Opět po necelém třičtvrtě roce (v listopadu 2012) vyšlo další číslo tohoto slovenského oi! fanzinu. Picko v intru přiznává, že je vůbec rád, že dal dohromady další číslo, jelikož času je stále míň a míň. V úvodu najdete pár novinek a hned ze začátku rozhovory s pražskými Saint & Sinners, Moonstomp z Indonesie, kde se zdá, že je hodně silná scéna co se týče nejen oi! ale i punku a HC. Další rozhovory jsou s Aces Eights z USA, Nacidos del Odio - RASH z Mexika, tady mě hodně „pobavila“ věta: „Myslím, že kdo problémy na ulici měl, už nežije aby se mohl s náma o ně podělit“ hmm co na to říct? Prostě Mexiko! Ale asi nejlepší rozhovor podle mě poskytli Honor Ferox z Rio de Jainera. Mladá oi! kapela z Brazílie, kde jim do bicích řeže slečna, je vidět, že mají hodně co říct, docela mě překvapil jejich postoj k chystanému mistrovství světa ve fotbale, které bude hostit Brazílie. No je vidět co je důvodem chudoby a sociálních rozdílů, v zemi kde dle jejich slov se neustále mluví o ekonomickém „zázraku“, zatímco na předměstích měst stále živoří chudina a v pralesích se kácí stromy. Mimochodem zpěvák Honor Ferox psal do Real Enemy No. 12 scene report o brazilské skins scéně. Další rozhovory jsou s vydavatelem běloruského fanzinu No Justice (asi to není žádná sranda v zemi, kde panuje ještě větší nesvoboda, jak v samotnym Rusku), Operace Artaban, Urancho z Japonska (upřímě řečeno, kapely z Asie jsou hodně stručný a ani tady jsem se toho moc nedozvěděl), Crossfire z Rakouska a jako poslední rozhovor Cervelli Sankti z Itálie. Samozdřejmě nechybí opět ani anglické překlady rozhovorů i recenzí, takže na své si příjdou i zahraniční čtenáři. Ještě bych zapoměl pochválit, stejně tak jako u posledního čísla, pěkně ilustrovanou obálku. Klasicky, recenze na nová i starší alba z oblasti oi!, punku a HC ale i ska, dále recenze fanzinů z Polska, Maďarska, Běloruska ale i Brazílie. Nechybí ani reporty z koncertů od různých dopisovatelů a z různých zemí, za zmínku stojí třeba Biohazard, Mi San Dao, Non Servium, Green Smatroll & Skafander, Jenny Woo a report od The Riot (alespoň myslim, že to jsou oni) z jejich koncertu v Bosně a Hercegovině. Kromě toho tu najdete scene report ze Slovinska, anonymní úvahu nad všema těma „anti-PC“ „hrdinama“, který jsou hrdý na to, že jsou bílý, článek o Northern Soulu a konec zinu je tradičně věnován další kapitole z knihy Spirit of 69. Oproti No. 12 bych si troufnul říct, že je toto číslo o něco silnější, co se obsahu týče, tak uvídíme, kdy se dočkáme dalšího vydání Real Enemy.
V červenci 2012 vydala tahle legenda reggae music, po osmi letech další album. Jak už je známo, na albu Rebirth se podílel jako producent Tim Amstrong (Rancid) a výsledek dopadl, podle mě na výbornou. Deska vyšla u major labelu Universal Music ale na kvalitách jí to vůbec neubírá, čili neřešil bych teď klišé typu: komerční - nekomerční? Celkem zde najdete 12 tracků plus jeden bonus, obal klasická kartonová rozkládačka, ve které najdete booklet s popisem vzniku alba a fotky ze studia a na druhé straně schované CD. Této desce předcházelo EP Sacred Fire, které vyšlo na konci roku 2011. Z tohoto EP zde najdete jmenovitě tyto songy: Guns of Brixton, Ruby Soho, Ship is Sailing. Žánrově jde o původní early reggae, i když je pravda, že pár tracků jsou spíš klasické reggae a najdete tu i jednu čistě soulovou pecku. Hned úvodní song World Upside Down je asi takovým příkladem co můžete od desky Rebirth čekat. Následující One More je tím, co bych řadil do kategorie klas. reggae, ovšem „klas. reggae“ je zde o poznání mnohem víc razantnější, hrubší a přímočarejší, než byste čekali (takže žádný balady typu: No Woman No Cry) a to paltí samozdřejmě i o tomto tracku. I když možná si teď budu trochu protiřečit, protože přecijenom se tu jedna „balada“ najde a to Cry No More, která začíná moc povedeným klávesovým intrem, který tomu dodává trochu romantičtější nádech. V dalším songu s názvem Children’s Bread je