V květnu 2023 spatřila světlo světa v pořadí již třetí deska holandských Boss Capone, což je vedlejší projekt zpěváka The Upsessions. I Boss Capone se podobně jako The Upsessions, pohybují na poli early reggae & rocksteady a částečně i ska a v mnoha ohledech bych se nebál tvrdit , že si vedou mnohem lépe, než původní kapela. Poprvé o sobě dali vědět v roce 2013 deskou "Another 15 Dance Floor Crashers By Boss Capone", kde se objevil úspěšný hit "Rivers of Tears". Letos na jaře přišli s albem "Kings and Queens", na kterém se podíleli saxofonista Tommy Tornado, část samotných The Upsessions a na vokálech zpěvačka Patsy. Deska vyšla u holadského labelu Aggrobeat Records, nejen na vinylu ale poprvé i na kazetě. No a co můžete od této novinky očekávat? Celkem deset zářezů ve stylu early reggae s občasnými přechody ke tradičnímu ska, skvělé vokální výkony a nenáročné ale přesto fungující aranže. Album otevírá track "Everybody Carnival", který je klasickým early reggae ve stylu Boss Capone, následující songem "All You Need is Love" ve ska tempu, kde se přiznávám, že bych rozdíl oproti The Upsessions nepoznal. Třetím a podle mě jedním z nejzajímavějších songů je skvělé early reggae "Queen Of the World", podbarvené doprovodem smyčců. Hodně mi to připomíná legendární reggae hit "Young Gifted and Black" od dua Bob and Marcia, kde se použily podobné aranže a vůbec bych se nedivil, kdyby se i samotní Boss Capone nechali inspirovat právě touto, více jak padesát let starou peckou. U "Here Come The Train" se tempo o něco zpomalí, pořád zůstáváme u reggae, tentokrát ale mnohem pomalejšího a utahanějšího ražení, což platí i o následujícím tracku "Another Heartache". Z této letargie nás vytáhnou další trad. ska songy "I am the King" a "Kings & Queens", které sice nejsou kompozičně vůbec špatné ale na druhou stranu nepředstavují nic, z čeho bych se posadil na zadek, prostě nenadchnou ale ani neurazí. To ale rozhodně neplatí o následujícím songu "Oh Boy", kde se vokálů chopila Patsy a který, i když má do značné míry uspávací tempo, je zajímavě podbarven jednotlivými klávesovými motivy, které se objevují a zase mizí, stejně tak jako u doprovodné melodické kytary, nehledě na medový hlas samotné Patsy. Ostatně přesvědčit se můžete sami z jejich videa na youtube. Jednoduché ale přesto naprosto geniální! Blížíme se pomalu ke konci. Poslední třetinu alba vyplňují tracky "This Feeling of Love", "Play The Gamble" a "Voodoo", první dva opět kalsické early reggae alá Boss Capone, třetí z nich je hlavně zkouškou z jamajského přízvuku, na kterém si tady zpěvák Boudewijn Van Trigt a.k.a Boss Capone, dal opravdu záležet. Co závěrem? Upřímně řečeno debut "Another 15 Dance Floor Crashers By Boss Capone" je stále nepřekonán, ani druhá a ani tato deska se podle mě nedostala dál. Ani toto album mi totiž nepříjde nějakým způsobem výrazné, i když alespoň v podobě tracků "Queen Of the World" a "Oh Boy" se tu najdou dvě světlé vyjímky, které přece jenom trochu vykročily z řady. Jinak bych desku Kings and Queens hodnotil jako průměr, songy na ní nejsou špatné, cit pro early reggae vytříbený roky hraní je tu znát, jednotlivé songy jsou zahrané s maximální přesností ale na druhou stranu, nic výraznějšího tu necítím. Chybí mi tu určitá rozmanitost, která by jednotlivé tracky od sebe odlišovala, bohužel dost z nich jsou si podobné, jako vejce vejci. Za mě 7 z 10.
V hodně rozhovorech jak jste si asi už mohli všimnuout se ptám, jestli zpovídaní interpreti a kapely nemají pocit, že ta obecně vzatá scéna, do které zahrnuji vše, od ska, punku, oi!, hardcoru a reggae nezačíná ztrácet dech a stárnout, jestli jsme se zkrátka nedostali do doby, kdy subkultury zažívají svojí postupnou a pomalou klinickou smrt, protože vzešli z předinternetové éry, kde platili úplně jiná pravidla a vzorce, kterým prostě v dnešní době nedokáží čelit. Je vlastně totálním paradoxem, že v dnešní době, kdy i v našem domácím prostředí máme tři prdele koncertů každý týden, o čemž si mnozí v devadesátkách mohli nechat jen zdát, v celozápadním měřítku je neuvěřitelné množství kapel, festivalů, všech možných odstínů punku, oi!, hardcoru či ska & reggae, což vytváří dojem stále masového žánru, který přitahuje mládež už od 70. let ale přesto se nemůžu ubránit pocitu, že se z toho všeho stane za pár let subkultura "gerontů", protože ztratila tu zásadní esenci a to je přitažlivost pro mládež. Ano obecně vzato máme hodně kapel a i těch nových ale při bližším pohledu člověk zjistí, že jsou to opět jedni a ti samý lidé z určitého okruhu už zavedených kapel, kteří jsou ve věkové hranici kolem třiceti, někdy i více. Možná se mnou nebudete souhlasit a byl bych rád, když by mi někdo tento názor vyvrátil a ukázal, že to je jinak ale i přes všechno to množství kapel a koncertů, těm nejmladším je sotva kdy méně, než 26-27, pokud už je někdo mladší, je to opravdu jen vyjímka. Problém je v tom, že s přibývajícím věkem a lamající se třicítkou, člověku začne přibívat závazků a povinností, přijdou první děti a zcela logicky subkultura, koncerty a všechno s tím spojené jde stranou a není na tom nic špatně, je to prostě přirozený vývoj v etapě života každého z nás. Jenže za normálních okolností by tuto generaci nahrazovala nová mladší, která by řídnoucí davy doplňovala, tak jak to přirozeně fungovalo v předchozích desetiletích a tak se to celé udržovalo při životě, jenže to se (tedy alespoň v našem česko-slovenském) prostředí zhruba tak od roku 2015, kdy začínám pozorovat velkou věkovou stagnaci, ve vztahu lidí ve scéně, neděje. V konečném důsledku to znamená, že s postupem času bude lidí opět ubývat, protože s dalšími závazky se budou měnit priority. Už dnes se na koncertech potkávám více méně s jedněmi a těmi samými lidmi, prakticky už roky. A v podstatě od let 2005-2009, kdy si subkultury spojené s punkem, oi!, ska nebo hardcore užívali u nás svůj velký návrat, jsem už žádné podobné vzedmutí zájmu nezažil. A právě tyto roky byly zásadní i pro mě, protože v těchto letech mě to, coby deváťáka chystajícího se na střední (rok 2006), také oslovilo. Ale! Spočítejme si roky, právě teď pokud jsme tou poslední genercí, která do toho skočila v těch nultých letech i my se pomalu dostáváme do věku, kdy mnozí z nás začínají platit hypotéky, zakládat rodiny a tak přirozeně se mění i priority a především ubývá času. Vždyť je to v podstatě směšné, skinheadi, punkáči, HC a to vše, byli mládežnické subkultury, kdy těm nejstarším bylo mírně přes 25 a dnes je to přesně naopak, jasně v člověku, pokud nebyl jen pozér, který chtěl jen někam patřit a po dvou letech přesedlal na něco jiného, to asi do konce života někde hluboko v krvi zůstane a ten postoj se jen tak neobrousí ale představa, že ve 40-45, jste stále ten samý "výtržník" a "rebel", co o sobě dává vědět na tahu z koncertu nočním městem, v práci příjde mezi své kolegy s natuženou pilou a v křiváku s řetězy, nebo v bombru, vysokých botách a triku "Skinhead 69" (což pořád vyvoláva řadu debilních otázek a nutného únavného vysvětlování), je prostě úsměvná a snad až infantilní, byť chápu, že se dá volit i méně provokativní ohoz poplatný věku daného jedince.
