Možná pro někoho trochu divný, že tu recenzuju zrovna čistě DUBovou desku ale jelikož mám pro dub slabost, tak si to prostě neodpustím, navíc dělat rozdíli mezi ska, roots reggae, dancehallem a dubem je prostě blbost, všechno to jsou příbuzný styly tak proč se omezovat. Skamani poslouchejte roots reggae a dub, dreadaři choďte na ska a rocksteady! Ale pojďme se vrátit k albu State of Mind. Deska vyšla na podzim 2011 na jejich vlastním labelu Universal Egg a najdete na ní celkem 12 tracků. Zion Train bych řadil, co se týče britskýho dubu k tomu nejlepšímu, takže i od týhle desky jsem si sliboval, to na co jsem od Zion Trainů zvyklý a opět mě nezklamali. Prvně bych začal charakteristikou celý desky. Asi nejsilnější stránkou je mohutná dechová sekce, která nechybí snad v žádnym tracku, další věcí je dokonalý sladění elektroniky s instrumentálníma nástrojema, kdy se mi místy zdálo, že posplouchám čistě elektronickej dub, nicméně Zion Train i přes všechnu tu "elektroniku" vystupují naživo jako kapela. Samozdřejmě že nechybí zvukový efekty v podobě echa a dokonce tu a tam nějakej ten vokál. A pokud si myslíte, že dub musí bejt pouze bez vokálů, tak tahle deska vás přesvědčí o opaku. Album otevírá čistě instrumentální Great Leap Foward, což je taková klasika od Zion Trainů, nic co by nadchlo ale ani neurazí. Ovšem následující Rainbow Children je právě důkazem, že vokály na dubu nic nezkazí. Song se nese v dupavym střednim tempu, který vás nenechá v klidu (a pak že je "reggae" jenom pomalá houpavá muzika). Kromě těch dubovějších věcí tu najdete i pár tanečnějších tracků jako třeba The Black River Incident nebo Tribute to Shura, který i když nestrácí nic z prvků dubu, tak mě moc neberou. Snad jedinou vyjímkou je song Orgone Accumulation, který dechama a tempem zabíhá skoro až do "ska", ovšem podklad si nechává svůj elektronikou nabytý ráz. Stejnojemná State of Mind je taky povedenou ukázkou, že dub a vokály jdou dohromady. Track Share the Flame je podle mě snad nejtypičtějším dubem z celého alba, nejenže dechová sekce tu opět odvádí dobrou práci ale hlavně tu můžete slyšet housle, který jsou ve spojení s dubem a jeho zvukovejma efektama naprosto geniální. Následující The Divine Proportion je obdobný příklad ale s tím rozdílem, že jde o čistě instrumentální song. Jediná věc co mi tak trochu chyběla na desce State of Mind je melodika, což je snad ten nejtypičtější instrument používaný v dubu už od 70. let. Určitě bych se měl také zmínit o tracku Ital Stew, kde můžete sližet v podkladu perkuse a tentokrát je zde elekroniky o trochu míň a větší důraz je kladen na basu a dechy. Deska je uzavřena taneční Tribute to Shura, která mě (jak už jsem říkal) moc nebere a úplně nakonec uslyšíte opět housle v songu s názvem Ari Hanta, což je spíš takovej relaxační chill out. Album State of Mind ukázalo, že Zion Train ani po těch, více jak 20 letech nedošly síly a jsou stále schopný produkovat kvalitní dub a jsem opravdu rád, že nepodlehly modernímu trendu dubstepu, který nemá s pravym dubem nic společnýho a pochybuju, že lidi co ho poslední dobou tak žerou vůbec tuší co je DUB. A právě proto bych dal týhle desce 8 z 10 bodou.
