Bob Marley Tribute (8.2. 2025) - Lisabon / Portugalsko
Tak jako před třemi lety, jsem se letos v únoru opět vydal na jih Evropy se trochu ohřát v pro nás jarním počasí a hlavně navštívit moje kamarády a fanoušky fotbalového klubu C.F. Os Belenenses, který sídlí v lisabonské čtvrti Belém. Jak už jste jistě pochopili tento report bude z Portugalska, kde se mi tentokrát podařilo perfektní načasování mojí návštěvy, jelikož jsem měl možnost zúčastnit se famozní reggae party při příležitosti 80 let od narození Boba Marleyho, která byla pro mě natolik nezapomenutelným zážitkem, že se o ní s vámi musím podělit tímto článkem. Můj příjezd začal v turbolentním tempu hned po příletu, kdy po vyzvedntí mojí maličkosti z letiště, jedeme rovnou směr Belém a vyrážíme na páteční fotbalové utkání, které nakonec zakončujeme ve fanouškovské klubovně přímo v útrobách stadionu, kde se pije až do brzkých ranních hodin. Mimochodem, zde je mi představen jeden ze starých lisabonských skinheadů, který se koncem 80. let snažil šířit myšlenku SHARP, jelikož jak je známo, většina tehdejších skinheads byla těžce doprava. Diskutujeme i přes nedostatečný level angličtiny skoro hodinu a půl a já začínám cítit, že jsem v pravý čas na pravém místě. Druhý den po nezbytné prohlídce míst, kam jsem se při mé první návštěvě Lisabonu nedostal, vyrážíme opět na pivo do místního komunitního centra v Belému, kde se setkáváme s dalšími známými a po pár pivech vyrážíme do centra, kde se odehraje zmíněná reggae party. Jedeme autem asi v pěti lidech a tady musím udělat menší kulturní vsuvku, v Portugalsku je totiž tolerance alkoholu za volantem, kdy do určité míry dostanete pouze pokutu, navíc policie tu nečíhá na řidiče na každém rohu a tak to mají místní pěkně na háku a řídí bez ohledu na to, kolik toho už vypili nebo vyhulili, ano joint za volantem také není vyjímkou :-D Nechci generalizovat, možná to není praxí u všech ale moji portugalští přátelé to praktikují celkem často :-D A tak jedeme, včetně řidiče všichni s promilí v krvi směr centrum. Po asi 15 minutách jsme na místě, akce se odehrává v budově, která připomíná spíš školu a která dřív sloužila místním tiskařům. Samotný sál o něco větší, než naše Malostranská Beseda se nachází v jejím posledním patře. Je něco kolem 20:00, čili je ještě poloprázdo. Po stranách sálu jsou stolky s merchem pořádajícího sound systému Mindel Reggae Familia Soundsystem a další prodejci s různými etno proprietami a podobným zbožím, nechybí ani občerstvení v podobě pro nás středoevropany neznámých jídel původem z Kapverd a jiných částí Afriky. To, že Portugalsko stále neztratilo určité kulturní spojení se svými bývalými africkými koloniemi je znát i zde, kdy dobrá šestina návštěvníků jsou černoši a mezi nimi i dost rastamanů. Na začátek rozehřívá zatím prořídlý dav DJka (chcete-li při zachování správného reggae nazvosloví - selectorka) a musím říct, že má celkem zajímavý set a do určité míry je to i pohled na reggae z ženské perspektivy, pouští jemnější věci, někdy až na hranici lovers rocku (což, je subžánr reggae, který moc nemusím) ale ve výsledku to není vůbec špatné a vystihuje to, že večírek teprve začíná. Musím zmínit jednu zásadní věc a to je soundsystem jako takový, před podiem je stěna z repráků, pravý nefalšovaný soundsystem, tak jak to má na pořádné reggae party být. V Portugalsku totiž většina reggae kolektivů má svojí vlastní aparaturu tvořenou z více jak deseti repráků. Netvrdím, že u nás bysme na to nenarazili také ale na většině reggae akcí, co jsem navštil (snad kromě festivalů), soundsystem resp. stěna z repráků prostě chyběla. No a jelikož šlo o oslavu 80 let od narození krále reggae, byla tato akce naplánována do nejmenšího detailu, kdy se např. na stěně nad východem ze sálu promítaly záběry z koncertů Boba Marleyho a scény z dnes už zásadních reggae filmů, jako např. Rockers.
Bylo vidět, že pořadatelé do toho dali úplně všechno a mysleli i na nejmenší detaily, jako např. natáhnutí červených, žlutých a zelených pruhů láky mezi ochozy, aby před prostorem soundsystému vytvořili dojem nízkého stropu a komornější vnímání samotného dancehallu. Minuty se pomalu blíží k desáté hodině a sál už začíná být celkem slušně zaplněný a pomalu se tvoří první hloučky tanečníků, které se do dalších minut zvětší natolik, až se vytvoří dav a tak se odvaží stále další a další návštěvníci a ledy studu povolují a všichni se začínají vlnit a hopsat v rytmech roots a dubu.... večírek začíná! Tady asi těžko popíšu každou jednotlivou hodinu a selectory ale dá se říct, že to byla jedna z nejlepších selekcí, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Každý selector měl svůj vlastní osobitý styl. Na začátku zněl hodně rub-a-dub z 80. let a klasický dub ve sylu King Tubby nebo Scientist, pak už jsem si spíš užíval muziku, než to, kdo co konkrétně hraje. Sálem na začátku znělo hodně roots ze 70. let ale i britský dub ve stylu Brother Culture, Mungo's Hi-Fi nebo Zion Train. Někdy po půlnoci se toho chopili deejays (rozuměj MCs), většinou umělci původem z Afriky, potažmo býv. portugalských území a tak jsem měl možnost poprvé v životě slyšet raggamuffin v portugalštině. Deejays mohlo být zhruba tak 3 až 4 a diktovali celkem solidně. Samozřejmě nechyběly ani nezbytné vracečky na začátku songu a následné puštění desky znovu s davovým pokřikem "rewind!", prostě všechny nezbytnosti, které ke kultuře reggae soundsystémů patří. Zazněl prakticky průřez od 70. let, až po dnešní jamajskou produkci jako např. Chronixx, či Protoje, mimochodem tady jsem "objevil Ameriku" v podobě pecky "Spanish Town Rockin'", která mě dostala totálně do kolen. Čas od času nechyběl ani Bob Marley, což byla tak trochu povinnost. Velkou radost mi udělalo zahrání "54-46 Was My Number" od The Maytals, kdy týpek vedle mě s rovným kšiltem a kudrnatou řepou, při spatření mého pola Lonsdale, vyhrnul rukáv a ukazuje mi vytetovanou Trojan helmu :-D, nicméně to byl asi jediný song, který se blížil skinhead reggae. Naopak co nehráli skoro vůbec byl dancehall, malinko jsem čekal třeba něco z 90. let, kdy bylo ragga pro svět žhavou novinkou ale toto byla "strictly reggae party". Selectors promlouvali imporvizovaně i mezi jednotlivými tracky, nebo přímo do nich, nechybělo nezbytné pálení Babylonu :-D hesla proti fašismu a rasistům. Lidí v dancehallu neubývalo, naopak jsem měl pocit, že s každou další hodinou blížící se k ránu, jich snad i přibývá. Snad nikomu až na mě nedocházela energie a tak jsem někdy v 01:30 zůstal už jen na vodě :-D Asi je to temperamentem latinos z jižní Evropy ale sál byl narvaný tanečníky až do konce, žádné řídnutí davu se nekonalo a kdyby soundsystem hrál až do rozbřesku, tak věřím, že lidí bude pořád stejně. Jak se říká v Portugalsku zkrátka pořádná "padrada". Musím uznat, že dlouho sem neslyšel pohromadě tolik mých oblíbených pecek, což ještě mnohem víc umocňovalo samotný prožitek z téhle akce, buď už mám toho tolik naposloucháno, nebo se mi prostě jen trefili do vkusu. Něky v 5:00 ráno zazněl z repráků "Redeption Song" od krále reggae, kterým Mindel Reggae Familia Soundsystem, vzdali hold této legendě a krásným gestem ukončili celou akci. Na konec ještě přišlo společné focení všech zúčastněných před soundsystémem, což jsem např. u nás snad nikdy nezažil a pomalý rozhchod. Nechci se nikoho z domácí reggae scény dotknout ale myslím si, že z lisabonské scény si můžeme vzít hodně inspirace. Za mě nezapomenutelný zážitek a tímto bych chtěl poděkovat Francescovi a Afonsovi a všem z Belému a Furia Azul, jeslti to čtete (samozřejmě za pomoci překladače), že jste mě sem vzali.... Top padrada amigos, obrigado!!!!