Proč o tom ale mluvím, protože právě tím, že se z toho vytratí ta mladickost, kdy je toto zcela přirozené chování pro lidi na přelomu dvaceti let, vytratí se i to, co dělá tu subkulturu subkulturou, protože jediné co z toho zbyde (a při tomto vývoji, to je zcela logické), bude jen ta vizuální stránka a parta "starejch dědků", kteří se jednou za čas sejdou na koncertě, kde jim budou hrát stejně staří "dědci" a je jedno zda-li si za to dosadíte skinheady, punky, nebo hardcoristy, i když ten HC má možná stále trochu potenciál. V podstatě je to vidět i na festivalových koncertech, kdy se vše stále motá kolem velkých jmen kapel, které byli aktuální v 80. a 90. letech, nebo i mladších ale zavedených. Stačí se podívat na line-up některých festivalů (nejen v Čechách) a člověk má pocit, že jsme se zastavili v čase a nové kapely asi pravděpodobně nevznikají, což samozřejmě tak není, vznikají a není jich málo ale právě to, že se bude dávat prostor novým kapelám, novým jménům, je to, co požene tu scénu dál a ne se stále zasekávat na jasných "festivalových tahácích", které promoterům zajistí jistotu dostatečného množství návštěvníků. A když už byla předtím řeč o té vizuální stránce a obsahu, vlastně ono už to tak asi je, když člověk čte v různých publikacích, které zpětně reflektují devadesátky, kdy si tehdejší pamětníci, při porovnávání současného vývoje a tehdejších let většinou "stěžuji", že dnes je to jen o té slupce, kdežto pravý obsah je již dávno pryč, což podle mě ale např. opět neplatí u hardcoru, protože, ten nikdy nebyl o té slupce, jako spíš o obsahu. Na jednu stranu jim v něčem musím dát za pravdu, což se týká např. subkulturního antifašismu a tady chci podotknout, že nezpochybňuji antifašismus jako takový, naopak, jsme si vědom jeho nových forem a schovávání se mezi politickými stranami z pravého spektra a různé naoko konzervativní spolky a jeho potřebnost vůbec nezpochybňuji. Ale příjdou mi v době, kdy až na pár ojedinělých vyjímek, od roku 2010 fyzické střety s nácky prakticky vymizely, antifašistické deklarace, mávání vlajkou antify a vyřvávání hesel typu "Alerta! Alerta! Antifašista!", které jsou beztak podvědomě stále mířeny na nazi tupce z ulic, jako jakýsi pozůstatek z 90. let (možná dnes i na pivní vlastence z okruhu voličů SPD, kteří jsou spíš k smíchu). Vyřvávání těchto hesel jedinci, kteří se kolikrát ani subkulturně neidentifikují, mající 20 kg i s postelí a nácka neviděli ani z jedoucího vlaku, mi pak příjde jen jako mlácení prázdné slámy a boj proti imaginárnímu nepříteli, kterého nikdo nikdy neviděl. Stejně tak, jako u některých dnešních oi! kapel, které si stále, ať už na obalech, či v klipech, nebo různou jinou symbolikou, snaží udržet image drsných nekopromisních skinheadů (viz. Lion's Law), ale skutečnost je taková, že v reálu jde hlavně o dobré muzikanty, pouze s určitým dress codem. Nicméně tady se nechci někoho dotknout, protože je jasné pokud členům v kapele je mezi 35-40, že by byla blbost aby se chovali tak, jako ve 20 a taky jsem si vědom, že ne všude je situace stejně růžová, viz. Rusko v letech 2000-2010, kde se to formovalo v naprosto otřesných podmínkách, kdy 90. léta u nás v porovnání s jejich nultými, byla o něco "lehčí" verzí. Takže ano, možná v něčem pamětníci devadesátek mají pravdu, jenže jde o to, že ten obsah formovala především tehdejší doba a ta se naprosto radikálně změnila. Na druhou stranu ani nultá léta nebyla zase tak vyprázdněným a technologiemi pokřiveným obdobím, přece jenom sociální sítě přišli až koncem desetiletí a tak lidi ještě žili víc realitou a i míra nasilý na ulicích byla také větší (hlavně v 1. polovině nultých let), i když asi ne taková jako v 90. letech. Myslím si, že právě až roky 2010-2020 jsou ve vývoji západní civilizace v nějaké míře přelomové, nejen v tom politickém hledisku, kdy se zažitá schémata pravo-levého dělení začínají rozpadat a navzájem mezi sebou proplouvat, kdy se i z dobra může stát nenápadné zlo ale především se naprosto změnili schémata komunikace, protože internet a především sociální sítě (dle mého názoru do určité míry negativně), naprosto pohltili jednu generaci, která právě v těchto 20. letech láme svůj dvacátý rok života a mnozí sociologové o nich mluví jako o první digitální generaci, i když upřímně neměl by se jim dávat pocit nějaké vyjímečnosti, ba naopak. A právě tato generace vstoupila do světa, kde zvítězil ten nejodpornější kapitalistický individualismus ale paradoxně i s tím spojená dobrovolná ztráta soukromí skrze sociální sítě. Ti hloupější se chytili na vlnu neo-hip hopu (trapu), reprezentovanou povrchními idioty s pokérovaným ksichtem, zlatem v zubech, rozhazující bankovky a v klipech davající okázale na odiv svoje výdělky, vytvářející tak naprosto iluzorní obraz o tom, že vydělávat statisíce je přece tak jednoduché a pro každého, a že to z vás snad dělá i lepšího člověka. Pak je tu ta druhá část, která evidentně neztratila zájem o dění kolem (což vidím pozitivně) a angažuje se v otázkách ekologie a změny klimatu. Ale právě ten zmíněný individualismus je podle mě příčinou toho, proč se po roce 2010 zájem o subkultury začal rozpadat a ani projekty Vladimíra 518 a jeho "Kmeny" na tom nic nezměnily. Ono tak nejde o to, že by nikdo z dnešních mladých např. neposlouchal punk nebo nikdy nebyl na hardcoru ale nikdo z nich se nesnaží se do toho zapojovat, je to jen jeden z mnoha žánrů co poslouchají, nikdo z nich nechce nosit určitou uniformu a řadit se k nějakému "kmenu", i když evidentně, co pozoruji dle jejich oblékání, nechtějí ani zapadat do šedi ulice. Je to generace, která vyrostla v éře naprosté přehlcenosti informacemi a jejich snadné dostupnosti, kdy se na ně ze všech platforem hrnulo mrkay hud. žánrů, filmů, pseudo influencerů a podobných nesmyslů, pokřivujících vlastní sebehodnocení, jakými je např. taková naprostá zbytečnost, jakou je Instagram. A tak se vlastně není čemu divit, že neměli potřebu se v míře takového přebytku k něčemu uchytit a do toho se naplno ponořit, tak jako to bylo v nultých letech, kdy člověk přece jenom musel po těch downloadech i na tom internetu trochu více zapátrat, protože neexistovali žádné streamovací služby typu Spotify a nic na vás nidke na základě algoritmů samo od sebe nevyskočilo. Proto se domnívám, že pro ně nemají subkultury žádný význam, protože je ani v tom digitálním smogu nemohli zachytit. Jediná subkultura, která dnešní mládež ještě trochu oslovuje, jsou snad už jen hipsteři ale to možná jen díky tomu, že se to sem začalo dostávat po roce 2010. Nicméně téhle skupince opravdu moc nerozumím, nehledě na to, že jedinci takto oblečení by byli na tehdejších základkách a středních 17 let zpátky většinou terčem šikany :-D
Dobrá, takže asi jsme si dokázali odpovědět, proč vše okolo subkultur spojených s punkem, oi!, ska a hardcorem se dostává do éry postupného útlumu a nasazení pomyslných důchodcovských bačkor a zasednutí do křesla a nostalgického vzpomínání, které se už teď projevuje v množství knih vydaných v poslední době na toto téma (viz. "Kmeny 90", "Jsou to jen desky, kusy plastu", "Padáme i na tvou hlavu", "Dělej něco!", nebo "Pod jednou střechou"), nebo československým fanzine archivem, který je nepochybně skvělým nápadem a Mirovi za to skládám poklonu, protože přesně z důvodu pomalé stagnace subkultur, je potřeba to uchovávat a on touto aktivitou odvádí velice důležitou práci. Není ale právě tento fakt a to množství retrospektivních publikací a archivace subkulturních fragmentů, tím důkazem, že se naše domácí scéna, nebo spíš její vnitřní síla a schopnost se dál reprodukovat dostává pomalu ke svému konci? Není otázkou, zda-li se určité životní styly/subkultury nestanou v následujících letech 21. století kabátem, který bude přežívat na stále starších a starších jedincích, narozených koncem 20. století, kteří sebou ponesou jeho kulturní pozůstatky? Samozřejmě, že asi nikdo z nás se nevzdá muziky, která ho formovala už od puberty, navíc pokud se jí věnuje i jako muzikant, stále budeme chodit na koncerty a věnovat se kapelám ale pak už se nedá mluvit o punks, skins, rudies, HC kids jako o subkulturách mládeže, protože mezi ní už nikdo z nás patřit nebude, nebo už stejně dávno nepatří. V podstatě ten přerod je asi k vidění už teď, kdy je to spíš jen koníček životním stylem a určitým kulturním vkusem, byť pořád v tom samozřejmě vidím nějakou přidanou hodnotu a ne jen odlišení se oblékáním a muzikou. Spousta lidí z těchto subkultur jsou i ve vyšším věku pořád duší mladší, než zbytek šedého celospolečenského stáda, tvoří zajímavé věci, v mnoha společensko-politicko-sociálních otázkách jsou zásadovější a nekompromisnější, myšlenkově otevřenější, než ostatní a proto je mi mezi těmito lidmi dobře. Na druhou stranu, což určitě každý z nás poznal, na subkultury se také dokázalo přilepit spousta asociálních existencí, které si jen kompenzovali svojí životní či společenskou neschopnost, ale v celku si myslím, že to dokázalo zformovat spoutu skvělých lidí a hodně lidem ukázat cestu a v nějakém ohledu otevřít oči, v tom vidím obecně chápanou punkovo-HC-skinheadskou-ska subkulturu jako anti-systémový kulturní prvek. Co je cílem nebo důvodem "rebelie" např. takových hipsterů, nebo příznivců rapujících, ve ksichtě pokerovaných šašků se zlatými řetezy, opravdu netuším! Na druhou stranu pokud sleduji současnou Francii (a kdo patříte mezi pravidelné čtenáře, tak jste jistě poznali mojí zaujatost touto scénou), tam vidím, že se opět některé věci davají do pohybu. Vzniká mraky nových kapel a hudebně se u některých kapel začíná experimentovat a vzniká tak specifický sound, to samé Jihovýchodní Asie (hlavně Barma, Indonésie, Malajsie, Singapur), kde je stále možné na ulici potkat punkery ve věku kolem dvaceti. Čili možná budoucnost není ještě tak ztracená, jen se nám centra těchto žánrů přesunuli na druhý konec planety a najdou svůj domov ve třetím světě, kde bysme je v 90. letech v takové míře nečekali. Nicméně jak to dopadne v našem česko-slovenském písečku, nám ukáže toto desetiletí, možná, že nakonec můžeme být ještě i překvapeni.... Nebo "pravě, že vůbec" :-)
PS: Pokud se mnou nesouhlasíte, nebo to vidíte přece jenom trochu jinak, nebojte se napsat, rád na toto téma rozvedu nějakou polemiku a s radostí tady proti-názory i zveřejním!
V těchto dnech vychází v pořadí již čtvrté album amerických ska & rocksteady matadorů The Prizefighters. Toto šestičlenné kombo z Minneapolis o sobě dalo poprvé vědět v roce 2010 deskou "Follow My Sound" a v roce 2014 společným albem s jamajským veteránem a hráčem na harmoniku Charley Organairem, což bylo jen logickým vyústěním jejich předchozího backování dalším legendám jako např. Derrick Morgan, Stranger Cole, nebo duo Roy & Yvonne. Jejich letošní novinka nese název "Punch Up" a o její realizaci se postaral americký ska label Jump Up Records, který tento rok slaví 30 let na scéně. Nové album vychází ve dvou verzích, červené a žluté LP v celkovém nákladu 500 ks a samozřejmě klasicky také na CD. Novinku "Puch Up" můžete ochutnat v podobě videoklipu k pilotnímu singlu "Think and Pray" a nebo si jí poslechnout na jejich bandcamp profilu zde.
