Rozhovor - Honza Werner

Jistě jste na konci června zaznamenali vydání knihy "Pod jendnou střechou", která se zabývá prostředím subkultur v divokých porevolučních 90. letech. Kniha vznikla jako retrospektivní pohled (nejen) prostřednictvím rozhovorů s mnoha protagonisty tehdejších SHARPs, redskins, hardcore fans, radikálních antifašistů, kališníků, punkerů, zkrátka se všemi, kteří se v té době aktivně pohybovali ve scéně. Kniha mi přišla nesmírně zajímavá, což bylo znát i v její zářijové recenzi a tak jsem se rozhodl, že by nebylo špatné vyzpovídat i samotného autora a dozvědět se tak nejen o tom, jak kniha vznikala ale také jeho osobní příběh spjatý s tehdejšími SHARP skins. Nakonec se ukázalo, že Honza je opravdu hodně výřečný člověk a slovy opravdu nešetří a tak se dostalo i na otázky týkající se dnešní doby, dnešní mládeže a internetu a celkově společnosti, kam za těch 30 let došla a kam spěje. Rozhovor je opravdu mega dlouhý (stejně jako Honzova kniha), takže jsem ho musel rozdělit na dvě části, z nichž ta druhá bude publikována v prosinci. Pohodlně se usaďte, otevřete pivko, pusťte si něco z devadesátek (nejlépe The Protest) a pojďte se společně s námi ponořit do doby, kdy se mohlo téměř "vše"!

1. část

Ahoj na začátek se tě zeptám stejně tak, jako ty v tvých rozhovorech. Jak a kdy ses dostal k subkulturám, ať už to byl punk, nebo později skinheadi a jak dlouho jsi u toho vůbec vydržel? 

Ahoj, tak ten úplně první, pouze teoretický, kontakt se subkulturami se odehrál v září roku 1986, když jsem se v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí, který odebírali rodiče, dočetl v článku Holohlavci, to jsou, pane, chlapci o strašidelném neonacistickém hnutí skinheads. Vládnul tady komunismus, perestrojka byla stále daleko, a tak všechny nonkonformní mládežnické trendy ze Západu vládnoucí režim veřejnosti prezentoval jako patologické jevy, které je třeba potlačovat a upozorňovat na jejich zhoubný vliv. A dlužno dodat, že ti naziskins z uvedeného článku mu v tom ohledu posloužili přímo ukázkově, protože mě opravdu vyděsili. Bylo to pro mě zároveň první setkání se slovem skinheads, které jsem ani neuměl správně vyslovit, anžto jsem tehdy ještě vůbec nevládnul angličtinou. 

První fyzický subkulturní kontakt pak přišel na podzim roku 1987, kdy mě moji liberální rodiče pustili mezi slávistické fotbalové vlajkonoše. Mezi nimi jsem přičuchnul k metalu a také jsem v jejich prostředí poprvé naživo viděl pražské pankáče. Metal mě zanedlouho dost pohltil, sháněl jsem jako tisíce dalších vrstevníků v republice nášivky, placky, pyramidy, kazety a elpíčka. Od kapel typu Kiss, Def Leppard a Citron, přes Metallicu a Testament jsem se na přelomu let 1988/1989 dostal ke crossoveru typu S.O.D., M.O.D. a D.R.I., jenž předznamenal můj porevoluční zájem o hardcore a skateboarding. 

Po revoluci jsem na podzim roku 1990 koketoval díky vlivu první desky Orlíku se skinheadstvím, stal se ze mě takový jakýsi kvaziskinhead v černém bomberu, nosil jsem oiku, prestiže, kostkovanou košili a na krku řetízek s patronou. Do žádné skinheadské party jsem ale nepatřil, a to jednak kvůli nízkému věku a potom taky proto, že jsem na závodní úrovni plaval za Slavii Praha a neměl moc volného času. Velký vliv na mě měla také kompilace Epidemie, to bylo moje první seznámení se s ryzím hardcore a to mě také značně posunulo v mých tehdejších postojích a názorech. 

Skinheads se mi následně zhnusili po zážitku z koncertu kapel Franta Jetel a Tři sestry, který se odehrál v Lucerně v březnu 1991. Těsně před ním jsem na Václaváku viděl, jak bijí u metra pankáče, během něj jsem pak zblízka poznal, co to bylo za primitivy a totální vypatlance, kteří chtějí jen ničit a napadat. Ten koncert byl rovněž zajímavý v tom, že v naší třídě nastartoval vlnu punku, protože skoro všichni spolužáci, kteří na něj se mnou šli, se druhý den objevili s vyholenými číry a zanedlouho se chytli různých punkových part. Někdo kopýtkovců, někdo somráckých pankáčů, kteří neměli daleko k drogám. Mě punk tolik neoslovoval, i když jsem měl před revolucí kazety s P.S. a Visacím zámkem a taky se mi hrozně líbila deska od Plexis Půlnoční rebel, která ale tím ryzím reprezentantem punku úplně nebyla. 

Byť jsem nebyl ani ortodoxní skinhead ani pankáč, a už vůbec mě nelákala krajní levicová scéna, tak jsem si o dění v těchto komunitách udržoval celkem dobrý přehled. Bydlel jsem v centru Prahy a chodil do videoherny v Jungmannově ulici, kde se scházeli všichni vrstevníci z okolí, včetně mých punkových spolužáků, kteří si mezitím založili vlastní band s názvem Nevidim důvod. Účastnili se prvních velkých demonstrací a šířili do světa zkazky o nejhorších pražských skinheadech, což byli svého času hlavně bratři Procházkové a člověk s podivným (snad) jménem Orsi. O něm kolovala třeba historka, že o něj v metru anarchisté přerazili basebalku a vystříkali ho kasrem, aniž by to na něj mělo nějaký účinek. Kromě těchto jmen se pak ještě často mluvilo o lidech jako Bořík, Zimmermann, Břitva, Kufr, Cvrček nebo třeba o skinheadovi jménem Novotný, který prý na demonstrace chodil s německou helmou na hlavě. Do toho všeho pak byly vmíchány různé zkazky, mnohdy hraničící s městskými legendami. V té době nebyl internet, sítě ani mobily, ty historky proto nešly nijak ověřit a žily si svým životem. Pamatuju tak třeba, jak se šířily zvěsti o redskinech, kteří celí v rudém napadají ty skiny v zelených bomberech, nebo o satanistech, kteří údajně žili podle pravidla, které jim nakazovalo spáchat každý den nějaký špatný skutek, a tak prý chodili na blind do baráků, které se tehdy ještě nezamykaly, zazvonili a tomu, kdo otevřel, zlomili pálkou ruku.

Na druhou stranu se ale děly i reálné děsivé věci. V březnu onoho roku 1991 zabil v Nuslích na ulici Opočenský skinheada Aleše Martinů, před Vánoci zase anarchista Štěpán Novák, který se mimochodem pohyboval taky v centru a chodil na základku do Ostrovní ulice, ubodal mámu svého spolužáka ze střední, přičemž ten spolužák si ho předtím ještě s jistým Dlabalem na tu vraždu najal, protože chtěl po rodičích dědit peníze. Zabít měli i otce, ten ale shodou náhod domů v ono odpoledne naštěstí nedorazil. Celá ta doba byla dost bizarní a měla zvláštní, naprosto neopakovatelnou atmosféru. V trafice se dal koupit časopis A-Kontra, který byl jedním z mála opravdu kvalitních zdrojů informací z prostředí subkultur. V něm jsem se poprvé dozvěděl o SHARP, docela mě to zaujalo a zůstalo uloženo někde v paměti. 

V roce 1992 jsem se díky neutuchajícímu zájmu o crossover a hardcore a taky rockotékám Pepy Sedloně v klubu 007 dostal ke skateboardingu. Na prkně jsem se sice snažil jezdit už za komunistů, tohle ale bylo o něčem úplně jiném. Zpočátku jsme jezdili jenom s nerozlučným kamarádem Ondrou B., s kterým jsme předtím od dětství závodně plavali. V roce 1993 se pak za tehdejším obchodním domem Máj etablovala veliká skupina skejťáků, složená z partiček z různých koutů Prahy. Byli tam kluci z centra města, Čimic, Ďáblic, Řep, Vinohrad i Žižkova. Namátkou tak jen v krátkosti a po třiceti letech připomenu a na dálku pozdravím Tryskáče, Datla, zrzavého Radka "Bad Religiona", Kuldu, Kikala, Můru, Fánu, Špíťu, Alwayse, Saka, Béču, Jardu Pošíka, Pinďu, Erika, Mentála, Bazala, Patrika A., Pazderu, Honzu Výtaháře, Bruna Ližprdele, Pepu Krčílka, malýho Peťana, Pikolíka, Vostatka, Beana, Gappu, Zdendu Matějku, Miloše Hozáka a spoustu dalších. S těmito lidmi jsme jezdili buď u zmíněného Máje, nebo na Nové scéně, případně u Merkurie. Byly to naprosto skvělé časy, chodili jsme každý víkend na Sedmičku a jezdili hromadné večerní a noční streety. 

Někdy v tom období nás ale začali pravidelně napadat skinheadi. Nebyla to stará garda, ale spíš mladší druhá vlna, která se nějak objevila po roce 1992, když už odezněla ta původní skinheadská mánie vyvolaná Orlíkem. Přepadávali nás hlavně na Nové scéně a my bohužel zběsile utíkali. Jednou se nás dokonce sešlo dvaatřicet, čekali jsme na ně a mysleli si, že si na takový počet netroufnou. Omyl.Přišlo jich sice jen asi osm, totálně nás ale rozprášili. Ještě dnes vidím bílé podkolenky sprintujícího kamaráda Honzy, kterému se přezdívalo pro jeho skinheadskou minulost Fašoun (to je docela ironie, viď?) jak zdrhá, seč mu síly stačí, ačkoliv se ještě před chvílí kasal, jak se těm skinům postaví. Já jsem taky utíkal, ale v duchu jsem se strašně styděl. A někde tady lze hledat prvopočátek mého rozhodnutí se nějak těm hovadům postavit. Vedle skejtování jsem proto začal cvičit a víc si všímat dění okolo sebe. Na Sedmičce jsem přitom vídával Tačuda, Borovičku, Vitmánka a další, kteří měli skinheadskou image a říkalo se o nich, že se snad k těm SHARP hlásí. A pak jsem tam takhle jednou v létě seděl na schodech, když přišel týpek v bílém tričku s úzkými červenými kšandami a brebentil a brebentil. Huba mu naplno jela a strašně nadával na nácky. To bylo moje první setkání s Vláďou Červeným, ale že je to on, to jsem v tom momentu netušil.

V letech 93-94 jsem se současně naplno pohroužil do hardcore. Chodil jsem na Sedmičku a do Roxy na koncerty, které pořádal Robert Vlček, k němuž jsme si chodili domů do Zemědělské ulice pro muziku. Hardcore právě zažíval veliký boom, koncerty byly narvané k prasknutí, byla na nich skvělá atmosféra. Díky tomu všemu a fanzinům, které se na koncertech daly koupit, jsem se dostal ke směru straight edge a snažil se ho naplňovat. Současně s tím se mně na jednom z těch koncertů dostal do ruky fanzin Bulldog. Byl jsem z toho docela paf a dost mě to zaujalo, protože v té době už naplno běžel celorepublikový rozmach naziskins a nějací antifašističtí skins byli naprostou raritou. Na koncertě se mnou přitom byl jistý Pavel K. z Jižního Města, který mně řekl, že zná kluka, který ten časopis vydává. Jmenuje se prý Vláďa Červený, měl někde při rvačce zbít samotného Landu a má prý takovou sílu, že přetrhne strunu od kytary. Na mě tyhle pohádky udělaly velký dojem, netuše že jde o toho upovídaného chlapíka, kterého jsem rok předtím potkal na schodech Sedmičky. 

V roce 1995 se hardcore scéna začala tříštit a štěpit. Mně osobně na ní začala vadit dogmatická upjatost a kolovrátek, který jen pořád dokola omílal veganství, abstinenci a povýšenecké moralizování. Byla to bublina, z které jsem potřeboval vyskočit, navíc jsem čím dál víc poslouchal skinheadské HC kapely a snažil se získat informace o SHARP, protože těch nácků začalo být opravdu moc a já měl nutkavý pocit, že musím něco udělat. Holohlavý už jsem jako hardcorista byl, takže jsem si po čtyřech letech koupil znovu bombera a k němu vínové gladiátory. Společně s dalším nerozlučným parťákem, Ivošem K. a se zmíněným Pavlem K. jsem se takhle jednoho dne objevil v Propasti a na dalších pár let v ní zůstal. To úplně první období mezi tamními SHARPs bylo potom takové zvláštní. Přijali nás mezi sebe kamarádsky a bez problémů, já si ale přesto na ten v podstatě znovunalezený skinheadský kabát nemohl hned jen tak zvyknout. Začal jsem pít pivo, na které jsem předtím moc nebyl a pomalu se do všeho dostával. První, co jsem přitom musel překousnout, bylo ska. Tu muziku tady tenkrát prakticky nikdo neznal. Když jsem si ji poprvé pustil, tak jsem myslel, že je to znělka z Televarieté. Říkal jsem si ne, tohle fakt nedám. Ale nakonec nejenom že se to poddalo, ale mně se to ska dokonce začalo líbit a časem jsem mu přišel hodně na chuť. Další věc pak byla příprava na násilí proti náckům. Já jsem sice chtěl něco dělat, byl jsem docela v kondici, výška 191 cm, nosil jsem zbraně, chodil jsem na box do Haštalské, ale nebyl jsem a dodnes nejsem násilnický typ. Rval jsem se jako kůň coby školák, ale v osmnácti už jsem se přece jen držel víc zpátky. Skinheads nicméně byli o násilí a bitkách, tak to vždycky bylo a bude. Musel jsem se proto pokusit o vnitřní přeprogramování, které se ovšem nedařilo a já se snažil předstírat být někým, kým jsem ve skutečnosti nebyl. No a do třetice jsem si nenašel cestu k takovému tomu anglickému stylu a klasickým oi! kapelám Cockney Rejects, Cock Sparrer nebo Angelic Upstarts. Mě ta muzika – byť třeba jeden dva songy mě chytly – vůbec nebavila, stejně jako mně byla proti srsti móda nažehlených košilek, límečků, bekovek a přesně zastřižených kotlet. Potají jsem proto poslouchal dál S.O.D., M.O.D., Biohazard, Exhorder, Leeway, Sick of It All, The Bruisers, a hlavně hardcore, tj. Warzone, Agnostic Front, Rejuvenate a podobně.

