Knižní řadu Kmeny, která se poprvé objevila na pultech našich knihkupectví v roce 2011 určitě asi není třeba představovat. Za celým projektem stojí Vladimír 518 z PSH a šéf labelu Big Boss. V roce 2015 běžela v televizi i stejnojmenná řada krátkých dokumentárních filmů, mapující jednotlivé subkultury. Nutno uznat, že některé díly měli výpovědní hodnotu podle mě nulovou ale to je věc názoru. V roce 2013 vyšel druhý, a řekl bych i zajímavější díl Kemny 0 pojednávající o subkulturním prostředí před rokem 1989. Takže celkem logicky vydání dílu zabývajícím se 90. léty bylo jen otázkou času, která přišla minulý rok v prosinci. Nebudu tu rozebírat otázku, jestli právě projekt Kmeny není, nebo je tím pověstným vykradením subkultur kapitálem, když za ním stojí Budwar a Jagermeister, prostě je tu něco co si po x letech všimlo, že jsou tu určité skupinky lidí, které něco spojuje a tak trochu, něčím ze společnosti vyčnívají a ať už je pozadí jakékoliv na tom celkem nesejde. Jak už jsem psal v úvodu Kmeny 90 se zabývají 90. léty, tedy dobou, kdy jsme se vehementně snažili dohnat západ a snili o tom jak už v roce 2000 budeme na úrovni Německa, dobou kdy se pod patronátem Václava Klause vesele rozkrádal a tuneloval privatizovaný majetek a zadupával tak veškterý potenciál této země, kdy rozdíl mezi podnikatelem a mafiánem byl hodně tenký. Doba kdy jsme konečně mohli svobodně násavat to, co nám bolševik 40 let zakazoval. Pro mě to ale byla doba úplně jiná vzhledem k tomu že jsem byl malej capart, proto hodnotím Kmeny 90, jako celkem zajímavou retrospektivu něčeho, co jsem v té době prakticky nevnímal nebo jenom velmi okrajově a povrchně. Pro mě byli devadesátky hlavně o hraní pogů a sbírání hokejových kartiček, hraní tetrisu a dnes už předpotopních počítačových her. Opět byl zvolen stejný formát jako u předešlých dílů, kdy každou kapitolu píše někdo jiný a skládá se jak ze samotného textu, tak i rozhovorů. I když jde o 90. léta přišlo mi, že ne každá sublkutura, která je tu vpasovaná striktně souvisí s 90. léty. Některé kapitoly jen dokumentují jejich porevoluční vývoj jako např. u undergroundu, metalu, punku a depešáků. Opět se Kmeny nevyhnuli tomu co jsem jim vytýkal už předtím, že za cenu co nejtlustší bichle tu napasovali do škatulky "subkultur" i teplí, výtvarníky, divadelníky, bruslaře, fanoušky vojenství, hráče Dračího doupěte, alternativce apod. Vůbec nechápu co má tahle skupinka lidí společného se subkulturami, to je jako kdyby jste udělali subkulturu z uklízeček nebo popelářů. Naopak další kapitoly bych spíš řadil do kategorie hudebních žánrů jako např. Dance, Jungle & d'n'b a Reggae, okolo kterého se zas tak výrazná subkultura v Čechách podle mě nevyrojila. Navíc kapitola o Reggae a např. Rockabilly je příkladem těch žánrů a subkultur, které začínali v půli 80. let ale vyprofilovali se až postupem let devadesátých. Co tu tedy najdete typicky devadesátkového? Squatery, skejťáky, hip hop, graffiti, anarchisty, technaře, hardcore a skinheady ale nenajdete tu např. krišnaře, kteří také byli specifikem 90. let. No a jelikož mám v této knize nejblíž k punku, skinům, HC a anarchistům zaměřím se hlavně na tyto kapitoly. Začneme skiny, o kterých psal Honza Vedral, saxofonista z Chancers. Nemám určitě nic proti, když se píše o SHARP nebo trad. skinech (naopak!) ale 90. léta a vůbec začátek skinů v Československu nebyl nějak růžový (což potvrzuje i kapitola sama) a celkem mě mrzí, čistě ze zvědavosti, že se tu nedal prostor např. i kališníkům, kteří i když stáli spíš napravo a mlátili punkáče, tak stejně tak se byli i s náckama. Dost by mě totiž zajímalo ideoligický pozadí těhle landovců, kteří byli právě dost typickou známkou 90. let. Jinak rozhovor s Vláďou Červeným stojí určitě za to a celkem dobře vypovídá o tehdejší době. Trochu zklamáním je pro mě kapitola věnovaná Hardcoru, která je jen strohým výčtem kapel, které tehdy udávaly směr a pár poznámek o nastupujícím zájmům o veganství, sXe a právech zvířat a vůbec politizaci scény. Jinak rozhovor s Robertem Vlčkem (Kritická Situace), který tehdy pořádal hromady HC akcí, je už pak hlavně o těch koncertech ale celkem ok, navíc se mi líbí jak fungovala tehdejší korespondeční informační síť. Dnes už nám příjde jako sci-fi, že šlo taky šířit informace i bez netu, čili dobrá inspirace pro naší postapokaliptickou budoucnost. Punku se tu opět věnuje Štěpán Málek z N.V.