i v západě jako takovém?
Rasťo: Hlavu mi ide roztrhať! Mizerná výuka dejín na školách, chýbajúce kritické myslenie, spomienkový optimizmus časti staršej generácie na dobu socializmu, zároveň podivný sentiment k vojnovému slovenskému štátu, porazenecká, možno až poddanská nátura a podobne. Tu už sa spoločnosť nezhodne ani len na tom že Slovenské národné povstanie a Nežná revolúcia boli správne. Na čom teda chceme stavať spoločnú identitu? Myslím si, že to nie je sentiment k Rusku ale k idealizovanej predstave o ňom, možno štokholmský syndróm? Ruská propaganda sa tu šíri lepšie ako v ČR pravdepodobne nielen kvôli kolaborantom vo vláde ale možno aj kvôli zemepisnej polohe. Sme predsa len východnejšie ako ČR. Aby som ale odľahčil tento čierny obraz spoločnosti, vykresľujem trochu extrém. Žije tu aj veľa skvelých ľudí, nezanevrite na nás :-D My tu budeme zatiaľ protestovať, kritizovať a hovoriť o tom v našich textoch.
Peter: Kombinácia príliš veľa informácií a dezinformácií, negativizmus, strach, sklamanie. Myslím, že nejde o úprimný obdiv k Rusku, ale skôr o sklamanie a nedôveru voči Západu, ktorá postupne narastala vďaka ekonomickým prepadom a nesplneným očakávaniam po 89tom.
Tadko: Slovenská spoločnosť je s jej zatuchnutými hodnotami stále v plienkach - ustráchané pubertálne dieťa, ktoré sa necháva ovplyvňovať ľuďmi túžiacimi po absolútnej moci a kontrole. Čaká nás ešte dlhá cesta. Dôležité je na nej vytrvať a neustále ponúkať vhodnú alternatívu. Myslím, že našej kapele ide aj toto!
Martin: Slovenská národná identita bola dlhé desaťročia pod vplyvom veľmocí a Rusko, resp. Sovietsky zväz, bol jednou z tých, ktoré sa tvárili ako ochranca pretože nás oslobodili v 2. sv vojne a to tu rezonuje dodnes. Niektorí si tak zafixovali Rusko ako protipól voči nemeckému alebo americkému vplyvu. Sentiment k Rusku alebo teda aspoň obrazu dokonalosti Ruska je mix viacerých vecí. Historická negramotnosť, absencia kritického myslenia, Ruskom platení politici a alternatívne média, spomienkový optimizmus a nostalgia na dobu socializmu, kde každý vedel, kde je jeho miesto. Do toho ľudia hľadajú jednoduché riešenia a odpovede na zložité otázky na Facebooku a Telegrame. Ruská propaganda na Slovensku nemá prakticky žiadnu protiváhu. Zatiaľ čo štátne inštitúcie a elity v Česku sa voči nej jasne vyhraňujú ako napríklad Otakar Foltýn, tak na Slovensku ju často bagatelizujú a dokonca podporujú. Myslím si, že našu spoločnosť čaká ešte dlhý a náročný boj, aby sa naša krajina priblížila tej vašej. Tak nám držte palce. Diky za super otázky a za záujem.
Španělský label Liquidator Records je v současnosti asi nejaktivnějším vydavatelstvím na evropské offbeat scéně. Mezi jeho nejčerstvější dubnovou novinku patří deska Gun Life jamajského rocksteady dua Keith & Tex, kteří jsou autory dnes již legendarních hitů jako "Stop That Train", "Tonight", "Don't Look Back" nebo "Down The Streets", které v 60. letech pomohly definovat rocksteady jakožto žánr. Album "Gun Life" je jejich šestou řadovkou od jejich reunionu koncem 90. let, kdy se opět vrátili k tradičnímu rocksteady. Album si vzal na starost známý španělský producent Roberto Sánchez ve spolupráci se studiovou formací Lone Ark Riddim Force, která je ve spojení s labelem garancí kvalitních riddimů, jak mimochodem ukazuje i jejich společná spolupráce s Alpheusem, který také patří do stáje Liquidator Records. Novinka Gun Life přináší celkem dvanáct tracků moderního rocksteady, které přesto neztrácí nic ze své autenticity a 60's feelingu. Album vychází již tradičně na vinylu a k sehnání je na eshopu Liquidator Records zde.
Britští Nine Ton Peanut Smugglers představují novinku Pieces of Eight
Další novinkou je deska Pieces of Eight, britské kapely Nine Ton Peanut Smugglers, která je na scéně téměř dvacet let, i když nepatří k nejznámějším jménům britské ska scény. Přesto se mohou pochlubit předskakování legendám jako Toots & The Maytals, či Skatalites a jejich dechaři backováním a spoluprácí s Altonem Ellisem, Derrickem Morganem, Laurel Aitkenem, Davem Barkerem, nebo Linval Goldingem z The Specials. A je tak trochu škoda, že unikají pozornosti většiny fanoušků, protože tato kapela hraje neobvyklý mix 60's ska, rhythm & blues, jamajského boogie, rocksteady a reggae, kterému se moc kapel nevěnuje. Novinka Pieces of Eight vyšla jako jejich třetí počin letos v únoru, poprvé u Liquidator Records. Celkem na ní najdete šestnáct tracků, které vás hudebně vrátí do éry, kdy se ska teprve formovalo. Takže pokud chcete slyšet jak přibližně znělo v době, kdy ještě nikdo netušil, že vzniká nový hudební žánr, který z Karibiku vystřelil do světa jako raketa, určitě sáhněte po desce Pieces of Eight. LP seženete na eshopu na tomto odkaze.
Pravidelní čtenáři si jistě už dávno všimli, že jsem neunavným "propagátorem" současného francouzského punku & oi! a ani v tomto případě tomu nebude jinak. Opět se vám chystám představit další z nekonečné řady současných francouzských kapel, které mixem punku, postpunku, oi! a cold wave, dávají punku jako žánru další nový rozměr. Tou první kapelou, kterou byste neměli přehlédnout jsou coldpunkový Utopie ze severofrancouzského Lille, tou druhou budou Demain z bretaňského Rennes, kteří si naopak libují v melodičtějším pojetí. Oba dva objevy si postupně rozebereme na následujících řádcích.
Utopie
Baví vás francouzské kapely s temnějším soundem jako např. Prisonier du Temps, Litovsk, Litige, či Rancoeur? Říkáte, že ano? Tak se připravte na Utopie, protože tahle kapela vás posadí na prdel. Tahle čtyřčlenná banda ze severofrancouzského Lille, ve které jsou zastoupeny snad všechny subkultury spojené s punkem, od skinheada, punkáče s čírem, až po hardcoristu (kterého dle jeho vlastních slov už přestalo bavit řvát do HC) o sobě dala vědět svojí prvotinou, demo kazetou "Noveax Souvenirs" v roce 2020. Personálně jsou propojeni s Short Days o kterých jsem tu psal před pár lety a kteří také pochází z Lille, nicméně hudebně tyto dvě kapely nelze srovnávat, další jejich personální konexe sahají k punkovým Gutter se kterými odjeli v roce 2022 společné tour. Nicméně Gutter jsou uřvanější, rychlejší a agresivnější punk, naopak Short Days jsou o poznání melodičtější a chybí jím ta typická chladná a temná atmosféra, která je charakteristická pro Utopie. A co teda Utopie hrají? Nečekejte nic rychlého, tempo které jim sedí nejvíce, je to střední. Se základní sestavou basa, bicí, kytara, zpěv, dokáží vytvořit patřičně temnou atmosféru, kterou nese hlavně hluboká basová linka, kterou doplňuje melodická kytara, libující si v postpunkových vyhrávkách. Tu a tam zabrousí do klasických nabustrovaných punkových motivů, aby neztratila na razanci, nicméně její největší síla je ve vybrnkávačkách, které tomu dodávají ten správně temný nádech a patřičně mrazivou atmosféru. Jako příklad stačí zmínit tracky "Dents de scie" a "Statues" z jejich druhého LP, mini-alba Seconde Figure, které vyšlo v roce 2022. Další jejich zářezy lze vysledovat na kompilačkách Pas Une Minute De Silence, On Marche Encore Sous la Pluie vol.1 a Bats for Palestine, kde mají účast po jednom songu. Zatím poslední počin, plnohodnotné full LP Virage, vydali letos na jaře v mohutné kooperaci šesti francouzských labelů. V rámci tour k nové desce stihli kromě Německa, Rakouska, Chorvatska a Itálie, navštívit i Českou republiku, kde předvedli skvělý koncert v pražské Eternii. Nový počin Virage jsou opět typičtí Utopie, temní, strozí, depresivní jako listopadové počasí a přesto mi to příjde kurevsky zábavné. Stačí se zaposlouchat do songů "L'appel du vide", "Manége" nebo "Séve" a dáte mi za pravdu. Každopádně nemůžu se zbavit pocitu, že i přes stále poměrně vysoký standard, chybí mi tu určitá razance, odpich a energie, kterou se jim podařilo zachytit na předchozí desce - kde mimo jiné najdete i naprosto geniální punkovou předělávku legendárního singlu Ghost Town od The Specials, takže nakonec se nám tu propojí i ska, skvělé ne!? Víc netřeba dodávat, mrkněte na bandcamp a přesvěčte se, že současná Francie (především ta severní) je nekonečná studnice kvalitní muziky.... oi!
