Ke konci roku taky něco málo k zasmání.....věnováno všem vepřovejm hlavám, ignorantskejm tupcům ,"rádobyspasitelům" a těm který jejich kecům věří!

Mood Reaction

Tímto článkem bych vám chtěl představit první bělošskou reggae kapelu, vůbec. Mnozí budou mít na mysli určitě UB40, ti zběhlejší si asi vybaví Judge Dreada a jeho oplzlé slackness texty. Ti co mají na mysli Judge Dreada, jsou blízko ale stále to nebyl první bílý reggae interpret, i když pravda je, že i tato kapela pocházela z Velké Británie. Ovšem tou první vlaštovkou byla dnes již dávno zapomenutá kapela z anglického Maidstonu, Mood Reaction. Tahle pětičlená parta se dala dohromady na začátku 70. let (bohužel přesnější info se mi nepodařilo zjistit), tedy v době kdy na Britských ostrovech bylo reggae, žhavou novinkou. Jak je známo, v té době, kromě přistěhovalců z Jamajky, bylo reggae populární i mezi skinheady. Proto by se dalo předpokládat, že se Mood Reaction "rekrutovali" z řad skinheads, ovšem u téhle kapely je asi mnohem jednodušší odprostit se od všech škatulek, proto se tím dále nebudu zabývat. Repertoár kapely většinou zahrnovaly předělávky tehdejších reggae hitů, které uměli zahrát naprosto věrně i bez dechové sekce. Hráli songy jako Wet Dream od Maxe Romea, Sweet and Dandy (Toots and the Maytals), Liquidator (Harry J All Stars), Moon Hop (Derrick Morgan), Problems (Desmond Dekker) nebo Red Red Wine od Tonyho Triba, kterou později, také předělali UB40, čímž předčili původní originál.

klikni pro zvětšení

Nejen reggae ale také tehdy doznívající ska jste v jejich repertoáru mohli zaregistrovat, například písní Roaring Twenties (Skatalites), kterou začíná jejich živák z roku 1970, nebo trackem All Change for the Bakerloo Line. Zároveň to byla první bělošská reggae kapela, která vydávala u jamajského labelu, přesněji u Pama records. Mluvit o Mood Reaction v minulém čase není zas tak na místě, ačkoliv nehrají pravidelně, tak se nedá mluvit o úplném rozpadu kapely, na youtube můžete najít záznam z jejich koncertu z března roku 2008. V současnosti o kapele opět není moc slyšet. Nynější sestavu tvoří Wally Wallis (klávesy), Ernie Green (hl. kytara), Tim Skald (basa, vokál), Paul Dance (Bicí) a Ray Sprawson (rytmická kytara). Na tomto odkaze si můžete stáhnout jejich živák z roku 1970.
Mood Reaction - Live 1970


http://www.moodreaction.com/

Rozhovor - Simon (The Chancers)

Sice to není moje práce ale byla by škoda, kdybych se o tenhle rozhovor s váma nepodělil. Původně jsem ho objevil náhodou, při brouzdání po netu, na dnes již neaktualizovaných stránkách rudeboyska.wbs.cz. Jak to tak vypadá, jedná se o starší rozhovor s "nejmenším" "rude boyem" na světě, zpěvákem 2tonových Chancers, Simonem Ruffskankem. Předpokládám, že dodávat něco víc je asi zbytečný. Rozhovor pořídil před lety Honza Vedral. A pokud vás zajímá jaký to bylo v dobách největší slávy 2tonu, jak to chodilo ve starý dobrý Anglii před 30 lety, čtěte dál.

 
P.S. Vyserte se na všechny ty "chytrý" články o vzniku skinheads, zjistíte, že ne vždy to tak bylo....... a nezapomínejte bojkotovat RAC a podobný sračky, serte na předsudky a rasismus, nacionalismus, samozvaný morální autority a vůbec, buďte sami sebou!!!
STAY RUDE STAY REBEL!

