Je k neuvěřní, co všechno se dá v Anglii najít na stáncích a v regálech obchoďáků, schválně si to představte koupit v Čechách na stánku magazín ovlivněnej Mods, Northern Soulem a samozdřejmě skůtrama. No a přesně tenhle magazín tady najdete (cca za 3 libry) na každym stánku a v obchoďácích :-D. Jde už o regulerní magazín, takže i úprava tomu odpovídá, celkem 146 stránek a všechno na kříďáku (jak jinak). Začátek samozdřejmě patří úvodu a taky zde najdete přiloženej plakát Lambretty Serie 1, protože tohle číslo bylo věnováno 55. výročí od zahájení její výroby. Čásák je podobně koncipovanej, jako např. u nás vycházející magazíny o tunningu, takže kromě článků s vyloženě technickým charakterem (který mě stejně moc nezajímaly a ani tý angličtině v nich jsem moc nerozuměl), tu najdete články i o jednotlivých skůtrech (většinou Vespy a Lambretty). Ale ne žádný nový modely ale jenom starou dobrou klasiku, se všema těma chromama, zrcátkama a nosičema na nahrádní pneumatiku apod. Jak už jsem naznačil na začátku, magazín je i poměrně kulturně založenej, hned z úvodu proto nechybí článek o reedici alba The Who - My Generation z roku 1980. Další stránky jsou věnovány už jednotlivým modelům. Nejvíc mě tady zaujala Lambretta Li 150 v dokonalý oranžovomodrý úpravě s tak nalakovanejma chromama a propracovanejma detailama, že byste z ní oči nespustily (hotovej skvost), nebo cestovní Vespa PX 150 Cat, Ruská tříkolka UGG SK1, nebo trochu zašlá Vespa VS1 a spousty dalších skůtrů (ale to by byl výčet na celou stránku). Několik stránek je tu věnováno 55. výročí Lambretty Serie 1, dokonce i s otištěným původním článkem z roku 1958. Mimo to pozvánky na různý místní fesťáky (INKfest, Back with Mods) se zaměřením na Rockabilly, Punk, Ska apod. a samozdřejmě i na scooter srazy, který tady v Anglii nazývaj scooter rally a inzerce servisů, věci vyloženě už pro fajnšmekry. V tý kulturou se zaobírající částí magazínu najdete reporty z Northern Soul All Nighters, X-mas Mod Ball, několika scooter rally, dále reporty z japonského tour Mod beat kapely The Circles a legendárních The Who a jejich tour po USA. Pár recenzí a profil / rozhovor s mladou punkovou kapelou Tennysons, jejichž inspirací jsou Cockney Reject (což je pecka, alespoň je vidět, že tu punk nevychcípal úplně). Na dalších stránkách najdete např. fotky skůtrů čtenářů a musím říct, že některý si s tím opravdu umí vyhrát, kolikrát, když se podíváte na desing dnešních skůtrů a na to co se vyrábělo v 50. a 60. letech, tak je jasný proč je tenhle magazín zaměřen právě na starou, dobrou klasiku. Na zadních stranách nechybí ani bazar, takže jestli si chcete pořídit skůtra z UK, tak si připravte tak kolem 1800 - 2000 liber :-D. Těch věcí je tady samozdřejmě mnohem víc ale vzheldem k tomu, že magazín má celkem 146 stránek a spoustu článků se zabývá i technickou stránkou, tak bych tuhle recenzi uzavřel už jen odkazem na scootering.com. Tenhle časák je sice zaměřen především na skůtry jako takový ale i přesto zde nechyběly další odkazy na kulturu souvysející s tímhle kultem a to je důvod, proč si myslím, že sem bez problémů, tahle recenze zapadne. Konec konců, skůtr je i jedním ze symbolů ne!?
The Movement - Fools Like You
Sice nejde o ska ani o reggae ale nemohl jsem si odpustit nezrecenzovat tuhle desku, navíc Movement jsem už představoval v profilu, takže proč ne. Stylově si moc netroufám je někam řadit, konkrétně u alba Fools Like You jde o fůzi punku, powerpopu…..no radši bych to ani moc nespecifikoval, zkrátka Mod beat. Nicméně hlavní jsou kytary, silná basová linka, melodičnost a jak už je u Movement zvykem, taky silné politické poselství, které vane z leva (takžese Mádle s Issovou třeba poserte). Co se týká, již třetí desky Fools Like You, vyšla koncem září 2012 na jejich vlastní značce Movement rec. a to dokonce i v limitované edici na modrém LP. Mods nejsou mrtvý ani v 21. století a tihle Dánové to dávají jasně najevo, právě touhle deskou. Album začíná akustickým intrem Monday Mornig, které perfektně navazuje na další song s názvem We Got Marx, který je takouvou ochutnávkou o čem tahle deska bude. Následuje stejnojmenný track Fools Like You, který vás posadí na zadek hlavně ze začátku, kdy na vás začne štěkat solová kytara, která vás musí (stejně jako celý song) zvednout ze židle, i kdyby jste byli chromý a to ani nezmiňuju basu a to solo v 01:53 minutě. Podobnou nakopávačkou je i další track Since You’ve Been Gone. Nemůžu opomenout basu, která byla to co mě na Movement vždycky bavilo. Na to, že jde o kytarovku, tak basa tu má hodně prostoru a jen tak nezapadne v pozadí (viz. songy jako Put The Lights On, nebo Set Me Free). Track They Won’t Help You je sice takovou menší oddychovkou ale na tempu nezpomalí ani tentokrát, jen ubylo kytar a přibylo víc melodie a ani zde nechybí silná basová linka. Saving All My Kisses je jednou z mála slaďáren na desce Fools Like You ale ani zde se nepolevuje z tempa a opět tu najdete moc pěkný solo v 01:52 minutě. I Can Hardly Live Without You je dost obdobným příkladem. Předposlední song Set Me Free, jak už jsem zmiňoval mě dostal hlavně díky base a ani u něj nezůstanete v klidu stát na místě. Punková razantnost, tempo, energie, to je vše co v tomhle tracku najdete. Blížíme se ke konci, jediný song, který moc nemusím je poslední akustický If Just My Heart Was Turning, na mě až moc velká slaďárna ale jinak bych ohodnotil tuhle desku plným počtem. Nechybí tu výborný melodický linky a sola, punková razance, energie, politický poselství, zkrátka vše a to celý zabalený do elegantního Mod hábytu.
