1. část
Ahoj na začátek se tě zeptám stejně tak, jako ty v tvých rozhovorech. Jak a kdy ses dostal k subkulturám, ať už to byl punk, nebo později skinheadi a jak dlouho jsi u toho vůbec vydržel?
Ahoj, tak ten úplně první, pouze teoretický, kontakt se subkulturami se odehrál v září roku 1986, když jsem se v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí, který odebírali rodiče, dočetl v článku Holohlavci, to jsou, pane, chlapci o strašidelném neonacistickém hnutí skinheads. Vládnul tady komunismus, perestrojka byla stále daleko, a tak všechny nonkonformní mládežnické trendy ze Západu vládnoucí režim veřejnosti prezentoval jako patologické jevy, které je třeba potlačovat a upozorňovat na jejich zhoubný vliv. A dlužno dodat, že ti naziskins z uvedeného článku mu v tom ohledu posloužili přímo ukázkově, protože mě opravdu vyděsili. Bylo to pro mě zároveň první setkání se slovem skinheads, které jsem ani neuměl správně vyslovit, anžto jsem tehdy ještě vůbec nevládnul angličtinou.
První fyzický subkulturní kontakt pak přišel na podzim roku 1987, kdy mě moji liberální rodiče pustili mezi slávistické fotbalové vlajkonoše. Mezi nimi jsem přičuchnul k metalu a také jsem v jejich prostředí poprvé naživo viděl pražské pankáče. Metal mě zanedlouho dost pohltil, sháněl jsem jako tisíce dalších vrstevníků v republice nášivky, placky, pyramidy, kazety a elpíčka. Od kapel typu Kiss, Def Leppard a Citron, přes Metallicu a Testament jsem se na přelomu let 1988/1989 dostal ke crossoveru typu S.O.D., M.O.D. a D.R.I., jenž předznamenal můj porevoluční zájem o hardcore a skateboarding.
Po revoluci jsem na podzim roku 1990 koketoval díky vlivu první desky Orlíku se skinheadstvím, stal se ze mě takový jakýsi kvaziskinhead v černém bomberu, nosil jsem oiku, prestiže, kostkovanou košili a na krku řetízek s patronou. Do žádné skinheadské party jsem ale nepatřil, a to jednak kvůli nízkému věku a potom taky proto, že jsem na závodní úrovni plaval za Slavii Praha a neměl moc volného času. Velký vliv na mě měla také kompilace Epidemie, to bylo moje první seznámení se s ryzím hardcore a to mě také značně posunulo v mých tehdejších postojích a názorech.
Skinheads se mi následně zhnusili po zážitku z koncertu kapel Franta Jetel a Tři sestry, který se odehrál v Lucerně v březnu 1991. Těsně před ním jsem na Václaváku viděl, jak bijí u metra pankáče, během něj jsem pak zblízka poznal, co to bylo za primitivy a totální vypatlance, kteří chtějí jen ničit a napadat. Ten koncert byl rovněž zajímavý v tom, že v naší třídě nastartoval vlnu punku, protože skoro všichni spolužáci, kteří na něj se mnou šli, se druhý den objevili s vyholenými číry a zanedlouho se chytli různých punkových part. Někdo kopýtkovců, někdo somráckých pankáčů, kteří neměli daleko k drogám. Mě punk tolik neoslovoval, i když jsem měl před revolucí kazety s P.S. a Visacím zámkem a taky se mi hrozně líbila deska od Plexis Půlnoční rebel, která ale tím ryzím reprezentantem punku úplně nebyla.
Byť jsem nebyl ani ortodoxní skinhead ani pankáč, a už vůbec mě nelákala krajní levicová scéna, tak jsem si o dění v těchto komunitách udržoval celkem dobrý přehled. Bydlel jsem v centru Prahy a chodil do videoherny v Jungmannově ulici, kde se scházeli všichni vrstevníci z okolí, včetně mých punkových spolužáků, kteří si mezitím založili vlastní band s názvem Nevidim důvod. Účastnili se prvních velkých demonstrací a šířili do světa zkazky o nejhorších pražských skinheadech, což byli svého času hlavně bratři Procházkové a člověk s podivným (snad) jménem Orsi. O něm kolovala třeba historka, že o něj v metru anarchisté přerazili basebalku a vystříkali ho kasrem, aniž by to na něj mělo nějaký účinek. Kromě těchto jmen se pak ještě často mluvilo o lidech jako Bořík, Zimmermann, Břitva, Kufr, Cvrček nebo třeba o skinheadovi jménem Novotný, který prý na demonstrace chodil s německou helmou na hlavě. Do toho všeho pak byly vmíchány různé zkazky, mnohdy hraničící s městskými legendami. V té době nebyl internet, sítě ani mobily, ty historky proto nešly nijak ověřit a žily si svým životem. Pamatuju tak třeba, jak se šířily zvěsti o redskinech, kteří celí v rudém napadají ty skiny v zelených bomberech, nebo o satanistech, kteří údajně žili podle pravidla, které jim nakazovalo spáchat každý den nějaký špatný skutek, a tak prý chodili na blind do baráků, které se tehdy ještě nezamykaly, zazvonili a tomu, kdo otevřel, zlomili pálkou ruku.
