Recenze

Peter Cricket - My Life Antifa

V roce 2021 vyšla bez většího ohlasu kniha "My Life Antifa", kterou napsal bývalý aktivní člen antify, který vystupuje pod pseudonymem Peter Cricket. V knize, která vyšla bohužel jen v elektronické podobě a navíc jen v angličtině (+ v portugalském a polském překladu) se snaží popsat jeho 20 let, kdy byl součástí naší domácí antify. Jde nejen o popis tehdejší taktiky, kterou ve svém boji AFA využívala ale i o její vývoj a reflexi tehdejší doby, která si díky agresivitě neonacistů žádala úplně jinou formu boje, než dnes. V dnešní době jde v podstatě už o přežitek, neonacisté napadající subkulturní mládež z ulic téměř vymizeli, stejně tak jako subkulturní mládež samotná a tak postupně zmizela i v ulicích aktivní antifa, která cíleně napadala nácky a jejich přední osobnosti. Dnes jak sám autor poznamenává se tehdejší platforma neofašistů a neonacistů přesunula z ulic do zakládání různých národoveckých stran, legitimizace ultrapravicové politiky v mainstreamu a vzestup radikální pravice a proto-fašistického populismu v podobě stran a politiků jako jsou u nás SPD, jinde v Evropě např. italská Liga Severu,, německá AFD, ve Francii Národní Fronta, či v USA Donald Trump, kteří legitimně vstupují do politiky. Navíc jak dodává, v dnešní době by nedávalo smysl atakovat voliče SPD, či fanoušky Ortelu, kteří jsou dnes asi nejviditelnějšími představiteli radikálně pravicové politiky v ulicích, jelikož sami o sobě nepředstavují agresora, tak jako náckové před 20 lety. V tomto případě by jako agresoři byli vnímáni samotní antifašisté. A právě proto tato kniha vyšla až v této době, kdy přesto, že zde kromě nácků, nejsou uvedena žádná konkrétní jména ani místa, už nehrozí vyzrazením taktiky boje a popisem určitých střetů, ohrožení samotné organizace ze strany státních složek.

Kniha začíná autorovým popisem dětství na jednom z (pravděpodobně) pražských sídlišť v 90. letech, první setkání se skinheady díky jeho tehdejší zálibě ve fotbale, kam chodilo značné množství naziskinheadů. Hodně zajímavé je pojednání o tom jak ho ovlivnili foglarovky a popis reakce jeho dědečka na tehdejší zprávy o neonacitech, kdy se mu vrylo do paměti, jak říká, že toto se musí zadusit už v zárodku. To mělo na autorovo budoucí názorové a politické směřování formující vliv a tak v době střední školy, kdy začal pronikat více do DIY a hardcore-punkové subkultury, kdy např. navštívil jeden z posledních Ladrofestů, těsně předtím, než došlo k vyklizení Ladronky, nebo se zúčastnil protestů proti zasedání MMF v Praze, se postupně stále více dostával k aktivistické scéně, která ho postupně vtáhla až k organizovanému antifašismu v řadách AFA. Zajímavé je, že jak sám přiznává, nebyl do té doby žádný rváč ale vrozený odpor k nespravedlnosti ho dostal až k antifě, kterou dle tehdejších technologických možností poprvé kontaktoval přes P.O. Box, tady jsme někdy v letech 2000 - 2001. Kniha se v tomto okamžiku začíná postupně rozjíždět a nabírat poměrně zajímavý spád, autor se postupně rozepisuje o jeho prvních fyzických střetech s nácky, odhaluje taktiku boje, která se stále zdokonalovala a především po roce 2007 se téměř rovnala policejní práci. Nechybělo sledování z auta, aby se zjistilo, kde dotyčný nácek bydlí v kolik odchází do práce v kolik se varcí, nabourávání se do jejich osobních e-mailů a profilů na tehdy populárním foru hooligans.cz, díky kterému se antifě dařilo získávat informace a zdokonalovat monitoring ale také mezi nácky samotné vysílat falešné zprávy a tak je poštvávat proti sobě. Nejenže díky tomu měla AFA kvalitně pokrytý monitoring a detailní informace o předních aktivistech, ale také měla možnost je i fyzicky konfrontovat např. v místě jejich bydliště. Toto mělo značný psychologický účinek, kdy daný jednotlivec při opakovaném útoku např. při cestě z práce, začal podléhat paranoe až nakonec aktivit v neonacistickém prostředí zanechal. Cílem nebylo jen náckům vrátit fyzicky to, co sami činili ostatním, šlo také o to nabourat jejich ego, které jim dávalo pocit neohrožených "vládců ulic", kteří si mohou dělat co chtějí. Pokud byl takový jedinec několikrát atakován, dost často tento pocit začal ztrácet. Autor se nesnaží zakrývat, že si AFA v těchto případech nebrala servítky, mezi běžné prostředky patřily boxery, pendreky, tyče apod., ostatně sám to přiznává i Filip Vávra ve svém podcastu,  kde jen potvrzuje, že antifa dělala svojí práci opravdu efektivně. Zajímavý je i autorův poznatek ze setkání s dalšími AFA kolektivy ze zahraničí, kdy možná kromě Německa, jen česká AFA měla tak dokonale propracovanou taktiku založenou na monitoringu, sledování, vytváření informační sítě a adresném atakování určitých jedinců či skupin. Toto dle jeho tvrzení ostatní kolektivy v Evropě nedělali, i když se dostávali do střetů s nácky, antify v jiných evropských zemích fungovaly především na sebeobraném charakteru. To bylo to, co odlišovalo českou antifu, která měla tyto možnosti také do značné míry, díky velikosti naší republiky. 

