Walt Jabsco & Beat Girl

Punk, hardcore, skinheads, rude boys ale i Mods jsou subkultury, u kterých je symbolika extrémně důležitá. Znaky a symboly odkazují nejen na určitý hudební žánr a samotnou subkulturu ale svým způsobem i na období, kdy se daný "městský kmen" formoval a mnohdy i na politický postoj, který daná subkultura zastává. Tyto symboly nás provází skoro na každém kroku, v klubech, na deskách kapel, oblečení, mnozí je máme vytetované na kůži, bereme je jako naprostou samozřejmost, aniž bysme se zamýšleli nad tím, kde se vlastně vzaly, kdo je jejich původcem a jak dlouho nás doprovází. A právě tímto článkem bych vám chtěl přiblížit pozadí jednoho takového symbolu, kterým je pro ska & rude boys šachovnice a postavičky "Walt Jabsco" a "Beat Girl". I když je dnes bereme jako symbol ska obecně, kořeny těchto dvou postaviček jsou v éře 2tonu v roce 1979, kdy Anglii zasáhla černobílá horečka a ska si užívalo svojí druhou vlnu. Jerry Dammers, jakožto mozek a hlavní tahoun The Specials, dal dohromady legendární 2tone Records a bylo potřeba nové značce vymyslet i patřičnou symboliku, která se v podstatě stala znakem celé 2tone éry a následně i ska v dalších jeho vlnách. Jak to celé začalo? Jerry v té době navázal spolupráci s designérem Davidem Sotreyem, který byl v té době uměleckým ředitelem Chrysalis Records, a právě on společně s dalším designérem Johnem "Teflon" Simsem dostali za úkol vymyslet symboliku nového labelu. Okolo 2tone vzniklo pár polopravd a doměnek, jednou z nich je ta, která tvrdí, že symbolika šachovnice, měla zdůrazňovat antirasistický charakter 2tonu, který vznikl v době, kdy Anglie procházela sociální a ekonomickou krizí a napětí mezi přistěhovalci, levicí a posilující fašistickou Národní Frontou rostlo. Pravda to je jen z části, podle Davida Storeye, to byl jednoduše symbol navržený Jerrym, který měl právě takovou šachovnicovou lepící pásku na svém kole (a ne skůtru, jak tvrdí další z legend), i když antirasistický podtext tam byl také stále přítomný. Samotná postavička Walta Jabsco byl opět Dammersův návrh, kdy vzal fotku Petera Toshe z alba Wailing Wailers z 60. let, kde byli vyfoceni The Wailers v typickém rude boys looku a předložil ji jako inspiraci pro návrh. A kde se vzalo jméno Walt Jabsco? Jerry se opět nechal inspirovat jednou ze svých věcí, tentokrát starou americkou bowlingovou košilí, kterou koupil v charitě a která na sobě měla vyšitou jmenovku "Walt Jabsco", tak jednoduché to bylo. I když by se moholo zdát, že inspirací byli hlavně Jerryho osobní předměty, David Storey přiznává, že na design 2tonu měla velký vliv i topografie a design 50. a 60. let. Dalším symbolem té doby byla postavička "Beat Girl", která se později začala objevovat společně s Walt Jabscem v různých variacích (tancující společně u gramofonu, na skůtru apod.). Za vznikem této postavičky stojí opět kapela, tentokrát The Beat z Birminghamu, kteří krátce po The Specials oslovili malíře komixů Hunta Emersona, který stejně tak jako kapela, pocházel z Birminghamu. Hunt nabídku přijal a tak se pustil do návrhu dalšího symbolu ska. Cílem bylo vytvořit protiváhu Walt Jabscovi, za kterým stáli The Specials. A proč právě ženský element? The Beat se tak rozhodli po té, co si uvědomili, že jejich koncerty navštěvuje většinou mužské publikum, které mezi sebou vyvolávalo různé potyčky a rvačky, které byly pro