V roce 1992 jsem se díky neutuchajícímu zájmu o crossover a hardcore a taky rockotékám Pepy Sedloně v klubu 007 dostal ke skateboardingu. Na prkně jsem se sice snažil jezdit už za komunistů, tohle ale bylo o něčem úplně jiném. Zpočátku jsme jezdili jenom s nerozlučným kamarádem Ondrou B., s kterým jsme předtím od dětství závodně plavali. V roce 1993 se pak za tehdejším obchodním domem Máj etablovala veliká skupina skejťáků, složená z partiček z různých koutů Prahy. Byli tam kluci z centra města, Čimic, Ďáblic, Řep, Vinohrad i Žižkova. Namátkou tak jen v krátkosti a po třiceti letech připomenu a na dálku pozdravím Tryskáče, Datla, zrzavého Radka "Bad Religiona", Kuldu, Kikala, Můru, Fánu, Špíťu, Alwayse, Saka, Béču, Jardu Pošíka, Pinďu, Erika, Mentála, Bazala, Patrika A., Pazderu, Honzu Výtaháře, Bruna Ližprdele, Pepu Krčílka, malýho Peťana, Pikolíka, Vostatka, Beana, Gappu, Zdendu Matějku, Miloše Hozáka a spoustu dalších. S těmito lidmi jsme jezdili buď u zmíněného Máje, nebo na Nové scéně, případně u Merkurie. Byly to naprosto skvělé časy, chodili jsme každý víkend na Sedmičku a jezdili hromadné večerní a noční streety.
Někdy v tom období nás ale začali pravidelně napadat skinheadi. Nebyla to stará garda, ale spíš mladší druhá vlna, která se nějak objevila po roce 1992, když už odezněla ta původní skinheadská mánie vyvolaná Orlíkem. Přepadávali nás hlavně na Nové scéně a my bohužel zběsile utíkali. Jednou se nás dokonce sešlo dvaatřicet, čekali jsme na ně a mysleli si, že si na takový počet netroufnou. Omyl.Přišlo jich sice jen asi osm, totálně nás ale rozprášili. Ještě dnes vidím bílé podkolenky sprintujícího kamaráda Honzy, kterému se přezdívalo pro jeho skinheadskou minulost Fašoun (to je docela ironie, viď?) jak zdrhá, seč mu síly stačí, ačkoliv se ještě před chvílí kasal, jak se těm skinům postaví. Já jsem taky utíkal, ale v duchu jsem se strašně styděl. A někde tady lze hledat prvopočátek mého rozhodnutí se nějak těm hovadům postavit. Vedle skejtování jsem proto začal cvičit a víc si všímat dění okolo sebe. Na Sedmičce jsem přitom vídával Tačuda, Borovičku, Vitmánka a další, kteří měli skinheadskou image a říkalo se o nich, že se snad k těm SHARP hlásí. A pak jsem tam takhle jednou v létě seděl na schodech, když přišel týpek v bílém tričku s úzkými červenými kšandami a brebentil a brebentil. Huba mu naplno jela a strašně nadával na nácky. To bylo moje první setkání s Vláďou Červeným, ale že je to on, to jsem v tom momentu netušil.
V letech 93-94 jsem se současně naplno pohroužil do hardcore. Chodil jsem na Sedmičku a do Roxy na koncerty, které pořádal Robert Vlček, k němuž jsme si chodili domů do Zemědělské ulice pro muziku. Hardcore právě zažíval veliký boom, koncerty byly narvané k prasknutí, byla na nich skvělá atmosféra. Díky tomu všemu a fanzinům, které se na koncertech daly koupit, jsem se dostal ke směru straight edge a snažil se ho naplňovat. Současně s tím se mně na jednom z těch koncertů dostal do ruky fanzin Bulldog. Byl jsem z toho docela paf a dost mě to zaujalo, protože v té době už naplno běžel celorepublikový rozmach naziskins a nějací antifašističtí skins byli naprostou raritou. Na koncertě se mnou přitom byl jistý Pavel K. z Jižního Města, který mně řekl, že zná kluka, který ten časopis vydává. Jmenuje se prý Vláďa Červený, měl někde při rvačce zbít samotného Landu a má prý takovou sílu, že přetrhne strunu od kytary. Na mě tyhle pohádky udělaly velký dojem, netuše že jde o toho upovídaného chlapíka, kterého jsem rok předtím potkal na schodech Sedmičky.
