Discoballs pokřtí v březnu nové album

13. března proběhne v pražském Futuru křest v pořadí již třetí desky kapely Discoballs, kteří brázdí (nejen) domácí podia od roku 2006. Za tu dobu stihli udělat velký kus práce, jejich první album Disco Very Channel z roku 2008 bylo nominováno na cenu Anděl za desku roku v oblasti ska a reggae a od vydání jejich, zatím poslední desky Rise and Shine uběhly víc jak 3 roky. Za tu dobu stihli i pár výjezdů do zahraničí, mimo jiné tour po Balkáně. Nové album s názvem Dance like Nobody’s Watching bude pokřtěno v klubu Futurum na pražském Smíchově, vstupné vyjde na 120 korun a jako hostující kapely zahrají znovu obnovení Basta Fidel (tentokrát pod názvem Fidel) a punkrockový Rabies z Bystřice nad Pernštejnem.

Tim Timebomb & Friends

V lednu jsem se zmiňoval v recenzi solového alba lídra punkových Rancid, Tima Amstronga o jeho vedlejším projektu Tim Timebomb & Friends. Rancid mají v poslední době menší "pauzu", i když je pravda, že to není tak dlouho co jsme je mohli vidět v pražské Lucerně. Lars Frederiksen shodil číro, obul Marteny a v duchu pouličního oi! založil Oldfirm Casuals, zatímco Tim Amstrong se pustil do hudebně mnohem rozmanitějšího projektu, kterým jsou právě Tim Timebomb & Friends. Jak už název napovídá nejde o regulerní kapelu, na jednotlivých singlech se podílí spousty muzikantů, ovšem hlavním iniciátorem je Amstrong. Hudební rozpětí tohoto solo projektu sahá jak od cover verzí songů od Rancid, přes country, ska a 2tone, boogie, rock'n'roll, po reggae až k Northern soulu a právě z toho důvodu jsem usoudil, že by nebylo na škodu trochu přiblížit o co vlastně jde. Prvním počinem bylo album Tim Timebomb & Friends z roku 2012, které bylo selekcí tracků z jeho hudebně filmového projektu Rock'n'Roll Theater. Poprvé vyšlo tohle album jenom ve formě mp3 pod názvem Tim Timebomb Sings Songs from Rock'n'Roll Theater, od října 2012 začali na internetu přibývat skoro každý den další a další singly. Asi bych se nezmiňoval o tomhle hudebním tělesu nebýt toho, že jejich repertoár zahrnuje i spoustu offbeatových rytmů, jak vlastní tvorby, tak i covery kapel jako Bodysnatchers, The Specials, Bad Manners ale i např. streetpunkových Sham69 a Cock Sparrer. Samozdřejmě, že se místy původ v Rancid nezapře, jako třeba ve ska verzi legendární If The Kids are United, která trochu připomíná singl Time Bomb z roku 1995. 

Vůbec první věc, kterou jsem od Tim Timebomb & Friends slyšel byl singl Ooh La La, což je další ukazkový dirty reggae a podle mě zatím to nejlepší co vypustili do světa, schválně posuďte sami. Další peckou, která stojí za zmínku je Night Owl, kterou se dostáváme k soulu, který je v podání TT&F neméně zajímavý, i když na jednu stranu Amstrongův chraplák v Northern soulu zní dost zvláštně (viz. song Trouble). Nikdy mě moc nebavilo country ale Rancid v country podání zní dost zajímavě, hlavně It's Quite Alright nebo Pioson. Abych se přiznal mám v diskografii Tim Timebomb & Friends, vzhledem k množství singlů a mixtapů poměrně bordel, minulý rok vyšlo u Pirates Press selekce tří CD, celkem o 36 tracích s názvem Mixtape CD Bundle, která zahrnuje alba High Noon in a Dark Blue Sea, Special Lunacy a Winding Far Down. Tím bych asi tenhle profil ukončil, jelikož je toho ve skutečnosti mnohem, víc už napoví shlédnout web a nebo youtube.

http://timtimebomb.com/

Report

Bad Manners - 23. ledna, Praha - Rock Café

Bad Manners v čele s těžkotonážním  Busterem Bloodvesselem se po půlroce a po první návštěvě Čech opět vrátili, tentokrát měli odehrát koncert v pražském Rock Café a bylo nadevše jasný, že si tuhle akci nenecham ujít, už jen proto abych si mohl udělat srovnání s jejich koncertem v Londýně loni v červnu. Asi díky správný konstelaci hvězd mi na tohle datum v práci vyšlo volno a i stabilní jádro se sešlo, takže můžem vyrazit. Zhruba kolem půl dévatý dorážíme na místo, Rockáč je ještě celkem poloprázdej ale na stagy se už připravují Discoballs, který jsou dnes v roli předskokanů. Většina jejich vystoupení co jsem za poslední dobu viděl dosahujou poměrně slušnejch kvalit a i tenhle koncert nebyl vyjímkou. Zhruba kolem devatý začínaj hrát Discoballs. Publikum je zatím dost prořídlý, tak si s přistěhovalcem říkáme, že bysme se ani nedivili, kdyby při dnešní návštěvnosti koncertů byl stejnej počet i na Bad Manners. Diskokoule zahráli tracky jak z první, tak i z druhý desky a i pár novejch věcí (nebo alespoň pro mě novejch, jelikož první desku moc neznam :-), kterejma tak trochu předznamenali křest třetího alba, který je plánovanej na březen. Songy sand ani vyjmenovávat nemusím, kdo Diskokoule zná, tak ten určitě bude vědět.....musím ale přiznat jednu věc, Discoballs jsem dřív moc nemusel a fakt mě nebavili ale zhruba za poslední 3 (valstně teď už 4) roky mě tahle kapela baví čím dál, tím víc a směle bych jí zařadil k tomu lepšímu co se na naší "scéně" najde. Po zhruba asi hodinovym setu a pauze, kdy už to pomalu vypadalo, že na podium nastoupí ještě druhá předkapela, přichází  hlavní tahouni večera Bad Manners, to už se začíná i sál docela plnit, tak to vypadá, že to s tou návštěvností asi nebude tak zlý. Nemůžu si prostě odpustit to srovnání s tím, když jsem je viděl úplně poprvé loni v červnu v Londýně. Ten koncert byl mnohem nabitější, energičtější i lidí bylo mnohem víc a během vystoupení mnohem víc blbly a o velkosti klubu ani nemluvě (viz. reporty). Hold bylo vidět, že jsou na domácí půdě. Ale zpět k pražskýmu koncertu! Bohužel jsem propásl začátek, možná první dva tracky ale klasiku Lorraine, kterou většinou hrají na začátku jsem už slyšel. Sestava byla krapet obměněná, než jak si jí pomatuju z Londýna co se ale týká line upu, tak ten byl skoro stejnej. Publikum pomalu dostávali do varu peckama jako Lorraine, Sally Brown nebo Special Brew, který zahráli na úvod. Samozdřejmě, že nechyběli různý Busterovi kreace, jako už tradiční vyplazování jazyka a ani na pražskym koncertu si neodpustil svoje tygrovaný sako velkosti XXL. Další z tracků co mi tak utkvěli v hlavě a co zahráli byli Walking in the Sunshine, My Girl Lollipop a duo pecek, který sklidilo logicky ovace u tý plešatější části publika jako Skinhead Girl a Skinhead Love Affair. 

Nezapomenutelnym okamžikem byl malej tanečník hned před podiem, asi tak 10letej kluk navlíklej v ryflích, kšandách a košili, kterej si celý vystoupení náramně užíval a kterýho nakonec Bloodvessel vytáhl k sobě na podium. Nechyběli ani ty recesističtější vály jako Nenenanananunu a jedna z mejch nejoblíbenějších pecek Inner London Violence. Ke konci koncertu publikum, stejně tak jako tomu bylo v Londýně, začalo na Bustera skandovat You fat bastard, You fat bastard, You fat bastard......tak si říkám, jestli to asi nebude nějakej z rituálů, kterej patří k jejich vystoupení :-D Po zhruba hodině hraní přidávaj ještě celkem 3 přídavky, z nichž se mi vybavuje jenom poslední Lip up Fatty, kdy si tuhle pecku zaskandoval snad celej sál. Bohužel čekal jsem přídavků o trochu víc, takže Lip up Fatty byl definitivně poslední song a konec. Ale i tak už jsem neodcházel s takovym pocitem, jako když jsem je viděl poprvý. Možná na to má vliv i to, že tehdy to bylo na jejich domácí půdě, kde tuhle kapelu narozdíl od nás znaj 2 generace fanoušků a tak do toho dávali mnohem víc energie a navíc fakt, že (čistě jen dle mýho názoru) angláni si umí muziku fakt užívat, byl další faktor, nicméně tím nechci říct, že by jejich pražský vystoupení nestálo za to, to určitě ne ale už to nemělo to kouzlo.