Velký malý skinhead

Všichni se jenom patlají v tom, kdo je nácek, kdo není. Staví proti sobě různé názory a stejně se nejsou schopni ničeho dobrat. Zkusil jsem to jinak – chtěl jsem se dozvědět, proč se někdo rozhodne skinheadem stát, jakou v tom hraje roli kult těla, móda, násilí. Jaký je jeho životní styl, hodnoty. Simona Francise znám asi rok. Právě on mi dokázal, že skutečně existují nerasističtí a nenásilní skinheadi, kteří se drží jamajských a britských tradic popsaných na předchozích stránkách. Ano. E X I S T U J Í. Lidi, kterým říkám “hodní skinheads”, i když dobře vím, že žádný skinhead není ze své podstaty hodný. Tohle je point of view jednoho učitele angličtiny, který je jen tak mimochodem nejmenším skinheadem na světě. Nebo alespoň jedním z nejmenších. Skinheada, kterému za jeho 152cm nikdo nikdy nenadával do rasistů. 

Proč jsi vlastně skinhead?

Nešlo o nějaké koncepční rozhodnutí – je to spíš náhoda. Bylo mi tak jedenáct, dvanáct a zrovna se rozjížděl 2tone. A spousta lidí skinheady byla. Ne, že by to o sobě říkali – někdy prohlašovali, že jsou rudeboys, jindy zas mods. V té době to bylo trochu zmatené. Ale lidi se minimálně jako skinheads oblékali. Nosili martensky, někdy bombery, kratší vlasy a poslouchali hlavně 2 tone. A protože mi bylo těch dvanáct, spadl jsem do toho taky. Zasekl jsem se v tom na dýl, než ostatní. Pak jsem jednu dobu byl úplně mimo hnutí. Šel jsem kolem autobusové zastávky v Southendu a najednou někdo zařval: Podívej – to je ten nejmenší skinhead, kterého jsem kdy viděl.” Koukl na mě a začal zpívat: “Oi! Skinhead!” A tak jsem to na sebe vztáhnul a rozhodl se znovu stát skinheadem. Nevím, jestli jsem nejmenší, ale v mojí výšce jsou asi jen dvě procenta celé populace. No kolik takhle malých lidí znáš? Dannyho De Vita, Dudley Moore, nebo toho chlápka, co dělá za pokladnou v Tescu?

Jaktože to hnutí bylo tak početné, když mělo od začátku špatnou mediální pověst.

Náš kytarista Marco říká, že spousta lidí se ke skinheadskému hnutí nebo k mods přidala z části proto, že se jim prostě líbila hudba a z části kvůli tomu, že mohli v klidu nosit školní uniformu. Protože, když byl člověk punk, měl s tím každý den ve škole problémy, ale když si jenom trochu pozměnil školní uniformu, mohl tam v klidu chodit jako rudeboy nebo skinhead. Stačilo pár odznaků na blejzr a na baťoh. Marco si myslí, že i díky tomu bylo v Británii celé hnutí kolem ska tak populární.

Pořád si to nedovedu představit – spousta lidí se obléká jako skinheads, chodí na kapely, ve kterých hrají černoši a noviny mají titulky: “Sigh heiling rockers”…

Já byl v té době mladej, takže si to moc nepamatuju. Ale vzpomínám si, jak můj tatínek někde četl, že Madness jsou fašounská kapela. Což je samozřejmě blbost. Můj pocit je, že ta doba byla typická svou zmateností. O všem existovalo několik protichůdných zpráv. Ale něco bylo úplně jasné. Třeba, že The Specials jsou antirasisti, protože u nich prostě hráli černí i bílí. Na spoustě věcí, co si tehdy lidi mysleli se podepsala i studená válka. Byli přesvědčení o hrozbě jaderného útoku, o nuklerálních zbraních. A Specials nebo Beat o tom hráli. Byli proti rasismu, proti atomovkám, proti kapitalismu a proti komunismu. Ale zároveň se část skinheadů ze sedmdesátých let nechala zlákat National Front a lidi je vnímali jako nácky. Vzpomínám si, jak jsem jako malý seděl na nějaký podělaný hodině vyšívání a bavil se s kámošema o Bad Manners. Dostali jsme se až k tomu, co to znamená být skinheadem a tak podobně. A najednou na mě učitelka vyjela: “Ale ty jsi s Národní frontou, viď Simone?” Udělal jsem jenom: “Co?” A ona: “No chtěl bys taky mlátit Pakistánce, že mám pravdu?” Tak jsem jí řekl, že jsem sice skinhead, ale rozhodně ne nácek, že sama ví, že poslouchám černou hudbu. A ona mi odpověděla: “Ale no tak, to víš, že jsi! Černý ti nevaděj, jenom Pakistánci!” Tak co jsem jí měl na to říct? George Marshall napsal, že v té době spousta lidí chodilo po školách a pořvávalo: “National Front! National Front!” Ale doopravdy u nich nikdo nebyl. Šlo spíš o módu- lidi se o politiku moc nezajímali. Tohle je můj vjem. Bylo to prostě zmatený, spousta protimluvů. I když poselství 2tone zůstalo vždycky čitelné.

Co ta vaše móda? Co je na tom tak dobré? 

Především se v tom dobře cítím…

A není to moc… uniforma?

Vždycky máš spoustu možností – vypadat jako rudeboy, vypadat jako mod, vypadat jako skinhead. Samozřejmě, to oblečení v sobě má zakódováno nějaké sdělení, které jsme mezi sebou schopni rozluštit. Nejde ani tak o uniformu, spíš o jakýsi druh vlastní identity, kterou skrz to oblečení získáváš. Ale není to podmínka. Když se půjdeš podívat na koncert ska nebo oi!, taky tam každý nevypadá jako skinhead. Nemyslím, že to je uniforma v pravém smyslu toho slova. Lidi to necítí tak, že by museli něco určitého nosit.

Poznáte se třeba na ulici? Kdo je rasista a kdo ne?

Bez nášivek je to těžký. Asi poznám někoho, kdo se nezajímá o politiku a jde mu jen o hudbu. Vypadá víc jako tradiční skinhead- nemusí mít úplně holou hlavu, má na sobě košili Ben Sherman, haringtona, martensky, pár odznaků, šachovnice... Je to různý- Když potkáš někoho s bomberem, upnutými kalhotami, spuštěnými kšandami a čtrnáctidírkovými martenskami, je třeba větší pravděpodobnost, že je to nácek. Ale na druhou stranu – přesně takhle se oblékají i ultralevicoví skins, bitkaři. Takže žádné univerzální rozpoznávání nefunguje. Snad jen to, že většina lidí z lokálních scén se navzájem dobře zná.

Jak se k hnutí skinheads staví firmy, které pro ně vyrábějí oblečení?

Třeba Lonsdale se snaží vymezit – když se podíváš do katalogu, jsou v něm jako modely černoši i asiati. A například Doc Martens vydali celou knihu o historii jejich bot a v ní je i rozsáhlá pasáž o skinheads. Myslím, že s tím nemají problém.

Zajímavé je, že na českých stránkách je zmíněn maximálně glam rock…

Tak to je potom jen otázka dobrého marketingu.

Je pro tebe skinheadství móda? 

Spíš životní styl. Celý týden pracuješ, pak protancuješ noc na Sedmičce, možná jdeš na fotbal…

A co děláš, když tě tam někdo začne osočovat z rasismu?

To se mi nikdy nestalo! Byl jsem v Praze v jednom reggae klubu a vypadal jasně jako skinhead. Měl jsem kšandy, košili, Martensky. A přesto jsem celou noc tancoval s rómskou holkou. A nic. Nenosím po sobě keltský nebo hákový kříže a na zádech konfederační vlajku. A kupodivu – všem je jasný, že já nemám s rasismem nic společnýho.

Co si myslíš o skinheadských slečnách? Tobě se líbí?

Jestli mě přitahuje jejich styl? Hodně lidí si myslí, že je to dost divný – na hlavě krátký vlasy, vzadu delší, ve předu ofinka, a k tomu pejzy. Ale pro mě je to hodně atraktivní.

Nevíš, kde se tyhle účesy vzaly?

Tak to vážně nevím. Když jsem do toho spadnul, už tam byly. Dokonce je mělo několik holek ze školy. Víc jich ale volilo styl rudegirls – kratší vlasy zastrčené za ušima, ofinka… Ten typický účes vypadá trochu jako kombinace skinheads a starých mods. Jakoby si akorát vyholily to uprostřed. Ale myslím, že jeho vznik je jenom další náhoda.

Je skinheadské hnutí založeno na násilí?

Je s ním samozřejmě silně spojeno, protože vychází z britské pracující třídy. A právě násilí tvořilo novinové titulky. Ale když se ptáš na základy, musím říct: “Ne.” Ty tkví v identifikaci se skupinou, s hudbou, s módou. Ale možná, že když tě někdo napadne, máš víc jasno v tom, jak se budeš bránit. Násilí pro skinheads funguje i jako jistý druh eskapismu – tak, jako si mods užívali rychlou jízdu na skútru. Ale stejnou funkci má i protancovaná noc.

Takže když ses rozhodl stát se skinheadem, přistoupil si i na tenhle násilný podtón…

Jasně, ale mě bylo dvanáct! Mohl jsem chodit tak na školní disco, které stejně končilo v deset hodin a neprodával se tam ani alkohol! Ale když se strhla bitka s jinou školou, tak ano – mlátil jsem se s nimi. Když mám problém, chci se s ním vypořádat. A nezáleží na tom jestli jsem nebo nejsem skinhead. Tohle už jsem říkal tisíckrát- když jsi z Anglie a chceš se jít někam bavit, do některých putyk, tak se prostě dostaneš do určitých situací, v nichž musíš být tvrdý a nekompromisní. Tak to prostě je. Celá ta kultura, z níž povstali skinheads je založena na podezírání a nedůvěřivosti. Teď to možná zní, jako bych byl trochu víc doprava a říkal: “Víš, když seš Brit, musíš bejt drsňák!” ale takhle to nemyslím. Jsem prostě podezřívavý a zároveň hrdý na to, co ve skutečnosti jsem – nejmenší skinhead. Dává mi to sílu. Jdu po vzoru Blustera Bloodvessela z Bad Manners, který byl tlustý a zpíval song Lip Up Fatty. Jsem na to hrdý. A tohle mi prostředí skinheadů, punků nebo mods umožňuje. Být odlišný. Můžu se chovat, jak chci a lidi kolem mě to berou.