Prince Buster - Fabulous Greatest Hits
Prince Bustera je asi zbytečný nějak blíž představovat, takže se podíváme rovnou na recenzi. Fabulous Greatest Hits je asi jedna z nejznámějších kompilací Busterových hitů z 60. let, takže zde, na 12 tracích najdete většinou rocksteady a ska a nejedna pecka z této výběrovky byla později předělána v éře 2tonu. CD vyšlo v roce 1998 u Melodisc rec., takže je to asi nejstarší věc co jsem tu měl na recenzi. V bookletu nic moc zajímavýho nenajdete, kromě odkazů na další Busterovi výběrovky a jeho profilu na zadní straně obalu, proto začnu hned prvním songem Earthquake, což je jedna z Busterových rocksteady klasik. Ovšem mě nejvíc dostal ska song Texas Hold-Up, hlavně díky perfektně zahranýmu intru. Následující rocksteady instrumentálka Freezing Up Orange Street, kde nechybí ani hamondky a pořádně dunivá basa, je takovým malým náznakem blížícího se reggae a podle mě jeden z nejlepších tracků na týhle kompilaci. Další songy jako Free Love, Julie On My Mind (což je taková kombinace soulu a rocksteady - sic!) nebo Ghost Dance mi příjdou jako ty slabší kusy a určitě by se našli daleko lepší zářezi, jako např. Prince of Peace nebo Wreck a Pum Pum, který by sem zapadli daleko líp. Z větší části tu je zastoupeno spíš rocksteady, takže zde nechybí pecky jako Také It Easy, Judge Dread. Ze ska Too Hot (kterou později předělali Specials) pro mě Busterův song No.1 ever - Ten Commandments of Man, samozdřejmě Al Capone (což určitě znáte od Specials, pod názvem Gangsters) a celou kompilaci uzavírá song Barrister Pardon, založený na stejném riddimu jako Judge Dread. Co dodat, pokud si libujete v offbeatu 60. let, neměla by tahle výběrovka chybět ve vaší poličce :-D
Tentokrát se podíváme na Britské ostrovy, do staré dobré Anglie, konkrétně do Londýna za kapelou Sidewalk Doctors. Jak se zdá, za posledních pár let se britské ska začalo znovu vracet a ožívat, už to nejsou jen zažité jména jako Specials, Madness, Hotknives, Bad Manners apod. ale i spoustu dnešních kapel, které začali hrát v minulé dekádě. Jako příklad bych vybral Buster Shuffle, kteří si svojí kombinací ska, popu a dalších vlivů získaly nejednoho fanouška v Evropě. Nejsou to ale jenom Buster Shuffle ale i spousty dalších kapel, které bohužel často zůstávají jen na ostrovech. Z Anglie také pochází nejdéle vycházejících skazin, Do The Dog a stejnojmenný label, který se snaží podporovat současné britské ska. V Londýně se také každý rok koná legendární London International Ska Festival, který se letos pořádal už po pětadvacáté. Za tím vším stojí jeden člověk, jménem Kevin Flowerdew, který dříve hrál v kapele Bakesys ale to by bylo povídání úplně o něčem jinym a nechci z toho udělat scene report na U.K, takže zpět. Sidewalk Doctors jsou právě jednou z těch kapel, které zrovna nejsou mimo svojí domovinu nějak známé i když hudebně, jde o to nejlepší co nám současná Británie může nabídnout.
Kapela se dala dohromady v roce 2008 kolem Lennyho Bignella (který hrál s další výbornou britskou offbeat formací Pama International) a zpěváka Nathana Thomase. Hudebně se Sidewalk Doctors pohybují ve vodách rocksteady ovlivněného soundem 60. let i když není jim cizí ani ska nebo menší koketování s early reggae (viz. song Duty Calls). Za těch pár let stihly sdílet podium a backovat legendám jako je, Dave Barker (Dave & Ansel Collins) nebo jamajský kytarista Ernest Ranglin. V roce 2011 vydaly svojí debutovou a zatím i jedinou desku Music Is Medicine, která obsahuje celkem devět tracků a celou jí můžete poslechnout zde a přesvědčit se tak sami.
Každou první sobotu v měsíci je v Camden Townu v klubu Fiddler’s, ska / reggae akce s názvem Dumplins (Live Ska Club), dvě kapely a dva DJ’s jen za 7 liber, což je na místní poměry za hubičku. Minulý měsíc tu měli premiéru The Immigrants, tento měsíc to byli P45 z Essexu, kterým na jejich debutovém albu hostoval dokonce i Buster Bloodvessel z Bad Manners a jako druzí byly na programu mladá kapela z Newcastlu Too Spicy, kteří hrají od roku 2010 a za tu dobu stihly vydat už dvě EP. Samotný koncert opět začíná až někdy kolem desatý, takže i když přicházím v devět je to stejně ještě moc brzo. Týpek co vybíral vstup, vypadal jak Lars Frederiksen z Rancid / Old Firm Casuals a poprvadě řečeno když jsem přišel dovnitř fakt jsem si asi tak na dvě sekundy řikal: „je to on, není to on?“ Klub se pomalu začíná plnit a úderem desatý hodiny nastupuje na podium první kapela, Too Spicy z Newcastlu. Jejich styl mě docela chytnul už od začátku, reggae míchnutý pukovejma prvkama, občas okořeněný dubem v podobě melodiky a tu a tam zrychlily do ska. Hodně zajímavě nakombinovaný, zpěvák místy skoro až rapoval, proto si myslím, že kdyby tahle kapela byla z Čech, tak garantuju, že u nás by šlo o hroznej „progres“ ale tady v UK jsou mladý muzikou hold ovlivněný asi trochu víc a i hudební vlivy a nápady jsou někde trochu jinde, než u nás (ještě aby ne, když spousta místních „náctiletých“ hraje v nějaký kapele a reggae tu má tradici skoro jak u nás country). Lidi sice zatím jen postávali a poslouchali, jediný kdo si vystoupení Too Spicy užíval asi fakt naplno, byl totálně vykalenej polák (no i když člověk v tomhle stavu by si užil i Michala Davida nebo Dádu Patrasovou), který v okamžiku, kdy si uvázal šálu Manchasteru United kolem hlavy jako turban a sundal si triko, byl pořadatelema vyhozen z klubu, což jsem moc nepochopil, jelikož nedělal zas tak strašnej bordel ale co jiná země, jinej mrav. Po asi hodině Too Spicy končí svůj set coverem od Boba Marleyho Get Up, Stand Up a klidí se ze stage. Docela zajímavý je jak široký věkový rozpětí chodí v UK na koncerty, když to tak pozorujete na ska / reggae chodí lidi od 20 až po 50 let, zkrátka je vidět, že offbeat má v UK tradici nějakej ten pátek a oslovil mnohem víc generací, než u nás. Po kratší pauze, kdy mi nějakej „dobrák“ stihnul hodit do pivka panáka, přichází na podium P45 z Essexu. Když jsem poslouchal jejich songy na netu, nepřišlo mi to jako bůhví jak dokonalý ska ale naživo je to úplně něco jinýho. I když je fakt, že publikum si získaly asi hlavně coverama od Specials, Madness, Bad Manners a Maytals, dokonce zahráli jednu Northern Soulovou pecku, kterou sice všichni znaj ale její jméno je mi dodnes záhadou. Co se týká jejich vlastní tvorby je to něco mezi striktním ska a 2tonem a vůbec co předváděl saxofonista byl docela masakr. Zpěvák si mezi songama říkal o další a další vodky s džusem a ke konci jejich koncertu byl už trochu víc společensky unavenej ale na kvalitě vystoupení se to nějak nepodepsalo. Během večera, jsem se dal do řeči zase se spoustou lidí, Londýn je totálně multikulturní město a ať jdete kamkoliv vždy potkáte lidi snad z celýho světa, potkal jsem tu kromě poláků, kterých tu je pomalu jak anglánů samotnejch (a mimochodem znali Antifest) lidi z Uruguaye, Itálie, Ukrajiny, Jamajky, jediný koho na akcích tohodle typu nepotkáte jsou místní pákistánci a muslimové obecně (ha ha, jak překvapující), vůbec je to hodně uzavřená komunta, žijící ve vlastním kulturním ghetu, který je naprosto nepropustný a žijou si svůj vlastní život a ostatní je moc nezajímá (nebo alespoň tak na mě působí). Ale to jsem odbočil někam trochu jinam, zpět k muzice! P45 po hodině a jednom přídavku, který si vyřvalo publikum, končí a začíná afterparty v rytmu early reggae, rocksteady a ska a musím říct, že místní selectoři umí fakt vybírat (taky v UK je z čeho, občas sí říkám při procházení místních shopů s deskama: „kéž by byl takovej výběr i u nás“). Po afterparty ještě vzkazuju týpkovi co vybíral vstup, že vypadá přesně jak Lars Frederiksen, na to konto mi ukazuje na ruce kérku Rancid a vzkazuje:“No, no he looks like me!“ a pak už se pakuju domu opět bordelem nočního Camdenu. Takže cheers and in one month may be again!
