Reggae, ska & rocksteady je muzika, která mě provází životem už bezmála dvacet let a měla na mě podstatný vliv a má ho doteď. Ani nedokážu popsat co mě na ní tak baví, každopádně během těch let jsem do ní pronikal stále víc a víc a objevoval jsem její jednotlivé podoby, které se měnily v průběhu let. Jednou z těch podob je i rocksteady, které si sice ze všech forem jamajské muziky užívalo svojí slávu nejkratší čas ale pro budoucí podobu reggae mělo zásadní vliv. A samozřejmě, jako každá fáze offbeatové muziky i rocksteady mělo svoje ikony a Phyllis Dillon byla jednou z nich. Pro mě to má ještě trochu osobní ráz, protože je to podle mě jeden z nejhezčích ženských vokálů v celé historii reggae, kde je žen přece jenom menšina. Zároveň je obdivuhodné, že se dokázala tak významně zapsat do historie reggae, i když její hudební kariéra trvala pouhých pět let. Tímto článkem vám nechci jen stroze odvyprávět její biografii, chtěl bych vám popsat její hudbu jako takovou, to co na ní mám rád a ukázat vám songy, které potvrzují moje slova. Phyllis Dillon se narodila v roce 1944 ve městečku Linstead, kousek od druhého největšího města Jamajky, Spanish Townu. Stejně jako mnoho ostatních v době, kdy se z mixu amerických a karibských vlivů zrodilo ska, i ona zkoušela svoje štěstí v různých pěveckých talentových soutežích, které dostaly do nahrávacího průmyslu mnoho pozdějších legend reggae. Její chvíle přišla při jednom vystoupení se skupinou The Vulcans v kingstonském klubu Glass Bucket, kde si jí všiml tehdejší kytarista Skatalistes a studiový hráč u producenta Duka Reida, Lynn Taitt. Byl to ale až jeho další spoluhráč ze Skatalites saxofonista Tommy McCook, který jí uvedl do studia Duka Reida, kde v roce 1966, tedy v době nastupujícího rocksteady, nahrála svůj první a později jeden z nejúspěšnějších singlů "Don't Stay Away", který vznikl ve spolupráci s McCookovou studiovou kapelou The Supersonics. Právě éra rocksteady přinesla Phyllis Dillon největší úspěch a pozdější přezdívku "Queen of Jamaican Soul". V roce 1967 nahrává svůj pravděpodobně nejznámější hit "Perfidia", který je ve skutečnsoti coverem původně kubánské písně ze 40. let, a kterou v 60. letech předělala skupina The Ventures, která jí tak patřičně proslavila.
Pro mě osobně to byl pravděpodobně asi jeden z prvních rocksteady songů, které jsem kdy slyšel, aniž bych si tehdy vůbec uvědomoval, že jde právě o rocksteady. Někdy v deváté třídě jsem měl na CD vypálenou kompilačku "Ska's the Limit", kde bylo prvotní jam. ska & rocksteady. Tehdy to pro mě bylo všechno prostě jen ska a zároveň i prvotní setkání s tím, jak znělo ve své originální podobě z 60. let. Hned jsem si zamiloval tu měkce znějící dechovou sekci v intru založenou na hře saxofonů, houpavé tempo a medový hlas pro mě tehdy ještě neznámé zpěvačky, kteoru jsem si nemohl nějak ověřit, protože booklet jsem pochopitelně neměl ale moje pubertální duše si pod tímto hlasem představovala nějakou neuvěřitelně sexy černou krásku :-) Až o pár let později jsem se dopátral komu patří ten krásný hlas a začal jsem po její tvorbě pátrat dál. Vraťme se ale zpět k její hudební kariéře. Od roku 1966 nahrávala pro Reidův label Treasure Isle, kde se čas od času potkala s další ikonou rocksteady Altonem Ellisem se kterým nahrála skvělé duety "Why Did You Leave Me to Cry" a "Remember That Sunday". První zmiňovaný singl, je snad jedno z nejkrásnějších rocksteady, které jsem kdy slyšel. Houpavé střední tempo, doplňující dechy, měkce znějící kytary v podkladu, které vytváří tu celkovou hudební hradbu vybrnkávaček, melodií a basových linek, tak typickou pro rocksteady a na mikrofonu dva nejikoničtěší hlasy žánru. Druhý singl "Remeber That Sunday" z roku 1967, se v solo verzi objevil i na Ellisově albu "Mr. Soul of Jamaica". Phyllis Dillon měla na Ellisovu kariéru ještě jeden podstatný vliv, byla to totiž její píseň "It's Rocking Time" z roku 1966, kde se poprvé objevil pojem rocksteady a která později inspirovala Ellise k nahrání songu "Rocksteady". Traduje se, že rocksteady vzniklo díky horkému počasí roku 1966, kdy tehdejší ska kapely musely zpomalit své tempo, protože to v tom vedru nikdo nemohl utancovat.