The Offenders slaví letos 20 let existence a k tomuto výročí nám naservírují v pořadí již desáté album. Kapela vznikla v roce 2005 v italské Consenze, kde působila do konce roku 2008, kdy se její členové přestěhovali do Berlína, který se stal jejich novým domovem. Do té doby stihli ještě v Itálii vydat svoje ikonické první album Hooligan Reggae z roku 2007 se stejnojmenným hitem, díky kterému pomalu prorazili na evropská podia. Letošní novinka Storm Over The Mainland vyjde v půli února u německého Sunny Bastards Records a kapela o ní prozradila, že se bude jednat o jednu z jejich nejrozmanitějších desek, která má zachytit všechny jejich dosavadní polohy od ska, folkpunku, punkrocku a skapunku. The Offenders se od alb Class Of Nations z roku 2019 a zatím posledního Orthodoxy Of New Radicalism postupně začali přesouvat od jejich osobitého ska a 2tone, čím dál tím víc k punkrocku a překvapivě i folkpunku, díky zapojení mandolíny. Postupná přeměna k směrem k punkrocku vlastně ani není tak překvapivá, jelikož byla znát minimálně už od alba Generation Nowhere, kde se čím dál tím víc prosazovali prvky punku, nicméně ska hrálo u kapely stále hlavní roli, i když se postupně přesouvala víc ke kytarovějšímu soundu, který u ní v poslendích letech začal přirozeně převládat. Proto neberte jejich žánrovou změnu jako "zradu" pro všchny ortodoxní rude boy fans, protože jak už bylo vidět v předchozích letech kapela k tomuto pojetí postupně a pomalými krůčky směřovala sama. Nicméně, že i po letech stále umí zahrát perfektní ska nám dokázali ochutnávkou z nové desky v podobě songu Partizani in Budapest, kterou můžete shlédnout zde. Novinku Storm Over The Mainland seženete v distribuci německého Coretex Records, jak na vinylu, tak i klasicky na CD.
The Chains jsou nová krev z dánské Kodaně, která konečně po letech přináší na evropskou offbeat scénu dirty reggae sound s nádechem toho s čím, před více jak dvaceti lety začali Aggrolites. Upřímně řečeno early reggae kapel věrných původnímu boss soundu máme v Evropě a především ve Španělsku poměrně "dost" ale už dlouho tu chyběla kapela, která by se za každou cenu nesnažila o retro sound alá skinhead reggae 1969 a právě takovou kapelou jsou The Chains. Toto kombo tvoří celkem šest muzikantů různých generací, kteří prošli za posledních třicet let mnoha dánskými ska & reggae kapelami, ty nejstarší z nich jsou ve scéně aktivní dokonce už od 80. let a přináší do kapely mnoho vlivů a zkušeností, což je ostatně slyšet i na samotné desce. Novinka a zároveň jejich debutové album Crying On The Dancefloor vyšlo na podzim 2024 na značce Black Cheese Records a najdeme na něm celkem 12 tracků v moderním offbeat kábátě. Jak už jsem naznačil v úvodu, styl The Chains by se dal charakterizovat jako dirty reggae, nicméně ne tak úplně. Jejich sound v sobě zahrnuje i vlivy rocksteady a něco málo ska/2tone, přesto tím spojujícím prvkem, který se prolíná všemi těmito polohami, je především typicky hrubý špinavý reggae sound s punkovým nádechem, založeným na absenci dechů, které bravůrně nahrazují kytary a klávesy, které tomu dodávají určitý 2tone feeling. Opět se tak potvrzují moje slova o tom, že dobré ska, nebo reggae jde i bez dechů a u ska to platí dvojnásob. Nicméně The Chains nejsou jedinou dánskou dirty reggae kapelou, pokud vás tato recenze navnadí a já věřím, že ano, protože jde o opravdu dobrou kapelu, tak určitě zapátrejte po Leo & The Lineup, kteří jsou vznikem o víc jak dekádu starší kapelou ale za to stejně kvalitní. Tolik tedy k úvodu, pojďme teď rozpitvat ty nejsilnější věci z alba Crying On The Dacefloor! Prvním z nich bude otvírák celé desky "My Baby Is a Hooligan", typický dirty reggae track s příjemnou melodií na klávesách a charakteristickou "přeskakující" offbeatovou kytarou, přesně ta věc, která vás navnadí v poslechu pokračovat. S následující "Every Hour On The Hour" se rozhoupeme v rytmu rocksteady, i když i tady to chytá díky kytarám uričitý punkový feeling a místy mi to docela připomíná reggae & ska songy z tvorby Tima Amstronga (Rancid). Že dobré ska jde i bez dechů se můžete přesvědčit hned v zápětí v tracku "The Kid Got That Fire". Co si představit pod pojmem dirty reggae, pochopíte u songu "Daddy Got A Gun", hutná hrubě znějící melodická kytara, která je přesně tím "punkovým" prvkem, který se neohlíží na to, jestli to takhle znělo v londýnských tančírnách v roce 1969, výrazné hamond klávesy v podkresu a ještě výraznější v refrénech a basa co boří stěny, to už je více méně samozřejmost! Jak je pro kvalitní track důležitá práce back vokálů se přesvědčíte v rocksteady válu "Stone Cold Killer", který se díky tomu dostává z průměrnosti do mnohem vyšších sfér. Velice příjemnou a oddychovou věcí je song "Crying On The Dancefloor", stěžejní track celé desky a moc povedená reggae pecka, ostatně přesvědčit se můžete sami, protože tento singl má video na youtube. Ovšem můj nejoblíbenější track, který v sobě má všechno to, co jsem o The Chains napsal v úvodu je "Poison", bravůrní a učebnicová ukázka špinavého reggae, která v sobě skrývá samotné Rancid, jelikož jde o cover jednoho z jejich songů. Tady je prostě vše... hlasitý vokál a refrény, opět hrubá melodická punky kytara doprovázející reggae sound a pod tím vším hamond klávesy.... prostě music for rude boys! Nakonec vás opět odkážu na další video a to k songu "So Unkind", abyste mi dali za pravdu, že dobré ska/2tone nepotřebuje dechovou sekci. A tímto bych tuto pitvu asi ukončil, víc nemá cenu prozrazovat. Album Crying On The Dancefloor mi udělalo neuvěřitelnou radost, dlouho jsem čekal, kdy se někdo vytasí s kvalitní dirty reggae deskou a tahle dánská banda mě příjemně překvapila, protože už jsem začínal mít pocit, že tento subžánr je pod množstvím všech těch autenticky znějících trad. ska & early reggae kapel, pomalu na pokraji klinické smrti. Neváhejte a po desce Crying On The Dacefloor sáhněte, určitě nebudete litovat. Dávám 9 z 10 a to zcela zaslouženě!
Znáte to, někdy se člověk rozhodne vyrazit na festival i když zná z účinkujících kapel opravdu jen pár ale nakonec se z fesťáku vrací s várkou dalších nových jmen, které právě poznal a už se nemůže dočkat, až si je doma najde na netu, aby si je mohl znovu poslechnout. Tak přesně toto je případ polských FATE, které jsem poznal minulý rok v srpnu na Vzdor festu na Moravě. Možná někdo z vás kapelu zná a jsem to zase opět jen já, kdo "objevil Ameriku" ale byl jsem z jejich vystoupení a tvorby natolik nadšený, že se s vámi o tuto kapelu musím prostě podělit, protože dlouho jsem nebyl z něčeho tak perplex jako právě z FATE. A proč? Protože mám rád jak reggae & ska, tak i punk a FATE v sobě spojují přesně tyto dva elementy. Ano já vím, že toto dělá spoustu dalších kapel, ať už např. britští P.A.I.N a Inner Terrestrails, nebo v samotném Polsku Gaga Zielone Zabki, Paprika Korps, kteří naopak kombinovali reggae s punkem, či tvorba Roberta Brylewskiho, který v 80. letech hrál v mnoha punkových a postpunkových kapelách, aby nakonec založil jednu z nejstarších polských reggae kapel - legendární Izrael a později účinkoval v Swiat Czarownic, kteří se na albu Hokka Hey (1994) pouštěli také do reggae a dubu, i když šlo v podstatě o hardcore-punkovou desku. Ale i tak si myslím, že punk-reggae kapely jsou pořád tak trochu vzácností a tak má člověk radost za každou další, kterou objeví. Pojďme se tedy konečně podívat na FATE pod drobnohledem! Kapela vznikla v roce 1990 v polském Slezku v městečku Ziebice (dnes působí ve Wroclawi) pod názvem Smok Wafelski, krátce na to se přejmenovávají na Fly and The Revolution a aby těch změn názvů nebylo málo, název se konečně ustálí na FATE, což má být zkratka pro Fly and The Evolution. Už někdy během roku 1992 vydávají první demo kazetu, do vydání první regulerní desky vyjdou ještě další dvě, až v roce 1995 jim vychází debutové album Anake, kde už je i přes hrubý punkový zvuk jasný náběh i do sfér reggae. Kapela se rozhodně nebojí experimentovat a tak tu můžete zaslechnout i flétnu, která je na této desce dost často využívaným nástrojem. Nicméně až s druhou deskou Tworze i Niszcze z roku 1997 dostává jejich sound (hlavně ve ska & reggae pasážích) jasnější kontury, tu a tam se přidávají klávesy, punk je údernější a reggae čistší a vyhranější. Právě deska Tworze i Niszcze je podle mě nejlepším příkladem jejich tvorby, zde se totiž dají najít jedny z jejich nejvydařenějších reggae-punk tracků jako např. "Dread Mission", "Rzecz o Clowieku 2", nebo "Ladowanie na Marsie". Všechny v sobě spojují originální hudební postupy, aranže, bohaté nástrojové obsazení, kde nechybí např. melodika, či saxofon a především zajímavé kombinace, kdy v jeden okamžik dokážou spojit hutnou dubovou basu s nabustrovanou kytarou tak, že máte dojem, že kytarová kila jsou nedílnou součástí dubu. S ladností sobě vlastní přecházejí z houpavé reggae basy do punku a pak se opět vrací do rytmů na druhou, jako by o nic nešlo. Silnou stránkou nejsou jen kombinace reggae a punku, stejně tak dobře si umí poradit i se ska a tady bych chtěl podoktnout, že nejde o žadný prvoplánový skapunk.