Rocksteady / early reggae kapela Red Soul Community ze španělské Granady, která si za poslední léta vydobyla právoplatné postavení na světové offbeat scéně, vydají v půli května svůj třetí počin s názvem I Never Learn. Nová deska vyjde 17. května u německého labelu Groover rec., jak na CD, tak i v podobě LP. Red Soul Community, v čele se zpěvačkou Isabelou Garcia, jsou už celkem zavedeným pojmem, v minulosti spolupracovali s osobnostmi světové ska scény jako např. Nicolas Leonard z belgických Moon Invaders a Caroloregians nebo Chris Murray, který hostoval na jejich druhé desce What Are You Doing z roku 2010. Ochutnávku z nového alba v podobě videoklipu ke stejnojmennému songu I Never Learn můžete shlédnout zde.
Opět po necelém třičtvrtě roce (v listopadu 2012) vyšlo další číslo tohoto slovenského oi! fanzinu. Picko v intru přiznává, že je vůbec rád, že dal dohromady další číslo, jelikož času je stále míň a míň. V úvodu najdete pár novinek a hned ze začátku rozhovory s pražskými Saint & Sinners, Moonstomp z Indonesie, kde se zdá, že je hodně silná scéna co se týče nejen oi! ale i punku a HC. Další rozhovory jsou s Aces Eights z USA, Nacidos del Odio - RASH z Mexika, tady mě hodně „pobavila“ věta: „Myslím, že kdo problémy na ulici měl, už nežije aby se mohl s náma o ně podělit“ hmm co na to říct? Prostě Mexiko! Ale asi nejlepší rozhovor podle mě poskytli Honor Ferox z Rio de Jainera. Mladá oi! kapela z Brazílie, kde jim do bicích řeže slečna, je vidět, že mají hodně co říct, docela mě překvapil jejich postoj k chystanému mistrovství světa ve fotbale, které bude hostit Brazílie. No je vidět co je důvodem chudoby a sociálních rozdílů, v zemi kde dle jejich slov se neustále mluví o ekonomickém „zázraku“, zatímco na předměstích měst stále živoří chudina a v pralesích se kácí stromy. Mimochodem zpěvák Honor Ferox psal do Real Enemy No. 12 scene report o brazilské skins scéně. Další rozhovory jsou s vydavatelem běloruského fanzinu No Justice (asi to není žádná sranda v zemi, kde panuje ještě větší nesvoboda, jak v samotnym Rusku), Operace Artaban, Urancho z Japonska (upřímě řečeno, kapely z Asie jsou hodně stručný a ani tady jsem se toho moc nedozvěděl), Crossfire z Rakouska a jako poslední rozhovor Cervelli Sankti z Itálie. Samozdřejmě nechybí opět ani anglické překlady rozhovorů i recenzí, takže na své si příjdou i zahraniční čtenáři. Ještě bych zapoměl pochválit, stejně tak jako u posledního čísla, pěkně ilustrovanou obálku. Klasicky, recenze na nová i starší alba z oblasti oi!, punku a HC ale i ska, dále recenze fanzinů z Polska, Maďarska, Běloruska ale i Brazílie. Nechybí ani reporty z koncertů od různých dopisovatelů a z různých zemí, za zmínku stojí třeba Biohazard, Mi San Dao, Non Servium, Green Smatroll & Skafander, Jenny Woo a report od The Riot (alespoň myslim, že to jsou oni) z jejich koncertu v Bosně a Hercegovině. Kromě toho tu najdete scene report ze Slovinska, anonymní úvahu nad všema těma „anti-PC“ „hrdinama“, který jsou hrdý na to, že jsou bílý, článek o Northern Soulu a konec zinu je tradičně věnován další kapitole z knihy Spirit of 69. Oproti No. 12 bych si troufnul říct, že je toto číslo o něco silnější, co se obsahu týče, tak uvídíme, kdy se dočkáme dalšího vydání Real Enemy.
Jimmy Cliff - Rebirth
V červenci 2012 vydala tahle legenda reggae music, po osmi letech další album. Jak už je známo, na albu Rebirth se podílel jako producent Tim Amstrong (Rancid) a výsledek dopadl, podle mě na výbornou. Deska vyšla u major labelu Universal Music ale na kvalitách jí to vůbec neubírá, čili neřešil bych teď klišé typu: komerční - nekomerční? Celkem zde najdete 12 tracků plus jeden bonus, obal klasická kartonová rozkládačka, ve které najdete booklet s popisem vzniku alba a fotky ze studia a na druhé straně schované CD. Této desce předcházelo EP Sacred Fire, které vyšlo na konci roku 2011. Z tohoto EP zde najdete jmenovitě tyto songy: Guns of Brixton, Ruby Soho, Ship is Sailing. Žánrově jde o původní early reggae, i když je pravda, že pár tracků jsou spíš klasické reggae a najdete tu i jednu čistě soulovou pecku. Hned úvodní song World Upside Down je asi takovým příkladem co můžete od desky Rebirth čekat. Následující One More je tím, co bych řadil do kategorie klas. reggae, ovšem „klas. reggae“ je zde o poznání mnohem víc razantnější, hrubší a přímočarejší, než byste čekali (takže žádný balady typu: No Woman No Cry) a to paltí samozdřejmě i o tomto tracku. I když možná si teď budu trochu protiřečit, protože přecijenom se tu jedna „balada“ najde a to Cry No More, která začíná moc povedeným klávesovým intrem, který tomu dodává trochu romantičtější nádech. V dalším songu s názvem Children’s Bread je celekm zajímavý intro zahraný na akustiku, jinak jde o poměrně svižný early reggae. Bang je přesně to, čím myslím razantnější a hrubší reggae, nechybí zde jak doprovodné back vokály ale i doprovodná kytara, která mi v některých pasážích trochu evokuje náznak rockabilly. Reggae Music je track, který si přesně představím, že bude hrát v létě na zahrádce při grilovačce a pivku, hodně pohodový ale přesto rychlejší reggae, kde Cliff zpívá o tom, jak začínal a vůbec o historii jeho rodného ostrova a o tom jak si tahle muzika probojvala svojí cestu napříč celým světem. Outsider je jediný soul který tu najdete, po něm ale následuje, podle mě nejlepší zářez z celé desky song Rebel Rebel. Opět jde o klas. reggae s přísnějším nádechem, hodně mě zde chytlo intro a vůbec práce dechů a back vokály, které ve spojení s Cliffovým projevem vytvářejí právě tu razantnost. Blessed Love mi příjde asi jako jediný ze všech tracků, jako ten slabší. Předposedním songem je Ship is Sailing, který se objevil už na zmiňovaném EP. Jako poslední ze zářezů tu je bonusový track, verze druhého songu One More, která je obohacena o trochu více funky prvků, které tu vytváří doprovodná kytara. No a tím končí celá deska. Tady není pochyb o tom, že tohle album si zaslouží všech 10 z 10, je zde vidět hodně profesionální přístup a Cliffovi kvality, protože je vidět, že za těch 50 let má stále dost sil a je schopen navázat na takové hity jako byl The Harder They Come.