Honza Vedral

Report

Předvánoční ska v Rock Café

Yellow Umbrella
Discoballs
Dub Artillery
Green Smaroll
Basta Fidel

V pátek 9. prosince jste v pražském klubu Rock Cafe mohli vidět "přehlídku" toho nejlepšího, co na naší scéně vůbec je, spolu s drážďanskými stálicemi. Koncert německých Yellow Umbrella, za podpory kapel Green Smatroll, Basta Fidel, Discoballs a Dub Artillery. Samozdřejmě, že ani "redakce" Pork Pie zinu zde nesměla chybět a pro ty kdo se nezúčastnily, tu mám report. Začnu asi samotným klubem, protože to byla moje první návštěva po rekonstrukci klubu, okolo které se vedl i určitý mediální zájem, až to vypadalo, že chce radnice vypudit z Prahy vše co "smrdí" a nepřináší takový zisk, jako lobing obchodních řetězců, developerů a podobnejch sráčů. Nicméně vše dopadlo dobře a Rock Cafe funguje dál. A proto jsem čekal, že i klub bude vypadat jinak, ale opak byl pravdou, jelikož jediné, na čem se opravdu zapracovalo (a to velmi kvalitně) bylo odzvučnění, jinak vše až na pár detailů zůstalo při starém. První vystupující kapelou byli Dub Artillery, které jsem zastihl až při jejich poslední písničce, takže ani nemám co napsat, jelikož dojmy žádný nebyli. Celková účast byla poměrně dobrá, i když zas tak narváno nebylo, takže takovej průměr. Je celkem zajímavý pozorovat složení publika, když si vzpomenu na koncerty tak před 4 rokama, tak jste mohli běžně na ska vidět i punkáče a dnes? No asi to tenkrát byla nějaká "moda". Další zajímavá věc je, jak většina skinheadů, příjde na ska jen tehdy, pokud jsou v tý kapele skini. A naopak, na kapely jako Valkyrians, The Offenders, Chancers nebo třeba Skarface, chodí víc subkulturně zaměřenejch lidí. Ale co, na tom přeci nezáleží, ska nikdy nebylo až tak subkulturní jako punk, hardcore nebo oi! Jako druhá kapela (pro někoho první) vystupovali Discoballs, které bych směle zařadil mezi nejlepší české ska kapely, kteří už dávno předčili dřívější instituce jako byli Tleskač. Diskokoule hráli většinou songy z poslední desky, což bylo fajn, jelikož mi příjdou jako ty povedenější. Zpěvačka předvedla, že umí a musím říct, že byť už je to jejich 3. vokálistka, tak doufám , že u kapely vydrží, protože jí to opravdu jde (možná i líp jak tý předešlý). I když hráli většinu klasickejch tracků jako třeba Melody, tak jsem zaregistroval i nějaký mě neznámý věci. Trombon je podle mě nejlepší dechový nástroj a Discoballs maj rovnou dva, takže se jim nedalo nic vytnout. Dokonce ke konci kocertu si jeden z dechařů vyměnil rombon za plastový a divili byste se ale ani byste nepoznali rozdíl. Nechápu, že jsem tuhle kapelu dřív moc nemusel ale po pátečním koncertě je mám ještě radši. Jen tak dál a havně neměňte furt ty zpěvačky! Druhou (třetí) kapelou byli rudejazzový Green Smatroll. Repertoár se týkal většinou věcí z poslední desky, která je (podobně jako u Diskokoulí) asi tou nejlepší a hudebně nejvyzrálejší. Bylo vidět, že už jsou po těch letech celkem vyhraný a songama jako byli Fairytale nebo Deep Inside to jen potvrdili. Nicméně bylo vidět, že zrovna u publika asi takový to jazzově pojatý ska zas tak moc nejede. Největší radost ale byla, když zahráli early reggae song Friendship, protože zrovna tohle tu moc kapel nehraje a slyšet a tancovat na skinhead reggae, naživo je zážitek. Samozdřejmě, že nechyběl ani track SHARP, i když to už jsem si nebyl tak jistý, zda to všichni v publiku pochopili.

Vůbec, snažit se v český ska scéně o nějaký političtější songy je fakt těžký a to ani nehledím na subkulturnost tohodle tracku. No každopádně mě tenhle song tak "nakop"!! Sevřený pěsti zase lítali nahoru (i když to se týkalo jen části publika) pak jsem do sebe hodil zbytek piva v kelímku a "řádně" ho hodil do publika, aby se taky něco dělo, protože jsem teda čekal fakt trochu větší ovace. Na tohle konto, se na mě nějakej týpek otočil s takovym tim pohledem "tady nejseš na punku". Nezájem, do hajzlu se všema těmahle uhlazenejma panákama, to pak neni žádnej koncert. Ani si nejsem jistý zda zahráli D.L.I.B, což je song věnovaný jednomu pánovi, který si myslí, že je sp(r)asitel "národa", bohužel media mu to žerou i s navijákem. Celkově Greeni ukázali, že nestratili nic ze svého hudebního potenciálu. Netradičně jako předposlední zahráli tahouni večera Yellow Umbrella, kteří nezapoměli na to že je advent a tak vystupovali v santovských kostýmech. Tady se ale ještě musím pozastavit nad tím, proč publikum mnohem víc ocenilo Umbrellu, než Green Smatroll, když hrají podobně zaměřenou odnož, ne-li "jazzovější". No nechme to být, každýho věc. Tenhle "orchestr" z Drážďan je u nás dobře známí, jak z fesťáků, tak i klubových podií a i z nadšení publika to bylo vidět. I přesto, že příště by snad mohlo trochu víc tančit. Hráli se jak starší věci, tak i nový songy z polsledín desky. Kde si dokonce reprodukovaně vypomáhali, v tracích Pombliers Polonais (houslema) a Almanya, kde pouštěli vokál Dr. Volkanikmana. Jinak Yellow Umbrella ukázali, že jsou i celkem zdatný šoumeni, nezapoměli na vánoční atmosféru, kterou nejenže doplňovali jejich kostými ale i coverem slavného vánočního songu Last Christmas od George Micahaela, ve ska úpravě. Ovšem vrchol (aspoň pro mě) byla DUBová verze songu A Thousand Faces. Nevěřil bych, že se dá DUB insturmentálně zahrát tak dobře. Samozdřejmě se koncert neobešel bez burcování publika, pokřikama Praha, Praha a to, bez německýho přízvuku he he (no je vidět, že tu nehrajou poprvý :-D ). Yellow Umrella je sice dobrá kapela ale ne nejlepší a konec koncertu už mi tak nějak splýval dohromady. Nicméně litujte všichni kdo jste chyběli. Po Yellow Umbrelle hráli jako poslední Basta Fidel, ty už jsem bohužel neviděl, jelikož jsem musel druhý den brzo vstávat a jít pracovat. A závěr? Žádný není!

