Tohle EP vyšlo na konci roku 2011, jako taková malá ochutnávka toho, co můžeme čekat na novém albu Rebirth, které spatřilo světlo světa letos v červenci. EP obsahuje celkem čtyři tracky + jeden bonus v podobě dubové verze Guns of Brixton. Jimmy Cliff se po dlouhé době vrátil ke kořenům a i na tomto EP se to podepsalo. Opět jako bych slyšel pecky z počátku jeho kariéry, opět se zde promítá vliv early reggae z přelomu 60. a 70. let. Popravdě řečeno, kdyby mi tohle EP někdo pustil s tím, že se jedná o původní tvorbu z oněch let, klidně bych tomu věřil. EP otvírá cover verze slavného songu od The Clash, Guns of Brixton, která je zahrána na akustiku v doprovodu nyabinghy bubnů, za podpory trombonu, který tu zní opravdu dobře. Následující Ruby Soho, není nic jiného, než velmi povedená cover verze stejnojmenného tracku od punkových Rancid, tentokrát předělaná do early reggae. Zde se pravděpodobně promítla spolupráce s Timem Amstrongem z Rancid, který se podílel na celé produkci. Dalším zářezem je Ship is Sailing, song s malinko popovým nádechem ale za to stále s velkým důrazem na původní reggae, moc povedená záležitost. Ovšem podle mě asi nejpovedenějším trackem je A Hard Rain's a Gonna Fall. Hned ze začátku mě zaujalo intro, kde nemůžete přeslechnout foukací hramoniku, vůbec celková aranž songu je tak autentická, že mi opravdu příjde jak kdyby byl nahrán před 40 lety. Od refrénu až po podklad....prostě naprosto perfektní song (mimochodem právě zde se Cliff nejvíc předvedl, jako zpěvák). EP končí dubovou verzí Guns of Brixton, ke který nemám ani moc co dodat....prostě dub. Nicméně Sacred Fire musím hodnotit nejméně 11 z 10, protože jde o hodně autentickou věc. Nikdy bych nevěřil, že se i v roce 2011 dá udělat tak výborný early reggae! Škoda, že se mi do rukou nedostala Cliffova nová deska Rebirth, protože pokud byl tohle jenom předkrm, tak hlavní chod musí stát opravdu za to!
Další zástupce z Latinské Ameriky, tentokrát z Mexika. Jak se zdá early reggae se v Latinské Americe celkem daří a množství tamních kapel a sound systémů (viz. např. Jurassic Soundsystem ze Sao Paula) to jen potvrzuje, škoda, že v Evropě jim není věnována taková pozornost, protože si myslím, že by mohli směle konkurovat evropským kapelám. Jamaica 69 je stylově někde na pomezí rocksteady a early reggae. Tohle mini album vyšlo v roce 2011, pokud se nemýlím, jako jejich třetí počin, nutno ještě podotknout, že kapela zpívá výhradně jen španělsky. V porovnání s předešlou tvorbou, jde podle mě o zatim nejsilnější počin. Mini album obsahuje celkem čtyři songy a dva bonusy. Desku začíná track Daria lo que Fuera. Klasický rocksteady s moc pěknejma klávesovejma motivama, který lehce dozvukujou v pozadí. Dechovou sekci tu zastupuje jen občas dozvukující saxofon a to nejen v týhle skladbě ale i celkově. Následuje 11 Anos de alcohol, naprosto ukázkový skinhead reggae. Instrumentálka s tak hutnejma hamond klávesama ala "spirit of 69", že by zbouraly i panelák :D. Solo un instante na mě neudělala moc dobrý dojem, jde spíš o průměrný rocksteady. Ovšem to se nedá říct o následující Nada es Igual, což je track na půl cesty mezi, rocksteady a early reggae ale za to obohacený o výborně dozvučující melodiku, která vás zaujme hned na začátku v intru. Konec desky je vyhrazen bonusům. Prvním je Un Atardecer Contigo, což je instrumentální verze prvního songu Daria lo que Fuera, kde se hamondky tentokrát předvedly v plné kráse....prostě nádhera. Klidně bych si troufnul říct, že tato verze předčí originál. Druhým bonusem a zároveň posledním zářezem je 11 Versiones de Alcohol. Na mě poněkud trochu moc "vynucený" pokus o toasting typu Dave & Ansel Collins nebo King Sttit, částečně v angličtině a španělštině. Jinak nemám tomuhle počinu co vytknout. Jamaica 69 se ukázali, zatím v tom nejlepší světle, tak se snad už někdy dočkáme dlouho hrající desky. Závěrem 8 z 10.