Punk a ska se tu prolíná v kombinacích, které málokterou skapunkovu kapelu napadnou, jako příklad bych mohl uvést track "Radical", kde je výborná punková basa a nad ní jede rytmická kytara klasický offbeat na druhou dobu. V podstatě naprosto jednoduchý postup, který vytváří neuvěřitelně zajímavý sound ale přesto se k němu uchyluje málokterá skapunková kapela. Ten výčet je ve skutečnosti mnohem delší a samozřejmě není to jen o kombinacích s reggae & ska, kde by ještě určitě stály za zmínku tracky "Terrorysta", "Slovo", či "S.K.A". Za pozornost na této desce stojí i čistě punkový materiál, jako např. "Sam ze Soba", nebo "Odpowiedzialnosc". FATE vydali v roce 1997 ještě EP Cyrk Jest Smieszny... Nie Dla Zwierzat!, které jasně ukazuje, že kapele kromě přirozených antifašistických a antirasistických hodnot, nejsou cizí ani práva zvířat. Rok na to kapelu opouští zpěvačka Aga, která tvořila druhý vokál, mikrofon tak zůstává v rukou kytaristy Muchy. FATE si v roce 2004 dávají na dlouhých devět let pauzu, na podia se vrací až v roce 2013. Tři roky na to vydavají kompilaci 25 Lat i 25 Zim, která, jak z názvu vyplívá, dokumentuje jejich tvorbu za poslední čtvrtstoletí. Zatím poslední album Zawsze Twarza ku Ziemi z roku 2022 naznačuje určitý odklon od reggae & ska prvků k čistšímu punku, nicméně i tak se tu dají najít zajímavé kousky jako např. "Zwierze Nie Jest Rzecza", či "Dzien Za Dniem", reggae-punk v typickém FATE podání, nebo "Swiatla We Mgle", které bych také zařadil do této kategorie. Víc dodávat nemá cenu, mrkněte na bandcamp a přesvěčte se sami. Určitě mi dáte za pravdu, že kombinace punku a reggae v podání FATE je hudebně něco naprosto nevšedního a originálního.
Brigade Loco jsou mladá krev z Baskicka, kterou jste díky Knockout Booking & Records mohli vidět v říjnu 2023 na pražské Sedmičce, kde zahráli společně s kanadskými The Prowlers. Melodický punkrock/oi! ze samotného srdce Baskicka, kapela která má za sebou za více, jak sedm let existence už poměrně slušný seznam koncertů a velkých jmen, se kterými stáli na stejném podiu. Na kontě mají dvě alba, splitko s italskými Azione Dirretta a v současné chvíli pracují na nové desce. Jak si určitě všimnete v samotném rozhovoru, baskická identita je pro kapelu hodně důležitým pojítkem, které se prolíná celou jejich tvorbou. Přesto nezapomínají klást důraz na antifašistické postoje, které se v této části Evropy nevylučují s národní hrdostí. Nejen o tamní scéně ale i o historii Baskicka, místním jedinečném jazyku a iberském separatismu se dočtete v následujícím rozhovoru.
Zdar pánové, tak na začátek, mohli byste trochu představit kapelu, odkud jste, jak dlouho už hrajete a prozradit v jakých kapelách jste hráli předtím, protože hrajete kurva skvěle, takže pochybuji, že Brigade Loco je vaše první kapela?
Zdarec, my jsme Brigade Loco punkrock z Baskicka, autonomní oblasti vklíněnou mezi Španělsko a Francii, národ bez vlastního státu dalo by se říct. Dohromady jsme se dali v roce 2017 a někteří z nás už mají nějakou zkušenost s hraním v kapelách, když jsme bývali mladší. Jedny z našich prvních kapel byly např. "Cold Revenge" a "Strikers" (oboje můžete najít na youtube). Jsme z různých měst a vesnic ale poznali jsme se díky koncertům a fotbalovým zápasům, pohybovali jsme se ve stejném prostředí a na stejných místech. Roky jsme sdíleli společné undergroudové prostředí.
Nepochybuji o tom, že kapela ve vašich životech hraje velkou roli a je pro vás důležitá ale mě by spíš zajímala civilní role vašich členů, čím se živíte, co děláte za práci?
V současnosti jsme všichni zaměstnaní, pořád jsme celkem mladí ale už dost staří na to, abychom mohli makat (hahaha). Někteří z nás se živí jako učitelé, někdo zase řídí svůj vlastní bar, nebo se podílí na provozování dalšího baru a někdo maká ve fabrice. Někteří z nás byli také v minulosti politicky a sociálně aktivní v různých lidových a politických hnutích ve svých rodných městech.
V říjnu 2024 jsem vás viděl hrát v Berlíně s dalšími kapelami z Baskicka a Katalánska a byl jsem mile překvapen, kolik bylo v publiku lidí ve věku 20 - 25 let. Vypadá to, že vaše scéna asi zrovna netrpí stárnutím, jako ta naše, kde je spíš raritou narazit na skiny a punkáče ve věku kolem 20. Je to tak, má tahle muzika u vás pořád potenciál oslovit mladší generaci a přitáhnout k sobě mládež?
Jo, je to tak! O tomhle se v kapele bavíme celkem často, skoro pokaždé, když jedeme na tour po Evropě. Málokdy vídáme v publiku mladší ročníky, obvykle na naše show příjdou lidi kolem čtyřicítky, na druhou stranu, když k nám přijedou kapely z Evropy, jsou v úžasu z toho, jak mladé máme publikum. V Baskicku se nám podařilo uspět s generační obměnou a to je něco, na co můžeme být v dnešní době právem hrdí.
Baskitština je v porovnání s ostatními evropskými jazyky naprosto odlišná a ničemu není podobná, absolutně není možné porozumět alespoň jedinému slovu, proto byste mohli přiblížit o čem jsou vaše texty? O čem zpíváte?
Máme jeden z nejstarších jazyků na světě, je to náš národní poklad, proto zpíváme v baskičtině, náš jazyk tu nazýváme Euskera nebo Euskara. V textech bys našel různá témata, většina z nich souvisí s našimi životy, kulturou a historií naší země. V našich písních mluvíme o boji za osvobození Baskicka, o sociálních tématech, jako jsou duševní poruchy, závislosti o přátelství o antifašismu ale i o našich kulturních a historických kořenech...
Mohli byste popsat o čem je song "Gaztelu Beltza", který máte na youtube? Z videa se dá usuzovat, že je hlavně o vaší zemi ale je tam víc věcí, dokonce na konci i nějaký průvod s pochodněmi a maskami. Můžete prozradit víc o tomto tracku, protože těch odkazů na Baskicko je tam celkem dost?
"Gaztelu Beltza", vypráví příběh z dějin Baskicka. Před několika staletími bylo Baskicko suveréním státem se svými vlastními pravidly. Jenže přišla kastilská (španělská) armáda, aby Baskicko dobyla, svedlo se několik bitev, které měli obhájit naší suverenitu. Poslední z nich se udála na Amaiur Castle, což je to místo, kde se natáčel videoklip. A právě o tom vypráví tato píseň, vypráví o našich kořenech, identitě ale také o odporu. Ti muži a ženy v maskách jsou kulturní charaktery, které mají v klipu vyjadřovat baskickou identitu.
Co pro vás znamená skinhead, považujete se za skinheadskou kapelu? Je něco, co odlišuje skinheady z Baskicka, Katalánska nebo širšího Španělska od zbytku Evropy, něco čím se liší ať už v politickém či kulturním smyslu slova?
Někteří z nás bývali skinheadi, když jsem byli mladší. Později jsme začali přebírat casual styl, nebo šli víc do punku ale jak vždycky říkám, skinheadský a punkový duch v nás zůstal napořád. Jinak co se Baskicka a Katalánska nebo zbytku Španělska týká, skinheadi tu byli odjakživa spjati nějakým způsobem s politikou, ať už levicovou nebo pravicovou ale ten politický odkaz tam byl vždy přítomný. "Apolitických" skinheadů tu nikdy moc nebylo. V zemích jako je Baskicko a Katalánsko, kde byl národ a jeho identita utlačovanou skupinou, je totiž politika neustále přítomna v ulicích a okolí kolem tebe, prostě se tomu nevyhneš. Zažili jsme ozbrojený boj, naše rodiny, předci i my zakusili útlak španělského fašistického státu, od policie, až k soudcům, společnost tu byla vždy hodně zpolitizovaná a to samé platí pro skinheady a další mládežnická hnutí obecně.
Chápu, že naše země mají odlišnou historickou zkušenost a proto asi i váš pohled bude jiný, ale i přesto se vás musím zeptat a zkusit pochopit váš úhel pohledu. Ve španělské, katalánské a baskické scéně se dají najít RASH kapely, jako např. Cor Fort, Nucleo Terco, RPG-7 nebo Mencer Vermello, které jsou otevřeně komunistické a jejichž členové obdivují masové vrahy typu Stalina nebo Moa Ce-Tunga, KGB a svět sovětského komunismu, kde ve skutečnosti nevinní lidé umírali v gulazích a věznicích, média byla cenzurována, hranice byly hlídané a zadrátované, nikdo nemohl otevřeně kritizovat vládu, lidé riskantně utíkali na západ a centrálně řízená ekonomika byla žalostně neefektivní.... Ve světle toho, co skutečně přinesly komunistické režimy, jaký je váš postoj k redskinům, kteří vykřikují "Viva Stalin"?
