Po delší době tu mám další kapelu, z dálného východu, konkrétně z Japonska. Určitě všichni znáte Tokyo Ska Paradise Orchestra (které tu také najdete v recenzích), jakožto tahouny japonské ska scény. Za zmínku ještě stojí např. skinhead reggae banda 69 Yobsters, bohužel na víc kapel (kromě Oi-Skall Mates) si nevzpomenu, přitom Japonsko má velice slušnou reggae & ska scénu a tahle muzika tam jde celkem na odbyt. Oi-Skall Mates mají za sebou už poměrně dlouhou kariéru, tuším, že někdy před 12 lety jim vyšel jako debut splitko, s nikým jiným, než s 2tone legendou z Anglie - Bad Manners, od té dby vydali ještě několik dalších alb a koncem roku 2012 jim vyšel u jap. labelu Watax, singl s názvem Never Die. Co se týče kapely samotné měl jsem tu možnost poslechnout si jedno z jejich alb ale upřímì řečeno, nějak mě to neoslovilo, na mě až moc dechů a navíc melodii jsem v tom hledal dost těžko. Ovšem co se týká tohoto singlu, musím jedině smeknout, už jenom samotný obal na mě dýchá tradicí a je znát odkud vítr vane (ano v dnešní době z východu :-D a mi jim můžem jedině závidět... Oi!). První track ze strany A (Never Die) je velice zajímavě zahraný ska, skoro instrumentálka, kde je největší prostor ponechán dechový sekci, která tu má hlavní slovo. Co mě na tomto songu zaujalo, jsou především bicí, který tu jedou rytmem proti druhý době (nemám sice hudební teorii v merku ale myslím, že hrajou na třetí dobu), přičemž zbytek kapely uhání na druhou. Nejvíc do popředí tu vystupuje trumpeta, která je tu vlastně jediným dechovým nástrojem. Atmosférou mu tenhle track připomíná fotbalový výtržnosti na stadionech, hodil by se k tomu jako výbornej hud. doprovod :-D Na straně B se nachází výborná pecka To Lose is to Win, která mě na první poslech naprosto odrovnala a posadila na zadek, protože dlouho jsem neslyšel tak pěkně melodický ska, který ve mě evokuje nejen hrdost na vlastní identitu ale i vše co s tímto kultem souvisí. Tentokrát nejde o instrumentálku, dechy tu ovšem také nechybí, za to kytara zde odvádí hodně dobrou práci, především v intru kde krásně zpomalí do reggae ale přitom si zachovávají svůj surový garážový zvuk a ke konci nádherná vybrnkávačka, kderá vás opět hodí do tempa. Prostě klasa! Škoda, že jejich ostatní tvorba mě moc nebere ale za tenhle singl jim dávám plnej počet 11 z 10.
V létě 2012 se ke mě dostalo album, pro mě naprosto neznámé belgické kapely The Internationals. Čekal jsem něco ve stylu jejich krajanů Caroloregians nebo Moon Invaders ale nakonec jsem byl hodně překvapen. Deska vyšla v roce 2012 a hned při letmym poslechu jsem si uvědomil: "tohle je kapela, která vidí trochu dál, jak za škatulku ska & reggae". Na tomhle celkem 11ti trackovém kotouči nečekejte žádné klišé v podobě trad. ska nebo reggae či rocksteady. Kapele nechybí značná dávka hráčského umu a jazzové nápaditosti. Ano zvuk je založen na těchto třech elementech ale podání je naprosto odlišné. Album je ze 70% čistě instrumentální, vokály tu potom obstarává ve zbytku skladeb nádherný medový hlásek (nemùžu si pomoc, ženský vokáli mě baví prostě nejvíc), který umí i "přitvrdit" :-D, což poznáte ve ska pasážích. Trochu mi to připomíná Amy Winehouse. Už jenom úvodní track Summer je takovou malou ochutnávkou. Reggae okořeněný jazzem (nebo možná spíš jazz okořeněný reggae), dechy dozvukující s tlumítkem, což vytváří neopakovatelnou atmosféru. Improvizace na piano, které vůbec nehraje tak, jak byste u reggae čekali a o tom co tu předvádí zpěvačka nemá cenu psát, jedním slovem nádhera! A aby toho nebylo málo, následující Today je jen dalším zadostiučiněním. Tentokrát klas. reggae ve středním tempu ale to co tu předvádí dechová sekce se svým refrénem, to je něco, co se nedá popsat. Vokály opět na 100%, jestli někdo tvrdí, že vás reggae nemůže rozpumpovat, tak neslyšel tenhle song. Co se týká dalších tracků jako je Shoulder, Miss you (což je rocksteady, kde se opět nezapře inspirace jazzem) a Closer, nemám jim po hudební stránce co vytknout ale tradičního ska je všude mraky a ničím mě už nepřekvapí. Tím netvrdím, že nemám rád všechy ty ska veterány z Jamajky 60. let ale originál zůstane originálem. Jungle's Gone je právě zase tím co z řady vybočuje. Track, který ani neškatulkujte, prostě si ho vychutnejte, ať už to nazvete jazzem nebo čímkoliv. Ovšem následující instrumentálku Mousetrap se nebojím nazvat moderním jazzem, protože splňuje všechny aspekty. Song v pomalém tempu, kde se vám předvedou postupně všechny instrumenty a ani perkuse zde nechybí. Plainred je opět instrumetální track, založený na reggae tempu ale v podstatě je to opět jazzýk, kde mě nejvíc zaujaly klávesy a saxofon. Následuje song The Chubby, který je o něco rychlejší, nesoucí se ve středním reggae tempu. Hodně povedený refrén, a práce dechů a co mě baví nejvíc prvky dubu, které se tu vkrádají, jen velmi nenucenì ale přesto je nepřeslechnete. Předposlední Bouncer mě ničím moc neohromil, jde o instrumetální rocksteady ale ničím nepřekvapí, za to poslední song Call me (off) je takovým doznáním, co je hlavní inspirací této kapely. Ano hádáte správně jazz ale opět tu nejde přeslechnout vliv reggae, které tu drží akustická kytara. A po jedenácti zářezech tu máme konec. Co dodat? Desku Mousetrap bych doporučil jak těm kdo si rádi ujíždějí na skajazzu typu NYSJE, St. Petersburg Skajazz Review nebo Rotterdam Skajazz Foundation, tak i zarytým jazzmanům. Zkrátka věc pro trochu náročnější posluchače.
