The Offenders si k 10. výročí nadělili novou desku

Po necelých dvou letech od vydání jejich předchozí desky Generation Nowhere, Italsko-němečtí 2tone matadoři The Offenders, vydávají další, v pořadí již šestou desku. Album s jednoduchým názvem X vyšlo letos v říjnu, k jejich 10. výročí působení na scéně. Nová deska vyšla v kooperaci labelů KOB Records, londýnských Bomber Music a kanadského Stomp Records. Album vychází jak na CD, tak tradičně i na vinylu a celkem na něm najdete 12 nových zářezů, z nichž některé můžete shlédnout zde.

Rozhovor - The Slackers

The Slackers asi ne třeba představovat, jedna z nejznámějších amerických kapel a přední tahoun newyorkské ska scény, kde hrají a nebo dříve hrály snad všechny zásadní postavičky NYC scény, jako Vic Ruggiero, Dave Hillyard, Victor Rice nebo King Django. Za sebou mají víc jak 15 alb a nespočet singlů, zatím jejich poslením počinem je EP My Bed Is a Boat z roku 2013 a singl Rare Breed Subscription, který vyšel letos. Co nového u Slackers a jak vypadá uderground v dnešním New Yorku se dozvíte v následujícím rozhovoru. Za kapelu odpovídal David Hillyard (saxofon).



 

Zdarte The Slackers, takže na začátek můžete nám prozradit, jak dlouho už hrajete, protože mám dojem, že jste na scéně už od tý doby co jsem začal poslouchat ska?

The Slackers se dali dohromady v roce 1991. Chystáme se oslavit naše 25. výročí.

Pracujete teď na nějakym novym materiálu? Zaregistroval jsem váš novej singl Rare Breed Subscription, že by to byla předzvěst nový desky?

No jasně, právě jsme nahrály náš novej 7" singl na labelu Rare Breed Records. Měli jsme možnost zahrát cover jedný starý rocksteady klasiky "I Can't Hide". Ale hlavní je, že právě makáme na novym albu. Bude se jmenovat jednoduše The Slackers a bude na něm něco kolem 12 novejch songů. Pracovali jsme s několika různýma producentama, jako Brian Dixon z Aggrolites a nebo Victor 'Ticklah' Axelrod. Bude to venku v roce 2016, v Evropě by to mělo vyjít v Itálii na zančce Brain Lab Groove Records.

Slyšel jsem o vašem posledním bočním projektu Bad Cards, dokonce jste letos pod tímto názvem vydali desku. Můžete nám prozradit něco víc, o co vlastně jde?

Bad Cards jsou Ara, Jay a Vic. Já hraju jen v jednom songu. Jsou to rockový verze našich tracků a pár coverů.

Bad Cards ale není váš jedinej projekt, členy The Slackers můžeme vidět v mnoha dalších kapelách a solo projektech, jako příklad bych mohl uvést Crazy Baldhead nebo Rocksteady 7. Můžete nám říct, v kterejch dalších NYC kapelách můžeme potkat členy The Slackers?

Měl jsem od roku 1999 kapelu Rocksteady 7, vydali jsme celkově 5 desek. Pod svým vlastním jménem jsem vydal album California! a taky hraju v triu a quintetu, který hraje jazz. Vic taky hraje solo a vydal na půl tuctu desek. S Jesse Wagnerem (Aggrolites) a Nico Leonardem mají trio s názvem Reggae Workers of the World. Jay je zase lídrem Crazy Baldhead, což je spíš studiovej projekt ale taky hrajou koncerty, jako backing pro reggae klasiky jako Ken Boothe, Gaylads, Derrick Morgan, Keith & Tex nebo Ken Parker.

Myslím, že určitě nebudu první kdo se na to ptá ale přesto se musím zeptat. Proč váš basák drží tu basovku, stejným způsobem jako kontrabas?

Marcus si před lety zranil zápěstí a tak to vymyslel jako způsob, jak hrát i po tom zranění.

Jak vypadá dnešní NYC ska scéna, je pořád silná tak, jako tomu bylo v 90. letech nebo jsou tyhle dny už dávno pryč? Je v NYC nějaká nová krev, nový kapely, který byste mohli doporučit? Dokonce jsem slyšel, že i CBGB's zavřeli, jak to, že tak legendární punkovej klub musel skončit?

CBGB's je zavřený už 6 nebo 7 let! Možná i víc. Hráli jsme tam pár posledních koncertů, před zavřením, byla to sice malá akce ale za to se super nábojem a hrálo tam spoustu známejch kapel. Ve městě je draho, všechno je to o penězích, hodně klubů se přestěhovalo z Manhattanu do Brooklynu. Výkonný složky v New Yorku se moc nestaraj o historii nebo kulturu, jen o prachy. Ska scéna je tu malá, jsou tu kapely jako Frighteners, který vydávaj celkem dobrý věci ve stylu Heptones i mladší kapely jako Pandemics nebo Los Ladrones. Další týpci jako Sammy Kay teď hrajou spíš rock, než ska. Takže scéna je teď malá. Ale se Slackers taháme lidi z různejch směrů, což se nám docela daří.

Hrajete celkem tradiční styl ale USA je kromě toho plný skapunku a skacoru. Nejsem zrovna velkej fanda těhle kombinací, většinou mi příjde, že u podobnejch kapel chybí nějaký propojení s kořenama nebo s kulturou kolem jam. muziky. Jak vynímáte vy, jako "tradicionalisti" všechen ten U.S. skapunk a skacore?

Já bych neřekl, že je naše muzika přímo tradiční. Když jsme začínaly byli jsme hodně ovlivněný Skatalites, Maytals a Upsetters. Řekl bych spíš, že když posloucháš Slacker, tak můžeš slyšet vlivy oldschool ska ale taky je tam spoustu jinejch vlivů rock, latino, blues a jazz, takže nakonec naše muzika zní trochu jinak, než ska z 60. let. Můžeš sice slyšet oldschool vlivy ale my jsem na to šli svojí vlastní cestou. Nejsem zrovna velkym fanouškem třetí vlny a neposlouchám ani pop-punk a už vůbec ne metal, takže mě to nějak obchází.

Vzpomínám si na vaše EP International War Criminal z roku 2004, myslím, že téma tohohle EP je pořád aktuální (možná ještě víc). Díky za kritiku zasraný americký zahraniční politiky, především, když zazní z úst samotnejch Američanů. Otázka ale je kolik Američanů si vůbec uvědomuje, že ta tzv. "válka proti terorismu", je jenom válkou za ropu a geopolitickou hrou? Nebo to si fakt lidi mysleli, že Obama může něco změnit?

Myslím, že Obama změnil slušný množství věcí. Americká ekonomika je na tom docela dobře, v porovnání s Evropou, Kanadou, Čínou a Japonskem. Teď je na vzestupu. Hlavním problémem je velkej rozdíl v bohatství. Další věc je, že USA není tak agresivní v zahraniční politice, jako za Bushe ale pořád dělá spoustu hovadin. Za Bushe bylo lehký bejt proti, protože si věděl, že jeho instinkty jsou prostě šílený. U Obamy víš, že chce dát věci do pořádku, jenom hraje záludný, politický hry aby to prosadil a to obvykle zahrnuje účast v nějaký zasraný věci. Z toho jsou některý lidi docela cynický ale myslim si, že ten kompromis je podceňován. Je to něco co bysme měli víc respektovat. Je jednoduchý nadávat, když jsi nedostal 100% toho, co jsi chtěl ale bylo to snad lepší za Bushe, kdy jsi dostal 0% toho co jsi chtěl?

No na Obamovu zahraniční politiku mám odlišnej názor ale ok. Jinak to by bylo asi vše, díky za rozhovor!



ENGLISH


 
Hi I'm greeting The Slackers, for the beginning could you tell us how long have you been playing? Because I have impression that you are on scene since the time when I started listen to ska.

The Slackers formed in 1991. We are about to celebrate our 25th anniversary. 

Are you working on any new material? I just registered new singl Rare Breed Subscription, is it presage of new album?