The Press patří k jedněm z nejstarších amerických oi! kapel, vznikli v New Yorku v roce 1984 a jako jedni z prvních se v polovině 80. let otevřeně přihlásili k SHARP. Je tak trochu paradoxem, že díky jejich setkání s Roddy Morenem při jeho návštěvě NYC se dostali, co se SHARP týče, tak trochu do stínu The Oppressed, když právě New York byl tím místem, kde to vše začalo. The Press ukončili svoje nejaktivnější období v roce 1994, kdy zahráli svůj poslední koncert na Lower East Side v klubu "The Gas Station", zpěvák a hlavní postava kapely André Schlesinger, později pokračoval ve svém solo projektu Maninblack. Kapela se v roce 2016, po smrti Adrého dala po 22 letech opět dohromady a postupně začala nahrávat, o čemž svědčí split EP s The Brass a EP "Torch" z roku 2018. Jejich kompletní diskografie (1984-1994) vyšla v roce 2007 u kanadského Insurgence Records. O tom, že The Press udělali do americké scény hodně hlubokou stopu svědčí i fakt, že jejich song "21 Guitar Salute" převzali např. Dropkick Murphys a baskičtí Hawking Thugs. Nejen o postojích a historii kapely ale i americké scény jako takové, jsem si povídal s kytaristou Chrisem a basákem Jimem.
Zdar, takže na začátek, můžeš prozradit co je nového u kapely, co máte s The Press v blízké době v plánu? V roce 2018 jste vydali u Insurgence a Oi! The Boat Records pár EPček, neplánujete po těch letech také plnohodnotnou desku?
Chris: Všichni členové The Press, ať už ti současní nebo minulý mají pracovní a rodinné závazky, ale v psaní nových songů budeme pokračovat dál a občas vyrazíme i na kratší tour. Vydání plnohodnotné desky se vůbec nevylučuje, uvídíme.
Jim: V tomto roce budeme hrát poprvé v Evropě (Anglie, Irsko a Francie). Jsem docela nadšený, protože jsem si už od začátku kapely, přál dotáhnout The Press do Evropy. Jak už říkal Chris, všichni máme mimo kapelu celkem hodně práce a rušný žiovt a také už nežijeme všichni ve stejném městě, takže zajistit aby všechno, co se kapely týče klapalo, je někdy docela problém. Ale všechny nás to naštěstí pořád baví, takže cílem do budoucna je víc koncertů tam, kde jsme nikdy předtím nehráli a makat na nové muzice.
Vaše první věc (splitko s The Radicts z roku 1989) vyšlo u Oi! Records, což byl label Roddyho Morena z The Oppressed, jak jste se dostali pod jeho křídla? Potkali jste se s Roddym v New Yorku, protože právě díky jeho návštěvě NYC, jak sám říkal, přitáhl myšlenku SHARP do Evropy? Mimochodem v tomto kontextu je zajímavé, že dnes jsou Oppressed pokládány za stěžejní SHARP symbol, přitom to vše začalo v New Yorku!
Chris: The Press byla první kapela, která na obal svojí desky dala SHARP logo. Roddy navštívil naší tehdejší crew v 80. letech a právě tady viděl zrod SHARP a tuto myšlenku vzal sebou do Británie. The Press jsou s Roddym v kontaktu už roky a nemůžeme se dočkat našich společných koncertů s The Oppressed a dalšími kapelami, co budou hrát na SHARP festivalu v Newportu ve Walesu a v Manchesteru letos v červenci.
Jim: První song, který kdy The Press vydali, se jmenoval "Just Another Warning" a vyšel u Moon Records na kompilačce NY BEAT. Roddy tuto kompilaci vydal v Evropě na svém tehdejším labelu Ska Records a díky tomu jsme s ním přišli poprvé do kontaktu. Na konci 80. let navštívil New York a když jsme se s Andrém dozvěděli, že je ve městě, tak jsme se s ním potkali na ska koncertě, na který se také chystal. Nakonec zůstal pár dní s Andrém a pak s kluky z The Radicts. No a jelikož jsme si padli do oka, tak souhlasil s vydáním společného punk & skins splitka.
The Press jsou také známí, jako jedna z prvních oi! kapel, která se otevřeně přihlásila k myšlence SHARP. Jak skinheadi v Americe vnímali SHARP, když se v polovině 80. let objevila tahle vyloženě antirasistická skinheadská iniciativa? Víte co tím myslím, v dnešní době je pro některé lidi SHARP jen jednou z dalších odnoží skinheadů, podobně jako jsou např. Trojan skins, oi! skinheadi, nebo redskins.... nehledě na to, že někde to má opravdu blízko k RASH. Jak to ale vypadalo v 80. letech? Vidíte nějaký rozdíl v tom, jak byl vnímán SHARP postoj tenkrát a jak je vnímán dnes? Co znamenalo být SHARP skinhead v Americe roku 1987?
Chris: Američtí skinheadi v 80. a 90. letech reagovali na The Press různě. Naší silnou pozici zaměřenou na working class práva, si hodně k pravici a nacionalismu inklinujících skinů "samozřejmě" vykládalo jako komunismus. Na druhou stranu trads, RASH ale i 2tone skins nás přijímali pozitivně, stejně tak, jako punková a ska scéna.
Jim: SHARP začalo čistě jako reakce na všechnu tu pozornost, kterou v médiích získávaly náckové. Valná většina lidí v USA, co neměli se scénou nic společného a vůbec žádné ponětí o co jde, když viděli všechny ty kretény v TV, tak si hned mysleli, že kdo se takhle obléká patří k nim. S nálepkou SHARP jsme jako kapela byli naprosto spokojení, protože to přesně vyjadřovalo, že nechceme mít nic společného s naziskiny a extrémně pravicovou politikou.
Newyorská scéna není jen kolébkou SHARP. Toto město je také zodpovědné za vznik RASH, kteří začali v roce 1993, jako levicová platforma kolem skinheads z May Day Crew. Znali jste se osobně s touhle bandou? Můžete osvětlit jaký byl vztah mezi May Day Crew, jakožto RASH skins a zbytkem new yorských skins, kteří se sice identifikovali jako SHARP ale ne nezbytně inklinující k radikální levici?
Chris: Pro nás bylo vždy těžké pochopit ty skinheady, kteří jsou v podstatě součástí dělnické třídy a tvrdí o sobě, že jsou apolitičtí a inklinují k pravici. Podle nás je skinhead, jakožto součást pracující třídy, implicitně politický a implicitně levicový. Něco jiného je, sladit se s hodnotami, které jsou proti nejlepším zájmům člověka, který je v podstatě členem pracující třídy. Ostatně pravice se nikdy o práva a zájmy obyčejných lidí nestarala.
Jim: Já moc historii RASH a May Day Crew neznám, i když mám přátelé, kteří s tím byli, nebo stále jsou nějak spojeni. Co se týče vztahu s nimi a dalšími skiny z NYC, nevím, vždycky jsem si hleděl spíš svých vlastních věcí a o tohle se moc nestaral. Ale s RASH skinheady jsem nikdy problém neměl, každého koho jsem potkal se mnou vycházel v pohodě.
Můžete nám něco prozradit o vašem původním frontmanovi André Shlesingerovi, který byl dlouhá léta tváří The Press? Stálo to opravdu hlavně na něm? Byl tím motorem, který to táhl dopředu a co jeho texty, jako např. "Revolution Now"? Byl opravdu socialista, jak se občas o něm tvrdí?
Chris: André byl ve skutečnosti členem americké odnože Socialist Worker's Party a v prvních letech kapely byl hnací silou The Press. Jeho názory se odrážejí v mnoha textech The Press. Ale myslím, že moje odpověď na předchozí otázku, v tomto ohledu poskytuje hlubší vysvětlení
Jim: Pochopit a poznat Andrého bylo někdy těžké, po téhle stránce to byla složitější osobnost ale pro mě zůstane vždy kamarádem a vím, že ostatní kluci z kapely to cítí stejně. Je jasné, že cítíme, že muzika, kterou jsme spolu v The Press dělali, je něco, co stojí za to zachovat a prezentovat dodnes. Obstojí ve zkoušce časem a nese sebou něco, co stojí za to a tím myslím antifašismus. Singl "Torch" z našeho EP z roku 2018 je poctou právě Adrému.
Někde jsem také četl, že André byl v 80. letech v kontaktu s Chrisem Deanem (zpěvákem) z The Redskins, což byla hodně zpolitizovaná kapela. Jeho solo projekt "Maninblack" se v roce 2005 dokonce objevil i na tribute kompilačce "Reds Strike The Blues", která byla věnována právě The Redskins. Dopisoval si tehdy s Redskins, nebo to jsou jen subkulturní fámy?
Cris: Nejsem si úplně jistý, že by si André někdy dopisoval s The Redskins ale The Redskins měli na Andrého a stejně tak i na zbytek kapely vliv. Já osobně je poslouchám dodnes.
Když se podíváš na americké skinheady, nejenom, jak to začínalo v 80. letech ale obecně, kde vidíš největší rozdíly mezi skins v Evropě a USA?
Chris: Kdybych to měl zobecnit, tak bych řekl, že největší rozdíl mezi americkými a evropskými skinhead kapelami je silnější vliv hardcoru a metalu v melodiích amerických oi! kapel. Ale samozřejmě na obou stranách budeš mít výjimky.
D.M.S crew AKA Doctor Martens Skinheads. Můžeš nám říct o nich něco víc, vím, že hodně NYHC kapel je zmiňuje ve svých textech a že to byla stará newyorská crew. Byli první skinheadi v NYC právě D.M.S? A co dnes, jsou stále aktivní, nebo už patří historii?
Chris: The Press se nikdy nepovažovali za NYHC, znali jsme pár lidí z D.M.S a pár z nich chodilo i na naše koncerty ale po pravdě, my jsme se pohybovali v úplně jiných kruzích. A to jak jsou na tom dnes, ti opravdu nedokážu říct.
Sice neznám věkový průměr kapely, sorry jenom hádám. Ale otázka zní, co pro vás znamená být skinhead po čtyřicítce, kdy už má člověk stálou práci, rodinu, hypotéku, musí platit účty, stará se o děti atd.... prostě povinnosti obyčejnýho řadovýho člověka.... co pro vás znamená být součástí skinhead subkultury? Jde o to, že je velký rozdíl v tom, co můžeš dělat, když ti je 20 až 25 a jaký neustálý rozpor cítíš vůči zbytku společnosti, když nemáš žádnou zodpovědnost a povinnosti a co si můžeš dovolit, když už máš po třicítce, nebo čtyřicítce!
Chris: Ano, jako všichni ostatní máme stejné povinnosti, jako každý řadový dělňas - rodiny, děti, hypotéky atd. Ale já v tom žádný rozpor nevidím. To je také důvod, proč je tak důležité být pro working class a obecně pro-levicový. Pracující se musí stavět za svoje práva, nebýt silných odborů a hlasování pro politiky, kteří podporují jejich práva, tak by se všichni jen pomalu utápěli v bídě, jen aby mohli vyžít od výplatě k výplatě. Takže opět platí to, co jsem už říkal, pravice má obyčejné lidi totálně u prdele!
