Popravdě řečeno do tohoto roku jsem o týhle danský kapele vůbec neslyšel ale jak se zdá, BL&VD nejsou na evropský ska scéně žádný nováčci a tohle album to jenom potvrzuje. Deska Let It Come Let It Go vyšla v dubnu tohoto roku u německého labelu Pork Pie rec., po dvou letech od vydání jejich posledního alba. Celkem na ní najdete 12 tracků v rocksteady & ska tempu, kdy bych si klidně troufnul říct, že vyniká víc v rocksteady pasážích, než ve ska. Album otevírá stejnojmenný song Let It Come Let It Go, což je hodně příjemný ska v pomalejším tempu. Druhý track Never Seen A Girl sice nezní špatně ale taky ničím nepřekvapuje, jde spíš o průměrný ska. City Lies je naopak pomalý rocksteady, kde nechybí ani doprovodná vokálová sekce, ovšem asi nejpovedenějším počinem je následující track Black Cars, Black Hearts s hodně povedeným klávesovým intrem. Většina songů je na desce Let It Come Let It Go zaměřena hlavně na vokály, dechy tu hrají spíš druhořadou roli a většinou jen přizvukují, takže tu nečekejte sola ani mohutnou dechovou sekci v první řadě. Další zajímavá skladba o který bych se mohl zmínit je The Road Was Made For Walking, hozená do rocksteady a zahraná na akustiku, opět v doprovodu vokální sekce. Kapela k tomuhle songu dokonce natočila i videoklip. Bathhouse, So Sweet je naopak jediný early reggae track z celé desky. Hodně netradičním songem (a poměrně i ponurým) na ska / rocksteady kapelu je Didn't We Tell You, hlavně díky stylu hry bicích, kde je vynechávaná jedna doba. Jak už jsem se zmiňoval na albu najdete nejen rocksteady ale i ska. Z této části desky stojí za zmínku tracky jako Crazy House, což je jediný čistě instrumentální song z celého alba nebo Let'em Roll. Celou desku uzavírá DUBová verze tracku Down In A Hole, nesoucí název Dub In A Hole. Album Let It Come Let It Go mě na první poslech nijak zvlášť nenadchlo ale po několika posleších jsem přišlel tomuhle počinu na chuť ale stále to není něco, co bych mohl vyzdvyhovat až do nebes. Skladatelské schpnosti se BL&VD nedají určitě odepřít, každá skladba je melodicky propracovaná s maximálním nasazením ale občas tu postrádám trochu víc inovací a rozdílů, i přesto bych desce Let It Come Let It Go dal 8 z 10.
Musím říct, že tato deska je pro mě trochu zklamáním, protože jsem čekal od těhle španělských early reggae matadorů opravu mnohem víc, bohužel nezaznamenal jsem nic, co by se mi při poslechu vrylo do paměti. Album vyšlo v červnu tohoto roku, jak jinak, než u španělského labelu Liquidator rec. a najdete na něm celkem 1O zářezů. Výhodou je, že deska Reggalatico vyšla jak na vinilu, tak i na CD a pokud si jí koupíte ve vinilový podobě, najdete tam přibalený i CD. Dobrá polovina desky mi sice splívá dohromady ale i přesto se tu najdou i lepší kousky ale i přesto bych je označil jako průměrný. Album začíná trackem Problemas ale tady bych se pouze opakoval. Následuje Escucha Tu Corazón, kde je hodně příjemným oživením přizvukující dechová sekce. Bohužel následující songy jako Qué Voy a Hacer a Último Amor mi příjdou naprosto stejný a bez nápadu, označil bych je možná spíš za rocksteady, než za early reggae ale to je tak asi všechno, co o nich můžu říct. Naštěstí z velký nudy vás určitě probudí El Gallo Negro, kde určitě oceníte práci kláves alá hamond style, kdy se dokonale sehrávají s dozvukujícím ságem. Song Dímelo, je hodně typickou záležitostí pro Los Granadinas, nicméně určitě taky stojí za zmínku. Následuje "klasický skinhead reggae" track s víc, než výstižným názvem R.e.g.g.a.e, kde nechybí ty správný atributy jako jsou, hutný hamondky a houpavá basa. Bohužel další songy, jako Es Peligroso a instrumentální Fragmentos de Otros Mundos opět ničím nenadchnou. Album Reggalatico, naštěstí nekončí nudou a musím říct, že dát tento track nakonec, byla trefa do černého! Los Chicos de Oro je další early reggae "klasika", kde se při pozorném poslechu, možná dozvíte kdo jsou pro kapelu největší vzory a kdo je ve Španělsku největší reggae boss :-D. Nechci Los Granadians nějak schazovat, ve skutečnosti mám tuhe kapelu celkem rád ale deska Reggalatico mi příjde jako jeden z těch slabších počinů, takže....6 z 10.
Tahle kapelka je pro mě hodně příjemným překvapením, poprvé jsem je viděl letos v květnu v Praze na Sedmičce a byl jsem mile překvapen. Kapela pochází z Francie a podobně jako jejich francouzští kolegové, 65 Mines Street i Bobby Sixkiller míchají dirty reggae s punkovými prvky. Album Lonely Road vyšlo v roce 2011, jako jejich debut u labelu Redstar73, celkem tu najdete 14 tracků, jak v instrumentální, tak i vokální podobě. V kartonovém obalu můžete najít přiložený booklet s texty písní a společný foto kapely. Opět další francouzská kapela zpívající anglicky. Samotný CD je stylizováno do vinilový podoby ale jestli deska vyšla i na vinilu opravdu nevím. Co se mi na albu Lonely Road líbí je, že kapela se nebojí zahrát ani čistě soulový songy jako je třeba It's Not Too Late nebo i tvrdší dirty reggae okořeněný punkem, jako je poslední song I'm Feeling Good. Desku otvírá intro s názvem The Assault, který v podstatě charakterizuje styl Bobby Sixkiller, jde o takový hodně úderný a punkovejma kytarama okořeněný dirty reggae s mohutnou podporou kláves. Po tomto intru následuje razantní změna v podobě tracku Funky Monkeys, což je klasický dirty reggae, míchnutý funkem. V pořadí jako třetí je jeden z mejch nejoblíbenějších songů z celýho alba NCY Soul Rockers, opět jde o punkem řízlý dirty reggae. Musím říct, že nikdy by mě nenapadlo, že je možný smíchat dirty reggae a punk ale věřte mi, že to opravdu nezní špatně. Následuje song Honey, intro začíná klasickým soulem, ovšem zbytek songu je pomalejší (trochu zamilovaný) dirty reggae, kde se mi nejvíc líbí klávesy, který tomuto tracku dodávají právě ten zamilovanej nádech :-D Song Guilty mi připomíná opět 65 Mines Street a ani bych nepoznal, že jde o Bobby Sixkiller. Hodně povedený track je taky 2648 West Grand Blvd, což je spíš sice funky ale vůbec nic mu nechybí. Surfin' On The Reggae Wave je jen dalším povedeným důkazem že skombinovat reggae, funky a punkový kytary, není vůbec žádný problém. Na albu Lonely Road se mi líbí, jak je kapla schopna kombinovat vše dohromay, kolikrát si ani neuvědomíte, že posloucháte dirty reggae, soul nebo řízný kytary, všechno to je zahraný v tak dokonalý rovnováze, že vám příjde jako kdyby šlo o jeden hudební žánr. A možná nebudu od pravdy daleko, když řeknu, že tahle deska posouvá DIRTY REGGAE jako žánr, opět mnohem dál a proto jí dávám plnej počet.
Žádné komentáře:
Okomentovat