Celé moje SHARP skinheadství se pak odehrávalo v takových sinusoidách. Jak už jsem řekl, začátek byl fajn, ta původní parta nás perfektně přijala. To byli kluci jako Pája Šmíd, Peťa Karmazín, Ondra Rákosník a hlavně Vision, který bydlel kousek ode mě na Pavláku a od začátku jsme si dost sedli, možná právě proto, že předtím taky skejtoval. Do toho samozřejmě Vláďa, Standa, Koza, Venca Hála, Buqi a mladý Kořínek. Pak přišli bráchové Jenda a Jirka Č., což byli taky prima kluci a dobří kamarádi. V Propasti se toho času navíc scházeli i skvělí neskinheadi – Námořník, Pat, Šípek, Kanibal, Tajnej, Smrček, Kuba Mračno, Hanz P., Konča, Bivoj a mnoho dalších dobrých lidí. Bylo nám všem pospolu strašně dobře a táhli jsme za jeden provaz. To, že stojíme proti náckům, nás silně tmelilo, to byla nezapomenutelná a hlavně neopakovatelná doba, kterou bych přál zažít všem těm, kteří se na scéně objevili až později. 

Pak ovšem následovalo období, kdy mě to všechno začalo hrozně srát. Pořád se řešily ty samé věci. Náckové, móda, koncerty, kde kdo koho zbil a podobně důležité věci. Jak má člověk chodit ustrojen, ostříhán, co skinheads nosí a co je jim naopak zapovězeno na sebe obléct. Přišel jsem třeba v tričku Warzone a Standa V. mi říká „ty vole, ty posloucháš hardcore, jsi divnej, ne?!“ Ta pomyslná kazajka mě dusila do té míry, že jsem někdy ve druhé půlce roku 1996 přestal do Propasti na čas úplně chodit. Zjednodušil mi to přitom fakt, že jsem se přesunul do Brna, abych tam studoval VŠ. Jak jsem ale záhy zjistil, vlezlo mi to už všechno pod kůži tak, že jsem z toho nemohl na písknutí vyskočit. Alespoň tedy zatím. Roli v tom možná sehrála i skutečnost, že jsem na VŠ potkával naprosto příšerné yuppíky v košilích a kravatách, kteří už se viděli v kancelářích ve zlatě a s miliony po kapsách. Ti mě znechutili tak, že jsem se po krátké odmlce do Propasti vrátil a do skinheadství se tentokrát vrhnul střemhlav a na plné pecky. Hlavu jsem si nechal od Tomáše K. vyholit úplně na kost, pořídil si vysoké vínové getagripy a vyrobil si byznysky a takhle oháknutý jsem se pohyboval venku na ulici, lidi na mě zírali a mně to svým způsobem dělalo dobře, hlavně když jsem šokoval spolužáky z VŠ, tentokrát už v Praze, kam se mi podařilo ve druhém semestru přestoupit. 

Poté přišla fáze, kdy jsem se občas choval jako dobytek. Několikrát jsem se ožral tak, že jsem třeba v Roxy prošel prosklenými dveřmi a pořezal si ruce, rozkopával jsem venku popelnice, vyřvával po tramvajích a dělal další vylomeniny. Opakovaně jsem měl taky dost namále a kupodivu to nikdy nebylo kvůli náckům. Dostal jsem se tak třeba do konfliktu s Ukrajinci na rozjezdech tramvaje na Národní, potom s cikány, kteří mě považovali za nácka a taky jsem díky plynovce taktak ustál setkání s fanoušky Plzně v tramvaji, do níž znenadání nastoupili v Jindřišské ulici, když jsem jel na noční šichtu do Roxy, kde jsem se onehdy střídal na dveřích s mladým Kořínkem a později tam se mnou dělali ještě další lidi z Propasti. V té době už se téměř nikdo z té naší grupy, která si říkala Bulldog Boot Boys, nehlásil otevřeně k SHARP. Jediný, kdo v tom nepolevoval, byl Pája Šmíd, který, pokud se nemýlím, tu linii jede dodnes. Převládla definitivně idea apolitického skinheadství a postoje "proti všem". Přišli mezi nás noví lidé, kteří to přeháněli a jejich excesy už byly dost často za hranou. Celé se to postupem času začalo ubírat směrem, který zaváněl těžkým průserem. Napadání běžných lidí a tzv. hippies na ulici, výtržnictví, dělání samoúčelného bordelu, alkoholové eskapády. Navíc jsme si znepřátelili spoustu lidí ze scény, s kterými jsme dřív bez problému vycházeli. A nakonec to nejpodstatnější – začali jsme si vadit mezi sebou navzájem, alespoň tedy vybraní jedinci. Přišly první vnitřní konflikty, pomluvy, posměšky, a ve finále úplný rozkol a rozpad, k němuž došlo na sklonku roku 1998. 

Ve mně už předtím nějakou dobu klíčilo rozhodnutí dát tomu všemu navždy sbohem. Byly okamžiky, kdy jsme třeba někam společně jeli a já už se k těm lidem ani nechtěl hlásit. Několikrát jsem se taky v příhodné chvíli vypařil, bez jediného slova rozloučení. Skinheadství v této podobě strašně zburanštělo, stalo se z něj klišé, které mě unavovalo a současně s tím jsem si začal uvědomovat, jak moc mi vadí, že na mě venku furt lidi koukají a někteří se mnou chtějí vyvolat konflikt. Bylo mi jednadvacet let, netvrdím, že jsem bůhvíjak zmoudřel a dozrál, ale dál už jsem takto prostě nemohl. Nebavilo mě chlastat, nebavila mě už ta hudba, nechtěl jsem pořád dokola poslouchat ty samé kecy. Nechtěl jsem ani zbytek života strávit v nějaké škatuli, která by se jen omezovala na parties, kérky, koncerty a setkávání se stále stejnou sortou lidí. Musel jsem zkrátka pryč. Takže sečteno podtrženo, taková byla v kostce moje subkulturní cesta. Trvala prakticky přesně deset let a byla orámována magickými osmičkami. Někdo ji možná posoudí jako pozérství a převlékání kabátů, ale tak to zkrátka bylo. I přes ten ne úplně veselý konec to pro mě ale nakonec byla cenná životní zkušenost, potkal jsem opravdu veliké množství různých a inspirujících lidí a pár věcí z oněch dob bych si klidně a bez většího váhání zopakoval.

Ok, takže po prvním orlíkovském skinheadství přišel hardcore, který v tobě stále tak nějak vnitřně přežíval i když jsi už byl SHARP skinhead. Tebe ani potom, co jsi opustil řady BBB, nelákalo se zpátky vrátit k hardcore scéně, nebo alespoň k té méně zpolitizované, kterou tvořily NYHC kapely typu Warzone, Agnostic Front, Madball apod.? A jaký vlastně byl ten odchod ze scény, odhodil si bombera Marteny a kšandy ze dne na den, nebo to šlo postupně po malých krůčcích? Zašel si ještě potom občas na nějaký koncert? Posloucháš tu muziku dodnes? Ptám se tak obsáhle, protože podle mě, když tím člověk aktivně a do hloubky žil alespoň pár let, tak to v něm prostě zanechá nějakou stopu už napořád a hlavně, co konkrétně bys sis z té doby zopakoval?

Nelákalo. Zaprvé už jsem měl všech subkulturních přihrádek po krk, zadruhé HC scéna v těch letech docela stagnovala, alespoň tedy z mého pohledu. Pokud jde konkrétně o kapely, které zmiňuješ, tak Warzone bohužel skončili s úmrtím Raybeeze v roce 1997, Agnostic Front i Madball pak konvertovali do něčeho, co pro mě přestalo být atraktivní. Ale možná se nakonec nezměnily ty scény a kapely, jako jsem se spíš změnil já sám. Najednou jsem všechno viděl jinýma očima. Pouhé oblékání se, tetování a poslouchání hudby, abych se odlišil od zbytku společnosti, mně připadalo malicherné a přízemní. Setkával jsem se s lidmi z "běžné a šedivé" populace, kterými jsem dříve opovrhoval a nepříjemně zjišťoval, že jsem za nimi v mnoha věcech pozadu a celkově krním. Uvědomil jsem si, jaké mají znalosti a životní zkušenosti a jak silně utěsněná a zapouzdřená byla ta bublina, v níž jsem se spoustu let předtím pohyboval. Samozřejmě že dnes už to vidím zase trochu jinak, protože i v subkulturách byli a jsou velice schopní a inteligentní lidé, od nichž se můžeš mnoho dozvědět, ale tehdejší stupeň mojí otrávenosti byl tak vysoký, že jsem si řekl "dost". 

Pokud pak šlo o nějaký boj s nácky, zcela otevřeně říkám, že už se mi vůbec nechtělo vlítnout někam do hospody, někoho v ní něčím vzít po hlavě, pak se zdekovat a klepat se, jestli a kdy si pro mě přijdou policajti. Byl jsem svědkem toho, jak moc člověku dokáže život poznamenat a znepříjemnit trestní stíhání a soudy a touto cestou jsem jít opravdu nechtěl, přičemž je mi vcelku jedno, pokud to někdo označí za defétismus nebo rovnou za zbabělost. Ta obsese nácky a paranoia, že jsou všude kolem, to bylo navíc něco jako těžká koule u nohy. Člověk se s ní několik let vláčel ve skálopevném přesvědčení, že je to jeho úděl, že koná dobro a že někde na konci tunelu bude světlo v podobě vítězství a jejich definitivního zašlapání. Ve skutečnosti ta koule ale člověka čím dál víc stahovala, unavovala a opotřebovávala, až přišel moment, kdy bylo třeba ji od sebe odseknout, aby se nezbláznil a mohl pokračovat v chůzi, tentokrát už smysluplněji a užitečněji. Řekl jsem si, ať si s těmi dementy poradí policie a justice, které to mají v popisu práce a kterým se nakonec podařilo tu aktivní neonazi scénu o pár let později opravdu prakticky úplně rozbít. 

Můj odchod se neodehrál ze dne na den, byť jsem si myslel, že se jen prostě rychle vypařím a nic z toho mi nebude chybět. Táhlo se to plus mínus pět až šest měsíců. Omezil jsem Propast, která stejně pomalu končila, protože v prosinci roku 1998 ji Šroub prodal Buggymu z Letňan a její původní kouzlo a atmosféra se nezastavitelně vytrácely. Narostly mně vlasy, ale oblečení jsem nosil dál, protože jiné jsem neměl a na nákup civilního mně chyběly peníze. Dál jsem se vídal s některými kluky, ale bylo to spíš už sporadicky. 

Zabalit to nadobro ale nakonec vůbec nebylo tak snadné. Ta vazba a kamarádství byly moc silné, přervat to na jeden pokus prostě nešlo, ať už jsem se snažil sebevíc. Ne nadarmo třeba v Německu existují několikaleté programy pro ty, kteří chtějí vystoupit z ultrapravicové scény. Prostě ať chceš, nebo nechceš, jsi už tou danou subkulturou silně chycený, obzvlášť pohybuješ-li se v ní roky. Máš v ní kamarády, zázemí a někdy ti dokonce supluje rodinu. Takže to nějaký čas trvalo a necítil jsem se přitom úplně dobře. Moje rozhodnutí definitivně skončit ale nakonec už nic nezvrátilo a postupně jsem zmizel. A musím upřímně říct, že ve finále jsem za to byl rád, protože se dostavil pocit velké úlevy, svobody a nesvázanosti. 

Na koncerty jsem pak už nechodil, resp. tedy ne na ty skinheadské. Na hardcore jen občas – Gorilla Biscuits, Agnostic Front, Slapshot a tím to končilo, byl jsem tím vším už přesycený. Krom toho jsem pracoval čtyři roky u jedné pořadatelské služby a viděl tak týden co týden koncerty a taneční party, až se mi z toho točila hlava. Takže ve volném času jsem byl nakonec vděčný za ticho a možnost být někde mimo velké skrumáže lidí. Jinak vybranou muziku poslouchám dodnes, mám v telefonu různé výběry – ska, oi, hardcore. Ale vypisovat to nebudu, protože je toho strašně moc, stejně jako jiných žánrů, třeba 60. léta, progresivní rock, thrash metal, vážná hudba, elektronika, taneční hudba, nebo třeba synthpop a italské disco. Každopádně už asi i trochu dědkovatím, protože si to všechno pouštím čím dál méně a už vůbec ne na plné koule jako kdysi. Úlevu mi přináší spíš ticho. 