tehdejší dobu celkem typické. Dle slov samotných The Beat, úvaha byla taková: pokud kapela bude mít jako maskota ženskou postavu, mohlo by to na koncerty přilákat větší množství dívek, které by nevnímali 2tone jako "macho" záležitost, kde se mezi sebou mlátí skupinky skinheadů. Díky tomu by se i mužská část publika mohla uklidnit, protože v přítomnosti dívek se budou snažit spíš dělat lepší dojem. Úvaha kapely se potvrdila jako platná, potom co The Beat uvedli "Beat Girl" jako nový symbol pro kapelu, se i v publiku začalo objevovat o něco víc dívek, než předtím. Ale vraťme se ke vzniku samotné "Beat Girl". Hunt se nechal inspirovat novinovou fotografií, kterou našel v květnovém vydání Melody Makeru v roce 1979, kde byl vyfocen Prince Buster, tančící s neznámou dívkou na letišti Heathrow 25. února 1964. Právě tato dívka se stala předlohou pro nákres "Beat Girl". Hunt, podobně jako mnoho fanoušků 2tone netušil o koho jde, kdo byla dívka po boku Prince Bustera? Tou dívkou byla Brigitte Bond, tehdy působící jako kabaretní umělkyně v Londýnském The Flamingo Club a velká fanynka Prince Bustera, který byl v té době ska hvězdou No.1 pro mnoho britských Mods. Když Buster přiletěl v únoru 1964 do Londýna, šla ho přivítat na letiště stejně tak, jako mnoho ostatních fanoušků, kteří se s ním chtěli vyfotit a právě tehdy vznikla ta slavná fotografie. Brigitte Bond krátce potom v březnu 1964 vydala na legendární značce Blue Baet Records singl "Blue Beat Baby / Oh Yeah Baby", který měl navázat na komerční úspěch singlu My Boy Lollipop od Millie Small, takže nakonec se i ona stala součástí historie ska, nejen vizuálně ale i hudebně. Čím je ale postava Brigitte Bond kontroverzní a díky čemu se v polovině 60. let objevila na strankách skoro všech světových novin? Brigitte Bond byla ve skutečnosti transžena, což v 60. letech vzbudilo, řekněme různé reakce. Pokud by vás životní příběh pravé "Beat Girl" zajímal víc, mrkněte na toto video z dílny Miss Upsetter Designs. Pro nás je důležité, že za tím, co je mnohými vnímáno jen jako "malůvky", jsou realní lidé. Toto byl příběh 2tone ska a jeho symbolů, které jak doufám, nás budou provázet ještě mnoho let, protože to, co utváří subkulturu musí být především vidět!

Peter Tosh (vpravo) na albu Wailing Wailers

Brigitte Bond s Princem Busterem

Brigitte Bond (vpravo)

Report

Jaya the Cat & 2v1 (19.10. 2022) - Praha / Futurum

Jaya the Cat, původně americká kapela z Bostonu, která v současnosti působí v Amsterdamu je díky Mighty Sounds pro domácí publikum celkem známý pojem. Já osobně jsem je objevil někdy v roce 2013, právě díky tomuto festivalu a podobně, jako pár let předtím polské Paprika Korps, kteří také kombinují reggae s punkem, jsem si je hned zamiloval. A to nejsou jen prázdné fráze, protože kapel, které by kombinovali reggae s punkem, je jako šafránu. Je to tak, tuhle fůzi miluju, protože i když se zdá na první pohled, že tyhle dva styly nejdou dohromady, opak je pravdou a právě Jaya the Cat jsou jednou z těch kapel, která to umí dokonale. Ovšem bylo by trochu zavádějící mluvit o nich jen v souvislosti s reggaepunkem, jejich muzika je kombinací, kde se mísí reggae s punkem ale i ska v různých tempech a díky melodice nechybí i občasné prvky dubu. Koncert se díky covidu odložil o rok ale to čekání se nakonec vyplatilo, protože to podle mě byla jedna z nejlepších show letošního podzimu, ale nepředbíhejme. Vyrážím autem rovnou z práce, jelikož začátek je psaný na 19:30, nicméně po příjezdu na místo zjišťuji, že se ještě nic neděje i přesto, že Futurum je už celkem zaplněné. Jedním z dalších taháků je i předskakování skapunkových 2v1, kapely, která před 16 lety formovala můj vstup do "scény". 2v1 se sice formálně rozpadli v roce 2007 ale od roku 2019 se čas od času objeví na podiu a odehrají nějaký ten koncert. Právě v roce 2007 jsme je viděl naposled, takže jsem natěšený jako námořník po půlroce na moři, když vyráží do bordelu :-) A musím říct, že splnili moje očekávání, slyšet po tolika letech pecky, které jsem poslouchal ještě na střední, byla nejen pro mě ale i pro hodně lidí v publiku nostalgie jako prase, v myšlenkách jsem se vrátil do let 2006-2007, kdy jsem začínal a "zamáčkl slzu" jak ten čas letí. 2v1 to pořád šlape jako tenkrát, zahráli většinu tracků (s těmi šílenými českými názvy jako "Balonek", "Prďák", "Mrskač", "Krém" apod.) z jejich jediné desky "Rude 66" a k tomu i pár věcí, které jsem neznal (zřejmě nová tvorba). Vtipné je, že dnes jsem možná starší, než oni v době, kdy jsem chodil na jejich koncerty :-) Právě na toto téma se i zpěvák/kytarista zeptal do publika, kdo je vůbec nezná a vidí je poprvé, třetina Futura zvedla ruku (zřejmě ty nejmladší). Zkrátka 2v1 jsou zpět a ve Futuru předvedli, že i po těch 15 letech jsou pořád ve formě. Tento večer zahráli celkem tři kapely, bohužel název té následující si nevybavuji, hudebně šlo o něco mezi melodičtějším punkem a hardcorem. Kapela mě fakt nebaví, takže její vystoupení prokecávám venku se známými a trpělivě čekám na hvězdu večera. Podium po hodině hudebního utrpení vyklizeno, na věc se pomalu chystají Jaya the Cat, kteří jak je vidět na tom, jak se zaplnil sál si díky svým vystoupením na Mighty vybudovali celkem slušnou fanouškovskou základnu. Zvukovka a jde se na věc! Týpci z kapely, kromě zpěváka v rasta čapce vůbec nevypadají, že by měli něco společného s reggae & ska, všichni pořádný pěstěný plnovous, kytarista vypadá spíš jako trasher, basák zase jako hardcorista někde z Lower East Side, snad jen klavesák celkem zapadá. Kapela to odpaluje intrem "Hold My Beer and Watch This" a songem

