Recenze

Big D and the Kids Table - Stomp / Stroll

Dva roky od vydání jejich poslední desky For Damned, The Dumb and The Delirious tu máme opět další počin od těhle skapunks z Bostonu. Deska vyšla na labelu Stricly Rude v červnu tohoto roku a jde ve skutečnosti o dvojalbum, takže se jedná vlastně o dvě desky, celkem o 27 tracích, což je docela slušný výkon během 2 let. První část Stomp jsou v podstatě klasický Big D and Kids Table, hodně chytlavých melodií, energickýho ska / skapunku alá "usa 90. léta". Ze začátku alba převažuje trochu víc ska, nad punkem i když je pravda, že ani tady se punková surovost nezapře. Najdou se tu ale i na Big D celkem uvolněnější songy jako např. Pinball nebo Don't Compare Me To You ale na druhou stranu i ostřejší skapunk sypačky jako Pitch 'n' Sway, Static nebo You Treat Everyone Like Shit. Ke Stompu ani nemá v podstatě cenu nic moc dodávat, nejde sice o nějaký hud. průlom v tvorbě Big D and Kids Table ale zase na druhou stranu je vidět, že kapela z tempa nepolevuje a je pořád tvůrčí. Ale....při prvním poslechu druhé části Stroll, jsem byl trochu v rozpacích. Tady už nejde tak jednoznačně o skapunk, tahle část desky je žánrově mnohem víc rozmanitější.

S rozsahem od rock 'n' rollu, punku, dubu, přes reggae až ke ska. Hned uvodní Knife je toho příkladem, stačí si vyslechnout jen to rockabilly intro. U většiny tracků na desce Stroll můžete slyšet doprovodné ženské vokály ale podle mě to moc nezachraňují, celkově mě Stroll nebaví tolik jako Stomp. Ne kvůli žánrový rozmanitosti ale spíš kvůli songům jako takovým, který mi nepříjdou zas tak zajímavý i přesto, že se snaží prolomit hud. škatulky. Mezi ty silnější věci patří určitě rock 'n' rollová Main Sqeeze, za ska bych zmínil Moment of Weakness nebo Our First Day, punkovější Lynn Lynn the City of Sin a poslední dubem okořeněnou Trust in Music ale tím výčet končí. Dobrá čtvrtina alba je věnovaná reggae ale bohužel i tady na mě ty tracky působí dost průměrně. Nevím jestli je dobrý nápad hodnotit tohle dvojalbum jako jeden celek, když jde o dvě desky, z nichž každá je pojatá trochu jinak. Stomp jako klasická skapunkovka a Stroll s trochu rozmanitějším hudebním pojetím. Stomp je jednoduše řečeno jednou z těch desek, kde se hodí fráze "neurazí ale ani nenadchne". Podle mě jde o celkem dobrý album. Spíš se hodí hodnocení jako ve škole, takže za 3. Kdežto Stroll i když se snaží mít ambice je oproti Stompu jen povzdechnutím (až na pár vyjímek). Celkově 7 z 10.

Jaya the Cat - The New International Sound Of Hedonism

Tuhle kapelu nemá cenu moc představovat, jelikož tu mám její obsáhlý profil, nicméně jejich poslední deska s opravdu dlouhým názvem The New International Sound Of Hedonism za tu recenzi určitě stojí. I tohle album se nese v podobném duchu jako předchozí věci, takže opět můžete čekat kombinaci reggae, punku a ska, nicméně v podání Jaya the Cat dost originální. Album vyšlo v roce 2012 u labelu Bomber Music (mimochodem na téhle značce vydali svojí poslední desku britští The Skints) a obsahuje celkem 15 zářezů. Úvodní track Rebel Sound v podstatě charakterizuje styl Jaya the Cat, trochu přísnější reggae s punkovejma prvkama. Následující Late Night Sonic Insurrection je klasický reggae, na který jsme většinou zvyklí, nicméně ani tenhle song není k zahození. Třetí v playlistu je Here Come Drums, výborná kombinace ska a punku (nebo punku a ska????) ale nečekejte nějaký prvoplánový skapunk, tohle je namícháno takovým způsobem, že se o tom ani nedá mluvit v rámci škatulek ska - skapunk, nicméně přesvědčit se můžete sami, protože k tomuhle tracku má kapela i videoklip. Přesně tohole míchání stylů je to, co se mi na Jaya the Cat líbí, nebo spíš to jak dokážou ty styly propojovat aniž by spadali do nějakejch klišé. Další věc, na desce skoro vůbec (nebo minimálně) neuslyšíte dechy a i tak dokážou zahrát výborný ska pasáže, i když tady tomu hodně pomáhaj klávesy. Jedeme dál! Unconditional Love, podle mě nejsilnější zářez z celé desky. "Klasický" ska ve středním tempu, kde hraje v podkladu místo dechů melodika. Další song Put a Boombox on my Grave je taková reggae oddychovka. Následující One Way Ticket Home je naproti tomu trochu ponurejší reggae ale opět se zde projevuje rukopis kapely. Peace and Love je další klasickou reggaepunkovkou v podání Jaya the Cat, asi není potřeba dodávat víc. Fake Carreras je spíš tou skáčkovější věcí, i když tady už toho punku převažuje přecijenom trochu víc, takže možná punk sprvky ska? A ani tady nezklamou klávesy. Poslední track, který stojí ještě za zmínku je ponurá Date with a Needle, která začíná intrem hraným na akustiku, ovšem postupně se začnou přidávat klávesy, basa a bicí až je z toho trochu temnější reggae. A to jsem nezmínil úplně všechny songy, ono to asi ani nemá cenu protože týhle desce není ani co vytknout, co track to originál. Tím bych tuhle recenzi asi ukončil, nemám zkrátka výtky. Všechno tu tak nějak sedí. Prostě koktejl namíchaný ze ska, punku a reggae, všechno pěkně rovnoměrně rozložený, co víc dodat - 9 z 10.