Přesně jak sám zmiňuješ, máme odlišné historické zkušenosti a ty utvářejí naše pohledy. Tady v Baskicku jsme trpěli pod přímým útlakem fašistů, nácků a celého španělského státu a víme moc dobře, že to byli právě komunisti, kdo se vzepřeli a bojovali proti fašistům, takže si myslím, že je celkem přirozené, že i antifašisté by mohli podporovat komunistické ideály a osobnosti. Na druhou stranu, toto je na opravdu dlouhou debatu, která by si zasloužila diskuzi z očí do očí, než jen pár řádků tady v interview. Nicméně jako kapela respektujeme všechny názory, které hájí rovná práva pro všechny a odmítáme jakékoliv netolerantní myšlenky a idee. Jen ve zkratce, respektujeme všechny proudy a myšlenky, které mají svoje místo v rámci antifašismu, protože jsme všichni na stejné straně barikády.
Jaký má dnes baskická společnost postoj k ETA, po všech těch letech, kdy složili zbraně a zřekli se veškerých radikálních aktivit. A možná ještě důležitější otázka, jaký byl postoj Basků v době, kdy byla ETA ještě aktivní, považovali je spíš za teroristy nebo bojovníky za svobodu?
V současnosti už ETA neexistuje, takže pro většinu baskické společnosti je toto období ozbrojeného boje dávno pryč. Baskové to přijali jako pozitivní zprávu. Nyní je čas, aby se rány z minulosti zacelily. Co se ozbrojeného boje jako takového týká, hodně záleží, kdo a jak o této kapitole mluví a taky koho se zrovna ptáš. Pro baskické nacionalisty a levicové independisty bude boj pokračovat do té chvíle, dokud nedosáhneme svého vlastního statusu a svobodného samostatného národa, nicméně dnes se boj odehrává pouze v mezích politiky jako takové. ETA v době svého působení společnost hodně rozdělovala, pro mnoho lidí to byli teroristé, pro ostatní naopak bojovníci za svobodu. Záleží koho se zeptáš.
Všichni si vybavujeme říjen 2017 a katalánské referendum za nezávislost, které bylo poměrně tvrdě potlačeno španělským státem. Katalánská snaha za nezávislost se za poslední roky zdá mnohem silnější, než v Baskicku. Jak to, že o Baskicku, co se týká jeho snahy o odtržení od Španělska, není za poslední roky skoro vůbec nic slyšet? Dokonce ani po katalánském referendu se v Baskicku v podstatě nic nedělo, jak to?
Řekl bych, že v porevolučních časech dochází k mezidobí, kdy společnost a masová hnutí nevědí jakým směrem se mají dál posunout. Události v Katalánsku přišli krátce potom, co se ETA rozpadla. ETA byli jako "průvodce" bojem za svobodu, ale ten zmizel. Takže když je "průvodce" pryč, je potřeba najít nový směr a dílčí strategické změny. Také je potřeba zmínit, že ekonomický neoliberalismus se tvrdě rozpíná po celém světě, "španělství" se vkrádá mezi Basky a nejmladší generace už nezažila roky bojů. V dnešní době žijeme pod zastřešujícím termínem DEMOKRACIE, která je hodně diskutabilní a není lehké se proti tomu postavit, nicméně v tom budeme pokračovat dál.
ENGLISH
Hi guys could you little bit introduce your band, where are you from, how long have you been already playing and have you played in other bands before Brigade Loco, because you play fucking great?
Hi there! We are Brigade Loco a punkrock band from Basque country, an autonomous country divided between Spain and France a nation without own state, could be said. We were formed in 2017 and some of us had a couple of groups when we were younger. Some of our first groups were "Cold Revenge" or "Strikers" (you can find them in youtube). We are from different villages but we knew each other, because we met thanks to music and football related enviroments, in gigs and matches I mean, we shared the same places and the same underground movement.
I have no doubt, that your band play big role in your life and it's an important thing for you, but I would like to know also civil roles of the band members, what is your jobs, what are you doing?
Nowadays all of us is working, we are quite young but we are old enough to be working hahaha. Some of us are school teachers, others are running his own bar and sharing another one and some of us have been working in different factories. Some of us have been politically and socially active as well, in our hometowns popular movements or political movements.
I have seen you playing in Berlin with other Basque and Catalan oi! bands in October 2024 and I was surprised, that in the audience was quite many young "kids" in the age 20 - 25 years. So it looks that your scene maybe don't have that problem with ageing, like ours where is hard to meet skins & punks in the age around 20. Is it like that, is this music in your country still atractive for the youth?
Yes fortunately it is! This issue you are talking about is something we talk a lot among us, when we go out for a gig in Europe we rarely see any young people in the show, it's usually people over 40 years old who are attending the show and on the contrary, when european bands come to the Basque, they get amazed with how young the people are in the shows. In the Basque country we have succeed with the generational change, and that is something to be proud of.
Basque language is totally different from other europian languages, absolutely not possible to understand it, that's why you could describe what about are your lyrics?
We are lucky to have one of the oldest languages of the world, that's our treasure and that's why we sing our songs in basque, we call it Euskera or Euskara. In our lyrics you could find different topics, all of them related with our lives or with our culture and history as a country. We talk about the liberation struggle of the Basque country, about social issues, such as mental ilness or adictions, about friendship, about antifascism, about our cultural and historical roots...
Can you describe what about is your song "Gaztelu Beltza", which we can check also on youtube? From video we can see that probably that song is about your country, but there is more things, also some march with torches and masks on the end. Can you tell us more about this track and links in it?
"Gaztelu Beltza" talks about the political story of the Basque country. Some centuries ago the Basques were sovereign, with our own state and our own rules. Castilian army (now Spanish) came to conquer us and there were different battles defending basque sovereignty. The last important battle was held in Amaiur Castle, the place where the video was recorded and this song talks about that event, it talks about our roots and identity and about resistance too. This masked men and women are some basque cultural characters that enforce basque identity in the clip.
What means for you skinheads, do you consider yourselves for the skinhead band? Is there something what makes skins from Basque, Catalan and rest of Spain different than others, doesn't matter in which way, if political or cultural?
Some of us were skinheads and punks when we were younger. Later we have become more casual or punkrock style but as we always say, the skinhead and punk spirit is still inside us. I would say that in the Basque, Catalan or in the rest of spanish state, skinhead movement has been very linked to politics. Left or right, but always linked. There have been few "apolitical" skinheads. In Basque or Catalan countries, as oppressed nations, the politics have always been on the streets. We have lived an armed struggle, our families and us have suffered oppression from the spanish fascist state, from the police and judges, the society has been very political, and same for the skinheads and other youth movements overall.
I know that our countries have different historical experiences (my one with nazis and communists) and therefore maybe your views will be also different, but anyway I have to ask this and try to understand your view. In Spain, Catalan and Basque scene there are bands like for example Cor Fort, Nucleo Terco, RPG-7 or Mencer Vermello who are openly communists, and who admire mass murderers like Stalin or Mao Tse-Tung, KGB and Soviet communist world - where in reality innocent people were dying in gulags and jails, media were censored, borders were guarded and closed by barbed wire, you couldn't openly say anything against government, people were risky emigrating out, becasue couldn't freely travel on the west and state controled economy was totaly noneffective.... In this reality what meant communist regime, what is your attitude to this bands and some redskins who shout "Viva Stalin"?
As you say in the question, we have different historical experiences and this experiences build our mindset. We have directly suffered fascist and nazi oppression here in the Basque and in all over spanish state, and we know that communists fought and defeated nazis and fascists, so I think it's natural that antifascist people could support communist ideas and communist figures. In fact, I think this is a long conversation that it's better speak and argue face to face rather than in an interview. Anyway, we as a band respect all opinions that defend the equal rights for all humans and reject intolerant ideas. In short, we respect every idea that has a place within antifascism. That means that we are on the same side of the barricade.
What stance has basque society to ETA today after that years, when they laid down it's guns and stoped all radical activities. And maybe more important question, what attitude had basque people to ETA when they were still active, does people considered them for terrorists of freedom fighters?
Nowadays ETA doesn't exist anymore so, for the Basque people overall that armed struggle period is gone. Basque society took this new as a good new. Now it's time to close wounds. The struggle is on the account of the story, who and how tells it, it changes a lot. For basque nationalst and the left independentists the struggle will never end until we reach our own status and a free nation, but the struggle nowadays it's only on political terms. When ETA was active for lots of people they were terrorist and for others, they were freedom fighters. The society was divided. It depends who you ask.
Everybody remeber October 2017 and catalan independence referendum, which was quite sorely suppressed by spanish state. Catalan effort for independence seems to be much bigger in last years, than in Basque. Why in Basque country regarding to independence in last years is almost nothing to hear? Even after catalan referendum we didn't see anything like that in Basque country, how come?
I would say that in post-revolutionary times there is always a time laps that people or mass movements don't know where and how to move. Catalan stuff came shortly after ETA laid down its existence. ETA was the guide for liberty but they weren't there anymore. So when the guide is gone sometimes it is needed time to find the path. Strategical changes. You have to add that neoliberalism is hitting so hard all over the world, "Spanishness" is hitting so hard in the Basque and the youngest generations have not lived under the struggle years. Nowadays we live under the heavy word DEMOCRACY and it's not an easy issue to fight against this. We shall continue.
Brněnský subcultural beat Štamgasti představuje svojí prvotinu
Nová streetpunk smečka z Brna, kapela Štamgasti vydává v těchto dnech svojí první desku. Vznikli sice teprve v roce 2023 ale za ten necelý rok se s tím pánové z Brna vůbec nesrali a dokázali nastřádat dostatek materiálu na debutové album, které vychází právě v těchto dnech. Deska "Subcultural Beat" přináší směs oi!, melodického punku, punkrocku ale i rychlejších říznějších válů ve stylu UK82 či hardcore punku. Novinku má na svědomí domácí label G.O.B Records, který si připravil kormě klasické edice na černém LP i limitku v podobě bíločerného marble vinylu v červeném obalu v počtu 80 kusů. Desku seženete buď přímo u G.O.B Records nebo v distribuci u PHR. A pokud jste o Štamgastech ještě neslyšeli, seznamte se prostřednictvím videoklipu k jejich songu "Roadcrew".