"Blur", který je jejich typickým punkyreggae, po kterém zpěvákovi praskne struna u kytary. Po třech minutách vše napraveno a jede se dál. Když spustí výborný ska track "Good Morning" začínám mít podezření, že set na dnešní večer je v podstatě album "More Late Night Transmissions With..." A nejsem daleko od pravdy, jelikož další je skvělá punkově nabustrovaná reggae věc s příznačným názvem "Thank You Reggae", u které řve refrén celé Futurum. V tom okamžiku se začínají na podium drápat první odvážlivci a skáčou do davu, kam si později skočí i samotný klávesák a proletí se všem na rukách. Kapela ze sebe dostává to nejlepší, hraje se téměř výhradně z alba "More Late Night Transmissions With...", na řadu se dostává např. brutálně kytarový reggaepunk (nebo snad punkyreggae?), "Chemical Salvation", kde se klávesák ujímá i melodiky, kterou doplňuje i další tracky. V "Night Club" zase dokazují, že dobré ska se dá zahrát i bez dechů a když máte šikovného kytaristu, melodická linka zastane i to, co by jinak hrály dechy a přesto to nemusí skončit prvoplánovitým skapunkem. Jaya the Cat taky umí skvěle pracovat s publikem, jak ukázali u "Fake Carerras", kdy během gradujícího intra přiměli publikum zakleknout a s postupnou gradací všichni hromadně vyskočili (určitě to znáte z koncertů Znouzecnosti :-) Řízná punkovka "Carnival" naopak rozpogovala polovinu Futura. Jako pocta kořenům zazněl i cover "They Harder They Come" od Jimmyho Cliffa, v tom okmažiku už mají za sebou víc, než třičtvrtě hodiny hraní a stále z nich sálá hromada energie, která mi ale začíná pomalu docházet. A evidentně nejen mě, protože i publikum mezitím trochu prořídlo. Stále čekám, že příjde na řadu můj nejoblíbenější track "Unconditional Love", na který nakonec řada nepříjde, což je velká škoda. Kapela hlásí poslední songy, koncert už trvá přes hodinu, vůbec nechápu, kde berou tu energii, protože do každého songu dávají fakt maximum. Po klasickém fake odchodu do backstage, během toho, co publikum zpívá melodii "Here Come The Drums", zatímco druhá polovina Futura řve "One more song" se kapela vrací na podium. Jak je vidět "Here Come The Drums" je pro většinu lidí jejich nejzásadnější pecka a tak Jaya the Cat plní poslední přání publika, sklízí ovace "jak debil" a koncert končí. Mám dost, hodina a půl je fakt moc, jsem K.O. a to jsem byl jen na birelech. Každopádně pokud Jaya the Cat neznáte, nebo máte pocit, že se reggae s punkem skloubit nedá, určitě se po téhle kapele poohlédněte nebo si rovnou skočte na jejich koncert, protože je to vystoupení nabušené energií od začátku až do konce.

Podzimní novinky

The Valkyrians po sedmi letech s novým albem

Už někdy jaře jsem avizoval, že finští notoricky známí ska matadoři The Valkyrians chystají nové album a ten čas nastal právě v těchto dnech. Nová deska "Monsterpiece", kterou předznamenal v září vypuštěný singl "Mr. Train", vyšla 21. října ve spolupráci labelů Stupido a Grover Records, jak na CD, tak klasicky i na vinylu. Novinka je v pořadí pátou studiovkou a na svět přišla po dlouhých sedmi letech, od předposledního alba "Rock My Soul". Celkem si na nás Valkyrians nachystali dvanáct nových tracků v jejich tradičním ska & rocksteady podání. Novinku "Monsterpiece" seženete zde.

"Nesmrtelná" Brigada Flores Magon má venku novou desku

Francouzská RASH oi! klasika z Paříže, legendární Brigada Flores Magon, přichází po ukrutně dlouhých patnácti letech, od vydání desky "Tout Pour Tous" s novou v pořadí pátou studiovkou. Kapela se v letech 2010-2017 na nějakou dobu odmlčela, aby se vrátili v lehce pozměněné sestavě ještě nasranější a hudebně nabroušenější, než kdy jindy. A jelikož jejich reunion nežije jen z minulosti, nové album bylo na spadnutí. Deska nese název "Immortels" (Nesmrtelní) a najdete na ní deset novinek řízného anarchistického street-punku, který řeže jako motorová pila. Album "Immortels" vychází u kanadského Rebel Time Records ve spolurpáci s francouzským Machete Records, španělským Potencial Hardcore a v mezinárodní distribuci dalších menších labelů. Oficiálně by mělo vyjít až v listopadu, nicméně už teď je k dostání v předprodeji u berlínského Coretex Records. Novou desku "Immortels" si zatím můžete poslechnout zde.

Rozhovor - Questions

Pro kapely z Jižní Ameriky mám prostě slabost a tak, když se v červnu 2022 objevili v Praze hardcorový Questions z Brazílie, kteří se tu zastavili v rámci svého evropského tour, bylo jasné, že se tu s nimi, dřív nebo později objeví rozhovor. A tak je tady. Nejdřív by se ale slušelo Questions trochu představit. Kapela původně ze Sao Paula, působí na scéně už přes dvacet let, na kontě mají celkem šest alb a splitko s kapelou "Brothers in Blood", v Evropě byli za tu dobu už několikrát, takže v našich končinách rozhodně nepatří mezi nováčky. Jaká je scéna v největší jihoamerické zemi, jak moc se liší od té v Evropě, co pro Questions známená hardcore a jak se žije v dnešní Brazílii pod vládou konzervativního pravičáka Bolsonara se dočtete v následujícím rozhovoru. Za kapelu odpovídal Pablo (kytara/zpěv)

Zdar panové, nejsem si úplně jistý, kolik lidí v Čechách zná "Questions", takže na začátek, mohli byste trochu představit vaší kapelu? Jak dlouho už hrajete, něco k vaší diskografii a plány do budoucna?

Zdar, díky za zájem! My jsme "Questions" ze Sao Paula - Brazílie. Vyrůstali jsme společně na předměstí a jsme kámoši, už od dětství. Kapelu jsme založili v roce 2000 a od té doby jsme hráli hromadu koncertů po celé Brazílii, tour po Mexiku a celkem sedm evropských tour. Na kontě máme šest studiových alb, na prvních pěti jsme zpívali anglicky, naší poslední desku "Libertatem", jsme se rozhodli odzpívat v portugalštině. Zrovna pomalu začínáme hrát po pandemii. Máme za sebou evropské tour, které jsme odjeli v červnu/červenci, aktuálně hrajeme opět doma v Brazílii.

Několikrát jste hráli v Evropě, jestli se nepletu, vidíte nějaké rozdíly mezi brazilskou a evropskou scénou? Například co se týká organizace koncertů, publika nebo klubů?

Jasně, kapelu jsme zakládali také s tím, že jedním z našich cílů bylo hrát tour po Evropě, takže jsme hodně makali na tom, aby jsme náš sen zrealizovali. I po těch letech se do Evropy stále vracíme. Ano, je v tom hodně rozdílů, řekl bych, že tím hlavním rozdílem je kvalita vybavení a celkově podmínky v klubech, v kterých hrajeme. Všechno to souvisí s ekonomickou realitou a i když se to, už i v Brazílii zlepšuje, co se týká slušnější výbavy, obvykle ti spíš kluby v Evropě nabídnou lepší zvuk. Dalším rozdílem je možnost hrát každý den v týdnu, což hodně usnadňuje pořádání tour, protože vždycky máš alespoň jídlo, nocleh a nějaké peníze, které ti uhradí náklady na cestu. V Brazíli koncerty během týdne sice máme taky ale jen velmi zřídka, hrajeme většinou jen o víkendech. Brazílie je obrovská a vzdálenosti mezi městy jsou velké, takže je těžké udělat delší tour. Pokud jde o publikum, Brazílie a latinská Amerika obecně, jsou známé svým vášnivým publikem, což je sice pravda ale i v Evropě jsme odehráli mraky intenzivních koncertů. Protože pokud je propojení kapely a publika opravdové, tak ta energie, kterou cítíš při HC koncertě je podobná kdekoliv.

Pojďme se trochu pobavit o spojení Brazílie a Portugalska. Vím, že některé kapely ze Španělska jezdí, čas od času, na tour do Jižní Ameriky a některé z nich jsou tam celkem známé (Non Servium, Kaos Urbano, Kortatu). Máte něco podobného i v Brazílii, jsou u vás některé portugalské hardcore & punk kapely tak známé, že si je lidé žádají vidět hrát i v Brazílii?

Mezi brazilskou a portugalskou scénou existují určité vztahy ale mám pocit, že by to mohlo být mnohem lepší. Máš tu několik "klasických" kapel jako např. "Simbiose" (oldschool punk), "X-Acto" a "New Winds" (90's sXe), které hráli i v Brazílii a udělali si celkem slušnou reputaci, hlavně na začátku nultých let. V podstatě nedávno se tu objevila crust/grind kapela "Besta" a i oni se tu dobře bavili. V současnosti ale těch koncertů zahraničních kapel tolik není. Myslím tím to, že jsme pořád v tom divném pocovidovém režimu, takže doufám, že kapely budou cestovat víc a víc a my tu brzy uvidíme víc kapel z Portugalska. Myslím, že kapely jako např. "Devil in Me" a "For the Glory", by tu měli slušnou odezvu, kdyby přiletěli do Brazílie. Portugalsko jsme navštívili během našeho prvního evropského tour v roce 2007, hráli jsme tenkrát se skvělou kapelou "Day of the Dead". Bohužel co vím, tak dnes už nejsou aktivní.