Celé moje SHARP skinheadství se pak odehrávalo v takových sinusoidách. Jak už jsem řekl, začátek byl fajn, ta původní parta nás perfektně přijala. To byli kluci jako Pája Šmíd, Peťa Karmazín, Ondra Rákosník a hlavně Vision, který bydlel kousek ode mě na Pavláku a od začátku jsme si dost sedli, možná právě proto, že předtím taky skejtoval. Do toho samozřejmě Vláďa, Standa, Koza, Venca Hála, Buqi a mladý Kořínek. Pak přišli bráchové Jenda a Jirka Č., což byli taky prima kluci a dobří kamarádi. V Propasti se toho času navíc scházeli i skvělí neskinheadi – Námořník, Pat, Šípek, Kanibal, Tajnej, Smrček, Kuba Mračno, Hanz P., Konča, Bivoj a mnoho dalších dobrých lidí. Bylo nám všem pospolu strašně dobře a táhli jsme za jeden provaz. To, že stojíme proti náckům, nás silně tmelilo, to byla nezapomenutelná a hlavně neopakovatelná doba, kterou bych přál zažít všem těm, kteří se na scéně objevili až později.
Pak ovšem následovalo období, kdy mě to všechno začalo hrozně srát. Pořád se řešily ty samé věci. Náckové, móda, koncerty, kde kdo koho zbil a podobně důležité věci. Jak má člověk chodit ustrojen, ostříhán, co skinheads nosí a co je jim naopak zapovězeno na sebe obléct. Přišel jsem třeba v tričku Warzone a Standa V. mi říká „ty vole, ty posloucháš hardcore, jsi divnej, ne?!“ Ta pomyslná kazajka mě dusila do té míry, že jsem někdy ve druhé půlce roku 1996 přestal do Propasti na čas úplně chodit. Zjednodušil mi to přitom fakt, že jsem se přesunul do Brna, abych tam studoval VŠ. Jak jsem ale záhy zjistil, vlezlo mi to už všechno pod kůži tak, že jsem z toho nemohl na písknutí vyskočit. Alespoň tedy zatím. Roli v tom možná sehrála i skutečnost, že jsem na VŠ potkával naprosto příšerné yuppíky v košilích a kravatách, kteří už se viděli v kancelářích ve zlatě a s miliony po kapsách. Ti mě znechutili tak, že jsem se po krátké odmlce do Propasti vrátil a do skinheadství se tentokrát vrhnul střemhlav a na plné pecky. Hlavu jsem si nechal od Tomáše K. vyholit úplně na kost, pořídil si vysoké vínové getagripy a vyrobil si byznysky a takhle oháknutý jsem se pohyboval venku na ulici, lidi na mě zírali a mně to svým způsobem dělalo dobře, hlavně když jsem šokoval spolužáky z VŠ, tentokrát už v Praze, kam se mi podařilo ve druhém semestru přestoupit.
Poté přišla fáze, kdy jsem se občas choval jako dobytek. Několikrát jsem se ožral tak, že jsem třeba v Roxy prošel prosklenými dveřmi a pořezal si ruce, rozkopával jsem venku popelnice, vyřvával po tramvajích a dělal další vylomeniny. Opakovaně jsem měl taky dost namále a kupodivu to nikdy nebylo kvůli náckům. Dostal jsem se tak třeba do konfliktu s Ukrajinci na rozjezdech tramvaje na Národní, potom s cikány, kteří mě považovali za nácka a taky jsem díky plynovce taktak ustál setkání s fanoušky Plzně v tramvaji, do níž znenadání nastoupili v Jindřišské ulici, když jsem jel na noční šichtu do Roxy, kde jsem se onehdy střídal na dveřích s mladým Kořínkem a později tam se mnou dělali ještě další lidi z Propasti. V té době už se téměř nikdo z té naší grupy, která si říkala Bulldog Boot Boys, nehlásil otevřeně k SHARP. Jediný, kdo v tom nepolevoval, byl Pája Šmíd, který, pokud se nemýlím, tu linii jede dodnes. Převládla definitivně idea apolitického skinheadství a postoje "proti všem". Přišli mezi nás noví lidé, kteří to přeháněli a jejich excesy už byly dost často za hranou. Celé se to postupem času začalo ubírat směrem, který zaváněl těžkým průserem. Napadání běžných lidí a tzv. hippies na ulici, výtržnictví, dělání samoúčelného bordelu, alkoholové eskapády. Navíc jsme si znepřátelili spoustu lidí ze scény, s kterými jsme dřív bez problému vycházeli. A nakonec to nejpodstatnější – začali jsme si vadit mezi sebou navzájem, alespoň tedy vybraní jedinci. Přišly první vnitřní konflikty, pomluvy, posměšky, a ve finále úplný rozkol a rozpad, k němuž došlo na sklonku roku 1998.