Pilsner Oi!quell slaví 25 let novým albem
Další čerstvá zpráva přichází z hlavního města piva ze západočeské Plzně. Pislner Oi!quell vydávají po šesti letech páté album, které začalo vznikat po poslední změně sestavy v roce 2022, výsledek je 15 nových songů a deska "Vítejte do lepší společnosti", která vznikala ve studiu ExAvik. Nový materiál přináší kromě oi! i netradiční nástrojové obsazení v podobě banja, harmoniky, mandolíny a dudy, které se objevili už na desce "Svatá pravda". Obal alba je ručně malovaný, což v dnešní době plné AI shitů jen vyniká a na svědomí ho má zpěvák kapely Pežot. Novinka zároveň vychází jako upomínka k 25. výročí kapely. Desku "Vítejte do lepší společnosti" má na svědomí plzeňský label Avik, který se postaral o realizaci LP, kde najdete 13 zářezů a také o CD, které obsahuje 15 tracků. K dostání u Avik.cz či v plzeňském Tatto Rock Shopu.
Asi žádná jiná oděvní firma na světe se nestala tak jasným symbolem a rozpoznávacím znamením pro určitou subkulturu, jako britská boxerská značka Lonsdale. Určitě namítnete, že by se sem dal ještě zařadit např. i Fred Perry ale tuto značku nikdy neprovázely takové kontroverze, jako právě Lonsdale, který se ve své více, než šedesátileté historii, vůči tomu musel vymezit vlastní kampaní, aby obhájil své dobré jméno. Ano, určitě jste pochopili, že bude řeč o vztahu skinheads k jejich oblíbeným oděvním značkám, které hrají tak důležitou roli, až se z nich stává prvek, který definuje subkulturu jako takovou. Samozřejmě i u jiných městských kmenů lze najít vztah k určitému typu oblečení ale nikde jinde nenajdete tak silnou fixaci k určité značce, jakou lze vidět u skinheadů. Pokud je Lonsdale takovým symbolem, jehož jméno bylo v minulosti spjato s určitou kontroverzí, nebylo by na škodu se podívat na historii této ikonické značky podrobněji.
Kořeny značky Lonsdale sahají až daleko do 19. století, kdy v roce 1891 uspořádal Hugh Lowther 5. - hrabě z Lonsdalu, první boxerské klání s použitím rukavic. Do té doby se totiž běžně boxovalo na pěsti, což občas způsobovalo taková zranění, která vedli k umrtí boxera. Právě to byla Lowtherova motivace udělat boxerská klání taková, aby byla bezpečnější. Lowther sám byl velkým fanouškem a donátorem sportu, nejen boxu ale i např. fotbalu, byl zakladatelem National Sporting Clubu, boxerského svazu, který pro popularizaci toho sportu v tehdejší Británii udělal víc, než kterákoliv jiná organizace předtím. V roce 1909 přichází s boxerskou trofejí Lonsdalova pásu, která je jednou z nejstarších v historii britského profesionálního boxu a která navazovala na tradici boxerských pásů, které jsou doložené už na počátku 19. století. Prvním vítězem Lonsdalova pásu se stal v roce 1909 boxer Freddie Welsh. Hugh Lowther umírá v roce 1944 ve věku 87 let, on sám na založení značky jako takové žádný vliv něměl ale jeho jméno a práce, kterou vykonal pro (nejen) britský box se stala inspirací pro založení jedné z nejikoničtějších boxerských značek na světě, tento příběh se ale začal psát až o patnáct let později v roce 1959. V tom roce se rozhodne býv. profesionální boxer Bernard Hart založit svojí vlastní značku boxerského vybavení, kterou se rozhodne pojmenovat Lonsdale na počest jedné z nejvýznamějších postav britského boxu. Aby mohl toto jméno použít musel v první řadě dostat svolení od vnuka hraběte z Lonsdalu Jamese Lowthera 7. V roce 1960 tak otevírá svůj první obchod v londýnské Soho na adrese 21 Beak Street v blízkosti vyhlášené Carnaby Street. Londýn je počátkem 60. let neuvěřitelně pulzujícím městem, rodí se subkultura Mods v kinech běží první Bondovky s Seanem Connerym, na scénu se derou Beatles a rock'n'roll vstupuje do své další fáze, kterou definují hippies. Carnaby Street, jako jedno z center dění je toho všeho svědkem, díky tomuto strategickému umístění se Hartův obchod stal velice rychle populární a značka Lonsdale se během několika let stala natolik známou ve světe profesionálního boxu, že se v ní od roku 1963 začali pravidelně objevovat takové legendy, jako např. Muhammad Ali, Henry Cooper, nebo Sugar Ray Robinson, což její popularitu ještě zvýšilo a tak si Hart mohl dovolit otevřít další pobočky. Nejen vzrůstající obíbenost mezi boxery dopomohla k popularitě Lonsdalu i mezi širokou veřejností. V produktech značky se začali veřejně objevoat také tehdejší hvězdy showbyznysu, jako např. herci Gregory Peck, Anthony Quinn, Tony Curtis, nebo samotný Paul McCartney. Paradoxně první vlna Mods a skinheads z konce 60. let, Lonsdale úplně ignorovala, dnes už se můžeme jen domnívat, zda-li to bylo její cenou, kterou si tehdejší dělnická děcka nemohla dovolit, či důvod byl mnohem prozaičtější. V té době u skinheads vévodili úplně jiné značky ale to je kapitola o které toho bylo sepsáno už mraky a předpokládám, že tuto historii všichni jistě dobře znáte. Obrat nastal až s druhou vlnou skinheads, která přišla koncem 70. let s nástupem punku.
Lonsdale belt
V té době se styl začal oproti svému originálu z konce 60. let značně měnit, do obliby přišli bombery, různé variace military stylu (které se objevili hlavně s nástupem 80. let) a tou dobou si tehdejší britští oi! skins našli zálibu v nošení triček značky Lonsdale. Bohužel tato obliba zůstala i u těch, kteří se začali postupně přiklánět k National Front a tíhli k fašismu. Proč si oblíbili zrovna Lonsdale se můžeme dnes už jen dohadovat. Otázkou je, do jaké míry na rozšíření u skinheads měla vliv i ta skutečnost, že se Lonsdale stal oblíbenou značkou frontmana The Jam a jedné z nejvýznamějších postav druhé vlny Mods - Paula Wellera, který se v triku této značky objevoval celkem často a v roce 1979 v něm dokonce s The Jam odjel tour po Japonsku, což do určité míry dopomohlo rošířit značku i v zahraničí, nebo jestli šlo jen o to, že Lonsdale byla prostě boxerská značka, což mohlo mnohým skins, kteří neměli k nasilí zase tak daleko, nějakým způsobem imponovat. Největší rozšíření nošení Lonsdalu ale přichází až v 90. letech, kdy se z USA postupně šíří i nošení lehčí obuvy v podobě Adidas Samba a mnoho skinheadů obléká mikinu s kapucí, tak jako hardcore skins v USA. Bohužel mediální pozornost, která se v té době primárně zaměřuje hlavně na nácky, kteří stále nosí skinheadské atributy a značky, včetně Lonsdale a Fred Perry, má za následek, že se na značku jako takovou postupem let, stále více lidí dívá jako na produkt spojený s radikální pravicí a značku, podle které lehce identifikovat nácka. Oblibu si začíná získávat i u různé pravicové mládeže a fotbalových chuligánů, kteří jsou napojení na neonacistickou scénu. Veřejnost si sice uvědomuje, že Lonsdale jako takový není produktem neonacistů, tak jako např. dnes Thor Steinar, nicméně začíná v něm vidět jeden z jejich symbolů, což se ještě zhorší kolem roku 2000, kdy je obliba nošení produktů značky Lonsdale u radikální pravice asi největší.
The Jam
Firma si toho začne postupně všímat a rozhodne se proti tomu vymezit. Nejdříve začíná sponzorovat různé antirasistické kampaně, až v roce 2003 přichází s vlastní kampaní "Lonsdale Love All Colors", která má ukázat, že se s hodnotami rasistů a fašounů, kteří si jí oblíbili, neztotožňuje. Do obchodů se dostává merch "Lonsdale London Against Racism and Hate a do reklamních kampaní se snaží zapojit modely všech barev pleti. Kampaň začíná postupně sklízet svoje ovoce a do několika let se neonacisti a radikální pravice obecně, začne od nošení Lonsdale odvracet. Na scéně se objevuje Thor Steinar, který se postupem let stane novou symbolickou značkou ultrapravice. Lonsdalu se tak podařilo očistit svoje jméno a tak si značku oblíbilo i mnoho antifašistů, nicméně firma ve svém aktivismu ani potom nepolevila. Dalším krokem bylo zastavení distribuce produktů do obchodů, které byly jakýmkoliv způsobem spojené s neonacistickou scénou. Na základě zkušeností s kampaní "Lonsdale Love All Colors", firma pokračuje ve sponsoringu fotbalových klubů s antifašisticky zaměřenými fanoušky, ať už jde o ty profesionální, jako např. německý SV Babelsberg 03 a od roku 2011 St. Pauli, či amaterské, jako je Roter Stern Leipzig. Lonsdalu se tak po několika letech podařilo očistit svoje jméno natolik, že jen málokdo se v dnešní době na tuto značku dívá, jako na symbol ultrapravice. V nedávné době čelila podobnému zneužití ze strany radikální pravice další subkulturně symbolická značka a to Fred Perry, jehož legendární černé polo s žlutým lemováním si oblíbili členové amerických Proud Boys, kteří si dokonce vzali za své i typické vavříny. Fred Perry na to reagoval v roce 2020 zastavením prodeje tohoto typu pola na severoamerickém trhu a prohlášením, kdy se firma od hodnot a politiky Proud Boys jasně vymezila. Dnes už se ani o Lonsdale nedá říct, že by šlo čistě o skinheadskou značku, ačkoliv je u nich stále oblíbená o čemž svědčí i využívání typického zakřiveného fontu v názvech mnoha oi! kapel. Lonsdale se stal hlavně tím, čím byl od svého začátku a to sportovní značkou, která je dnes dostupná široké veřejnosti, která už ani nemá ponětí o její subkulturní symbolice.
