Tak poprvý se dostávám k recenzi knihy a poprvý se mi podařilo konečně sehnat knížku týkající se čistě jenom ska kultury. Ovšem neymslete si, že jsem jí sehnal někde u nás v Luxoru, knížky s touhle tématikou u nás těžko seženete, vlastně jen jendnu Skinheadi z roku 2009. Knížka Dance Craze vyšla koncem roku 2011, jejím autorem není nikdo jiný, než Garry Bushell, kterého určitě ta plešatější část čtenářů bude znát, jako osobu stojící za tím, co dnes známe jako oi! a co bylo na přelomu 70. a 80. let nazýváno street punkem. Bushell dělal také manžera street punkovým Cockney Rejects, takže knížka je v podstatě psaná někým, kdo nebyl jen pohouhým pozorovatelem a pisálkem z časopisu Sounds. Pokud by vás přecijenom zajímalo, kde tuhle "pro nás raritku" sehnat, zkuste to jako já, v Lodýnském Mods shopu Sherry's :-D Na více, jak 140 stranách najdete celou historii 2tonu a druhé éry ska ve Velké Británi. Knížka se zabývá primárně hlavně obdobím let 1979 - 1981, kdy byl 2tone na vzestupu. Najdete tu nejen historii kapel jako, The Specials, Madness, Bad Manners, The Beat, Bodysnatchers, The Selecter ale také krátkou kapitolu věnovanou Judge Dreadovi a jeho tour po Německu (tuhle kapitolu by radši neměly číst radikální feministky :-D ). Hned v úvodu na vás dýchne duch 69týho....pod fotkou The Specials legendární Smaripův pokřik: "I want all you skinheads to get up on your feet,...." a povýdání o souvislostech, mezi érou skinhead reggae a 2tonem, který následoval o deset let později. Bushell, jako novinář časopisu Sounds s většinou 2tone kapel trávil čas i na jejich tour, nejen po Evropě ale i v USA, kde hráli jak Specials, Selecter ale i Madness, takže je zde i hodně dojmů právě z těchto cest. Hodně zajímavé zažitky s koncertováním po USA měi Specials a Selecter, kteří se zde setkali s otevřeným rasismem, snad ještě hroším, než byl ten co zažili doma v Anglii.
Tady Bushell vyslovuje "skromnou" myšlenku, že právě tour po USA bylo možná tím, co zaselo sémě pro následující 3. vlnu ska v USA. Obzvlášť zajímavá je kapitola věnovaná Madness, kde popisují své problémy s osočováním z napojení na ultrapravicovou National Front, což je hodně "vtipná" záležitost, když se 2tone jako hnutí stavěl nejen proti rasovým předsudkům a Natioal Front ale také proti konzervativní, pravicové vladě Margaret Teatcherové (viz. kapitola věnovaná The Beat). Tady mě nejvíc zaujala část, věnovaná napadení jejich koncertu "antifašisty" z Antinazi Leguage (napojených na Socialist Workers Party - SWP), kteří si kapelu vybrali, jako cíl jen proto, že na jejich koncerty chodili i skinheadi, ovšem ne ti ultrapravicový. Na tohle konto Suggsy popisuje, bitky mezi jejich fanoušky a také problémy s naziskinheady, které měli snad všechny 2tone kapely. Tady by se měli soudruzi z Antinazi Leguage trochu zamyslet!!! Najdete tu také znovu přetištěné Bushellovi recenze na první dvě desky The Specials a report z jejich prvního koncertu z roku 1978, kdy předskakovali The Clash a taky recenzi na první LP Bad Manners. Jedinou nevýhodou této knížky je poměrně těžká angličtina, která vyžaduje po ruce neustále slovník. Jinak zde najdete taky spoustu dosud nepublikovaných fotek. Hodně se mi líbí fotogalerie na konci knížky, která je naopak věnována tehdejším fans, skins & rudies a taky pár přetištěných pozvánek na koncerty všech 2tone kapel. Určitě stojí za zmínku Bushellovy postřehy z 2tone tour z roku 1980, což, jak nazev samotný napovídá byla velká událost nejen pro všechny ze stáje 2tone rec. ale hlavně i pro fanoušky jako takové. Najdete tu i kapitolu věnovanou samotným subkulturám jako, Mods, skins a rudies a také něco málo o těch, kteří byli pro 2tone inspirací (Prince Buster, Laurel Aitken, Jimmy Cliff, Desmond Dekker a Millie Small). Knížka Dance Craze končí, jak jinak, než epilogem, kde se můžte dočíst, jak většina kapel skončila a jak pokračují dnes. Něco málo o londýnském klubu "Club Ska" a k mému velkému překvapení je zde i zmínka o King Hammond a o Aggrolites, Upssesions, Caroloregians, Ratazans, Magic Touch, Green Room Rockers a The Smooth Beans, které Bushell označil, jako jedny z nejzajímavějších kapel na dnešní ska - potažmo dirty reggae scéně. Knížku Dance Craze - Rude Boys on the Road musím vychválit do nebe. Tahle knížka potěší každýho ska fanatika a i přesto, že někdo nemumí anglicky, věřte mi, že tahle knížka vás donutí tu angličtinu dohnat. V Sherry's jsem jí sehnal za necelých deset liber, což jsou cca 300,-. Zkuste se podívat na www.sherrys.co.uk. Nicméně je neuvěřitelný, že jediný co po 2tone v Anglii "zůstalo" je muzeum a 2tone Corner Cafe v Coventry a pár 40 - 50letejch Mods & skins o punx ani nemluvě! Kde je stará dobrá Anglie, kde je "dělnická třída v martenech a haringotnech", kde jsou Mods na svejch Vespách a Lambrettách, kde jsou squatující punx, kam zmizeli fotbalový hooligans????? Všechno je to v pí...