Demain je trochu jiný příklad, než Utopie, kteří se pohybují spíš v temnějším pojetí punku. Kapela vznikla z ex-členů Death or Glory, které těžko vtěstnáte do nějaké škatulky a ještě hůř do punku (snad s výjimkou jejich první desky) i když si z punku určité prvky vypůjčovali. A právě podobný přístup si zachovali i v jejich další kapele. V Demain se ale k punku přiblížili přece jenom o něco víc, možná i do té míry, že se stal základem na který nabalují hudební postupy, které nejsou pro tento žánr zrovna nejtypičtější. A možná taky ne, možná je to jen úhel pohledu. Kdo vlastně může říct, co už punk je a co ne, kde je ta hranice a má tam vůbec nějaká být? Takže za mě to punk určitě je.... jenže jiný, zvláštní, možná by se dalo říct progresivní, zakládající si na výrazných, někdy až skoro melancholických melodiích, které občas mají i ponurejší nádech a někdy se naopak nebojí i určité psychedelie, kterou v jejich muzice lze vysledovat. Demain není typický punk a ani se o to nesnaží, Demain jsou prostě Demain ale to, co hrají je něco tak osobitého a originálního, že z toho budete perplex ještě několik dní, především pokud máte rádi melodické kytary, které jsou jednou z nejsilnějších stránek kapely. Demain by si do určité míry si zasloužili srovnání s jejich dalšími francouzskými kolegy - Hinin, kteří se také pohybují mimo škatulky ale jejich punkové kořeny se v nich nezapřou. Pojďmě se podívat na kratičkou historii kapely, první vlaštovku vyslali do světa v roce 2019, kdy se objevili společně se Syndrome 81, Nightwatchers, Sordid Ship a dalšími kapelami na kompilační kazetě Papiers Noirs - Barricades Vol. 1. V tom samém roce jim na značce Skuds Production vychází první mini-album CD s jednoduchým názvem "Demain". Na něm najdete celkem šest tracků, které potvrzují to, co jsem psal o pár řádků výše. Už jen úvodní track "Mourir en mieux" je ukázkovým příkladem toho o čem jsou Demain, uhánějící punkrock ve středním tempu s nádhernou vybrnkávačkou v refrénu, ano, ne vše je o nabustrovaných kytarách, punk se dá dělat i takto! To samé platí i o následujícím "Observe" a že umí zajít i do temnějších poloh se přesvědčíte v songu "Stalingrad" a titulním "Demain". Druhá deska opět stroze pojmenovaná #2, vychází na začátku roku 2024, opět se jedná o mini-album o celkové stopáži sedmi tracků. Tady stojí za zmínku hned úvodní song "Dans les ombres", opět příklad toho, že melodický punk nemusí mít nic společného s replikami stylu 77. Další peckou, kterou nelze opomeout je track "Fidele a la ligne", který v sobě shrnuje všechny elementy s kterými Demain pracují - punk ve střednám tempu s nádhernou melodickou vybrnkávačkou v intru a refrénech, která postupně začně gradovat v zástupu druhé kytary, která vás při poslechu začne unášet od zemské gravitace, někam vysoko nahoru! Prostě dokonalost a naprostý hudební skvost! Dalším takovým příkladem může být i druhý song "Elle ne vient pas" ale to už bych tady rozepisoval celou recenzi a to nemám v úmyslu. V úmyslu jsem měl vám představit, dle mého skromného názoru jednu z nejzajímavějších kapel na současné francouzské scéně, která mě opět utvrdila v tom, že frantíci dělají punk prostě jinak a dobře. Přesvěčte se sami na jejich bandcampu, kde jsou obě alba volně ke stažení.
Mango Wood se na těchto stránkách neobejvují poprvé, minulý rok jste se s touto skvělou early reggae kapelou z Madridu mohli setkat v krátkém rozhovoru a ještě předtím se tu objevil jejich profil, kterým jsem vám chtěl tuto bandu představit. V listopadu 2024 jim vyšla jejich druhá deska, kterou si opět vzal na starost španělský Liquidator Records. Novinka nese název The Sound of Now, najdete na ní celkem dvanáct zářezů a předcházela jí kompilace singlů In The Beginning - A Sides And B Sides, která vyšla o rok dříve, nicméně nepřinášela žádný nový materiál, ten tu máme až teď po čtyřech letech. Mango Wood si hodně zakládají na autentickém soundu z přelomu 60. a 70. let, což bylo ostatně hodně znát na jejich debutovém albu Stomp You Down, které znělo, jako kdyby bylo opravdu nahráno před více jak padesáti lety a tak jsem čekal, že i tady si udrží smysl pro detail ale příjde mi, že na této desce se jim tu autentickou atmosféru 60. let už zachitit nepodařilo. I přesto vás album The Sound of Now svým zvukem vrátí do doby, kdy bylo reggae žhavou novinkou a skinheadi v Británii, byli jeho nejvěrnějšími posluchači (samozřejmě mimo Jamajku). Nicméně už takto na začátek si dovolím malou sumarizaci, protože je podle mě zbytečné tu rozpitvávat, každý jednotlivý song. Deska The Sound of Now sice není vůbec špatná, hudebně si drží stále hodně vysoký level a je vidět, že cit pro early reggae mají muzikanti vrytý opravdu hodně hluboko pod kůží, každopádně ani po několika posleších se nemůžu zbavit pocitu, že tu v podstatě není jediný záchytný bod, který by nějak vyčníval z řady. Pokud ale nejste náročný posluchač a nepotrpíte si na nějak výrazné melodie a stačí vám k tanci a poslechu jednoduché klávesové formy zahrané na hamondy a typická rytmická offbeatová early reggae kytara, tak vás toto album určitě nezklame. Konec konců early reggae nikdy neaspirovalo na to být nějak složitou muzikou! Ale aby to nevypadalo, že chci desku The Sound of Now shazovat, přece jenom je tady pár tracků, které mě docela baví. Mezi první z nich patří "Ram It All Night", skvělá houpavá věc ve stylu 54-46 Was My Number od The Maytals, kde mě baví hlavně vokál a jeho přízvuk, na kterém si zpěvák dává hodně záležet. Další takový song je "Hurts When I'm Gone", který tak trochu vyvrací moje tvrzení, že tu není nic s výraznou melodií, tady nechybí nic - krásný vokál alá rocksteady, přeskakující rytmická reggae kytara podkreslená vybrnkávající melodickou kytarou a krásná medová melodie, kterou drží klávesy. Hned v zápětí navazuje titulní track alba "The Sound of Now", který má rovnou i videoklip. Naprosto ukázková skinhead reggae pecka, která vás rozhoupe do stran a spálí podrážky vašich Martenů, hodně hutná věc, jak po stránce vokální, tak i rytmické. Poslední výraznější track, který mě zaujal je "The Colt From Manjatan", střednětempá instrumentálka ve stylu ranných Upsetters, kde asi největší roli hrají hamondy, které drží celý song, pod nimi jede lehce přeskakující offbeat rytmika, pod kterou si vybrnkává melodická kytara v pravidelných krátkých figurách - geniální věc, nebál bych se tvrdit, že to je asi nejzajímavější track z celého alba. Jak vydíte z celkových dvanácti songů jsem dokázal vypíchnout alespoň třetinu, což není úplně špatná bilance a možná to desce "The Sound of Now" hodí ještě nějaké ty body navíc! Pojďme to tedy rozlousknout, pokud bych měl hodnotit jen tyto čtyři tracky, tak bych dal bez váhání 9 z 10, protože Mango Wood jsou opravdu skvělí muzikanti, pokud bych ale měl hodnotit album jako celek, stále si stojím za tím, co jsem psal v úvodu, chtělo by to víc výraznějších melodií a obecně víc prostoru pro melodie, možná trochu upozadit klávesová sola a hned bych byl spokojenější :-) Takto je to pouze celkem dobrá skinhead reggae deska ale určině ne ta, která by ve mě vzbudila to nutkání si jí koupit. Mango Wood mám sice ale rád ale tady musím dát slabších 7 z 10.