Podle mě je ale pravda někde trochu jinde a následující singly Phyllis Dillon to jen potvrzují. Jamajská muzika 60. let byla v podstatě jen místní specifická interpretace vývoje amerického rythm and blues, které se postupně transformovalo v soul a přesně v té době začalo docházet k hudebním změnám i na Jamajce. Ty změny vedly k rocksteady. Jeden z mých nejoblíbenějších songů od téhle "Queen of Jamaican Soul" je vlastně čistá soulovka, cover písně "Make Me Yours" z roku 1967, původně od Bettye Swann, kterou Dillon nahrála s McCookovými The Supersonics. Možná bych se nebál tvrdit, že je to její nejzdařilejší singl, protože tady její libozvučně medový hlas vyniká asi úplně nejvíc. A nebyl to jenom soul, co jí inspirovalo, songy jako např. "Tulips and Heather", "Midnight Confessions", nebo jedna z jejích nejhezčích pecek "Love the One You're With", byly ve skutečnosti covery tehdy populárních popových singlů. A u "Love the One You're With" se ještě musím zastavit, protože ten podkres dechové sekce, je něco tak krásnýho a vytváří takovou atmosféru.... zkrátka poctivá slaďárna inspirována americkým soulem. Rocksteady je hudba založená, podobně jako soul na procítěnosti a melodiích, které ve vás mají vyvolávat pocity. A přesně to Phyllis Dillon uměla dokonale, jak ukazuje např. singl "Love is All I Had". A opět! Musím vystihnout prvek, který je v tom tracku téměř nepatrný ale je přesně tím, co tomu dodává tu oduševnělost. Schválně se zaposlouchejte do doprovodné melodie, kterou v podkresu hrají dechy a pochopíte o čem mluvím. Zajímavé je, že se tak krátce po začátku své poměrně dobře našlápnuté kariéry z Jamajky nakonec odstěhovala. V roce 1967 začala svůj nový život v New Yorku, kde založila rodinu a našla si novou práci. Nicméně ani přesto s muzikou nesekla a následujících pět let se pravidelně vracela na Jamajku, aby mohla dál nahrávat pro Duke Reida. Výsledkem této spolupráce bylo její první (a zároveň jediné) album "One Life to Live" z roku 1972, které vyšlo i v Británii u Trojan Records. Z této desky musím určitě zmínit dva singly: "Woman Of the Ghetto", přísně znějící early reggae se sociálním přesahem, tady zapomeňte na rocksteady slaďárny, tohle je výpověď lidí třetího světa, dokonalý soundtrack k životu v kingstonských slumech na začátku 70. let. A tím druhým je "Picture on the Wall", moc příjemná a uvolněná věc, kde opět vyniká její hlas, který je prostě jako hedvábí :-) Bohužel vydáním alba "One Life to Live" její hudební kariéra na dalších dvacet let končí. Ke zpěvu se vrací až v roce 1991, kdy jí produkční kingstonského hotelu Oceanea, přemluví k raritnímu vystoupení, které ze začátku odmítá ale nakonec svolí a po necelých dvaceti letech se tak opět vrací na podium. V roce 1998 se společně s kytaristou Lynnem Taittem po dlouhých letech opět vrací do studia, kde se snaží navázat na tehdejší zájem amerického publika o ska. Tou dobou jezdí i na četná tour po Evropě ale také Japonsku. Bohužel v roce 2002 se u ní objevila zákeřná rakovina, která ukončila její návrat do hudebního byznysu, 15.4. 2004 si vybírá oběť nejvyšší.
Žádné komentáře:
Okomentovat