celekm zajímavý intro zahraný na akustiku, jinak jde o poměrně svižný early reggae. Bang je přesně to, čím myslím razantnější a hrubší reggae, nechybí zde jak doprovodné back vokály ale i doprovodná kytara, která mi v některých pasážích trochu evokuje náznak rockabilly. Reggae Music je track, který si přesně představím, že bude hrát v létě na zahrádce při grilovačce a pivku, hodně pohodový ale přesto rychlejší reggae, kde Cliff zpívá o tom, jak začínal a vůbec o historii jeho rodného ostrova a o tom jak si tahle muzika probojvala svojí cestu napříč celým světem. Outsider je jediný soul který tu najdete, po něm ale následuje, podle mě nejlepší zářez z celé desky song Rebel Rebel. Opět jde o klas. reggae s přísnějším nádechem, hodně mě zde chytlo intro a vůbec práce dechů a back vokály, které ve spojení s Cliffovým projevem vytvářejí právě tu razantnost. Blessed Love mi příjde asi jako jediný ze všech tracků, jako ten slabší. Předposedním songem je Ship is Sailing, který se objevil už na zmiňovaném EP. Jako poslední ze zářezů tu je bonusový track, verze druhého songu One More, která je obohacena o trochu více funky prvků, které tu vytváří doprovodná kytara. No a tím končí celá deska. Tady není pochyb o tom, že tohle album si zaslouží všech 10 z 10, je zde vidět hodně profesionální přístup a Cliffovi kvality, protože je vidět, že za těch 50 let má stále dost sil a je schopen navázat na takové hity jako byl The Harder They Come.
+-+front.jpg)
Když jsem před dvěmi lety slyšel poprvé dubut této španělské rocksteady bandy, upřímě řečeno moc mě to nechytlo ale co se týká druhé desky Keep Talking, tady musím smeknout klobouk. Album vyšlo ke konci roku 2012 u španělského labelu Liquidator, který má pod palcem spoustu dalších, nejen španělských ska/reggae kapel. Keep Talking je jednou z těch desek, které člověk ocení až po pár posleších. Poprvé jsem měl nutkání tenhle počin celý odsoudit s tím, že jde jen o další rocksteady, který přesně kopíruje jeho původní zvuk ale pravda je taková, že i přesto jde o celkem kvalitní album. První track Don’t Let it Go, ke kterému natočili v zimě tohoto roku videoklip, mě zrovna moc netankuje ale ani neurazí. To samé platí i o následujícím Black Eyed Girl, působí na mě, prostě až moc jednoduše. Co mě na desce Keep Talking baví je, že není čistě jen o rocksteady, třetí song, instrumentálka High Water je výborným early reggae, kde nechybí hamond klávesy a všechno to, co ke skinhead reggae patří. Co mě celkem překvapilo, jak dokážou obyčejný perkuse jako jsou dřívka, obohatit song o čemž mě přesvědčili tracky Numbers Whitout Face a All Power to People, celkově perkuse tu nejsou tak zatlačeny do pozadí, jak to většinou bývá a skoro v každém tracku mají dost prostoru. Turn the Coin a Keep Talking jsou podle mě tím slabším z celého alba, nevidím zde nějaký nápad nebo něco originálního, čím by vybočovaly z řady. Následující track Desfiladero je naprostým opakem, opět jde o instrumentálku ale tentokrát v rytmu ska a hlavní roly zde hraje pozoun, což je důvod proč si mě tahle pecka tak získala (no jo no mám zkrátka slabost pro tenhle nástroj). Další instrumentálka Far from Home naopak zaujme hlavně intrem a tím co za motivy zde vytváří klávesy a ani tady nechybí pozoun, jako jediný z dechů. Předposlední track Get your Love je o něco rychlejší rocksteady a ani zde nemám co vytknout, podle mě jeden z nejsilnějších počinů z celé desky, stačí se jen zaposlouchat do doprovodné kytary a pochopíte co tím myslím. Poslední song Brevett & Knibb (Gracias Lloyd) (mimochodem zase instrumentálka) je trad. ska se vším všudy, kontrabas, plná dechová sekce, spoustu sol, skoro bych řekl až s náběhem na skajazz. No a po 36 minutách a 12 tracích jsme u konce! Album Keep Talking není sice něčím co bych řadil, někam na pomyslný „vrchol žebříčků“ ale právě svojí jednoduchostí si mě docela získalo. Myslím, že 8 z 10 bude celkem férovým ohodnocením.
Žádné komentáře:
Okomentovat