ENGLISH
Hi, first of all, can you tell us what is new for the band, what are you planning with The Press in near future? In 2018 you have released some EPs on Insurgence and Oi! The Boat Records, so are you going to release also full album after that years?
Chris: The members of the Press from back in the day all have work and family commitments, but we will keep writing new tunes and go out on the occasional short tour. Release of a full-length album should not be ruled out.
Jim: We will be playing in Europe (UK, Ireland and France) for the first time in 2023. It was a goal of mine since back in the day to bring the The Press to Europe so I'm pretty excited. Like Chris said we all have busy lives outside the band and we don't all live in the same city anymore so making everything work can be a challenge. We all love doing it however, so the goal for the future is more shows in places we have never played before and working on more new music.
Your first release (split with The Radicts from 1989) was published on the "Oi! Records which was the label runed by Roddy Moreno from The Oppressed. How did you get to his label? Have you met him in New York, because thanks to his visit of NYC, like he said, he brought SHARP to Europe? In this context is interesting, that now Oppressed are taken as SHARP symbol, when all it started in NYC!
Chris: The Press was the first band to include the SHARP logo on their album cover. Roddy visited our crew in NYC in the 80's, where he saw the birth of SHARP and took the idea with him back to Britain. The Press has stayed in contact with Roddy over the years, and we are really looking forward to our upcoming shows with The Oppressed and the other bands playing the SHARP festivals in Newport Wales and Manchester England this July.
Jim: The first song The Press ever released was called "Just Another Warning" it was on an early Moon Records ska compilation called "NY BEAT". Roddy released this compilation in Europe on his label Ska Records, that was our first association with him. He came to NYC in the late 1980's, Andre and I heard that he was in town and met up with him at a ska show he was attending. He ended up staying with Andre and then the guys from the Radicts for a few days. We all got on pretty well and he agreed to do the skins & punks split record.
The Press are also known as one of the first oi! bands that signed up for SHARP. How american skinheads perceived SHARP when it appeared in the midlle of 80's? You know what I mean? In these days for some people SHARP is just another offshoot of skinhead subculture similarly like Trojan skins, oi!skins, redskins and so on.... and sometimes it has close to RASH. But how was it back in the 80's? Can you see difference in perception of SHARP attitude in that days and now? What did it mean to be SHARP skinhead in 1987?
Chris: There was a spectrum of reactions to The Press from other American Skinheads in the 80's - 90's. Our strong support of worker's rights was often misinterpreted as communism by nationalistic right-leaning skins. However, generally we were well received by trads, RASH, and 2tone skins as well as the punk and ska communities.
Jim: SHARP really started as a reaction to all the attention nazi skins were getting in the media. Most people outside the scene in America had no idea what it was, so when they started seeing all these nazi skins on TV they thought that's what anyone who dressed like that was about. As a band we were happy with the SHARP label because we wanted nothing to do with nazi skins or extreme right wing politics.
New York scene is not only cradle of SHARP. This city is also responsible for the creation of RASH, which started in 1993 like left-wing platform around skinheads from May Day Crew. Did you know these guys personally? Can you say what was the relationship between May Day Crew as a RASH skins and rest of the NYC skinheads who identified themsleves like a SHARP but not necessarily politically influenced by left-wing?
Chris: It's always been hard for us to understand working class skinheads calling themselves apolitical or supporting the right. In our opinion, being a working class skinhead makes one implicitly political and implicitly left leaning. Anything else is to align oneself with values that are against one's own best interests as a member of the working class. The right doesn't give a fuck about workers rights.
Jim: I don't really know all the history of RASH or The May Day Crew. Although, I do have friends who are or were associated with it. As for the relationship with them and other NYC skins, I don't really know, I've always kinda done my own thing. I've never had an issue with RASH skins, any I have met have been cool with me.
Can you tell us something about your original singer André Shlesinger, which was for a long years face of The Press? Was it him who pulled the band forward and what about his lyrics and songs like "Revolution Now", was he a socialist like some people are claiming?
Chris: Andre was indeed a member of the Socialist Worker's Party, as well as being the driving force behind The Press in the early days. His views are reflected in many of the Press lyrics. My answer to the previous question I think provides a deeper explanation.
Jim: Andre could be a hard person to know, but I will always consider him a friend. I know Chris and the other guys feel the same way. Obviously, we feel the music we did together in The Press is something worth preserving and presenting to this day. It stands the test of time and stands for something worthwhile – Antifascism. The song "Torch" from our 7" inch EP from 2018 is a tribute to Andre.
I have also read that André, back in the 80's used to be in the contact with Chris Dean (singer) from The Redskins, which was very political left-wing band. His solo project Maninblack even appeared on the tribute album "Reds Strike The Blues" (2005), dedicated to The Redskins. So is that true, that he was writing with The Redskins?
Chris: I'm not sure if André ever wrote anything with The Redskins, but The Redskins were an influence of Andre's as well as the rest of the Press. I listen to them to this day.
When you look on the american skinheads, not only how it started back in the 80's, but generally, where do you see biggest differences between skins in Europe and USA?
Chris: If I were to generalize, I would say the biggest difference between U.S. and European skinhead bands is the stronger influence of hardcore and metal in the tunes of U.S. oi! bands. There are, of course, exceptions in both directions.
D.M.S crew AKA Doctor Martens Skinheads. Can you tell us something more about them, I know that lot of NYHC bands mention them in the lyrics and that it was old crew from New York. Were they first skinhead crew in NYC, are they still active or it's already history?
Chris: The Press were never considered a NYHC band. We knew some DMS members, and some came to our shows, but we really ran in different circles. I can't really comment on the status of their crew today.
I don't know your age, sorry I just guess. But question is, what means for you in the age after 40, when you have job, families, mortgages, have to pay bills, take care of kids and so on... just responsibilities of ordinary people... what means for you to be part of skinhead subculture? Because there is big difference what you can do in your 20s and how you feel in the contradiction with rest of society, when you have no responsibilities and what you can afford in the 30s or 40s!
Chris: Yes, we all have the same responsibilities of many members of the mainstream working class - families, kids, mortgages, and so on. I don't see any contradiction really. This is what makes having been pro-working class and left leaning so important. Working people must stand up for their rights. Without strong unions and voting for politicians that support workers rights laws, workers and their families would be killing themselves just to make ends meet. Again, the right doesn't give a fuck about you.
Na začátku března se objevila vůbec první biografie legendárního bosse of skinhead reggae - Mr. Symaripa, za kterou stojí Honza Vedral, někdejší saxofonista The Chancers. Je to vůbec první česká publikace týkající se ska, 2tonu a early reggae, která se u nás objevila. Bohužel pro některé z vás knížka je psaná v angličtině, na druhou stranu díky tomu se okamžitě po svém vydání rozletěla do celé Evropy, kde po ní byl celkem velký zájem. Nicméně angličtina, kterou je psaná je celkem jednoduchá a tak pokud jste na úrovni minimálně mírně pokročilí až pokročilí, neměla by vám dělat problémy. Na její korektuře se mimo jiné podílel i Simon "Ruffskank" Francis, který kromě toho, že zpíval v Chancers, tak během doby, kdy žil v Praze učil angličtinu, takže ví moc dobře, jak češi tento jazyk vnímají. Knížka vznikala necelé tři roky a předcházely jí lockdownové videorozhovory s Royem Ellisem, které se postupně objevovali na facebooku tohoto projektu. Pojďme k samotné recenzi, celkem 239 stran, krásná obálka od Hany Hemalové a životní story jedné z nejaktivnějších legend jamajské muziky. Kniha v podstatě sleduje celý Ellisův život, od prvních let Jamajce, kde žil do svých zhruba 14 let, pracoval na farmě a byl na čas "opuštěn" svojí matkou, která odešla do Velké Británie, což do budoucna narušilo jejich vztah. Zajímavostí také je, že hned na začátku Roy Ellis spekuluje, zda-li nemá náhodou společného otce s legendou rocksteady Altonem Ellisem, protože na Jamajce se příjmení dědí po otci, i když stejně jako Ellis, místní děcka dost často své otce nikdy v životě nepotkají a tamní matky zůstávají jako samoživitelky. Kapitola života na Jamajce je hodně krátká, Ellis se během svého života podíval na rodný ostrov jen jednou a to až v roce 1981, kdy letěl se svojí matkou na pohřeb Boba Marleyho. Mnohem podstatnější roli v jeho hudebním směřování hrálo jeho dospívání ve Velké Británii, kam se odstěhoval za svojí matkou. První stránky popisují jeho školní léta v Anglii, odchod od matky v 16 letech, míru rasismu, která byla, bráno dnešními měřítky na mnohem vyšší úrovni, než dnes. Jako příklad tehdejší zakonzervovanosti britské postkoloniální společnosti svědčí Ellisův popis toho, jak byli tehdejší kluby počátkem 60. let pro černošské publikum uzavřené a tak se místní karibská komunita scházela na house parties, kde se postupně seznámil s muzikanty jeho první kapely "The Bees". Nicméně ještě, než přišel do "The Bees", se v roce 1962 zúčastnil talentové pěvecké soutěže, díky které mu vyšel první singl v rytmu ska. S "The Bees", kteří se věnovali kromě ska, také soulu se postupně dostali i k backování, tehdy největší jamajské legendě působící v Anglii, Laurelu Aitkenovi. A nebyl to jen Aitken, v té době backovali i "The Maytals" a "Price Busterovi", při jejich vystoupeních v Británii. Tou dobou také učil mladého Mr. Symaripa na trombon další významný ska muzikant, pozdější člen The Specials - Rico Rodriguez, až později vyměnil mladý Roy trombon za mikrofon. V dalších kapitolách popisuje Mods a jejich postupnou přeměnu v hard Mods a později skinheady a také to, že jako tehdejší teenager, který se proháněl ulicemi Londýna na svém skůtru, byl toho všeho součástí. Co pro mě bylo trochu překvapující, že vývoj jam. muziky mezi diasporou žijící ve Velké Británii, byl stejný, jako na Jamajce. Téměř nedocházelo k větším prodlevám a tak, jak se postupně ska v průběhu 60. let měnilo a transformovalo přes rocksteady až k reggae, stejně tak se měnilo i v Anglii, kde s opravdu minimálním zpožděním na tyto změny reagovali tamní černoští muzikanti.