Recenze

Tim Amstrong - A Poet's Life

Recenze solového alba hlavního lídra punkových Rancid Tima Amstronga, už není sice žádnou aktualitou ale vzhledem ke kvalitám této desky, kterou zaručují The Aggrolites, jsem jí přecijenom vybral k recenzi. Rancid se v poslední době poněkud odmlčeli, za to o solo projektech jejich dvou hlavních protagonistů, Tima Amstronga a Larse Frederiksena je slyšet víc, než dost. Zatímco Frederiksen shodil po letech číro a na starý kolena se obul do Martenů a založil oi! band Old Firm Casuals, tak Amstrong i když stále v křiváku se začal věnovat trochu rozmanitější muzice, která v jeho projektu Tim Timebomb and Friends, zahrnuje mnohem širší hudební pojetí, mimo jiné právě i reggae a ska. Zpět k desce A Poet's Life, album vyšlo v roce 2007 u labelu Hellcat rec. a produkoval ho samotný Tim Amstrong. Jako doprovodnou kapelu si nemohl opravdu vybrat líp. Jak už jsem naznačil v úvodu - Aggrolites, kteří toho času byli právě pod křídly Hellcat rec. tu jsou znát snad každou skladbou, takže můžete čekat špinavý reggae z luhů a hájů prosluněný Kalifornie a za mikrofonem punkáče Amstronga. Celkem 10 tracků otevírá první song Wake Up v pěkně odsypávajícím středním tempu, následující Hold On je dost podobným příkladem. Třetím zářezem je jediný ska track Into Action, kde jsou Aggrolites v pro ně docela netipických hud. polohách. V songu Translator jsou Aggros poznat snad úplně nejvíc a pokud se do tohohle tracku zaposloucháte pořádně, tak určitě poznáte jeden hudební deatil z jedné skladby z jejich desky Reggae Hit L.A. Ovšem asi nejpovedenějším songem je pátý Take This City, který bych klidně onálepkoval jako "učebnicová ukázka toho co si představuju pod pojmem dirty reggae". Uhánějící tempo, klávesy, back vokály ale hlavně solová kytara, která je v intru a v solo pasážích naprosto dokonalá. Následující Inner City Violence je zajímavá hlavně díky zakomponovanému scrachingu, což je pro dirty reggae dost neobvyklý hudební doplněk a skladbě dodává trochu modernější nádech. Tracky Oh No a Lady Demeter, kde to ještě celkem zachraňuje foukací harmonika, bych zařadil spíš k těm slabším kouskům, ke kterým nemám v podstatě nic moc co říct. Předposlední song Among The Dead je jen o stupýnek lepší, to už jsme ale pomalu u konce tohohle 33ti minutového alba. Posledním zářezem je do dubu hozená Cold Blooded, poměrně příjemná, instrumentální oddychovka, která by se svou atmosférou hodila naprosto dokonale k vstávání s opileckou kocovinou :-D Nevím proč tenhle track ve mě vyvolává zrovna tuhle představu? Teď nevím koho mám na této desce hodnotit, jestli producentskou práci Tima Amstronga nebo Aggrolites, jako doprovodné kapely. Pravda bude, jak už to tak bývá asi někde uprostřed, nícméně desku A Poet's Life jsem si hodně oblíbil, stejně tak, jako nynější Tim Timebomb and Friends, který můžu jen doporučit. 8 z 10 má tohle dílko určitě zaslouženě.

 

The Slackers - My Bed is a Boat

Jak už je u The Slackers zvykem, sypat jedno album za druhým v intervalu jednoho až dvou let, tak nezklamali ani letos. V druhé polivně roku 2013 vydali na značce Whatewski EP My Bed is a Boat. Já bych ho popsal spíš jako multi EP, jelikož se na něm nachází celkem devět tracků. Devět tracků, z nichž je pět původních skladeb, tři dubové verze a nakonec jeden song z koncertu. Žánrově tu převažuje víc reggae a dub, možná místy skoro až rocksteady, než ska i když pravdou je že ska je tu zastoupeno třemi tracky. EP otevírá první skladba Stereo On, což je klasický reggae song kde se rukopis kapely opravdu nedá přeslechnout. Mě osobně příjde tenhle track jako nejlepší věc z celého EP. Druhým zřezem je stejnojmenný song My Bed is a Boat, svyžný ska, který sice něčím nepřekvapí ale na druhou stranu ani nenudí. Další track s mírným nádechem rocksteady je For the Money, který je tak někde na hranici mezi reggae a rocksteady ale jeho nejsilnější stránkou jsou určitě dechy, skryté v pozadí, které se pořádně prosadí až ke konci tracku. Čtvrtý song je dubová verze skladby For the Money s jednoduchým názvem Money Dub. Následující Hit Me Kiss Me i když jde o ska, tak je to asi jediný song, který tak trochu vybočuje z řady a to hlavně díky intru, který i když mi na jednu stranu trochu připomíná soul tak bych byl opatrný ho někam škatulkovat, pravdou ovšem je, že jde o celkem povedený ska. Top Floor Bottom Buzzer aspiruje na druhou příčku na tomhle EP. Reggae v hodně rootsovém pojetí se všemi atributy, jako je přizvukující dechová sekce, která tu odvádí výbornou práci, houpavá basa atd........ Co se mi u The Slackers opravdu líbí a to platí i o tomhle tracku je, že i když dokážou zahrát roots reggae, tak se v tom soundu nikdy nezapře trochu surovější zvuk, který je tak typický pro ska kapely. Blížíme se ke konci, po Top Floor Bottom Buzzer následují dub versions s názvem Top Dub a Steroe Dub. Jako poslední věc kapela zařadila live náhrávku, song Cleopatra, původně od legendárních Skatalites. Tím se dostáváme ke konci, takže na čase je hodnocení. Po hudební stránce nejde o nejhorší věc, Slackers jsou hudebně na hodně vysoké úrovni a i ty slabší nahrávky jsou pořád poměrně kvalitní. Jediná věc co bych tomuto EP vytknul je menší nápaditost a na můj vkus, díky dub verzím jednotlivých tracků, zbytečně naroubovaná delší stopáž a živáky nemám rád už od pradávna, takže celkově 7 z 10.

Rozhovor - Crabs Corporation

Po více jak půl roce tu máme opět rozhovor s další latinsko-americkou kapelou, i tentokrát půjde o Argentinu a její metropoli Buenos Aires, odkud pochází Crabs Corporation, kteří kombinují early reggae s funky, soulem a mnoha dalšími vlivy. Za tu dobu co jsou na světě si stihli dát dostaveníčko s takovými jmény jako je Dave Barker, King Hammond nebo Susan Cadogan. Že nejde o žádné nováčky se přesvědčíte v následujícím rozhovoru.


 






Zdarte. Na začátek klasická, byť nezbytná úvodní otázka. Mohli byste trochu představit sebe a kapelu, odkud jste, jak dlouho už hrajete a tak?

Zdar já jsem Gustavo, známý taky jako Visón a jsem součástí kapely Crabs Corporation z Buenos Aires - Argentina a hraju na basu. S kapelou jsme začali v roce 2001 pod jménem La Sonora Brixton a o pár let jsme si změnili jméno a udělali nějaký hudební změny. Myslím, že to bylo v roce 2004 nebo 2005, kdy jsme začali jako Crabs Corporation.

Když porovnám váš sound s jinejma latinsko-americkejma early reggae kapelama, musím říct že je prostě jinej! Je tam nejenom 69 reggae ale taky soul, funky, Mod, zvukový efekty a vsuvky atd.....to všechno v kombinaci s reggae z vás dělá poměrně originální hudební těleso. Asi nemám právdu, když mluvím o Crabs Corporation, jenom jako o early reggae kapele?

To je zajímavý, protože stejně popisujem náš sound i my.....ano jsme early reggae kapela ale ne tak úplně. Náší hlavní a první inspirací je early reggae a rocksteady ale myslím si, že Crabs Corporation jsou mnohem víc, než early reggae band. Ovlivňuje nás mnohem víc muziky, taky subkultura Mods je pro nás inspirací. Vždycky jsme si mysleli, že Mod nemusí bejt nutně spjatý s minulostí, proto upřednostňujeme trochu originálnější sound a muziku dneška. 2tone kapely, dělali to samý, hráli pod vlivem 60. let ale s punkovým a new wave zvukem, 2tone je další naší hlavní inspirací. To je možná důvod proč využíváme samply a DJe na podiu, protože žijeme teď, samozdřejmě s vlivy z minulosti ale přecijenom teď.
 
Vím, že jste spolupracovali s takovýma jménama jako King Hammond, Dave Barker nebo Susan Cadogan. Je ještě někdo další takovýho jména s kym jste spolupracovali?

Ano, Jennie Matthias byla náš první speciální host na singlu s Dave Barkerem. Jennie je opravdu výborná umělkyně a na našem posledním 6 songovém EP se objevila znovu, taky na něm hostují Andy Keys Clark z Anglie a Pablo Krantz z Buenos Aires. Před dvěma lety jsme backovali i Roy Ellisovi a.k.a Mr. Symarip na dvou koncertech tady v Buenos Aires. V budoucnu zhrneme i nějakou spolupráci s lidmy z Jamajky a Anglie. Potom co jsme nedávno udělali koncert s King Hammondem v Buenos Aires, jsme se rozhodli udělat společně nějaký nový věci, brzy o nich uslyšíte! Ale nejenom lidi z reggae nebo ska scény s námi spolupracovali, naříklad DJ Andy Smith (Portishead) dělal remix našeho prvního singlu s Jennie Matthias & Dave Barkerem. Také jsme se objevili na reggae tribute albu The Clash Goes Jamaican, kam jsme nahráli naší verzi Ghetto Defendant s italským zpěvákem a umělcem Andreou Prodanem, bratrem nejznámější argentinské ikony Lucy Prodana, který byl zpěvákem kapely Sumo z 80. let. Minulý týden jsme udělali dva songy s novou zpěvačkou z Norska, s Anjou Klove. Jde o early reggae verzi songu Lovely Head od kapely Golfrapp. Bude to součástí našeho příštího materiálu. Taky jsme byli přizváni ke spolupráci na novym tribute albu Madness Specialized, kde jsme nahráli cover verzi týhle skvělý kapely, tak jsme fakt rádi za tuhle příležitost.

Povězte nám něco o scéně v Buenos Aires, kapely, kluby kde se scházíte apod...... Je tam něco takovýho co by se dalo onálepkovat jako "undergroundová scéna"?

Jasně, máme spoustu kapel v různejch žánrech. Úroveň argentinskejch kapel je vysoká a opravdu dobrá, je tu spousta lidí co následujou různý žánry ska, early reggae, soul, garage a další, taky se tu za posledních 10 let objevilo spoustu novejch Djs. Myslím si, že je tohle je super pro naší scénu. Nemluvím o nějaký konkretní scéně, mluvím prostě obecně o celym undergroundu.

Jak to vypadá s vaší diskogafií, máte už na kontě nějakou regulerní desku nebo něco plánujete vydat v blízký budoucnosti?

Jo jo, z nějakýho důvodu jsme ještě nenahráli naše první album, vždycky kolekcy našich nahrávek na EP ale stále ne naší první, regulerní desku. Zatím máme 3 singly vydaný v Evropě a 6ti singlový 10' palcový EP vydaný v USA. Ale právě teď na tom pracujeme, máme konečně čas na nový věci.

Za posledních pár se v Jižní Americe začali objevovat, nejenom ska nebo skapunkový kapely ale taky early reggae a rocksteady (jenom tak namátkou: Jamaica 69, Los Aggrotones, The Elephants, Crabs Corporation, Tempranos....) Kdy to vůbec u vás začalo tahle vlna early reggae a obecně jam. soundu 60. let?

Takhle, my vždycky říkáme, že v Jižní Americe La Sonora Brixton byli první kdo byli opravdu ovlivněný early reggae. Další kapely v té době byli ze Španělska, určitě znáš Los Granadians, ještě si pomatuju The Aggronauts, taky Jamaica 69 ale to byli tehdy jediný kapely v prvních letech (přibližně 2001 - 2008). A pokud mluvíme o 60'ska tak v Argentině první kapela, která zkoušela experimentovat s originálním ska soundem byl band s názvem Sir Coxone a později Satelite Kingston a Dancing Mood, nebylo to ale early reggae, byli spíš víc do 60's ska.

La Sonora Brixton

The Return of the Astrophonics 
Lo Que Siento Hoy 
Leading The Way
Senegal
 
Argentina a Jižní Amerika jsou kulturně a historicky stále propojený se Španělskem. Jsou ve vaší scéně znát nějaký vlivy, třeba přes Liquidator records nebo španělský kapely jako jsou Los Granadians, Smooth Beans nebo třeba Ratazans (i když ty jsou z Portugalska)? A jak si u vás vedou španělský ska, rocksteady nebo early reggae kapely a vůbec bandy z Evropy?
 

Jak jsem říkal předtím, byli jsme v kontaktu od 90. let s lidmi ze Španělska, jako je Toni Face, majitel Liquidator records. Když jsem začínali, ještě pod názvem La Sonora Brixton tak nás přijel navštívit do Buenos Aires a o rok později taky Teddy Garcia klávesák z Los Granadians se kterým jsme ve studiu nahráli pár songů. Tony později přijel taky, kvůli našemu koncertu s Mr. Symaripem, je totiž jeho manažer. A když už mluvíš o Smooth Beans tak bys měl vědět, že jejich zpěvák byl součástí La Sonora Brixton a Crabs Corporation, je z Buenos Aires ale před pár lety se přestěhoval do Španělska. Stále se ale účastní nahrávání s Crabs Corporation, když je zrovna v Buenos Aires. Občas s námi taky hraje na našich živých vystoupench, prostě brotherhood, chápeš!

Taky se nesmím zapomenout zeptat na váš národní sport. Fandíte nějakýmu místnímu fotbalovýmu klubu?

Jasně hlavní část kapely jsou ze San Martin, sousedství s našim lokálním klubem Chacarita Juniors ale musím říct, že se o sport nějak víc nezajímáme. Nejsme fanoušci, máme radši umění, kino a muziku, než sport, nicméně Chacarita Juniors je náš tým.

Ok tak myslím, že to by bylo asi všechno, dík za váš čas a jestli chcete něco vzkázat nakonec nebo někoho pozdravovat máte možnost.

Tak v první řadě dík tobě kámo, za tvůj zájem o Crabs Corporatipon a dík lidem co čtou tenhle zine. Sledujte náš facebook, cheers a vše nejlepší v roce 2014. Reggae fever is good!

Visón



ENGLISH


 
Hi! I'm greeting Crabs Corporation. For the beginning I'll start with classic question. Could you little bit introduce your band and yourself, where are you from, how long have you been playing etc.?

Hi, I'm Gustavo also known as Visón, and I’m part of the band “The Crabs Corporation” playing bass, we are from Buenos Aires, Argentina and we started in 2001 playing under the name of “La Sonora Brixton” and some years later we changed the name to The Crabs Corporation with some musical changes to the group, I think The Crabs Corporation started on 2004 or 2005.
 
When I compare your sound with another south-american early reggae bands, you are just different! Not only 69 reggae but also soul, funky, Mod stuff, sound effects etc..... this all in combination with reggae sound, makes you very original. Am'I right when I'm talking about Crabs Corporation just like about early reggae band? :-D

It's interesting because when we’re trying to explain our sound to the people, we think the same… we are, but not. Our very first influence and our principal is the early reggae sound and rocksteady but I think The Crabs Corporation is much more than an early reggae band, we have another influences too, lot. Also the Mod culture is still an important influence for us,  so we used to think that some Mod don't have to be something about the past, we prefer to try to do keeping the original sound but a music from today, the 2tone bands did the same playing under the 60s influences but with the punk and new wave sound, 2tone is another of our principal influences too. So maybe that’s the reason we includes samples and a DJ on stage, because we are living this time, with several influences from the past of course, but now.

I Know that you worked with big names of ska and reggae scene such as King Hammond, Dave Barker or Susan Cadogan. Is there someone else with whom you collaborated?

Yes, Jennie Matthias was our first special guest on the song with Dave Barker too, she’s a really great artist and we did a new song on our last vinyl EP, also Andy Keys Clark from England and Pablo Krantz from Buenos Aires was part of that 6 songs EP. We was the backing band of Roy Ellis on the 2 concerts he did on Buenos Aires two years ago,  we will includes new participations of people of Jamaica and England, after we did recently a concert with King Hammond on Buenos Aires the last month, we decides to do a new stuff together, very soon you’ll know about this. Not only people from the reggae or ska scene use to do collaborations with us, DJ Andy Smith (Portishead) did a remix of our first single with Jennie Matthias & Dave Barker, also we take part on the “Clash Goes Jamaican” reggae tribute album to The Clash doing our version of “Ghetto Defendant” featuring Andrea Prodan, an italian singer and actor, he’s the brother of one our most  argentinian rock icons; Luca Prodan who was the singer of the Band “Sumo” from from the 80’s, if you don’t know about Sumo you must see some on youtube, they was great.On this last week we did two songs with a new female singer from Norway, her name is Anja Klove and together we did an early reggae version of  the song “Lovely Head” a Golfrapp’s cover rocksteady version and it will be part of some of our next releases. Also we was invited to participate on the new tribute to Madness Specialized doing a cover version of this great band, so we’re so happy with this opportunity.

Tell us something about scene in Buenos Aires, bands, clubs where you meet each other etc...... Is there something what is possible call "underground scene"?

Yes, we have some great bands in various genres, the level of the Argentinian bands are high, really good and there’s a lot of people who follow differents bands, ska bands, early reggae bands, soul bands, garage bands and others, also lot of new deejays started in these last 10 year I see, so I think is a cool moment for our underground scene, I’m not talking about an specific scene you know, just about all the underground scene, in a general way.

How it looks with your discography, have you already released any full-length album or are you planning to publish something in near future?

Yes, for some reason we still didn't our first album, always collecting recording sessions but still not the first album, just 3 singles releases on Europe and an 10’ 6 songs EP on USA, now we’re working on that, we have our times to do the things.
 
In last few years we can see in South America, not only ska or skapunk but also early reggae and rocksteady bands (just for example: Jamaica 69, Los Aggrotones, The Elephants, Crabs Corporation, Tempranos....) When started in latin america this wave of early reggae and generaly 60's jamaican sound?

Well, we always says that in South America “La Sonora Brixton” was the first to have a serious early reggae influence, another bands in that moment was from Spain, you know Los Granadians and I remember The Aggronauts too, also in Mexico Jamaica 69. I think there’s no more bands in that’s first years (2001 to 2008 aprox) and if we talk about the 60’s ska influence we must say in Argentina the first band who tries with the original ska sound was a band called “Sir Coxsone” and later Satelite Kingston and Dancing Mood, not into early reggae but into 60’s ska.

Argentina and South America are culturally and historically connected with Spain. Is there some influence in your scene, for example over Liquidator records or spanish bands like Los Granadians, Smooth Beans or The Ratazans (even if, they're from Portugal)? Are popular within your scene ska, rocksteady or early reggae bands from Spain and Europe?

As I told you before we was in contact since the 90’s with people from Spain like Toni Face, the owner of Liquidator Records, when we started under the name La Sonora Brixton we received the vistis of  Toni to Buenos Aires and one year also Teddy Garcia, the keyboard of Los Granadians also came and we did some song together on studio too. Later Toni came again to Buenos Aires for the concert of Roy Ellis & The Crabs Corporation, he’s the Roy’s manager. And if you're talking about Smooth Beans, you should know his singer was part of La Sonora Brixton and The Crabs Corporation, he’s from Buenos Aires, an Argentinian who lives in Spain since some years ago, he still take part on the record sessions of  The Crabs and when he is in Buenos Aires is part of the band on the live sets too, brotherhood you know.

I musn't to forget ask to you about your national sport. So are you fans of some football club in your city?