Na toto se kapel ptám dost často, takže to berte jen jako takový můj "průzkum". V Evropě je vidět, že v žánrech, jako je punk, oi! a hardcore začíná být pomalu znát nedostatek nové generace, že scény v podstatě stárnou. Nová "instagramová" generace se orientuje na jinou muziku a styly a hlavně vyrůstala v úplně odlišném světě, než my (generace 80. a 90. let). Možná ještě tak hardcore pořád má tu sílu, čas od času přitáhnout mladší ročníky. Máte to v Brazílii podobně, nebo váš punk je pořád pro tamní "děcka" atraktivní?

No já mám pocit, že hardcore, punk apod., byly vždy v rámci undergroundu, ti největší "smolaři". Chci říct, že máš období, kdy je scéna větší a roste, na koncertech je víc lidí a pak se to začne odrážet a scéna je opět silnější. Prostě to přichází ve vlnách a Brazílie v tom není vyjímkou. Od 90. let tu máme několik melodických hardcore/punkových kapel, které dokážou přilákat spoustu mladších děcek, které se později začnou zajímat i o "hrubější" kapely. Naštěstí my jako kapela si nemůžeme na nedostatek fanoušků vůbec stěžovat. Vždy jsme chtěli mít co nejrůznorodější publikum, od hardcore kids, sXe, metalistů, punkery až po skejťáky a nebo graffiti umělce... prostě co si jen vzpomeneš. A vždycky se objeví pár mladších kids, někteří dokonce i se svými fotry, haha. Já si myslím, že pokud vyrůstáš v dnešní době, jseš tak přehlcen množstvím kulturních a hudebních informací, že je lehké si oblíbit více různých stylů. Hardcore není mainstream ale pořád dokáže zaujmout mladší generace.

Znáte nějaké kapely z česko-slovenské crust, punk a hardcore scény?

V Čechách máme už roky pár skvělých přátel s kterými jsme společně hráli. Kapely jako "Empty Hall of Fame", "Lifelike", nebo "Man is: Astronaut".

Brazílie je také jednou z latinsko-amerických zemí, kde je nejstarší skinheadská scéna, už od začátku 80. let. Ale upřímně první generace brazilských skins byla čím dál, tím víc pravicová (i když ne nezbytně rasistická), později známí jako "carecas". Vím, že tihle týpci nemají rádi punkáče, levičáky apod. Máte s nimi v Sao Paulu problémy, chodí na HC koncerty dělat potíže, nebo se o vás nezajímají? Dá se říct, že mezi "carecas" se najdou podporovatelé Bolsonarovi vlády?

Velmi důležité téma. Bohužel je pravda, že hodně z prvních brazilských skinheads byli od začátku orientovaní spíš pravicově. Navíc 80. léta byla hodně násilná mezi všemi undergroundovými subkulturami. Rvali se punks, carecas, metalisti... bylo tu hodně vzájemné nenávisti vůči jakémukoliv "konkurenčnímu gangu". Když ale začalo docházet i k jednotlivým zabitím, situace se začala zase pomalu uklidňovat. Nebo alespoň nedocházelo k vraždám pravidelně. Musíme brát v potaz to, že na začátku 80. let, byla Brazílie stále pod diktaturou vojenské junty, takže policejní represe, proti komukoliv "potencionálně nebezpečnému" byla také mnohem větší. A teď tu máme prezidenta, který z této junty původně vzešel. Netají se svojí nevraživostí vůči ženám, LGBT lidem, levičákům... chlápek, který nesnáší v podstatě každého, kdo nedodržuje jeho morální kodex, takže pravičáci jsou teď silnější, než kdykoliv předtím. Náckové, rasisti a podobní se teď cítí být vládou legitimizováni a nebojí se vyjadřovat svojí nenávist. Promítá se to v každém aspektu společnosti, stejně tak i v undergroundu. I když problémy s pravicovými carecas na hardcore shows nejsou tak časté, pořád se to v nějakých izolovaných případech občas děje. Doufejme, že se to nezhorší. Další věc, kterou bych rád zmínil, je fak šílené vidět stárnoucí punkáče, jak se stávají mnohem víc konzervativními a pravicovými. Lidi, kteří bývali za mlada anarchisti a dnes podporují tuhle "náckovskou" vládu. Nedává to vůbec smysl ale existují.

