Ve skoro pravidelném itervalu dvou let tu máme další album, od těchto bostonských skapankáčů. A musím konstatovat, že jsem byl při poslechu desky For Damaned, The Dumb and The Delirious, přijemně překvapen a opravdu rád, že se BDKT opět vrátily k tomu co umí nejlíp a to je pořádný ska okořeněný, velice ostrym punkovym kořením. Takže nemusíte mýt strach z experimentů jako na desce Fluent in stroll z roku 2009. Deska vyšla opět u labelu Side one dummy records, letos na jaře. Jak už jsem naznačil v úvodu BDKT na tomto albu představily celkem 17 tracků, kterými nám jen dokazují, že je po těch letech a jednom experimentálnějším albu, stále nepřešla chuť na pěkně našláplý skapunk. Teď už trochu konkrétněji. Album začíná songem Walls, který bych klidně nazval učebnicovým příkladem US skapunku ale vlastně i celkem typickou věcí pro BDKT, doplněnou nově o klávesy, které to celé podtrhují. Další track v tomto duchu je Modern american gypsy, obohacený o tahací harmoniku. Ovšem co jsem nečekal jsou folkpunkové tracky Best of them all a poslední Brain a bomb. Na nich se určitě nezapře to, že BDKT jsou z Bostonu, takže vás nepřekvapí ani tak typicky irský nástroj jako housle. Album For Damned, The Dumb and The Delirious, bych rozdělil do dvou částí, z nichž ta poslední je tou punkovější a celkově výraznější. Ta druhá je o něco méně agresivní ale za to dokazuje, že BDKT nedělá problém zahrát i klasičtější tracky a vypůjčit si něco z jiných stylů ale přitom dokoužou zůstat stále sami sebou. Nemá asi cenu konkrétně rozpitvávat song po songu, deska vám přinese přesně to co byste od BDKT čekali, energii, surovost, pořádný skapunkový koření kde ska nepřipomíná pouze dechová sekce (která je v případě BDKT celkem excelenttní), jak to bývá u hromady skapunkovejch kapel. V té "punkovější" části desky bych asi nejvíc vypích track It´s a raining zombies on Wall street, začínající intrem ze zpráv o finanční krizi, kde kapela celkem trefně utočí na ty kdo tenhle svět přivedli do sraček, navíc celé to dokreslují opět klávesy a totální punkový nářez. Zbytek už jsou klasiky, které ovšem stojí za to, jako třeba Set me straight nebo Not our fault, kde je výborná basová linka. Z té klasičtější části desky stojí za zmínku track Destination gone astray, který i když ničím moc výjmečný není, je mezi všemi těmi skapunkovými songy příjemným osvěžením. Podobně netraddičními tracky jsou Home, rockabilly inspirovaný My buddy´s back nebo Stringers. Celkově je dost velkým oživením použití kláves, ovšem kdyby byly zahrnuty i do punkových pasáží nebylo by to vůbec na škodu. Co víc dodat tohle album určitě potěší všechny ty, kdo si už myslely, že se BDKT na skapunk vyserou. Nic takového se neděje, právě naopak deskou For Damned, The Dumb and The Delirious nám dokázali, že jim ještě nedošel dech a že nezapoměli na to, že jsou skapunkovou kapelou na svém místě.
Valkiryans určitě nejsou jedinou finskou ska kapelou. Jejich soukmenovci The Capital beat jim směle šlapou na paty, i když se jim nedostává takové pozornosti, kterou si určitě zaslouží. Takže doufám, že tato recenze snad někoho inspiruje. Letos vydali další počin On the midnight wire. Album vyšlo na značce Stupido rec. a najdete na něm celkem 11 tracků hozených do klasického ska a reggae. Tahle deska sice ničím zas tak moc nevyniká ale určitě jen tak nezapadne. Co se mi na albu On the midnight wire líbí nejvíc je, že kapela je schopna zahrát skvělý ska ale stejně tak by mohla konkurovat reggae kapelám. Ostatně to samý platí i o desce celkově, protože jde z půlky o ska a z půlky o reggae. Tady asi nemá cenu rozebírat to track po tracku, zkrátka dobrý jsou skoro všechny. V reggae pasážích se předvedli naprosto typickou, dechovou sekcí ala ROOTS reggae (hlavně v songu The Trophy). V reggae nezapoměli zkrátka na nic, ani na doprovodné backvokáli nebo trochu toho raggamuffinu, v podání songu Sweet sweet (kde bych se vsadil, že ten MC by mohl bejt klidně z Jamajky :-D ). Příjemným osvěžením je i trocha toho popíku v podání tracku Drift away nebo rap zakomponovaný do ska jako je to v pecce Fistful of fire (a budete se divit vůbec to ten song nekazí). Teď bych se zaměřil na tu skáčkovější část desky. O Fistful of fire byla řeč ale určitě za zmínku stojí ještě track Cry for me, který celé album uzavírá. Ska jim jde od ruky stejně tak dobře jako reggae, takže čekejte všechno to, co si představíte když se řekne ska. Nebudu to dál okecávat. Desku On On the midnight wire bych doporučil klidně i ortodoxním reggae fanouškům a skamany nezklame taky. Takžeee...8 bodů z 10.
