Dlouho jsem neslyšel tak povedený soulový album, jako je tohle. Musim říct, že mě opravdu posadilo na zadek a to ve všech směrech. Co se týče zpěvu, tak i hudby. Excelentní, klasickej americkej Soul. Charles Bradley je americký soulový zpěvák, aktivní od roku 2002. Narodil se v roce 1948, takže odzpíváno už něco má. Ale zpět k Desce No Time For Dreaming, která vyšla letošní rok a je jeho dubutem. Deska vyšla u labelu Daptone records jak na vinylu, tak i na CD a najdete na ní clekem 14 songů. První track, který otvírá celou desku nese název The World (Is going Up in Flames) a klidně bych řekl, že se jedná o nejlepší track z celého alba. Soul ve středním tempu, s velmi "ponurou" atmosférou a výborným, procítěným zpěvem. Zkrátka v tomhle songu vyšperkovali vše do posledního detailu, od back vokálů až po dechy a klávesy. Další následuje nepříliš výrazný The Telephone Song. Po něm vás určitě zaujme trochu svyžnější track Golden Rule, který bych nazval ukázkovým příkladem Soulu....Go back, the golden rule....oh.....prostě pecka, to musíte slyšet, to se nedá popsat. Doprovodnou kapelu dělali Menahan Street Band, kteří taky zaslouží uznání. Schválně si poslechněte instrumentálku Trouble in The Land. Celkový sound mi dost připomíná Soul ze 60. let, což vůbec není na škodu. Občas mi příjde, že se Charles Bradley svým vokálem přibližuje (nebo možná snaží přiblížit) Jamesi Brownovi, i když to je jen můj pocit. Jestli čekáte nějaký Northern Soul, tak na desce No Time For Dreaming ho určitě nenajdete. To ovšem neznamená, že tu jsou jen samý soulový slaďárny. Album se dá rozdělit na pomalý klasický Soul alá r'n'b a na střední tempo. Ono ostatně Soul je mnohem rozmanitější a má mnoho podob, stejně jako reggae a omezovat se jen na Northern Soul by byla věčná škoda. Z těch pomalejších tracků bych určitě neměl zapomenout na song How Long, kde se trochu vkrádá inspirace Jamesem Brownem, pak Lovin' You Baby, což je snad ten nejtypičtější Soul nebo I Belive in Your Love. Ne všechny z těch pomalejších songů jsou zamilovaný slaďárny, např. Heartaches And Pain, je velmi pozitivně naladěný track, kde určitě vyniknou i dechy. No Time For Dreaming, je naopak tou svižnější částí alba, to samé paltí i pro track In You (I Found A Love), kde mě hodně zaujal klavesový podklad, který tomu dodává ten správný šmrnc. O zpěvu se ani nezmińuji, protože Charles Bradley je opravdu vynikající zpěvák a neni mu co vytknout, to samé platí i pro doprovodnou vokální sekci, která také nezůstává pozadu a o doprovodné kapele už byla řeč. Desku uzavírají dva výborné kousky, pozitivně naladěný track Heart Of Gold a přísně laděný Stay Away. Abych to uzavřel, album No Time For Dreaming hodnotím 10 body z 10. Od zpěvu až po jednotlivé aranže a hudební výkony doprovodné kapely, není co vytknout. Ukázkový příklad Soulu a ukázkový příklad, že se i v dnešním 21. století dá dělat soulová muzika stejně poctivě a procítěně jako v 60. letech. Dopuručuji nejen všem co mají rádi Soul ale klidně i těm, kteří k němu ještě nepřičichli.