A jak vůbec vypadá dnešní Brazílie pod vládou Jaira Bolsonara. Ten člověk je něco jako brazilská verze "Donalda Trumpa", ani bych se nedivil, kdyby byl obdivovatelem Salazarova režimu v Portugalsku. Je někým, kdo absolutně ignoruje práva původních obyvatel Amazonie. Co jsem tak četl, tak je prý napojen na místní dřevařský průmysl, který ničí tamní deštný prales. V podstatě pravičák s autoritativními tendencemi. Mění se i dnešní brazilská politika tímhle směrem?

Ty vole! Těžko popsat současnou brazilskou politickou situaci. My to vidíme skoro jako "nazi" projekt. Jde o využívání brazilských zdrojů k obohacení elit bohatých zemí prvního světa. Jde to dál, než k prezidentu a jeho rodině, armádě a jejím přívržencům, je to mezinárodní hnutí založené na "morálních" a konzervativních hodnotách, hnutí, které hlásá nenávist vůči každému, kdo není bílý heterosexuální muž. Příklady jsou nekonečné: ničení amazonského pralesa a domorodých komunit ve prospěch těžby a chovu dobytka, obchod se dřevem a další kriminální aktivity. Úplná integrace náboženských extrémistů do státní sféry, ničení systémů veřejného zdravotnictví, nedostatečné financování veřejných univerzit a jakýchkoliv kulturních projevů, které nejsou v souladu s vládou, militarizace společnosti a pobízení aby mělo i civilní obyvatelstvo (a milice) přístup ke zbraním.... se seznamem bych mohl pokračovat do nekonečna. Žijeme v tom už od roku 2018. Nemám slov, abych vyjádřil tragédii ve všech rovinách, kterou tahle vláda představuje. Je to nelidské, asi jsou pro vymírání vlastních lidí, jak jsme mohli vidět v období covidu, kdy federální vláda dělala vše, co mohla, aby mohla nechat umírat lidi. Je to horší, než nejhorší noční můra, jakou jsem si kdy dokázal představit. První kolo prezidentských voleb se bude konat 2. října, takže si myslím, že v době, kdy bude tento rozhovor zveřejněn, bude o osudu Brazílie již rozhodnuto. Bývalý prezident Lula je právě teď v průzkumech první, takže pokud se nestane nic neočekávaného, mohl by vyhrát, možná v druhém kole na konci října. Ale i kdyby vyhrál a stal se prezidentem v lednu 2023, budou to pro Brazílii velmi těžké časy. Škody, které napáchala tato vojenská krajně-pravicová vláda za poslední čtyři roky, jsou obrovské. Bude trvat dlouho, než se Brazílie začne otáčet lepším směrem.

Brazilská města mají v zahraničí reputaci nebezpečných míst s chudinskými favelami, kde je vysoká kriminalita, vraždy na denním pořádku, drogy, zkorumpovaná policie apod. Jaká je ale realita, jak se ve skutečnosti žije lidem ve městech jako je Rio de Janeiro nebo Sao Paulo, jaká je realita života pro vás místní? Jsou brazilská města opravdu tak nebezpečná?

Jasně, že to může být nebezpečné ale strach prodává a média z toho těží kvůli senzacechtivosti, upřímně, nemáme tady peklo na zemi. Rio de Janeiro a Sao Paulo jsou velká města, v nichž žijí miliony lidí. Máš tu čtvrti, do kterých je lepší v určitou dobu sám radši nechodit, pokud tam někoho neznáš. Ale jinak, je to jako kdekoli jinde na světě, jako cizinec můžeš minimalizovat riziko, když budeš mluvit s místními a porozumíš místu, kde se zrovna nacházíš. A důležitý bod, který je potřeba si objasnit: většina lidí žijících ve favelách, jsou prostě tvrdě pracující lidé, kteří jsou zrovna nezaměstnaní nebo vydělávají málo peněz. Žijí v těchto podmínkách v podstatě proto, že nemají na výběr. Není to "centrum kriminality", jak nám cpou masmédia. A jak jsem už zmiňoval na začátku, projezdili jsme celou Evropu a mnohokrát jsme se museli strachovat o naší dodávku. Nám se to naštěstí nikdy nestalo, ale slyšeli jsme spoustu historek o tom, jak kapelám ukradli vybavení a merch, což je hrozné. Samozřejmě, že je těžké porovnávat "úroveň nebezpečí" ale kriminalita je universální věc.

Ok, takže poslední otázka! Co bylo pro vás tím prvotním impulsem, když jste se rozhodli hrát HC punk? Co vás na hardcore subkultuře tak zaujalo a co je na ní pro vás tak důležité, že jste stále aktivní ve scéně i po všech těch letech?