Osoba Neila Adersona je neodmyslitelně spajatá s labelem Original Gravity, který je na evropské ska & reggae scéně stále ještě poměrně novým a vycházejícím pojmem, který má šanci se pohodlně usadit vedle takových zavedených vydavatelství jako je např. Liquidator, Grover, Pork Pie, či Jump Up Records. Nicméně je tu jeden podstatný rozdíl, Original Gravity nevydává tvorbu jiných kapel, je to v podstatě prostředek pro realizaci vlastní tvorby Neila Adersona, který jako majitel labelu, autor a multi-instrumentalista, stojí za většinou vydaných singlů. O Neilově práci a aktivitách okolo Original Gravity jste se mohli dočíst už v sekci profil, čili nemá cenu zacházet do detailů, pokud přece jenom tápete, zde je odkaz na článek. Neil také stojí za jednou vycházející hvězdou na poli současného ska & early reggae a to mladým jamajským zpěvákem Juniorem Dellem, který si díky Neilovým kontaktům odbyl svojí první živou premiéru v září 2024 na pražské Sedmičce, kde ho kromě Neila doprovázeli i naši přední (nejen) ska muzikanti. Kdo jste tenkrát koncert nestihli, budete mít šanci 18. dubna v Malostranské besedě, kde se opět objeví v doprovodu našich domácích muzikantů a předskakujících Green Smatroll. Jak se dělá instrumentalní muzika, aniž byste měli kapelu, jak se pak člověk musí vypořádat s tím, když musí hrát živě, zkrátka o tom, co vše obnáší práce na Original Gravity se můžete dočíst v následujícím rozhovoru se samotným Neilem Andersonem.
Zdar Neile, předem chci říct, že je to pro mě velká čest, že mám příležitost s tebou udělat rozhovor a díky tomu tak představit tvojí práci okolo Original Gravity Records a dozvědět se tak něco víc, než jen to, co jsem zatím o tobě napsal. Takže hned na úvod bych se zeptal, co bylo důvodem k založení Original Gravity? To už si měl tolik hudebního materiálu, že zkrátka bylo potřeba ho někde vydat, nebo je za tím úplně jiná story?
K založení labelu došlo právě proto, že jsem měl spoustu nápadů, na kterých jsem pracoval a nahrával je několik let. Chvíli jsem se pokoušel (i když musím přiznat, že zas tak moc jsem se nesnažil), zaujmout jiné labely, ale nakonec jsem se rozhodl, že nejrychlejší cesta, jak se dostat tam, kde jsem chtěl být, bude podstoupit nějaké finanční riziko, zkusit založit vlastní label a vydat si desky sám.
O tobě je známo, že jsi celkem multi-instrumentalista a ve valné většině tvých songů hraješ na skoro všechny nástroje ty sám. Jak vzniká takový song, jak to pak dáváš celé dohromady a na které nástroje naopak hrát neumíš? Můžeš popsat tu techniku, jak se rodí songy ze stáje Original Gravity?
Original Gravity bych popsal jako do značné míry můj osobní tvůrčí způsob vyjádření. Hraji asi 80 % toho, co můžete na deskách slyšet. Vždy jsou to bicí, perkuse, basa a kytary, někdy klávesy, harmonika, doprovodné vokály a někdy, když je potřeba i hlavní vokál, jako např. na nahrávkách Labrats nebo Curtis Baker & The Bravehearts. A občas zpívám i ve španělštině, když jsou potřeba vokály pro nahrávky s Néstorem Álvarezem. Vlastně žádnou pracovní "metodu" pro nahrávání jako takovou nemám, ale většinou ta myšlenka začíná basovou linkou nebo kytarovým partem, hlavně pokud jde o instrumentální track. Pokud to má být vokální skladba, dostanu nápad na nějaký refrén nebo to může být jen část textu jako výchozí bod. Pak nahraji hrubý nástin toho, jak by mohla znít basa nebo kytara, napíšu si jaké by přibližně měly být aranže (kde by mohly být sloky, sbory, spojky a instrumentální party), pak si udělám nástřel dalších nástrojů. To se liší v závislosti na žánru, na kterém zrovna dělám a dost často se ten "nástřel" dostane do finální podoby skladby. Když vím, že ve skladbě bude zpěvák (což nebývám já), nahraji si doprovodné vokály, protože díky nim poznám, kde se v písni nacházím, když nahrávám bicí a perkuse. Jakmile jsou nahrány bicí, vše ostatní se už začne rýsovat.
Projdu si znovu všechny "nastřelené" části a opětovně je nahraji, když je potřeba vylepším je, ale dost často (hlavně u basy a kytary) je prostě nechám tak jak jsou. V tomto okamžiku se spojím s dalšími muzikanty, které potřebuji pro skladbu a nechám je pracovat na svých partech a pokud vím, že půjde o vokální track, promluvím si se zpěvákem a pošlu mu nahrávku s mým doprovodným vokálem, aby se mohl se skladbou seznámit. Po každé se snažím pracovat rychle a myslím si, že díky tomu, že se nesnažím mít každý singl "dokonalý", nejenže to urychluje pracovní proces, ale pomáhá to přidat i na pocitu ze skladby, který hledám. Chci, aby hudba, kterou dělám, zněla jako by byla přibližně z let 1962 - 1970. V té době v nahrávacích studiích platilo známé pořekadlo "čas jsou peníze", když bylo vše na nahrávce v pořádku (nebo relativně v pořádku) a někdo udělal menší chybu, prostě se jelo dál s celkově nejlepší nahrávkou a přešlo se na další track. Toto se při práci snažím mít vždy na paměti. To, že můžu něco někde opravit, neznamená, že to nutně opravovat musím. Spousta mých oblíbených nahrávek má drobné "nedostatky". Schválně si poslechněte track "Killing Floor" od Howlin' Wolfa a v pozadí uslyšíte Willieho Dixona, jak Wolfovi říká, jaký bude další text těsně předtím, než ho zazpívá!
Já bych ještě zůstal u předchozí otázky, proč jsi vůbec začal nahrávat věci pro Original Gravity skoro sám, většina lidí by si řekla, že to musí zabrat víc času, než nahrávání s kapelou? A jen tak mimochodem, proč vlastně nemáš kapelu alespoň kvůli koncertům?
