P.S. Vyserte se na všechny ty "chytrý" články o vzniku skinheads, zjistíte, že ne vždy to tak bylo....... a nezapomínejte bojkotovat RAC a podobný sračky, serte na předsudky a rasismus, nacionalismus, samozvaný morální autority a vůbec, buďte sami sebou!!!
STAY RUDE STAY REBEL!
Velký malý skinhead
Všichni se jenom patlají v tom, kdo je nácek, kdo není. Staví proti sobě různé názory a stejně se nejsou schopni ničeho dobrat. Zkusil jsem to jinak – chtěl jsem se dozvědět, proč se někdo rozhodne skinheadem stát, jakou v tom hraje roli kult těla, móda, násilí. Jaký je jeho životní styl, hodnoty. Simona Francise znám asi rok. Právě on mi dokázal, že skutečně existují nerasističtí a nenásilní skinheadi, kteří se drží jamajských a britských tradic popsaných na předchozích stránkách. Ano. E X I S T U J Í. Lidi, kterým říkám “hodní skinheads”, i když dobře vím, že žádný skinhead není ze své podstaty hodný. Tohle je point of view jednoho učitele angličtiny, který je jen tak mimochodem nejmenším skinheadem na světě. Nebo alespoň jedním z nejmenších. Skinheada, kterému za jeho 152cm nikdo nikdy nenadával do rasistů.
Proč jsi vlastně skinhead?
Nešlo o nějaké koncepční rozhodnutí – je to spíš náhoda. Bylo mi tak jedenáct, dvanáct a zrovna se rozjížděl 2tone. A spousta lidí skinheady byla. Ne, že by to o sobě říkali – někdy prohlašovali, že jsou rudeboys, jindy zas mods. V té době to bylo trochu zmatené. Ale lidi se minimálně jako skinheads oblékali. Nosili martensky, někdy bombery, kratší vlasy a poslouchali hlavně 2 tone. A protože mi bylo těch dvanáct, spadl jsem do toho taky. Zasekl jsem se v tom na dýl, než ostatní. Pak jsem jednu dobu byl úplně mimo hnutí. Šel jsem kolem autobusové zastávky v Southendu a najednou někdo zařval: Podívej – to je ten nejmenší skinhead, kterého jsem kdy viděl.” Koukl na mě a začal zpívat: “Oi! Skinhead!” A tak jsem to na sebe vztáhnul a rozhodl se znovu stát skinheadem. Nevím, jestli jsem nejmenší, ale v mojí výšce jsou asi jen dvě procenta celé populace. No kolik takhle malých lidí znáš? Dannyho De Vita, Dudley Moore, nebo toho chlápka, co dělá za pokladnou v Tescu?
Jaktože to hnutí bylo tak početné, když mělo od začátku špatnou mediální pověst.
Náš kytarista Marco říká, že spousta lidí se ke skinheadskému hnutí nebo k mods přidala z části proto, že se jim prostě líbila hudba a z části kvůli tomu, že mohli v klidu nosit školní uniformu. Protože, když byl člověk punk, měl s tím každý den ve škole problémy, ale když si jenom trochu pozměnil školní uniformu, mohl tam v klidu chodit jako rudeboy nebo skinhead. Stačilo pár odznaků na blejzr a na baťoh. Marco si myslí, že i díky tomu bylo v Británii celé hnutí kolem ska tak populární.
Pořád si to nedovedu představit – spousta lidí se obléká jako skinheads, chodí na kapely, ve kterých hrají černoši a noviny mají titulky: “Sigh heiling rockers”…
Já byl v té době mladej, takže si to moc nepamatuju. Ale vzpomínám si, jak můj tatínek někde četl, že Madness jsou fašounská kapela. Což je samozřejmě blbost. Můj pocit je, že ta doba byla typická svou zmateností. O všem existovalo několik protichůdných zpráv. Ale něco bylo úplně jasné. Třeba, že The Specials jsou antirasisti, protože u nich prostě hráli černí i bílí. Na spoustě věcí, co si tehdy lidi mysleli se podepsala i studená válka. Byli přesvědčení o hrozbě jaderného útoku, o nuklerálních zbraních. A Specials nebo Beat o tom hráli. Byli proti rasismu, proti atomovkám, proti kapitalismu a proti komunismu. Ale zároveň se část skinheadů ze sedmdesátých let nechala zlákat National Front a lidi je vnímali jako nácky. Vzpomínám si, jak jsem jako malý seděl na nějaký podělaný hodině vyšívání a bavil se s kámošema o Bad Manners. Dostali jsme se až k tomu, co to znamená být skinheadem a tak podobně. A najednou na mě učitelka vyjela: “Ale ty jsi s Národní frontou, viď Simone?” Udělal jsem jenom: “Co?” A ona: “No chtěl bys taky mlátit Pakistánce, že mám pravdu?” Tak jsem jí řekl, že jsem sice skinhead, ale rozhodně ne nácek, že sama ví, že poslouchám černou hudbu. A ona mi odpověděla: “Ale no tak, to víš, že jsi! Černý ti nevaděj, jenom Pakistánci!” Tak co jsem jí měl na to říct? George Marshall napsal, že v té době spousta lidí chodilo po školách a pořvávalo: “National Front! National Front!” Ale doopravdy u nich nikdo nebyl. Šlo spíš o módu- lidi se o politiku moc nezajímali. Tohle je můj vjem. Bylo to prostě zmatený, spousta protimluvů. I když poselství 2tone zůstalo vždycky čitelné.