Při koupi této kompilace jsme měl, nejen dobrý pocit z toho, že jsem ušetřil 6 liber :) ale také hlavně z toho, že můžu do své sbírky zahrnout další CD z trojanskou helmicí. Co se týká samotné kompilace, nejedná se sice o žádnou novinku, přecijenom jde o věc z roku 2003 ale to jí vůbec neubírá na kvalitách. Celkem tu najdete 26 trackù, všech zásadních early reggae interpretů z přelomu 60. a 70. let, kteří působyli v Anglii, s vyjímkou Upsetters, kteří tu jsou jako jediní zástupci Jamajky. Na druhou stranu musím říct, že dost songů z této kompilace najdete i na dalších skinhead reggae výběrech od Trojanů, čímž možná strácí tato kompilace na autenticitě, nicméně pocit z vlastnění originálu něčeho, co je u nás nedostatkovým zbožím tohle vyvažuje :-D Co se týká bookletu, který je vlastně rozkládací A4, kde se můžete do podrobna dočíst o období let 1969 - 1970 z pohledu britské reggae scény, kde nejsou samozdřejmě opomenuti ani skinheads, jakožto největší odběratelé reggae soundu ale i grafická stránka je perfekně zvládnutá (všudypřítomné chapadla lochnesky, dobové fotky kapel, Trojan helmice - hotový umělecký dílo). Po složení bookletu spatříte legendární foto Lauera Aitkena v jeho nejznámější poze. Co se týká kapel a interpertů, které můžete čekat na této výběrovce, tak jde hlavně o King Horror (který mě dost překvapil), Upsetters, Ansel Collins nebo Lloyd & Claudette, z těch méně známých až úplně neznámých např. The Des Allstars, The Prophets, Nora Dean, The Music Doctors nebo Bill Jack. Vraťme se ale k muzice. Výběrovku otevírá song Loch Ness Monster od Kinga Horrora, který mě zaujal hlavně díky trombonu, ovšem to ječení ze začátku je fakt děs (ale reggae interpreti tenkrát měli alespoň mnohem větší smysl pro humor, než dnes). Dalším zářezem, je jedna z nezásadnějších skinhead reggae pecek Live Injection od Upsetters, kterou tu najdete pod názvem Man from MI5. Hodně jsem se zasmál u tracku Self Control od Martin Riley & Fay Bennet, hlavně díky tomu "dialogu", který doprovází tuhle instrumentálku. King Horror tu má celkem silné zastoupení a songy jako The Hole nebo Dracula Prince of Darkness, jsou reggae jak vyšitý. Také tu najdete pár tracků, které jsou i na V.A Dancehall 69 (jako např. Cutting Blade od King Horrora nebo Black Scorcher od Des All Stars). Hodně mì překvalpili, pro mě naprosto neznámé jména jako Girlie & Jomo se svým songem African Meeting nebo Nora Dean s písní The Same Thing that you Gave to Daddy. Reggae se tu pohybuje skoro ve všech tempech a formách, od našláplých pecek u kterých prošoupete Marteny raz - dva, přes instrumentálky, kde si můžete vychutnat dechy nebo sola na klávesy, až po pomalejší počiny jako je Ghost Chicken (Music Doctor) nebo Once a Man (Billy Jack). Ale asi nejlepším trackem, který to tu vyhrává na plné čáře, je jedna z nejzásadnìjších skinhead reggae skladeb, která podle mě předčí i Mr. Symaripa a jeho Moonstomp - Queen of the World od Lloyd & Claudette, která mě vždycky chytne za srdce :-D Stříbrnou medaily bych dal nakopávačce Jaco od The Prophets, kde jsou i náznaky prvotního dubu, který uslyšíte i ke konci CD, které je věnováno Lee Scrach Perrymu a legendárním Upsetters. Není co bych dodal, tohle je prostě povinost pro všechny tradicionály, co jsou věrní skinhead reggae, ať už mají vlasy či ne :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat