V létě roku 2017 se na pultech našich knihkupectví objevila vůbec první kniha zaobírající se vznikem skinheads v tehdejším Československu na konci 80. a začátku 90. let. Jde v podstatě o "podobné" dílo, jako před lety Kytary a řev, které sledovalo vznik punku v socialistickém Československu. Ovšem, když jsem tuto knihu viděl poprvé nejvíc mě zarazil autor Filip Vávra. Nejde totiž o nikoho jiného, než o bývalého předního člena Národního Odporu. Myslím, že víc už asi ani nemá cenu dodávat, všichni moc dobře víme o jakou organizaci jde. Je škoda, že zrovna tohoto tématu se chytil přední český nácek, což knize ubírá hodně bodů, dokázal bych si představit, kdyby o této době napsal např. Landa nebo někdo, kdo alespoň nezvedal pravici. Když jsem pročítal jednotlivé kapitoly, nemohl jsem se zbavit dojmu, že nácek náckem zůstane, protože ani po letech při popisování bitek a útoků na Větnamce, Cikány nebo Araby jsem neviděl jediný náznak pochybnosti o správnosti jejich jednání, nebo sebereflexe, bez ohledu na to, že tehdejším aktérům bylo 16 - 20 let. Ano nedělejme si iluze, první vlna skinheads v Československu byla banda rasistických zmrdů a vůbec v tehdejší době se nikdo s ničím moc nesral a dostat se do fyzického konfliktu bylo mnohem snažší, ale to nemění nic na tom, že i když jste dospívající, tak podle mě asi to nemáte v hlavě dvakrát srovnané, když držíte někomu hlavu na kolejích, před přijíždějící tramvají. I takové "chuťovky" se tu dočtete. Nečekejte tu nic o původu skinheads v Anglii, toto je hrubý popis toho, jací skinheadi tenkrát byli a já musím říct, že vyrůstat v tehdejší době, budu rozhodně v opozici proti nim! První část knihy vypráví příběhy hlavních aktérů, kteří se objevují v dalším vyprávění a popisuje jejich vyrůstání v tehdejší Praze a jak se postupně dostali ke skinheads. Nemohl jsem se při pročítání jejich příběhů zbavit dojmu, že většina z nich měla komplex z problémů s Cikány v dětství, který v nich zasel semínko rasismu.
Musím přiznat, že i já jsem si při vyrůstání na pražském sídlišti koncem 90. let užil s Cikány svoje ale nikdy to ve mě nevyvola do budoucích let jakoukoliv rasovou nesnášenlivost. Ano je pravda, že ještě před listopadem 89 byli hlavním cílem tehdejších skins pouze Cikáni ale po revoluci, už to byl v podstatě kdokoliv, kdo nebyl bílý a později i každý, kdo se jim stavěl na odpor. V prvních kapitolách se dočteme, kdo byl prvním skinheadem v ČSSR a kdy se tady začali objevovat první plešky. Pravděpodobně prvním byl Ondra Záruba, už někdy kolem roku 1984 okolo kterého se začala formovat první pražská parta, která se scházela v hospodě U Jirásků. Většinu lidí tehdy insporoval článek "Holohlavci, to jsou pane chlapci", který se v polovině 80. let objevil v časopise 100+1 Zahraničních zajímavostí. No a jelikož media vždy zajímaly hlavně white power skinheadi i tento článek pojednával pouze o nich a proto se není čemu divit, že tehdejší skins byli rasisti, protože toto byl v podstatě jeden z mála zdrojů, jak se o této subkultuře něco dozvědět. Neonacistické tendence se před listopadem 89, až na pár vyjímek ještě nevyskytovali ale faktem je, že i u předrevolučních punkáčů se občas vyskytoval rasismus. Jak se dočtete dále i se skinheadskou modou to tenkrát nebylo jednoduché, bombry se tu sehnat nedali a tak nebylo náhodou, že spoustu z nich si je tehdy dováželi z Maďarska, kde byl trh trochu otevřenější, o Martenech se nedá mluvit ani po revoluci i pro ně se muselo do Německa. O faktu, že většina skins byli bývalý punkáči (nebo to ti, kdo sice měli rádi punk ale ne jeho modu) se asi ani nemá cenu zmiňovat, jelikož to platí v podstatě do dnešních dnů. Ovšem asi nejzajímavější část knihy je ta pojednávající o porevolučních letech, kdy končí éra, kdy skins a punx seděli v hospodě u jednoho stolu a společným nepřítelem byli komunisti. V té době začíná pozvolné dělení, kdy se část punkáčů začíná přiklánět k rodícímu se anarchistickému hnutí, které se stává jejich novým nepřítelem.
Samozřejmě nechybí kapitola věnovaná Orlíku, Bráníku a Třem sestrám (které v té době hrály pro skiny) a dalším kapelám, které měli co dočinění se skinheady. Dočtete se tu i o dnes již legendárním festivalu v Bzenci, kde začalo první dělení, kdy se spoustu lidí začalo vymezovat proti postupně se šířícím nazi tendencím a hajlování. Podle autora Landa nebyl v té době takovou autoritou, jak by se mohlo z dnešního pohledu zdát a jak už jsem psal o pár řádků výše i kališníků bylo v Praze minimum, naopak Praha začala daleko více hnědnout, což byl důvod k ukončení činosti Orlíku. Kniha končí rokem 1992, kdy upadá boom skinheadů v Československu, kdy se do hnutí začalo přidávat hromady lidí a pozérů, kteří do té doby poslouchali např. metal a ze dne na den si vyholily hlavu a sehnali bombra. Bohužel i autor se přidal k tehdy postupně převažující většině. Nejvíc mě dostalo, kdy při útlumu scény na konci roku 1992 popisuje sborové hajlování na Spartě, jako "kratochvíli", proto je potřeba tuto knihu brát s jistým odstupem a nadhledem. Na druhou stranu netvrdil bych, že jde o ideolgicky zkreslený popis tehdejších skinheads, protože první vlna skins u nás byla prostě taková a velká většina se opravdu přikláněla ke krajně pravicovým názorům, které po 40 letech komunistické totality mnoha mladým lidem imponovaly, nicméně u některých historek, týkajících se jednotlivých bitek a konfliktů mi přišly počty lidí trochu nadsazené ale po faktické stránce se nedá tomuto dílu moc vyčíst. Na druhou stranu nebylo by na škodu vyjádření a pohled dalších postav z té nefašistické části scény, co tu dobu zažili a co mají i dnes k začátkům skinheads v Československu co říct. Porevoluční doba byla prostě taková a v jistém smyslu i zmatená a s faktem, že tehdejší skini byla banda rasistických zmrdů dnes nic nenaděláme, ať se nám to líbí, nebo ne a s tímto je potřeba k této knize přistupovat. Závěrem snad doporučím, pokud nechcete koupí této knihy podporovat předního českého nácka, radši si pro ní zajděte do knihovny, protože vzhledem k tomu, že jí Filip Vávra vydal vlastním nákladem, tak si můžete být jistí, že peníze jdou přímo jemu.