Ve mně už předtím nějakou dobu klíčilo rozhodnutí dát tomu všemu navždy sbohem. Byly okamžiky, kdy jsme třeba někam společně jeli a já už se k těm lidem ani nechtěl hlásit. Několikrát jsem se taky v příhodné chvíli vypařil, bez jediného slova rozloučení. Skinheadství v této podobě strašně zburanštělo, stalo se z něj klišé, které mě unavovalo a současně s tím jsem si začal uvědomovat, jak moc mi vadí, že na mě venku furt lidi koukají a někteří se mnou chtějí vyvolat konflikt. Bylo mi jednadvacet let, netvrdím, že jsem bůhvíjak zmoudřel a dozrál, ale dál už jsem takto prostě nemohl. Nebavilo mě chlastat, nebavila mě už ta hudba, nechtěl jsem pořád dokola poslouchat ty samé kecy. Nechtěl jsem ani zbytek života strávit v nějaké škatuli, která by se jen omezovala na parties, kérky, koncerty a setkávání se stále stejnou sortou lidí. Musel jsem zkrátka pryč. Takže sečteno podtrženo, taková byla v kostce moje subkulturní cesta. Trvala prakticky přesně deset let a byla orámována magickými osmičkami. Někdo ji možná posoudí jako pozérství a převlékání kabátů, ale tak to zkrátka bylo. I přes ten ne úplně veselý konec to pro mě ale nakonec byla cenná životní zkušenost, potkal jsem opravdu veliké množství různých a inspirujících lidí a pár věcí z oněch dob bych si klidně a bez většího váhání zopakoval.
Nelákalo. Zaprvé už jsem měl všech subkulturních přihrádek po krk, zadruhé HC scéna v těch letech docela stagnovala, alespoň tedy z mého pohledu. Pokud jde konkrétně o kapely, které zmiňuješ, tak Warzone bohužel skončili s úmrtím Raybeeze v roce 1997, Agnostic Front i Madball pak konvertovali do něčeho, co pro mě přestalo být atraktivní. Ale možná se nakonec nezměnily ty scény a kapely, jako jsem se spíš změnil já sám. Najednou jsem všechno viděl jinýma očima. Pouhé oblékání se, tetování a poslouchání hudby, abych se odlišil od zbytku společnosti, mně připadalo malicherné a přízemní. Setkával jsem se s lidmi z "běžné a šedivé" populace, kterými jsem dříve opovrhoval a nepříjemně zjišťoval, že jsem za nimi v mnoha věcech pozadu a celkově krním. Uvědomil jsem si, jaké mají znalosti a životní zkušenosti a jak silně utěsněná a zapouzdřená byla ta bublina, v níž jsem se spoustu let předtím pohyboval. Samozřejmě že dnes už to vidím zase trochu jinak, protože i v subkulturách byli a jsou velice schopní a inteligentní lidé, od nichž se můžeš mnoho dozvědět, ale tehdejší stupeň mojí otrávenosti byl tak vysoký, že jsem si řekl "dost".
Pokud pak šlo o nějaký boj s nácky, zcela otevřeně říkám, že už se mi vůbec nechtělo vlítnout někam do hospody, někoho v ní něčím vzít po hlavě, pak se zdekovat a klepat se, jestli a kdy si pro mě přijdou policajti. Byl jsem svědkem toho, jak moc člověku dokáže život poznamenat a znepříjemnit trestní stíhání a soudy a touto cestou jsem jít opravdu nechtěl, přičemž je mi vcelku jedno, pokud to někdo označí za defétismus nebo rovnou za zbabělost. Ta obsese nácky a paranoia, že jsou všude kolem, to bylo navíc něco jako těžká koule u nohy. Člověk se s ní několik let vláčel ve skálopevném přesvědčení, že je to jeho úděl, že koná dobro a že někde na konci tunelu bude světlo v podobě vítězství a jejich definitivního zašlapání. Ve skutečnosti ta koule ale člověka čím dál víc stahovala, unavovala a opotřebovávala, až přišel moment, kdy bylo třeba ji od sebe odseknout, aby se nezbláznil a mohl pokračovat v chůzi, tentokrát už smysluplněji a užitečněji. Řekl jsem si, ať si s těmi dementy poradí policie a justice, které to mají v popisu práce a kterým se nakonec podařilo tu aktivní neonazi scénu o pár let později opravdu prakticky úplně rozbít.