Jak jsme vyrůstali, začali jsme postupně chodit na koncerty. Koncem 80. a na začátku 90. let, byly na brazilské scéně dvě nejdůležitější kapely: "Sepultura" a "Ratos de Porao". Energie jejich vystoupení bylo něco, co navždy změnilo naše životy. V tom okamžiku jsme si uvědomili, že chceme také tvořit něco podobného. Mezi dalšími kapelami, které jsme v té době poslouchali se začal utvářet náš hudební vkus a inspirovalo nás to k založení vlastní kapely. A docela brzy jsme usoudili, že nám nejvíce sedne hrát jednoduché, rychlé a krátké songy, zaměřené víc na HCpunk, než na trash. Spíš to je jako, kdyby si nás vybral hardcore a ne naopak. A zároveň jsme se mohli víc soustředit na texty a poselství punkových kapel, které byly o skutečných životních problémech. Takže v hardcoru jsme se přirozeně cítili jako doma a od té doby jsme se snažili pracovat na vlastním soundu a osobnosti kapely. Energie HC koncertů je něco, co jinde nenajdete, a stále nas to posouvá dopředu, až do dnešních dnů. Udržuje naši mysl svěží a otevřenou a poskytuje nám stejnou vůli hrát, jako v době, kdy jsme byli malí hardcore kids.

Pablo

ENGLISH

Hi guys, I am not sure how many people in Czech knows "Questions", so for the beginning could you little bit introduce your band? How long have you been playing, something about your discography and plans for the band to the future?

Hi Marek, thanks for having us! We're Questions from São Paulo, Brasil. We grew up in the suburbs of the city and are friends since we were very young kids. We formed the band in 2000 and played a lot since then: countless shows all over Brasil, a Mexican tour and also seven big European tours. We released six studio albums, on the first five we sang in English, and on the last one, "Libertatem", we decided do sing in our native language, Portuguese. We just started playing live shows again "after" the pandemic. We did an european tour in June/July and are currently playing again in Brasil.

You have played several times in Europe if I am right, so can you see some difference between brasilian scene and europian one? For example in the case of organisation of gigs, audience or clubs?

Yeah, to be able to tour Europe was one of our main goals when we started the band, so we worked a lot to make it happen. And after all these years, we keep coming back. Well, there are many differences. I guess the main one is the average quality of equipment and overall conditions we find in the clubs we play. It all comes down to economic reality and, even though Brasil's slowly getting better in offering a decent gear, usually is much easier to have a good sound in Europe. Another difference is the possibility to play every day of the week, this helps a lot to make a big tour happen, because when you play a show, normally you have at least: food, a place to sleep and some money to pay for the costs of the trip. In Brasil week days shows exists but are very rare, we play mostly weekends. It's a big country and the distances between the biggest cities are huge, so it's hard to make longer tours possible. As far as the audiences, Brasil and Latin America are famous for having very passionate crowds, which is true, but we also played some pretty intense shows all over Europe. When the connection between band and people is real, the energy of a hardcore show is similar anywhere.

Let's to talk little bit about Brasil and Portugal connection. I know that some Spanish bands are going (time to time) to play to South America and some of them are famous there (Non Servium, Kaos Urbano, Kortatu). So do you have something like that in Brasil, are some portuguese hardcore & punk bands well known in Brasil, that people demand to see them to play in Brasil?

There is some relations between the brazilian and portuguese scenes, but I feel it could be bigger. There are some classical bands like "Simbiose" (oldschool punk), "X-Acto" and "New Winds" (90's sXe) that played in Brasil and made a reputation for them back in the early 2000s. More recently, a crust/grind band called "Besta" came down and had a good time here. Nowadays, it doesn't happen that much. I mean, we are still in a weird "after" covid situation, so I hope the bands can travel more and more and we have more portuguese bands coming over. I guess bands like "Devil in Me" and "For the Glory" would have good shows if they would come. We played Portugal in our first European tour, back in 2007, with a great band called "Day of the Dead". Unfortunately they are not active anymore, as far as I know.

This one I ask the bands a lot, but take it like my "research". In europian scene we can see that in the genres like punk, oi! and hardcore, there started to be lack of new generation, that scenes basically are getting older, new "instagram" generation is oriented on the different music and styles and were growing up in totaly different world than us (generation of 80's and 90's). Maybe hardcore still have that power, time to time to bring new young people. So do you have same "problem" in brasilian scene or your punk is still attractive for young "kids"? 

Well, I feel like hardcore, punk bands and so on, were always the underdogs of the underground. I mean, there are moments when the scene gets bigger, the shows are more crowded, then it bounces back a little bit, then it comes strong again. It goes in waves, Brasil's no different. Since the 90's we have some melodic hardcore/punk bands that can draw a lot of people, many very young kids goes to these shows and then get also interested on the heavier bands. We're a band that luckily can't complain about newer kids coming to the shows. We always wanted to have and had a very diverse crowd, from hardcore, straight edge kids, to metalheads, from punks to skaters, to graffiti people.... you name it. And there's always young kinds coming. Some with their fathers, haha. I guess, nowadays, when you're young and growing up, there are so many cultural and musical informations available, that is easy to like a lot of different styles. Hardcore is not the mainstream, but still can get the younger generation's attention.

Do you know some from Czech or Slovak crust, punk or hardcore bands?

We have some good friends, that we played together over the years in Czech republic. Bands like "Empty Hall of Fame", "Lifelike", or "Man is: Astronaut".