Rozdíl byl jen v tom, že ska bylo striktně odděleno od bělošské většiny, která si sebou stále nesla dost velkou míru rasismu a tupé britské (post)koloniální nabubřelosti. Z "The Bees" postupně vznikly "The Pyramids" (1967), kapela, která se pro Roye stala na dalších 20 let součástí jeho života a která zásadně ovlivnila i jeho osobní život. S "The Pyramids" se ještě v 60. letech dostali i do Francie a stali se tak první kapelou, která zahrála muziku z Jamajky na půdě pevninské Evropy, dávno předtím, než se o pár let později na scéně obevil Bob Marley. To už jsme na konci 60. let, ulice britských měst zaplavují skinheadi, na koncertech se objevují společně černí a bílí a reggae si užívá svojí první slávu, kterou doprovází dupot těžkých bot. V té době se vedle "The Pyramids" objevuje další, pozdější významná postava britské reggae scény, zatím jen v roli vyhazovače a pomyslné ochranky kapely, Judge Dread. V roce 1969 vychází první album pod jménem "The Pyramids", vůbec jedno z prvních dlouho-hrajících reggae alb, kterých v té době plné singlů ještě nebylo tolik. Ve stejném roce vychází i deska pro Roye Ellise vůbec nejzásadnější - "Skinhead Moonstomp". A tady se dostáváme k tomu, jak vznikl název "Symarip". Jelikož kapela měla v té době smlouvu s labelem President, který stál za jejich prvním LP a další materiál, který chtěli vydat díky smlouvě by nemohli vydat pod stejným názvem, vzali svoje původní jméno napsali ho obrácěně, vynechali s, přehodili i za y a další deska mohla jít směle do světa. Zajímavostí je, že i když se název "Symarip" vryl do historie reggae & ska mnohem víc, než "The Pyramids", kapela po celou dobu své existence vystupovala jako "The Pyramids" a ani Ellis neměl tušení, že díky desce "Skinhead Moonstomp" je/ho zná většina lidí jako "Symarip". Na přelomu 60. a 70. let koncertují po celé Británii a skinheads šílí, deska "Skinhead Moonstomp" jde na dračku a skini na koncertech dělají výtržnosti, které jdou za kapelou a postupně jim začínají zavírat dveře koncertních sálů. Kapela se v té době právě proto rozhodne změnit styl a přeorientují se na funky a taneční muziku, začnou koncertovat hlavně po střední Evropě (Německo, Švýcarsko, Rakousko), díky tomu se do Německa přestěhuje na nějaký čas i Ellisova žena, protože tu začne trávit víc času, než v Británii (dokonce se naučí i německy). Dnes si ani neuvědomujeme jaký pokrok (alespoň) západní společnost udělala, co se rasismu týče, na mnoha místech Symaripova vyprávění se čtenář setkává s tím čemu byl černoch v 60. ale ještě i na začátku 80. let vystavován, což už je dnešními měřítky mnohdy neakceptovatelné. V roce 1979, během jednho z jejich mnoha vystoupení v Německu (tehdy hráli pod jménem "The Pyramids from Jamaica"), jim kdosi poví o 2tone horečce, která právě zachvátila Velkou Británii, o tom, že jejich staré hity z éry skinhead reggae hrají nové kapely a i staré legendy jako Laurel Aitken nebo Prince Buster se znova vrací na scénu. "The Pyramids" pod vlivem těchto zpráv dostanou nabídku nahrát reggae album. Po deseti letech se tak kapela dostává do studia a vrací se k reggae, výsledkem této práce je jejich téměř neznámé album "Drunk and Disorderly" z roku 1979, které natočili v Německu a začali s materiálem z této desky koncertovat, tentokrát hlavně po Německu. Ellis se chtěl v té době vrátit na scénu a připojit se k 2tone, protože po celá 70. léta se k reggae dostal jen díky coverům Boba Marleyho, které občas s "The Pyramids" zahráli a ke ska už vůbec ne. Bohužel většina kapely, díky předchozím zkušenostem s výtržnostmi a skinheady tuto možnost odmítne, pro ně je to jen návrat toho, co tu bylo o deset let dříve, pouhý revival roku 1969 ke kterému se nechtějí vracet. A tak díky tomuto rozhodnutí, "The Pyramids" promarňují šanci vrátit se zpět ke ska & reggae, šanci na kterou bude muset Roy Ellis čekat dalších 25 let.
Jeho časté pobyty mimo Velkou Británii se nakonec podepíší i na jeho rodinném životě, na rozpadu manželství, které končí nevěrou a vztahu s vlastními dětmi. Vůbec tahle stránka jeho osobního života mě docela zarazila, protože na to, jak pozitivně působí na podiu, tak o to horší měl rodinné vztahy, ať už se svou matkou, nebo dětmi z prvního manželství. Opravdu nic pěkného! "The Pyramids" se v roce 1988 po 21 letech rozpadají, končí jedna éra a pro Roye Ellise začíná nová kapitola, tou dobou už je natrvalo usazený ve Švýcarsku, kde našel svůj nový domov a svojí současnou manželku. V té době se také začíná věnovat gospelu s kterým se pojí celá 90. léta. Z této části vyprávění mi utkvěla v paměti historka, kdy se na ulici potkal s další jamajskou legendou Lee "Scrach" Perrym, který v té době také žil ve Švýcarsku, nicméně Mr. Symarip ho v tom okamžiku nepoznal a s jeho žádostí aby mu pomohl s vystěhováváním nábytku z jednoho "vykřičeného" domu ho slušně řečeno poslal k šípkům, čehož později, když si uvědomil o koho šlo litoval. Rok 2005 je z hlediska dnešního postavení Roye Ellise na scéně asi tím nejdůležitějším datem, právě v té době přišel jeho návrat ke ska & reggae. Za Symaripův comeback můžeme vděčit jiné legendě a to Laurelu Aitkenovi. Právě Symaripova návštěva jeho koncertu doma ve Švýcarsku, byla v tomto ohledu zásadní, protože právě tady ho Aitken i po těch letech poznal a pozval ho do backstage, která byla plná skinheadů, kteří se chtěli s "godfatherem of ska" vyfotit. Na toto konto je začal Laurel upozrňovat na přítomného Roye Ellise s tím, ať si vyfotí jeho, že toto je legendární Mr. Symarip (ano byl to právě Aitken, který mu vymyslel nové umělecké jméno) tvůrce hitu "Skinhead Moonstomp", čemuž nikdo z nich v tom okamžiku nechtěl věřit. O pár týdnů později klepe partička zvědavých skinheadů na dveře Ellisova domu, aby se přesvědčili, že toto je opravdu Mr. Symarip. Nedlouho po této návštěvě ho díky nim osloví německý label Grover Records a přichází návrat ke ska a první tour se švýcarskou ska formací Kalles Kaviar. S touto kapelou později ukončí spolupráci, díky jejich bubeníkovi, který mu opilí v hotelu po koncertě, začne "ve vtipu" nadávat do negrů. Upřímně toto mě hodně zarazilo, člověka by snad tolik nepřekvapil rasismus na apolitické oi! scéně jako u ska kapely, tam to vzhledem k původu žánru snad ani nepřipadá v úvahu, nebo alkohol z člověka dokáže vytáhnout i to nejhorší co v něm je? Těžko říct, každopádně je obdivuhodné, že Ellis i přesto s kapelou tour dokončil, ačkoliv na bubeníka už nepromluvil a další spolupráci odmítl. V dalších kapitolách rozebírá tvorbu nových alb, které nahrál po návratu na scénu. Hodně dobře si v Ellisově hodnocení spolupráce vede španělský label Liquidator Music, který vyzdvihává hlavně za jejich férový přístup, protože skoro celou knihou se nese jedna nit, kterou je popis toho, jak je ještě v dobách "The Pyramids" skoro každý label podvedl a z nahraných alb neviděli ani penny. Konec knihy patří děkovačce od Roye Ellise AKA Mr. Symaripa, kompletní diskografii od prvního solo singlu, přes "The Bees", "The Pyramids", až k novým věcem z éry "Mr. Symarip" a na posledních stránkách najdete doslov Honzy Vedrala, kde popisuje, jak celý nápad na knihu o legendě skinhead reggae vznikl. Jak tedy knihu hodnotím? Samozřejmě, že jsem z ní byl naprosto nadšený, ska & reggae je muzika, na které jsem vyrůstal, miluji jí a jsem nadšený pokaždé, když o ní vyjde něco v knižní podobě, protože takových knih je opravdu jako šafránu (na češtinu rovnou zapomeňte!). Honza Vedral tady odvedl naprosto bravůrní práci, jazyk je čtivý, vyprávění má svoje tempo, které vás nutí hned začít hltat další kapitolu a tak jsem jí měl za 14 dní přečtenou. Je zajímavé, jak se tehdejší boom z 90. a nultých let, kdy se v Čechách subkulturám okolo ska, oi! a punku dařilo nejvíc, po letech, kdy už dávno odezněl, začal přetavovat do knížek, které se tehdejší atmosféru snaží zachytit. Ano vím, že "The Boss Skinhead" se netýká té doby ale vzhledem k tomu, že Chancers jsou již minulostí, beru to jako takové dozvuky jejich bývalých členů a někdejší síly, kterou u nás ska mělo. Kniha je stále v prodeji, takže neváhejte a kupujte, do výtisku šlo jen 400 kusů.