Po dvou letech, po vydání alba Utsuki, tu máme v pořadí již 5. desku této pražské bandy (+ Fugision Party z roku 2001, to dělá 6tou). Album Wanted For Coooking vyšlo letos 10 listopadu. Upřímě řečeno, mě ani nepřekvapuje to co jsem na této desce slyšel, protože jsem to asi i čekal. Od alba Urban Menu z roku 2008 pozoruji, že se z Fast Foodů stává úplně jiná kapela a to jak po personální stránce tak i hudební. O ska se už moc mluvit nedá. Sice chápu, že kapely se nějak vyvíjej a nebaví je hrát pořád totéž ale některý hudební úlety Fast Foodů, fakt nechápu. První track Jump Around, který sice ničím moc nepřekypuje, by ve vás možná ještě mohl vyvolat pocit úlevy ale elektrodisko track Sound Gangsters ve vás zabije všechny naděje (nebo alespoň ve mě je zabil). Třetí track Radio se sice už dá zařadit zpět do ska ale zdá se trochu "vynucený", až to ve mě evokuje pocit, že se kapele už moc nechce hrát ska ale hold stále jde o Fast Food Orchestra, tak to tam hold vtěsnali. Dechy už nehrají hlavní roli, sice už od předešlého alba ale ani zde, nějak nevystupují z řady. Jediný opravdu povedený track je česky zpívaná Modrá Raketa, ke které kapela natočila i povedený videoklip. Song má takovou pěknou rocksteady aranž a i celkem dobrej text a chytlavej refrén. A musím říct, že je to asi nejvýraznější track, který jsem od vydání desky Urban Menu slyšel. Dalším nudným a odfláklým ska trackem je, I Miss You, který sice překypuje vokály ale jinak mi nepříjde něčím zajímavý. Ostatně většina "ska" na téhle desce je spíš v rocksteady tempu, takže nevím jestli mám ještě mluvit o ska. O reggae songu A Boy from Hlell je snad škoda se vůbec zmiňovat. Tímhle trackem jsem vlastně vyčerpal vše co by se dalo naházet do škatulky ska / reggae. Z celkových 12 songů to dělá jen 5. Ten zbytek ani nedokážu nějak popsat, kapela se určitě chtěla vyhnout nějakejm škatulkám, což chápu ale nevim jestli to lidi stráví. Jenom se obávám, aby se z nich nestala taková ta univerzální "klubová" kapela, jako se to stalo Prague Ska Conspiracy, ze kterých je teď jePoprock. Škoda , Prague Ska Conspiracy byla dobrá kapela. Zpět k Fas Food Orchestra. Těch zbývajících 7 tracků ani nějak rozpitvávat nebudu, nepříjdou mi zkrátka něčím zajímavý. Sice je vidět, že se kapela hodně zaměřuje na vokály ale to je tak všechno co můžu napsat, možná bych ještě mohl připomenout, že další elektroniku uslyšíte v podání songu The Party is Over ale hodnotit jí nemá cenu, protože jediný co je na něm dobrý je jen ten videoklip. Ska jsem od Fast Foodu sice už nečekal ale ani ty nonska songy, nejsou silnou stránkou. Jako by jim chyběl nápad. Ale možná to někdo vidí jinak, na recenzích přece nezaleží. Díky tracku Modrá Raketa dávám 3 z 10 ale ty 3 body jsou jen za ten track.
Letos vydala argentinská early reggae kapela Los Aggrotones svoje debutové album, Moods. Kapela má vlastní label Hard Mod records, na kterém vydala např. svoje 1. EP Reggae Rapado (2009). V Evropě je deska k sehnání u španělského labelu Liquidator. Tohle je docela zklamání, jelikož jihoamerická early reggae scéna má co nabídnout a tak jsem od Los Aggrotones očekával trochu víc. Celá deska má celkově 15 songů, všechny instrumentální, bez dechů a celkově mi příjde, bez nějakejch větších nápadů a inovací. Když ale porovnám desku Moods s EP Reggae Rapado, musím konstatovat, že EP daleko předčilo jejich debut. Nicméně tu nejsem od toho abych recenzoval jejich EP. Celkově na mě deska působí dost jednolitě. Early reggae aranže jsou více méně stejné, jediný co se mění jsou hamond klávesy, což je to jediný co vytváří nějakou změnu. Tady se dá těžko něco hudebně rozebírat, díky výše zmíněným důvodům. Kdyby se kapela nebála zakomponovat např. i nějaký ty dechy, tu a tam nějakej ten vokál nebo pokřik, určitě by to bylo mnohem větší oživení, jinak poměrně nezaživné desky. Abych nebyl takovej hroznej kritik (neustále nespokojenej), přecijenom na desce Moods najdete i nějaký ty povedený tracky. Prvním je song La Vuelta Casa, kde kromě všudypřítomných kláves zaujme i doprovodnou kytarou, Cecile je podobným příkladem. V tracku Las Luces de la Avenida se kapela pokouší o něco, co bych nazval Mod beatem, možná i soulem. Základ songu je celkem vydařený ale něco mu zkrátka chybí, proto působí dost stroze. Porqué te Vas? je nádhernou retro ukázkou reggae soundu konce 60. let. Tady naopak ta jednoduchost není na škodu. Dalším Mod beatem je celkem povedený track Vagando (u kapely je celkově cítit inspirace reggae soundem 60.let). Bohužel to je asi tak vše, co nějak vybočuje z řady. Nebudem to dál protahovat, tady neni co dodat. 4 z 10.