Well, the major part of the Crabs are from San Martin, a neighborhood with our local football club called Chacarita Juniors but I have to say that definitely sports is not our business, we’re not so fans about sports, we prefer art, cinema and music than sports, anyway Chacarita Juniors is our team.

Ok so I think that's all, thanks for your time and If you want to say somenthing on the end or greet to someone you can.

Well, first of all thanks to you mate for your interest in the Crabs Corporation and thanks to the people who reads this zine, follow us on facebook, cheers and a good 2014 for all, Reggae Fever Is Good!

Visón

The Clash

The Clash jsou nejen jednou ze zásadních punkových a obecně i rockových kapel a legend britského punku. Byli ale také první punkrockovou skupinou, která propojila hudebně punk a reggae. O tom, že tyto dva styly k sobě nemají daleko bylo jasné už od počátků punku. I když reggae bylo od energického punku na hony vzdalené, myšlenkově a ideologicky si byly velmi blízké. Ne náhodou jste mohli v londýnském klubu Roxy, který se stal centrem londýnské punkové scény slyšet i reggae, které tam pouštěl jamajčan Don Letts, který později začal natáčet dokumenty o tehdejší punkové scéně. Nebudu ale psát o vztahu reggae a punku, protože článek na toto téma tu už je, tentokrát se chci zaměřit na to jak se k reggae dostali Clash a jak ovlivnilo jejich tvorbu. Než se ale pustíte do čtení můžete si stáhnout výběr z jejich reggae tvorby zde.



The Clash založil v létě 1976 Mick Jones (kytara) a Paul Simonon (basa). Zpěvákem se zakrátko stal Joe Strummer (vl. jménem John Mellor), do té doby lídr pub-rockových 101-ers. Skupinu dále doplnili bubeník Terry Chimes a kytarysta Keith Levine. První veřejné vystoupení pětičlenné kapely se uskutečnilo na podzim 1976. Krátce nato z kapely odchází Levine a Chimes. Chimese nahrazuje bubeník Nicky"Topper"Headon, tato sestava se na několik let stane stabilní. Kapelu si pod svá křídla vzal Bernard Rhodes, který se znal s Malcolmem McLarenem, který dělal manažera Sex Pistols. Po zdařilém předskakování Sex Pistols na kocertech propagujících Anarchy in the UK podepsali The Clash smlouvu s CBS records. V březnu roku 1977, kdy už se punková horečka dostala do celé Británie, vydávájí svůj první sing White Riot, který se v dubnu objevuje na jejich debutové desce The Clash. 

Už na jejich debutovém albu byla znát touha po experimentování se zvukem, díky tracku Police and Thieves, který byl jejich prvním spojením punku a reggae. Song je cover verzí stejnojmenného singlu od Juniora Murvina a možná je známější, než původní originál. Kapela ho zařadila na desku po té co se jim stopáž, při nahrávání první desky zdála příliš krátká. Hlavní zásluhu na zájmu kapely o reggae měl Paul Simonon, pocházel z londýnského Brixtonu a tak mu díky místním přistěhovalcům z Jamajky a Karibiku, reggae nebylo vůbec cizí. Kolem roku 1969 byl skinheadem a reggae se tak stalo jeho každodenní součástí. Zbytek kapely ovšem takové zkušenosti s reggae neměl ale nadšeně přijímali vše co s ním souviselo, i když ho zatím ještě nehráli. Ještě roku 1977 Clash vydávají singl Complete Control, který byl reakcí na zacházení ze strany nahrávací společnosti. Tento singl koprodukoval, nikdo jiný, než Lee Scrach Perry, který stál za reggae ikonami jako byli The Upsetters nebo Bob Marley. Při práci na nové desce napadlo Rhodese, že by mohl kapelu vyslat rovnou na Jamajku aby nasály místní atmosféru a ještě víc se tak přiblížili reggae. Na tento výlet vyslal Joe Strummera a Micka Jonese. Jelikož v té době na Jamajce panovaly pouliční nepokoje, díky blížícím se volbám, na ulici padali výstřeli, nevylezli téměř za celou dobu z hotelového pokoje. Tahle zkušenost je později inspirovala k napsání songu Save European Home. Mick Jones k tomuto zážitku poznamenal: "Byl jsem na místě, kde býlej ksicht je pozvánkou k okradnutí... Nechci se tam už vrátit". 30. dubna 1978 vystupují Clash v londýnském Victoria Parku spolu s dalšími, nejen punkovými kapelami na benefičním koncertu Rock Against Rascim, pořádáným Anti-Nazi League. Hráli tehdy pro dav čítající mezi 70 - 100 tisíci lidmi. V červnu vychází singl (White Man) In Hammersmith Palais, který je jejich další fůzí reggae a punku. V tom samém roce, před vydáním druhého alba Give 'Em Enough Rope (1978) se objevuje na B straně singlu English Civil War další reggae cover, píseň Pressure Drop, původně od Toots and the

Maytals. Opět jde o kombinaci punku a reggae, ovšem na desku se tento singl už nedostal. Ve stejném roce se Clash vydávají na On Parole Tour, kde jim dokonce předskakovali The Specials, ještě pod starým názvem Specials a.k.a, kterých si všiml Joe Strummer. Se Specials je pojilo i to, že měli společného manažera - Bernarda Rhodese. Strummer se znal také s další spojkou mezi reggae a punkery, DJem Donem Lettsem, kterého znal z londýnského klubu Roxy, kde mezi vystoupeními punkových kapel pouštěl reggae desky. V listopadu 1978 vychází druhá deska Give 'Em Enough Rope, která se nese ještě v podobném duchu jako jejich debut. Velká změna nejen pro Clash ale i pro britskou punkovou scénu přichází přelomem let 1978 / 1979. Sex Pistols se stali minulostí, spousta punkových kapel zradila své ideály a upsala se velkým labelům a změnila styl, na scénu přicházejí kapely jako Sham 69, Cockney Rejects, Angelic Upstars nebo Exploited, které se snaží původního ducha punku stále držet při životě a vzniká tak streetpunk a později kapely druhé vlny britského punku. The Clash byli právě spíš tou kapelou, která hudebně byla mnohem zdatnější, než aby zůstávala stále u surového punku, v srpnu až září 1979 nahrávají jejich nejzásadnější desku London Calling, kde se naplno projevili jejich tvůrčí schopnosti. Na dvojalbu bylo kromě rock'n'rollu, punku a popu slyšet i reggae a nově i ska. Už se ale nejednalo o kombinace reggae s punkem, Clash se zde předvedli s vypracovanými skladbami jako Revolution Rock, Wrong 'Em Boyo, Guns of Brixton nebo Rudie Can't Fail. Deska London Calling vyšla v prosinci 1979 a podle časopisu Rolling Stones, byla vyhlášena nejlepším albem 80. let. Pravdou bylo, že ne každý ortodoxní punkáč byl z této desky tak odvázaný.

Tím jak se kapela, hudebně stále více vzdalovala punku, se naopak stále více politicky stáčela doleva, to ale neznamená, že by Clash nenesli určitou sociální kritiku už od svých počátků, teď ale byla tato kritika zabarvena i ideologicky. To se potvrdilo v roce 1980 na vydání alba Sandinista, které neslo název po nikaraguiském levicovém hnutí, Sandinistech, kteří roku 1979 svrhli vládu diktátora Somozy, kterého podporovali USA. Deska Sandinista byla vydána jako trojalbum o 36 tracích a opět na ní bylo velké žánrové rozpětí. Kapela si dokonce nechala snížit honoráře aby se mohlo album prodávat za cenu jedné desky, nicméně ani to nezabránilo stále sílící komercializaci kapely. The Clash na albu Sandinista hráli, jak rock, folk, rockabilly, gospel, folk ale i dub a reggae. Desku produkoval spolu s kapelou také jamajský deejay Mikey Dread a ze všech desek je na ní asi nejvíc skladeb v rytmu reggae a a dubu (celkem 8). Mikey Dread dokonce "zpívá" v tracích One More Time a Living in the Fame. V srpnu 1980 vychází singl Bankrobber, který je jejich dalším reggae počinem.V roce 1981 jako první kapela v Evropě zahráli Hip Hop a to na novém singlu This Is Radio Clash. V září 1981 začali pracovat na novém albu, už páté desce, která se měla jmenovat Rat Patrol from Fort Bragg, která měla také vyjít původně jako dvojalbum ale z tohoto nápadu nakonec sešlo a nové album vyšlo jako normální LP pod názvem Combat Rock v roce 1982. Na tomto albu se objevili další z hitů no-punkové éry The Clash, písně Should I Stay or Should I Go a Rock the Casbah, která byla nejúspěšnějším singlem kapely ve Spojených Státech.

Deska byla opět žánrově hodně rozmanitá, za reagge / dub se tu objevili songy Straight to Hell a Ghetto Defendant. Tato deska v podstatě předznamenala konec The Clash. Původní sestava se začala postupně rozpadat. Bubeník Topper Headon byl kvůli své závislosti na heroinu vyhozen. Na jeho místo se do kapely na několik měsíců opět vrátil Chimes, který byl později nahrazen Petem Howardem. Kapelu začali rozežírat rozpory mezi jejími členy, až z původní sestavy zůstali už jen Joe Strummer a Paul Simonon. Koncem roku 1985 vyšla poslední deska Cut the Crap, která byla naprostým propadákem a na začátku roku 1986 ohlásili svůj definitivní konec, tím se za The Clash uzavřela kapitola. Joe Strummer (1952) se později začal angažovat v kapele Joe Strummer & Mescaleros a v roce 2002 umírá. Mick Jones (1952) se po odchodu z kapely v roce 1983 přidává k nově vzniklým General Public, které opouští během nahrávání první desky a v roce 1984 zakládá skupinu Big Audio Dynamite. Paul Simonon (1955) po rozpadu The Clash založil skupinu Havana 3am, se kterou v Japonsku natočil jedinou desku, předtím, než z kapely odešel. Buebník Topper Headon (1955) se po vyhazovu z The Clash přidal k Jonesovým Big Audio Dynamite.

Skafander s novým singlem a klipem

Bratislavští Skafander vypustili do světa svojí letošní novinku, singl Crappy Times, který se nese v duchu "tradičního" early reggae, k novému počinu natočili také zbrusunový videoklip, který můžete shlédnout zde. Nejedná se ale o jejich první počin na poli skinhead reggae, už na prvním albu Get Ready se objevily minimálně dva tracky v podobném rytmu, tak uvidíme, jakým směrem se bude kapela ubírat dál a jestli se dočkáme na domácí scéně dalších singlů v podobném duchu.

Novinky od Los Aggrotones a The Beatdown

V prosinci vyšlo na značce Interrogator rec. nové LP argentinských Los Aggrtones, kteří brázdí podia se svým early reggae soundem od roku 2007. V pořadí už druhá deska, nese název 10 Reggae Shots a najdete na ní nejen instrumentálky, jak bývá u Los Aggrotones zvykem ale také celkem tři hosty, z nichž každý tu má jeden track. Těmi hosty není nikdo jiný, než veteráni éry skinhead reggae Derrick Harriot, Freddie Notes a Lambret Briscoe, který vystupoval s Hot Rod Allstars. Desce 10 Reggae Shots předcházelo, kromě singlu Are You For Real, kde hostoval Pat Kelly, jejich debut z roku 2011 s názvem Moods, který vyšel u španělského labelu Liquidator rec. Ukázky z nového alba můžete poslechnout zde a zde.

Ani kanadští The Beatdown nezůstávají pozadu. Jejich surové dirty reggae, které oni sami nazývají northern reggae se už dostalo pod kůži mnoha posluchačům, nejen v Americe ale také v Evropě a právě na starém kontinentě vydali EP Let's Go. Nový počin vyšel u španělského labelu Liquidator rec. 16. prosince a obsahuje celkem čtyři, dosud nevydané tracky, které vznikly během natáčení jejich druhé desky Walkin' Pround z roku 2012. Nové EP vyšlo v nákladu celkem 500 kusů.

Rozhovor - Skafander

Po dvou letech tu máme opět rozhovor s bratislavskými SkaFander, kteří se na nás valí s novým singlem Crappy Times (TEASER zde) a prvním oficiálním videoklipem. Blíže představovat tuhle slovenskou kapelu nemá asi cenu, jelikož na česko-slovenské scéně už nepatří mezi žádné nováčky. Poslední dobou jsme je mohli několikrát vidět po boku Green Smatroll, jak u nás tak i v Bratislavě, více už ale v následujícím rozhovoru. Na otázky odpovídal basák a zpěvák "Pedro".





Zdravim po dvou letech SkaFander. První otázku budu směřovat tedy k tomu co se v kapele za ty dva roky od našeho posledního rozhovoru změnilo? Koncem roku 2011 jste vydali svojí debutovou desku Get Ready, jak jste s ní spokojený?

Pedro: Tak k prvej otázke. V bande ako takej sa toho za tie dva roky pomenilo celkom dosť. Pribudli pracujúci (od januára nás bude nadpolovičníá väčšina „working class slaves“;), mne sa narodila nádherná dcérka pred viac ako dvoma rokmi, a v semptebri tohto roku som mal svadbu, kde sme si ako kapelka zahrali okrem našich vecí aj nejaké vychytávky z iných žánrov, ktoré mám rád, pričom skoro dva roky máme aj nového trombonistu :). K nemu ešte pribudol externý člen Sasha a.k.a. Gonsofus, čo je veľmi talentovaný chalan, ktorý posúva kapelu zase o nejaký ten krok ďalej. Čo sa týka nášho debutového albumu, tak je na svete, to je hlavné a som tomu rád, avšak hodnotenie nechám na ostaných, ja len dodám, že je vždy čo zlepšovať, avšak teší ma, že si vo svojej recenzii ho ohodnotil viac než pozytívne.

Teď se chystáte vypustit do světa nový singl, na vašem FB profilu jste dali kratičkou ukázečku z nahrávání a early reggae - boss sound se tam nezapře, chystáte se tomuhle žánru věnovat trochu víc oproti ska, přecijenom nebyl by to váš první track v tomto duchu? Navíc se chystáte vypustit do světa taky váš první videoklip, čili kdy můžem očekávat premiéru?

Pedro: Áno, áno, áno!!! Vidieť, že pozorne sleduješ náš FB profil, teda aspoň niekto :D, a verím, že aj ostatní skalní fanúšikovia su tiež v očkávaniach, že čo to vlastne chystáme. Je to presne tak ako sa pýtaš. Chystáme pre fanúšikov v novom singli zvuk, ktorý minimálne na Slovensku nijaká kapela, ktorá hrá ska alebo reggae zatiaľ neurobila, pričom nie je to zase nič nové čo by sa v ostanom svete dnes nehralo v rámci žánru a zároveň k tomuto singlu bude aj videoklip. Toto všetko vypustíme do sveta internetu okolo Vianoc ako prekvapenie a darček našim fanúšikom! Ono tá nová skladba nie je čisté early reggae, ale je silno ním ovplynená, no pozorný poslucháč si tam nájde vplyvy aj iných žánrov, pričom viac neprezradím. Sledujte náš profil aby ste premiéru klipu nepremeškali a uvidíte sami čo sme nachystali.

Co se týká připravovaného klipu, opět jste zvolili, stejně tak jako u desky Get Ready punkovej D.I.Y přístup. Je to výhodou i v natáčení videoklipu?

Pedro: Vieš ono je skôr otázkou čo je výhodné na tom si robiť ako kapela všetko D.I.Y. a čomu by možno pomohlo, že by sme boli pod nejakým väčším lejblom a možno mali tým pádom väčšie finančné možnosti. Výhody D.I.Y. sú určite v tom, že žiadny manažér ti nekecá do formy toho čo práve vytváraš a ako by to malo vyzerať podľa jeho predstáv (či už je to hudba alebo klip). Avšak obmedzené finančné prostriedky ťa tiež určitým spôsobom zväzujú. A tak u nás D.I.Y. je viac ako z núdze cnosť, ale o to všetko je to úprimnejšie a zo srdca to čo vypustíme do sveta. Proste zarobíme niečo v rámci živého hrania a všetko to ide do nákladov na kapelu. Od benzínu až po natáčanie songov v štúdiu a klipu. Takto to dnes robí väčšina kapiel alebo si to dokonca ešte hradia úplne samy, a to tak, že sa na to členovia kapely vyzbierajú, aby niečo mohli v štúdiu nahrať a následne to dávajú zadarmo na stiahnutie a CD a LP predávajú za symbolické ceny, ktoré maximálne vykryjú náklady.


Podle mě jste spíš tou tradičnější kapelou, odkazující ke kapelám a soundu období 2tonu a early reggae, což je trochu znát i z textů. Jak v tomhle ohledu hodnotíte současnou tvorbu Polemicu, který ve svých počátcích stál na podobné vlně?

Pedro: Teší ma, že nás takto vnímaš, lebo osbobne práve tento sound mám veľmi rád. No a čo sa týka súčasnej tvorby Polemicu. Pozri sa Polemic je úplne iná liga ako sme my a to je proste fakt, avšak začínali tam, kde my a vypracovali sa na profesionálov. My hrávame niekedy pred vypredaným klubom a niekedy je tá účasť taká, že pomlčím. Oni majú každú akciu vypredanú a nerobí im problém naplniť veľkú sálu do prasknutia. Posledné dva albumy Polemicu ma vôbec neoslovili (pričom Nenudin, ktorý je ich pred predposledný album, tak ten je podľa mňa vyborný) a ja osobne počúvam v rámci žánru úplne iné súčasné kapely z celého sveta ako je Polemic, avšak nemám im za zlé, že hrajú to čo hrajú. Ak ich to baví je to v poriadku a to, že ulahodia väčšinovému publiku a už nie tak publiku žánrovo orientovanému je ich vec. Zabaviť by som sa už na nich nevedel teraz, i keď v čase albumov Vrana a DO SKA by ma určite bavili, avšak vždy keď ich niekde vidím (teraz naposledy sme s nimi hrali na jednom pódiu, na oslave Elam klubu) minimálne obdivujem ako vedia ovládnuť celé publikum, a je to podľa mňa prirovnateľné k šialenstvu, ktoré vedeli vytvoriť svojho času The Specials, alebo Madness. Sú to jednoducho páni, ktorý si od nás ešte stále greenhornov zaslúžia pryrodzenú úctu ale pochlebovať im určite nebudeme. Jo a s niektorými sa poznáme osobne, dokonca nášho trombónistu učí Lubenko Horák (trombónista Polemicu).

Před pár lety jste vystupovali ve Vídni před Aggrolites, jaký to bylo v cizím prostředí a ještě před takovou ikonou? Jaký vůbec je tamnější publikum?

Naše legendárne hranie s kráľmi dirty reggae sa uskutočnilo presne pred tromi rokmi a nejakými drobnými, konkrétne 10. mája 2010. No a poviem ti na rovinu, že to bol silný zážitok pre celú kapelu, keďže sme chápali, že aggros sú veľká súčasná hviezda žánru. Zároveň sme prvý krát hrali v zahraničí (keď nerátam ČR) a tak sme mali z toho dosť trému a teda ja osobne som cítil veľkú zodpovednosť aby všetko dobre dopadlo. Nakoniec to nejak dopadlo a najlepší bol Jesse Wagner, ktorý po našom muzicírovaní povedal, že naša verzia One Step Beyond ho poriadne nakopla a urobil s nami dokonca v zákulisí rozhovor do našej kamery. Posrandoval s nami, odfotil sa a druhý ktorý bol maximálne v pohode bol basák. Fotky s aggros si ešte urobili vďaka nám v zákulisí aj Frenky a Jojo, ktorý boli naša slovenská podpora. Inak čo sa týka priebehu nášho hrania tak Frenky svojho času napísal na ska.sk takúto malú recenziu: "...Skafander to rozbalil vo veľkom štýle, ľudia začínajú tancovať, super. Knight Rider s nemeckou vsuvkou ich dostáva do varu, musia pridávať..." ja len dodám, že rakúšania sú síce chladnejšie publikum, ale aj keď netancovali hneď úplne od začiatku, tak si veľmi dobre pamätám, že vždy každý jeden song na konci ocenili silným potleskom. Inak hraniu sme sa dostali vďaka tomu, že len pár týždňov po tom ako sme zobrali Palina (klavesák) do kapely, tak nás videl na koncerte spolu s Green Smatroll v bratislavskom Randály chlapík, ktorý organizuje Skaking night vo Viedni. Veľmi sme sa mu zapáčili a tak nám ponúkol supportovanie aggros. Si pamätám, že vtedy si Frenky robil srandu, že to je sila, keď niekto si drbne do kapely kláves a hneď supportuje The Aggrolites.

Poslední dobou jste byli taky vidět i v Čechách a na Moravě. Jak jste si užili výjezdy do Prahy a váš poslední v Havířově. Mimochodem, když už jsem u tý Prahy, už párkrát jste hráli společně s Green Smatroll i u vás doma. Kolikrát jste už s Greenama hrály a kdo dal tuhle spolupráci dohromady?

Ou posledný výjazd do Prahy bol super a vieš sám, že sme niektorí končili nad ránom, veď čo ti budem hovoriť, keď si tam sám bol ;). Z koncertu som mal osobne trošku obavy ale nakoniec si myslím, že dopadol celkom v pohode a pod pódiom sa na nás bavilo dosť ľudí, ak si dobre pamätám, a to aj napriek tomu, že to bolo cez pracovný týždeň. Dokonca dorazil aj sám veľký guru českej ska/rocksteady/reggae scény Kája a zhodnotil naš vystúpenie pozytívne a spomenul ho aj potom vo svojom Reggae klube Radia 1 a zahral zopár šlágrov z našej kuchyne. Následne na druhý deň sme si časť kapely užili aj Prahu (milujem Prahu!). No a výjazd do Havířova bol legendárny. Išli sme tam tri zoskupenia z Bratislavy a nejakí tí kamarati a fanúšikovia spoločne jedným autobusom! Bol to Tour Bus zo vštekým čo k tomu patrí (zábava, alkohol atď:). Bola to akcia roku a nemusím ti snáď hovoriť, že po všetkých srandách, peripetiách a vôbec celej zábave sme prišli všetci do Bratislavy späť ráno o 8:00 rozobratí na šróbiky :D Záverom len dodám, že veľká vďaka patrí Vaškovi Goldmanovi z Havířova, ktorý celý SKA ALLNIGHTER zorganizoval. Na túto akciu budeme určite obidve kapely a selektori spomínať ešte dlho! Čo sa týka Green Smatroll tak hrali sme s nimi dohromady ak sa nemýlim asi štyri alebo päť krát. Tá “spolupráca” vznikla v podstate na začiatku vďaka Jojovi (selector Joe 67), ktorý nám s nimi vybavil dva koncerty ešte niekedy v rokoch, keď s nami hral náš bývalý famózny saxofonista Peťo Baran a potom tie zvyšné koncerty s nimi prišli akosi nejak prirodzene. Tá spriaznenosť je podľa mňa viac prozajickejšia ako sa zdá, keďže sú určite lepší muzikanti ako sme my. Proste raz sme im my pomohli s tým aby mohli zahrať v Bratislave a potom zase oni nám aby sme si zahrali v Prahe. Pričom v Prahe sa o nás postarali suprovo. A týmto ich pozdravujeme a ďakujeme za všetko! :)

Máte podobně spřízněnou kapelu i u vás na Slovensku?

Pedro: No myslím si, že sme mali Ska2tonics v čase ešte keď existovali a aj Karavna je nam blízka.

A co slovenská scéna? Máte nějakou mladou kapelu z vod ska / 2tone nebo reggae, která by stála za zmínku, kromě různejch pseudoska-bigbeatovejch dechovek, kterejch je v našich končinách paradoxně jak máku?

Pedro: No na slovenskej ska „scéne“ to dosť zakapalo. A jediné čo by za zmienku stálo je pomerne nové zoskupenie z Bratislavy, ktoré hrá dub/reggae a volajú sa Foolproof Riddims. S nimi sme mali práve ten legendárny výjazd do Havířova :). Potom sú tu Medial Banana, ktorí sú pomerne známy a hrajú viac menej roots reggae. O novej ska kapele, ktorá by stála na Slovensku za zmienku neviem. Jediné čo sa mi dostalo do uší, že Ska2tonics sa snažili dostať z hybernácie ale asi to nakoniec zostalo na pol ceste čo si myslím, že je škoda.

Je ještě něco na co byste chtěli odpovědět ale nedal jsem vám takovou otázku?

Pedro: Otázky tu dávaš ty a my sa nebudeme pchať s niečim čo ťa evidentne nezaujíma a ani ma nič nenapadá.

Jinak to by bylo asi vše. Jestli chcete nakonec někoho pozdravovat, nebo něco vzkázat fanoušků a čtenářům, máte možnost.

Pedro: Zdravíme pork pie-ezine a teda hlavne teba aby si vydržal v tom čo robíš, lebo si myslím, že to čo robíš je pre túto mini československú komunitu žánru dôležité a ďakujeme za záujem! Ďalej zdravíme všetkých našich fanúšikov a menovite by som spomenul Roba Skamana, lebo mi chýba a už som ho dlho nevidel, no a určite Mikeho Kinga ;) a Vaška Goldmana!!! Poslední dvaja sú ľudia od ktorých v poslednej dobe cítim najsilnejšiu podporu kapele a tú si nesmierne vážim!! Sledujte náš FB profil aby ste nepremeškali premiéru nového singlu a klipu!, a prajeme Vám všetkým krásne sviatky a šťastný nový rok!!!

Recenze

V.A. - Tighten Up volume 2

Určitě nemusím nikomu představovat Trojan records a jejich výběrovky. Mezi asi jejich nejznámější patří série box setů, ovšem neméně kvalitní jsou i řady Tighten Up. Konkrétně vol. 2 vyšlo v roce 1969 a dnes se dá tento vinyl sehnat i v repressu, já měl ale to štěstí, že se mi podařilo sehnat za 8 liber původní vydání tohoto 12" palce z roku 1969. Celkem tu najdete 12 tracků z období kolem roku 1969, čili to nejlepší z éry skinhead reggae. Najít tu můžete nejen známé hity a jména jako Live Injection nebo Upsetters ale i spoustu méně známých interpretů. Stranu A otvírá zásadní pecka od Pioneers, Long Shot Kick the Bucket v produkci Leslieho Konga následovaná Rudy Millsem a trackem John Jones. Jedním z nejlepších songů strany A je podle mě Fire Corner od jednoho z veteránů toastingu King Stitta, který je třetí v pořadí. Jako producent a autor je zde ale uvedený Clancy Eccles, což mi nejde moc do hlavy. Dalším trackem je slackness song Wreck a Buddy od Soul Sisters, který jsem vždycky považoval za producentské dílo Prince Bustera, kterého je možné zaslechnout na konci tracku, problém je ale ten, že jako prducent je zde uveden Joel Gibson. Následující Reggae in Your Jeggae od Dandyho bych řadil k těm slabším věcem, ne-li vůbec k tomu nejslabšímu z celé desky. To už se ale pomalu blížíme ke konci, stranu A uzavírá další povedená pecka Fattie Fattie od Clancy Ecclese, kterou o deset let později předělali Bad Manners. Na zadní straně obalu je u každého songu uveden, nejen zpěvák ale i producent, jediná věc co mi tu trochu chybí je rok vydání, tím by se pro trochu rozšířila informační hodnota tohoto LP, takže těžko říct, jestli jsou všechny tracky opravdu z roku 1969, jinak tomuto kousku není co vytknout. Jedeme dál, druhá B strana na mě působí mnohem zajímavějším dojmem. Otevírá jí nikdo jiný, než Lee Scrach Perry a Upsetters s trackem Return of Django. Druhý v pořadí je song Sufferer od Kingstonians, který poznávám hned na první poslech ale originál slyším poprvé, takže určitě jde o další z mnoha hitů, který se jako cover dostal do repertoáru, dalších reggae kapel a zpěváků, jako např. Jackie Benard, který na tomto riddimu nahrál track We a Socialist. Rocksteady mírně zavání třetí zářez v pořadí, track Moonlight Lover od zpěvačky Joya Landis v produkci Duke Reida. Tenhle song později předělal do ragga britský DJ General Levy a ve svém repertoáru ho má i další legenda dancehallu Barrington Levy. Čtvrtá v pořádí Come Into My Parlour v podání Blecheers považuju za jeden z nejlepších zářezů celé výběrovky, ukázkový hamond klávesy, uhánějící tempo a vůbec všechny atributy, který si představím pod pojmen boss reggae a jako producent Lee Scrach Perry. Předposledním songem od Soulmates je Them a Laugh and a Ki Ki, který mi dost připomíná Pioneers. No a nakonec to nejlepší, Upsetters a jejich legendární Live Injection, track všech tracků a naprosto nepřekonatelný boss reggae. Nic lepšího nakonec ani vybrat nemohli. Hodnotit tuhle výběrovku považuju za celkem zbytečný, jelikož jde spíš o její zběratelskou hodnotu, kterou pro mě jako pro zapálenýho maniaka určitě má, tak by bylo její závěrečný ohodnocení dost subjektivní záležitostí, takže to nechám na vás.