I když mám tuhle kapelu rád popravdě řečeno moc jejich celou tvorbu neznám. Ovšem touhle letošní deskou mi udělali vážně radost a zatím jsem nic lepšího od NYSJE neslyšel. Hned první dva úvodní tracky (You are so far a The ride) jsou v tradičním duchu ska, bez nějakých jazzových imporvizací, což je pro NYSJE celkem netypické a dovolil bych si tvrdit, že kdybych to někomu pustil, tak ani nepozná že jsou to NYSJE. Další část alba je celkem kalsika (samozdřejmě skajazzová), i když je škoda, že ve skajazzu hodně songů splívá nebo se zdají stejné. To je ovšem největší omyl, protože co track to originál a naprosto excelentní hráčské výkony, což se prostě musí umět ocenit. Když už byla řeč o hráčských výkonech, tak pro větší konkrétnost bych se zmínil např. o songu Double edge, kde kromě dechů exceluje solo na piano (no jo no asi mám nějakou úchylku na tenhle nástroj :-D ). Dalším trackem, kde opět vyzdvihnu klávesy alá hamond style, je Sumatra road (v parádním rocksteady tempu), kde mi to zprvu přišlo, jak kdyby tam hrál Roger Rivas z Aggrolites. Ovšem nenajdete tu jen instrumentální skajazz ale i trochu toho reggae (Weak in love, City runnings) a v neposlední řadě i track Today I have to say goodbye, kde se mísí reggae s něčím co nedokážu nikam zaškatulkovat ale ten song je výbornej. Další část desky jsou klasičtí NYSJE v tom nejlepším světle: Roca's chase, dále pak In montion (kde jsem uchcával z dechů ale hlavně z použití kontrabasu) nebo song Skala, který je spíš moderním jazzem (?) Co víc dodat? Jestli jste spíš z těch kdo májí radši punk s dechem (který nevím proč někdo nazývá skapunkem) nebo prostě radši ty "tvrdší" věci, co se týče ska, tak si toto album ani nepořizujte! A Vy kdo ulítáváte na improvizacích a profesionálních hráčských výkonech, jak z akademické půdy a máte rádi třeba Green smatroll, tak si tuto desku určitě pořiďte!
Po dlouhé době si opět beru na paškál vinyl. Tentokrát belgickou early reggae partičku The Caroloregians a jejich debut Organic Coal Beat from The Groovy Mines z roku 2006, který vyšel na značce Grover rec. Jo jo je mi jasný, že psát recenzi na 5 let starý album je divný ale k vinylům se dostávám hůř. O aktuálních věcech na vinylu ani nemluvě. Celkově vzato, toto 16 trackový album je čistě instrumentální věc a pokud bych si mohl dovolit svůj osobní názor, troufl bych si říct, že se jedná ze všech třech desek o jejich nejlepší počin. Ve srovnání z jejich posledním albem z loňska je deska Organic Coal Beat from The Groovy Mines v mnohem svyžnějším tempu. Vlastně ne, akorát těch svyžnějších tracků tu je o trochu víc. Důkazem je např. úvodní song A strany It's so coal, který bych klidně označil ukázkovým příkladem dnešního early reggae soundu. Další podobnou reggae "nakopávačkou" je hned druhý song z téže strany - Super bikini, kde se opět ukázalo jak důležitou roli v reggae muzice hrají klávesy (nice!). I když popravdě řečeno rychlejším songem se u Caroloregians myslí něco jiného, než si pod tímto slovem představíte. Takže určitě nečekejte od této desky nějakou "řežbu". Caroloregians jsou kapelou, která se spíš soustředí na instrumentální výkony a v jejich hudbě je hodně velký prostor pro improvizaci a prostor tu dostává skoro každý nástroj. A to samé platí i o tomto vinylu. Možná co na tomto albu trochu chybí je větší učást saxofonu, který se přihlásí o slovo snad jen v jednom songu ale jinak moc využit není. Ovšem to se nedá říct o klávesách, které tu dostávají hodně velký prostor (a myslím si, že zaslouženě).
Žádné komentáře:
Okomentovat