Na podzim 2011 vyšla další deska, této dnes už zažité belgické party (aby ne, hrají od roku 2001). Album vyšlo u Grover rec., jak na CD, tak i ve vinilové verzi. Jak už jsme u Moon Invaders zvyklí, jde o trad. jamajské ska. I když popravdě řečeno kapel hrající trad. ska je dnes tolik, že mě to někdy přestává bavit. Upřímě? Mezi některými trad. ska kapelami nevidím vůbec žádný rozdíl, "jedna jak druhá". Nicméně deska The Fine Line mě překvapila v mnoha ohledech a je vidět, že Moon Invaders nechtějí "zabřednout" jen u trad. ska. Tentokrát vynechám tu tradičnější ska část tohoto alba, která sice nezní špatně ale nic zásadního jsem tam až na pár vyjímek nezaznamenal. Pustím se rovnou do těch "méně" tradičních tracků. Prvním je song Just a Po'boy, jedná se sice o rocksteady ale je zde něco nepopsatelného, co mě chytlo. Těžko říct, jestli je to zpěv a doprpvodné vokáli? Mimochodem po vokální stránce to maj MI zmáknutý stejně tak dobře, jak po tý instrumentální, zkrátka je vidět, že jsou to muzikanti každým coulem. Dalším takovým počinem je následující Bet your Bottom Dollar. Tady bych se fakt bál tento song někam škatulkovat. Základ je sice early reggae beat a kytara ve středním tempu ale to co tu vytváří dechová sekce a vokály, (jak hlavní, tak především i ty doprovodné) zavání malinko nádechem soulu a to mě fakt baví. Snad jediným ska trackem, který mě docela baví je, instrumentálka Red Tail Hawk. Popravdě řečeno, pokud byste mi namluvily, že jsou to původní Skatalites, tak vám to budu věřit. Atchafalaya Basin další nezařaditelný song, za to asi jeden z nejpovedenějších z celé desky. Střední tempo opět tak trochu evokující early reggae. Tady mě opět chytli vokály (hlavně refrén) ale i občas dozvučující dechy. Dusk Till Dawn (You Got it) je dalším kouskem s hodně silným vlivem soulu, i když možná můžu říct, že jde o regulerní soul. Nicméně další povedený kousek, který musíte zkrátka slyšet. Asi jediným opravdu čistě reggae trackem je Love Come Easy. Opět se musím opakovat ale vokály jsou zde zase vyšperkované do dokonalosti, hoši zkrátka umí. Abych nekřívdil trad. ska, tak např. track It's Alright určitě stojí za zmínku, hlavně díky výborně zahranemu intru, kde se trumpeta docela předvedla. Album uzavírají songy Got a Love a Waiting on a Sing ale ty spíš zapadnou mezi ty průměrnější počiny. Sečteno potrženo, album The Fine Line na mě udělalo hodně dobrý dojem a pokud si myslíte, že Moon Invaders jsou jen trad. ska kapelou, tak jim hodně křivdíte. Hudební inovace jim tedy rozhodně nechybí a co bych ocenil nejvíc je, práce s vokály, kterou zvládají stejně tak dobře, jako instrumentální část. Právě vokální čast této desky je důvodem pro výsledný hodnocení: 8 z 10.
Žádné komentáře:
Okomentovat