2tone records - singly

Při mém pobytu v Londýně jsem samozdřejmě nezapoměl prošmejdit tamní record shopy a domu jsem přitáhl i pár LPs a EPs no a mezi nimi jsou i tyto singly ze stáje legendárního 2tone records. Prvním je debutový singl od The Specials Gangsters z roku 1979, ještě pod názvem The Specials A.K.A. Gangsters je původně cover verzí ska hitu Al Capone od Prince Bustera a Specials, stejně tak jako další kapely z éry 2tonu přebíraly většinu hitů tehdy pozapomenutého ska z 60. let a nejeden fanoušek věřil, že jde o originály. Jinak rozebírat tuhle všem známou pecku vidím jako zbytečnost. Druhá strana EP se týká další legendy 2tone rec. a to The Selecters, kteří se poprvé objevili právě na B straně singlu Gangsters se svojí stejnojmennou reggae instrumentálkou The Selecter, podbarvenou solo trombonem. Druhým singlem je Nelson Mandela z roku 1984. Tady už jde ale o Specials po personálních změnách, kdy z původních členů zůstal už jen Jerry Dammers s bubeníkem Silvertonem Hutchinsonem a kdy se opět vrátili k názvu The Specials A.K.A, jenže to už ska v jejich tvorbě nehrálo takovou roly, jako předtím a i na tomto singlu to je znát.

Na straně A se nachází song Nelson Mandela, který produkoval Elvis Costello. Politické poselství je víc než jasné a věřím, že kdyby Specials vznikly v dnešní době, tak by tahle písnička mohla být klidně věnována Palestině. Hudebně jde o takovu směsku, kde jsou sice slyšet určitý náznaky ska, je tu hodně velký důraz na klávesy a doprovodný vokály ale i přesto, že na mě tenhle track působí trochu karnevalovym dojmem si to pouštím celkem rád. Ovšem B strana se songem Break Down the Door, který produkoval Dammers mi příjde jako hrozná popárna, kterou nemá ani cenu se zabývat. Poslední EP je singl od Birminghamských The Beat s tracky Drowning na straně A a All Out To Get You na straně B z roku 1981.

Drowning - reggae song, ovšem s typickým rukopisem The Beat a špetkou 2tonu, New Wave a samozdřejmě zde nechybí toasting Ranking Rogera. All Out To Get You je zase spíš tou nonska tvorbou a přirovnal bych ho k songům jako Too Nice To Talk To, Best Friend nebo Mirror In The Bathroom, kde nejde tak moc o ska ani o reggae. Singl vyšel na jejich vlastní značce Go Feet records, čímž se The Beat zařadili po boku Madness a Bad Manners ke kapelám, které přestože tvořili 2tone u 2tone records nevydávaly. Vím, že nejde sice o nějak raritní singly, ono i jejich cena o tom vypovídá (celkem jsem za ně dal asi 14 liber) ale vynechat recenzi těhle legend, když to mám doma na asfaltu by byla škoda.

Two-tone Army......The Toasters

Toasters jsou v Evropě, USA ale v podstatě i u nás, téměř zdomácnělá kapela i přesto, že co se týká 3. vlny ska jde o stejně tak zásadní kapelu, jakou byli např. The Specials, Slelecter nebo Madness pro 2. vlnu. Za více, než 30 let stihly vydat 10 studiových alb, 3 EP a nespočet singlů. Toasters to je hlavně postava frontmana Roberta "Bucket" Hingleyho, původem angličan, který se v roce 1980 přestěhoval do New Yorku, kde vedl obchod s komixy. Už v té době byl velkým fanouškem 2tone ska. Prvním impulzem k založení vlastní kapely bylo vystoupení britských The Beat v New Yorku, v tom samém roce. O rok později, v roce 1981 tedy zakládá The Toasters, jednu z nejstarších amerických ska kapel a jednu ze zásadních kapel třetí vlny. První sestavu kapely tvořili kromě Bucketa také jeho kolegové z obchodu s komixy, kde pracoval. Jejich první koncert předskakovali hardcorovým Bad Brains z Washingtonu. V roce 1983 vydávají svojí prvotinu, singl Beat Up a v roce 1985 EP Recriminations, které jim produkoval britský muzikant Joe Jackson, který byl pětkrát nominovaný na cenu Grammy. Kapela pokračuje ve spolupráci s Jacksonem a později se objevuje i na dalších deskách a živých vystoupeních Toasters, pod pseudonimem Stanley Terpentine.

Jelikož Bucket nemohl najít pro vydání EP Recriminations toho správného vydavatele, rozhoduje se pro založení vlastního labelu. V roce 1985 tak vzniká jeden ze zásadních ska labelů Moonska rec., který se pojí podobně jako 2tone rec. se jménem jedné kapely a osoby. Toasters rozšiřují sestavu o dechovou sekci a v roce 1987 vydávají debutovou desku Skaboom! Z Toasters se pomalu ale jistě začíná stávat jedna z hlavních kapel tvořící, tehdy vznikající newyorkskou ska scénu. Za těch třicet se v kapele vystřídalo hromady muzikantů a Bucket je dnes už jediným z původních zakládajících členů. S Toasters vystupoval jako Dee-jay (MC), také Jack Ruby Jr., syn jamajského producenta Jacka Rubyho. S kapelou také několikrát vystupoval i Lester Sterling, člen legendárních Skatalites. V roce 1994 zakládají trombonista Rick Faulkner a saxofonista Freddie Reiter další zásadní kapelu tvořící NY ska scénu a to New York Ska-Jazz Ensemble, která se stává bočním projektem The Toasters. V roce 1998 naopak hostují členové Toasters na albu Roots and Culture jiné newyorkské ikony, King Djanga. V 90. letech si v Americe ska užívá svůj ohromný boom, kapely vznikají jak na východním ale stejně tak i na západním pobřeží, Toasters v této době měli první menší komerční úspěch, když se koncem 90. let objevil v televizních obrazovkách jejich song Two-tone Army, další track Don't Let The Bastards Grind You Down zazněl dokonce i v pilotní epizodě animovaného

seriálu Mission Hill. V roce 1998 se Toasters, společně s dalšími domácími kapelami (Less Than Jake, The Blue Meanies a Five Iron Frenzy) vydávají na Ska Against Racism tour. V roce 2000 končí Moonska rec. a Bucket o tři roky později zakládá nový label Megalith. Ovšem Moonska rec. nezaniká tak úplně, z jeho evropského sublabelu Moonska Europe Bucket vytváří Moonska World a tím udržuje tuto zásadní značku dále při životě. Je to podobný příběh jako se Specials a jejich 2tone rec. i s Toasters a třetí vlnou se pojí jméno jednoho vydavatelství, ovšem Moonska rec. funguje po určitých změnách do dnešních dnů. Bucket se v roce 2004 stěhuje do španělské Valencie, kde žije dodnes. Kapela ale přesto funguje dál. V roce 2006 oslavili 25 let působení na scéně, o rok pozdějí po dlouhých pěti letech vydávají, zatím svojí poslední studiovku One More Bullet. V roce 2011, kdy oslavili 30. výročí uspořádali světové tour, kdy se zastavili i u nás a to hned dvakrát, v pražském Crossu a na festivalu Mighty Sounds. Ačkoliv frontman Robert "Bucket" Hingley žije ve Špenělsku, kapela funguje, jak v Evropě, tak i v USA. Současní Toasters mají totiž dle slov samotného Bucketa dvě sestavy, z nichž jedna je pro americké tour a s druhou hraje po Evropě. Je neuvěřitelné, že po více jak 30 letech a po naprostých personálních změnách, kdy originální Toasters tvoří už jen zpěvák Robert Hingley, je tato kapela stále na tour a stále koncertují. Tak uvidíme jestli stihnout oslavit i čtyřicáté výročí.

DISKOGRAFIE

Alba

Skaboom! (1987)
Thrill Me Up (1988)
This Gun for Hire (1990)
New York Fever (1992)
Dub 56 (1994)
Hard Band for Dead (1996)
Don't Let the Bastards Grind You Down (1997)
Teh Best of (2000)
Enemy of the System (2002)
One More Bullet (2007)

EPs

Recriminations (1985)
The East-Side Beat (1987)
Live in Sao Paulo Brazil (2002)

Report

Blackpool, the real Mecca of Northern Soul

Jelikož se už i v Praze začaly hrát Northern Soulový Allnighters z nichž, již čtvrtá se odehrála v pátek 6.12. na Malé Straně, dovolil jsem si vypůjčit report přímo od pořadatelů pražských Allnighters, kteří se byli podívat jak se hraje Northern Soul v jednom z jeho center, v britském Blackpoolu. 