Kalifornští The Inciters, kteří se pohybují na hranici Mod scény a soulu, vydali před rokem svojí pátou řadovku. Album "Bring Back the Weekend" přišlo na svět po neuvěřitelně dlouhých jedenácti letech od vydání desky "Soul Clap" z roku 2012. Novinku si vzalo na starost americké Pirate Press Records, které i když se pohybuje spíš v punkových vodách, občas se na jeho kontě objeví i ska, reggae nebo v tomto případě soul. Celkem jedenáct zářezů tradičně na LP nám nabídne šedesátkami ovlivněný soul, kde nechybí klasické vokální dívčí trio, dechová sekce a rytmika za kterou by se nemuseli stydět ani Temptations nebo The Supremes. Desku otevírá titulní track "Bring Back the Weekend", svižný uptempo soul s důraznými bicími o kterém bych se nebál tvrdit, že jde v podstatě o učebnicový northern soul. To samé platí i o následujícím songu "If I Didn't", až u "Love Comes Around" přichází příjemné zpomalení do středního tempa v kterém si jsou Inciters stejně tak jistí, jako v rychlejších polohách. Co mě na tracku "Love Comes Around" zaujalo asi nejvíc je rytmika bicích a basy, která je v soulu hodně výrazným nástrojem, ženské back vokály v pozadí a doplňující saxofon se zbytkem dechové sekce, jsou už jen takovou třešničkou na dortu, která to celé dotahuje k dokonalosti. Po krátkém odpočinku se allnighter opět rozjede v podobě pecky "Boot'n'Soul", kterou si ostatně můžete poslechnout a ohodnotit sami, jelikož je k ní videoklip na youtube. V další northern soulovce "Walk Away" nám Inciters předvedou, že se nebojí trochu hrábnout do strun, nicméně v následujícím "Up In a Puff of Smoke", šli na můj vkus až moc do popu. V "Only Time Will Tell" mi dáte za pravdu, jak moc výrazným a důležitým nástrojem je v soulu basa. Toto je nejen ukázkový příklad, jak má znít správná svižná soulová basa na kterou prošoupete podrážky ale také, jak má znít pořádný a nefalšovaný northern soul. Za mě definitivně nejlepší track z celé desky! Blížíme se pomalu ke konci, přes pomalejší "Waiting By the Phone", až k ještě o něco pomalejšímu a funkovou basou podbarvenému songu "Love (Your Pain Goes Deep)" se dostáváme k poslednímu bonbonku v podobě slaďárny alá Sluneční hrob od Blue Effectu - tracku "Always, Sometimes, Never". Soul má i svou melancholičtější stránku, někdo by možná řekl romantičtější, to už nechám na vás, nicméně i tady Inciters dokazují, že zvládají soul ve všech jeho polohách. A proč jsem si vzpoměl zrovna na Blue Effect a jejich nejznámější song? Schválně se zaposlouchejte do kytary, jakou krásnou melodii vybrnkává a určitě mi dáte za pravdu. Tahle pecka aspiruje na pomyslnou stříbrnou medaili. Navíc zvuk rozjíždějícího se skůtru na konci tracku tomu dává notnou dávku nostalgie po éře Mods, která uzavírá album Bring Back the Weekend. Ok, pojďme si to zrekapitulovat, Inciters možná nejsou tou nejlepší soulovou kapelou v Americe, každopádně soul opravdu umí a umí ho dobře, čehož je album Bring Back the Weekend důkazem. Takže pokud chcete soul s nádechem 60. let, rychlé northern soulové pecky k pátečnímu allnighteru a nebo i něco pomalejšího a melancholičtějšího, sáhněte po desce Bring Back the Weekend a přesně to dostanete. Dávám 8 z 10.... Keep the Faith!
Jak jste jistě zaznamenali, Green Smatroll se po patnácti letech chystají vydat nové album. Kapela po letech realitivního útlumu se opět hlásí o pozornost a při této příležitosti si Honza Vedral, kterého asi nemá cenu v těchto kruzích nějak více představovat, pozval do svého pravidelného podcastu na Headliner.cz, jejího frontmana Filipa Kaňkovského. Filip zrekapituloval počátky kapely, prvotní okouzlení ska a subkulturou s ní spojenou, svoje působení v Národním divadle a jaký mělo vliv na hraní v Green Smatroll, setkání s Royem Ellisem a.k.a Mr. Symaripem, okolnosti vzniku nového alba Carousel of Pain, připravovanou audio verzi knihy Boss Skinhead, kterou čte právě on, minulost domácí ska scény a v neposlední řadě i to, co z ní zbylo a že možná ještě není všem dnům konec, protože malinký ohýnek by se opět mohl rozhořet. Celý audiorozhovor ve kterém můžete slyšet i ukázky z nové desky si poslechněte zde.
Pražská stálice na poli ska, rocksteady & early reggae - Green Smatroll, vydávají po neuvěřitelně dlouhých patnácti letech svojí čtvrtou desku. Nové album Carousel of Pain vychází 15. listopadu a kromě nových skladeb se na něm objeví i tracky z kompilací Our Music Our Scene a Kings of Prague, které byly publikovány v minulých letech a kde se za domácí offbeat scénu objevili i Green Smatroll. Novinka bude pokřtěna 28. listopadu v pražském klubu Futurum za podpory skapunkových 2v1, kteří po svém nedávném návratu na podia, oslaví pětadvacet let od prvního vystoupení. Na křtu zazní kromě klasického koncertního setu i celé nové album a pár raritních starších věcí, které kapela běžně nehraje. Navíc jako hosté se objeví i řada bývalých členů a přátel, kteří mají ke kapele blízko. Novinka Carousel of Pain se tak zařadí po boku alb Green Perception (2003), So This Night (2006) a Rude Jazz (2009) do diskografie jedné z našich nejdéle působících domácích ska kapel.
Junior Dell & D-Lites (24.9. 2024) - Praha / Sedmička
Letošní podzim je na ska & reggae akce celkem slušně nabitý. Na začátku října proběhl, jak už to tak vypadá, tradiční Prague Reggae Weekender, zakončený pouštěčkou na lodi, před námi je koncert Mark Foggo & The Skasters, opět se k nám chystá Mr. Symarip a na konci listopadu po dlouhých letech, pokřtí nové album domací Green Smatroll za doprovodu skapunkových 2v1. Ovšem tento podzim "na druhou" odstartoval zářijový koncert Junior Dell & D-Lites na pražské Sedmičce, o který bych se s vámi rád podělil, protože to byla naprostá pecka. Kdo čtete pravidelně, tak jste jistě zaznamenali článek o Original Gravity Records a osobě Neila Adersona, který stojí za tímto britským labelem a právě Junior Dell patří do stáje Original Gravity. Mladý jamajský zpěvák z Montego Bay, který spolupracuje s Neilem na jeho ska & early reggae produkcích si během tohoto koncertu střihl svůj vůbec první koncert mimo rodnou Jamajku. Stejně tak jste v doporovodné kapele mohli vidět i samotného Neila Adersona, který několik dní před koncertem, pilně zkoušel s domácími muzikanty z nichž někteří působili v kapelách, jako The Chancers, Green Smatroll, CCTV-Allstars, Madhouse Express nebo Hentai Corporation. Navíc, kdo sledujete na youtube pořad Kumšt, tak jste na druhých klávesách mohli poznat i Matěje Belka. Tentokrát žádná předkapela, celý večer bude vyhrazen jen pro Juniora Della. Přicházím na Sedmičku kolem osmé hodiny a jsem mile překvapen, vzhledem k tomu, že je úterý je celkem narváno, nicméně polovina osazenstva jsou cizinci, díky kterým měl koncert poměrně slušnou návštěvnost. Jen si říkám, kde jsou ty časy, kdy ska kapely byly schopné zaplnit prostory jako Lucerna nebo Futurum. Je to tady s úderem půl deváte přichází na podium Junior Dell a pokud se to tak dá říct, společně s "D-Lites". Junior je vyfintění ve stříbrně třpitivém sáčku, což působí lehce kýčovitě ale jak tak sleduji vkus mnoha dalších zpěváků, vlastně typicky jamajské a docela i cool! Odpalují první tony v rytmu early reggae, kde Dell v jendom songu odzpívá refrény ze známých oldschool hitovek, od The Maytals až po Maxe Romea a dalších, za mě skvělý úvod, který vzdává hold legendám jamajské muziky. Hned z kraje následují asi jedny z jeho nejznámějších věcí a to cover "Jump Around" od House of Pain, předělaný do striktního early reggae soundu, ve kterém v kombinaci s Dellovým vokálem zní jako, kdyby šlo o originál. Podle mě v tomto tracku Dellovi vokální schopnosti vynikají asi nejvíc, skvělý hlas, frázování na hranici rapu, prostě frajer :-D Další takovou peckou je cover "Praise You" od Fatboy Slim, hozený do příjemného středního rocksteady tempa, které (nejen) se mnou houpe ze strany na stranu. Show se pomalu dostává do varu a na řadu přichází ska a i tady si Junior Dell vede naprosto skvěle, až mě udivuje, že někdo v jeho věku má takový cit pro muziku, která se na Jamajce už dávno nehraje. Vokálem mi hodně připomíná interprety z rocksteady éry, kteří byli také ovlivněni soulem a ani tomu srovnání s Altonem Ellisem, bych se nebránil. Z dalších hitovek přišly na řadu např. "Comin' Home Baby", úhánějící ska, které je ale tuším také nějaký cover, ska instrumentálka "Hold The Riddim", kde se předvedli především klávesy, které tu byly hned dvoje, což jsem nikdy předtím neviděl a nebo reggae track "Second Shot", který byl speciálně věnován žižkovskému Mod butiku Second Shot a to i během tohoto večera.