Kmeny

Tento týden vyšla nová kniha, zabývající se subkulturami v českém prostředí. Nezmiňoval bych se o knize, kdyby se v ní nevyskytla kapitola, týkající se ska a skinheads. Kniha nese jednoduchý název Kmeny. Tento počin byl realizován ve spolupráci s labelem Bigg Boss a modním portálem CzechOriginalFashion.cz, pod dohledem rapera Vladimíra 518. Autorem všech fotografií je Tomáš Souček a nejdete jich tu více než 300. Myslím, že je asi zbytečný dodávat, že tu najdete kapitoly nejen o ska a skinheads, ale i freeteknu, hardocoru, hip hopu, ghotic, motorkářích a tunerech....Zkrátka o všech, kdo nějakým způsobem vybočují z řady. Zde je pár ukázek z kapitol, které se vztahují ke ska.

SKA

O kultuře kolem hudebního stylu ska nemohl referovat nikdo jiný než Honza Vedral, hudební publicista, který teď píše pro MF Dnes a iDnes.cz. Honza je taky muzikant a tak část fotek vznikala při koncertě jeho kapely The Chancers.

Když v roce 1996 vtrhla do žižkovského klubu Propast zásahová jednotka ROZA se samopaly v ruce, bylo jasné, že se věci ohledně mladých subkultur dost zamotaly i pro kmen dozorců. Nejdřív říkali, že to byl zásah na militantní nácky, když vyšlo najevo, že se tam zrovna odehrával benefit na soud pro kluka, co v sebeobraně jednoho fašouna smrtelně zranil, tak to policie přehodnotila na razii proti drogovým dealerům. S výsledkem několika pytlíků trávy. Právě Propast společně se Sedmičkou, Ladronkou a Cibulkou patřila k místům, kde se v půlce devadesátých let odehrávaly první mejdany v rytmu ska, kde se scházelo, bavilo a dohromady dávalo jádro kmene. Především v Německu zrovna vrcholila třetí vlna původně jamajského žánru a s množstvím kapel, co sem pronikly, se šířila i popularita ska napříč městem a ven z něj. Šlo to rychle – od vyvrženců společnosti, prvních tradičních skinheadů proti rasismu (jejichž vizáž asi fízly zmátla), antifašistů a anarchistů ze squatů a pankáčských doupat do klubů a ke studentům, co se chtěli jen bavit a oslavit maturitu, až po majálesy, velké festivaly i halové koncerty k lidem, co si reggae a ska budou do smrti (opovržlivě) plést s world music.
Subkultura dál prorůstá s dalšími žánry. Kapely, co hrály po squatech pro pár zasvěcenců, vyrostly v klubové jistoty. Změnily se i drogy. „Bezstarostnou“ trávu doplnil kokain či speed umožňující tancovat až do rána. Nejlépe to ale ilustrují „pouštěčky“. Nejslavnější zůstává tradiční Skaparáda od Rude Boy Rhythm, která má v klubu 007 na Strahově jednou za měsíc nabito. Ale svoji dýdžejskou kariéru zahájily desítky mladších členů kmene. Během dlouhých večírků na Újezdě, v Mighty Baru nebo kdekoliv jinde nehrají zdaleka jen reggae a ska, ale vyvrženecké hity napříč žánry. Od nové vlny po hip hop. Jediným styčným bodem kmene totiž krom stylu jako by zůstala nezdolná rebelantská snaha vymezit se a hédonistická pobavit se.
“Lidi, kteří se nechtějí identifikovat s hlavním proudem, ale pořád mají potřebu vlastní módy a trendů,” říká v rozhovoru Simon Ruffskank, zpěvák The Chancers. “Mnoho z těch, co začínali se ska, ho teď odmítá a dává přednost třeba rockabilly, je to opravdu jako módní vlna. A lidi se přirozeně mění. Je to patrné i z ekonomických možností, které tu dost lidí ze subkultury má – vždyť tetování, které je teď v módě, není nějaká levná věc.