Budeš se ditvit ale co se času týká je to právě naopak. Představ si, že bych trávil čas natáčením demo nahrávek, které bych později musel nazkoušet s kapelou a pak je znovu nahrát, to je v podstatě trojnásobné množství času a to nepočítám případné neshody a diskuze o tom, jak by jednotlivé části tracku měly znít. Jak jsem psal v předchozí otázce, často si určité části na nahrávce přehraji jen jednou nebo dvakrát a je hotovo. Nemám běžnou kapelu. Velká část vzniku labelu přišla během lockdownu, kdy jsem pracoval sám ve studiu (a s různými lidmi z celého světa), vytvářel jsem a vydával skladby. Strašně rád střídám mezi žánry, takže bych stejně potřeboval tři nebo čtyři kapely! Když jsem však poprvé začal vydávat desky, vůbec jsem nepočítal s tím, že bych začal někdy koncertovat. To je teď něco nového na čem postupně pracuji. Během roku 2024 jsem odehrál koncert v Malostranské besedě v Praze se skupinou českých muzikantů. Tento set byl zaměřen na některé r'n'b, blues, funky a latino materiály, které vydávám. Také se mi podařilo přivést z Jamajky Juniora Della a odehrát s ním v Evropě tři koncerty na "zkoušku", jeden v klubu 007 v Praze a dva v Německu. Junior Dell se vrátí teď na jaře 2025 s koncerty v Malostranské besedě (18. dubna), pak na Freedom Sounds Festivalu v Kolíně nad Rýnem (25. dubna), a v Noels Ballroom v Lipsku (26. dubna). Potom máme koncem června čtyři vystoupení v Německu, kde nás uvidíte např. na This Is Ska festivalu a na Reduit v Mainzu. Představení Juniora Della jako koncertového projektu je stále v rané fázi ale doufám, že se po letošních festivalových koncertech staneme v rámci živých show zase o něco známější. Juniora Della vidím jako začínající hvězdu na ska & reggae scéně o to neobvyklejší je, že tak mladý jamajský zpěvák vnáší svou energii do těchto oldschool stylů. Takže doufám, že jeho živá show budou přibírat postupně na popularitě.
Zkus popsat ten proces, když se rozhodneš někde v Evropě udělat koncert a potřebuješ sehnat muzikanty, kteří to s tebou odehrají? Podle čeho je vybíráš nebo dáváš přednost celým kapelám a hlavně, co bych rád věděl, kolik času pak potřebujete na nacvičení setu?
Před pár lety jsem dostal pozvání do Kolína nad Rýnem na Freedom Sounds Festival. V tu chvíli jsem ještě ale o živém hraní opravdu neuvažoval - věděl jsem, že na to bude potřeba alespoň sedm, možná dokonce devět nebo deset muzikantů, čili mi bylo jasné, že to bude náročné hlavně po finanční stránce (hlavně kdybych se pokusil přivést muzikanty z Británie). Začal jsem tedy pátrat a prozkoumávat jaké jsou možnosti. V dubnu 2024 jsem se vydal na takovou "průzkumnou" cestu po kontaktech, které jsem v Evropě navázal. Během asi 10 dní jsem navštívil Řím, Prahu a Berlín a zahrál si se třemi skupinami různých muzikantů. Setlist, který jsem rozeslal všem skupinám, obsahoval songy od všech žánrů, které vydávám. Potřeboval jsem zjistit, jestli je možné, že by jedna skupina hudebníků plynule přecházela mezi reggae, blues, latinem, ska a funkem. V Římě jsem hrál s muzikanty okolo trombonisty Michele Fortunato, který bydlí kousek za Římem. Za Prahu mě můj kamarád Robin Marhold (Second Shot) seznámil s Honzou Vedralem. Honza projevil o projekt velký zájem a dal dohromady skupinu osmi nebo devíti muzikantů. V Berlíně jsem se potkal s The Magic Touch, což jsou ostřílení ska & reggae muzikanti. Zajímavé na tom bylo to, že The Magic Touch, jako regulerní kapela spolu hrají pořád, kdežto muzikanti, se kterými jsem hrál v Praze a Římě, společně hrají mnohem méně a bylo by logičtější to odehrát se skupinou muzikantů, kteří spolu hrají pravidelně v kapele.
Jenže úrověň muzikantů a profesionality byla tak vysoká, že byli všichni velmi dobře připraveni. Každá z těch skupin měla svoje silné a slabé stránky ale ve výsledku se dokázali přizpůsobit každému stylu, který jsem po nich chtěl zahrát, takže to byla opravdu nedocenitelná zkušenost. Bohužel jenom s muzikanty z Říma jsem ještě neměl možnost si zahrát živě (doufám, že se tak brzy stane - jsou totiž opradu skvělí). Nicméně s kolegy z Berlína a Prahy jsem měl několik hodin zkoušek, už poprvé během mé cesty v dubnu (ale spíš, než zkouška, to byly "ukázky" z několika různých žánrů, takže se to za plnohodnotné zkoušení považovat ani nedá) a pak následovala ještě jedna 3 - 4 hodinová, před koncertem. To bylo možné jen díky poctivé přípravě předem a protože mám nahraný veškerý materiál, jsem schopný jednotlivé linky a party vyjmout tak, aby si každý z muzikantů mohl poslechnout to, co potřebuje zahrát jeho nástroj. Navíc pro dechovou sekci jsem schopen vytvořit schéma, podle kterého se můžou dechaři řídit. Schémata jsou opravdu velice užitečnou pomůckou. Během pražského koncertu Juniora Della jsme se dostali do situace, kdy nám onemocněl bariton saxofonista v den koncertu, naštěstí jsme byli schopní sehnat náhradníka, který odehrál show, bez jediné zkoušky.
Hodně songů z produkce Original Gravity jsou covery dobře známých hitů, předělány do ska nebo reggae. Potřebuješ svolení od autorů nebo držitele autorských práv k nahrávání a následnému vydání, nebo ne, protože jde v podstatě o předělávky do jiného hudebního žánru? A vůbec, jak jsi se dostal k myšlence dělat covery?
První deska, kterou jsem vydal byla Floyd James & The Gts. Na A straně byl původní originální track "The Switchback", potřeboval jsem tehdy dát něco na B stranu, vzpomněl jsem si, že mám starou nahrávku od "Green Onions", kterou jsem kdysi předělával, tak jsem se jí rozhodl dát na "béčko". Jakmile jsem singl vydal, uvědomil jsem si, že se prodává hlavně kvůli coveru na B straně (i když několik uznávaných britských klubových DJs hrálo i "áčko"). Tak jsem si to vzal k srdci. Pravdou ale je, že potom jsem nevydal cover verzi další tři nebo čtyři vydání ale uvědomil jsem si, že tvorba cover verzí by celkem pomohla prosadit původní materiál, takže jsem vydal ještě několik dalších coverů a pokračuji v tom do teď. I když musím přiznat, že jsem teď uzavřel období, kdy jsem vyprodukoval asi 30 originálních písní a ani jednu cover verzi. Nebyl to záměr, uvědomil jsem si to až tehdy, kdž jsem se před několika týdny díval na svůj seznam plánovaných vydání. Baví mě předělávat do jiných žánrů a myslím si, že při bilanci 60% vlastních a 40% cover verzí je můj tvůrčí výstup pořád v pohodě. A metodu nebo klíč k výběru coveru? Vůbec žádnou nemám, prostě někde něco zaslechnu, nebo mě třeba napadne, jestli by to mohlo fungovat v jiném žánru a ono to skoro vždy zafunguje! K vydání pak už jen stačí zaplatit licenční poplatek britské organizaci MCPC, jakmile je zaplacen, vyberou příslušný poplatek jménem držitele autorských práv a je to! Je to celkem přímočarý proces a není to ani tak drahé.
Kde jsi potkal Juniora Della? Pro hodně lidí je totiž zajímavé, že někdo poměrně tak mladý z Jamajky zpívá early reggae a 60' ska, což jsou styly, které většina jamajčanů v jeho věku vůbec neposlouchá, protože je ovlivňuje hlavně dancehall a většina z nich ani nikdy v životě neslyšela tak starý reggae sound ale on se zdá být naprostou vyjimkou?
Juniora Della jsem "potkal" během lockdownu, když jsem na internetu hledal zpěváka z Jamajky s kterým bych mohl spolupracovat na tvorbě autenticky znějícího ska & reggae, které by znělo, přesně tak jako v 60. letech. Od té doby jsme takto online na dálku spolupracovali na mnoha projektech. Po telefonu jsme spolu mluvili už několikrát, ale až při jeho pražské premiéře, kdy jsem ho vyzvedával z letiště, pár dní před koncertem, jsme se potkali poprvé osobně. Ano je pravda, že jamajčané v jeho věku se o tyto starší styly v podstatě nezajímají a i Junior je fanouškem dancehallu ale díky jeho studiím hudby má celkem dobré základní znalosti o žánrech jako ska, rocksteady a early reggae, navíc ho neustále seznamuji s dalším novým materiálem. Nemluvě o muzice od DJů s kterou se setkával na našich koncertech, které jsme spolu odehráli.
