Před čtyřmi lety jsem čistě náhodou narazil na album Charles Bradley - No Time for Dreaming, zpěvák mi sice vůbec nic neříkal ale na doporučení, že jde o vynikající soul z USA, jsem si album opatřil, okamžitě jsem si tu desku oblíbil a asi měsíc jí poslouchal pořád dokola. Konečně soul v původním a originálním podání, tak jak zněl v 60. a 70. letech a to je přesně ten styl který poslouchám a hlavně, konečně taky soul v originálním "US" pojetí a ne jen různý variace a "Mod napodobeniny" (tím neříkám, že by šlo vždy o špatný věci) nebo další a další z mnoha Northern soul výběrů. Soul není jen o Northern soulu a je skvělý, že i v dnešní době je někdo, kdo se drží tradičního soundu a myslím, že do této kategorie patří právě i Charles Bradley. Kariéru začínal v New Yorku v půli 90. let imitací Jamese Browna po místních klubech, což je na jeho hud. podání trochu znát i dnes, mě osobně příjde i vzhledem jako taková aktuální verze Jamese Browna. Deska Victim of Love je jeho druhým počinem a opět se drží striktně v kolejích funky a soulu let 60. a 70. Deska vyšla v kooperaci labelů Daptone a Dunham Records v dubnu 2013, celkově na ní najdete 11 skladeb a spousta variací soulu. Jak pomalejší a atmosférou zamilovanější tracky ve stylu Temptations, jako např. Let Love Stand a Chance nebo poslední Trough the Storm ale i funky, kde vyniká hlavně kapela (The Menahan Street Band z New Yorku), mě osobně nejvíc baví funky jako je Love Bug Blues, Confusion nebo Hurricane. Northern soulaře určitě potěší tracky You Put the Flame on It (typická záležitost alá Motown rec., věřím kdybyste umístili tuhle skaldbu na výběrovku z 60. let nikdo si ničeho nevšimne) ale i Confusion by se sem hodila. Ovšem největší potenciál je v tracích, kde už bych byl se škatulkováním mnohem opatrnější, i když samozdřejmě stále se bavíme o soulu. Song No.1 z celé desky je podle mě instrumentálka Dusty Blue, kde ze sebe kapela vydala to nejlepší co mohla, tohle je zkrátka UMĚNÍ! Do stejné kategorie bych zařadil i tracky Strictly Reserved for You a Where Do We Go from Here, soul ve středním tempu ani zamilovaný balady ani Northern soul uptempo, prostě jen soul. Mimochodem, když se zaposloucháte do staršího hip hopu, tak zjistíte, jak moc má společného právě s tímhle druhem soulu, stačí vzít jenom ten beat a už víte odkud vítr vane a kdeže jsou kořeny hip hopu. Celková bilance bude poměrně vysoká, už debutová deska No Time for Dreaming tu prošla celkem pozitivní recenzí a o albu Victim of Love bude platit to samé. Tohle je soul, který máme rádi, žádný diskofunk ani r'n'b, prostě jen SOUL! Takže pokud ujíždíte na Northern soulu, tak se nebojte a rozšiřte si obzory, protože tahle muzika má mnohem víc podob a tahle deska může být pro začátek celkem dobrým vodítkem. Uznávám sice, že mám slabost pro všechno co je trochu "retro" ale bez ohledu na to dávám 9 z 10.
Po třech letech od vydání desky Below the Belt jsme se dočkaly v pořadí již čtvrtého alba holandských Upsessions. Deska vyšla v květnu 2014 u německého Gorver records, opět ve všech formátech. Celkem na ní najdete 14 zářezů, nejen v dirty reggae podání ale i něco málo ska a na Upsessions netradičně i funky a kalypso, takže žánrově jde o celkem pestrou desku. Co je ale to nejpodstatnější, na albu hostuje legendární Lee Scrach Perry, i když pravda je taková, že jeho hostování jsem si před poslechem desky představoval trochu jinak, než jen pár slov před a po každém tracku. Na recenzi tu mám vydání na vinylu, na který jsem čekal skoro měsíc ale nakonec se čekání vyplatilo. Placka začíná kalypso trackem The Big Bamboo Tread, hned za ním následuje hlavní song desky Shake It. Shake It je v podstatě taková klasika, typická dirty reggae věc pro Upsessions (mimochodem k tomuhle tracku mají docela vtipný a tak trochu i uchylný videoklip). Jak už jsem naznačil v úvodu Upsessions na nové desce zabředli do širšího žánrového rozpětí a tak tu můžeme slyšet jak kalypso (Punani Strike, The Big Bamboo Tread) ale i trad. ska (Dirty Crash, I Will Be Yours nebo Millicent (Go Big up Your Waist) nebo rocksteady v podobě songu Kitty Bush. Co se reggae týče, Upsessions na téhle desce dost zpomalili, většina reggae tracků je spíš pomalá nebo ve středním tempu, sice svůj dirty nádech neztrácí ale ve výsledku z těch rychlejších early reggae nakopávaček tu najdete jen Shake It a Look Who Dem a Boss Now, což je podle mě asi nejpovedenější track z celého alba. Za ty pomalejší tracky stojí za zmínku určitě Collie Weed, kde si dokonce můžete vychutnat i toasting v podání zpěváka, v 100 000 000 Tons of Reggae zase naopak hamondky a nebo poslední song Sweet Pussy Bad Cat taky stojí za řeč. Co bych albu Shake It vytknul je hostování Lee Scrach Perryho, čekal bych alespoň jeden track v jeho podání, než jen pár slov v intru a outru, každé jednotlivé skladby. Další povedenou záležitostí je song Funky Lupiny...učebnicový příklad, jak si představuji funky, bohužel instrumentálka Cool the Pepper mi příjde asi jako ten nejslabší počin. Celkově mám z alba Shake It dost rozpačitý pocit, na jednu stranu je vidět, že Upsessions je kapela složená z muzikantů s velkým M a prakticky není možné jednotlivým trackům, po hudební stránce cokoliv vytknout, na druhou stranu chybí mi tu víc energie, víc tempa (hlavně co se reggae týče), jinak celkově bych tuhle desku neřadil na špicy jejich diskografie, protože ta patří podle mě albu Beat You Reggae.
Žádné komentáře:
Okomentovat