Upřímě řečeno tuhle berlínskou ska bandu jsem do roku 2010 vůbec neznal a vlastně ani teď o nich moc nevím. O to víc mě překvapilo, když letos na jaře vydali tuhle desku k jejich 25. výročí. Album vyšlo na labelu Rocking rec. a celkem na něm najdete 14. zářezů. Naštěstí je většina tracků zaspívaná v angličtině, což je určitě velké plus, vzhledem k tomu, jak je němčina příšerná. Na úvod vás "pozdraví" Dr. Ring Ding a cover verze písně Back 2 Black od 2tonových The Selecter. Následující P.U.S.H vás určitě chytí hned na první poslech a to hlavně díky dozvukující trubce, která tomuhle, jinak vynikajícímu ska 3.vlny dodává tu pravou šťávu. Dalším počinem je reggae track Sunny Smile, kde mě opět zaujala trumpeta ale hlavně melodika, malinko odkazující na dub a vůbec tak trochu pochmůrná atmosféra celého songu. K tracku Berlin Moscow, není ani třeba něco dodávat.... prostě klasický svižný ska. Butterfly - další povedený reggae, havně díky druhý kytaře, která tu jakoby nahrazovala podklad obvykle zahraný dechovou sekcí. Ska v kombinaci s popem poslední dobou vládne a ani zde nechybí, tentokrát v podání tracku Stormy Weather. Nemůžu si pomoc, možná to někomu příjde "laciný" ale kombinace ska a popu mě poslední dobou začíná bavit čím dál tím víc a tenhle song bych klidně označil za příklad, toho co si představím pod pojmem pop-ska. Dalším zajímavě zpracovaným reggae songem je Abbeys Wonderland, kde by se možná taky dalo zachytit pár popových prvků. Tímto se tedy dostávám ke konci té části desky, která je zpívaná anglicky. Potom následuje hrůza v podobě tracku Kann es sien, což je sice celkem povedený ska ale němčina je fakt příšerná a v muzice to platí dvakrát tolik. It's Raining (kde hostuje Nana z Engine 54) je daší zajímavě zpracovanou variací, někde mezi reggae a něčím co zkrátka nikam nezaškatulkujete i kdyby jste se snažili sebevíc. Předposlední song Berlin, bych hodnotil hodně vysokejma známka i přesto, že tu uslyšíte němčinu ale vše to zachraňuje raggamuffin Dr. Ring Dinga (samozdřejmě anglicky). Album AKA Bensonman zakončuje remix osmého tracku Wake Up, který ani sám za sebe nijak nezaujme, nemluvě o remixu. Nicméně musím ohodnotit tohle album dost pozitivně, ať jde o vyváženost tracků v poměru ska a reggae, tak i stylově a hráčsky. The Butlers mají určitě hodně specifický zvuk, hodně se mi líbí využívání ženských doprovodných vokálů a taky nesmím opomenout nepřeslechnutelný přízvuk jejich zpěváka, který je určitě jedním z jejich "poznávacích" znamení. Takže, The Butlers - AKA Bensonman..... 8 z 10 bodou.
Popravdě ani nevím co mám o týhle desce z roku 2011 napsat. O Jokerface vůbec nic nevím, snad jen to že jsou z Německa. Kapel hrajících klas. ska, alá styl 60. let, je všude kolem celkem dost a nevidím mezi nima zas tak velkej rozdíl. Kapela na celkem 10 tracích předvádí sice poměrně dobře odvedenou práci ale tak nějak tohle album postrádá větší rozmanitost a nápady. Hodně silný důraz je kladen na dechovou sekci (což je vzhledem k trad. stylu logický), která se určitě nemá za co stydět ale ani ta to už moc nezachrání. To je asi tak vše k charakteristice desky. První song Don't Cry intrem sice moc nezaujme, za to vokální část tracku vše zachraňuje, obzvlášť doprovodné ženské vokály, které můžete slyšet i v dalších tracích. Následující Another Life, nijak nevybočuje z řady ale také ničím moc nezaujme, což je podle mě, bohužel velký problém téhle desky. Nějak si nemůžu pomoct ale občas tu vše, tak trochu splývá dohromady. Sruggle of a Working Man, jeden z mála reggae tracků na tomto albu. Ani zde nebudu Jokerface šetřit, reggae v tomhle podání zní až moc průměrně. Přecijenom se tu najdou i světlá místa v podobě songu In the Mood a to hlavně díky jeho "gangster" nádechu evokující 30. léta. Dalším takovým počinem je early reggae track s názvem Summer Reggae, který bych taky zařadil k těm silnějším počinům. Every Night a You Will be Mine nestojí moc za zmínku, prostě jen další vály do počtu. Za to předposlední song s jasným názvem AFA Dub je už trochu jiná káva. Nejen že jde o kombinaci roots reggae s jasným politickým poselstvím ale musím taky zmínit parádní zakončení hozený do ska. Poslední track Tribute to The Skatalites, je takovou poctou této legedární kapele, uslyšíte tu covery pecek Guns of Navarone a Phoenix City a na konci "schovanou", na akustiku zahranou cover verzi The Specials...This is the End. A to je taky end pro tuhle recenzi. Nemám v plánu album On the Road Again nějak šetřit, protože na něm nevidím nic světobornýho, asi nemá cenu to dál rozpitvávat, protože tady není už co pitvat, takže 6 z 10.
Žádné komentáře:
Okomentovat