Yeah, we just did a new 45" on Rare Breed Records. It features us playing a cover of the old rocksteady classic "I Can't Hide". But the main thing we have been working on is a new album. It's a self titled album called The Slackers and it's centered around 12 new songs. We worked with several different producers including Brian Dixon of the Aggrolites and Victor 'Ticklah' Axelrod. It will be out in 2016. The european release will be out of Italy on Brain Lab Groove Records.

I heard about your latest side project Bad Cards, you have released even a self-titled album this year. Can you say something more about this project?

It features Ara, Jay and Vic. I play on one tune. It's rock versions of Slackers tunes and a bunch of covers.

Bad Cards is not only your one side project, members of The Slackers are playing in many side or solo projects, one example could be Crazy Baldhead or Rocksteady 7. Can you tell us in which another NYC bands are the members of The Slackers playing?

I have had the band, Rocksteady 7 since 1999 now? We have put out 5 albums. I also did one album under my own name called California! I also have a quintet and a trio that play jazz. Vic does solo gigs and has put out half a dozen solo albums. He has a trio with Jesse Wagner and Nico Leonard that is called Reggae Workers of the World. Jay is the leader of Crazy Baldhead which has mostly been a studio project but also plays gigs as a backing band for famous reggae singers like Ken Boothe, Gaylads, Derrick Morgan, Keith & Tex and Ken Parker.

I think that certainly I'm not first person who is asking about that but anyway I must to ask you. Why is your bassplayer holding a bass guitar in way like a contrabass?

Marcus hurt his wrist years ago so he developed it as a way to play around his injury.

How looks today's NYC ska scene, is still strong like it was in 90's or those days are definitively gone. Is there any new blood, new bands which could you to recommend? I've heard that even CBGB's is closed, how come that this legendary punk venue had to shut down?

CBGB's has been closed for over 6 or 7 years now! Maybe even more than that. We played at some of the last shows there. It was a small dump bit had good energy and a lot of famous bands played there. The city is a very expensive place. It's all about money. Most of the clubs have moved from Manhattan to Brooklyn. The powerful in New York are not very interested in history or culture. Just money. The ska scene in New York is small. There is a reggae band The Frighteners that is getting some nice press. They do a Heptones kind of thing. There are some younger bands like Pandemics and Los Ladrones. Some other guys like Sammy Kay have mostly been playing rock and not ska recently. So the scene is small right now. With the Slackers we draw people from a lot of different directions. We are lucky that way.
 
You are playing quite traditional jamaican music but USA is full of skapunk and skacore bands as well. I'm not much fun of these combinations, usually there's no connection with roots of jamaican music or culture. What is your opinion like a traditionalists about american skapunk or skacore?

I woudn't say our music is traditional exactly. When we started out we were very influenced by the Skatalites, Maytals and The Upsetters. I would say that when you listen to the Slackers you can hear the old ska influences but there have also always been rock, latin, jazz and blues influences. So our music ended up sounding different than old ska records from thr 60's. You can hear the old influence but we went our own way with it. I'm not a big fan of a lot of the 'third wave' ska bands but I don't listen to lots of pop-punk or metal either. So I'm just not into their influences.

I remeber your EP International War Criminal from year 2004. I think that topic of this EP is still (maybe more) actual and thanks for criticism of fucking US policy, especially from american citizens. But question is how many americans realize that so called "War against terorists" is just war for oil and geopolitical game or people really thought that Obama can change something?

I think Obama has changed a fair amount of things. The US economy is doing pretty well, especially compared to Europe, Canada, China and Japan. It's booming right now. The main problem is the big divide of wealth. And the US is not as aggressive on foreign policy under Obama as with Bush but it's still out there doing some bad stuff. With Bush it was easy to be against things. Cause you knew his instincts were bad. With Obama you know he wants the right things, he is just trying to play the tricky political games to get there. And that usually involves participating in fucked up stuff. That makes some people cynical but I think that compromise is underrated and very important. It's something that we have to respect more. It's easy to bitch when you dont get 100% of what you want but was it better under Bush when you got 0% of what you wanted?
 
I have different opinion on Obamas foreign policy but anyway, that's all thanks for interview!

Recenze

Rancid - All The Moonstomper's

Někdy před rokem jsem si sám pro sebe poskládal všechny ska tracky od Rancid, jako takovou mojí osobní kompilaci, to jsem ovšem netušil, že ten samý nápad dostalo i německé Randale Records, které v květnu tohoto roku vydalo výběrovku s názvem All The Moonstomper's na které se nachází celkem 19 tracků, z celé éry působení Rancid. Musím se přiznat, že přesně tenhle typ ska mě poslední dobou baví čím dál tím víc, bez dechů, jenom kytary a klávesy a přesto nejde o žádný skapunk. A když se podíváte např. na The Interrupters, tak je jasný odkud vítr vane. První věc, která otevírá tuhle výběrovku je jedním z největších hitů, které kdy Rancid vůbec nahrály a to track Time Bomb. Tenhle song v 90. letech v době, kdy v USA jela třetí vlna ska naplno, svojí popularitou pomalu předčil všechnu jejich punkovou tvorbu. Další peckou je Daily City Train, tady bych jen dodal, že to je přesně ten typ ska o kterém jsem mluvil před chvílí, žádná dechová sekce, sborové refrény a dechy nahrazuje melodická kytara - prostě nice! Pomatujete si ještě na první živák od Tleskačů a na jejich song Krámy? Tak tenhle track není nic jiného, než cover Old Friend, který také najdete na téhle výběrovce, hned jako třetí v pořadí. Asi nemá cenu pitvat každý jednotlivý song, kdo znáte tovrbu Rancid, tak určitě budete vědět co od této výběrovky můžete čekat. Podle mě k nejlepším počinům patří určitě Life Won't Wait (tady se předvede se svým raggamuffinem i Buju Banton), Hooligans (kde hostuje Neville Staples ze Specials), Cocktails, dále pak Wrongful Suspicion, Up To No Good, Red Hot Moon (tohle sice není zrovna ska ale díky těm klávesám to přecejenom má trochu 2tone nádech), no a v neposlední řadě I Ain't Worried (jakožto menší kombinace reggae, ska a punku) a to nejlepší samozdřejmě nakonec That's Just The Way It Is Now, což je jeden z mála tracků kde ulsyšíte dechy. Co mě docela pekvapilo je, že s Rancid spolupracoval i Vic Ruggiero ze Slackers. I když ho neuslyšíte ani v jednom songu, podepsaný je pod tracky Wrongful Suspicion, Hooligans a Life Won't Wait, proto se ani není čemu divit, že se Tim Amstrong jakožto lídr Rancid ve svých solových projektech často pouští do vod reggae a ska, což se v roce 2007 podepsalo na jeho solo albu Tim Amstrong - A Poet's Life, na kterém spolupracoval s Aggrolites a ani jeho nynější tvorba pod názvem Tim Timebomb and Friends se muzice na druhou vůbec nevyhýbá. Co dodat pro fanoušky Rancid je tahle výběrovka jasná povinost! Za mě 9 z 10 