Cockney Rejects, Začiatok Konca, Crossczech (8.4. 2023) - Praha / Futurum
Je neuvěřitelné kolik starých legend punku, hardcoru a oi! stále koncertují. Někdy si sice člověk může říkat na kolik je to jen prvoplánový způsob, jak ze své někdejší slávy vytřískat pár chechtáků ale na druhou stranu nikdy u těch kapel nevíte, jestli je ještě budete mít možnost jednou vidět a asi každý jsme na nich začínali nebo nás vtáhli do scény ještě hlouběji, takže jim ten "výdělek" nakonec rádi dopřejeme. A přesně takto jsem uvažoval i o koncertu Cockney Rejects na začátku dubna (tedy ne v kontextu výdělku, jasný!?), navíc pro mě to byla úplná premiéra, takže nebylo o čem přemýšlet. Bohužel (pro mě) koncert je plánovaný na víkend, kdy makám, takže se pojede rovnou z práce a nebude se moc pít ale to mi požitek z muziky zkazit nemůže. Lehce po osmé hodině dorážím na místo dění a jako vždy trefím Futurum až na druhý pokus, tady už se potkávám s Dovrdym alias návrátilcem do scény a Týnou. Venku vidím pár povědomých mimopražských ksichtů ale jinak hodně cizích tváří a celkem dost němců, co zřejmě přijeli s Berliner Wisse. Dole v klubu už valí první tony večera domácí klasika Crossczech, kteří mají v těchto dnech venku druhou desku "Partie bez vítězů", kterou mimochodem doporučuji. Crossczechu to v této sestavě neuvěřitelně šlape, muzika má odpich, tempo a celkově bych řekl, že to celé nabralo energii v porovnání s předchozí tvorbou. Hrají hodně věcí z nové desky, dokonce předvedou i dva songy do ska ale tady by mohli na intepretaci muziky na druhou ještě trochu zapracovat. Jinak to byl standardní výkon, na který už jsme od Crossczechu zvyklí. Jenom kéž by bylo pravda, to co zpívá Vokurka v tracku "Vzpomínky", protože skinheads už dávno nejsou všude a málokdy je jim pod 27! Druhou předkapelou byli slovenští Začiatok Konca, podle mě hudebně jedna z nejlepších street-punk/oi! kapel v Česko-Slovensku. Jo superlativy bych mohl jen rozhazovat, protože je mám fakt rád. Naposledy hráli minulý rok na Sedmičce, kde to nemělo chybu. I když se mi zdál jejich set celkem krátký, tak do něj narvali snad všechno. Přišlo na řadu, kromě starších oi!vějších klasik i na novější hardcorovější tracky z alb "Zovretá past", "Babylon A.D" a jejich poslední věc "Nádej umiera posledná", která je venku něco přes rok, tu v podobě pár songů předvedli taky. Začiatok Konca šel od alba "Čas hrá proti nám" neuvěřitelně nahoru, už to není jen melodický střednětempý oi! ale dokážou zahrát i pořádně hutnou hardcorovou sypačku a zarověň to zkombinovat s melodičtějšími věcmi, které jsou ale přesto technicky propracovanější. A to ani nezmiňuji texty, které vůbec nejsou tím klasickým street-punk kolovrátkem o hrdosti, botách a kšandách..... někdy mám i docela problém si domyslet co tím vlastně bylo myšleno. Každopádně jejich poslední deska se opět trochu vrací spíš k těm "pomalejším" věcem a byla pro mě mírným zklamáním, protože Začiatok Konca mám rád hlavně v těch hardcorovějších polohách. A jejich vystoupení ve Futuru? No to samozřejmě stálo za to. Po ZK nastupují němčouři Berliner Weisse. Kapela mě nějak zlášť nezajímá, takže to prokecávám s kámoši, jediné co se mi z jejich setu vybavuje je, cover G.N.W.P od Loikaemie, na který se k nim skoro nikdo nepřidal. Dav jen stál a čuměl, taková hymna a nikdo jí s kapelou nezpíval!? Mezitím se stačila před klubem zastavit i sanitka a z Futura bylo doslova vykopáno jedno starý náckovský hovado, který předpokládalo, že se v davu ztratí a nikdo ho nepozná - omyl! To už se ale dole v klubu chystali hlavní tahouni večera legenda oi! - Cockney Rejects! Sál se opět začal plnit, takže v tomto okamžiku bylo důležité "zaujmout místa", aby člověk něco taky viděl, což je ve Futuru občas docela problém.
Kapela to odpaluje novějšími vály a zní to hondě motorheadovsky, takže netrpělivě vyčkávám až příjdou na řadu staré osvědčené klasiky jako např. "Flares'n'Slippers" nebo "Are you Ready to Ruck". Jednu věc musím zmínit hned ze začátku, zpěvák měl celý koncert neuvěřitelnou energii, kterou dokázal posílat do publika a tak se celým jejich vystoupením nesla správně "pozitivně nasraná" atmosféra, kdy se jím dav nechával strhávat, hodně dlouho jsem něco takového nezažil. Po pár úvodních tracích přišlo postupně i na klasiky, kvůli kterým přišla většina lidí. Zazněli songy jako "Bad Man", u kterého jsem začal mít choutky po letech opět vlítnout do poga, protože tohle je prostě neuvěřitelná nakopávačka a street-punková hymna jak hovado.... už jen při prvních tonech intra to k tomu vybízelo. Na řadu přišlo i na fotbalové klasiky jako "War on the Terraces", "We Are The Firm" a hymnu všech kladivářů a fanoušků "západní šunky" alias West Hamu United - "I'm Forever Blowing Bubbles". Zpěvák jak už má ve zvyku, během pauz mezi slokami předvádí boxerské výpady, burcuje publikum a "sálá" z něj energie na všechny strany, vepředu se mele kotel "lachtanů" (jak nazývám pogující skinheady do půli těla), kapela valí do lidí další hitovky jako "We Can Do Anything", "Greatest Cockney Rip Off", nebo "Flares'n'Slippers", což je neuvěřitelná riot pecka a "štěká" na punkáče a skinheady pod podiem svým nesrozumitelným londýnským cockney přízvukem jeden song za druhým. Zadní řady publika začínají po první půlce kocertu být poněkud zticha. Zatímco do té doby zpíval s kapelou snad celý sál, teď jsem ze zadních řad nejvíce slyšet asi už jen já, protože jsem z toho, že vidím konečne Cockney Rejects v neuvěřitelný euforii :-D a jsem tak trochu "nasrán" na přítomné "kývače hlavou", stojící všude okolo. Když zahrají "Are you Ready to Ruck", tak se chuť vlítnout dopředu mezi "lachtany" začíná značně zvětšovat ale zatím sebou mlátím jen na místě a nadšeně řvu s kapelou. Koncert se pomalu blíží ke konci a všichni samozřejmě čekají na hymnu největší, na track, který dal jméno celému žánru - "Oi! Oi! Oi!". Ještě než na ní příjde řada, zazní poslední dva až tři přídavky aby nás ještě trochu napnuli a za chvíli je to tady! V okamžiku, kdy odpálí první tony "Oi! Oi! Oi!", to už nemůžu vydržet a musím tam vlítnout, popadám za ramena Dvordyho a letíme do kotle mezi "lachtany". Sice to už není jako před 15 lety, dech mi sotva stačil ale prostě nešlo odolat. A to je konec přátelé, kdo jste nebyl, tak litujte a pokud budete mít možnost a Cockney ještě budou hrát, jelikož bych jim typoval tak lehce přes šedesát, tak si na ně určitě zajděte, protože dlouho nezažijete tak energickou show!!!
Pražská oi! stálice Crossczech vydává v těchto dnech po dlouhých devíti letech od vydání splitka Summer Hits (Vol. 11) a po jedenácti letech od jejich prvotiny "Power Oi!", svoje druhé, dlouho očekávané album - "Partie bez vítězů". Novinka vychází v kooperaci hned šesti labelů, domácích Knouckout Booking & Records, Vagabund Shop, Dis-šrot, Emergency Records, Animator a polských Silesian Blood Records. Nová deska obsahuje celkem deset tracků, včetně pro Crossczech, do této chvíle netypické ska, kde se soxofonem a klávesy podíleli členové Green Smatroll a Jet8. Nové LP v celkovém nákladu 500 ks, je k dispozici v distribuci výše zmíněných labelů nebo k poslechu na Spotify a Youtube.
Reggae, ska & rocksteady je muzika, která mě provází životem už bezmála dvacet let a měla na mě podstatný vliv a má ho doteď. Ani nedokážu popsat co mě na ní tak baví, každopádně během těch let jsem do ní pronikal stále víc a víc a objevoval jsem její jednotlivé podoby, které se měnily v průběhu let. Jednou z těch podob je i rocksteady, které si sice ze všech forem jamajské muziky užívalo svojí slávu nejkratší čas ale pro budoucí podobu reggae mělo zásadní vliv. A samozřejmě, jako každá fáze offbeatové muziky i rocksteady mělo svoje ikony a Phyllis Dillon byla jednou z nich. Pro mě to má ještě trochu osobní ráz, protože je to podle mě jeden z nejhezčích ženských vokálů v celé historii reggae, kde je žen přece jenom menšina. Zároveň je obdivuhodné, že se dokázala tak významně zapsat do historie reggae, i když její hudební kariéra trvala pouhých pět let. Tímto článkem vám nechci jen stroze odvyprávět její biografii, chtěl bych vám popsat její hudbu jako takovou, to co na ní mám rád a ukázat vám songy, které potvrzují moje slova. Phyllis Dillon se narodila v roce 1944 ve městečku Linstead, kousek od druhého největšího města Jamajky, Spanish Townu. Stejně jako mnoho ostatních v době, kdy se z mixu amerických a karibských vlivů zrodilo ska, i ona zkoušela svoje štěstí v různých pěveckých talentových soutežích, které dostaly do nahrávacího průmyslu mnoho pozdějších legend reggae. Její chvíle přišla při jednom vystoupení se skupinou The Vulcans v kingstonském klubu Glass Bucket, kde si jí všiml tehdejší kytarista Skatalistes a studiový hráč u producenta Duka Reida, Lynn Taitt. Byl to ale až jeho další spoluhráč ze Skatalites saxofonista Tommy McCook, který jí uvedl do studia Duka Reida, kde v roce 1966, tedy v době nastupujícího rocksteady, nahrála svůj první a později jeden z nejúspěšnějších singlů "Don't Stay Away", který vznikl ve spolupráci s McCookovou studiovou kapelou The Supersonics. Právě éra rocksteady přinesla Phyllis Dillon největší úspěch a pozdější přezdívku "Queen of Jamaican Soul". V roce 1967 nahrává svůj pravděpodobně nejznámější hit "Perfidia", který je ve skutečnsoti coverem původně kubánské písně ze 40. let, a kterou v 60. letech předělala skupina The Ventures, která jí tak patřičně proslavila.
