Punkový kotlíkáři... aneb folkpunx not dead!

V tomto článku bych vám chtěl představit, kromě stručné historie folkpunku, která ani není tak historií, jako spíš výčtem mých oblíbených interpretů a kapel, pár těch o kterých si myslím, že stojí za to se po nich poohlédnout. Pojem folkpunk je pro mnoho lidí stále zvláštností ale pro mě a mnoho dalších punx se stal tak samozřejmým subžánrem, jako např. crust nebo oi!. I folkpunk má mnoho podob, od té čistě písničkářské, kde jde v podstatě jen o sdělení, až po tu tradičnější, která se kromě punkového přístupu od klasického folku vůbec neliší, až k té, kde v kombinaci převažuje buď punk nebo folk, nebo jsou v naprosté rovnováze, nebo jde o punk hraný na tradiční akustické nástroje. Může se zdát, že folk je punku natolik vzdáleným žánrem, že nemůžou mít nic společného ale podíváme-li se do hudební historie, vliv folku se dá vystopovat už ke kapelám, které předznamenávaly punk, jako byly např. Velvet Underground, MC5, nebo New York Dolls, kteří byli ovlivněny, mimo jiné i folkaři 60. let, jako byli Bob Dylan nebo Donovan and The Fugs. Historicky prvním počinem kombinující punkový étos s folkem bylo EP v Londýně narozeného písničkáře Patricka Fitzeralda - "Safety Pins Stuck In My Heart", které neslo podtitul "A love song for punk music", vyšlo v roce 1978. Opravdový nástup prolínání folku s punkem ale přišel pozvolně, až počátkem 80. let. Jednou z nejvýraznějších kapel té doby byli londýnští The Pogues, kteří se inspirovali irským folkem. Kapela vznikla v roce 1982, dohormady jí dali Shane MacGowan a Jem Finer, kteří spolu předtím hráli v kapele Millwall Chainsaws. MacGowan musel kapelu v roce 1990, kvůli problémům s alkoholem opustit. Po jeho odchodu se ke kapele na krátkou dobu připojil i Joe Strummer, který v letech 1991-1992 zastával post zpěváka. Pravdou

Attila The Stockbroker

ale zůstává, že problém s alkoholem měla později celá kapela. The Pogues se v roce 1996 rozpadli, na podia se opět vrátili až v roce 2001, kdy se ke kapele znovu přidal i MacGowan. Další výraznou postavou byl T.V. Smith, původní člen The Adverts, kteří se proslavili v roce 1977 singlem "Gary Gilmore's Eyes". Po rozpadu The Adverts koncem roku 1979, zakládá T.V. Smith's Explorers, během toho také začíná vystupovat solo za doprovodu akustické kytary. Jeho první deska "Channel Five" přišla v roce 1983. Na druhé solo album si museli fanoušci počkat dlouhých devět let, potom, co se mu rozpadla jeho další kapela The Cheap. T.V. Smith je aktivní dodnes, zatím poslední počin, "Land of the Overdose" vydal v roce 2018. Vliv folku ale nerezonoval jen na Britských ostrovech. Jednou z prvních kapel ve Spojených státech byli Violent Femmes z Milwaukee, kteří vznikli o dva roky dříve, než The Pogues. Kapelu založili basák Brian Ritchie a bubeník Victor De Lorenzo, během doznívající první vlny amerického punku. Začínali hraním po kavárnách a na ulicích Milwaukee, kde si jich všiml James Scott z The Pretenders, který je ještě ten den, přizval jako předskokana jejich koncertu v Milwaukee. Kapela debutovala v roce 1983 self-titled albem "Violent Femmes", po vydání desky "Hallowed Ground" se začali stále více posouvat směrem ke country. V Anglii se mezitím po průkopníkovi Patricku Fitzeraldovi začali objevovat další folkpunkový písničkáři. Mezi nejvýznamnější patří i Attila The Stockbroker (vlastním jménem John Baine), který začal od roku 1980 vystupovat s mandolínou. Než se dal na solovou dráhu působil koncem 70. let v punkových kapelách English Disease a Riot Squat. Jeho texty byly v době vlády neoliberální "hrdinky" Margaret Thatcherové, která dláždila cestu hlavně těm co měli tučná konta, nekompromisně levicové, což se promítlo i ve vystupování s podobně laděnými punkovými kapelami, jako byli např. Newtown Neurotics. Jeho první počin EPčka "Cocktails" a "Rough, Raw and Ranting" vyšla v roce 1982. Attila se kromě hudby věnuje i poezii, vydal celkem osm básnických sbírek z nichž první "Cautionary tales for Dead Commuters" vydal v roce 1986. Pravděpodobně nejúspěšnější figurou na britské folkpunkové scéně 80. let byl Billy Bragg. Jeho písně mají dodnes velký dopad na mnoho (nejen) punkových kapel, které je často přebírají. Songy jako např. Have And To Have Not, Power In The Union, nebo Which Side Are You On?, předělali Lars Fredericksen and The Bastards, Tim Amstrong z Rancid, Brigadir nebo němečtí Blechreiz. Bragg začínal svojí hudební kariéru v roce 1977 v punkové kapele Riff Raff, v roce 1981 se přihlásil do britské armády, ze které se po absolvování tříměsíčního výcviku, aby se dostal zpět do civilu, musel za 175 liber vykoupit. Po opuštění armády si začal odbarvovat vlasy a za doprovodu elektrické kytary vystupoval v londýnských ulicích, brzy se na světe objevilo jeho debutové album "Life's a