Smooth Beans - Keep Talking
Když jsem před dvěmi lety slyšel poprvé dubut této španělské rocksteady bandy, upřímě řečeno moc mě to nechytlo ale co se týká druhé desky Keep Talking, tady musím smeknout klobouk. Album vyšlo ke konci roku 2012 u španělského labelu Liquidator, který má pod palcem spoustu dalších, nejen španělských ska/reggae kapel. Keep Talking je jednou z těch desek, které člověk ocení až po pár posleších. Poprvé jsem měl nutkání tenhle počin celý odsoudit s tím, že jde jen o další rocksteady, který přesně kopíruje jeho původní zvuk ale pravda je taková, že i přesto jde o celkem kvalitní album. První track Don’t Let it Go, ke kterému natočili v zimě tohoto roku videoklip, mě zrovna moc netankuje ale ani neurazí. To samé platí i o následujícím Black Eyed Girl, působí na mě, prostě až moc jednoduše. Co mě na desce Keep Talking baví je, že není čistě jen o rocksteady, třetí song, instrumentálka High Water je výborným early reggae, kde nechybí hamond klávesy a všechno to, co ke skinhead reggae patří. Co mě celkem překvapilo, jak dokážou obyčejný perkuse jako jsou dřívka, obohatit song o čemž mě přesvědčili tracky Numbers Whitout Face a All Power to People, celkově perkuse tu nejsou tak zatlačeny do pozadí, jak to většinou bývá a skoro v každém tracku mají dost prostoru. Turn the Coin a Keep Talking jsou podle mě tím slabším z celého alba, nevidím zde nějaký nápad nebo něco originálního, čím by vybočovaly z řady. Následující track Desfiladero je naprostým opakem, opět jde o instrumentálku ale tentokrát v rytmu ska a hlavní roly zde hraje pozoun, což je důvod proč si mě tahle pecka tak získala (no jo no mám zkrátka slabost pro tenhle nástroj). Další instrumentálka Far from Home naopak zaujme hlavně intrem a tím co za motivy zde vytváří klávesy a ani tady nechybí pozoun, jako jediný z dechů. Předposlední track Get your Love je o něco rychlejší rocksteady a ani zde nemám co vytknout, podle mě jeden z nejsilnějších počinů z celé desky, stačí se jen zaposlouchat do doprovodné kytary a pochopíte co tím myslím. Poslední song Brevett & Knibb (Gracias Lloyd) (mimochodem zase instrumentálka) je trad. ska se vším všudy, kontrabas, plná dechová sekce, spoustu sol, skoro bych řekl až s náběhem na skajazz. No a po 36 minutách a 12 tracích jsme u konce! Album Keep Talking není sice něčím co bych řadil, někam na pomyslný „vrchol žebříčků“ ale právě svojí jednoduchostí si mě docela získalo. Myslím, že 8 z 10 bude celkem férovým ohodnocením.
Ve Španělsku se za posledních pár let rozthl pytel s rocksteady a early reggae kapelami, už to nejsou jenom Los Granadians ale i spousty dalších kapel. Jednou z nich jsou právě Smooth Beans, kteří debutovali v roce 2010 s deskou At Low Fyah a minulý rok vydali u španělského labelu Liquidator, druhé album Keep Talking. K úvodnímu songu Don’t Let it Go z nové desky natočili, během letošního ledna a února videoklip, který můžete shlédnout zde.
The Immigrants, Tallowah - 6.4. Camden Town, London
Ani ne týden po London Int. Ska Festivalu opět vyrážím na další akci a zase do čtvrti Londýna, která nikdy nespí, do Camden Townu. O tomhle koncertě se dozvídám úplnou náhodou, když brouzdám po internetu a hledám co se kde děje, takže plán na sobotu byl jasný. Vyrážím něco málo po osmý, nasedám na metro a za chvíli už jsem zpět v Camdenu, před klubem Fiddler‘s. Tahle akce byla speciální v tom, že tu měly svojí premiéru The Immigrants, což je nová kapela složená ze členů kapel 2tone Club (FR), The Delegators (UK) a Harddiskount (IT) ale víc zatím neprozradím, jako druhá kapela hráli Tallowah ale to už byla místní, anglická reggae kapela. Klub byl sice o něco menší ale za to byl hodně útulný a bylo vidět, že si na výzdobě fakt vyhráli, všude po stěnách nalepený EP a LP.....No prostě jak je to v Anglii zvykem, tady i ten největší pajzl vypadá jako luxusní pub. Zase si říkám, že jdu zbytečně brzo, jelikož v klubu je zatím tak 10 lidí. Zhruba v 21:00 začínají chodit další lidi a nebyl by to asi Londýn, kdyby to složení nebylo tak mezinárodní, takže hromada Francouzů (který přijeli asi díky lidem z 2tone Club), pár Italů, Jamajčani a zbytek angláni. Zhruba v půl destý začínají hrát The Immigrants, byl jsem hodně zvědavej na novou kapelu, jelikož na netu nemají ještě žádný ukázky, o to víc mě překvapilo, že hráli jako první. Ovšem co mě posadilo na zadek, bylo to, že hráli pouze covery starých early reggae a rocksteady pecek z 60. let, takže nechyběli váli jako Red Red Vine, Wet Dream, Suzane Beware of the Devil, Reggae Fever, Message to you Rudie, Return of the Django, pecky od Laurela Aitkena, Derricka Morgana nebo Altona Ellise, plus spousty dalších, který ani neznám, nebo neznám jejich jméno. Zpěvák byl člen 2tone Club, basák zase z italských Harddiskount, zbytek si nedokážu typnout. Atmosféra naprosto parádní, lidi pařili snad úplně všichni, akorád jsem nepochopil, že byli tak namačkný u baru, když před podiem bylo hromada místa ale jinak nemám co vytknout. Slyšet starý skinhead reggae váli, který se všude hrajou reprodukovaně, naživo je celkem zážitek, navíc když je máte všechny takhle pěkně pohormadě. Asi po hoďce The Immigrants končí svůj set a sklízejí hodně velkej aplauz, nedalo mi to, tak jsem hned poděkoval za parádní vystoupení, zeptal jsem se jestli chystají ještě další koncerty nebo dali tuhle sestavu dohromady jen kvůli týhle akci. Odpověď byla více, než pozitivní, takže se můžeme těšit na další vystoupení, tak snad nám jednou zahrajou i v Čechách. Po kratší pauze nastupují na podium Tallowah ze Southendu. Kapela s věkovym složením, co bych typnul nepřesahujícím 25 let, skoro všech 7 členů dready „pomalu až na zem“, takže reggae berou asi celkem vážně. Hudebně šlo o klasiscký roots, se všema atributama, jako jsou dechy, perkuse, místama zabíhali i hodně do dubu, což lahodio mým uším. Sice to už nebyl takový odvaz jako Immigrants ale nehráli vůbec špatně. Mimochodem nedávno vydali debut Strong & Sturdy, tak se potom, kdyžtak koukněte. Konec koncertu byl tardičně věnován DJs, takže se pařilo až do zavíračky. Opět hromady early reggae, ska a rocksteady ale to si asi každý z vás umí představit, prostě kaliscká after party. Návrat opět asi někdy ve tři ráno a musím říct, že sobotní večer v Camden Townu je něco, jak Stodolní v Ostravě, všude hromada ožralejch lidí, kluby, bordel, turisti….No prostě blázinec. Abych to nějak zakončil, spokojenost na všech frontách, samozdřejmě, jen kdyby člověk nebyl zase o 40 liber lehčí. Cheers from London!