Můj odchod se neodehrál ze dne na den, byť jsem si myslel, že se jen prostě rychle vypařím a nic z toho mi nebude chybět. Táhlo se to plus mínus pět až šest měsíců. Omezil jsem Propast, která stejně pomalu končila, protože v prosinci roku 1998 ji Šroub prodal Buggymu z Letňan a její původní kouzlo a atmosféra se nezastavitelně vytrácely. Narostly mně vlasy, ale oblečení jsem nosil dál, protože jiné jsem neměl a na nákup civilního mně chyběly peníze. Dál jsem se vídal s některými kluky, ale bylo to spíš už sporadicky.
Zabalit to nadobro ale nakonec vůbec nebylo tak snadné. Ta vazba a kamarádství byly moc silné, přervat to na jeden pokus prostě nešlo, ať už jsem se snažil sebevíc. Ne nadarmo třeba v Německu existují několikaleté programy pro ty, kteří chtějí vystoupit z ultrapravicové scény. Prostě ať chceš, nebo nechceš, jsi už tou danou subkulturou silně chycený, obzvlášť pohybuješ-li se v ní roky. Máš v ní kamarády, zázemí a někdy ti dokonce supluje rodinu. Takže to nějaký čas trvalo a necítil jsem se přitom úplně dobře. Moje rozhodnutí definitivně skončit ale nakonec už nic nezvrátilo a postupně jsem zmizel. A musím upřímně říct, že ve finále jsem za to byl rád, protože se dostavil pocit velké úlevy, svobody a nesvázanosti.
Na koncerty jsem pak už nechodil, resp. tedy ne na ty skinheadské. Na hardcore jen občas – Gorilla Biscuits, Agnostic Front, Slapshot a tím to končilo, byl jsem tím vším už přesycený. Krom toho jsem pracoval čtyři roky u jedné pořadatelské služby a viděl tak týden co týden koncerty a taneční party, až se mi z toho točila hlava. Takže ve volném času jsem byl nakonec vděčný za ticho a možnost být někde mimo velké skrumáže lidí. Jinak vybranou muziku poslouchám dodnes, mám v telefonu různé výběry – ska, oi, hardcore. Ale vypisovat to nebudu, protože je toho strašně moc, stejně jako jiných žánrů, třeba 60. léta, progresivní rock, thrash metal, vážná hudba, elektronika, taneční hudba, nebo třeba synthpop a italské disco. Každopádně už asi i trochu dědkovatím, protože si to všechno pouštím čím dál méně a už vůbec ne na plné koule jako kdysi. Úlevu mi přináší spíš ticho.
A kdybych měl možnost si z toho všeho něco zopakovat? Nevím. Z těch SHARP časů asi jen pár vybraných momentů, i když začátky v Propasti byly moc fajn, jak už jsem zmínil. Možná bych chtěl spíš na pár podzimních měsíců vrátit magický rok 1993 a to naše skejtování. Praha po večerech tajemně svítila, nebyla ještě tolik zasažena komercí a šíleným globálním turismem, bylo v ní o zhruba 200-300 tisíc lidí méně, čtvrtě plné starousedlíků, a sálalo z ní neuvěřitelně silné kouzlo ulice, ale ne nějaké subkulturní, jako spíš takové mysticky záhadné, objevitelské a stínadelsky foglarovské. A člověka táhlo neskutečnou silou ven, hlavně po setmění. Z přítmí se vynořovali stále noví a neznámí lidé, vznikala nová kamarádství, objevovaly se kluby. A taky se snadno seznamovalo, člověk šel někam na party nebo koncert a po něm už se držel za ruku nějaké té sýkorky (haha). Proto dnes čtyřikrát do roka chodím na Sedmičku na obnovené retro večery Pepíka Sedloně, tam mám možnost si tu atmosféru společně s dalšími pamětníky alespoň na malý okamžik navodit a nostalgicky zavzpomínat.
Máš z té doby doma pořád nějaké relikty v podobě nášivek, placek, starého bombera, CDs a kazet? Nebo toto vše zmizelo s 90. roky? A co hadry, uchoval sis alespoň určité prvky toho stylu?
