Kmeny

Tento týden vyšla nová kniha, zabývající se subkulturami v českém prostředí. Nezmiňoval bych se o knize, kdyby se v ní nevyskytla kapitola, týkající se ska a skinheads. Kniha nese jednoduchý název Kmeny. Tento počin byl realizován ve spolupráci s labelem Bigg Boss a modním portálem CzechOriginalFashion.cz, pod dohledem rapera Vladimíra 518. Autorem všech fotografií je Tomáš Souček a nejdete jich tu více než 300. Myslím, že je asi zbytečný dodávat, že tu najdete kapitoly nejen o ska a skinheads, ale i freeteknu, hardocoru, hip hopu, ghotic, motorkářích a tunerech....Zkrátka o všech, kdo nějakým způsobem vybočují z řady. Zde je pár ukázek z kapitol, které se vztahují ke ska.

SKA

O kultuře kolem hudebního stylu ska nemohl referovat nikdo jiný než Honza Vedral, hudební publicista, který teď píše pro MF Dnes a iDnes.cz. Honza je taky muzikant a tak část fotek vznikala při koncertě jeho kapely The Chancers.

Když v roce 1996 vtrhla do žižkovského klubu Propast zásahová jednotka ROZA se samopaly v ruce, bylo jasné, že se věci ohledně mladých subkultur dost zamotaly i pro kmen dozorců. Nejdřív říkali, že to byl zásah na militantní nácky, když vyšlo najevo, že se tam zrovna odehrával benefit na soud pro kluka, co v sebeobraně jednoho fašouna smrtelně zranil, tak to policie přehodnotila na razii proti drogovým dealerům. S výsledkem několika pytlíků trávy. Právě Propast společně se Sedmičkou, Ladronkou a Cibulkou patřila k místům, kde se v půlce devadesátých let odehrávaly první mejdany v rytmu ska, kde se scházelo, bavilo a dohromady dávalo jádro kmene. Především v Německu zrovna vrcholila třetí vlna původně jamajského žánru a s množstvím kapel, co sem pronikly, se šířila i popularita ska napříč městem a ven z něj. Šlo to rychle – od vyvrženců společnosti, prvních tradičních skinheadů proti rasismu (jejichž vizáž asi fízly zmátla), antifašistů a anarchistů ze squatů a pankáčských doupat do klubů a ke studentům, co se chtěli jen bavit a oslavit maturitu, až po majálesy, velké festivaly i halové koncerty k lidem, co si reggae a ska budou do smrti (opovržlivě) plést s world music.
Subkultura dál prorůstá s dalšími žánry. Kapely, co hrály po squatech pro pár zasvěcenců, vyrostly v klubové jistoty. Změnily se i drogy. „Bezstarostnou“ trávu doplnil kokain či speed umožňující tancovat až do rána. Nejlépe to ale ilustrují „pouštěčky“. Nejslavnější zůstává tradiční Skaparáda od Rude Boy Rhythm, která má v klubu 007 na Strahově jednou za měsíc nabito. Ale svoji dýdžejskou kariéru zahájily desítky mladších členů kmene. Během dlouhých večírků na Újezdě, v Mighty Baru nebo kdekoliv jinde nehrají zdaleka jen reggae a ska, ale vyvrženecké hity napříč žánry. Od nové vlny po hip hop. Jediným styčným bodem kmene totiž krom stylu jako by zůstala nezdolná rebelantská snaha vymezit se a hédonistická pobavit se.
“Lidi, kteří se nechtějí identifikovat s hlavním proudem, ale pořád mají potřebu vlastní módy a trendů,” říká v rozhovoru Simon Ruffskank, zpěvák The Chancers. “Mnoho z těch, co začínali se ska, ho teď odmítá a dává přednost třeba rockabilly, je to opravdu jako módní vlna. A lidi se přirozeně mění. Je to patrné i z ekonomických možností, které tu dost lidí ze subkultury má – vždyť tetování, které je teď v módě, není nějaká levná věc.

SKINHEADS

Skinheadi patří u nás k subkulturám nejvýraznějším a také nejkontroverznějším a o tom, že patří do KMENŮ nikdo nepochyboval . Milan Trachta alias Banán ve svém textu vyvrací starý stereotyp, že každý skinhead je automaticky rasista či neonacista a odhaluje přátelštější a zároveň mediálně ne tolik vděčnou stránku kmene, který má dlouhé kořeny.

Kořeny skinheadské subkultury (nebo „kultu“, jak říkají sami skinheadi) leží v Anglii. Zde se v první polovině šedesátých let začali v tančírnách potkávat mladí kluci z předměstí z okruhu tzv. mods se skupinami rude boys tvořenými přistěhovalci z Jamajky. Prolnutím jejich vizuálních stylů vzniká kultura skinheads, která vyznává specifické hudební styly „skinhead reggae“, soul a ska i oblečení vycházející z dělnických kořenů – pracovní boty, kšandy, košile. Oblíbené se stávají módní značky Fred Perry, Ben Sherman, Dr. Martens a později se přidává i Lonsdale. Hnutí nebylo nijak politicky vyhraněné a mezi skinheady patřila i řada černochů. V této podobě obliba skinheads vrcholí kolem roku 1969. Následně ale pod náporem subkulturní konkurence téměř zanikají a vracejí se znovu pod vlivem britské vlny punku na konci sedmdesátých let, kdy se formuje hudební styl oi! Ve skinheadské subkultuře se objevují nové prvky – jednak obliba fotbalového chuligánství a obecně nárůst agresivního chování. S tím souvisí i nově se utvářející polovojenský vzhled, který využívá vojenské doplňky a bundy typu bomber.

Do České republiky přichází skinheadské hnutí v druhé polovině osmdesátých let. Původně je spojeno s punkem, přičemž obě hnutí na sebe občas berou bizarní podobu, neboť kvůli politické situaci je přísun informací ze západní Evropy výrazně selektivní. K masovému rozšíření skinheads dochází po roce 1989 zejména s nástupem kapely Orlík. Ta míchá dohromady skinheadskou módu, vlastenectví, rasismus i důraz na konzervativní hodnoty, což v rozjitřené porevoluční době mnoha mladým lidem imponuje. Kapela ale poměrně rychle ztrácí svůj význam a je vytěsněna radikálnějšími skupinami, které směřují k jasnému neonacismu. Přesto se od začátku devadesátých let u nás formují i skupiny skinheads, kteří odmítají rasismus.
 V rozhovoru se rozvyprávěla jedna z nejvýraznějších osobností pražského subkulturního světa vůbec – legendární Bukvičák. Na otázku, jak se z něho stal skinhead odpovídá: “To je dlouhá historie. V devadesátým třetím jsem se přistěhoval na Ladronku a v devadesátým čtvrtým v létě byl benefit v Amsterdamu. Jel jsem tam a v klubu jsem uviděl skinheady. Byli stylově oblečený, koukal jsem, co to je, a začal se o to zajímat. Pak jsem se vrátil do Prahy a tady byl Pat, kterej dlouho pouštěl reggae a ska na Sedmičce – tenkrát ty úterky byly velký mejdany. Když jsem začal dělat v Propasti, dalo se to nějak všechno dohromady. Ostříhal jsem dredy a dal jsem se k tomu.

zdroj: bigboss.cz