Polemic, který letos slaví 25 let, přichází po třech letech od vydání zatím poslední desky Horúcé časy s novým albem Hey! Ba-Ba - Re-Bop. Deska je k dostání od 4. dubna na stránkách kapely zde. Celkem na ní najdete 15 zbrusunových zářezů. Nové album nahráli ve vlastním Studio One Love v Bratislavě a vyšlo na značce Doubleman. Jako hosti zde vystupují, Robo Grigorov, Lenka Dusilová, Katarina Knechtová, Divokej Bill, Pavol Habera, Zdenka Predná, Matěj Ruppert a Zuzana Smatanová. Ovšem to není poslední novinka, jak se zdá tak ani francouzká scéna nespí na vavřínech a nese nové ovoce.
V dubnu vychází totiž druhá deska francouzským 65 Mines Street, kteří debutovali v roce 2010, svojí kombinací 2tonu, dirty reggae a punku. Nový počin nese název Fix the Clock a najdete na něm dohromady 11 nových zářezů, z nichž jeden je k poslechu zde. Nové album vydali u labelu Casual Records a v distru vydavatelství je k dostání za 8 euro.
London International Ska Festival 2013 (25th annivresary) 28. - 31. března
Takže kooonečně po půl roce se dostávám na koncert a to rovnou v centru dění. Jelikože jsem už přes pět měsíců, pracovně v Londýně, tak bych udělal opravdu velkou chybu, kdybych se na tuhle akci nepodíval. Shodou náhod přesně v den před startem festivalu končím v mojí dosavadní práci a můžu tak bez problémů jít na všechny 4 dny, bohužel moje finanční situace a následná nezaměstnanost mě značně brzdí, takže jsem se nakonec dostal jen na první dva dny ale i tak to stálo za to a opět mě to nabylo energií a motivací v tom co dělám, do dalších let. První den začíná v Camden Townu v klubu dost podobném pražské Lucerně, před sedmou vyrážím směr Camden Town. Před klubem mě docela zarazila fronta, která se zdála, že nebude mít konce ale po nějakých 10 minutách už stojím u baru a piju pivko, pozoruju příchozí…..Docela zajímavý bylo složení návštěvníků, většina starších skinheads okolo věku 40 - 45, byli angláni, mladší zase zahraniční. Španělé, potkal sem tam i Němce a pár Francouzů, dokonce i jedno Čecha odněkud z Hradce a Mexikánce, takže docela mezinárodní složení. Hned ze začátku se dávám do řeči s týpkem z Argentiny, který podobně jako já maká v Londýně za líný anglány, docela mě překvapuje přehledem o naší zemi, znal takový města jako Ústí nad Labem nebo Teplice, čímž jsem byl mile překvapen, kecáme o scéně u nás, u nich a tady v Anglii, znáte to…..až z něj nakonec vypadlo, že hraje v nějaký punkový kapele, která měla v ČR v rámci tour pár koncertů, samozřejmě nezapoměl pochválit ani naše pivo. To už se ale pomalu začíná klub plnit (nebo spíš přeplňovat) a na podium přichází první kapela. Angličtí Sidewalk Doctors, pro mě naprosto neznámé jméno ale hudebně naprostá pecka, jen škoda, že spoustu kvalitních anglických (pro nás neznámých) ska kapel nejezdí, až na pár vyjímek koncertovat do Evropy, nechápu proč, když za posledních pár let britský ska docela ožilo. Stylově šlo o rocksteady / ska a lidi na ně pařili už od začátku (ne jak u nás, kdy to maj předkapely, někdy jak za trest).
Nevydržel jsem to a začal jsem pařit taky, protože rocksteady se mi líbí čím dál, tím víc a jak je vidět lidem asi taky. Po asi 90 minutovym koncertě sklízí zasloužený ovace, já jen lituju, že jsem si nekoupil jejich EP, který bylo na koncertě k dostání. V Anglii se setkáte se spoustou naprosto stupidních pravidel, myslel jsem si, že jsem je za ten půl rok poznal snad už všechny ale jak je vidět tak asi ne. V UK je zákaz kouření v barech, hospodách a klubech, takže se chodí kouřit ven ale nepochopil jsem jednu věc, když securiťáci vyháněli kuřáky stojící před dveřma o dva metry dál vedle dveří, s tím, že: „Here is a smoking area!“. Jakej je v tom kurva rozdíl? No nic neřešim, prostě Anglie….To už se na podium chystá hlavní hvězda večera, legendární trombonista Rico Rodriguez, který hrál jak se Specials, tak i s Dandy Livingstonem a spoustou dalších interpretů. Hudebně to byla pecka, celý jeho vystoupení bylo čistě instrumentální, taková roots reggae verze Skatalites, takže hodně dechů a dunivejch bas, místama skoro až náběh na dub. Nicméně nemůžu si pomoct, za celou dobu jsem nemohl mezi těma dechama rozpoznat Ricův trombon a to i přesto, že nazvučení nemělo chybu. Po asi hoďku a půl trvajícím vystoupení koncert končí. I když jsem Rodriguze skoro vůbc neslyšel, musím uznat, že v 84 letech stále jezdit a koncertovat je fakt výkon hodnej obdivu. Takže přichází čas na after party, první večer jako DJ hraje samotný kmotr 2tone records, Jerry Dammers. Hrál hodně věcí z 60. let, takže hlavně starý rocksteady a ska, dokonce si neodpustil i legendární Ghost Town od Specials. Přibližně ve 2 ráno party končí a jde se domu, před klubem se ještě dávám do řeči s vokálistkou z Buster Shuffle, docela mě udivuje, když mi přiznala, že v Evropě mají větší úspěch, než u nich doma v Anglii, jo a taky znala z našich kapel Fast Food Orchestra ha…. Loučíme se, nasedám na nočku směr Walthamstow kde bydlím a jde se domu, odpočívat a pomalu se začít připravovat na druhej den. Ráno se samozdřejmě probouzím naprosto rozštípanej, tupej a v podstatě se z toho delíria, do večera nejsem schopen dostat, takže to jdu celý zopakovat. Odpoledne probíhají koncerty, ještě někde v centru Londýna (BB Seaton a Owen Gray) ale na to jsem neměl síly ani prachy. Navíc furt takhle přebíhat mezi klubama není nic pro mě.
Druhej den se odehrává opět blízko mýho bydliště, tentokrát jen pár zastávek metrem do Islingtonu. Klub hned před metrem a já přicházím asi zbytečně brzo, protože v 7 hodin je klub téměř poloprázdný. Se security zase řeším stupiditu skrz cigáro, kdy mi týpek říká, že ještě nemůžu jít kouřit ven, protože v klubu není ještě dostatek lidí?????? What? Chápete to, co na tom kurva záleží? Opět potkávám, mého argentinského kolegu a kolem 9. hodiny, kdy už je klub celkem narvanej (i lidí je víc jak první den), začíná hrát první kapela, tenhle večer jich bude o něco víc jak minule, takže o to víc se těším. První kapela mě naprosto uzemnila, Razika z Norska, maldá čistě dívčí 2tone ska kapela, těm holkám bych typoval tak 18 max. Nemohl jsem si pomoct, připomínaly mi hrozně Bodysnatchers, jak vzhledem, tak i stylem hry. Tohle byla asi první dívčí ska kapela, kterou jsem viděl na vlastní oči. Jediný co bych jim vytknul byl ten zpěv v Norštině, protože to je snad ještě horší jazyk, jak Němčina ale jinak naprosto pecková kapela (což bylo poznat i z reakcí publika). Jako druzý hráli skotští Bombskare (opět další, pro nás neznámá kapela z ostrovů). Stylově to bylo….prostě ska, něco ve stylu Mark Foggo, za sebou měli pověšenou skotskou vlajku, čímž si získali moje sympatie ale to čím mě tahle kapela zaujala byla hlavně ta show, co předváděli na podiu. Hotovej cirkus, všechny ty taneční kreakce, ksichty směrem na publikum, vůbec pojetím mi dost připomínaly Madness v jejich rannym období, fakt sranda je pozorovat, řekl bych že z toho vystoupení měli víc, jak publikum samotný. O pauzách mezi kapelama, kecám s lidma před klubem, docela radost mi udělalo, když jsem se bavil s nějakejma Španělama, protože znali jak Bohemians 1905, tak i dnes už nefungující, pražský skinhead pub - Resort a hlavně naší jedinou rocksteady kapelu, Lariku. Dokonce jsem potkal i nějakýho Skota, který znal Chancers, tak alespoň je vidět, že ta naše scéna, není zase tak marná.
Francouzů jsem se marně snažil zeptat, jestli znají Maraboots ale za boha jsem si nemohl vzpomenout na jejich název a oni do mě furt hučeli: „Skarface, Skarface“ No, no I mean young oi! band from Paris, No ska! No tak nic, po pěti minutách jsem to vzdal, pozdravil do Francie a šel dál. Další kapelou byla opět místní anglická sestava, která mi naprosto nic neříká, Ed Rome. Akustický ska, hraný jen se španělkou, melodikou a ságem, bez bicích a zbytečných elektronických spotřebičů. Pro mě asi nejzajímavější kapela večera, hold mám asi nějakou slabost pro tyhle hudební experimenty. Abych se vám přiznal, nepomatuju se, kdo hrál jako předposlední, jestli maďarští Pannonia Allstars Ska Orchestra (PASO) nebo londýnští Buster Shuffle…..nicméně, PASO jsem viděl naživo poprvé a musím uznat, že jejich koncert byl výbornej, stejně tak, jako jejich poslední deska, kterou jsem recenzoval někdy v zimě tohoto roku. Buster Shuffle zahráli snad všechno, jak z první, tak i z druhý desky a zaslechl jsem i pár pro mě neznámých počinů, nicméně, publikum na ně naprosto šílelo, lidi skankovali o stošet, ze stropu kapal pot, všichni zpívali s celou kapelou, takže atmosféra naprosto parádní. Zpěvák / klávesák opět zahrál pár válů nohou, tak jak už to má ve zvyku….Pro mě byli Busteři se svým mixem ska, popu a bůhví čeho ještě, kapelou číslo jedna. No a tím končí kapely a vše se chystá, podobně jako minulou noc na afterparty. Opět se hrálo mraky oldschoolů, ska z 60. let, rocksteady a skinhead reggae, to už ale lidí začalo ubejvat a v klubu začalo bejt konečně k hnutí. Musím uznat, že když jsem se vracel z Islingtonu zpátky domu do Walthamstow, tak jsem měl vůbec co dělat abych trefil, ani nevím v kolik jsem přišel.
Mezi publikem jsem viděl taky pár černejch skinheads, dokonce i jednoho asijskýho a pár starších rude boys, čili subkulturní složení docela odpovídalo, dokonce si vzpomínám, že první den festu běhal mezi publikem borec v bundě Redskins Inc. Co se týká třeba nazvučení, tak nemůžu mít jedinou výtku, v obou dvou klubech bylo bezchybný. Tak perfektní a čistý nazvučení jsem zažil na klubový akci málokdy. Abych to shrnul, jsem maximálně spokojenej, že jsem měl tu příležitost se podívat na London International Ska Festival, pro mě to byla asi jedna z nejsilnějších akcí za posledních pár let a to i přesto, že jsem se zúčastnil jen prvních dvou dnů festivalu. Málokterej koncert mi tak dobyl baterky jako LISF, kord když skoro půl roku dřete v práci jak koně, na nic nemáte čas a pak máte takovou příležitost.
Mohl bych se teď sice rozepsat o historii dubu a o okolnostech vzniku tohoto subžánru reggae ale to si nechám možná někdy na příště. Proto začnu opačně a představím vám jednoho z hlavních producentů dubu. Samozdřejmě, že mentorem dubu navždy zůstane King Tubby, který se v podstatě také zasadil za jeho vznik ale nebyl jediný, právě Scientist, který byl zpočátku jeho žákem mu začal brzy šlapat na paty. Scientist, vlastním jménem Hopeton Brown se narodil v roce 1960 v Kingstonu na Jamajce, k elektronice se dostal, přes svého otce, který pracoval jako technik v místní televizi a rozhlase. Díky tomu už od malička stavěl a rozebíral zvukovou techniku a osvojil si tak spoustu dovedností, potřebných k práci ve studiu. Později se dostal do kontaktu se studiem Dromily Road, které vlastnil právě King Tubby. No a jelikož se jako malý kluk neustále motal kolem zvukové techniky, začal se u Tubbyho přimlouvat o práci za mixážním pultem. Toto usílí se nakonec vyplatilo, i když z počátku pracoval jako asistent a pomocník pro plnění nejrůznějších úkolů, až v polovině 70. let se dostal k práci za mixážním pultem a začal produkovat svoje první dubové verze. Jeho první duby, byli většinou postaveny na riddimech ze Studia One, které produkoval pro label Don Mais‘ Roots Tradition, od kterého v té době odcházel jiný významný reggae producent Prince Jammy, kterého Scientist nahradil. Jeho prvním hitem byla dub verze songu od Barringtona Levyho, Collie Weed ale jeho nejsilnější počiny měli přijít teprve s první polovinou 80. let. Přezdívka „Scientist“ (vědec), vznikla vtipem mezi King Tubbym a Bunnym Lee, když Tubby prohlásil, že: „tenhle malej kluk musí bejt snad vědec“, díky jeho nápaditosti a technické zručnosti. Koncem 70. let opouští Tubbyho studio a získává práci jako hlavní zvuk. inženýr v Chanel One Studio.
V této době přichází první úspěchy, hlavně po vydání dnes už legendárního dub alba Rids the World of the Evil Curse of the Vampire (1981). Stal se také oblíbencem producenta Henry „Junjo“ Lawese, pro kterého mixoval několik desek, ve spolupráci s tehdy asi nejvyhledávanější reggae kapelou 80. let Roots Radics. Mimo to pracoval i pro jiné producenty, jako např. Linval Thompson nebo Jah Thomas. V roce 1982 opouští Chanel One Studio a získává nové místo ve studiu Tuff Gong, které původně založil Bob Marley. První polovina 80. let byla pro Scientista, vůbec asi tím nejproduktivnějším obdobím, v té době vydal řadu alb, z nichž za zmínku stojí Scientist Wins the World Cup (1983), Encouters Pac Pac-Man (1982) nebo Big Shotdown at King’s Tubby (1980), na kterém spolupracoval s Prince Jammym. V produkování pokračuje dodnes, zatím poslední album Launche Dubstep into Outer Space vydal v roce 2010 a pokud si ještě vzpomínáte na GTA3, tak právě pět tracků z desky Rids the World of the Evil Curse of the Vampire, byly použity jako soundtrack k této hře (ovšem bez jeho souhlasu). Ostatně přesvěčte se sami, desku World of the Evil Curse of the Vampire stáhnete na tomto odkaze.