Kromě toho, že máš label, také se živíš jako učitel hudebních lekcí, takže muzika není jen koníčkem ale v podstatě také tvým zaměstnáním na plný úvazek. Dokážeš si představit, kdyby jsi neučil hudbu, že by ses dokázal uživil jako muzikant?
Kromě příležitostných záskoků za někoho z lektorů, který je kvůli nemoci zrovna doma, pravidelně neučím už od roku 2019, i když teď to vypadá, že se to během několik následujících týdnů změní, odchází nám totiž lektor, takže budu muset suplovat jeho hodiny, než se najde náhrada. Škola tedy běží většinou beze mě a hodiny vedou jiní muzikanti. Několik z nich jsem dokonce učil od raného mládí, což je z hlediska kontinuity opravdu pěkné. Takže v posledních letech se v tomto byznysu angažuji spíš už jako ředitel. Škola má také zkušebny, nahrávací studia a online obchod s hudebním příslušenstvím (Guitar Strings & Things). Čili jsou tu další aspekty byznysu, které musím hlídat ale většinou to všechno běží, aniž bych u toho musel být každý den. Určitě bych se uživil produkcí desek ale nemyslím si, že by to bylo udržitelné, kdybych se snažil si vydělávat koncertováním!
V rámci Original Gravity děláš také hodně do soulu, funky a latino věcí. Co propojuje tyto žánry s jamajskou muzikou, co podle tebe mají společného?
Všechny tyto žánry spojuje africká muzika, tradice afrických troubadorů a v další řadě i nemalý vliv blues. Já sám jsem velkým fanouškem blues, hlavně chicagského blues, zhruba tak od poloviny 50. do poloviny 60. let. Všechny styly, které zmiňuješ, jsou silně ovlivněné blues a mají v něm hluboké kořeny, které lze poměrně snadno vysledovat. Latino má také docela úzké vazby na jamajskou muziku, hlavně co se týče dechové sekce, mohl bys jí klidně zaměnit mezi latino skladbou a ska a sedlo by to oběma stylům.
Několikrát jsi hrál i v Praze, poprvé jako DJ v Second Shotu, minulé léto v Malostranské besedě, v září s Juniorem Dellem na Sedmičce a v listopadu jsi se vrátil znovu do Malostranské besedy, aby ses připojil k Mr. Symaripovi. Máš nějaký speciální vztah k našemu hlavnímu městu nebo České republice, že se vracíš tak často?
Je pravda, že mezi zářím 2023 a listopadem 2024 jsem Prahu navštívil asi desetkrát během několika samostatných cest a celkem jsem tu strávil snad dva měsíce. Před lety, když jsem cestoval po Bolívii, jsem potkal jeden český pár - Danielu a Libora, od té doby jsme zůstali v kontaktu. Libor pochází ze Mšena (kde jsem teď také strávil nějaký čas), ale řadu let studoval a pracoval v Praze. Nakonec začal jezdit za prací na mnohá místa po celém světě ale většinu let se vrací na pár týdnů do Prahy. Čili moje původní cesta v září 2023 byla o setkání právě s Liborem a Danielou, nicméně pár měsíců před tím, než jsem do Prahy vyrazil mě kontaktovali Robin s Terezou ze Second Shotu (na Žižkově). Chtěli do prodeje nějaké moje desky od Original Gravity a tak jsme se dohodli. Zmínil jsem se, že se chystám do Prahy a tak mě pozvali k sobě do obchodu, kde jsme udělali takovou menší prezentaci labelu spojenou s diskuzí. Opravdu jsem si to užil a hlavně jsem díky tomu získal nové přátelé a kontakty. Následně v říjnu 2023 jsem byl pozván jako DJ na Prague Reggae Weekender, ale až pak jsem začal uvažovat nad možností hrát v Praze živě, hlavně potom, co jsem poznal Honzu Vedrala (Chancers, All Mad Here).
Zhruba v době, kdy jsem se seznámil s Honzou, jsem opět přiletěl do Prahy, tentokrát na koncert Mr. Symaripa v Malostranské besedě v listopadu 2023. Pár dní po koncertu jsme se sešli s Honzou a jen tak meziřečí jsem poukázal na to, kde si myslím, že by se dala zlepšit kapela, která Roye backovala. Ke kapele se mi nakonec podařilo připojit při dalším koncertu Roye Ellise v Praze v listopadu 2024. Takže ano, Praha se stala tak trochu mým "druhým domovem" (s tím, že Second Shot je místo, kde se můžu kdykoliv zastavit). Další výhodou je, že Praha je pro mě docela dobře dostupná, má nádhernou architekturu a kulturu, příjemnou uvolněnou atmosféru. Lídé jsou tu otevření a přátelští a poznal jsem jich tu, už celou řadu. Dost pomáhá i to, že hodně lidí mluví anglicky, protože moje čeština je opravdu příšerná :-) Měl jsem příležitost navštívit i několik národních parků a i přírodu máte velmi krásnou a samozřejmě pivo je vyníkající.
ENGLISH
Hi Neil it's big honor for me, that I have chance to make an interview with you and thanks to that introduce your work around Original Gravity Records and get know more, than what I wrote about you so far. So first of all, what was a reason to set up Original Gravity? Did you have to much music material which need to be released somewhere or there was different story behind?
The inception for the label came about because I had a lot of ideas that I had been working on and recording for several years. I tried for a while (although I admit that I didn't try that hard), to get existing labels interested, but in the end I decided that the fastest route to get to where I wanted to try to be, would be for me to take some financial risk, create a label and release the records myself.
About you is known, that you are quite multi-istrumentalist and most of the songs are from big part played by you. How do you create that songs, how do you put it all together and what instruments you can't play? Can you describe that technique, how your songs are born?
I would describe Original Gravity Records as being pretty much my personal creative outlet. I play about 80% of what you hear on the records. Always the drums, percussion, bass and guitars, sometimes keyboards, harmonica, backing vocals and sometimes, when it's appropriate, even lead vocals. For example on the Labrats or Curtis Baker & The Bravehearts releases. And occasionally in Spanish whenever there are vocals needed on a Néstor Álvarez recording. I don't really have a set "method" for recording as such, but most of the time the idea would start with a bass line or guitar part, especially if it's an instrumental track. If it's going to be a vocal track, I might get an idea for a chorus, or it could be just one line of lyric as the starting point. Then I would record a rough outline of what the bass or guitar might be, write down what the arrangement might be (where the verses, choruses, bridge and instrumental parts might be), then "sketch out" more of the instruments. This varies depending on the genre I'm working on and quite often, the "sketched out" parts make it onto the final track. If I'm going to have a vocalist on the track (that's not me), I might then record a rough "guide vocal" because it will help me remember where I am within the song when I come to record the drum and percussion parts. Once the drums are recorded, everything else starts to take shape.
I will go back through all of the "sketched" parts and record them again and improve them if I need to, but often (especially with the bass and rhythm guitar), I will just leave them. At this point, I will contact the session musicians that I need for the track and get them working on their parts and if it's a vocal track, speak to the vocalist and send them the guide vocal so that they can become familiar with the song. I am always trying to work fast and I think that because I don't try to have every single part "perfect", it not only speeds up the process, but helps to add to the feel that I'm looking for. I want the music that I make to sound like it was made between probably 1962 and 1970. In those days in the studio "time was money" and if everything else on the take was good (or pretty good), but someone made a small mistake, they would just go with the overall best take and move on to the next track. So I really try and keep this in mind when I'm working. Just because I can fix something, doesn't mean that I should fix it. A lot of my favourite records have "mistakes" on them. Listen to Howlin' Wolf's "Killing Floor" and you can hear Willie Dixon in the background, telling Wolf what the next lyric is just before he sings it!
I will stay yet by the previous question, why did you start make a songs for Original Gravity almost by yourself, most of the people would think, that it must take more time, than to do it with a band? And by the way, why you don't have a band, at least because of the concerts?