A kdybych měl možnost si z toho všeho něco zopakovat? Nevím. Z těch SHARP časů asi jen pár vybraných momentů, i když začátky v Propasti byly moc fajn, jak už jsem zmínil. Možná bych chtěl spíš na pár podzimních měsíců vrátit magický rok 1993 a to naše skejtování. Praha po večerech tajemně svítila, nebyla ještě tolik zasažena komercí a šíleným globálním turismem, bylo v ní o zhruba 200-300 tisíc lidí méně, čtvrtě plné starousedlíků, a sálalo z ní neuvěřitelně silné kouzlo ulice, ale ne nějaké subkulturní, jako spíš takové mysticky záhadné, objevitelské a stínadelsky foglarovské. A člověka táhlo neskutečnou silou ven, hlavně po setmění. Z přítmí se vynořovali stále noví a neznámí lidé, vznikala nová kamarádství, objevovaly se kluby. A taky se snadno seznamovalo, člověk šel někam na party nebo koncert a po něm už se držel za ruku nějaké té sýkorky (haha). Proto dnes čtyřikrát do roka chodím na Sedmičku na obnovené retro večery Pepíka Sedloně, tam mám možnost si tu atmosféru společně s dalšími pamětníky alespoň na malý okamžik navodit a nostalgicky zavzpomínat.

Máš z té doby doma pořád nějaké relikty v podobě nášivek, placek, starého bombera, CDs a kazet? Nebo toto vše zmizelo s 90. roky? A co hadry, uchoval sis alespoň určité prvky toho stylu? 

Měl jsem roky schované nášivky BBB a Rangerskins (to byla taková mezinárodní skinheadská cestovatelská organizace), které jsem nedávno věnoval Mirovi Michelovi do jeho archívu. A někde ve skříni v druhém bytě se válí CD Warzone, The Abused, Agnostic Front, Rejuvenate a dalších kapel. A taky jsem při debordelizaci objevil kazetu s demem od Protestu. Toť vše. Co se týče oblečení, tak ano, mám rád věci od Alphy a bundy ve stylu bombera. Bomber byl naše generační uniforma, když si ho člověk obleče, je to pořád takový zvláštní pocit. Zato těžké boty bych si už neobul, připadal bych si v nich trochu jako blb (haha).

Kdy ses rozhodl k sepsání knihy, která by celé to období 90. let z pohledu tehdejších SHARP skins zdokumentovala a co tě k tomu vlastně vedlo? Nehrálo v tom roli i vydání Vávrou sepsaných "Těžkých bot", které se zabývaly podobným tématem ale z ultrapravicových pozic?

Myšlenka o tom všem něco napsat mě poprvé napadla už v létě roku 1998, když jsem pracoval s Vláďou Červeným v Baumaxu na Chodově. Tehdy to bylo ale spíš jen prázdné plácnutí do vody, náhlý nápad, od jehož realizace ve finále sešlo. Neměl jsem zkušenosti s psaním, ani představu o konceptu takové knihy, navíc mně chyběla spousta doplňujících informací, protože internet byl ještě v plenkách a nějaký papírový archiv, do něhož by se dalo zajít, neexistoval. Hlavně jsem ale neměl potřebný nadhled a odstup, který by mně umožnil vše hodnotit a popsat bez emocí a pokud možno objektivně. 

Ten správný čas nastal až v roce 2021, tj. po předlouhých třiadvaceti letech. Vrátil jsem se po téměř čtyřech letech ze zahraničí přímo do kovidového blázince a v karanténách a izolacích přemýšlel co dělat, abych se nezbláznil. Když mě při tom rozjímání poprvé napadlo dát knihu konečně dohromady, trochu se mi rozbušilo srdce. Došlo mně, že se budu muset vrátit v čase někam, kam se mi úplně dvakrát nechtělo. Začal jsem proto jen tak nazdařbůh psát s tím, že se nechám neviditelnou múzou vést a někde se jednou zastavím. A buď budu mazat nebo pokračovat dál. No, nakonec se to povedlo dotáhnout až do vítězného konce. 

Vávrovu knihu "Těžký boty to vyřešej hned" jsem si koupil prakticky hned poté, co se objevila v obchodech. Přečetl jsem ji jedním dechem při dlouhém letu na Dálný východ a musím chtě nechtě konstatovat, že se mu povedla. Vybrané pasáže mě vrátily na přelom roku 1990/1991 a já to neuvěřitelně zvláštní a silné období, kdy jsem byl v podstatě sám jakýmsi orlíkovským rádoby skinheadem, na moment znovu prožil. Vím, že se to asi čtenářům rozhovoru nebude líbit, ale musím říct, že ta kniha pro mě byla přínosem. Třeba pasáž o tom koncertě Tří sester v Lucerně, na němž jsem tehdy v tom březnu 91 byl a vůbec přitom nevěděl, že se krátce před ním brutálně servali Faltýnek s mladým Procházkou. Stejně tak mě zajímalo, jak to vlastně s těmi Procházky nebo s Orsim bylo. Víš, tohle se těžko vysvětluje někomu, kdo tu dobu v daném prostředí nezažil. Tihleti bijci byli svého času postrachem Prahy, kolovaly o nich fámy, skoro všichni z nich srali Maggi v kostkách a já se chtěl po letech strašně dozvědět, co to vlastně bylo za lidi, odkud se vzali a proč se hlásili ke skinheads. No a nakonec jsem také našel odpověď na základní otázku – kdo byl v Praze tím úplně prvním skinheadem. Proto jsem si knihu koupil. 

Současně ale musím na druhou stranu dodat, že Filip nezklamal, pokud jde o nějakou sebereflexi, nebo alespoň náznak kritiky toho, co tihle lidi tenkrát vyváděli. Devótně je dodnes obdivuje, souhlasí s nimi, vyjadřuje se o nich skoro jako o hrdinech, přitom dělali pěkné prasárny a chovali se jako dobytek. Například příhoda o skalpování Vietnamce, to je opravdu k zblití a lze jen litovat, že si je někde vietnamská mafie potom nenašla a neprovedla jim na oplátku ještě něco horšího. Plně by si to totiž zasloužili. 

Každopádně ta kniha pro mě inspirací nebyla a rovněž je potřeba si říct, že můj počin vůči ní není ani žádnou protiváhou, jak si někteří lidé myslí, a to z jednoho prostého důvodu. Vávra totiž popsal z větší části jiný časový úsek, než kterému se věnuji já. Zaměřil se na historii prvních českých (spíš pražských) skins od roku 1986 až do roku 1992, kdy se rozplynula první obrovská organická vlna skinheads vyvolaná Orlíkem a Braníkem. Nástup kovaných organizovaných neonacistů, kvůli nimž jsem se přihlásil k SHARP a stal se členem BBB, přišel až o rok či dva později. Časově se tak v obou knihách překrýváme maximálně v letech 1990–1992, přičemž největším paradoxem je, že jsme krátce na přelomu let 90/91 velmi pravděpodobně oba stáli jako sympatizanti tehdejších skinheads na stejné straně. 

Pokud ovšem na obě knihy bude nahlíženo ryze z hlediska osob pisatelů a jejich názorů, tak pak ano, stojíme proti sobě. Filip Vávra pro nás byl v devadesátkách arcinepřítel, reprezentoval po ideologické stránce to nejhorší, co si lze představit. Fanaticky hlásal otevřený německý nacismus, byl zde jeho hlavní hlásnou troubou a každého, kdo byl proti, nálepkoval jako levičáka, až jsme si mnohokrát říkali, že to snad nemůže myslet vážně a musel se dočista zbláznit. A tím se dostávám k dalšímu paradoxu – nejenom já, ale ani většina BBB ke krajní levici nikdy nepatřila. Já osobně jsem spíš "střeďák", jak s oblibou říkám, dnes už s občasným příklonem ke konzervativní pravici. I v pozici takzvaně "obyčejného občana" bez subkulturního zařazení pro mě ovšem Vávra zůstává názorově naprosto nepřijatelný.

V knize máš celkově 17 rozhovorů s různými lidmi, někteří z nich jsou ve scéně stále nějakým způsobem aktivní, někteří už dávno ne. Jak se ti sháněly kontakty na všechny ty osobnosti, hlavně na ty, které už se ve scéně dávno nepohybují? Nepředpokládám, že bys byl se všemi v kontaktu od 90. let, nebo se přece jenom mýlím?

S bývalými členy BBB to zase takový problém nebyl. S Vláďou jsem v dlouholetém, někdy sporadickém, jindy frekventovanějším kontaktu, to samé se dá říct o Buquim a Vencovi Hálovi. Tomáše Koberu jsem naproti tomu viděl po dlouhých 22 letech a bylo to až skoro dojemné setkání. Martina S. jsem kontaktoval přes e-mail na stránkách jeho gymu. Na ostatní lidi jsem se dostal zprostředkovaně přes další osoby. Nejtěžší bylo se pídit po bývalých redskins a trpělivě počkat jsem si také musel na modrého bombera. Naopak velice mile mě překvapil Šroub, o něm jsem si totiž myslel, že nás za to všechno musel těžce nesnášet. Pozval mě k sobě na Vysočinu, pohostil mě a dobře jsme si popovídali. Výborný byl také bývalý ligař Hugo. Ačkoliv jsme se neznali, přijel do Prahy, s sebou přivezl v koši spoustu materiálu a byl rovněž neuvěřitelně vstřícný a ochotný si o všem popovídat.

Tady bych se tě ještě zeptal právě na ty redskiny. U nás je to v podstatě něco téměř "exotického", za ty roky jsem v Čechách nepotkal nikoho, kdo by  se považoval za RASH skinheada (možná tak jednoho) a v podstatě bych si troufal tvrdit, že jsi asi úplně první, kdo formou rozhovorů udělal nějaký hlubší náhled do téhle levicové skinhead opozice v našich končinách. Potkal ses tenkrát s někým z nich a jak si jako tehdejší SHARP vnímal redskins? Jak se ti nakonec podařilo tyhle lidi dohledat?

Redskins mě tehdy přitahovali právě pro tu svou "exotiku". Jak už jsem řekl, zkraje devadesátek o nich v Praze kolovaly četné fámy. Z masy skinheads v zelených bomberech šel strach, všichni se jich báli, a tak představa, že oni sami se bojí jiných skinů, kteří jsou celí v rudém, byla silně vzrušující a podněcovala fantazii, což se pak bohatě odrazilo právě v těch historkách. A vše bylo navrch umocněno tím, že je někde pohromadě viděl jen málokdo. 

Mně se pouze poštěstilo potkat jakéhosi Reného. Do zmíněné videoherny v Jungmannově ulici přišel na jaře 1991 po demonstraci na Střeleckém ostrově (nebo Žofíně, přesně si už nevzpomenu). Měl na sobě černého bombera a na něm placku s červenou hvězdou. Říkal, že je redskin, furt se kolem sebe ohlížel, opakoval, že po něm jdou a chystal se tu placku sundat. Kdo to ve skutečnosti byl, to jsem se nedozvěděl, nikdy jsem ho už potom neviděl a nevzpomenul si na něj ani nikdo ze zpovídaných v mojí knize. 

S redskins jsem se nesetkal ani o čtyři pět let později, když už jsem se motal okolo SHARP. Znali jsme Křupana, ale on stál zaprvé tehdy dost mimo nás a zadruhé to svoje redskinství prakticky nijak nedával najevo. Vlastně tím redskinem ani v pravém slova smyslu nebyl, jak ostatně sám přiznal v rozhovoru. Germána jsem znal pouze z doslechu a jistou dobu jsem za redskina považoval Míšu P., který v roce 1998 střílel v Kemptonu. On vypadal jako skinhead, byl ale spíš anarchosyndikalista, než vyloženě redskin. Pokud si dobře pamatuju, tak otevřeně se k RASH tehdy hlásil pouze jeden člověk – jistý Axel, dnes blízký kamarád Vládi Červeného. Jinak, jak odhaluje moje kniha, redskins byli na počátku devadesátých let spíš městským mýtem. Existovali sice, ale byli rozdrobeni do několika skupinek a mnohdy se jednalo jen o takový módní výstřelek, kterého se na čas chytli lidé z punkové a anarchistické komunity a zakrátko je přešel. I tak si ovšem zasluhují pozornost a zároveň obdiv, protože obléct si tehdy vínového bombera a odvážit se vystoupit proti těm mainstreamovým skinheads chtělo velké koule. Nezapomeň, že se jich tehdy báli i policajti. 

Ptáš-li se na dohledání bývalých redskins, tak to bylo, jak už jsem nakousnul, docela výzvou. Tušil jsem pouze, že by někdo ze scény mohl mít na někoho z nich nějaký kontakt. Ale jestli se se mnou budou chtít bývalí redskins po tolika letech o těchto věcech bavit, to bylo s velkým otazníkem. Moc jsem stál o Tačuda, bohužel jsem se ho nedopátral. Míša P., na kterého jsem velmi sázel, mě zdvořile odmítnul. Subkultury jsou pro něj třináctou komnatou a současně definitivně uzavřenou kapitolou, k níž se nechce vracet. Naopak na Křupana sehnat kontakt nebyl větší problém, protože jeho dávná bývalá partnerka dnes žije s jedním mým dobrým kamarádem. S Germánem mě zkontaktoval bývalý SHARP skin Honza P. z Liberce, s kterým je v knize také rozhovor. No a s Markem Z. mi pro změnu setkání zprostředkoval další zpovídaný bývalý SHARP skin Venca Hála, který je s ním dlouholetý kamarád. Takže se to nakonec tak nějak povedlo.