Billy Bragg

Riot With Spy vs. Spy". I Bragg měl podobně jako Attila levicově laděné texty, navíc v roce 1984 (podobně jako The Redskins) vystupoval na podporu stávkujících horníků. Britský, respektive irský folk rezonoval i za oceánem, což vzhledem k početným irským komunitám v USA a Kanadě, není zas tak překvapivé. Devadesátá léta přinesla vlnu zájmu o celticpunk, který dal vzniknout dnes již zavedeným kapelám, jako jsou Flogging Molly, kteří vznikli v roce 1997, původně v Dublinu ale později se přesunuli do Los Angeles, v Massachusetts se o rok dříve dali dohromady Dropkick Murphys, kteří mají ze všech celticpunk kapel asi největší komerční úspěch. Stejná vlna zájmu postihla i Kanadu. V roce 1990 vznikají v Kingstonu nedaleko Toronta The Mahones (vřele doporučuji, nenajdete lepší celticpunk), v roce 1992 ve Vancouveru The Real McKenzies. V roce 1994 byl v Indianě založen label Plan It X Records, který se na určitou dobu stal synonymem pro mnoho amerických folkpunkových kapel. Konec 90. let také patří jedné z nejvýznamějších kapel žánru, newyorským Gogol Bordello, kteří se dali dohormady v roce 1999 na Lower East Side, kolem na Ukrajině narozeného frontmana Eugena Hutze, možná právě tento fakt má tak zásadní vliv na jejich inspiraci východoevropským folkem a jejich styl, který nazývají gypsypunk. Gogol Bordello ale nejsou jedinou kapelou ovlivněnou východní Evropou, gypsypunk inspiroval další kapely, jako např. jejich newyorské kolegy Golem, kteří vznikly v roce 2000. V nultých letech se stalo dalším významným centrem západní pobřeží, kde byla folkpunková scéna částečně ovliněná crustem a subkulturně z něj vycházela. Spoustu tamních kapel hraje, kromě klasického folku v podstatě punk hraný na tradiční akustické nástroje. Folkpunk je v USA také úzce spojen se subkulturou tzv. gutter punks / travelling kids, což je jen jiný výraz pro crusties, kteří cestují napříč Amerikou na nákladních vlacích nebo stopem, na živobytí si vydělávají občasnými brigádami, spí po squatech nebo venku, vysedávají se svými psi na ulici a žebrají o drobné a jsou cítit na metr daleko. Není ale vždy pravidlem, že gutter punk musí být nutně punkerem ve smyslu hudebního fanouška, spousta z nich si toto zvolili jako svůj životní styl. To by bylo jen stručně k folkpunku jako žánru a pár jeho zásadním interpretům. Pojďme se teď podívat na pár kapel, které byste podle mě neměli přehlédnout.

Days'n'Daze

Days'n'Daze, patří podle mě k jedněm z nejlepších folkpunkových kapel vůbec, jsou přesně tím, co si pod tímto pojmem vybavím. Hrají převážně rychlý, někdy téměř až akustický "punk", kde nechybí kytara, valcha, ukulele, trumpeta a DIY basa sestavená z plechového škopku násady od koštěte a lanka. Jako svojí největší inspiraci uvádějí Leftover Crack, kterým dokonce hostovali na desce "Constructs of the State" z roku 2013. Kapela samotná vznikla v roce 2008 v texaském Houstonu, do dnešní chvíle mají na kontě devět alb. Ve svých textech se kromě tradičních anarcho-punkových témat zabývají i životním prostředím, závislostí na alkoholu, životními problémy apod. U nás jsme je mohli naposledy vidět v roce 2018, kdy navštívili Fluff Fest v Rokycanech, kde sklidili ohromné ovace.

https://daysndaze.bandcamp.com/

My Pizza My World

My Pizza My World je vedlejší projekt některých členů Days'n'Daze, ovlivněný víc bluegrassem a country. Já jsem si je zamiloval především díky banju, které je jejich nejvýraznějším nástrojem, který doprovází ukulele. Debutovali v roce 2015 mini-albem "Eat It!", kromě toho vydali ještě desku "What The Fuck Is Going On?" a split s kapelou Stick & Poke. Nemůžu si pomoct ale jejich hudba, je opravdový redneck folkpunk, takže pokud jste z vesnice, celý den trávíte s traktorem na poli, večer si opékáte brambory ve vyhasínajícím ohništi, o víkendu vyrážíte na čundr a podobně jako mě, vám čouhá sláma z bot, My Pizza My World vám budou výborným soundtrackem.

https://mypizzamyworld.bandcamp.com/

We The Heathens

Z amerického Wisconsinu pochází další skvělá kapela We The Heathens. Hrají svižnější folk s nepostradatelným punkovým duchem ve složení kytara, housle, čelo a mandolína. První DIY EP "Stench of a Thousands Farts", které bylo vypáleným CD-R, vypustili do světa v roce 2014. Ten samý rok vydali svojí první dlouhohrající desku self-titled album "We The Heathens", které byste určitě neměli přehlédnout. Celkem mají na kontě čtyři desky, z nichž poslední "Approaching Tunder" vyšla v roce 2019. I We The Heathens jste mohli podobně jako Days'n'Daze, vidět v roce 2018 na Fluff Festu.

https://wetheheathens.bandcamp.com/

Bob Wayne

Chlapík původně ze Seattlu, který je takovou punkovou verzí Johnyho Cashe. Poprvé o sobě dal vědět v roce 2006 deskou "Blood to Dust", od té doby vydal celkem deset alb a objel skoro celý svět. Vystupuje nejen jako solo písničkář ale i se svojí kapelou The Outlaw Carnies, se kterou dokazuje, že country není jen pro kamioňáky a rednecky volící Trumpa. Několikrát se zastavil i v České republice. Jeho muzika je pocta americkému country a rozhýbala by i nejkovanějšího metaláka.

http://bobwayne.com/

Jason and The Punknecks

Jason and The Punknecks je další kapela, která čerpá z tradice amerického country. Jejich muzika na rozdíl od Boba Wayna, není úplně klasické country plné veselých honky-tonk melodií. Country v jejich podání má mnohem temnější a ponurejší atmosféru, kterou dokreslují ne zrovna optimistické texty a rockovější aranže. S trochou nadsázky se o Punknecks dá mluvit jako o dark country. Kapela funguje od roku 2003, o dva roky později vyšla jejich prvotina deska "Outlaw Country". Působí v samotném centru country hudby v Nashvillu ale původ mají v Los Angeles. Na kontě mají celkem šest alb, z toho poslední počin "Homecoming Via Dolorosa" vyšel v roce 2019.

https://punknecks.bandcamp.com/

Tim Steinfort

Zpěvák holandských Discharger a našich domácích Haymaker Tim Steinfort, vystupuje, kromě v těchto skinheadům notoricky známým kapelám i jako solo písničkář v doprovodu aktustické kytary. Ve svém vedlejším projektu Tim Steinfort & The First Offenders se věnuje především folku a country. Nemůžu si pomoct ale trochu mi to připomíná Jenny Woo a její acustic oi!, i když podobnost je čistě jen subkulturní. Na kontě má dvě desky, "When The Rain Falls" a "We Have Angered The Gods", které vyšly v roce 2015 u Randale Records. Za pozornost stojí i jeho další solo tvorba, kde se dost často dotýká i socio-politických témat, i přesto, že sám sebe vnímá jako apolitického skinheada.

                                                                 https://timsteinforttheband.bandcamp.com/

Jenny Woo

Tady asi není potřeba dodávat něco víc, Jenny Woo se svým, do té doby pro skinheady netradičním folk projektem udělala díru do světa. Obdiv jí patří nejen za to, že se dokázala prosadit v žánru, kde je žen jako šafránu a dokázala tak rozbít zaběhnuté stereotypy a představy o renees, jen jako o "doplncích" skinheadů ale i za to, že přišla s něčím, co nebylo pro oi! scénu zrovna typické. Začínala v Kanadském Edmotonu, kde hrála s místními Kroovy Rockers. Se svým acutic oi! projektem začala vystupovat až v roce 2008. Mě osobně už její současná tvorba moc nezajímá a začíná u mě pomalu spadat do kategorie "mainstream oi!", nicméně její první dvě desky "Alberta Rose" z roku 2011 a "My Revenge", která vyšla o dva roky později, považuji za naprostou špičku.

Union Thugs

U skinheadů ještě malou chvíli zůstaneme. Dalším zajímavým folkpunkovým počinem je poměrně mladá kapela z kanadského Montrealu Union Thugs, kterou tvoří členové Action Sediction a punkových May Day. Action Sediction jsou aktivní členové kolektivu RASH Montreal, mezinárodních odborů Industrial Workers of the World a C.O.B.P (Výbor proti policejní brutalitě). To se pochopitelně odráží v textech, které čerpají inspiraci z politických témat a starých dělnických písní. Poprvé o sobě dali vědět v roce 2018 demem "On A D'affaire Icitte", které následovalo v červenci 2020 mini-album "Folklore Ouvrier", kde se opět objevily folkpunkové předělávky starých working class písní. Svůj styl popisují jako folk-oi! a pravdou je, že jediný folkový nástroj v jejich sestavě je tahací harmonika, občas doprovázená akustickou kytarou, nicméně aranže jednotlivých songů jsou přesně někde mezi folkem a punkem. Folk, dělnická hrdost a revoluční písně :-), to jsou Union Thugs!

https://unionthugs.bandcamp.com/

Les Clébards

Francie není zrovna zemí, kterou bych si spojoval s folkpunkem, na druhou stranu mě francouzské kapely dokázaly vždy příjemně překvapit a to platí i o Les Clébards. Kapela z města Fougéres v Bretani předvádí naprosto bravůrní folk, kde nechybí tahací harmonika, místy banjo, akustická kytara, to vše podbarvené svižnou punkovou melodií. Oni sami to nazývají "chanson punk". Každopádně, ať už svůj styl popisují jak chtějí, pro mě je to jeden z nejlepších folkpunků vůbec. Debutovali v roce 2008 deskou "Histoires De Trottoirs", od té doby jich nahrály celkem šest. Já osobně považuji za nejzdařilejší album "Le Gerne Humain" z roku 2011. Zatím poslední zářez, desku "On Attend..." vypustili do světa v roce 2017.

https://lesclebards.bandcamp.com/

Bostonskoe Čaye Pitiye

Z běloruského Minsku pochází kapela Bostonskoe Čaye Pitiye, (volně přeloženo do angličtiny "Boston Tea Party). Hrají klasický folkpunk ve stylu kapel, The Real McKenzies, Dropkick Murphys nebo Dreadnoughts, který doplňují banjem, tahací harmonikou a mandolínou. Co mě na této kapele baví nejvíc, je zpěv v rodné běloruštině, který jejich muzice dává úplně jiný rozměr a díky tomu nezní jako křečovitá napodobenina irské putyky. Bostonskoe se dali dohromady v roce 2013 a už po roce hraní vydali desku "Net puti nazad" (Není cesty zpět), zatím poslední album "Pět let na dne" jim vyšlo v roce 2018.

https://bostonskoe.bandcamp.com/

Asi jste si všimli, že v tom výčtu, chybí nějaká česká, či slovenská kapela. Musím se přiznat, že domácí folkpunk "scénu" (pokud se vůbec dá o něčem takovém mluvit) v podstatě nesleduji a až na pár vyjímek moc kapel neznám. I přesto mám pár typů, které stojí za poslech. Notoricky známou postavou punkového písničkáře s kytarou je slovenský Daša Fon Flaša, který brázdí Česko-Slovensko už přes deset let. Na anarcho-punkové scéně stojí za pozornost, dnes už dávno nefungující Tiranie Identity (2005-2011) a na ně navazující Hledání z Orlové, kteří odehráli svůj poslední koncert v listopadu 2018. Dalším podobným černo-rudým písničkářem je Oi! Oi! Piratoi, který začal být k vidění po vydání EP "První mixtejp" z roku 2014. I celticpunk si našel cestu do našich luhů a hajů, kde ho reprezentují např. českobudějovičtí Pirates of The Pubs, kteří jsou personálně propojeni s Budweis Drunken Bastards. První z nich vznikli v roce 2012 a mají na kontě dvě desky, ti druzí brázdí česká podia od roku 2018. Punk, jak je známo má mnoho podob a folkpunk je podle mě, jednou z těch nejzajímavějších, tak doufám, že jsem vám tímto článkem pomohl objevit zase pár zajímavých kapel. PS. Pátrejte po muzice a nebuďte líný jít do hloubky, protože kvalitní hudby je v dnešní době požehnaně a je na dosah ruky. A hlavně - neposlouchejte sračky!!!! :-)