Tento příběh se začal psát 01.12.2012, kdy jsme poprvé udělali mejdan nazvaný Prague Allnighters. Konkrétně tento nápad vznikl u našich DJ-s. DJ Path, Mr. Cat a DJ Buqi se rozhodli, že pro tuto komunitu chtějí udělat něco navíc, že pro ně chtějí připravit mejdan, za který by se nemuseli stydět ani ve Wiganu či Blackpoolu. Rozhodli jsme se, že uzavřeme sázku. V případě, že první mejdan dopadne dobře, splníme si sen a pojedeme do UK načerpat další skvělé nápady jak posunout hranice Prague Allnighters. Po třetím Allnighters večírku jsme svůj slib splnili a opravdu se do Blackpool v UK vydali. Vyrazili jsme na legendární večer zvaný Blackpool Weekender. Ten se koná jednou ročně. Cesta byla náročná a zdlouhavá. Po přistání na Heathrow, jsme se museli dostat do Euston, odkud odjížděl náš vlak do Blackpool. Je zajímavé pozorovat, jak v UK fungují železnice. Náš vlak odjížděl přesně a nechybělo v něm ani skvělé občerstvení. To jsme samozřejmě rádi využili. Cesta trvala asi dvě a půl hodiny. Jednou ze zastávek bylo slavné město Wigan, kde se v letech 1965-1981 nacházel legendární northern-soulový podnik Casino Wigan. To udávalo směr, nebál bych se říci, celému světu Northern Soulu. Weekender začínal v 18.00 hodin a my jsme chtěli být na místě mezi prvními. Po příjezdu na nádraží v Blackpool začalo velmi silně pršet. (Jak jinak v UK). Našli jsme skvělé místo, kde jsme se ubytovali. Podle „referencí“ je z hotýlku vidět na Blackpool Tower a je to „very friendly spot“.

No, realita byla kapku jiná. Na recepci, pokud se to tak dá nazvat, nás přivítal velmi příjemný Ind. Když zjistil, že jsme z „Čečny“, přidělil nám „super pokoj“ metr krát metr. Říkali jsme si, že se stejně nechystáme spát, takže nám to nevadí. Na Blackpool Tower také nebylo překvapivě vidět. Náš pokoj byl situován okny přímo do krásné černé uličky, kde jistojistě již po staletí okrádají kolemjdoucí. Nejlepším zjištěním však bylo, že máme skvělé topení v pokoji a to v podobě fénu na ruce. I tak jsme však byli stále ve velmi dobré náladě. (Možná i díky občerstvení ve vlaku). Vyrazili jsem do prvního baru ve městě, kam jsme zapluli na pár Guinessů, dokud je noc ještě mladá. V podniku se odehrávala docela zajímavá scéna jako z nějakého panoptika. V jednu chvíli hrál DJ Northern Soul a během další zase totální komerční srágorku. Vedle vystajlovaných osob mířících na Weekender, tam byli mladí angličtí výrostci, kteří v baru slavili rozlučku se svobodou. Náš průbojný kolega Pavel se s jedním z výrostků seznámil a byl od něj pozván na Jäger. Po tom, co se k nám vrátil, jsme ho utvrdili v tom, že by měl jít kolegovi z UK otočit rundu. Nejenže si „oslavenec“ nepamatoval, kdo Pavel je, ale ani nechápal, proč ho nějaký týpek z Čečny chce pozvat na panáka. Nakonec se kluci dohodli a Pavel ho mohl pozvat na pití podle jeho výběru. Rozhodl, že to tentokrát bude tequila. Poté co dali shot, se ho mladík zeptal, jestli má rád limetu. Jakmile Pavel nejistě odpověděl ano, cáknul mu ji do oka. Očekávali jsme, že každou chvíli přijde první konfrontace, ale moudřejší ustoupil a my jsme mohli vyrazit na náš první Weekender v Blackpool, o kterém jsme toho už tolik slyšeli. 

Dorazili jsem před Blackpool Tower, kde se tento event konal. Na vstupu jsme si vyzvedli pásky. První dojem z prostoru, ve kterém se Weekender konal, bylo ohromení. Lidé tancující na parketě se vlnili do rytmů Norhern Soulu. Místo dost připomínalo velký sál Lucerny, jen bylo poznat, že je o něco starší a větší. Celá stage byla zabudována do prostoru a doplňovali ji akorát dva projektory, na kterých běžel live přenos z videokamer umístěných přímo nad vinyly tak, aby hosté viděli, co bude DJ hrát. Nemalým překvapením pro nás také bylo, že DJ každý song hlásil dopředu a vždy k tomu něco málo řekl. Kolem dokola byly menší „obchůdky“, (spíše stoly s vystavenými produkty), kde se prodávalo nejen oblečení, ale i vinyly a další merchandaising. Ten páteční večer hrála jména jako - Ginger Taylor, Kev Roberts, Richard Searling, Dave Evison, Soul Sam, Sean Chapman. Akce končila kolem 03.00 hodiny ranní a samozřejmě jako správní nadšenci jsme zůstali až do konce. Sobotní ráno jsme začali pravou anglickou snídaní, nemile nás ale překvapil toustový chléb udělaný ve fritéze. S trošku těžkým žaludkem jsme pokračovali dále do města, kde jsme chtěli najít Vinyl Record Store. Ten ležel nedaleko. Přišli jsme do krámku asi tak desetkrát pět milimetrů, kde jsme se začali hrabat asi v tisícovce vinylů a hledali tak náš nový „playlist“ na Prague Allnighters. Vinylů tam bylo tolik, že jsme v obchodě strávili zbytek odpoledne a odcházeli jsme se spoustou nových singlů s visačkou „NOT FOR SALE, ONLY PROMOTIONS“.

Protože jsme byli v UK a celá naše parta měla ráda fotbal, zašli jsme se ve volném čase podívat na druhou ligu anglického fotbalu. Stadion Blackpool FC ležel asi 10 minut od centra, přímo u pobřeží. Konal se tam zápas Blackpool – Ipswhich. Fanoušků Ipswhich na stadionu nebylo úplně málo, ale jak tomu již v anglickém fotbale bývá, měli vyhrazené svoje tribuny, aby se předešlo jakýmkoliv komplikacím. Nejdříve jsme zamířili do fan shopu a rozhodli se utratit nějaké peníze za kulichy Blackpool, bez kterých jak jsme zjistili později, bychom nepřežili ani první polovinu utkání. Ta skončila výsledkem 1:2 pro Ipswich. O pauze si ti chytřejší dali něco na zahřátí a ty hloupější, v čele se mnou, pivko. Okamžitě jsem tak promrzl. Celý druhý poločas jsem řešil jak se zahřát. Tím, že stadion leží přímo na pobřeží, na něm nejen profukovalo, ale zuřil hurikán, což pro moji větrovku nebylo úplně to pravé ořechové. I tak jsme to nějak doklepali do 90 minuty. Jakmile jsme viděli nastavení pět minut s výsledkem 1:2, rozhodli jsme se odejít. Dříve, než jsme vylezli z tribuny, srovnal Blackpool na 2:2. Po příchodu domů jsme se oblékli na večerní část programu, tedy finálový večer Weekenderu a vyrazili do Blackpool Tower.

Nesmíme zapomenout ani na to, že při vyhlašování DJ-s, kteří hlásili města odkud návštěvníci přijeli, zaznělo i: „Tři fellas z Prahy“. Na což jsme byli právem pyšní. Při odchodu ze sálu jsme samozřejmě nezapomněli nechat na stole mezi letáky ty naše, na Prague Allnighters vol. IV. Ráno už nás čekalo rychlé balení a odjezd směr Londýn, kde se nám povedlo na dvě hodiny se podívat do centra. Konkrétně tedy do Carnaby Street, kde jsme prošli nějaký ten krámek. Nezapomněli jsme dojít ani do legendárního Fred Perry shopu, který se v této ulici nachází a prodává speciálně navržené produkty vázané k Northern Soul. V této prodejně jsme po konzultaci s prodavačem nechali nějaké letáky na Prague Allnighters IV., který jsme měli naplánovaný na 06.12.2013 v Baráčnické rychtě na Malé Straně. Po tom, co jsme se stále ujišťovali, že máme spoustu času dostat se na letiště, nás na cestě potkala nečekaná odstávka metra (Tube), a tak jsme museli využít náhradní dopravy v podobě autobusů přistavených přímo před metrem. No, nebudeme si nic nalhávat. Když jsme přiběhli k bráně letadla, už ji zavírali. Byl to skvělý zážitek a jsme strašně rádi, že jsme svému slovu dostáli a do Blackpool se opravdu vydali. Určitě nás to také posune dál v práci na naší vlajkové lodi Prague Allnighters. Tu pro Vás děláme třikrát do roka na různých zajímavých lokalitách v Praze. Zcela na rovinu, myslíme si, že máme na to dotáhnout to na set up, který jsme viděli v Blackpoolu. A tak se třeba někdy u nás dočkáme Mistrovství ČR v Northern Soulu. Děkujeme, že nás při naší práci podporujete a motivujete tím, že chodíte na naše mejdany a bavíte se na nich.

pragueallnighters.cz

Novinky ze světa

The Delegators pokřtili svůj debut

Londýnští The Delegators, kombinující rocksteady s prvky early reggae a Motown soulem, pokřtili na konci listopadu svojí první desku s názvem All Aboard. Album přišlo po pěti letech působení na britské scéně a  po předcházejícím EP Movin' On z roku 2010 a jenom potvrzuje, že britské ska dává po letech o sobě opět vědět. Ukázku z nové desky si můžete poslechnout zde. 

Distemper - Pride Belief Love

Ani na východě scéna nespí na vavřínech. I když nejde zrovna o nejaktuálnější zprávu je mojí poviností se zmínit, ruští Distemper se po dvou letech od vydání EP Ja umiraju dlya tebya a čtyřech letech od posledního alba Všo lli nichego, z roku 2009, hlásí s novou deskou. Album Pride Belief Love vyšlo 30. srpna na zančce Sound Age Productions a v Německu na labelu Pork Pie rec. Jde už celkem o neuvěřitelný 20. počin těchto skapunkových veteránů z Moskvy, kteří jsou na scéně už více jak 20 let. Ukázky z nové desky si můžete poslechnout zde.