Nevím, jestli tenhle název nové desky mladoboleslavského Švihadla je na místě. Ptáte se proč? Kapela měla asi dost času, protože tohle je další deska po dlouhých šesti letech, od vydání alba Oči otevřený(2005). Album vyšlo letos v srpnu, najdete na něm celkem 15 zářezů. Na desce Času je málo se podílel, jako producent Mr. Cocoman A.K.A Cocojamin Production. Měl jsem poměrně strach jak bude deska pod dohledem Cocomana vypadat, protože některý věci z jeho produkce jsou načichlý dost modernim dancehallem, který zrovna moc nemusím. Ovšem po poslechu celého alba mi spadl kámen ze srdce a je vidět, že dal kapele poměrně dost prostoru, takže se z osobitého soundu Švihadla nic nevytratilo. Desku otvírá intro s názvem Happy Man, což vypadá na nějakou zpěvákovu domácí zkoušku, kdy ho vyruší pracovní telefonát. Alespoň vydíte, že i muzikanti jsou normální lidi, co musí chodit do práce. Další song, Času je málo je klasický Švihadlo, jak po textový stránce tak i hudební, tam snad není potřeba něco dodávat. Nechci rozebírat track po tracku, takže to trochu zobecním. Přestože album působí poměrně moderním dojmem, stále jde o klasický Švihadlo. Při dalším poslechu je vidět, že na desce asi vyraznější track, který by nezapadal, asi nebude. Jedeme dál. Dalším zajímavým songem je dubem ovlivněný a anglicky zpívaný Politicans, kde (druhý vokálista) dokazuje, že nejenže zvládá raggamuffin ale stejně tak i zpěv. Po tomto tracku následuje dancehallem (i když mě osobně to připomíná spíš karibský kalypso) nasáklý Volný pád. Tady je Cocomanův vliv celkem znát, stejně tak jako v tracku Sligoville nebo Šance, kde jsou hudební postupy, trochu odlišnější, od zvuku Švihadla. Trochu dancehallu můžete slyšet i v songu Tak si sáhni, kde zpívají oba dva vokály. Další moderní aranž můžete slyšet v lovers rock tracku, Den je krásnej (kdybyste někdo nevěděl, lovers rock, to jsou takový ty zamilovaný reggae songy). Ovšem tomuhle tracku nechybí jen cit ale i tempo, takže určitě si zaskáčete až ho uslyšíte. Dalším plusem alba je doprovodné dívčí kvarteto G'Apeels, které doprovází zpěvákův hlas snad v každém songu a dodává tomu ten správný reggae feeling. Ještě bych se vrátil k jejich "toasterovi", jelikož jeho hlasový projev není ani zpěv ale ani raggamuffin, o čemž se můžete převědčit v songu Holy See. Celou desku uzavírá další lovers rockem ovlivněný track, Láska se vznáší, který určitě stojí taky za zmínku (a kdo si myslíte, že jsem nějaká měkota, hudební aranž týhle písničky je zkrátka dobrá a nejsem hudební ignorant, text - netext). Nakonec bych snad jen dodal: i když nejsem žádnej vlastenec, jsem rád za každou českou kapelu, která má trochu jný texty než: " Tak už to bal!". Jen je škoda, že jsem na tomhle albu nezaznamenal žádný výraznější počin, jako na předešlé desce (i když v případě Volného pádu bych se mohl mílit). Takže...Sice to není jedno z těch výraznějších alb ale přesto, jen tak snadno nezapadne.
Žádné komentáře:
Okomentovat