With regard to the time taken, it's quite the opposite actually. Imagine that I spent the time making demo recordings to later rehearse with a band and then record them again – it's kind of three times the amount of time and that's not including any potential disagreements and debate on how individual parts should sound. As I mentioned above, a lot of the time, I will only play certain parts on a recording once or twice and they are done. I don't have a regular band. The big part of the label's development came during the lockdown period, when I was quite happily working away on my own in the studio (and with various session people worldwide), creating and releasing tracks. I really like to switch between genres as well, so I would need three or four bands! However, when I first started releasing records, the intention was not geared at all towards playing the music live. This is now something that I've been working on though. During 2024 I played a live show at Malostranska Beseda in Prague with a group of Czech musicians. This set was geared around some of the R&B, blues, funk and latin material that I release. I also brought Junior Dell over from Jamaica and we played 3 "trial" shows in Europe – one at Klub 007 Strahov in Prague and two in Germany. Junior Dell is back in 2025 with appearances at Malostranska Beseda on 18th April, Freedom Sounds in Cologne, Germany (25th April), Noels Ballroom in Leipzig (26th April) and then in late June, we have four shows in Germany including This Is Ska Festival and Reduit (Mainz). It's still quite early stages in introducing Junior Dell as a live act, but I hope that we will become more well known on the live circuit after the festival shows this year. I see Junior Dell as an up and coming star on the ska and reggae scene and it's unusual to have a younger Jamaican vocalist bring his energy to these styles. So I'm hoping the live show will grow in popularity.
Can you explain that procedure, when you decide to make a gig somewhere in the Europe and you need get an musicians to play with you? According to what are you choosing them, or do you prefer bands and mainly, what I would like to know, how much time before gig do you need to practice with them?
A couple of years ago, I got invited to bring an act (or acts) to Freedom Sounds festival in Cologne. At that point, I hadn't really considered trying to play the music live – I knew I'd need at least seven musicians to do it, maybe even nine or ten, so I knew it would be difficult to do, especially from a financial perspective (especially if I tried to bring a group of musicians from the UK). So I started to "put out some feelers" and research possibilities. In April 2024 I embarked on a "research" trip of some of the contacts I had made in. Over the course of 10 days, I visited Rome, Prague and Berlin and played with three groups of musicians. The set list I gave all of the bands had songs from each of the genres that I release. I wanted to see if it was possible that one group of musicians could be versatile enough to switch between reggae, blues, latin, ska, funk etc. In Rome, I played with a group of musicians gathered together by my "first call" trombonist, Michele Fortunato who is based just outside of Rome. For Prague, my friend Robin Marhold (from Second Shot), introduced me to Honza Vedral. Honza expressed a lot of interest in the project and pulled together a group of eight or nine musicians. In Berlin, I met up and played with the band "The Magic Touch" who are seasoned ska and reggae players. It was interesting because The Magic Touch play together all the time, the guys in Prague and Rome play together less often and it would be logical to try and play with a band that play together often.
However the standard of musician and professionalism was such that they were all very well prepared. Each group of musicians had their strengths and weaknesses, but they were all capable of adapting to each style that I gave them to play. So, it was a very worthwhile trip. Unfortunately, I've not had the opportunity to play with the guys from Rome yet (I really hope to one day – they were excellent). But with the Berlin and Prague guys, we had a few hours rehearsal with each band when I first visited in April (but bear in mind that this was rehearsing a "sample" of quite a few different genres, so not really a full rehearsal), then one more (three or four hour) rehearsal ahead of the first show. This is made possible by a lot of preparation in advance. Because I have recorded all of the material, I am able to "bounce out" the individual parts, so that each musician can hear what they need to play, plus for the horn section, we are able to create charts for them to follow. The charts are really useful, we had the situation in Prague for the Junior Dell gig where the baritone saxophone player fell ill on the day of the show and we were able to contact a replacement musician who played the show without a rehearsal.
Lots of your songs from production of Original Gravity are covers of well known singles remade to ska or reggae. Do you need any permission from author or rights holder to record it and than to relaese it or not, becasue that songs are in different music genre? And by the way, how did you get it to the idea of making covers?
The first record I released was by Floyd James & The GTs. On the A-side was an original song called "The Switchback". I needed a B-side and remembered that I had an old recording I'd made of "Green Onions", so I decided to put it on the B-side. Once it was released, I realised that the record was mainly selling for the B-side cover version (although a few of well-respected UK club DJs were playing the A-side). I took note of that information. I didn't actually release another cover for about three or four more releases, but I caught onto the fact that producing covers could help expose the original material more, so I did a few more and continue to do so. Although I have just completed a period of time when I produced around 30 original tracks over the space of around three months without a single cover included. I didn't do this intentionally and didn't even realise until a few weeks ago when I was looking back over my recent release schedule. I enjoy covering tunes and "twisting them" into a new genre and I think it's cool that my output is around 60% originals and 40% covers. I don't have a method at all for picking covers – I will just hear something somewhere and I might get the idea of how it might work in a different style and almost everything will! To release a cover, I just have to pay a license fee to an organisation in the UK called MCPS. Once that's done, they collect the relevant royalties on behalf of the rightsholder. It's quite a straight forward process really and it's not too expensive to do either fortunately.
Where did you meet Junior Dell? Because for lot of people is very interesting, that quite young guy from Jamaica is singing early reggae and 60's ska, which are the styles, that jamaicans in his age don't listen at all, because this generation is influenced mostly by dancehall and most of them have never heard such old kind of reggae music and he seems to be exception?
I "met" Junior Dell online during one of the lockdown periods. I was trawling the internet looking for a Jamaican singer who I could work with to make authentic sounding ska and reggae that sounded like it came from the original period. We worked together on many projects remotely ever since. I had spoken to him many times on the phone, but the first time I met him in person was when I picked him up from Prague airport a couple of days ahead of our first show! You are right about Jamaicans of his age being a bit disinterested in the older styles and Junior is definitely a dancehall fan too, but he already had a good basic knowledge of the ska, rocksteady and reggae genres (having spent time studying music in Kingston) and I am introducing him to new material all the time. Not to mention the exposure to the music that he is getting from the DJs who play at the shows we've done.
Beside, that you run record label, you are also teaching music lessons, so basically music is not only hobby, but your full time job. Can you imagine if you wouldn't be teaching music, that you could earn for living as musician?
Apart from the odd times where I need to cover a tutor who is off work due to sickness, I haven't taught regularly since 2019, although that looks set to change within the next few weeks we have a tutor leaving and I will need to cover his lessons until I find a replacement. So the school usually runs without me and the classes are run by other musicians. Several of whom I taught from an early age (which is really nice from the perspective of continuity). So in the past few years, my involvement in that business has been mainly as a director. We also have rehearsal rooms, a recording studios and an online business selling accessories (It's called Guitar Strings & Things). So there are other aspects of the business that I have to "keep an eye on", but most of the time, they all run without me being involved on a day to day basis. The majority of my time is spent on producing music. I could survive by only producing records, but I don't think it would be viable if I was trying to survive by playing live shows!
Within Original Gravity you are also doing lot of soul, funky or latino stuff. What do you think is connecting these genres with jamaican music, what has common according to you?
What connects all of these styles is african music, the traditions of african griots (troubadors) and subsequently, the influence of Blues. I am a big fan of Blues music, particularly the Chicago Blues of the mid 1950's to mid 1960's. All of the genres that you mention are heavily influenced and have deep roots in the blues that can be fairly easily traced. The latino music has quite close ties to jamaican music as well, particularly in the horn section for example, I could swap the horn parts around between a latin track and a ska track and they would fit both styles quite well.
You have played several times in Prague like a DJ in Second Shot, last summer in Malostranská beseda, in September with Junior Dell and you came back in November to join Mr. Symarip again in Malostranská beseda. Do you have some special relationship to our city or Czech republic, that you are returning so much?
Yes, that's true! Between September 2023 and November 2024, I visited Prague on ten separate trips and in total, I've maybe spent around two months there. I met a Czech couple Daniela & Libor a long time ago when I was travelling in Bolivia, we stayed in touch. Libor is originally from Mšeno (I have now also spent time there and the surrounding area), but he studied, worked and lived in Prague for many years. He ended up working in many locations around the world, but he returns most years to Prague for a few weeks. So the original trip in September 2023, was to meet up with Daniela and Libor. But a few months before that trip took place, I was contacted by Robin & Tereza at Second Shot (in Žižkov). They wanted to stock Original Gravity releases, so we made a deal. Later I mentioned that I would be in Prague and they invited me along to make a presentation evening and talk about the record label. I really enjoyed this and started to make new friends and contacts from there. Then I was invited to DJ at the Prague Reggae Weekender in October 2023 and then I started to think about the possibility of playing live shows in Prague, especially after I had been introduced to Honza Vedral.