Letos na jaře o sobě dali opět vědět legendární Skatalites. A to hned dvakrát, v tom prvním případě smutnou zprávou o úmrtí dalšího původního člena, basisty Lloyda Brevetta a v tom pozitivnějším světle, vydáním dalšího řadového alba Walk with Me. Deska vyšla na značce Wrasse rec. a obsahuje celkem 11 tracků. Z originální sestavy z 60. zbyli už jen zpěvačka Doreen Shaffer a saxofonista Lester Sterling, jinak o zbytku kapely, nebýt nové tvorby by se s trochou nadsázky dalo mluvit jako o "Skatalites Revivalu". Desku otevírá hodně povedený song Desert Ska, což je taková klasická instrumentálka ala trad ska 60. let, kde najdete kromě výborných jazzových výkonů i hodně houpavou basu, která vás určitě nenechá v klidu. Nasledující Lalibela zaujme snad už jen melodickým refrénem a intrem. Naprostá většina alba je instrumentální, tak jak je u Skatalites obvykle zvykem. Neváhal bych tuto desku označit za skajazz, i když asi ne všichni budete souhlasit. Album Walk with Me, místy budí dojem, že se nový členové stále snaží napodobovat hud. postupy typycké pro pův. sestavu i při tvorbě nových věcí, nicméně skladby jsou si místy dost podobný a nepřináší nic novýho. Dalším trackem o kterém by ještě stálo se zmínit je The Leader, kde určitě zaujme solo na trumpetu a opět melodický refrén, vůbec celej song je přes svý ska tempo hodně pohodová záležitost. Přestože je toto album z 99% instrumentální, přecijenom tu najdete jeden zpívaný track. Love is the Way nezpívá nikdo jiný, než Doreen Shaffer ale ruku na srdce, ničím moc nevybočuje. Následující skladby mi jaksi zplívaj do jednoho setu, i když nemůžu říct, že by po hudební stránce a instrumentálních výkonech nestály za řeč (jako příklad: Walk with Me nebo Song For My Father). Jako předposlední track tu uslyšíte znovu nahranou kalsickou skladbu z repertoáru 60. let King Solomon, po které následuje DUBová verze songu Lalibela - Dub Lalibela. Tenhle track bych si dovolil krapet rozebrat, protože se nejdná o dub jako takový. Skladbě je ponechána klasická skáčková basa a tempo ale jsou přidány efekty v podobě echa, občas je vypuštěna některá část instrumentů nebo ponechán prostor pro čistě rytmickou sekci v podobě basy a bicích. Song Dub Lalibela je důkazem toho, že DUB jsou vpodstě jen určitý hud. postupy, který by se dali "implatovat" jak na ska, tak třeba i na rocksteady. No a tím album Walk with Me končí. Po hudební stránce je deska sice zvládnuta profesionálně ale jinak nepřinší nic novýho, co by vybočovalo z řady. Nemá cenu to dál okecávat. Výsledný hodnocení: 5 z 10
Začátek roku 2012 přivítali polští ska matadoři Ziggie Piggie novým singlem. Kapela obměnila sestavu a začili se pouštět do hudebních experimentů s elekronikou, který sice vnímám jako příjemný oživení ale bojím se aby se nevykašlali na ska jako takový. EP obsahuje celkem 4 tracky, z toho 2 jsou instrumentální verze těch prvních dvou. Vzhledem k tomu, to bude asi nejkratší recenze co jsem kdy napsal. První song s názvem Moonstomp je sice takový špinavější reggae alá "dirty reggae style" s pěknym, ženským vokálem ale jediný co mi tam nesedne jsou klávesy, který podbarvujou refrén a působí až moc elektronicky, jinak track jako takový je celkem povedenej, teda pokud by tam bylo tý elektroniky míň. Druhý následuje experimentální The Time, což je taková směs ska a drum'n'basu. Nicméně to není první pokus o smíchání d'n'b a ska, už na EP 15:19 z roku 2010 se kapela pokoušela (a řekl bych celkem úspěšně) o něco podobnýho. Song začíná typickym oldschoolovym, "sekanym" jungle beatem, který se postupně "přetaví" do ska, kde jsou ovšem vypuštěny bicí a nahrazuje je tu typickej d'n'b beat, kterej tu a tam vystřídaj bicí, který jedou normálně na druhou dobu. Klávesy stále drží offbeatový rytmus a dechy jsou zastoupeny pouze trubkou, která tu sice jen dozvučuje ale ta melodie je fakt nádhera, jinak vše je zaobalený do d'n'b beatu a elektronickejch efektů a samozdřejmě nechybí opět ženský vokál. Potom už následují zmíněný instrumentálky těchto dvou tracků, takže o těch nemá cenu se nějak rozepisovat. Nicméně hudeně hodně zajímavej experiment ale jak už jsem říkal, snad se Ziggie Piggie vrátí k tradičnímu ska, proto 6 z 10 bodů. Singl si můžete také poslechnout na tomto odkaze a posoudit sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat