Němečtí T-Killas vydali v březnu 2020 po dlouhých šesti letech svojí druhou desku s názvem Awareness. Album vyšlo v kolaboraci labelů Fire & Flames a Grover Records, jak na vinylu, tak i na CD a předcházelo mu EP Kicking The Pressure z roku 2017, které mohu jedině doporučit. Navíc s kapelou tu najdete i rozhovor, který jsem s nimi vedl před třemi lety. Album Awereness představuje celkem deset zářezů v rytmu klasického 3rd wave ska, dirty reggae, špetky punku a špinavého pouličního soulu ve stylu Skin-deep nebo The Redskins. Nemohu si pomoct ale v T-Killas vidím pokračovatele, dnes už dávno nefungujících Scrapy a i soundem a postoji jsou jim celkem podobní. Deska začíná trackem Kowalski, který přesně potvrzuje tu podobnost se Scrapy. Klasické street-ska doplněné jedním saxofonem. Prostě v jednoduchosti je síla a právě na tom T-Killas staví většinu svých songů, jedno ságo, klávesy, kytara, basa a bicí - nic víc, nic míň! To samé mohu prohlásit o následujícím tracku Dandy And Rude, který je také takovou jednoduchou ska úderkou. Špinavého "soulu" se dočkáte ve třetím songu Lonely Hearts, který ke konci přitvrdí do nekompromisního punku, doplněného saxofonem a backvokály, které tomu dodávají úplně jiný rozměr. Jak úderně deska začíná, tak rychle i zpomaluje, v tomto okamžiku přichází zbrždění a přechod do klidnějších vod early/dirty reggae v podobě tracků Running a Coming Home, které na mě zrovna neudělaly nejlepší dojem, což platí o většině jejich reggae věcí. Příjde mi, že se kapela, i když tuto muziku mají určitě rádi, nedokáže do reggae vcítit. V reggae na mě působí trochu křečovitě a bez nápadu. Mírné zklamání z jejich reggae pokusů, napravuje ska track ve středním tempu Do You Eat se zajímavým textem zabývajícím se dopadem masové produkce masa a agrokultury na životní prostředí a drobné zemědělce. Začínáme opět pomalu zrychlovat, další svižnější street-ska přichází v podobě songu Rudie's Struggle, který přes trochu zavádějící název, ve svém textu útočí na zažité stereotypy mezi mužským a ženským pohlavím. Následuje punkovější Calling For Stars s parádním refrénem vystihujícím každodenní kolotoč pracujcího člověka - "I don't get no money for my rent, I don't get no money till the end, this my bloody calling to get my sweet adoring!" Blížíme se ke konci. Předposlední song Gonna Go je taková hodně utahaná reggae ukolébavka, kterou jako sladká třešínka na konec, vystřídá další punková nakopávačka Riot Ground. Punkrock ve stylu "77", doplněný saxofonem a podbarvený klávesami, kde nechybí ani singalong refrény. Dát tento riot track na konec byla trefa do černého. Celkově vzato T-Killas nejsou žádným skajazzovým ani trad.ska souborem, jejich ska je hrubé a neotesané, bez složitějších aranží. Vlastně se dá říct, že je celkem jednoduché ale přitom naprosto geniální! Sázka na jednoduchost a přímočarost ve výsledku funguje úplně nejlépe, takže 9 z 10 mají zaslouženě.
Moji francouzští oblíbenci z Lyonu - Les Partisans, kteří se pohybují, někde na hraně mezi ska & soulem se na jaře 2020 opět přihlásili s další novinkou. V roce 2017, dva roky po jejich reunionu vyšlo album Rallumer Tous Les Soleils, které přineslo po dlouhých 15 letech opět nové songy. V březnu 2020 vydali ve spolupráci labelů Fire & Flames, General Strike, Kanal Hysterik a Maloka nové EP Encore & Toujours, které je tak dalším pokračováním jejich nového repertoáru. EP vyšlo jako picture disk na poměrně těžkém 7" vinylu v tvrdém papírovém obalu a obsahuje pouze dva tracky. Tím prvním je La bande son, kde se kapela pustila opět do jejich punkovějšího pojetí "soulu". I když on to v podstatě ani soul není, je tu zajímavá výrazná basová linka, která je hlavním motivem celého tracku a soulově pobrnkávající kytara. Dost mi to připomíná song Face au soleil z jejich staršího EP Les lendemains qui dansent (1998). Navíc text je opět takovou working class výpovědí o tom, jak bysme se rádi vyvázali ze všech těch hypoték, půjček a úvazků, na které zapomínáme jenom během víkendu, kdy společně zpíváme na koncertech "come on! come on!". Dalším je song Comme un diamant, který je poctivým punkem ve středním tempu. Ano je to pomalejší a nemá to takový drive jako při úvodním intru, které se kapele fakt povedlo ale track je to celkem melodický a kytarový, což není u Les Partisans úplně zvykem. Jenom ten text jsem bohužel moc nepochopil. Co dodat? EP Encore & Toujours sice nepatří k těm nejsilnějším počinům ale rozhodně ani k těm nejslabším a jak bývá u Les Partisans zvykem, nový singl většinou předznamenává vydání dalšího alba. Tak uvidíme, jestli se za rok, či za dva nepředvedou s novou deskou.
Žádné komentáře:
Okomentovat