Jestliže aktivní antifašismus znamenal i násilí a fyzická napadání nácků, člověk se musí vyrovnat i s psychikou, adrenalinem a přirozeným stracehm, který s tím dost úzce souvisí. Toto se autor snaží popsat zhruba tak v polovině knihy, kdy celkem dost stránek věnuje tématu sebekontroly a práce s vlastní psychikou. Zajímavé bylo pojednání o tom, jak se i přes to všechno musel naučit pracovat s vyvoláním určitého vnitřního afektu, aby byl vůbec schopen efektivně zaútočit a zároveň si zachovat sebekontrolu do té míry, aby byl schopný sledovat situaci kolem sebe a předcházet tak např. nechtěným svědkům, okům kamer apod. a především vyhodnotit, kdy už má nácek dost. To byl zásadní rozdíl mezi nasilím ze strany AFA a násilím páchaným samotnými neonacisty, kteří chtěli především demonstrovat svojí sílu (většinou na slabších) a jelikož valná většina z nich byli "asociální psychopati", tak obvykle nekladli žádnou pozornost svědkům, kamerám, či jakémukoliv způsobu jak se vyhnout prokazatelnosti svých činů, pokud někoho napadli. Toto byl pravý opak toho co dělala AFA, která se naopak snažila svoje akce pokud to šlo, vždy do nějaké míry zakonspirovat. K tomu jak sám autor popisuje, patřila i silná sebedisciplína, kdy si dával pozor, aby u sebe doma neměl nic ze "zbraní" co používal, to samé se týkalo i oblečení, které někdy muselo končit ihned v koši. Autor popisuje okamžik, kdy se dostal do fáze, kdy musel vést určitý "dvojí" život, aby nevyzradil nic ze svých aktivit, které by ho z pohledu státu mohli dostat do potíží. To bohužel znamenalo i to, že se např. musel vyhýbat small talku s kolegy z práce o tom jak bude trávit nastávající víkend, nebo si plánovat společný víkend se svojí přítelkyní. Místo toho nejednou trávil "volné" chvíle čekáním v autě na další náckovskou vepřovou hlavu, na kterou se chystala jejich AFA úderka. Toto pro něj bylo extrémně důležité, protože si vždy zakládal na tom, aby se o něj nikdy nezajímala policie a mimo okruh lidí z AFA o jeho aktivitách nikdo nevěděl. Nutno podotknout, že za celou jeho aktivistickou kariéru se mu to opravdu dařilo a až na jeden incident z kterého se nakonec dostal se o jeho osobu nikdy policie nezajímala. Z mého pohledu asi nebylo úplně pozitivní, kdy ho antifašismus začal pohlcovat natolik, kdy pro něj AFA aktivity byly top prioritou, až ho přestalo bavit navštěvovat i koncerty a běžný pokec "o ničem", který se na takových akcích vede mu přišel naprosto plytký a zbytečný. Nemohu si pomoc ale toto už tak trochu smrdí určitým "elitářstvím", nicméně autor má dostatečnou dávku sebereflexe, aby dokázal vyhodnotit, jeslti to už nezašlo za určitou hranici, kde by to být nemělo.