Především se v tom dobře cítím…
A není to moc… uniforma?
Vždycky máš spoustu možností – vypadat jako rudeboy, vypadat jako mod, vypadat jako skinhead. Samozřejmě, to oblečení v sobě má zakódováno nějaké sdělení, které jsme mezi sebou schopni rozluštit. Nejde ani tak o uniformu, spíš o jakýsi druh vlastní identity, kterou skrz to oblečení získáváš. Ale není to podmínka. Když se půjdeš podívat na koncert ska nebo oi!, taky tam každý nevypadá jako skinhead. Nemyslím, že to je uniforma v pravém smyslu toho slova. Lidi to necítí tak, že by museli něco určitého nosit.
Poznáte se třeba na ulici? Kdo je rasista a kdo ne?
Bez nášivek je to těžký. Asi poznám někoho, kdo se nezajímá o politiku a jde mu jen o hudbu. Vypadá víc jako tradiční skinhead- nemusí mít úplně holou hlavu, má na sobě košili Ben Sherman, haringtona, martensky, pár odznaků, šachovnice... Je to různý- Když potkáš někoho s bomberem, upnutými kalhotami, spuštěnými kšandami a čtrnáctidírkovými martenskami, je třeba větší pravděpodobnost, že je to nácek. Ale na druhou stranu – přesně takhle se oblékají i ultralevicoví skins, bitkaři. Takže žádné univerzální rozpoznávání nefunguje. Snad jen to, že většina lidí z lokálních scén se navzájem dobře zná.
Jak se k hnutí skinheads staví firmy, které pro ně vyrábějí oblečení?
Třeba Lonsdale se snaží vymezit – když se podíváš do katalogu, jsou v něm jako modely černoši i asiati. A například Doc Martens vydali celou knihu o historii jejich bot a v ní je i rozsáhlá pasáž o skinheads. Myslím, že s tím nemají problém.
Zajímavé je, že na českých stránkách je zmíněn maximálně glam rock…
Tak to je potom jen otázka dobrého marketingu.
Je pro tebe skinheadství móda?
Spíš životní styl. Celý týden pracuješ, pak protancuješ noc na Sedmičce, možná jdeš na fotbal…
A co děláš, když tě tam někdo začne osočovat z rasismu?
To se mi nikdy nestalo! Byl jsem v Praze v jednom reggae klubu a vypadal jasně jako skinhead. Měl jsem kšandy, košili, Martensky. A přesto jsem celou noc tancoval s rómskou holkou. A nic. Nenosím po sobě keltský nebo hákový kříže a na zádech konfederační vlajku. A kupodivu – všem je jasný, že já nemám s rasismem nic společnýho.
Co si myslíš o skinheadských slečnách? Tobě se líbí?
Jestli mě přitahuje jejich styl? Hodně lidí si myslí, že je to dost divný – na hlavě krátký vlasy, vzadu delší, ve předu ofinka, a k tomu pejzy. Ale pro mě je to hodně atraktivní.
Nevíš, kde se tyhle účesy vzaly?
Tak to vážně nevím. Když jsem do toho spadnul, už tam byly. Dokonce je mělo několik holek ze školy. Víc jich ale volilo styl rudegirls – kratší vlasy zastrčené za ušima, ofinka… Ten typický účes vypadá trochu jako kombinace skinheads a starých mods. Jakoby si akorát vyholily to uprostřed. Ale myslím, že jeho vznik je jenom další náhoda.
Je skinheadské hnutí založeno na násilí?
Je s ním samozřejmě silně spojeno, protože vychází z britské pracující třídy. A právě násilí tvořilo novinové titulky. Ale když se ptáš na základy, musím říct: “Ne.” Ty tkví v identifikaci se skupinou, s hudbou, s módou. Ale možná, že když tě někdo napadne, máš víc jasno v tom, jak se budeš bránit. Násilí pro skinheads funguje i jako jistý druh eskapismu – tak, jako si mods užívali rychlou jízdu na skútru. Ale stejnou funkci má i protancovaná noc.
Takže když ses rozhodl stát se skinheadem, přistoupil si i na tenhle násilný podtón…
Jasně, ale mě bylo dvanáct! Mohl jsem chodit tak na školní disco, které stejně končilo v deset hodin a neprodával se tam ani alkohol! Ale když se strhla bitka s jinou školou, tak ano – mlátil jsem se s nimi. Když mám problém, chci se s ním vypořádat. A nezáleží na tom jestli jsem nebo nejsem skinhead. Tohle už jsem říkal tisíckrát- když jsi z Anglie a chceš se jít někam bavit, do některých putyk, tak se prostě dostaneš do určitých situací, v nichž musíš být tvrdý a nekompromisní. Tak to prostě je. Celá ta kultura, z níž povstali skinheads je založena na podezírání a nedůvěřivosti. Teď to možná zní, jako bych byl trochu víc doprava a říkal: “Víš, když seš Brit, musíš bejt drsňák!” ale takhle to nemyslím. Jsem prostě podezřívavý a zároveň hrdý na to, co ve skutečnosti jsem – nejmenší skinhead. Dává mi to sílu. Jdu po vzoru Blustera Bloodvessela z Bad Manners, který byl tlustý a zpíval song Lip Up Fatty. Jsem na to hrdý. A tohle mi prostředí skinheadů, punků nebo mods umožňuje. Být odlišný. Můžu se chovat, jak chci a lidi kolem mě to berou.
Honza Vedral
Žádné komentáře:
Okomentovat