Zmiňoval si jistého Michala P., který v roce 1998 střílel v Kemptonu. Můžeš nám osvětlit o co tenkrát šlo, nebo nějak nám okolnosti té střelby přiblížit?

Příběh Michala P. jsem popsal v knize v kapitole, která pojednává o roku 1998 tj. o posledním roce, v němž ještě v plném počtu fungovali BBB. Michal byl anarchosyndikalista a ve své době platil společně se svým bráchou za radikálního odpůrce nácků. Měl skinheadskou image, kdybys ho neznal, asi by sis ho paradoxně spletl právě s nějakým tím náckem. Nosil bombera, urbany, byl namakanej, velkej hrudník, strach nahánějící ksicht, prostě týpek, s kterým nemáš zájem se dostat jakkoliv do křížku. Už si nevzpomenu, kdy přesně v tom Kemptonu střílel, mám ale pocit, že to bylo někdy na podzim. Šel se tam bavit, protože měl rád hip hop. Když to bylo v nejlepším, přišlo tam několik nácků. Mezi nimi člověk s přezdívkou Taz, údajně výborný thai boxer. Michala samozřejmě okamžitě poznali a vyzvali ho, aby s nimi šel ven. On na nic nečekal, vyskočil na stůl a tasil pistoli ráže 6,35 mm, to je taková ta menší, co je určená pro ženy do kabelky. Vyzval je přitom, aby se na něj vykašlali, nebo že bude střílet. Taz ho ale neposlechnul a šel dál. Mám pocit, že Michal ještě vystřelil do stropu pro výstrahu, ale ani to Taze nezastavilo. Tak to do něj dvakrát pustil a pokud si dobře vzpomínám, tak ho snad trefil do trapézu a tricepsu. Maníka odvezli do Vinohrad, kde ho hned operovali a nakonec přežil. Michal putoval do vazby na Pankrác, dostal tehdejší dvěstědevatenáctku tzn. vraždu ve stádiu pokusu. Ve vazbě si prošel peklem, protože vážně onemocněl, navíc ho zřejmě schválně šoupli na celu s Placákem, což byl nácek, který ve stejném roce málem ubodal k smrti jednoho vojáka základní služby, shodou okolností mého kamaráda z centra Prahy (pozn. Michala D., což je rovněž zmíněno v mé knize). Na Michalovu podporu se pak ve Francii konala anarchosyndikalistická demonstrace, kvůli níž byl policií osočen z toho, že se věc pokouší zpolitizovat. Ve finále měl velké štěstí, protože soud jeho jednání posoudil jako nutnou obranu a zprostil ho obžaloby. Dnes už se subkulturami nechce mít nic společného, proto mi do knihy odmítl dát rozhovor. Jeho rozhodnutí jsem respektoval, zároveň toho ale docela dost lituji, protože je to člověk, který by mohl mnoho zajímavého říct, i třeba k těm zmíněným redskins, ke kterým tak nějak podle mě patřil.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....

Report

Skarface, 2v1, Stále nič (19.10. 2023) - Praha / Underdogs

Ve čtvrtek 19.10. 2023 se pod hlavičkou Vršovice Skins uskutečnila po dlouhé době parádní ska akce za účasti punkových Stále nič, skapunkových 2v1 a legendárních Skarface z Francie, kteří byli hlavním tahounem večera. Smíchovský Underdogs se ukázal jako prostor víc, než dostačující. Na to, že byl čtvrtek, ska už má svoje nejlepší časy v Čechách dávno za sebou a akce se ještě ke všemu, kryla s koncertem Moscow Death Brigade, byla učást opravdu vysoká, což jsem sám nečekal. Upřímně řečeno, než Skarface vyšla před dvěmi lety nová deska "Non-stop of Chaotic Ska", která se objevila po dlouhých 13 letech, měl jsem za to, že kapela už patří dávno minulosti a že už je horko těžko v Čechách opět uvidíme, stejně tak jsem nedoufal, že by se 2v1 někdy dali zase dohromady a světe div se, opět, jak kdybysme se vrátili do let 2006-2008. Navíc 2v1 hráli přesně v ten samý datum před rokem společně s Jaya the Cat ve Futuru, kde jsem měl možnost je vidět poprvé po 15 letech od jejich rozpadu a i teď to byla velká dávka nostalgie. Pojďme ale zhodnotit samotný koncert, dorážím do Underdogs zhruba tak v polovině vystoupení Stále nič, kapela mi sice vůbec nic neříká ale na první poslech je to celkem solidní punková až hardcore-punková rubanice, která určitě stojí za poslech, nicméně podíval jsem se jen na pár songů a pak se šel věnovat "společenským" záležitostem v podobě piva, zdravice s příchozími známými, kecáním venku před klubem apod. Po kratší pauze a nazvučení nastupují skapunkový 2v1 a stejně tak jako minulý rok, tak i tento večer přichází s dotazy do publika, kdo si je pomatuje a kdo je vidí poprvé a tentokrát bych řekl, že tu bylo o poznání víc lidí, co 2v1 vidělo poprvé. Každopádně jejich set byl naprostá pecka narvaná energií s výbušností dynamitu. Dechaři totální borci, kteří nemají problém přecházet ze ska do punku s plynulostí sobě vlastní, Krlesh pořád ten samý (jakoby) skřípnutý vokál, jako před lety... zkrátka pořád to má ten drive, jako tenkrát, i když jsou všichni v kapele o 15 let starší. 2v1 předvedli neuvěřitelnou skapunkovou smršť, která přiváděla lidi pod podiem k šílenství a bylo vidět, že si ten večer našli spoustu nových fans, protože roztancovali nejednoho z těch, kdo je viděl poprvé. Přitom jejich muzika je v podstatě celkem "jednoduchá", chvíli ska, chvíli zase punk, do toho si to mastí dechová sekce, melodický ale přitom úderný punkový riffy, uřvaný vokál, nic zbytečně navíc, a přesto je to naprosto geniální a neuvěřitelně energická muzika. Kromě starších věcí z desky "Rude 66", které mě opět nostalgicky přenesli o 16-17 let zpátky, zaznělo i poměrně dost nových věcí a musím říct, že ani novým kouskům nic nechybí. Pořád je to ta samá skapunková nálož a rukopis 2v1 se v nich nezapře, takže jsem zvědav, jeslti se nakonec ještě předvedou s druhým albem nebo alespoň EP. Zhruba po necelé hodině 2v1 končí, ze stropu i z lidí "leje" pot a tak jsou všichni už pěkně rozhycovaní na Skarface, kteří jim teprve dají do těla, nicmé o pořádnou rozcvičku se už postarali 2v1. Skarface za těch víc, jak 30 let nahráli tolik alb, že si z hlavy těžko vzpomenu na nějaký konkrétní song, takže i když je poznám podle poslechu, jména songů si kolikrát ani nevybavím a přesně tak to bylo i během jejich setu, který byl naprosto šílenou show a totálním výbuchem euforie a nadšení z toho, zhruba hodinového okamžiku - něco co jsem na ska nezažil už hodně dlouho. Ale ať nepředbíhám, Skarface přichází na podium, začínají zvučit a prostor před nimi se začíná rychle plnit nedočkavci. Kapela vystupuje, jako již tradičně v "all in black", odpalují první tony a už tak rozjeté publikum z vystoupení 2v1, rozjíždí hromadný skank, který se nezastaví celou hodinu. Ze začátku se vůbec nechytám až po nějaké době začínám rozpoznávat tracky "Young Forever", "Fredy Goes", "Jamaica Ska", cover "Day-o" od Harry Belafonte, kterým chce zpěvák Fred zapojit i publikum, až je nakonec sám překvapen s jakou přesností to dav odzpíval. V půlce koncertu jde mezi publikum saxofonista a hned za ním se vydává i Fred, který podává mikrofon do publika a tak se každý může předvést. Další hromadný chorál přichází na intro tracku "Beautiful King Fu" a tak dostávají hlasivky, při společném hulákání "Lo lololololo - lo lololololo - lo lololololo - lo lololololo", pořádně zabrat. Úžasný!!! Zapojit publikum umí Skarface naprosto dokonale, celou dobu jsem si připadal, jak na fotbale nebo spíš v cirkuse :-D Někde ke konci koncertu při "Skarface Go Home" se opět celý sál zapojuje do chorálového "odzpívání" refrénu "Oh ooooh ooooh ooooh ooooh ooooh!" a moje hlasivky dostávají definitivní nakládačku. V sále panuje užasná atmosféra, ve vzduchu je cítit euforie a radost z muziky, kterou jsem na koncertě, ještě ke všemu na ska, nezažil už roky - nejen že byli skvělí samotní Skarface ale i publikum - ke konci pařili snad už úplně všichni a všude! Jak tak pohledem projíždím tu hopsající masu, bylo vidět, že to tu není jen samý třicátník (jako obvykle) ale i tak o deset let mladší lidi, takže možná, že to ještě není úplně ztracený a ska & punk snad nedopadne jako muzika pro "geronty" (he he). Zhruba po hodině a asi třech přídavcích s naprostým vyčerpáním (jak publika, tak i kapely), jsme u konce. Musím uznat, že to byl po letech jeden z nejlepších ska koncertů, co jsem viděl, bylo to jak, kdyby se vše vrátilo do doby před 15 lety, kdy byla taková návštěvnost, že se ska dalo dělat i v Lucerně. Nakonec velký dík patří samozřejmě i klukům z Vršovice Skins, kteří se postarali o tuhle skvělou akci.... Ska's not dead!!!

2v1

Skarface

National Wake... apartheidu navzdory!

Dlouho jsem přemýšlel o jaké kapele napsat band story, nechtěl jsem psát o další americké, či britské punk/hardcore legendě, která sice pro daný žánr byla zásadní ale ve výsledku, kromě změn v sestavě, výdání první zásadní desky, postupné dobývání scény a prvního tour, vlastně nemá ve svém příběhu nic extra zajímavého, snad jen to, že její muzika ovlivnila několik generací a na jejich koncertech docházelo k výtržnostem za občasné asistence policie. Takových kapel je totiž ve scéně mraky a i když byly nějakým způsobem formující daný žánr, nic neobvyklého se s nimi nepojí. Dlouho jsem hledal právě kapelu s kterou je spojená určitá kontroverze, nebo zajímavý příběh například spojený s problémy se systémem. Ano, mohl jsem sáhnout do naší československé punkové historie, kde měli s režimem problém snad všichni a někteří museli čelit nátlaku STB, nicméně toto je kapitola, která je poměrně dobře známá a zmapovaná. Nakonec jsem chtěl podobný příběh najít i mimo bývalý východní blok a právě Jihoafrická republika, která byla domovem National Wake a kde přes čtyřicet let panoval rasistický režim apartheidu, který separoval většinu původního černošského obyvatelstva od potomků býlých kolonizátorů, mi přišla tím správným místem, kde bych takový příběh mohl najít. J.A.R v letech 1948-1994 (ale v podstatě i dávno předtím), byla vedena režimem, který si sebou stále nesl většinu prvků britské koloniální nadvlády, rasistické předsudky vůči domorodému obyvatelstvu, pocit bílé nadřazenosti a snahu nepřipustit k podílu na vedení země původní obyvatelstvo. To vše vedlo k rozhodnutí razantně oddělit černé od bílých ve všech formách a aspektech běžného života. Černošské obyvatelstvo bylo nahnáno do tzv. bantustanů, což byly uměle vytvářená uzemí na půdě J.A.R, které byli vymezeny černošské populaci, něco na způsob indiánských rezervací v USA. Nicméně ne všude se podařilo černé od bílých oddělit i územně, segregace se projevovala především v zákazu vstupu černým do restaurací pro bílé, škol pro bílé, nemocnic, veřejné dopravy, kin, parků, pláží apod. To vše bylo sice dostupné i pro černochy ale v daleko horší kvalitě a úrovni. V roce 1964 tamní režim doživotně uvěznil Nelsona Mandelu, zakázal Africký národní kongres, což J.A.R uvrhlo do mezinárodní izolace a přerušení diplomatických vztahů ze strany některých členů OSN. Jediný Izrael udržoval s J.A.R poměrně vřelé vztahy, což vzhledem k jeho přístupu k palestincům mluví za vše. Tolik ve zkratce k poměrům v J.A.R, abyste si udělali představu v čem National Wake fungovali. Čím ale byla tato kapela pro režim J.A.R tak problematická, když např. první jihoafrická punková kapela "Wild Youth" fungovali bez problémů? Byla to totiž jediná multirasová kapela působící v rasistickém státě, už to samo o sobě ji do budoucna předurčilo, že jejich fungování nebude procházka růžovým sadem. Právě tato skutečnost byla pro režim jako červený hadr pro býka. Jejich samotná existence byla popřením všeho, co apartheid symbolizoval. Tady je příběh první jihoafrické černo-bílé punkové kapely, příběh National Wake!