Panteon Rococo - Ni Carne Ni Pescado

Panteon Rococo asi nemá cenu moc představovat, tahle mexická kapela se v Čechách objevila už několikrát a domácímu publiku je dobře známá. Zatím jejich poslední řadovka Ni Carne Ni Pescado (v překladu: Ani ryba ani rak) vyšla v roce 2012 u německého labelu Unter Shafen Records a obsahuje celkem 13 tracků. Panteon Rococo neposlouchám zrovna moc často ale jejich hudbu a styl bych rozeznal kdykoliv a kdekoliv a něco podobného se dá říct i o desce Ni Carne Ni Pescado, která se až na pár vyjímek drží toho na co jsme od Panteonů zvyklí, takže opět můžete čekat kombinaci ska, latina, rocku, hip hopu a co mě na tomto albu překvapilo nejvíc (i když ne zrovna pozitivně) i elektra. Desku otevírá song Hostilidades, což je taková ska klasika na kterou jsme od Panteonů zvyklí, po intru následuje track Renance En La Montana, který už začíná být řádnou kombinací reggae, rocku a dokonce tu uslyšíte i scrachování. Následující Déjala Tranquila je krom reggae tempa, mixem snad všech vlivů, které Panteoni ve své muzice kombinují. Kromě perfektního refrénu bych si troufnul tvrdit, že mě tenhle track baví z celé desky asi nejvíc. Dokonce se tu dočkáte pocty The Specials v podobě coveru jejich prvního singlu Gangsters, ovšem v trochu pozměněné podobě. No Sé Porque, Quieri Baialar Contigo nebo Remmi Demmi, která je dokonce zaspívaná v němčině, jsou další super věci ale taky to poslední co ještě stojí za poslech, protože konec si Panteoni nechaly pro, na můj vkus až moc experimentální věci. Tak např. Noche Bestial si v sobě ještě zachovává kousek ska ale na elektro, jako je track Arreglame El Alma, který zní jak retro z osmdesátek, fakt žaludek nemám i když nepříjde mi, že by to kapela myslela jako vtip. La Rubia Y El Demonio je předělávkou jejich starší věci ale proč se snažili udělat z něčeho co fungovalo, popovou sračku, vhodnou tak akorát pro vysílání Evropy 2 jsem fakt nepochopil. A předposlední song Vete Lejos? Tady bych asi jen dodal WTF???? Naštěstí to zachránila latino předělávka tracku Déjala Tranquila, která album Ni Carne Ni Pescado uzavírá. Až na poslední třetinu desky, kterou jsem musel hodně dlouho rozdýchávat, není Ni Carne Ni Pescado špatné album. Sice nemůžu říct, že by mě posadilo na zadek a spadla mi z něj brada, nebo že by se až tak výrazně lišilo od předchozích desek ale určitě stojí za to si ho poslechnout, bohužel hud. experimenty tady sráží body dolů, takže 7 z 10

Prince Perry - Skanadian invasion!

Dnešní profil bude věnován Kanadě, konkrétně se podíváme do Toronta za kapelou Prince Perry, která určitě stojí za pozornost. Poprvé jsem tuhle bandu zaregistroval v jednom z čísel německého skazinu Rocking Steady, někdy v roce 2011 ale dlouho jsem jim nevěnoval větší pozornost, až do chvíle, než jsem na youtube viděl jejich singl Love At The End Of The Century, který mě navnadil trošku zapátrat po téhle kapele a musím říct, že jsem byl příjemně překvapen, protože přesně tak si představuji ska v 21. století, nebo když použiju trochu zavádějící termín 4. vlnu. Prince Perry je totiž dalším důkazem, že kvalitní ska jde i bez "deseti členné dechové sekce" a že důležitější roli můžou kolikrát hrát klávesy a kytary. Soundem se pohybují někde mezi ska s menší příměsí dirty reggae, což je přesně ta kombinace, co tak lahodí mým uším :-) Jinak Prince Perry nejsou žádní nováčci, kapela se zformovala ze zakládajících členů torontských Frankie Foo & Yo Yo Smugglers v roce 2009, původně pod názvem Price Perry and the Gladtones a už v tom samém roce vydali svojí první desku Songs About Girls. Další počin následoval v roce 2011 albem Love At The End Of The Century a právě s touhle deskou, kde se nachází i jejich stejnojmenný, "veleúspěšný" singl se vydali na tour po Kanadě, Střední Americe a Evropě. Za těch šest let co brázní podia si střihli koncerty s kapelamy jako The Slackers, Aggrolites, Bad Manners, Toasters nebo Aquabats a to nejsou zdaleka všechny. Zatím jejich poslední deska Here Tomorrow Gone Today, vyšla v prosinci 2013 a už po dvou týdnech se dostala do Top-ten nejlepších ska alb za rok 2013. Víc už ale napoví jejich bandcamp profil.

http://princeperry.bandcamp.com/album/here-tomorrow-gone-today

65 Mines Street vydali svojí třetí desku

Po dvou letech od vydání jejich druhé desky Fix the Clock, která se nesla v trochu odlišném duchu, než jak jsme byli od téhle francouzské party, kombinující 2tone s dirty reggae a punkem zvyklý, tu máme jejich třetí desku. Nové album Sick & Bitchin' vyšlo 26. září na londýnské značce Casual Records a k dostání je i u německého Grover Records. Kapela se vydala točit nové album až do Los Angeles, kde se o produkci postaral Brian Dixon, kromě toho tu hostuje i samotný Roy Ellis a.k.a Mr. Symarip. Zvláštností také je, že prvních 500 kopií vyšlo na žlutém, 180g mramorovaném vinylu se zlatě rytým nápisem, takže sběratelé si určitě příjdou na své a aby toho nebylo málo, k nové desce už jsou natočeny dva videoklipy, které spolu s ukázkami z nového alba, můžete shlédnout zde.

Studio One story

Historie tohoto legendárního labelu a nahrávací společnosti, která je někdy označována za jamajskou obdobu Motownu, je neodmyslitelně spjatá s osobou Clementa Seymoura Dodda, kterého většina zná spíš pod přezdívkou Coxsone Dodd. Vracíme se zpátky do 50. let, do počátků kultury sound systémů, která dala později vzniknout ska a následně reggae. Počátky Studia One jsou spjaty s jiným kokurečním sound systémem, který si už v polovině 50. let na ostrově vydobyl první místo a to The Trojan Duka Reida, který později založil jiný významný label Treasure Isle, právě tady začínal Dodd sbírat zkušenosti jako selector, ovšem později se osamostatnil a založil svůj vlastní sound system Coxone's Downbeat, který se brzy stal vážnou konkurencí pro Duka Reida se kterým Dodd následující desetiletí neustále soupeřil. V 50. letech, se na Jamajce před vznikem ska hrálo hlavně americké rhythm'n'blues (r'n'b), což u mnohých provozovatelů soundů zvyšovalo závislost na deskách z dovozu a tak spoustu z nich začalo cítit potřebu vlastní produkce, dalším faktem pohánějícím změnu byl i přicházející rock'n'roll do kterého se začalo r'n'b pomalu transformovat a na Jamajce se jeho nová poboda moc dobře nechytala. A tak se lidi jako Dodd nebo Reid pustili do vlastní produkce. Už v 50. letech fungovali na ostrově celkem tři nah. studia a dát dohoromady kvalitní muzikanty nebylo i díky slavné Alpha Boy School zase takový problém, navíc Dodd měl jasnou představu o tom, jak by měl správný hit "scorcher" vypadat. Jeho první úspěšnou nahrávkou, pod kterou se mohl podepsat jako producent, byla Easy Snappin' od Teophiliuse Beckforda, z roku 1959, pomalé jam. boogie, které v sobě už mělo tu formuli, předznamenávající ska.

Následovalo několik dalších nahrávek u menších labelů a v roce 1963, když už ska pomalu ovládlo celý ostrov zakládá v Kingstonu na Brentford Road nahrávací studio a label - Studio One. Mezi Doddovi první singly pařil kromě Easy Snappin', ještě This Man is Back, kde se poprvé objevil Don Drummond, trombonista a vedoucí osobnost budoucích Skatalites a nebyla to náhoda, právě jádro této kapely už několik let, před svým oficiálním vznikem v roce 1964, nahrávalo pro Dodda a později se také staly jeho studiovou kapelou, která spolupracovala např. s Marleyho Wailers a stojí za jeho prvním hitem Simmer Down. To už ale byl nový sound na světě a ska ovládlo celou Jamajku. Dodd a jeho Studio One si postupně začal vydobývat pozici a stále soupeřil s Treasue Isle Duka Reida se kterým paradoxně, kromě některých zpěváků (např. Alton Ellis) sdílel i studiové muzikanty. Dá se říct, že Dodd si se svým Studiem One vydobyl v místním hud. biznisu prvenství, v té době jeho dveřmi prošlo mnoho talentů a budoucích hvězd jam. muziky, ať už to bylo ska nebo reggae, od Boba Marleyho a Wailers, po Toots & The Maytals, Delory Wilsona, Heptones, Ethiopians, Johna Holta, Burnig Speara, Kena Boothe, Sugar Minnota, Horace Andyho, Altona Ellise, Gladiators, Marcii Griffiths, Dillingera nebo Wailling Souls, dokonce i Lee Scrach Perry tu začínal jako vyhledávač talentů. Dodd zpěváky do své stáje naháněl ještě jiným způsobem, který byl v 60. letech na Jamajce velice oblíbený a to pořádáním talentových soutěží, každý nedělní večer, do kterých se mohl přihlásit téměř kdokoliv z gheta a tak to i bylo