Musím také zmínit i samotnou kapelu, protože jak je vidět, pořád v Čechách máme skvělé muzikanty, kteří umí tradiční ska & early reggae a hrají zatraceně dobře, proto mi po celou dobu koncertu hlodala hlavou myšlenka, když už mají za sebou backování Mr. Symaripovi, společně s Neilem Andersonem dají dohormady naprosto špičkový set tradičního jamaican 60's soundu, proč to vždy zůstane jen na podiu? Proč tu souhru pokaždé rozpustí po koncertě a nic z toho nevzejde. Z českého ska zbyly už jen fragmenty a vždy tu chyběla domácí kapela (Green Smatroll ať prominou), která by se věnovala primárně skinhead reggae a přitom ty muzikanti tu jsou! Já chápu, že poptávka po téhle muzice je někde jinde, než před 15-20 lety ale každé zboží si svého kupce najde ne? Ve zkratce, skvělý vokál Juniora Della a producentské nápady Neila Adersona, interpretované tím nejlepším, co z české ska scény zbylo, vytvořilo naprosto jedinečnou show plnou ska, rocksteady & early reggae, která vznikla jen pár dní před koncertem ale tady jste měli pocit, že ty muzikanti spolu hrají už roky a ty songy znají nazpaměť, proto mě ani nepřekvapilo, že si publikum vyřvalo přídavek, protože toto si o něj opravdu říkalo! A co si pro nás přichystali na konec? Reggae verzi tracku "Wonderwall" od Oasis v podání soulového vokálu Juniora Della, což byla naprostá pecka. Upřímně baví mě ta myšlenka předělávat hitovky z posledních dekád, do ještě staršího retro soundu, ty songy tak dostávají úplně jiný rozměr, kdy by člověk snad i uvěřil, že toto je originál. Nebál bych se tvrdit, že toto byl jeden z nejlepších ska & reggae koncertů, které jsem měl letos možnost vidět. Pokud bude možnost Juniora ještě někdy vidět, určitě se nebudu dlouho rozmýšlet.
Podworkowi chuligany nemá cenu v našich končinách nějak blíže představovat, jejich jméno sahá mnohem dál, než k hranicím Polska a to především k nám a na Slovensko, kde už nesčetněkrát hráli. Jak jsem psal již před lety v recenzi na předposlední desku Prowincjonalna lobuzerka, kapela se s albem Na pohybe! neuvěřitelně hudebně posunula a tak jsem tak trochu očekával, že jejich nějnovější věc Tatoo Krol se ponese v podobném duchu, bohužel tomu tak není ale v tomto okamžiku nechci předbíhat na vše se dostane. Novinka vyšla v lednu 2024 na klasickém černém LP, vlastním nákladem kapely, celkem na ní najdete čtrnáct tracků jak ska, tak oi! v přibližně stejném poměru, ostatně jak je u Podworkowích chuligánů zvykem. Co mě osobně na desce poprvé zaujalo nejvíc, je její obal - motiv unaveného skinheada sedícím na trůnu v královském rouše, triku 2tone Records a s korunou na hlavě, je prostě dokonalý. Škoda, že tak trochu předchází muziku, kterou na desce najdete. Nicméně tím netvrdím, že by šla kapela hudebně dolu, nebo se snad vrátila k jednoduchému pojetí ska, jako na prvních dvou albech, to rozhodně ne. Jak už jsem psal na začátku, od desky Na pohybe!, jsou jejich ska tracky mnohem propracovanější, detailnější a celkově muzika promyšlenější. Bohužel ať poslouchám album Tatoo Krol ze všech stran, jak chci, pořád nemůžu najít nějaký konkrétní song, který by vybočoval z řady a nějakým způsobem se mi vryl pod kůži. Deska sama o sobě je v podstatě dobrá v oi! pasážích si jsou Podworkowci hodně jistí a slušně vyhraní, ale ve ska, mi tu oproti předchozím dvoum albům chybí, ta již zmiňovaná propracovanost a promyšlenost muziky. Vyvolává to ve mě dojem, jako kdyby do jednotlivých aranží dali jen zlomek sil a umu, který v nich je. Velká škoda je, že tentokrát úplně vypustili dechy, které by některým ska trackům přidaly na atraktivitě. Zjednodušeně řečeno, ska na desce Tatoo Krol má v sobě tak 80% toho, co na albech Prowincjonalna lobuzerka a Na pohybe!. A právě těch 20% chybí k tomu standardu, na který jsem si u Podworkowců za poslední roky zvykl. Na konec se pokusím vypíchnout pár jednotlivých songů, které podle mě stojí přece jenom za pozornost. Z A strany je to určitě úvodní title track "Tatoo Krol", poctivá rychlá oi!ařina, doprovázená pianem, dále pak "Niewierne Kobiety", což je možná jeden z mála ska songů podobných kvalit, jako na předchozích deskách. Z B strany "Wspomnienia", skvělá skapunkovka podbarvená klávesami, "Agro Ska", kde melodická kytara nahrazuje dechy, bych ještě také zařadil k těm lepším ska věcem, no a nakonec předposlední "Labadziary", jakožto kalsická rychlá melodická oi!ovka. Jenže i tak, když si pustím album Tatoo Krol, působí na mě víc jako jednolitý celek, kde není žádný výraznější záchytný bod, který by mě opravdu zaujal. Přesto nechci tvrdit, že by šlo o špatnou desku, to určitě ne, pořád zde dostanete slušnou a kvalitní porci oi! a ska, jen chci říct, že Podworkowi chuligáni umí dělat muziku ještě o nějaký level výš. Konečné skore 7-8 z 10.
Rozruch - Nenech mysl vláčet vůdcem
O znojemské kapele Rozruch na stránkách zinu už padlo pár slov, nejen ve formě profilu ale i krátkého rozhovoru. Přece jenom pro ty z vás, kdo by nevěděli jen v krátkosti. Rozruch je znojemská oi!/punk kapela vzniknuvší na troskách předchozího projektu - Terč společnsoti, někdy v roce 2017. Za těch sedm let si na naší domácí scéně vydobyli poměrně pevné postavení, které zaujímají po boku kapel typu Remdik, Aculeos, Crossczech, Začiatok konca, nebo Rozpor. Jak jste jistě pochopili myšlenka "united" a především SHARP jim není vůbec cizí. Pojďme se ale vrátit k desce samotné. Ta měla totiž původně vyjít už o nějaký ten pátek dříve, jako splitko s pražskými Acuelos, kteří se k realizaci nového materiálu stále nedokázali rozhoupat, až se Rozruch rozhodli ve spolupráci s pražským labelem Knockout Records vydat svojí půlku, jako samostatné LP. Deska vyšla v září 2024 v netradičním formátu 10" na klasickém černém vinylu. Na první pohled graficky minimalistický obal ukrývá texty, kde hodně cením i krátké vysvětlení myšlenky některých songů (ne vždy člověk ví, co měl básník na mysli) a povedenou koláž z fotek z koncertů a samozřejmě fota jednotlivých členů kapely a "především" poděkování kapele Acuelos za jejich neschopnost, díky které mohla vzniknout tato deska (toto mě hodně pobavilo). Album Nenech mysl vláčet vůdcem vyšlo také ve spolupráci s polským labelem Silesian Blood Records, který se postará o distribuci u našich severních sousedů, takže přeji klukům hodně fanoušků i v Polsku. Placka obsahuje celkem devět tracků, bohužel největší hitovka kapely "Tomáš Ortel, hoven kotel" a ani další věci z demáče z roku 2018 tu nenajdete, kapela sem naházela pouze nejnovější materiál, což je vlastně dobře a dává to celkem smysl, vzhledem k tomu, že jde o cca dva roky staré tracky, z nichž se některé objevili poprvé až na tomto LP. Ok, dost keců a omáčky kolem, pojďme se na tuhle čerstvou sklizeň plešatého vína z jižní Moravy podívat pod drobnohledem. A stranu otevírá song "Na co seš tak hrdej", namrdaná svižná oi!ařina s textem, který se vysmívá všem pivním vlastencům, hokejovým patriotům a debilům, pro které láska k vlasti znamená nenávist ke všemu cizímu a především tomu, co není bílé ale o historii a pravých hrdinech jako byli Gabčík s Kubišem, naši piloti v R.A.F nebo Milada Horáková, nevědí zhola nic! Skvělá myšlenka zabalená do výstižného obalu, který jí jen podtrhává. Druhá věc "Tvůj život", je o něco pomalejší ale přesto neztrácí nic z naléhavosti předchozího tracku a pokud budete poslouchat pozorně, uslyšíte i název desky. Následuje "To jsme my", kde se v hlasech střídají Cirda (zpěv) s Kraťasem (bicí) a v refrénech se přidává celá kapela - klasická rychlá streetpunkovka, vzdávající hold skins & punks. Jedeme dál, "Válka mocných" - surový, skoro až "hardcorový" náser, kde se nezapřou (ostatně, tak jako v mnoha dalších tracích) Kraťasovi bicí ovlivněné dis-beatem a Cirdův hrdelní ostrý štěkot, který ze sebe chrlí jednotlivá slova a sloky s kadencí nasraného dobrmana :-D A hlavně, je to song o zbytečnosti války, což je v těchto dnech víc, než aktuální. Poslední z A strany je "Uniform