National Wake se dali dohromady v roce 1978 v Johannesburgu, dva roky po riotech v Sowetu, kde policie zmasakrovala protestující černošské studenty. Tato událost, vzhledem k tomu, že z tohoto gheta pocházela rodina dvou členů kapely, byla jedním z motivů založení National Wake. Druhá polovina 70. let nepřinesla zrod punku jen v USA a Británii, punk se postupně přeléval do celého světa a nakonec se dostal i do J.A.R a stejně tak ovlivnil i National Wake, kteří ve svém stylu nekopírovali jen ortodoxní punkrock ve stylu Sex Pistols, Ramones, The Clash, nebo Damned. Velký vliv na ně mělo i reggae (především desky Boba Marleyho, které se v J.A.R prodávali v jakési poloilegalitě, což jen dokazovalo to, že režim není schopen vše uhlídat, stejně tak se do J.A.R později začali dostávat např. desky Lintona Kwesi Johnsona) a přístup prvních amerických punkových/proto-punkových kapel, kteří do škatulky žánru možná nezapadali po hudební stránce ale nechyběl jim D.I.Y punkový přístup a etika (viz. např. Television) a nebáli se experimentovat, což platilo i pro National Wake, kteří neměli problém od punku přejít např. i k funky. Kapelu založil Ivan Kadey, tehdejší student architektury z Johannesburgu, který se chopil kytary a zpěvu, společně s černými bratry Garym a Punkem Khozou, jejichž rodina byla násilně přestěhována právě do již zmiňovaného gheta Soweto. Gary se chopil basy, zatímco Punka usedl za bicí, později se k nim na druhou kytaru, přidává Steve Moni. Název National Wake odvodili od tehdy vládnoucí "National Party", která držela v rukou otěže apartheidního režimu. Právě to slovíčko "Wake" (vstávat) byla jakási narážka na název strany, které už svým významem nabádalo k povstání. Všichni čtyři se potkali v komunitě, která sice byla převážně bílá ale i přes apartheidní zákony tu žili i černoši, což bylo na tehdejší poměry dost neobvyklé. Právě tato skutečnost byla důvodem, proč jejich čtvrť čelila neustálým nájezdům policie, která zde hledala ubytované černochy a pod různými záminkami, jako bylo držení marihuany, neustále obtěžovala místní obyvatele. National Wake se dostali do hledáčku režimu poměrně velmi brzy od svého vzniku, jelikož jejich písně nešetřili místní vládu a poměry v J.A.R. Příkladem jsou songy "International News", nebo "Everybody Loves Freedom", kde kapela odsuzuje cenzuru, apartheid ale i tehdejší angažmá J.A.R v občanské válce v Angole. Jejich multirasové složení jim sice v okolí Johannesburgu přineslo řadu příznivců ale na druhou stranu jim právě díky této skutečnosti mnoho klubů zavíralo dveře, buď ze strachu z problémů s úřady, nebo z principu, kdy jejich bílí majitelé s apartheidními zákony souhlasili. V roce 1979 se zkusili připojit k celonárodní tour "Riot Rock", kde vystupovali i tehdejší jihoafrické punkové kapely jako např. "Wild Youth", nebo "The Safari Suits", to znervoznilo promotéry, kteří měli strach z účasti multirasové kapely, proto nejdříve požádali úřady o povolení ke schválení účasti National Wake, které jim samozřejmě bylo zamítnuto. National Wake se však nedali odradit a i přes zákaz na tour vyrazili a podařilo se jim odehrát celkem tři koncerty, čtvrtý koncert ve Fish Hoek se jim odehrát nepodařilo, jelikož místní těžce konzervativní promotéři vyplnuli kapele proud, jakmile se objevili na podiu. Právě díky tomu na ně zbytek místních punkových kapel hleděl se značnou dávkou respektu, jelikož se okolo National Wake začala utvářet určitá aura neustále pronásledované kapely. 

Čím více rostla jejich obliba, tím více se dostávali do hledáčku úřadů, dům kde všichni bydleli byl pod neustálým dohledem policie, jednotliví členové kapely byli předvoláváni k výslechům, kde jim policie doporučovala, že by pro ně bylo lepší J.A.R opustit a věnovat se hudbě v zahraničí. Nemůžu si pomoct ale tak moc mi to připomíná praktiky STB ve vztahu k punkáčům v 80. letech, kdy jednou z oblíbených metod byl i psychologický nátlak. Tomu samému čelili i National Wake, i když motivace k jejich represi byla odlišná - praktiky zůstávali stejné. Kapela také dost často hrála na venkově, kde na ně chodilo černošské publikum, což sice bylo stále dost nebezpečné ale přece jenom, zde byli vystavováni menší pozornosti policie, než ve městě. Nicméně i přes to vše, co se s kapelou táhlo dostali dokonce nabídku od major labelu Warner Brothers. V roce 1981 jim u labelu WEA vychází jejich jediná deska self-titled album "National Wake", kterého se prodalo přes 700 kopií ale na nátlak režimu, bylo z prodeje postupně staženo. To, že to kapela neměla opravdu lehké ukazuje i fakt, že ty "nejradikálnější" texty na desce byli začerněny a některé songy radši vypustili úplně a na desku se vůbec nedostali. Krátce po vydání alba se dostali na celostátní vystoupení jihoafrických kapel v klubu "Chelsea" v Johannesburgu, což bylo pro kapelu zlomové vystoupení. Klub podléhal striktně segregačním pravidlům a tak hráli před rasově separovaným publikem, kdy v jedné půlce sálu stáli černí a v druhé bílí. To nejvíce znechutilo basáka Garyho Khozu, který z kapely následně odchází, což vedlo v roce 1982 k rozpadu. Kytarista Steve Moni nakonec z J.A.R odešel, později emigroval i zakládající člen Ivan Kadey, který končí v USA. Nejsmutnější osud potkal bratry Khozovi, Punka umírá na AIDS, zatímco jeho bratr trpící duševní nemocí, páchá sebevraždu. Rok 1982 byl sice koncem National Wake ale stále to nebyl konec apartheidu, Nelson Mandela byl už 18 let ve vězení, Africký národní kongres byl stále zakázanou organizací a pro černošské obyvatelstvo se ještě několik let nic radikálního nezmění. Jejich jediná deska byla z prodeje stažena ale i tak hudba National Wake přežívala po celá 80. léta dál na pirátsky šířených kazetách, které s sebou dál nesly jejich antirasistické poselství, které bylo trnem v oku jihoafrickému režimu. Rozpad National Wake, tak vlastně přišel vládě vhod, nicméně koncem 80. let už bylo jasné, že apartheid dřív, nebo později padne, ale to už by byla trochu jiná kapitola. National Wake by možná zmizeli v zapomění, nebýt dokumentu režisérky Mirissy Neff - "This Is National Wake" z roku 2022, která se v 66 minutách pokusila znovu oživit jejich příběh a připomenout tak, že apartheid měl své disidenty, nejen na poli politickém ale i na poli kulturním!

Rozhovor - Jahtec Jammin' Job

I když jste možná o Jahtec Jammin' Job ještě neslyšeli, tak vás můžu ujistit, že nejde o žádné nováčky, na české reggae scéně se pohybují už pěknou řádku let, konkrétně od roku 2006, kdy se dali dohromady okolo frontmana Oťase, s kterým jsem vedl tento víc, než vyčerpávající rozhovor. Jak už napovídá samotný název, kapela pochází z hlavního města chmelu - Žatce a od svého začátku zažili lepší i ty horší časy českého reggae, s debutovou deskou "One Job" se v roce 2014 umístili na čtvrtém místě v žánrové kategorii "reggae & ska" cen Anděl. Nicméně tento rozhovor je možná víc, než o kapele samotné o tom, co v sobě reggae vlastně nese a co předává světu o tom, co znamená pro lidi, kteří se mu věnují a kteří touto kulturou žijí a koneckonců i o tom v čem se reggae a rasta prolíná s punkem a hardcorem. A i když to byl opravdu porod a poměrně dlouhé čekání a nejistota jestli se interview vůbec realizuje, nakonec tu máme rozhovor, který jde opravdu do hloubky a k jádru věci, takže to čekání stálo určitě za to! K samotnému rozhovoru si ještě dovolím parafrázovat jedno hardcorové heslo. O tom, že "reggae je víc, než hudba" vás přesvědčí slova samotného Oťase.

Zdar, v první řadě musím pochválit název tvojí kapely, který tak trochu napovídá odkud vlastně jste, nicméně by mě zajímalo, jak vznikli Jahtec Jammin' Job a co tě přivedlo k reggae?

Ahoj, popř. Irie či Cool Runnings, jak říkají bredren nejen na Jamajce! A dobrý postřeh, Jahtec opravdu vznikl ze slova Žatec, kde jsme se "zrodili". Současně odráží rastafariánskou variantu pojmenování Nejvyššího Stvořitele - Jah, tak se to samozřejmě nabízelo. Celý název spadl doslova z nebes do klína v momentě, kdy jsme už nějakou dobu řešili, jak se jmenovat a chvíli jsme přestali tlačit na pilu. A k reggae? No, v mým případě jakožto zakladatele to byla možná trochu překvapivě úvodní znělka k legendárnímu béčkovýmu seriálu s Nickem Slaughterem (to mi bylo tušim patnáct). Pak přišla první kazeta v prváku na střední (1994), na A straně Bob Marley, na B Toots & The Maytals a s tím jsem musel vystačit další asi dva roky, než přišlo první CD (tehdy jsem ale ještě neměl na čem ho přehrávat :-) a první zdroj informací, kterým byl "Oheň v dlaních" (životopis Boba Marleyho), internet tehdy ještě nebyl dostupný. Toto všechno však stačilo na to, aby to ve mně vzbudilo mohutnej zájem o reggae nejen jako o hudbu, ale hlavně význam, smysl zakotvený především v textech - stránka sociální, kulturní, historická i politická, ale hlavně to, čemu všichni z téhle zátoky říkají "One love". Během toho jsem "potkal bylinu" a směr se zpečetil. 

Pokud vím, tak na kontě máte zatím jen mini-album "One Job" z roku 2014, na kterém se v dub remixech vystřídalo celkem dost jmen české reggae scény, mimo jiné např. Coco Jammin, Sevak Operator, Dubort apod., navíc deska se skládá z pěti původních a devíti skladeb v remixu, což vlastně není moc. Jak to, že máte po více jak 15 letech hraní, jen jednu desku a ještě s tak "krátkou" stopáží? Nebo už se snad chystá nová věc?

Je to pravda a je to naše velký mínus, navíc letos to bylo roků už sedmnáct. Celkově cítím, že jsme kapela spíš "hrací", než "nahrávací", protože songů na novou desku máme dostatek už roky, jen se k tomu nahrání dokopat přes stálý změny v sestavě. Takže těch příčin je vícero, ale jako tu hlavní bych viděl (protože materiálu je dostatek na druhou desku, jejíž realizace se však táhne už řadu let) fakt, že jsme z malého, vyloženě non-reggae města (vlastně města mimořádně kulturně zívajícího). Důsledek kombinace našeho žánru s tímto místem je, že téměř permanentně už cca 12 let někoho zaučujeme, sestava se z původně čistě žatecké stala po pár letech žatecko-plzeňskou, pak žatecko-pražskou, aktuálně kombinujeme Žatec, Prahu a Kladensko. Několikrát jsme se úplně proměnili, do čehož přišla rodina a další aktivity. Výsledkem je, že na tvorbu zbývá strašně málo času, nebo bych spíš řekl klidu v hlavě. Je to šílený, ale pro nás je typickým rysem, že se vidíme v lepším případě jednou do měsíce (mimo koncerty). Obdivuju všechny, kdo se dokážou kolektivně vybičovat k pravidelný produkci, my to prostě nějak neumíme, což je velká škoda. Každopádně s aktuální sestavou jsme si řekli, že na podzim nahrajeme několik věcí, tak nám držte palce. 

Hrajete od roku 2006, což už je nějaký ten pátek, když se ohlédneš zpět, kdy z vašeho pohledu, jako kapely se českému reggae dařilo nejvíc, hádám, že tu možná bude určitá kontinuita se ska? Přece jenom poslední dobou se to hodně smrsklo do toho dancehallovějšího formátu, který úplně nestojí na kapelách, tak jako dřív.

Jde o to, jak to nejlépe vnímat. Řekl bych, že současnost je ve znamení už víceméně bez výjimky výborně zahraných koncertů ale těch bývá míň, popř. lidí na ně přicházejících. Nejvíc koncertů a celkově zájmu jak o nás, tak celkově o reggae bylo v době vzniku a cca 5-7 let poté. Pak začalo času (a opět i klidu) na kapelní činnost rapidně ubývat. Je to zčásti i věc volby, ale něco ovlivníš, něco ne a kapela, jakkoli pro mě byla vždycky důležitá, není víc než rodina. A protože s reggae se u nás dá uživit opravdu jen výjimečně, musela jít muzika trochu stranou. Upřímně, když se dívám kolem sebe po kamarádech muzikantech, tak považuju za malej zázrak, že jsme to vůbec udrželi při životě až dodnes. V kapele hraje skoro od začátku i moje žena, takže si asi dovedeš představit to fungování, logistiku s dětmi ohledně zkoušek, soustředění, koncertů - ne na všechny je lze brát s sebou. Na druhou stranu je super, že doma nemusíš obhajovat zkoušky, koncerty a vlastně i děti s "hluchátky" na uších s námi na podiu s omalovánkami, panenkami, či synek v šátku na zádech klávesistky... to vypadá cool! :-D Se ska šlo reggae ruku v ruce vždycky, ačkoli oba žánry mají přesahy i jinam. Ska je celkově blíž evropským posluchačům a tanečníkům, je na první pohled rychlejší, takže lépe vyhovuje typu večírků, které jsou i pro nás, středoevropany typické. Reggae zase přesahuje víc do kruhů spiritualistických, je víc o rozjímání a tak. Velmi zjednodušeně lze říct, že u ska se víc pije, u reggae víc hulí a je jasný, co je tady u nás víc doma. Zažil jsem i momenty určitý nevraživosti mezi částí ska a reggae komunity, ale to si myslím, že je dneska pryč, že všem došlo, že je to pitomost jakkoli se spolu dohadovat všeobecně, natož pak v tom malým rybníčku jménem "Česká kotlina".