Takže poprvé se mi dostal do ruky tenhle fanzin, který znám už prakticky 4 roky ale zatím jsem měl možnost číst jen jeho online verzi (kterou najdete v odkazech). Zin vychází od roku 2000 a toto číslo spatřilo světlo světa koncem roku 2012, prakticky po 3 letech od vydání posledního čísla. Co se týče vzhledu, je to klasika dnešních let, vše na křídovém papíře, včetně obálky, (jo jo, kde jsou ty časi vystřihování , vlepování a textů psanejch na stroji…hold i papírový ziny šly dopředu) počet stránek neznámí, vzhledem k tomu že nejsou očíslovaný, typoval bych to tak na 70. Obsahově, i když jde o oi! zine, musím uznat, že své si zde najde každý, od oi!skins, redskinů, skafans přes punks, HC kids, dokonce i metaláci a to je to co mě na tomhle časáku hodně baví a tak by to podle mě mělo bejt, proč se neustále uzavírat do vlastních škatulek, když všechny tyto subkultury k sobě mají tak blízko. První věc co nejde přehlédnout jsou všudypřítomné ero vsuvky :-D v podobě fotek snad na každý stránce, grafika taky na hodně slušný úrovni (socialistickej duch a trocha toho zdravýho vlastenectví se v autorovi hold nezapře :-D Na úvod tu je krom pár komentářů ke stavu dnešní scény, kde se autor obouvá (s čímž můžu jedině souhlasit) do sráčů, kteří nevědí kde stojí, afáka nebo levičáka vidí za každým, kdo se hlásí k SHARP ačkoliv oni sami se k tomu před lety hlásili taky ale najednou je pro ně sráč Ian Stuart Donaldson hrdinou no.1 a Roddy Moreno komoušem největšího kalibru, ačkoliv Oppressed se socialismem a antikapitalismem němeli nikdy nic společnýho. Na druhou stranu neopomijí všudypřítomné internetové „hrdiny“, kteří dostávají schízů ze všech těch 88% „apolitiků“ a vidí nácka i v Medvídkovi Pů a tak šíří lži a pomluvy všude kde můžou (hlavně na netu) ačkoliv oni sami by si nikdy netroufli to tomu dotyčnýmu říct do očí. Další úvaha se týká uniformity mezi dnešními skins ale na to si musí udělat názor už každý sám. Dalším zajímavým článkem jsou recenze filmů se skins tématikou, no co si budem nalhávat 99% těchto filmů se zabývá jen naziodpadem, snad kromě Skinhead Attitude a Dazlak Skinhead. Nechybí tu ani rozhovory se ska kapelami, jako Hub City Stompers z USA, kteří byli pro mě do této chvíle naprosto neznámou kapelou, klasika z Britských ostrovů - The Hotknives a fanoušky soulu potěší historie další britské kapely The Housemartins, jejichž song Caravan of Love zná určitě každý. Za punx tu najdete rozhovory s pražskými S.P.S , slovenskou Zonou A, Bad.Co.Project (ex-Oxymoron) a Penetrations. Postojem jsou mi hodně sympatičtí skins z kapely Scharmuetzel, kteří dokazují, že pro-working class/antisystem postoj můžete mít aniž byste museli nosit rudou hvězdu nebo áčko. Z oi! tu ještě najdete rozhovor s Riomungstrupp, Pisstons a Ádou Vitáčkem, který bubnoval v Orlíku, Plexis a dalších kapelách. Dále tu najdete historii a následný rozhovor s německými Jesus Skins, kteří byli jedni z prvních skins, kteří se přihlásili ke křesťanské víře. Pro někoho možná trochu nepochopitelný bude rozhovor s frontmanem neonacistických Skullhead, kteří patřili ke staré generaci WP/RAC kapel. O co ale v tomto rozhovoru jde je, že mnozí z těchto „arijských“ hrdinů, jsou lidi,kteří jsou především nevyrovnaní sami se sebou a snaží se proto schovat za bariéru předsudků a poz, až nakonec zjistí, že to všechno byla velká sračka a daj se na duchovní cestu a jsou pak osvícený jak samotnej Budha….samozdřejmě každej má právo na změnu ale aspoň je vidět, jak jsou jejich bílý postoje „silný“. Hardcoristi si příjdou na svý u rozhovoru s NYHC bandou Old York. Pro metloše tu jsou ještě rozhovory s Hail of Bullets, Sabaton a God Dethroned ale metal mi stejně nikdy nic moc neříkal, takže nevim? Samozdřejmě většina rozhovorů je přeložena do angličtiny, jen jeden tu je v němčině, takže ani na zahraniční čtenáře se nezapomělo. Konec zinu je věnován recenzím na CD/LP/EP, kde nechybí jak ska / reggae, soul, HC ale i punk a oi! jak z levicových, tak i apolitických pozic ale nějaký zasraný RAC tady nehledejte. Jediné co mi tu trochu chybí jsou reporty z koncertů, jinak bych hodnotil tohle dílo celkem pozitivně, jelikož se zde autor nezaměřuje jenom jednostranně na oi! scénu ale snaží se aby si zde na svý přišel zkrátka každý. Musím jedině, než smeknout. Tak doufám, že se dočkáme dalšího pokračování.
The Beatdown - Walkin’Proud
Takže po rozhovoru s touhle kanadskou kapelou z Montrealu tu mám k recenzi jejich druhou desku Walkin’Proud, která vyšla koncem srpna 2012 u labelu Stomp rec. Album vydali jak na CD, tak i na vinylu, takže na své si příjdou i zběratelé desek. Jak bych charakterizoval tohle 13ti trackový album? Oproti první desce (2010), která byla určitě taky dobrá, to tahle deska dotahuje ještě o kus dál. Walkin’Proud na mě působí žánrově, hodně rozmanitým dojmem, základ je samozdřejmě dirty reggae ale najdete tu i ska, prvky rockabilly a country (v podobě foukací harmoniky) ale i soul. Další věc co se mi na této desce libí (i když to není otázka jenom tohoto alba ale stylu kapely, jako takovýho) je, že je tu ponechán hodně velký prostor solové kytaře a kytarovým motivům vůbec a nepoužívají dechy (viz. soul track Gone for Good), další věcí je zpěvákův nezaměnitelný chraplák, který je jedním z poznávacích znaků Beatdown. Desku otvírá song No Man, což je ukázkový dirty reggae v podání Beatdown, kde nepřeslechnete solovou kytaru, která jakoby nahrazovala, jak dechy tak i klávesy. Následuje track Long Road, jeden ze dvou ska tracků na téhle desce, kde to co by odvedli v jiných případech dechy, tak tady má na starosti harmonika. Stejnojmenný song Walkin’Proud začíná trochu přísnějším kytarovým intrem a je to snad jeden z mála tracků, kde se trochu víc projeví klávesy. Něco podobného by se dalo říct i o songu Get it Started. Další ska je The Other Side , intro mi trochu připomíná styl Skatalites ale co mě tady nejvíce zaujalo je doprovodná rockabilly kytara (miluju tuhle kombinaci ska a rockabilly :-) V tracku Montreal, který začíná výborným intrem v podobě songu Back to Stay, kapela vzdává hold svému rodnému městu. K dalšímu songu Leave Me natočili na podzim 2012 dokonce i videoklip, který jsem zveřejňoval už někdy v lednu. Ovšem to nejlepší příjde až s trackem The River, který když jsem slyšel poprvé tak jsem zůstal stát s otevřenou hubou dokořán. Dirty reggae v pomalejším tempu s nádhernym refrénem ale tu hlavní práci tu odvádí foukací harmonika, která navozuje trochu melancholickou atmosféru celého songu a hlavně tu hraje naprosto dokonalý melodie v refrénech. Něco podobnýo jsem neslyšel hodně dlouho a s klidem bych řekl, že je to nejlepší track nejen této desky ale i Beatdown, jako takových. Tohle bude na koncertech asi hodně žádaná skladba. Následující Demain Jamais je jediný francouzky zpívaný song z celého alba, protože ačkoliv jsou Beatdown z Motrealu, který se nachází ve francouzky mluvící části Kanady, tak oni sami zpívají anglicky, i když v rozhovoru mi tvrdili, že těch francouzky zpívaných tracků mají víc, tak nevím? Předposlední Reggae Dance je už takovou klasikou, kde se rukopis kapely nezapře, takže rozebírat to tu moc nemá cenu. Desku Walkin’Proud uzavírá pomalá Runnig Around, což je hodně pohodová a oddychová věc. Závěrem - tahle deska dokazuje, že jsou Beatdown v plné síle a jenom bych se opakoval, když bych řekl, že tohle album to dotahuje opět o stupínek výš. Tohle je zkrátka povinností pro všechny, takže 10 z 10, nemá cenu to dál okecávat tohe se musí prostě slyšet.