SKINHEADS

Skinheadi patří u nás k subkulturám nejvýraznějším a také nejkontroverznějším a o tom, že patří do KMENŮ nikdo nepochyboval . Milan Trachta alias Banán ve svém textu vyvrací starý stereotyp, že každý skinhead je automaticky rasista či neonacista a odhaluje přátelštější a zároveň mediálně ne tolik vděčnou stránku kmene, který má dlouhé kořeny.

Kořeny skinheadské subkultury (nebo „kultu“, jak říkají sami skinheadi) leží v Anglii. Zde se v první polovině šedesátých let začali v tančírnách potkávat mladí kluci z předměstí z okruhu tzv. mods se skupinami rude boys tvořenými přistěhovalci z Jamajky. Prolnutím jejich vizuálních stylů vzniká kultura skinheads, která vyznává specifické hudební styly „skinhead reggae“, soul a ska i oblečení vycházející z dělnických kořenů – pracovní boty, kšandy, košile. Oblíbené se stávají módní značky Fred Perry, Ben Sherman, Dr. Martens a později se přidává i Lonsdale. Hnutí nebylo nijak politicky vyhraněné a mezi skinheady patřila i řada černochů. V této podobě obliba skinheads vrcholí kolem roku 1969. Následně ale pod náporem subkulturní konkurence téměř zanikají a vracejí se znovu pod vlivem britské vlny punku na konci sedmdesátých let, kdy se formuje hudební styl oi! Ve skinheadské subkultuře se objevují nové prvky – jednak obliba fotbalového chuligánství a obecně nárůst agresivního chování. S tím souvisí i nově se utvářející polovojenský vzhled, který využívá vojenské doplňky a bundy typu bomber.

Do České republiky přichází skinheadské hnutí v druhé polovině osmdesátých let. Původně je spojeno s punkem, přičemž obě hnutí na sebe občas berou bizarní podobu, neboť kvůli politické situaci je přísun informací ze západní Evropy výrazně selektivní. K masovému rozšíření skinheads dochází po roce 1989 zejména s nástupem kapely Orlík. Ta míchá dohromady skinheadskou módu, vlastenectví, rasismus i důraz na konzervativní hodnoty, což v rozjitřené porevoluční době mnoha mladým lidem imponuje. Kapela ale poměrně rychle ztrácí svůj význam a je vytěsněna radikálnějšími skupinami, které směřují k jasnému neonacismu. Přesto se od začátku devadesátých let u nás formují i skupiny skinheads, kteří odmítají rasismus.
 V rozhovoru se rozvyprávěla jedna z nejvýraznějších osobností pražského subkulturního světa vůbec – legendární Bukvičák. Na otázku, jak se z něho stal skinhead odpovídá: “To je dlouhá historie. V devadesátým třetím jsem se přistěhoval na Ladronku a v devadesátým čtvrtým v létě byl benefit v Amsterdamu. Jel jsem tam a v klubu jsem uviděl skinheady. Byli stylově oblečený, koukal jsem, co to je, a začal se o to zajímat. Pak jsem se vrátil do Prahy a tady byl Pat, kterej dlouho pouštěl reggae a ska na Sedmičce – tenkrát ty úterky byly velký mejdany. Když jsem začal dělat v Propasti, dalo se to nějak všechno dohromady. Ostříhal jsem dredy a dal jsem se k tomu.

zdroj: bigboss.cz