Musím přiznat jednu věc, vaši kapelu jsme poprvé zaregistroval někdy v roce 2013, díky songu "Smile at the World", který je učebnicovým příkladem early reggae, které u nás v podstatě skoro nikdo nehraje, ačkoliv ve světě si tahle etapa reggae, kterou prezentuje především Trojan Records, už roky užívá svůj návrat. Byla to náhoda, že jste zabrousili kytarou do toho rychlejšího přeskakujícího offbeatu, kvůli tempu písničky, nebo jste také fanoušky reggae soundu z přelomu 60. a 70. let, kdy se hrálo o něco svižněji?

Tak to mě moc těší, tohle "ohodnocení". "Smile at the World" je celkově naše možná nejoblíbenější písnička, soudě i dle reakcí publika. Já měl tenhle rocksteady styl vždycky rád, sic nejvíc je pro mě osobně roots druhý půlky 70's na Jamajce. Ale miluju už zmíněnýho Tootse, však byl jedním z prvních dvou jmen, který mě do týhle kultury uvedly a Toots je se spoustou dalších rovněž symbolem celý vývojový linie ska-rocksteady-roots. Stejně jako všichni tvůrci pozdních 60's a celých 70's (samozřejmě i dále) je pro mě základní jednotkou muziky prostě písnička, snažím se o tvorbu melodií, který když párkrát slyšíš, začneš si je pískat, můžou se ti usídlit v hlavě po ránu a provázet tě po celej zbytek dne. "Smile at the World" je přesně tenhle příklad a co se týče kytarovýho rocksteady riffu, tak mi to tam prostě sedlo samo a rovnou. A ano, asi tam byl i záměr mít na playlistu něco víc do skoku, sic to už úplně na sichr nevím.

Dost často se setkávám s názorem, že všechno reggae zní stejně, že je mezi jednotlivými kapelami a interprety jen minimální rozdíl. Mě osobně to příjde jako naprostý nesmysl, už jen, když si člověk vezme jak se měnila podoba reggae & ska od 60. let až do současnosti, kdy každá dekáda přinesla nové hudební postupy a vzorce. Nesetkáváš se s tímhle názorem občas také, např. po koncertech? A jaké je tvoje vysvětlení dotyčným, většinou reggae muzikou nepolíbeným jedincům?

Tak, po koncertech musím rád říct, že ne, tam bývá většinou mnohohlasý nadšení a radost z fajn strávenýho času s námi. Ale je fakt, že lidi, kteří k reggae přijdou náhodou, nijak se mu nikdy nevěnovali, tenhle pohled mívají. Je to zajímavý, že stačí zřejmě jenom opakující se skank na 2. a 4. dobu a už lidi řeknou "to je furt to samý". Já se jim vždycky snažím říkat, že to nemají poslouchat jenom v téhle rovině, ale zkusit se zaměřit právě na melodii a představit si jí v jakýmkoliv jiným kabátě, že to jsou prostě písničky a dají se hrát folkově, soulově, rockově a vždycky to bude dobrý, když je chytlavá melodie, ačkoli mně by v těch ostatních žánrech zásadně chyběl ten "heartbeat". Další zásadní rozdíly jsou samo v basovejch linkách a drum patternech (zejm. offbeat), ale je fakt, že co se týče třeba harmonií, tak ano, tam je typickej spíš menší počet akordů, který se používají ve stovkách až tisících písní, ale v tom minimalismu je to hlavní kouzlo! Ten umožní dosáhnout mimo jiné tý meditační roviny reggae a dubu, něco jako mantra - stále dokola, stále minimalisticky, to ti pomůže se do toho ponořit do patřičnejch hloubek. A ano, i já mám už léta radši songy na dva, max tři akordy, je tam víc prostoru pro splynutí s tím celkem, člověk nemusí myslet na to, kdy bude změna, jestli jeden z pěti akordů nevynechá (zejména s tím, co se k reggae zpravidla užívá) a podobně. Taky mě obrovsky baví sledovat, kolik originálních melodií či groovů se dá vytvořit na stejný akordový set. Mám rád riddim alba, kdy na jeden spodek udělá dvacet umělců každý úplně origo vlastní song. No a v neposlední řadě razím teorii, že reggae je tak jednoduchý (protože jednoduchost je klíčem, čím víc ho kapela dokáže zahrát, tím víc je to reggae) prostě proto, že ty muzikanty v jamajských studiích musel nutně ten riddim rajcovat, aby ho pustili dál, ale současně nemohl bejt příliš složitej, aby se v něm spliff po spliffu neztráceli. Ale třeba je to blbost :-D

Jamajka byla v podstatě až do 80. let tím určujícím prostředím, které formovalo reggae, protože prakticky až na Velkou Británii se nikde jinde nehrálo. Nicméně dnešní Jamajce už pár dekád vládne dancehall, který stále víc proniká i do mainstreamu, v současném jam. reggae se objevují prvky hiphopu, jde to hodně dopředu... Myslíš, že se dá ještě Jamajka brát jako berná mince, jako vzor co se reggae týče, nebo ten sound si už žije vlastním životem po celém světě?

Já myslím (a myslím, že je to dobře), že reggae se postupně stalo hlavně světovým hlasem, dědictvím a tedy i materiálem k rozvíjení ve kterýmkoli koutě zeměkoule. Přesto je a vždycky bude Jamajka místem zrození a asi pro každýho muzikanta v tomto žánru bude hrát alespoň malou roli otázka "co by tomu řekli tam?". A taky mi příjde zajímavý, že ať jde o Afriku, Japonsko nebo třeba Island, tak alespoň v tom, co jsem slyšel vidím, že ty jamajský kořeny jsou to spojující, jejich otisk najdeš vždycky, ať už se v tý či oný zemi reggae vyvinulo do čehokoliv. Pokud bych měl mezi všemi žánry vybrat jeden, kterej má podle mě potenciál lidi spojovat ve smyslu touhy po vzájemným soužití v míru spolu i s přírodou, absolutně bych neváhal. A co se týče dancehallu, tak vedle toho "conscious", tedy nezapomínajícího na roli reggae jakožto pozitivního messengera, se ho část přesunula do rovin, který mi taky nic neříkají, homofobní, někdy i rasistický opačným směrem, ty mě samozřejmě i štvou, protože jdou proti člověku a rozhodně nevedou k míru, ale naopak k boji.

Ještě bych zůstal u předchozí otázky, máš přece jenom nějaké oblíbené současné jamajské interprety na poli roots a dubu, kteří by stáli za doporučení?

Jej, těch je strašně moc a není mi z toho zřejmý, jestli ti jde i o ty pamětníky, kteří tu muziku pomáhali zrodit a dneska mávají po podiích sněhobílýma dreadama, nebo vyloženě o jejich nástupce. Z těch mladších určitě jména jako Chronixx, Kabaka Pyramid, Jah9, Patrice, Raging Fyah, Elijah Prophet, Lutan Fyah, Fantan Mojah, Tarrus Riley či všichni mladí Marleyové. Ok, někteří už mají taky šediny, ale já je vnímám jako tu mladší generaci, která přišla třeba až s přelomem milénia. Ale já nejsem ideální na tuhle otázku, protože musím přiznat, že aktuální vývoj stíhám sledovat opravdu velice špatně a co mi kdo vyloženě nepřihraje před oči, to snadno přehlídnu. A třeba za Evropu bych určitě vypíchl aspoň jedno jméno: španělské The Emeterians, z těch jsem opravdu hodně na větvi, jak jsou dobří nejen zručností muzikantskou, ale neméně autorskou!

K reggae také neodmyslitelně patří sound systémy, selectors a DJing. Sbírá někdo z kapely vinyly, věnuje se někdo z vás pouštění vinylů? A pokud ano, jakých konkrétních desek, ať už zhlediska raritnosti, nebo oblíbenosti si vážíš nejvíc? 

Co vím, tak vyloženě takhle popsanou činnost nedělá ze současných Jahtec Jammin' Job nikdo. Basák Jakub k tomu má hodně blízko, ale že by měl sbírky vinylů a dělal parties jako třeba Dasha Fyah, Ras Ikel nebo lidi kolem našich sound systémů, to ne. I já si je rád kupuju, ale nedá se to zdaleka srovnat s tahem na branku našich skvělých DJs. Snad jednou "až děti odmaturujou", jak poslední roky často říkávám :-D 

Roots reggae nejen, že nese určitý politický ale především i spirituální náboj. Je mi jasné, že dready v českém prostředí nemusí nutně znamenat rastafariánství ale něco určitě symbolizují. Čím je pro tebe tenhle spirituální prvek reggae v našem středoevropském prostředí, kde o sobě prohlašovat, že věřím v božkost Haile Selassieho I. mi vzhledem k historii a (mnohdy negativnímu) údělu, jaký si z historie sebou nesou evropané a okolnostech, za kterých vzniklo rastafariánství, příjde jako nesmysl? Nebo myslíš, že i běloch může být rasta v tom pravém slova smyslu?

Tahle otázka mě zaměstnávala opravdu hodně hlavně první řádku let, co jsem se touhle kulturou začal zabývat. Časem pro mě ale, možná překvapivě, ztratila na významu. Jednak bych to tedy nenazýval úplně nesmyslem, protože nikdo nemá klíč do nejzazších hlubin kohokoli jinýho a ty niterný propojení neradno soudit, ale chápu, jak to myslíš. Tohle téma by vydalo asi na samostatný číslo tvýho zinu, takže alespoň stručně, jak to vidím já. Jednak, co vím, tak neexistuje žádná definice, či "vstupní podmínky" pro to být rasta, buď to tak člověk cítí, nebo ne a taky ho tak okolí buď přijímá, nebo ne (což ale vnímám stále jako druhořadý, protože ten individuální pocit je hlavní). Tím, že reggae a související kultura naprosto přirozeně, bez tlaku dobyla celý svět, stala se sdílenou veškerým lidstvem (ačkoli existují puritáni, kteří toto nevítají), dokázala mi, že tam nutně musí být nějaké kontektivní prvky. A kromě muziky vnímám dready právě takto, je to tedy určitá forma identifikace s touto kulturou a jejími vyznavači kolem dokola celé planety a to mi přijde naprosto skvělý. Jejich nošením o sobě tedy člověk sděluje nějaké informace, poznáme se navzájem a samozřejmě je i sposuta dreadařů, kteří jdou úplně jinudy, ale to mi kupodivu ten pohled nijak neboří. Pro mě se za ty dlouhý roky stala Rastafari kultura něčím, co mám dneska poměrně jasně ukotveno, sic to samozřejmě prodělává další vývoj, pro mě je to jedna z cest vedoucích k Nejvyššímu. A je to právě cesta, která mě nejvíc oslovila skrze svou čistotu i tu muziku, čímž doplnila mezery, který mi chyběly v křesťanství. A stejně silně je to prostě zdroj pozitivní inspirace pro dobrý život. Reggae a kultura kolem něj mi hrozně moc daly, snad nic nevzaly, nabádají lidi k tomu, aby spolu soužili v míru a lásce, aby se bránili agresi (např. se mi absolutně nijak nevylučuje s maximální podporou Ukrajiny ve vyhnání ruských agresorů). A zlom byl, když jsem jednou v jednom ze svých mnoha hloubání došel k tomu, že když pro ty svatý muže z Jamajky (myslím tím "ancient" reggae tvůrce jako Burning Spear, Joseph Hill, Don Carlos, samozřejmě Wailers a desítky dalších) je Haile Selassie Bohem, musí na tom prostě něco bejt! Nemusím to mít stejně, ale rozhodně není na místě jen nad tím mávnout rukou, naopak to stojí za pozornost a inspirování se jejich myšlenkami a spíš hledat, proč to tak mají, než kolem toho kličkovat. K dreadům samotným chovám velký respekt, můžu to odlehčeně vyjádřit tím, že když jsem si ve svých tuším 31-33 nechal postupně udělat celou hlavu, (jako pracující ve školství jsem chtěl svoje kolegy šokovat radši po menších dávkách) zastavil mě můj tehdejší ředitel (na Církevním gymnáziu v Plzni pro přesnost) na chodbě s tím, jestli se mě může zeptat na něco osobního. Povídám: "no jasně, povídej" (všichni jsme si tam tykali, je to skvělá škola) - a on, že prý co mě k tomu vedlo zrovna v tomhle věku. Tak mu říkám: "No, víš, prostě jsem došel k tomu, že už jsem na ně dost starej." A to je ono, já je chtěl až tehdy, kdy si jednoho rána řeknu: "ok, cejtím se jich být hoden" a to zdaleka, ZDALEKA nežiju život ortodoxních rastafariánů ale poslouchám svý svědomí a tohle mi řeklo.