Pro mě osobně to byl pravděpodobně asi jeden z prvních rocksteady songů, které jsem kdy slyšel, aniž bych si tehdy vůbec uvědomoval, že jde právě o rocksteady. Někdy v deváté třídě jsem měl na CD vypálenou kompilačku "Ska's the Limit", kde bylo prvotní jam. ska & rocksteady. Tehdy to pro mě bylo všechno prostě jen ska a zároveň i prvotní setkání s tím, jak znělo ve své originální podobě z 60. let. Hned jsem si zamiloval tu měkce znějící dechovou sekci v intru založenou na hře saxofonů, houpavé tempo a medový hlas pro mě tehdy ještě neznámé zpěvačky, kteoru jsem si nemohl nějak ověřit, protože booklet jsem pochopitelně neměl ale moje pubertální duše si pod tímto hlasem představovala nějakou neuvěřitelně sexy černou krásku :-) Až o pár let později jsem se dopátral komu patří ten krásný hlas a začal jsem po její tvorbě pátrat dál. Vraťme se ale zpět k její hudební kariéře. Od roku 1966 nahrávala pro Reidův label Treasure Isle, kde se čas od času potkala s další ikonou rocksteady Altonem Ellisem se kterým nahrála skvělé duety "Why Did You Leave Me to Cry" a "Remember That Sunday". První zmiňovaný singl, je snad jedno z nejkrásnějších rocksteady, které jsem kdy slyšel. Houpavé střední tempo, doplňující dechy, měkce znějící kytary v podkladu, které vytváří tu celkovou hudební hradbu vybrnkávaček, melodií a basových linek, tak typickou pro rocksteady a na mikrofonu dva nejikoničtěší hlasy žánru. Druhý singl "Remeber That Sunday" z roku 1967, se v solo verzi objevil i na Ellisově albu "Mr. Soul of Jamaica". Phyllis Dillon měla na Ellisovu kariéru ještě jeden podstatný vliv, byla to totiž její píseň "It's Rocking Time" z roku 1966, kde se poprvé objevil pojem rocksteady a která později inspirovala Ellise k nahrání songu "Rocksteady". Traduje se, že rocksteady vzniklo díky horkému počasí roku 1966, kdy tehdejší ska kapely musely zpomalit své tempo, protože to v tom vedru nikdo nemohl utancovat.
Podle mě je ale pravda někde trochu jinde a následující singly Phyllis Dillon to jen potvrzují. Jamajská muzika 60. let byla v podstatě jen místní specifická interpretace vývoje amerického rythm and blues, které se postupně transformovalo v soul a přesně v té době začalo docházet k hudebním změnám i na Jamajce. Ty změny vedly k rocksteady. Jeden z mých nejoblíbenějších songů od téhle "Queen of Jamaican Soul" je vlastně čistá soulovka, cover písně "Make Me Yours" z roku 1967, původně od Bettye Swann, kterou Dillon nahrála s McCookovými The Supersonics. Možná bych se nebál tvrdit, že je to její nejzdařilejší singl, protože tady její libozvučně medový hlas vyniká asi úplně nejvíc. A nebyl to jenom soul, co jí inspirovalo, songy jako např. "Tulips and Heather", "Midnight Confessions", nebo jedna z jejích nejhezčích pecek "Love the One You're With", byly ve skutečnosti covery tehdy populárních popových singlů. A u "Love the One You're With" se ještě musím zastavit, protože ten podkres dechové sekce, je něco tak krásnýho a vytváří takovou atmosféru.... zkrátka poctivá slaďárna inspirována americkým soulem. Rocksteady je hudba založená, podobně jako soul na procítěnosti a melodiích, které ve vás mají vyvolávat pocity. A přesně to Phyllis Dillon uměla dokonale, jak ukazuje např. singl "Love is All I Had". A opět! Musím vystihnout prvek, který je v tom tracku téměř nepatrný ale je přesně tím, co tomu dodává tu oduševnělost. Schválně se zaposlouchejte do doprovodné melodie, kterou v podkresu hrají dechy a pochopíte o čem mluvím. Zajímavé je, že se tak krátce po začátku své poměrně dobře našlápnuté kariéry z Jamajky nakonec odstěhovala. V roce 1967 začala svůj nový život v New Yorku, kde založila rodinu a našla si novou práci. Nicméně ani přesto s muzikou nesekla a následujících pět let se pravidelně vracela na Jamajku, aby mohla dál nahrávat pro Duke Reida. Výsledkem této spolupráce bylo její první (a zároveň jediné) album "One Life to Live" z roku 1972, které vyšlo i v Británii u Trojan Records. Z této desky musím určitě zmínit dva singly: "Woman Of the Ghetto", přísně znějící early reggae se sociálním přesahem, tady zapomeňte na rocksteady slaďárny, tohle je výpověď lidí třetího světa, dokonalý soundtrack k životu v kingstonských slumech na začátku 70. let. A tím druhým je "Picture on the Wall", moc příjemná a uvolněná věc, kde opět vyniká její hlas, který je prostě jako hedvábí :-) Bohužel vydáním alba "One Life to Live" její hudební kariéra na dalších dvacet let končí. Ke zpěvu se vrací až v roce 1991, kdy jí produkční kingstonského hotelu Oceanea, přemluví k raritnímu vystoupení, které ze začátku odmítá ale nakonec svolí a po necelých dvaceti letech se tak opět vrací na podium. V roce 1998 se společně s kytaristou Lynnem Taittem po dlouhých letech opět vrací do studia, kde se snaží navázat na tehdejší zájem amerického publika o ska. Tou dobou jezdí i na četná tour po Evropě ale také Japonsku. Bohužel v roce 2002 se u ní objevila zákeřná rakovina, která ukončila její návrat do hudebního byznysu, 15.4. 2004 si vybírá oběť nejvyšší.
Acylpyrin bude pro mnohé z vás asi neznámé jméno, ti z vás, kteří se přece jenom trochu orientují v začátcích česko-slovenského ska & reggae budou asi už tušit. Jde o jednu z prvních slovenských ska kapel, kterou podobně jako jejich bratislavské kolegy Ventil RG, Halier, nebo Decent inspirovala 2tone vlna, která se na začátku 80. let z Británie prohnala Evropou a v tehdejším Československu zapustila kořeny v Bratislavě, kde zhruba během let 1982 - 1985 probíhala menší ska horečka, která dala později vzniknout např. i Polemicu. První sestava se sice rozpadla v polovině 80. let, nicméně v roce 2017 se na bandcampu objevily znova nahrané songy z původního repertoáru + novinka v podobě reggae coveru "Easy" od Faith No More a kapela s účastí dvou původních členů - kytaristy Petera Wolfa a bubeníka Roba Kulifaje, začala opět vystupovat. Na youtube se dokonce objevila další ukázka z nové tvorby, song "Friendzone" a na jejich bandzone profilu si můžete kromě singlu "Cirkus v opere" z připravovaného alba, poslechnout i další novinky a speciálně k tomuto rozhovoru stáhnout živák z 80. let a ochutnat tak původní zvuk kapely. Jaký byl Acylpyrin v 80. letech a jaký je dnes nám v následujícím rozhovoru poví jeden z původních členů Robo Kulifaj.
Zdarte, takže na začátek se zeptám hned na několik otázek v jednom, co vás přimělo dát po tolika letech Acylpyrin znovu dohromady, navíc v době, kdy má česko-slovenské ska svůj vrchol už dávno za sebou a kdo zůstal z původní sestavy?
Zdravím, nie je to síce "na začátek", ale s myšlienkou dať dohromady znovu kapelu Acylpyrin som sa už zaoberal dlhú dobu, keď som hral ešte v rôznych iných projektoch, ktoré so ska nemali nič spoločné. Dať dokopy pôvodnú zostavu bol celkom nadľudský výkon, pretože mnohí starí členovia už mali rodiny a moc sa im do toho nechcelo. Úplnou náhodou som sa niekedy v deväťdesiatych rokoch stretol na jednej akcii s basgitaristom poslednej zostavy Acylpyrinu Ivanom Mórom, kde sme sa dohodli že to nejako skúsime dať dokopy. Zatvorili sme sa do skúšobne a s rôznymi kamarátmi sme sa pokúšali oživiť starý repertoár. Toto nám trvalo viac ako 10 rokov a vystriedalo sa tam niečo cez 20 hudobníkov. V tom čase som si pripadal ako personálna agentúra keď som stále hľadal niekoho, kto by tento štýl hudby cítil tak ako my. Nakoniec sme dali dokopy celkom dobrý tím ľudí a odohrali sme v roku 2018 prvý koncert po vyše 30 rokoch v Randal Clube. Čo sa týka tvojej otázky ohľadom vrcholu česko-slovenského ska, tak neviem ako v Čechách, ale na Slovensku malo vrchol asi v 80. rokoch, keď boli vypredané koncerty Ventilu RG, neskôr Acylpyrínu, Halieru, Decentu a mnohých iných amatérskych ska kapiel. S týmito skupinami zostarlo aj ich publikum a dnes už mládež ani netuší že nejaké ska existuje, aj keď šalejú na koncertoch Polemicu. Neznášam keď dostanem otázku, aký štýl vlastne hráme, odpoviem že ska a ďalšia otázka je, že čo to je. Na to mi ostáva len odpovedať že ten istý štýl ako Polemic a vtedy nás už zaradiť vedia. Myslím si že ľuďom sa táto hudba stále páči, pretože sa na nej vedia dobre vyskákať aj keď netušia čo je to za hudobný štýl. Okrem Polemicu ska na komerčnej báze nikto nehrá, tak prečo by sme nevyužili dieru na trhu a nespravili im trošíka konkurenciu. Z pôvodnej zostavy hrá teraz v Acylpyrine Peter Wolf - gitara, inak zakladajúci člen a ja Robo Kulifaj - bicie.
Co se to vlastně dějě, protože nejste to jen vy, kdo začal znova po tolika letech hrát, Ventil RG dnes také opět hraje, i když pod názvem Ventil SK, dokonce v roce 2022 vydali desku "Nie sú ludia". Ožila snad stará bratislavská madnesácká scéna, nebo je to jen projev krize středního věku?
Ako som už spomenul je to typická festivalová skákavá hudba a to ľudí teraz baví. Ventil RG, ono je to vlastne to isté zoskupenie ako Vidiek, ale na akciách hrajú podľa toho ako sa to zrovna hodí. A Ventil SK, to je len pôvodný gitarista Ventilu RG Dušan Giertl, ktorý hrá skladby Ventilu RG. Je to celé zamotané.
Ještě chvíli zůstanu u vašeho comebacku, proč jste nezkusili dát kapelu znovu dohromady např. v letech 2004-2008, kdy v česko-slovenských končinách, bylo ska na samém vrcholu a byl o něj největší zájem? Vím, že Ventil RG v té době odehrál pár koncertů a snad z toho vydali i živák nebo snad DVD, nenapadlo něco takového v té době i Acylpyrin?
Ventil RG vystúpil v roku 2007 ako predkapela koncertu anglickej skupiny Neville Staple of The Specials. Z tohoto koncertu bol vydaný v polovici novembra aj koncertný album a DVD. Na tom koncerte som bol a doslova som odpadol aký mali dobrý zvuk a aká atmosféra tam bola. Jasne že ma to nabudilo ešte viac do hrania, ale nemal som ešte vytvorený dobrý stabilný tím.