Měl jsem roky schované nášivky BBB a Rangerskins (to byla taková mezinárodní skinheadská cestovatelská organizace), které jsem nedávno věnoval Mirovi Michelovi do jeho archívu. A někde ve skříni v druhém bytě se válí CD Warzone, The Abused, Agnostic Front, Rejuvenate a dalších kapel. A taky jsem při debordelizaci objevil kazetu s demem od Protestu. Toť vše. Co se týče oblečení, tak ano, mám rád věci od Alphy a bundy ve stylu bombera. Bomber byl naše generační uniforma, když si ho člověk obleče, je to pořád takový zvláštní pocit. Zato těžké boty bych si už neobul, připadal bych si v nich trochu jako blb (haha).
Myšlenka o tom všem něco napsat mě poprvé napadla už v létě roku 1998, když jsem pracoval s Vláďou Červeným v Baumaxu na Chodově. Tehdy to bylo ale spíš jen prázdné plácnutí do vody, náhlý nápad, od jehož realizace ve finále sešlo. Neměl jsem zkušenosti s psaním, ani představu o konceptu takové knihy, navíc mně chyběla spousta doplňujících informací, protože internet byl ještě v plenkách a nějaký papírový archiv, do něhož by se dalo zajít, neexistoval. Hlavně jsem ale neměl potřebný nadhled a odstup, který by mně umožnil vše hodnotit a popsat bez emocí a pokud možno objektivně.
Ten správný čas nastal až v roce 2021, tj. po předlouhých třiadvaceti letech. Vrátil jsem se po téměř čtyřech letech ze zahraničí přímo do kovidového blázince a v karanténách a izolacích přemýšlel co dělat, abych se nezbláznil. Když mě při tom rozjímání poprvé napadlo dát knihu konečně dohromady, trochu se mi rozbušilo srdce. Došlo mně, že se budu muset vrátit v čase někam, kam se mi úplně dvakrát nechtělo. Začal jsem proto jen tak nazdařbůh psát s tím, že se nechám neviditelnou múzou vést a někde se jednou zastavím. A buď budu mazat nebo pokračovat dál. No, nakonec se to povedlo dotáhnout až do vítězného konce.
Vávrovu knihu "Těžký boty to vyřešej hned" jsem si koupil prakticky hned poté, co se objevila v obchodech. Přečetl jsem ji jedním dechem při dlouhém letu na Dálný východ a musím chtě nechtě konstatovat, že se mu povedla. Vybrané pasáže mě vrátily na přelom roku 1990/1991 a já to neuvěřitelně zvláštní a silné období, kdy jsem byl v podstatě sám jakýmsi orlíkovským rádoby skinheadem, na moment znovu prožil. Vím, že se to asi čtenářům rozhovoru nebude líbit, ale musím říct, že ta kniha pro mě byla přínosem. Třeba pasáž o tom koncertě Tří sester v Lucerně, na němž jsem tehdy v tom březnu 91 byl a vůbec přitom nevěděl, že se krátce před ním brutálně servali Faltýnek s mladým Procházkou. Stejně tak mě zajímalo, jak to vlastně s těmi Procházky nebo s Orsim bylo. Víš, tohle se těžko vysvětluje někomu, kdo tu dobu v daném prostředí nezažil. Tihleti bijci byli svého času postrachem Prahy, kolovaly o nich fámy, skoro všichni z nich srali Maggi v kostkách a já se chtěl po letech strašně dozvědět, co to vlastně bylo za lidi, odkud se vzali a proč se hlásili ke skinheads. No a nakonec jsem také našel odpověď na základní otázku – kdo byl v Praze tím úplně prvním skinheadem. Proto jsem si knihu koupil.
Současně ale musím na druhou stranu dodat, že Filip nezklamal, pokud jde o nějakou sebereflexi, nebo alespoň náznak kritiky toho, co tihle lidi tenkrát vyváděli. Devótně je dodnes obdivuje, souhlasí s nimi, vyjadřuje se o nich skoro jako o hrdinech, přitom dělali pěkné prasárny a chovali se jako dobytek. Například příhoda o skalpování Vietnamce, to je opravdu k zblití a lze jen litovat, že si je někde vietnamská mafie potom nenašla a neprovedla jim na oplátku ještě něco horšího. Plně by si to totiž zasloužili.
Každopádně ta kniha pro mě inspirací nebyla a rovněž je potřeba si říct, že můj počin vůči ní není ani žádnou protiváhou, jak si někteří lidé myslí, a to z jednoho prostého důvodu. Vávra totiž popsal z větší části jiný časový úsek, než kterému se věnuji já. Zaměřil se na historii prvních českých (spíš pražských) skins od roku 1986 až do roku 1992, kdy se rozplynula první obrovská organická vlna skinheads vyvolaná Orlíkem a Braníkem. Nástup kovaných organizovaných neonacistů, kvůli nimž jsem se přihlásil k SHARP a stal se členem BBB, přišel až o rok či dva později. Časově se tak v obou knihách překrýváme maximálně v letech 1990–1992, přičemž největším paradoxem je, že jsme krátce na přelomu let 90/91 velmi pravděpodobně oba stáli jako sympatizanti tehdejších skinheads na stejné straně.
Pokud ovšem na obě knihy bude nahlíženo ryze z hlediska osob pisatelů a jejich názorů, tak pak ano, stojíme proti sobě. Filip Vávra pro nás byl v devadesátkách arcinepřítel, reprezentoval po ideologické stránce to nejhorší, co si lze představit. Fanaticky hlásal otevřený německý nacismus, byl zde jeho hlavní hlásnou troubou a každého, kdo byl proti, nálepkoval jako levičáka, až jsme si mnohokrát říkali, že to snad nemůže myslet vážně a musel se dočista zbláznit. A tím se dostávám k dalšímu paradoxu – nejenom já, ale ani většina BBB ke krajní levici nikdy nepatřila. Já osobně jsem spíš "střeďák", jak s oblibou říkám, dnes už s občasným příklonem ke konzervativní pravici. I v pozici takzvaně "obyčejného občana" bez subkulturního zařazení pro mě ovšem Vávra zůstává názorově naprosto nepřijatelný.
V knize máš celkově 17 rozhovorů s různými lidmi, někteří z nich jsou ve scéně stále nějakým způsobem aktivní, někteří už dávno ne. Jak se ti sháněly kontakty na všechny ty osobnosti, hlavně na ty, které už se ve scéně dávno nepohybují? Nepředpokládám, že bys byl se všemi v kontaktu od 90. let, nebo se přece jenom mýlím?
S bývalými členy BBB to zase takový problém nebyl. S Vláďou jsem v dlouholetém, někdy sporadickém, jindy frekventovanějším kontaktu, to samé se dá říct o Buquim a Vencovi Hálovi. Tomáše Koberu jsem naproti tomu viděl po dlouhých 22 letech a bylo to až skoro dojemné setkání. Martina S. jsem kontaktoval přes e-mail na stránkách jeho gymu. Na ostatní lidi jsem se dostal zprostředkovaně přes další osoby. Nejtěžší bylo se pídit po bývalých redskins a trpělivě počkat jsem si také musel na modrého bombera. Naopak velice mile mě překvapil Šroub, o něm jsem si totiž myslel, že nás za to všechno musel těžce nesnášet. Pozval mě k sobě na Vysočinu, pohostil mě a dobře jsme si popovídali. Výborný byl také bývalý ligař Hugo. Ačkoliv jsme se neznali, přijel do Prahy, s sebou přivezl v koši spoustu materiálu a byl rovněž neuvěřitelně vstřícný a ochotný si o všem popovídat.
Redskins mě tehdy přitahovali právě pro tu svou "exotiku". Jak už jsem řekl, zkraje devadesátek o nich v Praze kolovaly četné fámy. Z masy skinheads v zelených bomberech šel strach, všichni se jich báli, a tak představa, že oni sami se bojí jiných skinů, kteří jsou celí v rudém, byla silně vzrušující a podněcovala fantazii, což se pak bohatě odrazilo právě v těch historkách. A vše bylo navrch umocněno tím, že je někde pohromadě viděl jen málokdo.
Mně se pouze poštěstilo potkat jakéhosi Reného. Do zmíněné videoherny v Jungmannově ulici přišel na jaře 1991 po demonstraci na Střeleckém ostrově (nebo Žofíně, přesně si už nevzpomenu). Měl na sobě černého bombera a na něm placku s červenou hvězdou. Říkal, že je redskin, furt se kolem sebe ohlížel, opakoval, že po něm jdou a chystal se tu placku sundat. Kdo to ve skutečnosti byl, to jsem se nedozvěděl, nikdy jsem ho už potom neviděl a nevzpomenul si na něj ani nikdo ze zpovídaných v mojí knize.
S redskins jsem se nesetkal ani o čtyři pět let později, když už jsem se motal okolo SHARP. Znali jsme Křupana, ale on stál zaprvé tehdy dost mimo nás a zadruhé to svoje redskinství prakticky nijak nedával najevo. Vlastně tím redskinem ani v pravém slova smyslu nebyl, jak ostatně sám přiznal v rozhovoru. Germána jsem znal pouze z doslechu a jistou dobu jsem za redskina považoval Míšu P., který v roce 1998 střílel v Kemptonu. On vypadal jako skinhead, byl ale spíš anarchosyndikalista, než vyloženě redskin. Pokud si dobře pamatuju, tak otevřeně se k RASH tehdy hlásil pouze jeden člověk – jistý Axel, dnes blízký kamarád Vládi Červeného. Jinak, jak odhaluje moje kniha, redskins byli na počátku devadesátých let spíš městským mýtem. Existovali sice, ale byli rozdrobeni do několika skupinek a mnohdy se jednalo jen o takový módní výstřelek, kterého se na čas chytli lidé z punkové a anarchistické komunity a zakrátko je přešel. I tak si ovšem zasluhují pozornost a zároveň obdiv, protože obléct si tehdy vínového bombera a odvážit se vystoupit proti těm mainstreamovým skinheads chtělo velké koule. Nezapomeň, že se jich tehdy báli i policajti.
Ptáš-li se na dohledání bývalých redskins, tak to bylo, jak už jsem nakousnul, docela výzvou. Tušil jsem pouze, že by někdo ze scény mohl mít na někoho z nich nějaký kontakt. Ale jestli se se mnou budou chtít bývalí redskins po tolika letech o těchto věcech bavit, to bylo s velkým otazníkem. Moc jsem stál o Tačuda, bohužel jsem se ho nedopátral. Míša P., na kterého jsem velmi sázel, mě zdvořile odmítnul. Subkultury jsou pro něj třináctou komnatou a současně definitivně uzavřenou kapitolou, k níž se nechce vracet. Naopak na Křupana sehnat kontakt nebyl větší problém, protože jeho dávná bývalá partnerka dnes žije s jedním mým dobrým kamarádem. S Germánem mě zkontaktoval bývalý SHARP skin Honza P. z Liberce, s kterým je v knize také rozhovor. No a s Markem Z. mi pro změnu setkání zprostředkoval další zpovídaný bývalý SHARP skin Venca Hála, který je s ním dlouholetý kamarád. Takže se to nakonec tak nějak povedlo.
Příběh Michala P. jsem popsal v knize v kapitole, která pojednává o roku 1998 tj. o posledním roce, v němž ještě v plném počtu fungovali BBB. Michal byl anarchosyndikalista a ve své době platil společně se svým bráchou za radikálního odpůrce nácků. Měl skinheadskou image, kdybys ho neznal, asi by sis ho paradoxně spletl právě s nějakým tím náckem. Nosil bombera, urbany, byl namakanej, velkej hrudník, strach nahánějící ksicht, prostě týpek, s kterým nemáš zájem se dostat jakkoliv do křížku. Už si nevzpomenu, kdy přesně v tom Kemptonu střílel, mám ale pocit, že to bylo někdy na podzim. Šel se tam bavit, protože měl rád hip hop. Když to bylo v nejlepším, přišlo tam několik nácků. Mezi nimi člověk s přezdívkou Taz, údajně výborný thai boxer. Michala samozřejmě okamžitě poznali a vyzvali ho, aby s nimi šel ven. On na nic nečekal, vyskočil na stůl a tasil pistoli ráže 6,35 mm, to je taková ta menší, co je určená pro ženy do kabelky. Vyzval je přitom, aby se na něj vykašlali, nebo že bude střílet. Taz ho ale neposlechnul a šel dál. Mám pocit, že Michal ještě vystřelil do stropu pro výstrahu, ale ani to Taze nezastavilo. Tak to do něj dvakrát pustil a pokud si dobře vzpomínám, tak ho snad trefil do trapézu a tricepsu. Maníka odvezli do Vinohrad, kde ho hned operovali a nakonec přežil. Michal putoval do vazby na Pankrác, dostal tehdejší dvěstědevatenáctku tzn. vraždu ve stádiu pokusu. Ve vazbě si prošel peklem, protože vážně onemocněl, navíc ho zřejmě schválně šoupli na celu s Placákem, což byl nácek, který ve stejném roce málem ubodal k smrti jednoho vojáka základní služby, shodou okolností mého kamaráda z centra Prahy (pozn. Michala D., což je rovněž zmíněno v mé knize). Na Michalovu podporu se pak ve Francii konala anarchosyndikalistická demonstrace, kvůli níž byl policií osočen z toho, že se věc pokouší zpolitizovat. Ve finále měl velké štěstí, protože soud jeho jednání posoudil jako nutnou obranu a zprostil ho obžaloby. Dnes už se subkulturami nechce mít nic společného, proto mi do knihy odmítl dát rozhovor. Jeho rozhodnutí jsem respektoval, zároveň toho ale docela dost lituji, protože je to člověk, který by mohl mnoho zajímavého říct, i třeba k těm zmíněným redskins, ke kterým tak nějak podle mě patřil.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....
Žádné komentáře:
Okomentovat