a spoustu budoucích reggae hvězd, začalo svojí hud. kariéru právě tímto způsobem. Dodd byl ale také nechvalně známý tím, že ne vždy vyplácel muzikantům, jejich zasloužené honoráře a tak spoustu zpěváků za své nahrávky nedostali nikdy zaplaceno, což pozdějí přimělo např. i The Wailers k rozvázání smlouvy se Studiem One. S příchodem rocksteady v polovině 60. let a potom co byl Don Drummond, umístěn po vraždě své ženy do blázince a následném rozpadu Skatalites, dává Dodd z jejich trosek, dohromady novou studiovou kapelu Sound Dimension. Studio One ale i Treasure Isle Duke Reida si v jam. hud. biznisu drželi monopol téměř po celá 60. léta, ani menší producenti jako byl např. Leslie Kong nebo Prince Buster, kteří začínaly už za éry ska, stále nemohly svojí produkcí ohrozit prodejnost jejich desek. Ovšem konec 60. let znamenal příchod menších labelů a nových producentů a studiových muzikantů (Bunny Lee, Clancy Eccles, Lee Scrach Perry, Upsetters), kteří začali experimentovat se zvukem rocksteady, ve snaze "svrhnout" tyto dva velké hráče. To byl pomalý začátek konce zlaté éry Studia One. Duke Reid na nově příchozí reggae dokázal ještě zareagovat spoluprácí s dee-jays, jako byl U-Roy a Dennis Alcapone, kdežto Studio One toho v letech 1969 - 1971 mnoho převratného nevyprodukovalo. V půli 70. let debutoval u Studia One jiný legendární jam. DJ, který si dal jméno po slavném gangsterovi z 30. let a to Dillinger, který tu začal kariéru se svojí deskou Natty Dreadie, z roku 1975. Asi posledním poměrně uspěšným albem ze stáje Studia One byla deska Rub a Dub Style DJského dua Michigan and Smiley, z roku 1979, která už pomalu

předznamenávala příchod dancehallu. 70. léta už ale zkráta patřila jiným jménům a znamenala generační výměnu v místním nahr. průmyslu a příchod nových interpretů a nových hudebních postupů, na které už generace producentů, kteří začínali v 50. letech nedokázala pružně reagovat. Studio One se stalo synonymem pro sound 60. let, synonymem pro ska, rocksteady a prvotní reggae. Éra Studia One skončila definitivně potom co se Dodd přestěhoval do New Yorku, studio na Bretford Road zavřel a tím byla kapitola průkopnického labelu uzavřena. Jeho hlavní konkurent Duke Reid, po zápasu s těžkou nemocí v roce 1974 umírá, takže ani Treasure Isle nepřežilo 70. léta. Coxone Dodd byl v roce 2002 vyznamenán zlatou medailí Institute of Jamaica a 1.5. 2004 byla kingstonská Brentford Road, přejmenována na Studio One Boulevard, jako pocta jeho práci nejen pro jam. hud. průmysl ale i kulturní přínos ostrova. Bohužel čtyři dny po tomto aktu Dodd, ve věku 72 let umírá na srdeční zástavu. V roce 2007 dostává in memoriam, řád nejvyššího státního vyznamenání, za přínos jam. kulturnímu dědictví. Nicméně faktem zůstává, že odkaz Studia One nebyl zapomenut a naopak jak ukázuje 4. vlna ska (jestli se to takhle vůbec dá nazývat) sound Studia One je pro mnoho kapel stále velkou inspirací.

Report

The Interrupters (6.9. 2015) Praha - Cross Club

Tak tohle jsem za posledních asi tak 7 let, kdy je návštěvnost skoro všech koncertů celkem tragická nezažil, protože už dlouho jsem, snad kromě křestu prvního LP Hanby, před rokem na Sedmičce, neviděl, že by byl koncert vyprodán už tejden předem. Evidentně jenom kepela, nehrající nějakou "složitou" formu ska, nedejbože dirty reggae s typickym skapunkovym, rancidovskym podáním dokáže přilákat na koncert víc, jak 300 lidí. Škoda, že tomu tak stejně nebude i při dalších akcích. No ale nechal bych to bejt, na druhou stranu konečně se snad něco vrátilo i promoterům a po dlouhý době koncert, který měl fakt atmosféru, nejenom díky kapele ale i supportu v publiku. Iterrupters jsou na světe něco kolem dvou let, na kontě mají zatím jedno album ale jak je vidět, možná i díky tomu, že si je vzalo pod svá křídla Hellcat Records, tak mají už celkem hodně velkou reputaci i u nás, což jsem fakt vůbec nečekal. Upřímně, můj odhad byl, s ohledem na dnešní bídnou návštěvnost, že dorazí, tak 60 - 70 lidí ale jak je vidět, v tomhle případě tomu bylo úplně jinak. Tenhle koncert měl totiž všechno to, co by punková akce v sobě měla mít, lidi plující na rukou publika, kotel před podiem, kde probíhá permanentní pogo, dav fanoušků zpívající chorálově s kapelou a v pauzách i bez ní, zpěvačka, která odzpívá většinu koncertu spíš na bednách, než na podiu, strop ze kterýho kape pot a vzduch, že by se dal krájet. Přesně tak to vypadalo v něděli v Crossu. Zazněli snad všechny věci z jejich debutu, od Liberty, Take Back the Power, This Is the New Sound, Can't Be Trusted nebo Last Call. Příšlo i na covery Judge Not od Boba Marleyho ale asi největší radost udělali s Too Much Pressure a Nite Club od The Specials, protože kdykoliv zahraje nějaká kapela cover, jedný z jejich pecek, okamžitě mě to postaví na nohy a mám z toho pomalu druhý vánoce. Mimoto zaznělo i spoustu nových válů, který na desce nenajdete, taky vzdali hold Timu Amstrongovi coverem Sound System od Operation Ivy a Into Action z jeho solo desky, kterou nahrál s Aggrolites. Samozdřejmě, že v sobě nezapřeli Kalifornii a tak přišlo i na cover California Sun od Ramones, to už se ale pomalu blížil konec, což v publiku samozdřejmě vyvolalo potřebu pořádně si vyřvat přídavek a tak poslední v záloze, si nechali A Friend Like Me a asi nejlepší track Family, no a to byl definitivní konec. I samotný Interrupters nečekali takovej support a sami během koncertu přiznávali, že jsou z publika nadšený a jakmile se objeví v Evropě podruhý, tak určitě zavítaj do Čech znovu. Tak uvidíme, jestli se jim podaří i podruhý takhle strhnout publikum. Ostatně podívejte se sami, jak se v neděli šílelo.

Sto zvířat slaví 25 let novým albem

Sto zvířat letos slaví 25 let své existence a k tomuto výročí vydali 1. září v pořadí už desátou desku Ministerstvo mýho nitra, kterou pokřtí 22. října ve Velkém sále pražské Lucerny, za účasti všech bývalých členů kapely a s mimořádně zajímavými hosty. Album vznikalo během posledních dvou let opět kompletně na texty Tomáše Belka, pod hudbou je podepsán tradičně většinou Honza Kalina. Jedná se o návrat ke zvířecím kořenům a tudíž je třeba očekávat 14 svižných tragikomických písní, jejichž žánrová pestrost je dána i výlety do hudebních stylů pro Sto zvířat ne zcela typických, jako je funky nebo latina. 

Rozhovor - The Ugly Selectors

Po dlouhé době tu mám rozhovor s našimi východními sousedy, tentokrát jde o bratislavské Ugly Selectors, kteří roztáčí desky ve složení Herry, Frenky a Basha už od konce roku 2009, kdy začínali pod názvem Fantastic Three. Kromě toho dlouhou dobu stáli za webem ska.sk a pořádáním koncertů pod jeho hlavičkou.