Punx", skvělá (a opět) pěkně svižná punkovka, která střílí do vlastních řad, především do těch, které rádi protáhnou rypákem nějaký ten bílý prášek, což je bohužel součástí dnešní scény a člověk až někdy žasne nad tím, jak je např. kokain, některými jedinci dáván na úroveň trávy - hnus!!! B strana má celkem čtyři zářezy. Prvním z nich je "Kompromis", track, který opět uhání v nabroušeném tempu, které pro oi! není vůbec typické (což mám ale na Rozruchu rád), následující další rychlou sekanicí, která se pak ale o něco zpomalí - v podobě songu "Pořád dokola", který je takovou naší generační výpovědí. Předposlední věc je track "Povstaň s výbornou tlumenou kytarou v intru, která je ostrá jak břitva, tenhle track mám hodně rád ale vlastně nikdy jsem nechápal o čem je text, že jde o poctu Osvobozenému divadlu a Voskovci s Werichem, kteří satirou upozorňovali na nebezpečí fašismu, by mě vůbec nenapadlo (díky vysvětlivkám v texťáku). Konec patří "Prioritám", tak se totiž jmenuje závěrečná věc z celé desky. Tady se opět potvrzuje, jak skvěle má Cirda uštěkaný hlas, opět se tu potkají i s Kraťasovým doprovodným vokálem. No a že jde o další možná víc punkovou rubanici v pořádně rychlém tempu a s kytarami ostrými, jak sekáček na maso, než o oi! pogovačku ve středím tempu se asi ani nemusím zmiňovat. Pojďme si to shrnout, Rozruch je duší oi! ale hudebně je to vlastně ostrý rychlý punk, kde občas zazní streetpunkové singalong refrény, což je kombinace, která mi opravdu sedne. Je to znát skoro na všech tracích, bicí v sobě nezapřou léta odehraná v dis-beatu, kytary jedou party rychle, ostře a krátce, žádné zbytečné solo píčoviny patřící do heavy metalu a to vše doprovázeno skvěle uštěkaným projevem zpěváka. Co víc dodat, tady už bylo vše řečeno, tohle je pro všechny ať už mají hlavu holou, bodliny, či pár dreadů. Máš rád oi/punk rychle, jasně, ostře a s texty, které mají myšlenku? Sáhni po albu "Nenech mysl vláčet vůdcem". Dávám 9 z 10, což je skoro jak 10, protože deset nedávám skoro nikdy :-D Deska vyšla v nákladu 200 ks, tak neváhej a mrkni na Knockout Records, kde je stále k sehnání.
Už zhruba tak rok ke mě prosakují singly z dílny labelu Original Gravity o kterém jsem do té doby neměl vůbec tušení o to příjemnější byl jeho objev, protože jde opravdu o "fabriku na hity" ze které vychází mraky skvělé muziky. První vlaštovkou byl skvělý early reggae cover známé hiphopové pecky "Jump Around" od House of Pain v podání Junior Dell & The D-Lites, to byla věc, která mě totálně rozsekala, posadila na prdel a přinutila se o tento label zajímat o něco víc. Do tohoto okamžiku jsem o existenci tohoto skvělého vydavatelství a o osobě jeho zakladatele, producenta a multiinstrumentalisty Neila Adersona, neměl vůbec tušení. O to víc mě překvapilo, když se samotný "big boss of Original Gravity" objevil v červenci 2024 v Praze v Malostranské besedě, kde zahrál skvělý koncert za doprovodu našich domácích muzikantů složených mimo jiné i z členů All Mad Here, CCTV Allstars a částečně i Discoballs. Pojďme se ale podívat na samotnou práci Original Gravity Records, zázemí a domovský přístav tohoto labelu je v Londýně, kde se v roce 2018 začaly objevovat první singly pod touto značkou. Sám Neil Anderson je velkým milovníkem nejen early reggae & ska ale i soulu, funky, 60's, blues, R&B a latina a to se odráží i v produkci Original Gravity, které i když na některých EPčkách etiketou odkazuje na Trojan a Blue Beat Records, není primárně zaměřené jen na jamajskou muziku let šedesátých. V repertoáru Original Gravity najdete i hromadu soulu, funky, R&B, latina a dalších příbuzných žánrů. Neil se kromě producentské činnosti, kdy spolupracoval např. s britskými Maroon Town, věnuje i hudební výuce a asi největší respektu hodnou zajímavostí je, že z 80% na všech svých nahrávkách obstarává většinu nástrojů sám, ať už jsou to bicí, perkuse, basa, kytara, klávesy, doprovodné vokály, nebo přímo zpěv. Nevýhodou je, že na koncertování je vždy potřeba sehnat další muzikanty, kteří dokáží přesně interpretovat jeho hudební představy. A co může být pro label víc, než, že má k dispozici vlastní nahrávací studio, kde přivádí svoje geniální hudební nápady na svět. V Original Graivty se zaměřuje především na vydávání 7" EP, i když kromě jednoho CD, má na svědomí i tři LP, poslední Gravity Dubs vol.1 a že se u něj netrhnou dveře plné legendárních jmen, svědčí spolupráce s takovými matadory reggae, jako jsou např. Mr. Symarip, The Pioneers, Dave Barker, nebo Dennis Alcapone. Kromě nich také představil světu skvělého jamajského zpěváka Juniora Della, který se objevuje na hodně ska & reggae singlech z produkce Original Gravity.
Tyto singly dosahují takové autenticity, že člověk až nabývá dojmu, že jde o nahrávky z 60. let, někde z útrob Studia One. O tom jakou si Aderson za těch šest let vybudoval v Británii reputaci svědčí i uznání od takových jmen, jako je David Rodigan, známý reggae DJ z radia BBC 1 Xtra, který o něm řekl: "Musím říct, že jste se skutečně ponořil do vytváření opravdu autentické reprodukce klasických let jamajské muziky a vaše práce na mě (přinejmenším) opravdu zapůsobila". Craig Charles, který moderuje na stanici BBC Radio 6 Music a kterého většina z vás určitě bude znát jako Listra z Červeného trpaslíka řekl na adresu Original Gravity: "Kdyby mi někdo řekl, že The Switchback je nějaká stará dávno ztracená americká Mod klasika z 60. let, docela bych mu to i věřil. Ve skutečnosti je pravda mnohem blíž, protože ten song byl nahrán tady v Británii a je to nová nahrávka z celé řady skvělých věcí, za které je v poslední době zodpovědný label Original Gravity". Tak to vidíte sami. A stopu zanechal i tady v Čechách a to hned několikrát, poprvé v září 2023, kdy navštívil, dnes již poměrně zaběhnutý pražský Mod shop Second Shot, kde zahrál DJ set z jeho vlastní produkce. Na základě této návštěvy vznikl song "Second Shot" od Junior Dell & The D-Lites, který později zařadil na EP Reggae Dynamite vol. 5. Naposledy se v Praze objevil v červenci v Malostranské besedě. A jak je vidět Praha je pro Neila opravdu inspirující, krátce po tomto koncertě vznikl song "Malostran-ská". V době, kdy píšu tyto řádky se chystá jeho další návštěva v rámci vůbec prvního evropského vystoupení Juniora Della & The D-Lites na pražské Sedmičce, který proběhne 24.9. Nikoho jistě nepřekvapí, že D-Lites budou tvořit společně s Neilem i naši přední ska muzikanti. A na konec ještě jedna specialita, během Neilova pobytu v Praze proběhne i natáčení videoklipu k songu "Second Shot". Natáčet se bude právě v žižkovském Second Shotu. Takže pokud jste milovníky nejen jamajského offbeatu z let šedesátých ale stejně tak si libujete v soulu, funky, latinu, R&B a šedesátkách obecně, mrkněte na tvorbu z dílny Original Gravity - spadne vám čelist!
Londýnští Intensified, kteří patří k jedněm z nejdéle působících kapel na britské offbeat scéně v těchto dnech vydávají zbrusu novou desku Hang Fire. Album vyšlo začátkem srpna u německého Randale Records, jako jejich šestý počin, zajímavostí je, že s novinkou přicházejí po neuvěřitelně dlouhých třinácti letech, kdy vyšla jejich předposlední deska Lunar City Groove. Na albu Hang Fire nám naservírují celkem dvanáct tracků tradičního ska, early reggae a rocksteady v tom nejkvalitnějším podání, jak bývá u Intensified zvykem. Novinka vychází na vinylu a tradičně i na CD, které je zatím ještě ve výrobě. K dostání je nejen na e-shopu Randale Records ale objeví se i v distribuci u španělského Liquidator Records u německého Moskito Mailorder a holandského Aggroshop. A to není všechno, během září se chystá vydání druhého LP Down The Back of the Sofa, kde se objeví celkem čtrnáct zářezů, doposud nikdy nevydaných nahrávek a také to, co se nevešlo na desku Hang Fire. Tento počin si vzal na starost Black Butcher Classics, sublabel německého Mad Butcher Records. To je po třináctileté pauze docela slušná porce, nemyslíte?
