neděle 2. prosince 2012

Rozhovor - The Hotknives

Kdo by je neznal, jedna z 2tone legend, i když je pravda, že se dali dohromady v době kdy 2tone a kapely jako The Specials, The Beat, Madness nebo Bad Manners, začali upadat v zapomnění. Nicméně jejich "sláva" neupadla ani v 21. století, v roce 2008 hráli v Praze na Subculture festu a v roce 2011 k nám přijeli roztančit Mighty Sound. Tenhle rozhovor je ovšem ještě z dob "pravěku" českýho ska, pořízen byl při příležitosti jejich koncertu v Praze a vydán v červencovém čísle Rock&Pop z roku 2001.

 


Máte dost specifický zvuk.

Mick Clare: Nemyslím, že by byl nějak zvláštní, což je asi způsobeno tím, že ten zvuk je prostě náš. Už ho máme šest let. Dřív jsme měli dechy, ale jednou se to nějak seběhlo a udělali jsme koncert bez nich. A zalíbilo se nám to. Mezi ska kapelami jsme tak, alespoň co se zvuku týče, získali docela výjimečnou pozici a taky máme víc prostoru pro tvorbu.

Hmmm, ale ty klávesy, to jsou dost osmdesátky ne?

Mick Clare: Tak to si taky myslíme. A líbí se nám to. Moc si to užíváme! S naším zvukem máme větší šance přilákat různé publikum!

Je hodně kytarový.

 
Mick Clare: Jasně, lidi, co mají rádi britpop - Oasis nebo Blur - rádi chodí i na nás. Snažíme se hranice ska překračovat. Máme rádi pop, soul, staré reggae nahrávky, punk, psychobilly a samozřejmě ska. A tohle všechno se snažíme do své hudby dostat.

Tady se teď ska docela rozmáhá, jak je to v Británii?

Nigel Clements: Ska tam není tak populární, jako bývalo v druhé vlně. Chodí na nás vlastně jen studenti a pár skinheadů co zbyli.

A co ostatní kapely - funguje to na základě nějaké komunity?

Nigel Clements: Spíš ne. Jsou to fajn lidi ale vídáme se jen za určitých okolností. V podstatě se potkáváme jenom na hudbě. Nikde jinde. Pořád si myslím, že to hnutí je nějak lifestylově a politicky spojeno. Ale nezáleží na tom, co si o politice myslím já, protože to nic nezmění. Ska je sice politické hnutí, ale většinou se to týká jenom textů písniček. My zpíváme prostě o životě. Máme ženy, máme děti - na politiku moc času nezbývá.



Když tu byli třeba The Selecter, chovali se dost neúměrně svému postavení na scéně - jako by jim měl každý líbat palce u nohy.

Mick Clare: Problém je, že starší ska kapely byly v roce 1979 na vrcholech hitparád a pořád si myslí, že jsou pop stars a že to tak bude napořád. Nemají pravdu.

A jak jste na tom vy?

Mick Clare: Nemyslím, že jsme nějaké hvězdy. Lidem se prostě líbí to, co hrajeme. Hudba, melodie a jednoduchý zvuk - proto máme úspěch. Když se zamyslím nad tím, odkud jsme vzešli, musím říct, že máme vážně úspěch ale popravdě, nejsme žádné celebrity. Chováme se prostě tak, jak chceme - normálně. Nikoho nefuckujeme jako Eminem. Chceme hrát pro civilizované lidi.

Pořád vydávate u poměrně malého labelu.

Mick Clare: Myslím, že by nás nikdo větší ani nechtěl. A navíc, ve chvíli, kdy se rozhodnete nahrávat u velké společnosti, prodáte se jim. Prostě vás vlastní. Nařizují vám: "Zítra jedete do Japonska! Pozítří máte televizní show!" Ne, to není nic pro nás. Takhle můžeme být víc se ženami a dětmi. Sami jsme se rozhodli pro malou firmu a jsme šťastnější. Ti lidé jsou zároveň naši kamarádi, vydavatelé a distributoři. Tenhle model se nám líbí. Záleží na přátelství!

Stejně byste měli problém se jménem.

 
Mick Clare: No jasně - třeba by nás měli za feťáky a nutili změnit název.

Tak mě napadá, jste často zhulení?

 
Nigel Clements: Ne tak jako před lety. I když někteří členové kapely...


Mick Clare: Je fakt, že před lety jsme čadili docela dost. Když si lidi poslechnou naše starší nahrávky, zjistí, že je to všechno hodně pomalý.


A jak je to na koncertech?

Mick Clare: No, jednou na podzim jsme se v backstagi strašně nudili a vzpomněli jsme si na hru, kterou jsme se bavili v mládí. Každý sebral kaštan, navrtal do něj dírku, sundal tkaničku, provlíkl ji kaštanem a začal boj. Jeden držel kaštan na tkaničce mezi prsty a ten druhý se do něj musel trefit. Když se trefil do ruky, ztratil život, když do kaštanu, jeden získal. Takhle se postupně všichni vybíjeli, až vyhrál ten, kdo měl všechny životy. Když nás viděla ta kapela, se kterou jsme hráli, přestali se k nám chovat tak hezky jako předtím. Asi jsme jim připadali divní. Jenomže my jsme tohle vážně hráli v deseti letech!

Žádné komentáře:

Okomentovat