 
Na záčátek bych se zeptal, kolik už májí Ugly Selectors v zásobě desek, jestli tedy jste ještě vůbec schopný to spočítat? A co z vaší sbírky považujete za nejraritnější?

Basha: Tak každý z nás má svoju zbierku a nikdy sme nemali ambíciu porovnávať sa alebo predbiehať, že kto má viac, takže neviem. A tiež si nemyslím, že by sme sa nejako zameriavali na zbieranie rarít. Kupujeme si hudbu, ktorá sa nám páči, a nemáme problém za ňu zaplatiť aj viac, ako by niekomu pripadalo normálne, ak tú dosku naozaj chceme, ale naozaj nie je našou prioritou získať čo najväčšiu raritu, aby sme sa s tým potom mohli chváliť alebo čo. Ja osobne si najviac cením tie dosky, ktoré pre mňa majú nejakú pridanú hodnotu, či už v tom kde / ako som si ich kúpila, aké mám spomienky spojené s tými pesničkami alebo od koho som ich dostala do daru. A takýchto je viacero, takže neviem vypichnúť nejakú, ktorú mám najradšej.

Frenky: Tých pár rokov je veľmi krátky čas na to, aby sme mohli hovoriť o rozsiahlych fonotékach. Samozrejme nejaké tie zaujímavosti by sa našli, ale poznáme ľudí, ktorí začali so zbieraním o niekoľko rokov skôr a tých je veľmi ťažko prekonať. Dalo by sa povedať, že je ľahšie zohnať originál dosku zo 69teho, ako z 90-tych rokov. Takže určite skôr si každý cení tie svoje srdcové záležitosti, ako nejaký obohraný singel, ktorý v našich končinách aj tak nikto neocení.

Na začátku jste si říkali Fantastic Three, co vás vedlo ke změně názvu na Ugly Selectors?

Frenky: Celý názov znel ”Fantastic Three saves the vinyl”, čo sa po čase ukázalo ako trocha prvoplánové. Preto sa začalo s hľadaním nového názvu pre naše zoskupenie. A ak sa nemýlim, tak základy značky The Ugly Selectors sa vymysleli v aute na spiatočnej ceste z párty v Košiciach.

Herry: Nedá sa povedať, že by sme sa na začiatku volali Fantastic Three. Bol to skôr názov akcie. Chceli sme spraviť párty odohranú iba z vinylov pre kamarátov a známych. Mali sme na to dobré ohlasy. Pár akcií sme zahrali bez spoločného “umeleckého“ mena. Zistili sme, že nám spoločné hranie vyhovuje. Vtedy sme si povedali, že už kurva musíme mať nejaký názov. Dalo by sa to prirovnať k tomu, keď sa pár hudobníkov zavrie do skúšobne a zistia, že im to klape a následne založia kapelu. Momentálne ako The Ugly Selectors hráme spolu už 5 rokov, takže treba očakávať veľkú narodeninovú párty!

Stáli jste i za webem ska.sk, dlouhou dobu to byl (asi nejen) pro mě zásadní zdroj informací ze scény, co se stalo, že už skoro 4 roky nefunguje?

Herry: Ako traja nadšenci žánru (ja, Marošienko a Robo“Skaman“) sme web zakladali v roku 2006. V tom čase už fungoval český portál skaweb.cz. Mali sme chuť robiť niečo podobné a vlastné. U nás existoval iba zaprášený web ska.szm.sk, ktorý akosi nemal perspektívu (asi od začiatku). Robo mal, už v tom čase spracovaných kopec článkov, prevažne o 2Tone, ktoré nebolo kam zavesiť. Tak sme sa do toho pustili. Písali sme články, novinky, rozhovory. Začali sme organizovať koncerty. V tej dobe bol u nás aj v Čechách “boom“ ohľadne tohto žánru. Prišiel facebook, ktorý značne zmenil návštevnosti malých webov. Ľudia chcú mať všetko pokope. Portál skaweb.cz aj ska.sk skončili akosi súbežne. Weby, ktoré ešte teraz fungujú, aj tak zívajú prázdnotou alebo sú totálne neprehľadné. Preto za akési východisko tejto otázky považujem multižánrový web ako je napríklad kidsandheroes.com - web, na ktorom sú informácie zo širšieho spektra “undergroundovej“ kultúry. Čeliť facebooku sa dá iba jednotne. Myslím, že je aj kopec iných aktivít, ktoré jednotlivé scény spájajú – vegánske hody, futbalové turnaje, festivaly, sedenie pri pive atď. Aj to, že dnes málokto počúva ortodoxne jeden žáner. Je to vidieť napríklad aj na festivale Mighty Sounds, ktorý žánrovo reflektuje záujem mladých. Oproti prvým ročníkom tam momentálne pribudlo viacej rock’n’rollovej, HC, Punk muziky.

Z Bratislavy do Vídně to máte co by kamenem dohodil, jezdíte hrát i tam, vystupovali jste někdy i na místní big akci Skanking Night?

Herry: Áno, hrali sme aj na akcii Skanking Night aj na akcii Boss Sounds, čo je DJ Allnighter s jamajskou hudbou. Celkovo do Viedne chodíme často. Veľa kapiel, čo ide európske turné, skrátka obíde Slovensko. Nemá im kto zorganizovať koncert. Klubu či promotérovi sa to neoplatí. Tým pádom sme “nútení“ vyraziť na výlet.

Je pravda, že legendární bratislavská Intergalktická obluda, jakožto centrum místního undergroundu už nefunguje, co vedlo k uzavření klubu? Byl to nátlak města (systému nejsou podobně alternativní prostory moc po chuti, viz. Klinika v Praze), nebo to bylo spíš rozhodnutí provozovatelů?

Herry: Áno, Obluda bola legendárna. V čase svojho fungovania ju veľa ľudí považovalo za akúsi domovinu či útočisko. My sme si tam odohrali veľký počet úspešných akcií. Zavretie klubu nebolo iniciované zo strany mesta. Prevádzkovateľ žiaľ, nemal dlhodobú zmluvu, lebo neboli isté zámery prenajímateľa. Pre prevádzkovateľa hudobného klubu je takýto stav veľmi zlý, pokiaľ uvažuješ nad investíciami a máš chuť napredovať. Zámer nájsť iný perspektívnejší priestor stroskotal, takže život Obludy bol nanešťastie u konca.

Většina lidí a selectorů, co je nějakým způsobem zainteresovaná ve ska nebo obecně i ta scéna je dost oddělená od dalších podob jamajský muziky. Já osobně si rád poslechnu i ragga, dancehall, dub nebo roots reggae a dokážu si představit, tohle slyšet v setu např. po The Specials nebo Maytals. Jak se na to díváte vy, příjde vám ska jako vyčleněný subžánr nebo berete jam. muziku prostě jako jeden celek, bez ohledu jestli jde o ska nebo dancehall, případně hrajete i tyhle styly?

Basha: Ja si napríklad neviem predstaviť, že by som hrala iba ska, to by pre mňa bola dosť nuda. Preto rada a často zahrabnem aj do iných žánrov, okrem tých tebou spomenutých kľudne aj do punku, hip hopu, alebo nejakých tých oldies a dosť veľa hrám aj soulu. Vlastne to ska je v mojom prípade asi v menšine. Navyše ako The Ugly Selectors hrávame aj čisto rock´n´rollové akcie a tak podobne.

Frenky: Nemôžem povedať, že by som obľuboval všetky odnože jamajskej hudby. Nebudeme sa predsa hrať na to, že sme z Jamajky, keď sme Angličania :-). Napr. v spomínanej Viedni dokážu “vystajlovaní” skíni pretancovať celú noc na skinhead reggae a akýkoľvek sebemenší žánrový odklon spôsobuje paniku v publiku. A práve takáto jednotvárna selekcia je pre nás nuda. Chápem, že to takto asi vyzerá kdekoľvek na západ od Bratislavy. Ako som však mal možnosť vidieť na 007, v Bubnu, alebo na Mighty, najlepšie funguje model, ktorý presadzujeme aj my, a to je pre nás a dúfam, že aj pre ľudí, najväčšia zábava. Aj keď neviem, či sa len nejedná o slabú zbierku platní. :-) Čiže vyrovnaná selekcia z rôznych období ska, reggae, do toho nejaký ten soul, okoreniť to punkom, oi!-om a super večer za nami.

Která kapela nebo album co se ska/reggae týče, vás poslední dobou dostalo nejvíc, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu?

Herry: Nechcem povedať, že ma nič veľmi nezaujalo zo ska/reggae za posledné obdobie, ale celkovo veľa prevratného toho nevyšlo. Momentálne vychádza veľa reedícií starých albumov alebo výberovky starých singlov. No ale konkrétne teda takto: Španielska early reggae kapela Transilvanians – Echo, Vibes & Fire. Nová nahrávka od The Valkyrians – Rock My Soul je síce ich najpomalší album, no nie je to vôbec na škodu. Ďalej The Skints s albumom FM a pilotným hitom This Town držia momentálne taktovku v reggae/dub/hiphop žánri. Spomenúť musím aj britskú kapelu The Selecter – Subculture. Po toľkých rokoch vydať chytľavý album je vážne úctyhodné. To by nás Joe67 roztrhal, keby sme to sem nedali! Mimo žánru by som vypichol stále našliapnutý Rancid (Honor Is All We Know) a peckové súrodenecké trio Kitty, Daisy & Lewis s tretím albumom The Third.

Basha: Ja sa priznám že teraz ska a reggae dosť odsúvam bokom, takže z toho, čo ma v poslednej dobe dostalo najviac spomeniem Jamesa Huntera a Palomu Faith. No a tí noví The Valkyrians, čo Herry spomínal, mňa osobne celkom sklamali, ale zato s tým Rancidom súhlasím, že má fakt gule a tiež sa mi páči.

Frenky: Mňa v poslednej dobe oslovila produkcia Prince Fattyho. Takto nejak by mohlo vyzerať ska v roku 2015.

Tohle je otázka spíš pro Bashu. Jak se ti hraje jako jediná holka mezi dvouma chalánama? :-) A co při hraní jak reaguje publikum, přecijenom holek za gramofonama moc není, obvzlášť ve ska ne?

Basha: No medzi týmito dvoma chalánama sa mi hrá vynikajúco! A čo sa týka reakcií publika tak tie sa nie vždy dajú jasne vyčítať, na to by si sa asi musel spýtať ľudí na parkete a pri bare, ale myslím, že to je také zmiešané. Občas mám pocit, že mi toho viac prepáčia a niekedy sa zase cítim trochu ako taká atrakcia, lebo z tých výrazov tvárí sa zdá, že dievča za gramcami ešte nevideli (ak nerátam nejakú topless cicku na diskotéke pri mori). Hoci na Slovensku je v reggae scéne viacero šikovných dievčat, čo hrajú z vinylu. Dokonca sa tu z času na čas robia aj čisto dievčenské DJské reggae párty pod značkou Grrlz powa / Ženy za pultom. 

Jak vnímáte společenskou atmosféru několika posledních měsíců, tu vlnu rasismu a nenávisti ve společnosti, která z velké většiny muslima nebo černocha neviděla ani ze 100 metrů? 2tone se proti tomuhle vždycky vymezoval, co vy účástníte se nebo účastnili jste se nějakých benefitů nebo akcí s podobným pol. přesahem? 

Basha: Zúčastňujeme sa pravidelne ako návštevníci aj ako vystupujúci, toto leto to boli napríklad skvelé antirasistické futbalové turnaje United Colours Of Football v Bratislave a UAFA v Trenčíne. Dovolím si aj za chalanov povedať, že podpora takýchto myšlienok je pre nás veľmi dôležitá a na akciách tohoto charakteru vždy radi zahráme. Myslím, že náš názor na tieto udalosti je zrejmý už len z toho, v akej komunite sa pohybujeme, na aké akcie chodíme, akú hudbu počúvame. Je to naozaj zložitá téma, ktorá by vystačila aj na samostatnú diskusiu. V skratke to zhrnieme asi tak, že sme zhrození z nálad, ktoré momentálne prevládajú vo väčšinovej spoločnosti, z rastúceho násilia, tolerancie obyvateľstva voči pravicovým extrémistom a z tej obrovskej absolútne nezmyselnej vlny nenávisti voči ľuďom, ktorí sú v zúfalej životnej situácii. Je fakt desivé sledovať, čo s priemerným človekom urobí strach spôsobený absolútnym nedostatkom informácií.

Nedávno běžel v České televizi "dokumentární" cyklus Kmeny zaměřený na současné subkultury, bylo to i na netu, takže určitě jste měli možnost ho vidět i na Slovensku. Jak hodnotíte, tenhle (až na pár vyjímek) pseudo-dokumentární paskvil?

Herry: Myslím, že do jednotlivých dielov povyberali v rámci danej subkultúry vždy veľký extrém. Trocha zainteresovaný divák si z toho vie utvoriť nejaký ucelenejší všeobecný pohľad, čo sa o úplne nezainteresovanom divákovi veľmi povedať nedá. Preto je v konečnom dôsledku veľmi otázne, pre koho je dokumentárny cyklus vlastne určený. Ja osobne som sa miestami dobre zabavil (Hackeři - “Moja mama, keď som bola malá, tak mi k mojím 15-tim narodeninám kúpila štartovacie káble, čo bol najúžasnejší darček, čo som od nej dostala”). Určitým spôsobom sme aj my akýsi “úchyláci”. Každý má svoje koníčky a svoj životný štýl. Subkultúry by sa mali vzájomne rešpektovať ale aj si navzájom zo seba uťahovať a doberať sa.

Basha: Ja som videla len Skinheads, na ostatné som po ohlasoch od kamarátov nemala odvahu (hlavne Hooligans a Hipsters).

Frenky: Ja som sa celkom bavil, po obrazovej stránke sa mi to veľmi páčilo, nečakal som od toho nič a presne to som aj dostal.

Poslední otázka je takový můj "evergreen" ale stejně se zeptám, co podle vás chybý česko-slovenskému ska a naopak jestli vydíte nějaký posun vpřed, alespoň u některých domácích kapel?

Basha: Slovenskému ska chýba, že ľudia nechodia na koncerty. Potom nevznikajú nové kapely, tie existujúce nemajú motiváciu, nemajú pre koho hrať, takže aj tie nakoniec nejak zakapú. Ale to nie je len v ska, mám pocit, že ľudia všeobecne prestali chodiť na koncerty. No a pokiaľ neberiem do úvahy striktne ska tak ja osobne sa veľmi teším zo slovenských Foolproof Riddims a Medial Banana a pomaly sa tu rodí aj viacero iných zaujímavých projektov.

Frenky: Nie som si úplne istý, či od roku 2005 vznikol nejaký album, prípadne singel, ktorý by výraznejšie zanechal stopu v slovenskom ska. Kapely zostávajú vo svojich klasických overených štandardoch, ktoré fungovali v časoch, keď k nám dorazila tretia vlna ska z Nemecka. Dalo sa očakávať, že nikto nepríde s Dirty Reggae soundom ako Aggrolites, kedže na koncerte v Bratislave v roku 2008, bolo asi tak 40 ľudí aj so zájazdom z Prahy. Naivne som veril, že sa niekto chytí na také to anglické indie ska typu The Ordinary Boys, HeavyBall a pod., ale nič sa neudialo. Najväčšou slabinou sú podľa mňa texty, momentálne to je na úrovni náhodného generátora slov, ale možno len nechápem tej vyššej lyrickej forme. Zlaté časy Ska-pra šupiny :-). Slabým záchvevom bol návrat kapely Ventil RG, žiaľ od roku 2007, kedy vystúpili s Neville Staple z The Specials, nenacvičili ani jednu novú skladbu. Kapela Skafander dopláca na slabú fanúšikovskú základňu a zmeny v zostave.

Recenze

Real Enemy - No.16

Opět tu máme po zhruba 3/4 roce další vydání slovenské fanzinové stálice na poli oi! a street punku - 16. číslo Real Enemy z letošního dubna. Tentokrát přišel Picko s menší změnou a obal už není sešívaný ale pěkně lepený, pomalu jak kdyby jste si časák koupili někde v trafice, takže v tomhle směru palec nahoru. Další novinkou je komix, který najdete na poslední stránce, tak uvidíme, jestli se dočkáme pokračování. Obálka je opět s pěkným tématickým motivem z dílny pro mě stále neznámeho "punkového" umělce a tentokrát tu jsou zastoupeny skoro všechny pouliční subkultury. Úvod patří klasicky kromě novinek i slovům autora, kde se vyjadřuje o hledáčku ideologické policie ve scéně, bohužel tohle téma už je taková stálice. Začátek je věnován rozhovorům a tentokrát byli u výslechu Shameless z Francie, kteří vydávají na, některými lidmi nenáviděném Bords de Siene Records, dále pak Vanilla Muffins ze Švýcarska, německými Emscherkurve 77, moje maličkost, jelikož už jsem dostal status "součást redakce" jsem přispěl rozhovorem s italsko-německými Offenders, potom tu najdete kratičký rozhovor s Karen skinhead girl z Izraele, kde mě malinko mrzí, že se nerozpovídala víc o izraelsko-palestinském konfliktu. Nejvíc mě dostal rozhovor s Agent Bulldog ze Švédska, kteří kdysi dávno hráli s WP kapelama jako Skullhead nebo Skrewdriver, jasně hoši člověk si střihne koncert s orotdoxníma náckama, jen tak pro zábavu a vlastně na tom není nic politickýho, určitě ho k tomu žádný politický nuance nenutí a když už, tak za to můžou ty ostatní my ne, že? To je tak těžký přiznat, že jste byli mládý kokoti a nasypat si popel na hlavu, to jste tak "hrdý"? Nesnáším tyhle neustálý naoko "apolitický" výmluvy a je dobře, že se na to Picko zeptal. Baskičtí Hawking Thugs, v rozhovoru přiznávají, že by si přáli nezavislost Baskitska, které to má ve svém boji o trochu těžší, než podobně separatistické Katalánsko. Poslední část rozhovorů je věnováná CZ/SK kapelám, jmenovitě Bloody Mary z Brna, Brmbolce z Martina a Critica. V tomto čísle najdete i scene reporty na Bulharskou a Ruskou scénu. Součástí těchto reportů jsou i krátké rozhovory s místníma kapelama, za Bulharsko Boys with Boots a za Rusko RG-6, Uchitel Truda, Shaved Heads a MLM records. Příjde na řeč i o válce na Ukrajině. Za scene report z Ruska jsem zvlášť rád, jelikož na východě vzniká oi! ale i HC kapel čím dál, tím víc (a poměrně kvalitních) a hoši to tam nemají vůbec lehký, antifašismus tam neznamená vylepování GNWP nálepek ale smrtelný zranění, mrtvý a nezřídka i policejní represe ze strany státu, i když za posledních pár let se prý situace malinko "zlepšila". Před hromadou recenzí, kde opět nechybí zastoupení jak oi!, ska/reggae, tak i HC ale i tiskovin a zinů z Brazílie, Francie nebo Bulharska tu najdete výbornou recenzi na knížku Skinheads: A Guide to an American Subculture. Jak už je z názvu jasné, jde o náhled do malinko odlišného vývoje, než který byl v té době v Anglii, přecijenom americká skinhead scéna byla v počátcích trochu víc spjatá s hardcorem. Postačit by mělo, že autorem je baskytarysta The Templars Perry Hardy. Následují reporty jak z venku, tak i z našich luhů a hájů a po nich moje nejoblíbenější část, kde jako v každém čísle je další kapitola z knihy Spirit of 69: A Skinhead Bible, tentokrát kapitola věnována incidentu v Southallu, při vystoupení 4Skins, Infa Riot a Business, po kterém začalo větší štěpení na rasisty, nácky a tradiční skiny, kteří i přesto nehleděli na svět v černobílých barvách. Ode mě tu můžete najít bandstory Minor Threat + něco málo o sXe a článek o vzájemném prolínání punku a reggae, ke kterému docházelo v jeho počátcích a částečně bych řekl, že k němu dochází pořád. Konec zinu je věnovám promo informacím o nových kapelách ale pro mě nic moc zajímavého Strike Back (ESP), Atox (Brazil), Ugaglianza (IT), Urban Savage (SWE) a je tu dokonce zmíněný ostravský Pirate Rude Sound System se kterými tu byl v červnu rozhovor. Poslední stránka je věnována, již zmiňovanému komixu Jimmy the Skinny - In Love Affair :-) a tím číslo 16 končí. Opět určitě víc jak 70 stránek, kříďák, tentokrát lepená obálka a cena stále na 60,- Plusy dávám tentokrát hlavně za report z Ruska a trochu političtější/zajímavější otázky, týkající se aktuálního dění, protože apolitičnost mi příjde jako naprosto kotraproduktivní postoj (nevim ale otázky typu "Jak jste spokojený s poslední deskou? nebo Váš nejlepší koncert? mě fakt nebaví) a rozhodně nesouhlasím s Emschekurve 77 co trvrdí v úvodu! Punk ve všech jeho formách byl vyždycky o reflexi společnosti i systému, takže já jen dodám v protikladu k jejich postoji: "nenechávejte si svoje postoje a názory doma (teda pokud nejste stupidní rasistický burani, nebo nevidíte nácky i tam kde nejsou)!" Nebo vás lidi fakt baví poslouchat texty o tom jak jsme hrdý na svý Marteny a kšandy, nesnášíme diskanty a máme rádi riot, pivo, fotbal a naší zem? A Emschekurve 77 bych ještě vzkázal: "být politický neznamená nutně následovat nějaký vůdce nebo ideologie!!!" Zdar

The Skints - FM

Londýnské The Skints nemá asi cenu moc představovat, jelikož se na těchto stránkách neobjevují poprvé. Letos v březnu přišli po třech letech s jejich třetí řadovou deskou, která tentokrát přinesla i pár drobných změn. Album vyšlo u Easy Star Records a celekm na něm najdete 15 tracků, ovšem ne všechno jsou tracky. Deska FM je totiž koncipovaná jako fiktivní rozhlasové vysílání, proto zde najdete různá intra v podobě komentářů DJů a telefonátů posluchačů, další změnou jsou hostující toasteři Tippa Irie a Horseman, kteří dávají albu trochu dancehallovější nádech. Co mě osobnně trochu mrzí, že ubylo dubu, který byl třeba hodně znát u druhé desky Part & Parcel. Jinak hudebně se stále drží svých zajetých reggae kolejí. Deska začíná intrem namluveným samotným veteránem britského dancehallu Tippou Irie, kde se v podkladu line výborný ragga riddim, v zápětí navazuje pocta jejich rodnému městu This Town, kde uslyšíte jak všechny vokálisty, tak i hostujícího Horsemana a Tippu Irie, mimochodem k tomuhle super tracku mají i videoklip, takže posuďte sami. Zajímavostí u téhle kapely je, kolik členů obstarává vokály. U většiny kapel máte prostě jeden hlavní hlas, kdežto tady se vystřídá od bubeníka, přes kytarystu až ke zpěvačce, kromě basáka celá kapela a to nejen na téhle desce, takže kolikrát si nebudete, pokud The Skints neznáte vůbec jistí kolik mají zpěváků. Jak bych charakterizoval album FM? Jak je vidět Skints jedou podle zažitého formátu, který byl znát i na předchozí desce, najdete tu jeden ska song v podobě tracku Friends & Business trocha reggae popíku (Come To You) ale oproti předchozí tvorbě i dancehallovější reggae jako Tazer Beam, kde opět uslyšíte Tippa Irie, Eyes in the Back of My Head nebo In the Night, kde hostuje Horseman. I když já mám nejradši ty klasičtější songy, jako Where Did you Go, který tak trochu koketuje s rocksteady nebo podobně laděný The Forest from the Trees s výbornou melodií ale ani mírně popem míchnutá Got No Say nezaostává. Co dodat víc? Mě určitě touhle deskou nezklamali, protože jak je vidět svojí hudbu dokážou obohatit o nové prvky aniž by se museli stylově vzdávat svého hudebního kopyta a to je věc, kterou u kapel hodně cením. Je tu sice pár věcí, které mě až tak "netankují" a mrzí mě, že melodika se tu tentokrát objevila jen v jednom tracku ale jinak bych se nezdráhal ladit FM na 10 z 10