Ú, i když kapitola na mě působí, že se v punku během 90. let, kromě toho, že opadla perzekuce ze strany systému, nic radikálního nezměnilo. Zajímavá je kapitola o anarchistech, kteří se počátkem 90. let snažili navázat na 70letou mezeru v českém anarchistickém hnutí. Dnes už asi těžko potkáme tak zpolitizovanou náctiletou mládež, jako na počátku 90. let. Kapitola také názorně ukazuje, jak sami anarchisti tehdy hledali co je vůbec podstatou anarchismu, proto se není ani čemu divit, že byl a řekl bych, že i stále do určité míry je v Čechách tolik spjat se subkulturním prostředím. Anarchismus 90. let byl ruku v ruce spjat s punkem a u nás nemá politickou tradici, jako např. CNT ve Španělsku a Francii, kde dokáže existovat i mimo subkulturní prostředí. Další zajímavou kapitolou je squating, který má dnes hodně těžké pozice, jak dokládá neustálá snaha státu o vyklizení Kliniky, kde se rojí "revoluční sít buněk" a jiní "anarchobolševičtí ultralevicový teroristé", kteří tak strašně sužují naší vlast :D Pravdou ovšem je, že squatů v 90. letech fungovalo jen v samotné Praze několik a vzhledem k tehdy probíhajícím majetkovým restitucím, byl ve vlastnických právech ještě hodně velký bordel, proto měl tehdejší squating mnohem jednodušší pozici, než dnes, kdy je téměř mrtvý. Vzpomínky na squaty jako Sochorka nebo legendární Ladronku na které se systém pomstil za rioty během zasedání MMF v roce 2000, jsou už jen dokladem "zašlé slávy". Co vidím jako plus jsou fotky, které narozdíl od uměle naaranžovaných snímků z první knihy, působí autenticky. Co mi tady leze trochu na nervy je některými autory kapitol neustále podsouvaný termín kmeny, což mi příjde jak reklama na samotnou knížku. Většina kapitol má jeden společný prvek a to je určitá násilnost 90. let, kdy od skejťáků, punkáčů, hardcoristů a samozdřejmě anarchistů, měli skoro všichni problém s náckama, kdy nakládačka na ulici nebo v metru nebyla ničím vyjímečným. Dnes jsou všichni drsní hlavně za klávesnicí! Krásně to vystihují Vlad v kapitole o skinheadech, kdy vysvětluje, že tehdy ještě nebyli všude kamery a oka (velký bratr) a téké Arnošt Novák v kapitole o anarchistech, kdy popisuje, jak si tehdejší fízli pod tíhou špatné pověsti z let před revolucí, ještě nedovolovali rozhánět nepovolené demonstrace a kdy nechodili na demošky policejní robokopové. Právě z toho dostávám dojem, že žijeme opět v době, kdy jsme mnohem více pod dohledem systému, drženi opět na uzdě, živeni sračkami z facebooku a dezinformacemi na iternetu, které považujeme za pravdu. Příjde mi, že doba 90. let byla mohem opravdovější, než ta dnešní, kdy nás rozmazlilo to jak je vše jednoduché, že stačí jen pár kliků na klávesnici a máme vše, bez sebevětšího usilí. Doba po roce 2010 mi příjde, jako postupná degenerace společnosti, která jde ruku v ruce s technologickým vývojem. Stačí se podívat třeba na youtubery, nechápu co je podstatou těhle idiotů, který vydělávají tím, že natočí video úplně o hovně, kde kecají nějaký sračky, nebo video, kde komentují jiné youtubery a jejich výtvory. Koho to jako zajímá? Jsem proto rád, že patřím do generace 90. let, kdy moje dětství nebylo prosezeno u facebooku a na youtubu! To je i důvod proč bych, až na pár výtek hodnotil Kmeny 90 celkem pozitivně, protože o současném desetiletí, které nemá vůbec žádnou vejšku se psát určitě nebude (alespoň co se subkultur týče).
Žádné komentáře:
Okomentovat