Around the time that I was introduced to Honza, I also came to Prague to see the Roy Ellis show at Malostranská beseda in November 2023. A couple of days after the show, I had a meeting with Honza and during the meeting, I kind of pointed out where I thought he could improve the band that backed Roy and I managed to volunteer myself to be involved the next time that Roy came back to play his next show. So over the last eighteen months, Prague has become a bit of a "second home" to me (with Second Shot being somewhere I can always drop in on and hang out). Prague is quite easy for me to get to, it's got great architecture and culture, a nice "laid back" vibe. People are generally open and friendly and I've gotten to know quite a few people there. It also helps that many people speak English because my Czech is terrible (as I'm often told). I've also managed to visit a few national parks and the countryside is very beautiful. And of course, the beer is pretty good.
Bob Marley Tribute (8.2. 2025) - Lisabon / Portugalsko
Tak jako před třemi lety, jsem se letos v únoru opět vydal na jih Evropy se trochu ohřát v pro nás jarním počasí a hlavně navštívit moje kamarády a fanoušky fotbalového klubu C.F. Os Belenenses, který sídlí v lisabonské čtvrti Belém. Jak už jste jistě pochopili tento report bude z Portugalska, kde se mi tentokrát podařilo perfektní načasování mojí návštěvy, jelikož jsem měl možnost zúčastnit se famozní reggae party při příležitosti 80 let od narození Boba Marleyho, která byla pro mě natolik nezapomenutelným zážitkem, že se o ní s vámi musím podělit tímto článkem. Můj příjezd začal v turbolentním tempu hned po příletu, kdy po vyzvedntí mojí maličkosti z letiště, jedeme rovnou směr Belém a vyrážíme na páteční fotbalové utkání, které nakonec zakončujeme ve fanouškovské klubovně přímo v útrobách stadionu, kde se pije až do brzkých ranních hodin. Mimochodem, zde je mi představen jeden ze starých lisabonských skinheadů, který se koncem 80. let snažil šířit myšlenku SHARP, jelikož jak je známo, většina tehdejších skinheads byla těžce doprava. Diskutujeme i přes nedostatečný level angličtiny skoro hodinu a půl a já začínám cítit, že jsem v pravý čas na pravém místě. Druhý den po nezbytné prohlídce míst, kam jsem se při mé první návštěvě Lisabonu nedostal, vyrážíme opět na pivo do místního komunitního centra v Belému, kde se setkáváme s dalšími známými a po pár pivech vyrážíme do centra, kde se odehraje zmíněná reggae party. Jedeme autem asi v pěti lidech a tady musím udělat menší kulturní vsuvku, v Portugalsku je totiž tolerance alkoholu za volantem, kdy do určité míry dostanete pouze pokutu, navíc policie tu nečíhá na řidiče na každém rohu a tak to mají místní pěkně na háku a řídí bez ohledu na to, kolik toho už vypili nebo vyhulili, ano joint za volantem také není vyjímkou :-D Nechci generalizovat, možná to není praxí u všech ale moji portugalští přátelé to praktikují celkem často :-D A tak jedeme, včetně řidiče všichni s promilí v krvi směr centrum. Po asi 15 minutách jsme na místě, akce se odehrává v budově, která připomíná spíš školu a která dřív sloužila místním tiskařům. Samotný sál o něco větší, než naše Malostranská Beseda se nachází v jejím posledním patře. Je něco kolem 20:00, čili je ještě poloprázdo. Po stranách sálu jsou stolky s merchem pořádajícího sound systému Mindel Reggae Familia Soundsystem a další prodejci s různými etno proprietami a podobným zbožím, nechybí ani občerstvení v podobě pro nás středoevropany neznámých jídel původem z Kapverd a jiných částí Afriky. To, že Portugalsko stále neztratilo určité kulturní spojení se svými bývalými africkými koloniemi je znát i zde, kdy dobrá šestina návštěvníků jsou černoši a mezi nimi i dost rastamanů. Na začátek rozehřívá zatím prořídlý dav DJka (chcete-li při zachování správného reggae nazvosloví - selectorka) a musím říct, že má celkem zajímavý set a do určité míry je to i pohled na reggae z ženské perspektivy, pouští jemnější věci, někdy až na hranici lovers rocku (což, je subžánr reggae, který moc nemusím) ale ve výsledku to není vůbec špatné a vystihuje to, že večírek teprve začíná. Musím zmínit jednu zásadní věc a to je soundsystem jako takový, před podiem je stěna z repráků, pravý nefalšovaný soundsystem, tak jak to má na pořádné reggae party být. V Portugalsku totiž většina reggae kolektivů má svojí vlastní aparaturu tvořenou z více jak deseti repráků. Netvrdím, že u nás bysme na to nenarazili také ale na většině reggae akcí, co jsem navštil (snad kromě festivalů), soundsystem resp. stěna z repráků prostě chyběla. No a jelikož šlo o oslavu 80 let od narození krále reggae, byla tato akce naplánována do nejmenšího detailu, kdy se např. na stěně nad východem ze sálu promítaly záběry z koncertů Boba Marleyho a scény z dnes už zásadních reggae filmů, jako např. Rockers.
Bylo vidět, že pořadatelé do toho dali úplně všechno a mysleli i na nejmenší detaily, jako např. natáhnutí červených, žlutých a zelených pruhů láky mezi ochozy, aby před prostorem soundsystému vytvořili dojem nízkého stropu a komornější vnímání samotného dancehallu. Minuty se pomalu blíží k desáté hodině a sál už začíná být celkem slušně zaplněný a pomalu se tvoří první hloučky tanečníků, které se do dalších minut zvětší natolik, až se vytvoří dav a tak se odvaží stále další a další návštěvníci a ledy studu povolují a všichni se začínají vlnit a hopsat v rytmech roots a dubu.... večírek začíná! Tady asi těžko popíšu každou jednotlivou hodinu a selectory ale dá se říct, že to byla jedna z nejlepších selekcí, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Každý selector měl svůj vlastní osobitý styl. Na začátku zněl hodně rub-a-dub z 80. let a klasický dub ve sylu King Tubby nebo Scientist, pak už jsem si spíš užíval muziku, než to, kdo co konkrétně hraje. Sálem na začátku znělo hodně roots ze 70. let ale i britský dub ve stylu Brother Culture, Mungo's Hi-Fi nebo Zion Train. Někdy po půlnoci se toho chopili deejays (rozuměj MCs), většinou umělci původem z Afriky, potažmo býv. portugalských území a tak jsem měl možnost poprvé v životě slyšet raggamuffin v portugalštině. Deejays mohlo být zhruba tak 3 až 4 a diktovali celkem solidně. Samozřejmě nechyběly ani nezbytné vracečky na začátku songu a následné puštění desky znovu s davovým pokřikem "rewind!", prostě všechny nezbytnosti, které ke kultuře reggae soundsystémů patří. Zazněl prakticky průřez od 70. let, až po dnešní jamajskou produkci jako např. Chronixx, či Protoje, mimochodem tady jsem "objevil Ameriku" v podobě pecky "Spanish Town Rockin'", která mě dostala totálně do kolen. Čas od času nechyběl ani Bob Marley, což byla tak trochu povinnost. Velkou radost mi udělalo zahrání "54-46 Was My Number" od The Maytals, kdy týpek vedle mě s rovným kšiltem a kudrnatou řepou, při spatření mého pola Lonsdale, vyhrnul rukáv a ukazuje mi vytetovanou Trojan helmu :-D, nicméně to byl asi jediný song, který se blížil skinhead reggae. Naopak co nehráli skoro vůbec byl dancehall, malinko jsem čekal třeba něco z 90. let, kdy bylo ragga pro svět žhavou novinkou ale toto byla "strictly reggae party". Selectors promlouvali imporvizovaně i mezi jednotlivými tracky, nebo přímo do nich, nechybělo nezbytné pálení Babylonu :-D hesla proti fašismu a rasistům. Lidí v dancehallu neubývalo, naopak jsem měl pocit, že s každou další hodinou blížící se k ránu, jich snad i přibývá. Snad nikomu až na mě nedocházela energie a tak jsem někdy v 01:30 zůstal už jen na vodě :-D Asi je to temperamentem latinos z jižní Evropy ale sál byl narvaný tanečníky až do konce, žádné řídnutí davu se nekonalo a kdyby soundsystem hrál až do rozbřesku, tak věřím, že lidí bude pořád stejně. Jak se říká v Portugalsku zkrátka pořádná "padrada". Musím uznat, že dlouho sem neslyšel pohromadě tolik mých oblíbených pecek, což ještě mnohem víc umocňovalo samotný prožitek z téhle akce, buď už mám toho tolik naposloucháno, nebo se mi prostě jen trefili do vkusu. Něky v 5:00 ráno zazněl z repráků "Redeption Song" od krále reggae, kterým Mindel Reggae Familia Soundsystem, vzdali hold této legendě a krásným gestem ukončili celou akci. Na konec ještě přišlo společné focení všech zúčastněných před soundsystémem, což jsem např. u nás snad nikdy nezažil a pomalý rozhchod. Nechci se nikoho z domácí reggae scény dotknout ale myslím si, že z lisabonské scény si můžeme vzít hodně inspirace. Za mě nezapomenutelný zážitek a tímto bych chtěl poděkovat Francescovi a Afonsovi a všem z Belému a Furia Azul, jeslti to čtete (samozřejmě za pomoci překladače), že jste mě sem vzali.... Top padrada amigos, obrigado!!!!