Hub City Stompers - Life After Death

Hub City Srompers z New Jersey, nepatří k zrovna nejznámějším americkým kapelám, nicméně už i u nás jsme je měli možnost potkat, když tu před lety předskakovali Toasters, no a pokud jste četli poslední číslo Skinreada, tak jste se s touhle kapelou mohli setkat v rozhovorech. Tento rok jim vyšlo po dlouhých šesti letech od poslední desky Ska Ska Black Sheep, v pořadí už čtvrté album. Deska Life After Death nevyšla jen tak na nějakém labelu, vydání mají na svědomí samotní Stubborn Records z New Yorku. Celkem tu najdete třináct tracků klasickýho 3rd wave ska, občas okořeněného punkem, jak už to tak u kapel ze Států bývá. Na můj vkus jde o celkem průměrnou desku, i když musím přiznat, že nakonec po asi třetím poslechu jsem si přecijenom pár songů "oblíbil". Sice sound HCS je poměrně strohý, dechy obstarává jedno ságo, klávesy jsou zatlačeny taky hodně do pozadí a tohle dílo bych charakterizoval jako něco, co vás sice nenadchne ale ani neurazí, nicméně z třinácti tracků bych vypích tak pět, což je dobrá třetina desky. Prvním z nich a podle mě asi nejpovedenějším, je do reggae hozená The Take Back, kde můžete slyšet nejen perfektní saxofon ale nakonec se to celé rozjede do punku. Lifeline je další povedenou písní, oproti zbytku desky jede v pohodovějším středním tempu, zkrátka taková oddychovka a tak spolu s The Take Back a instrumetálkou Imperial trochu vybočují z průměru. Zbytek jako např. tracky Untouchable, Shallowed Be nebo vyloženě skapunková Hey Ed jedou ve svyžnějším tempu, stejně tak jako zbytek desky. Další část alba se mi začíná trochu slévat dohromady a nevidím tu mezi jednotlivými tracky moc rozdílů (viz. Emeute Des Fideles a Dirty Dozen nebo Blood Orgy), což jí bohužel sráží body dolů. Life After Death je prostě na můj vkus jedním z těch nemastných, neslaných alb, které se sice poslouchat dá ale určitě to není jedna z těch desek, kterou bych si pustil, protože mě baví. Spíš je tou, kterou bych si dokázal představit jako hud. pozadí, když sedím v hospodě s kámošema u piva. Hub City Stompers? 6 z 10

Reggae News

Foolproof Riddims s debutovým EP

Začátkem července vydala bratislavská dubová formace Foolproof Riddims svoje debutové untitled EP. Podle slov kapely:"Myšlienka EP vznikla už dávnejšie, no len v decembri 2014 sa nám podarilo zavrieť sa do štúdia a vydať zo seba maximum. S výsledkom spolupráce sme veľmi spokojní". Nahrávalo se ve studio One Love, které založili členové Polemicu a výsledkem jsou čtyři skladby okořené dubem, které si můžete zdarma stáhnout na jejich bandcamp profilu zde.

Los Granadians na kosmické vlně!

Začtek července byl také datem, kdy světlo světa spatřila nová deska španělských early reggae matadorů Los Granadians. Album vyšlo po třech letech od vydání desky Reggalactico a opět u domácích Liquidator Records, nese název La Onda Cosmica a najdete na něm celkem 13 tracků, které si můžete vychutnat na bandcamp profilu Liquidatoru. Album vyšlo jak na CD, tak i pro milovníky asfaltu, v podobě LP a samozdřejmě je i ke stáhnutí. K songu Rocksteady Birthday dokonce vzniknul videoklip, který můžete shlédnout zde.

Recenze

Beat Brigade - Kings
 
Člověk by už pomalu ani nevěřil, že při tom všem množství trad. ska kapel a rocksteady kopírujících styl 60. let, kterých jsou dnes mraky se ještě najde kapela, která pořád jede v rytmu 3. vlny a navazuje tak na kapely, jako jsou Bim Skala Bim nebo Toasters, no a právě takovou kapelou jsou Beat Brigade z New Yorku, konkrétně z Brooklynu. Kapela působí na scéně už od roku 1986, takže se směle dá zařadit po boku výše zmíněných tahounů 3. vlny, s Toasters mají dokonce i split EP, které vyšlo na Moon Records v roce 1987. Před pár lety se po dlouhé pauze daly opět dohromady a výsledkem jejich reunionu je album Kings, které vyšlo v roce 2014 na značce Buddhabug Records. Album obsahuje celkem 10 zářezů a hudebně mi hodně připomínají jejich newyorkské kolegy Toasters. Nečekejte žádné uhlazené melodie (i když pár pomalejších songů se tu najde) alá Skatalites ale nadupaný ska, který vám vezme výtr z plachet. Za vše mluví hned úvodní song Bittersweet, který je toho důkazem, uháněnjící tempo, chytlavá melodie zahraná na ságo, prostě všechno co by ska tohohle ražení mělo mít. To samé se dá říct i o tracích Try and Try Again nebo Another Cause, který jsou taky hodně nakopávající, obvzlášť Another Cause, ke kterému mají na youtube i video. Kapela se ale nebojí zabřednout i do jiných žánrů karibské muziky a proto tu můžete najít i kalypso v podobě tracku Lori. Z těch pomalejších věcí bych určitě zmínil Aramageddon Beat (kde naopak válí dechová sekce) nebo Keep Still Dark a poslední zářez uzavírající desku Kings, jediný reggae song The Fire Has Died, který ke konci přejde do ska, podle mě lepší věc na konec alba nemohli vybrat. Na celém albu je snad jen jeden song, který nemusím a to je popem "smrdící" One More Time, jinak je tahle deska naprosto dokonalá, takže pokud vás už nudí všichni ty kopírovači 60's stylu a chcete si užít něco energičtějšího, můžu album Kings jedině doporučit. 10 z 10

The Valkyrians - Rock My Soul

Tak jsme se letos v dubnnu, po čtyřech letech od veleúspěšné desky Punkrocksteady konečně dočkaly, čtvrtá deska v pořadí je na světě a pro mě je tohle album trochu zklamáním, protože u Valkyrians jsem zvyklý na poměrně vysoký standard a ta skutečnost, že po čtyřech letech vyprodukují jen 10 nových tracků, k tomu ještě celkem průměrných, nedává téhle desce u mě moc velké šance. Oproti předchozím deskám je Rock My Soul o něco pomalejší, někde na pomezí mezi ska a eraly reggae, dechy, podobně jako u předchozího alba opět chybí a vše tak dotahují hlavně klávesy, jenže oproti všem předchozím deskám, kde co song to hitovka, tady tak nějak chybí energie a hlavně nápad. Pár tracků mi tu přecejenom utkvělo v paměti, např. jako druhý v pořadí Rhytm Rider, který je takovou klasikou, kterou byste od Valkyrians čekaly, early reggae hitovka New Sherriff in Town, mírně do rocksteady  hozená "uklidňovačka" Rock My Soul nebo poslední a podle mě nejlepší song z celé desky, reggae balada Rainy Day s výborným kytarovým intrem a backvokály. Zbytek desky mě i po několika posleších pořád nedokže oslovit, buď na mě tracky působí průměrně a stejně jako např. Cool It, Suzie nebo Woman Abroad u který bych ale ještě přivřel oči, protože to je jeden z těch tanečnějších songů nebo se mi absolutně netrefili do vkusu viz. překombinovaná Call Me After Midnight a poslední zářez Home, který je jak nepovedený, psychadelický pokus o reggae. Škoda čekal jsem od Finů po čtyřech letech trochu víc, přijde mi totiž, jak kdyby 3 a půl roku nic nedělali a v posledním půl roce se ryhcle snažili spíchnout dohromady pár songů aby byla nová deska. Valkyrians mám fakt rád takže, i když nerad musím dát 5 z 10, nedá se svítit!