Za ty roky co se věnuješ reggae, co ti přineslo do života, změnilo tě v něčem, zformovalo tvůj pohled na svět na životní hodnoty, politiku, náboženství, nebo snad stravování?

Strašně moc. Uff, to nebude snadný popsat... Jako, já měl ty zásady v sobě asi vždycky, z výchovy a nějaký dětský zkušenosti - to, že pro férovost, poctivost, dobrotu a další má smysl i třeba trpět, nechat si uškodit a vyjít z toho ještě silnější ale reggae a rastafariánství mi pomohlo dát tomu jakýsi ukotvení, definování, a hlavně se ujistit, že takhle je to opravdu dobře, sic to někdy může dost bolet, protože pro spoustu lidí projevy férovosti, dobroty aj. znamenají prostě slabost a signál, že si můžou na tvůj úkor urvat ještě víc. Určitě mě udělalo šťastnějším, spokojenějším se sebou samým a mám i pocit, že lidem je kolem mě povětšinou dobře a to všechno je hodně moc podpořeno veškerou inspirací, kterou mi reggae dnes a denně sype. Co se týče politiky, pomohlo mi reggae k uvědomění, že je potřeba nerezignovat, ačkoli v naší části světa to zřejmě nabývá trochu jinejch podob, než v Karibiku, každopádně jsem opustil myšlenky ortodoxní apolitičnosti, protože s tou tady u nás dáváš akorát prostor parazitům, aby zemi, lidem a přírodě ještě víc škodili ve svůj prospěch. Náboženská rovina mi zůstává jako velice osobní, vnitřní, až intimní záležitost, bohužel setkávání s podobně laděnýma lidma, např. z komunity, která se postupně formovala kolem našeho projektu Radia Rastafari, jsou velice vzácný. Bydlíme daleko od sebe, máme svoje rodiny, starosti ale o to intenzívnější bývají ty setkávání. A stravování? Tam by mě ortodoxové nepochválili, ačkoli se snažíme preferovat farmářskou produkci, přesto maso z našeho jídelníčku nezmizelo, vidím to podobně jako s těma dreadama, až jednou ráno vstanu a v hlavě zazní "vybodni se na to", nebudu váhat ani minutu. Ale tady přiznávám i určitou slabost a neřest i proto se neoznačuju za rastu, ale hlásím se (silně) k inspiraci touhle cestou.

Jelikož se na těhle stránkách většinou věnuji spíš punku a ska, co Jahtec Jammin' Job, najdou se u vás nějaké punkové kořeny, posloucháte v kapele i punk nebo hardcore? Cítíš tam tu spřízněnost, potkáváte se s tím na koncertech? Koneckonců punk a reggae k sobě po ideové stránce měli hodně blízko, už od začátku v 70. letech. Určitě znáš Bad Brains, nebo osobu Roberta Brylewskiho, někdejšího frontmana polských Izrael, který hrál mimo jiné v hc-punkových kapelách, o The Clash nemluvě!

Co se týče kořenů, tak se přiznám, že si nejsem u všech členů jist, na toto jsme vlastně nikdy nenarazili a tím, že se nám jednou za několik let výrazně mění sestava, se vlastně v podobnejch detailech stále ještě poznáváme. Pro mě jsou punk a HC kultury, kolem nichž se v našem městě i v Plzni, kde jsem 15 let mixovaně se Žatcem žil, točilo dění, patřilo a patří k nim spousta mejch kamarádů, takže je mi poměrně blízká a povětšinou sympatická, sic hudebně je to na mě, "stárnoucího konopnýho yamana" už moc "destrukce" (prostě tvrdý). Fandím ale hodně punku, kterej je pozitivní, veselej s dobrou message v textech. Naopak, když narazím na hudbu (jakoukoli) s agresivníma textama, tak to nechápu a jdu od toho pryč, přijde mi, že dřív toho bylo víc, ale vlastně skoro vůbec nestíhám ten vývoj sledovat, tak jsem možná mimo. Z reggae věřím v to, že v muzice by se lidi neměli poštvávat, nadávat si, odsuzovat se, nýbrž naopak - i o problémech zpívat ve snaze o pozitivní nadhled, inspiraci atd. Chápu naštvanost mnoha autorů na svět, systém atd., ale cením si těch, kdo o tom dovedou muzicírovat v pozitivním duchu. Jinak ano, ty historický setkání punku a reggae jsou dobře známý, hodně se to projevilo v evropským pojetí ska, taky punkový kapely jezdily na Jamajku se inspirovat (no, možná hlavně hulit) a leccos dobrýho si odtamtud odvezly, viz. právě např. The Clash a jejich adaptace hitu "Police & Thieves" - a to je právě to. Je to jedna z nejněžnějších písniček jamajský (či prostě reggae) historie, a přesto pojednává vlastně o tom, jak policajti, ruku v ruce s gangy, terorizujou národ. Tohle mě vždycky fascinovalo, zpívat o silně negativních věcech v pozitivním duchu, harmoniích (tenhle song je na asi vůbec nejpohodovější kombinaci akordů, tedy formát G dur - A moll). Výsledkem je, že nevyzývá k násilí, nenávisti atd., ale takovej song chce spíš poukázat, povzbudit a pozitivně motivovat lidi, aby si toto nenechali líbit. A to je myslím to dobrý, co reggae punku dalo. Ano, jsou i songy o pálení a rabování, ale jsou to spíš výjimky, často navíc symbolický (např. v "I Shot the Sheriff" Marley nezpíval o tom, že skutečně odstřelil šerifa, bylo to spíš varování, že lidi jsou naštvaní za to, jak s nimi establishment zachází). Nemá smysl štvát lidi proti sobě ještě víc, má smysl dávat jim důvody a mentální sílu spolupracovat na vzdorování zlu. A co se týče sociální stránky, tak to vnímám tak, že reggae a punk mají společný to, že jejich protagonisté jsou víceméně z okraje společnosti, ať už sociální a ekonomický (Jamajka, Afrika), či názorový (Evropa, Amerika), přičemž naopak rozdíl vidím zčásti v tom, že na Jamajce to byli reálně zástupci chudiny, v Británii a jinde se jednalo spíš o protest zejména mladých lidí, z nichž většina byla a je typická střední třída a část fandů má tendenci se do tý nuznosti stylizovat, ale důležitý je pro mě, když společně razí to, co jsem popsal výše. Zároveň mají společnou tu tendenci negativní společenský jevy měnit k lepšímu (např. jsem v minulosti narazil na propojení HC scény a ochrany přírody) - to je hodně důležitý a dobrý. Mně teda u punku i HC ve smyslu tý čistě hudební stránky vždycky trochu chybí potenciál oslovit širší společenský vrstvy, protože pokud chceš dělat společenskou revoluci, musíš především nadchnout lidi, kteří ještě na tvojí straně nejsou, tedy lidi mimo tyhle subkultury, široký spektrum běžný společnosti. A prostě tahle muzika je na spousty těhle lidí příliš tvrdá, jenže možná právě proto je tu reggae, který je zase na někoho příliš jemný, takže v tý kombinaci to snad nějak funguje. Závěrem uvedu jeden, zdánlivě dost mimo téma příklad (ale jen na první pohled). Největší oslovovací potenciál mají podle mě v současnosti u nás lidi jako Tomáš Klus, ačkoliv hudebně jde vlastně mimo mě a nevyskytnout se občas někde u telky či rádia, asi bych ho ani neznal, tak hrozně cením, že risknul ztrátu části popularity a šel do textů poukazujících na nešvary naší politiky, křivost mnoha lidí a principů apod., to je v našem mainstreamu stále hodně vzácnej jev. Jemu ale naslouchají desetitisíce, má tedy potenciál těma myšlenkama "naočkovat" násobně víc lidí, než celá punk, HC i reggae scéna dohromady a tuhle příležitost pochopil a uskutečnil, za to velkej palec nahoru, na rozdíl třeba od Krajča a jeho "Kryštofertu", tam naopak obří disrespekt za jeho slizkost, jakkoli je zřejmě dobrej autor.

Podzimní novinky

T-Killas chystají vydání třetí desky

Němečtí T-Killas, kteří vychází ze ska a ve svém stylu kombinují early reggae, power-pop ale i špetku soulu, chystají na konec září vydání v pořadí již třetí řadové desky. Novinka ponese název "Empowerment" a celkem se na ní objeví deset nových songů, na jejichž produkci se podílel mimo jiné i známý americký producent Victor Rice, který už několik let žije v Sao Paulu a byl členem takových kapel, jakými jsou např. Firebug nebo The Slackers. Novinku si vzali na starosti labely Fire & Flames a Ring of Fire, kteří jí vypustí do světa 29. září, k dostání bude na LP v nákladu celkem 500 kusů. Nicméně již v těchto dnech si jí můžete objednat v předprodeji u F&F. Kapela navíc letos slaví neuvěřitelných dvacet let existence, takže nová deska bude i dárkem k tomuto výročí. Ukázku z chystaného alba v podobě singlu "Mean Machine" si můžete vychutnat na jejich bandcamp profilu zde.

Nové album Sto zvířat je venku!

Jak jistě víte na konci srpna nás opustil zpěvák, perkusista a přední tahoun Sto zvířat Honza Kalina. Musím přiznat, že na dlouhé roky jsem tvorbu Sto zvířat, až na album "Ministerstvo mýho nitra" z roku 2015, přestal sledovat. Letos jsem se díky této smutné zprávě po letech opět vrátil k tomu, co mě původně začalo seznamovat se ska a tak jsem se opět zaposlouchal do dnes už zásadních desek jakými byly "Nikdy nic nebylo" a "Ty vole na základní škole" a dalších starších alb. Smrt Honzi Kaliny je o to smutnější, že přišla pár týdnů před vydáním nové desky "Noční ptáci", na které se také podílel. Novinka a v pořadí již třináctá deska, která vychází právě v těchto dnech nám nabídne celkem 11 zářezů v jejich originálním pojetí ska, rocksteady & reggae, které si během více jak třiceti let vytvořili. A i přes smutnou skutečnost, že jim chybí jeden z nejdůležitějších členů se kapela rozhodla, odjet k novému albu podzimní tour pod výmluvným názvem "99 zvířat". Ochutnávky z nové desky v podobě siglů "Noční ptáci" a "Noc je ještě mladá" si můžete vychutnat zde v odkazech.

Křest knihy "Řekli nám, že motor shořel a nikam se neletí"

Sice s křížkem po funuse ale byla by škoda o této novince neinformovat. Archiv českých a slovenských subkultur vydal koncem srpna svojí první publikaci, rozhovor s Davidem Čechurou, někdejším bubeníkem první redskins kapely u nás Opozice, později účinkující v anarchopunkové kapele V.A.P a později jedním ze zakládajících členů The Chancers. Mimo své hudební aktivity David stál u zrodu organizace HOST (Hnutí Občanské Solidarity a Tolerance) a po roce 2000 vedl label Jahquita Records, který vydával Green Smatroll, Fast Food Orchestra, Vertigo, nebo Gangnails a snažil se podoporovat tehdejší rostoucí domácí ska scénu. Mimo jiné také působil jako produkční na strahovské Sedmičce. Právě z toho důvodu to je člověk víc, než povolaný k rozhovoru, který reflektuje subkulturní pohyby a dění od 80. po 90. léta, až do dnešních dnů. Kniha obsahuje 87 stránek a celkem 27 fotografií, archivní materiály a pár ukázek ze zinu "Vidíme to jinak", který vydávala skupina V.A.P v letech 1993-1996. Knihu seženete buď na emailu cs.archiv.subkultur@gmail.com a nebo na distribučních místech, jejichž seznam najdete na webu ziny.info/publikace, cena 200 kč + poštovné. Křest proběhne ve středu 20. září na strahovské Sedmičce, kde také zahraje kapela The Publers, kde hraje David na bicí.

Recenze

Po jednou střechou - Jan Werner

Za poslední roky se na české scéně doslova rozthl pytel se subkulturními publikacemi, jmenovitě jen namátkou: "Kmeny 90", "Dělej něco", "Padáme i na tvou hlavu", "Jsou to jen desky, kusy palstu", letos biografie Mr. Symaripa "The Boss Skinhead" a koncem června k tomuto výčtu přibyla tato nabušená bichle o 700 stranách, mapující počátky SHARP skins a dalších nerasistických skinheadů a na ně navázaných subkultur v našem porevolučním prostředí. Ano... devadesátky stále táhnou a tak tu máme další knihu ohlížející se za českou verzí západních 60. let. Tentokrát náhled do prostředí prvních českých SHARPs, takže jsme se konečně dočkali odpovědi na fašounem Vávrou sepsané "Těžký boty", které se na pultech knihkupectví objevili v roce 2017. Kniha se jmenuje "Pod jednou střechou" a už svým názvem tak trochu napovídá, že tu najdete mnohem víc, než jen zaměření na SHARP skins. Autor samotný byl členem dnes již dobře známe pražské skinhead crew Bulldog Boot Boys (BBB), kteří se ve svých počátcích profilovali jako SHARP a rozhled do ostatních subkultur mu opravdu nechybí. Kniha vyšla v nákladu několika stovek kusů u nakladatelství JaS a vyprodána byla snad už před svým vydáním, takže pokud se vám jí podaří ještě někde sehnat klobouk dolů, protože dotisk se už prý dělat nebude. Pojďme se ale podívat tomuto veledílu na zoubek. Začátek patří předmluvě, kde se autor přiznává, že to vše bere pohledem, který je vystaven odstupu 30 let a tak se nesnaží nic glorifikovat a nebo obhajovat a přiznává, že bude ukazovat i tehdejší Bulldog Boot Boys také v tom negativním světle, které na sebe začali vrhat ve svých posledních letech (tj. 1998), kdy se pod vlivem, dnes již legendárního pražského fanzinu Bulldog začali postupně v několika vlnách odvracet od SHARP k apolitice (čímž není myšleno příklon k RAC, bráno dnešními měřítky, ale postupné směřovaní ke skinheadskému kolovrátku - pivo, mařky, oi! a mlácení "hipíků", což pro ně mohl být kdokoliv). Kniha je rozdělena do dvou částí, kdy ta první je věnována autorově vykreslení tehdejších mládežnických subkultur, kulturních vlivů a specifik daných let, mapujíce naše subkulturní prostředí od konce 80. let až do konce let 90. Čili se tu dozvíte pohledem toho, kdo to zažil, něco o metalistech, kteří v 80. letech byli asi nejrozšířenější subkulturou a vládli i fotbalovým tribunám, punkáčích, kteří si prošli po revoluci svojí částečnou politizací směrem k anarchismu, prvních skinheadech a orlíkovské plešaté mánii, která zaplavila tehdejší Československo, squaterech, anarchistech, kteří se pouštěli do křížku s postupně fašizujícími skinheady, o hardcoristech a sXE, crossoveru, prvních redskins a SHARP a také skejťácích, kteří byli v té době oblíbeným terčem nácků a mnoho dalších zajímavých věcí, které ovlivňovali mládež 90. let. Pro mě byla tato část knihy hodně informativní a obzvláště pasáže věnované Bulldog Boot Boys mě hodně překvapily, protože dnes mnoho nás mladších vnímá BBB jako "legendu", skoro až foglarovsky správné hochy, co vždy stáli na té správné straně. To, že se z některých z nich později stala banda bezmozků, pro které byl každý s dready, delšími vlasy, či africkým bubínkem "hipík", který si zaslouží nějakou formu šikany, mě hodně překvapilo. Pokud byla odhozena idea SHARP, jakožto nositel myšlenky a opozice vůči tehdy se všude hojně vyskytujícím steroidním náckům asi ti méně bystřejší potřebovali nového "nepřítele", vůči kterému se mohli vymezit. Vůbec polemika nad tím, co je podstatou skinheadství se hodně rozvijí v rozhovoru s Vláďou Červeným. Já osobně moc nechápu v čem by se skinheads (kromě určitých osobnostních vlastností a typů, které tato subkultura vždy přitahovala) měli od zbytku společnosti odlišovat, pokud by uvnitř neexistovali třecí plochy na pomezí redskins/RASH, SHARP, apolitiků až po RAC a krajní pravici. Nebyli by ničím jiným, než jen jinak oblíkanou skupinou lidí, která se ale ve své vnitřní podstatě od zbytku společnosti nijak neliší. Ok to už ale z recneze zabíhám spíš k úvaze. Mimochodem v této první části knihy jsou u každé kapitoly skvělé punkové koláže sestavené tak, aby se týkali tématu dané kapitoly, po grafické stránce moc povedená záležitost a v podstatě jedniné obrázky, které v knize najdete. Konec první části knihy je věnován autorově úvaze, kde se v kontextu pohledu zpět do 90. let, zamýšlí nad dnešním světem, nad dnešní přetechnizovanou érou, sociálními sítěmi infikovanou mládeží, řešením uměle vytvořených problémů, jako je např. trans/gender - "problém", který kromě evropanů a lidí v Americe ve zbytku světa vůbec nikoho netrápí! Na můj vkus to mohlo být mnohem kratší, protože místy je to už dost nepřehledné, co vlastně bylo myšleno ale ve výsledku s autorem souhlasím.

Druhá část knihy je věnována rozhovorům, které jsou rozděleny do celkem čtyř celků. První z nich se věnuje hardcoru a nechybí tu rozsáhlý rozhovor s Robertem Vlčkem z Kritické Situace, tehdy neúnavným promotérem hardcore koncertů, díky kterému se sem dostalo mraky zahraničních HC kapel. Dále s Pumlíčem ze Svobodnýho Slova z města uhlí a kouřících komínů - Sokolova. Kapela, která se v roce 1990 objevila na kompilačce "Epidemie" a do třetice je tu vyzpovídán i Bobík ze Zelených Kanibalů, kteří se také objevili na Epidemii. Druhá část je věnována redskins a nutno, říct, že zatím v Čechách nikdo takovou sondu do této levicové opozice neudělal. Docela zajímavé, jak tehdy 16 až 20 letá mládež vnímala tuto jasně politicky definovanou subkulturu, kdy pro některé to byla jen jakási uniforma a ta nejradikálnější platforma proti náckům, aniž by je vlastně nějaká hlubší trockistická či anarchistická idea vůbec zajímala (viz. rozhovor s Křupanem u kterého vlastně moc nechápu, proč se vůbec za redskina prohlašoval), druzí tomu rozuměli vzhledem ke svému tehdejšímu věku velice vágně, což je cítit z rozhovoru s kytaristou z tehdy jediné české redskins kapely "Opozice". Snad s vyjímkou Germána s kterým nakonec autor rozvine celkem zajímavou polemiku na různá současná témata z levicových i těch konzervativnějších pozic. Z toho malého vzorku snad jediný, u kterého to redskinství bylo autentické. Na jednu stranu všem patří uznání, protože v té době se profilovat jako redskin znamenalo být tím nejviditelnějším terčem pro nácky. Třetí a zároveň ten nejobsáhlejší celek rozhovorů se věnuje SHARP skins, nejen pražským BBB ale i dění mimo Prahu, které tu reprezentují rozhovory např. s vydavatelem mosteckého fanzinu Rytíř, s dalším tehdejším SHARPem z Liberce Honzou P, či Kořínkem z Brna. Nicméně BBB tu figurují nejvíc a nechybí samozřejmě Buqi a Vláďa Červený, který tehdy vydával fanzin Bulldog a mnozí další, kteří v 90. letech brázdili ulice Prahy. Jako režná nit se skoro všemi rozhovory nese téma nasilí, které bylo v té době téměř všudypřítomné. Na jednu stranu bych tu dobu tak přehnaně neglorifikoval, každý, kdo ty roky pomatuje s kým se bavím, tak přiznává, že ho to ve skutečnosti sralo se neustále ohlížet přes rameno, kde na něj vyběhne nějaká fašistická gorila, čelit útokům nácků na koncertech a "žít se staženou prdelí". Čtvrtý celek rozhovorů je takový tématický pel-mel, co se jinam nevešlo. Najdete tu skvělý rozhovor se Šroubem, tehdejším majitelem žižkovského baru Propast, který byl v roce 1996 z dodnes nevysvětlených důvodů

napadem policejní zásahovkou, dále pak s tehdejším členem prvních militantních autonomních antifašistů, který si přál zůstat v anonymitě. Na konec tu nechybí ani zástupce kališníků a Vlastenecké ligy, což bylo specifikum mezi českými skinheady 90. let. Kališníci vzešlí z orlíkovské mánie a do značné míry propojeni s osobou Daniela Landy, který byl čestným členem Vlastenecké ligy, stáli mezi mlýnskými kameny, kdy je ta antifašisitcká část subkulturního prostředí podezřívala, pro jejich nacionalismus a konzervatismus, kdežto otevřená neonackovská ultrapravice, je považovala za prvek, který štěpí pravici a zrazuje její "arijské ideály". Z tohoto důvodu se i kališníci dostávali do otevřených střetů s nácky. Pro mě je to dodnes pořád těžko uchopitelná odnož, kdy vlastně úplně nevím, jak k nim přistupovat, na jednu stranu kališníci a ani Vlastenecká liga nebyla fašizující organizací, dostávali se do potyček s nácky, na stranu druhou odmítali levici a tehdejší anarchisté pro ně byl stejný nepřítel. A aby to bylo ještě komplikovanější i někteří kališníci měli vzájemné kontakty na SHARP skins. Tímto rozhovorem se v podstatě kniha uzavírá. Pojďme tedy udělat nějaké závěrečné hodnocení. Dovoluji si tvrdit, že je to jedna z nejvíce vyčerpávajících a obsahově a do hloubky jdoucích publikací, týkající se subkultur v porevolučních 90. letech, která za poslední roky vyšla. Před autorem smekám klobouk, protože najít po tolika letech všechny ty lidi k rozhovorům, vymyslet otázky, přepsat je, nehledě na detailnost první části, muselo zabrat neuvěřitelné množství času a práce. Nicméně na druhou stranu je mi trochu líto při vědomí toho, že je to opět fragment něčeho, co pomalu odchází a umírá. Člověk má po přečtení skoro až dojem, že pokud by se kniha měla věnovat např. rokům 2005 - současnot, že by vlastně ani nebylo o čem psát. Na jendu stranu je to logické, 90. léta byly roky objevování a vše přicházelo nové a vše se teprve formovalo a pomalu krystalizovalo do podoby, která byla v nultých letech už jasně definovaná. Není tedy divu, že se po "Pod jednou střechou" zaprášilo a pravděpodobně je už beznadějně vyprodaná, navíc druhé vydání ani dotisk se konat už nebude. Za mě naprosto skvělá práce!!!


Bulldog Boot Boys v TV (1996): část 1. / část 2.

The Sambas... soul'n'oi!

Jak jste si jistě všimli, Francie zažívá za posledních pár let novou vlnu punk / oi! kapel, které se v zemi Galského kohouta začaly líhnout jako houby po dešti. Upřímně řečeno, zatím nevidím v Evropě obdobný vzestup žánru, jako právě ve Francii. Neplatí to samozřejmě vždy ale co kapela, to skvost, frantíci prostě umí! A právě proto jsem se rozhodl, že vám v dnešním profilu představím další mladou francouzskou krev, i přesto, že je sekce profil za posledních pár let kapelami z Franice celkem narvaná. Seznamte se s The Sambas z Paříže, šestičlennou bandou, netradičně kombinující jednoduchý přímočarý oi! a soul. Kapela o sobě dala poprvé vědět v květnu 2018, kdy jim ve spolupráci labelů Aggrobeat a Casual Records, vyšlo EP "No Pride, No Shame". V té době už za sebou měli celkem dost koncertů a nahrávání nejen prvotního EP ale i coveru "Tous Ensemble", který se v roce 2021 objevil na kompilačce "Tribute pour Les Partisans - Avec les copains", věnované francouzské ska/soul legendě z 90 .let, lyonským Les Partisans. Právě sound kapel jako byli britští The Burial, legendární The Redskins, nebo jejich francouzští kolegové Les Partisans se v hudbě The Sambas odráží asi nejvíc. Plnohodnotné desky se kapela dočkala v listopadu 2022, kdy ve spolupráci několika labelů, mezi které patří např. Fire & Flames, Kanal Hysterik, Discos Machete, Rudy's Back, nebo Rusty Knife, vyšlo první album "Une Epoque Formidable", které na celkem 11 zářezech prezentuje The Sambas v jejich nejlepší formě. Kombinovat oi! se ska sice nezní špatně ale na druhou stranu kapel, co to ženou touto cestou je celkem dost ale pustit se do na první pohled tak nejisté kombinace přináší na scénu nový svěží vítr a jak dokazují The Sambas, tyto dva žánry spolu můžou fungovat stejně tak dobře, jako oi! se ska. Ano vím, není to úplně první kapela, která to zkusila touto cestou, jak jsem již zmiňoval britští The Burial se v 80. letech vydali podobným směrem a jejich styl je The Sambas asi nejvíce podobný ale na rovinu, nenajdete dvě kapely, které by si byly podobné jako vejce vejci. The Sambas vsadili na jednoduchý  melodický oi!, který tvoří kostru celého soundu, kterou podbarvují soulovými prvky, kde nechybí klasická rytmická basa alá The Redskins v songu "Keep on, Keepin' on", klávesy, které tomu dodávají místy 2tonový nádech, jemné vybrnkávačky melodické kytary a celé to doplňuje saxofon, který se v oi! u hodně kapel osvědčil,

jako jeho přirozená součást a který dělá muziku jako celek mnohem barevnější. Kapela si pro tento styl dokonce vymyslela vlastní pojmenování a celé to nazývá "soi!l". A jak takový "soi!l zní? Jako ukázkové příklady bych doporučil songy "Pirate Gang (1312)", "No More Bets", "Beat Me" a podle mě jejich nejpovedenější věc "L13" z jejich debutového alba. Zjednodušeně řečeno, toto je kapela, která do jednoho soundu narvala přesně tu esenci, která musí zaujmout všechny Mods, rudies a skinheads dohormady. Na rozdíl od většiny svých francouzských kolegů, The Sambas se nevyhýbají ani angličtině a tak není problém si domyslet, kde je jejich tématický záběr. Songy o pivu, fotbale a mařkách nebo klasická skinheadská klišé o hrdosti a stylu u nich fakt nehledejte, navíc jejich poslední logo stylizované třemi šípy do fontu Adidas napovídá víc, než dost. Ostatně i jejich samotný název je důkazem, kterou obuv má kapela nejradši. Já myslím, že víc už napovídat nemusím, mrkněte na jejich bandcamp a videa a opět se přesvěčte, že současná Francie "valí jako sviňa!" :-D

https://thesambas.bandcamp.com/