The Offenders slaví letos 20 let existence a k tomuto výročí nám naservírují v pořadí již desáté album. Kapela vznikla v roce 2005 v italské Consenze, kde působila do konce roku 2008, kdy se její členové přestěhovali do Berlína, který se stal jejich novým domovem. Do té doby stihli ještě v Itálii vydat svoje ikonické první album Hooligan Reggae z roku 2007 se stejnojmenným hitem, díky kterému pomalu prorazili na evropská podia. Letošní novinka Storm Over The Mainland vyjde v půli února u německého Sunny Bastards Records a kapela o ní prozradila, že se bude jednat o jednu z jejich nejrozmanitějších desek, která má zachytit všechny jejich dosavadní polohy od ska, folkpunku, punkrocku a skapunku. The Offenders se od alb Class Of Nations z roku 2019 a zatím posledního Orthodoxy Of New Radicalism postupně začali přesouvat od jejich osobitého ska a 2tone, čím dál tím víc k punkrocku a překvapivě i folkpunku, díky zapojení mandolíny. Postupná přeměna k směrem k punkrocku vlastně ani není tak překvapivá, jelikož byla znát minimálně už od alba Generation Nowhere, kde se čím dál tím víc prosazovali prvky punku, nicméně ska hrálo u kapely stále hlavní roli, i když se postupně přesouvala víc ke kytarovějšímu soundu, který u ní v poslendích letech začal přirozeně převládat. Proto neberte jejich žánrovou změnu jako "zradu" pro všchny ortodoxní rude boy fans, protože jak už bylo vidět v předchozích letech kapela k tomuto pojetí postupně a pomalými krůčky směřovala sama. Nicméně, že i po letech stále umí zahrát perfektní ska nám dokázali ochutnávkou z nové desky v podobě songu Partizani in Budapest, kterou můžete shlédnout zde. Novinku Storm Over The Mainland seženete v distribuci německého Coretex Records, jak na vinylu, tak i klasicky na CD.
The Chains jsou nová krev z dánské Kodaně, která konečně po letech přináší na evropskou offbeat scénu dirty reggae sound s nádechem toho s čím, před více jak dvaceti lety začali Aggrolites. Upřímně řečeno early reggae kapel věrných původnímu boss soundu máme v Evropě a především ve Španělsku poměrně "dost" ale už dlouho tu chyběla kapela, která by se za každou cenu nesnažila o retro sound alá skinhead reggae 1969 a právě takovou kapelou jsou The Chains. Toto kombo tvoří celkem šest muzikantů různých generací, kteří prošli za posledních třicet let mnoha dánskými ska & reggae kapelami, ty nejstarší z nich jsou ve scéně aktivní dokonce už od 80. let a přináší do kapely mnoho vlivů a zkušeností, což je ostatně slyšet i na samotné desce. Novinka a zároveň jejich debutové album Crying On The Dancefloor vyšlo na podzim 2024 na značce Black Cheese Records a najdeme na něm celkem 12 tracků v moderním offbeat kábátě. Jak už jsem naznačil v úvodu, styl The Chains by se dal charakterizovat jako dirty reggae, nicméně ne tak úplně. Jejich sound v sobě zahrnuje i vlivy rocksteady a něco málo ska/2tone, přesto tím spojujícím prvkem, který se prolíná všemi těmito polohami, je především typicky hrubý špinavý reggae sound s punkovým nádechem, založeným na absenci dechů, které bravůrně nahrazují kytary a klávesy, které tomu dodávají určitý 2tone feeling. Opět se tak potvrzují moje slova o tom, že dobré ska, nebo reggae jde i bez dechů a u ska to platí dvojnásob. Nicméně The Chains nejsou jedinou dánskou dirty reggae kapelou, pokud vás tato recenze navnadí a já věřím, že ano, protože jde o opravdu dobrou kapelu, tak určitě zapátrejte po Leo & The Lineup, kteří jsou vznikem o víc jak dekádu starší kapelou ale za to stejně kvalitní. Tolik tedy k úvodu, pojďme teď rozpitvat ty nejsilnější věci z alba Crying On The Dacefloor! Prvním z nich bude otvírák celé desky "My Baby Is a Hooligan", typický dirty reggae track s příjemnou melodií na klávesách a charakteristickou "přeskakující" offbeatovou kytarou, přesně ta věc, která vás navnadí v poslechu pokračovat. S následující "Every Hour On The Hour" se rozhoupeme v rytmu rocksteady, i když i tady to chytá díky kytarám uričitý punkový feeling a místy mi to docela připomíná reggae & ska songy z tvorby Tima Amstronga (Rancid). Že dobré ska jde i bez dechů se můžete přesvědčit hned v zápětí v tracku "The Kid Got That Fire". Co si představit pod pojmem dirty reggae, pochopíte u songu "Daddy Got A Gun", hutná hrubě znějící melodická kytara, která je přesně tím "punkovým" prvkem, který se neohlíží na to, jestli to takhle znělo v londýnských tančírnách v roce 1969, výrazné hamond klávesy v podkresu a ještě výraznější v refrénech a basa co boří stěny, to už je více méně samozřejmost! Jak je pro kvalitní track důležitá práce back vokálů se přesvědčíte v rocksteady válu "Stone Cold Killer", který se díky tomu dostává z průměrnosti do mnohem vyšších sfér. Velice příjemnou a oddychovou věcí je song "Crying On The Dancefloor", stěžejní track celé desky a moc povedená reggae pecka, ostatně přesvědčit se můžete sami, protože tento singl má video na youtube. Ovšem můj nejoblíbenější track, který v sobě má všechno to, co jsem o The Chains napsal v úvodu je "Poison", bravůrní a učebnicová ukázka špinavého reggae, která v sobě skrývá samotné Rancid, jelikož jde o cover jednoho z jejich songů. Tady je prostě vše... hlasitý vokál a refrény, opět hrubá melodická punky kytara doprovázející reggae sound a pod tím vším hamond klávesy.... prostě music for rude boys! Nakonec vás opět odkážu na další video a to k songu "So Unkind", abyste mi dali za pravdu, že dobré ska/2tone nepotřebuje dechovou sekci. A tímto bych tuto pitvu asi ukončil, víc nemá cenu prozrazovat. Album Crying On The Dancefloor mi udělalo neuvěřitelnou radost, dlouho jsem čekal, kdy se někdo vytasí s kvalitní dirty reggae deskou a tahle dánská banda mě příjemně překvapila, protože už jsem začínal mít pocit, že tento subžánr je pod množstvím všech těch autenticky znějících trad. ska & early reggae kapel, pomalu na pokraji klinické smrti. Neváhejte a po desce Crying On The Dacefloor sáhněte, určitě nebudete litovat. Dávám 9 z 10 a to zcela zaslouženě!