Závěrečná část knihy nahlíží na události konce nultých let, kdy byla česká neonacistická scéna asi naposled na svém vrcholu, na který se už nikdy potom nedostala. Autor tu zmiňuje tehdy velmi medializované události, jako byl např. pokus o pogrom na Romy na litvínovském sídlišti Janov na podzim roku 2008, Dělnická strana, žhářský útok ve Vítkově v dubnu 2009, kdy tři neonacisté ve věkovém rozmezí 20-23 let zaútočili zápalnými lahvemi na dům místní bezproblémové romské rodiny, při kterém byla těžce popálená tehdy dvouletá Natálka Kudriková. Paradoxem toho incidentu je, že všichni tři útočníci byli v letech 2023-2024, předčasně propuštěni z vězení a po pokusu o vraždu, tak mohou opět svobodně chodit mezi námi! V té době také přichází období, kdy se náckové pod vlivem trendů z Německa snaží přebírat nové taktiky, viz. příklad autonomních nacionalistů, kteří začínaj být aktivní po roce 2005. V druhé polovině nultých let náckové postupně odhazují skinheadskou image a přebírají víc hooligans a casual styl, nicméně jejich snaha nabourat se do subkultur nekončí ani v tomto období. V té době se i u nás pod vlivem nazi verze hardcoru (hatecore/NSHC), snaží nabourat i tuto subkulturu a přivlastnit si jí pro sebe. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2009, kdy se tehdejší výkvět náckovské scény pokusil navštívit koncert amerických Terror v klubu Exit Chmelnice, ze kterého byli řádně vykázáni. Právě této události se zúčastnil i sám autor, který na tomto příkladu ukazuje, jak byla v některých případech důležitá a účinná pouhá odhodlanost a připravenost k akci, která nakonec nácky dokázala psychicky rozložit, aniž by bylo nutné se uchýlit k fyzické konfrontaci. Samozřejmě, že jejich výmluvy, že přišli pouze na koncert jim nikdo nesežral a tak u vstupu začala houstnout atmosféra, až nakonec přišli i samotní Terror, kteří byli připraveni společne s ostatními, čelit pokusu nácků dostat se na koncert, klidně i fyzicky. To nakonec nácky odradilo, nicméně jen do chvíle, kdy se vrací s posilou, kterou překvapí dalších 50 lidí, zmobilizovaných a odhodlaných bránit klub. To nácky opět psychicky rozkládá a odvetu vzdávají. To později vedlo AFA k natočení několika rozhovorů s členy předních hardcore kapel, které jasně deklarovali svoje antifašistické pozice a dali tak náckům najevo, že v hardcoru nemají co pohledávat. 

Tady už se prakticky dostáváme na konec autorova vyprávění, kterému chybí určité zakončení, shrnutí nebo reflexe svých aktivistických let pod vlajkou antify. Konec je věnován popisu jedné z jeho posledních akcí, kdy opakovaně atakovali jednoho z předních nazi aktivistů, který se pod jejich tlakem z nazi scény nakonec stáhl úplně. Zde autor konstatuje, že toto byl poslední okamžik, předtím, než zanechal svých antifa aktivit. Musím říct, že konec knihy mě trochu zklamal, protože jsem čekal nějaké vysvětlení, proč se přestal věnovat aktivnímu antifašismu, bohužel nic takového tu není, nebo mi to uteklo mezi řádky, nicméně konec je opravdu hodně useknutý a byl pro mě tak trochu zklamáním. Na druhou stranu pokud budu na knihu nahlížet jako na celek, jde o hodně zajímavý materiál, který dává nahlédnout pod pokličku tomu, co znamenal antifašismus v letech, kdy náckové v ulicích českých měst představovali fyzické nebezpečí. Bohužel jako jediné a podle mě nejpodstatnější mínus vnímám absenci českého překladu, když jde o popis především domácího prostředí, proto jsem se v této recenzi nezdráhal spoilerovat víc, než by bylo vhodné, protože chápu, že ne každý ovládá angličtinu. No a pokud pro vás angličtina není problém e-kniha "My Life Antifa" je stále ke stažení na tomto odkaze za cca 140 kč.