Na vašem bandcampu máte kromě pár znovu nahraných původních věcí i reggae cover songu "Easy" od Faith No More a před rokem se na youtube objevil nový track "Friendzone", nemáte v plánu nakonec dát dohromady desku, paradoxně by to byla vaše první oficiální "platňa"?
To máš pravdu, na jar ideme do štúdia s novými skladbami a chystáme sa vydať prvú platňu. Je to asi 7 vecí tak to asi bude EP na vinyle. Staršie veci zatiaľ nahrávať nechceme.
Kdy vlastně vznikl a skončil původní Acylpyrin? A co bylo důvodem, že většina tehdejších bratislavských ska/2tone kapel "nepřežila" druhou polovinu 80. let, což je vlastně i otázka na vás, proč tehdy skončil i Acylpyrin?
Acylpyrin vznikol asi v roku 1984 a ja som nastúpil už do rozbehnutého vlaku asi v roku 1986. Skončili sme koncom roka 1987, keď sme postupne začali dostávať povolávacie rozkazy na vojnu. Tak zanikla väčšina česko-slovenských amatérskych kapiel. Bohužiaľ, bola taká doba.
Acylpyrin založil bývalý člen Ventilu RG Martin Minárik, jak na tom byl zbytek kapely, byli jste fanoušky Ventilu a ska obecně, kterým chyběla v Bratislavě pořádná kapela a tak jste si založili vlastní, nebo by Acylpyrin vznikl i bez ohledu na rozpad Ventilu RG?
Už si to celkom nepamätám, ale základným stimulom bol asi rozpad Ventilu. Martin s Petrom Wolfom boli spolužiaci a tak si spolu začali hrať a skladať nejaké veci. To bola doba "bratislavského ska", keď vznikalo po vzore Ventil RG veľa kapiel, ktoré na túto vlnu chceli nabehnúť. V čase keď končil Acylpyrin, začal sa dávať dokopy Polemic. Pamätám sa ako ešte mladí chlapci chodili na naše koncerty. Klobúk dolu, že im to vydržalo dodnes. Teraz už sú samozrejme úplne inde ako my.
Toto je otázka na tebe jako původního člena. V Bratislavě, díky tehdy v Británii probíhající 2tone vlně vznikla československá verze "rude boys", tzv. madnesáci, patřil jsi k nim? Nebo jsi ska potažmo 2tone bral spíš jako součást stylů, které sem na začátku 80. let pronikaly v rámci tzv. nové vlny?
Priznám sa za seba, keď som nastúpil do kapely, nemal som ani tušenie, že nejaké ska vôbec existuje. Martin Minárik ma vtedy nabalil kazetami s Madness, Bad Manners, The Selecter, The Specials, aby som si to napočúval a nacítil. Vtedy som sa do ska zamiloval. Hahaha. Ale ako kapela sme hlavne hrali a hráme hudbu, ktorá sa nám páči a robíme ju po svojom. A možno aj trochu inak, takže to nemusí vždy vyjsť ako ortodoxné ska.
Na youtube je už roky video z koncertu Acylpyrinu z roku 1985, co to bylo konkrétně za akci, že se jí dostalo takového profesionálního záznamu, nehledě na plakát k výročí KSČ, který tam visí v pozadí?
Tak to je veľká sranda a zároveň sa s tým v tejto dobe moc nechválime. Je to záznam z Festivalu politickej piesne v Martine. V tom čase prudkého komunizmu sa amatérske kapely mali možnosť presadiť len na akciách takéhoto typu. Bola to vlastne súťaž amatérskych kapiel z celého Československa. Aj keď sme neboli nijako politicky angažovaní (skôr naopak), ak sme sa tam chceli dostať museli sme mať politicky angažovaný text. Martin Minárik vtedy oslovil textára Daniela Mikletiča s ktorým sme vtedy spolupracovali a ktorý mimochodom písal texty aj pre Ventil RG, Richarda Mullera, Roba Grigorova, Polemic... aby nám napísal nejaký text k tejto "vynikajúcej" príležitosti. Napísal nám hneď dva texty ku skladbám "Never nulám" a "Svet bez piatkov trinásteho", s ktorou sme tento festival vyhrali a postúpili sme do československého kola v Sokolove. Inak v roku 1983 tento festival vyhral Ventil RG so skladbou "Radšej budem dnes aktívny". A ten plagát k výročiu KSČ ? Keďže to bolo všetko pod záštitou komunistickej strany, tak to tam bolo celé takýmito plagátmi ovešané.
A poslední otázka bude ještě mířená na tebe, jako člena původní sestavy. Když tehdy bratislavská verze 2tone horečky opadla, opadlo i vaše nadšení pro ska, nebo jste ho nikdy nepřestali poslouchat ani v 90. letech, kdy přišla jeho třetí vlna ani po roce 2000, kdy přišlo dirty a early reggae a návrat k tradičnímu 60's stylu, nebo jste zůstali věrni jen The Specials, Madness, Bad Manners, The Selecter a podobným 2tone kapelám?
Aspoň keď môžem hovoriť za mňa, tak som ska neprestal nikdy počúvať aj keď som si prešiel vlnou funky alebo New romantic. Aj teraz si vypočujem okrem tradičného 2tone aj SKA-P, Bombskare, The Busters alebo Skaos. Podobne to ma aj Peter, tiež nikdy neprestal počúvať ska, ale on zostal asi väčši tradicionalista. Riadi sa heslom "SKA NEVER DIES" ;-)
Na podzim roku 2022 jsme se konečně po dlouhých sedmi letech dočkali nové desky finských The Valkyrians. Jejich předchozí počin "Rock My Soul" z roku 2015 byl pro mě osobně celkem zklamáním. Nicméně od této desky (pokud tedy nepočítáme cover abum "Punkrocksteady") se začali Valkyrians pomalu posouvat od ska, které převažovalo na prvních dvou deskách, směrem k rocksteady a různým polohám reggae a to platí i o novince "Monsterpiece". Nové (v pořadí již páté album) nám nabízí celkem dvanáct zářezů a jako již tradičně si jeho realizaci vzali na svědomí labely Stupido a Grover Records. Novou věc otevírá pomalý ale pro Valkyrians typický early reggae song "Hey Rudy Hey", který následuje track "Mr. Train", což je hodně povedená reggae věc, ke které mají i videoklip, takže se můžete přesvědčit sami. Další zářez v podobě songu "Family" je v podstatě jediné ska, které na desce najdete. Hodně mi připomíná tracky z jejich prvních dvou alb, lehce přizvukující klávesy, větší důraz na hru kytar, žádné dechy a přesto to funguje a pořád je to ska, jak se sluší a patří. Hodně velkým překvapením pro mě byly tracky "Cayoodle" a "Make a Wish", kde se Valkyrians netradičně pustili do vod funky a soulu, především soulovku "Make a Wish" hodnotím jako jednu z nejzdařilejších věcí z celé desky. Klasický 60's feeling a příjemná jemná melodie u které musí roztát i ten největší tvrďák, tohle se Valkyrians opravdu povedlo. Pomalu se dostáváme do druhé půlky alba, v tomto okamžiku si začínám uvědomovat, že i když je "Monsterpiece" dobrá deska, pořád čekám song, který bude nad ty ostatní vyčnívat, nějakou potencionální hitovku, která na koncertech strhne lidi ale nedočkám se jí ani na druhé půlce alba. Ta mi příjde o něco slabší, nicméně i tady se najdou zajímavé věci, jako např. track "The Monster", reggae instrumentálka s temným "hororovým" nádechem a surfovou kytarou, "Everybody Knows Your Name", příjemné houpavé rocksteady ve středním tempu a především poslední track "Beautiful Day", skvělá reggae věc s perfektníma instrumentálníma prvkama, brilantní prací kytar a nepatrnými náznaky dubu. Možná právě v tomhle tracku by se dal najít ten vyčnívající kousek ale vzhledem k tomu, že jde o reggae, tak publikum asi moc nerozhýbe. Deska "Monsterpiece" je spíš o kombinaci rocksteady a reggae, jak to předvedli např. v songu "Windy Day", určitě nečekejte album plné našláplých ska válů, na které prošoupete svoje Marteny. The Valkyrians tady ukazují svojí klidnější, instrumentálně propracovanější tvář a musím uznat, že tahle jejich poloha mi celkem sedla, takže z tohoto hlediska je "Monsterpiece" kvalitní deska, která stojí za poslech. Za mě 8 z 10.
"The Boss Skinhead" - první biografie Mr. Symaripa je venku!
Česká ska & reggae scéna se až na pár vyjímek v Evropě nějak významě nezapsala, nicméně v těchto dnech se to pravděpodobně změní. Honza Vedral, někdejší saxofonista The Chancers (v současnosti All Mad Here) se před necelými třemi lety pustil do vůbec první biografie legendárního "boss of skinhead reggae", Roye Ellise AKA Mr. Symarip. Kniha by měla být k sehnání od tohoto týdne, pro některé bohužel pouze v angličtině. Celý projekt vznikal čistě DIY a tak první výtisk bude v limitovaném množství 400 kopií, proto neváhejte a sledujte oficiální facebook projektu, kde by se už tou dobou měly objevit informace o tom, kde a jak bude kniha k dostání.
Právě vychází šesté číslo Reggae Recipe
Skoro po roce tu máme již šesté číslo fanzinu "Reggae Recipe", který je jediným tištěným domácm médiem na poli reggae & ska. Nové číslo přináší hned dvě novinky, tou první je, že jde o první výtisk, který je kompletně v barvě a tou druhou, že je k dostání s 7" split EP "The Chancers/All Mad Here", na kterém najdete jeden z posledních hitů The Chancers, song "Fight Dem Back" z konce roku 2017. EP je zároveň beneficí na pražský klub 007. V novém čísle mimo jiné najdete klasickou rubriku Sedm hitů, kde odpovídal Korda, biografii Brigadier Jerry, nový domácí label Vibe Unity Records, rozhovor s Honzou Vedralem, který představí svojí novou knihu o Mr. Symaripovi, report z vídeňského koncertu Keith & Tex, Rudy Mills & The Steady Tones, Cultural Reggae Vibez a mnoho dalšího. Nové číslo je k dostání za 70 kč, nebo za 250 kč společně s EP. Více info, kde bude k sehnání, najdete na oficiálním FB profilu, nebo na mailu reggaerecipe69@gmail.com.