Sto zvířat - Hraju na klavír v bordelu
Po ukrutně dlouhý době tu mám k recenzi opět českou kapelu. Ne, že bych tak zavrhoval českou ska scénu ale většina kapel (až na pár vyjímek) mi nepříjde moc originální nebo něčím zajímavá a ty který takový byli se už dávno rozpadli, proto jim nevěnuju takovou pozornost. Sto zvířat vydaly tuhle desku téměř po 3 letech od vydání jejich poslední studiovky Postelový scény z roku 2009, i když neměl bych opomenout ještě jejich Best ofku Sto dvacet z roku 2011. Co bych řekl o týhle desce? Hráčsky a kompozičně je to opět na hodně vysoký úrovni, ono se není ostatně ani čemu divit, po více jak dvaceti letech hraní a řadě alb. Taky tu přibylo trochu popových prvků jako např. v songu G.O.P nebo Krátkozraký Viktor. Jenže od desek jako byli Ty vole na základní škole a Nikdy nic nebylo, jsem nezaznamenal nějakej další potencionální hit, nebo podobně silný alba. Jakoby se Zvířata začali už trochu vykrádat. A to samý můžu říct i o týhle desce z roku 2012. Je tu sice znát jejich rozpoznatelný rukopis ale nenapadá mě jediná skladba, která by mě něčím zaujala, snad až na, do „popu“ hozenou Hotel Bellevue, která působí trochu „depresivně“ ale je to asi jediná skladba, která trochu vybočuje z řady. Vůbec nevím co mám psát, skoro všech 14 tracků mi příjde jako jeden dlouhej set, sice musím uznat, že songy jako Baťůžek (který mě docela pobavil, co se týče textu), Noc s operní pěvkyní, do reggae hozený Pondělí nebo stejnojmenný track Hraju na klavír v bordelu (který mě zaujal halvně díky tomu oddychovýmu refrénu), jsou tím silnějším ale je to asi to jediný co mě napadá. Je to jako kdyby jste vzali ty slabší kusy z desek Ty vole na základní škole a Nikdy nic nebylo a na jejich základě udělali novou desku. Ať se snažim sebevíc nevidím tu nic co by navazovalo na předchozí úspěšný vály. Asi už nemá cenu to dál omílat dokola. Album Hraju na klavír v bordelu řadím k těm slabším, i když musím uznat, že předchozí desky Postelový scény a Rozptýlení pro pozůstalé nemám až tak naposlouchaný, takže těžko to srovnávat ale ani v nich jsem nenašel (snad s výjimkou Alice se dala na pití) nějaký pecky, jako na předchozích deskách. Čili konečný hodnocení dávám 5-6 z 10.
Po dlouhé době tu mám opět něco z let „dávno minulých“. Tentokrát se vrátíme do 90. let, do doby kdy ska u nás teprve začínalo a kdy byli ziny v podstatě jedinou možností jak se dozvědět něco o scéně. Bulldog fanzin začal vycházet v Praze rokem 1993, okolo prvních českých SHARP skins, kteří se združovali okolo Bulldog Boot Boys Crew (BBBC). Dnes už se dá říct, že šlo o celkem legendární plátek, který byl znám i za hranicemi naší republiky. Poslední číslo (No. 22/23) vyšlo v roce 2002, od té doby se po Bulldogu slehla zem. No a jelikož před nedávnem se mi dostal tento plátek v PDF podobě do „ruk“, rozhodl jsem se ho zde zveřejnit ke stažení. Mnozí z vás určitě tento zin už možná znáte ale jelikož já jsem z té mladší generace, která v 90. letech znala tak maximálně lego, tetris nebo pogy, je to připomínka pro ty z nás co tuto dobu nepamatují. Ke stažení jsou konkrétně tyto čísla: No.1 (1993), No.3 (199?), No. 4 (199?), No. 6 (1994), No. 11 (199?), No. 15 (1998), No. 18 (1999). Nebudu prozrazovat celý obsah abych vás nepřipravil o to překvapení, jen dodám, že první čísla jsou hodně oldschool, tudíž i D.I.Y, což je to co je dělá tak zajímavými a také se v nich nezapomíná na ska. U dalších třech čísel je vidět posun jak v grafice, tak i v počtu stránek, které se vyhouply na víc, jak 70, ovšem ska už v nich trochu ubylo a přibyly recenze na muziku ale i na další fanziny.
Něco málo k obsahu prvních čísel (uvádím zatím jenom první čísla, jelikož další vydání jsou obsahově mnohem rozsáhlejší). Kromě rozhovorů a fotek, najdete skoro v každém čísle hromadu informací o SHARP, historii skins a Oi! muziky, pár dopisů, news ze světa, seznam oblíbených skladeb a autorovi komentáře.
- No.1 (1993)
rozhovory s Antizociale (oi!), Agent Bulldog (oi!) scene report z Itálie info o S.H.A.R.P
- No.3 (199?)
rozhovor s The Frits (ska) report z koncertu Sto zvířat info o skins scéně v jednotlivých zemích článek o redskinech z Marseille HC / sXe skinheads
- No.4 (199?)
rozhovory s No Sports (ska), Big Shot (ska), Clean Slate (HC) historie Agnostic Front
- No.6 (1994)
rozhovor s Oxblood (oi!) pár článků o skins z tehdejšího tisku několik přetištěných kapitol z knihy Spirit of 69
Všech 7 čísel můžete stáhnout (v jednom linku - 472.58 MB) na tomto odkaze. Nakonec bych chtěl ještě poděkovat Michalovi, za poskytnutí zinu, protože bez něj by tento článek vůbec nevzniknul.
+-+front.jpg)
+-+front.jpg)
+-+front.jpg)
+-+front.jpg)