Brasil is also one from latino-american countries where is oldest skinhead scene, since beginning of the 80's. But to be honest first generation of brasilian skins were more and more right-wing (but not necessarily racists), later known as "carecas". I know that these guys don't like punks, leftist and so on. So do you have a problem with them in Sao Paulo, are they coming to the HC gigs to do problems or they don't care? Can you say that between "carecas" there are supporters of Bolsonaro government?

Very important topic. Unfortunately, it's true that a lot of brazilian skins were right-wing oriented from the beginning. The 80's were super violent among all the underground movements. There were fights between punks, carecas, metalheads... a lot of hate towards any "rival gang". When people started to be literally killed in situations like these, it slowly became more peaceful. Or at least, deaths didn't happen regularly at some point. We have to remember that on the early 80's Brasil was still living under a military dictatorship, so the police brutality against anyone "potentially subversive" was huge as well. Nowadays, we have a president that comes from the militia, that expresses hate against women, LGBT people, leftists... a guy who basically hates anyone who doesn't follow his moral code, so the right-wing extremists are more empowered than ever before. Neonazis, racists and alikes feel legitimized, they're not afraid to express their hate anymore. It reflects on every aspect of society, on the underground too. Although, problems with right-wing skins at hardcore shows are not that frequent. It can happen but it's still some isolated cases. Hope it doesn't get worse. Another thing that I would like to mention, it's very crazy to see punks becoming right-wing conservatives when they grow old. People that used to be anarchists when they were young and today are supporting this "nazi wanna-be" government. It makes absolutely no sense, but they exist.

And how looks today Brasil under a government of Jair Bolsonaro? That guy is something like brasilian "Donald Trump" I wouldn't wonder if he would be admirer of Salazar regime in Portugal. He is someone who don't care about rights of idigenous people in Amazonas, I read that he is well connected with woodworking industry, which is destroying Amazon rainforest. Basically rightist with authoritative tendencies. So is today brasilian politics changing to this way?

Oh man, it's hard to describe the current brazilian political situation. Here is the way we see it: it's a nazi like project. It's about the exploitation of the brazilian resources to enrich the first world's elite. It goes way beyond the president and his family, the military and his supporters, it's an international movement based on "moral" and conservative values, a movement that preaches hate against anyone who isn't a white heterossexual male. The examples are endless: the destruction of the Amazon forest and the indigenous communities in benefit of mining, cattle raising, wood traffic and other criminal activities; the complete integration between state and extremists religious leaders; the destruction of the educational and health public systems; the underfunding of public universities and any cultural expressions not aligned with the regime; the militarization of society and the incentive to the civilian population (and militias) to have access to guns... the list goes on and on. Since 2018, that's what we are experiencing. I have no words to express the tragedy in all levels that this project represents. It's anti-human, it's pro death of the majority of our own people. As we saw on the covid period, when the federal government did everything they could to make more people die. It's worse than the worse nightmare I could ever imagine. The presidential elections first term takes place on October 2nd, so I guess by the time this interview gets published, the country will have already decided if this project will continue or not. Former president Lula is first on the polls right now, if nothing completely unexpected happens, he might win. Maybe on the second term, in late October. But, even if he wins and become president in January 2023, this country will have very difficult times ahead. The damage this military extreme right-wing government did on the last four years is gigantic. It will take a long time to bring Brasil back to a good direction.

Brasilian cities in abroad has reputation like dangerous places with favelas where is high criminality, lot of murders, drugs, corrupted police and so on. But what is reality of life there, how is reality of living in the cities like Rio de Janeiro or Sao Paulo for you like a locals, is it really so dangerous?

Yeah, it can be dangerous. But fear sells and the media benefits from sensationalism. So, is not this hell on earth. Rio de Janeiro and São Paulo are big cities, with millions of people living in them. There are neighborhoods you shouldn't go by yourself at certain times if you don't know anyone there. But it's like anywhere else in the world, as a foreigner, you can minimize the risks if you, talk to local people and understand where are you hanging out. An important point to make clear: the huge majority of the people living in the favelas are simply hard working people who happen to be unemployed or underpaid. They live in these conditions basically because they have no other choice. It's not a "criminal center", as parts of the mass media wants us to believe. With that been said, we have been around all over Europe and there were plenty of times we had to be concerned about the security of our van. It never happened to us, luckily, but we heard lots of stories of equipment and merch being stolen from bands, which is terrible. Of course, it's very hard to compare "levels of danger", but crime is an universal thing.

Ok guys, last question! What was the first impulse for you, when you decided to play HC punk? What is so attractive and important for you on hardcore subculture, that you are still in the scene also after that years? 

When we were growing up and started going to shows, back in the late 80's and early 90's, there were two main bands on the brazilian scene: "Sepultura" and "Ratos de Porão". The energy of their live shows at that time was something that changed our lives forever. We knew that we wanted to create something like that. Among all the other bands we were listening to, they shaped our taste in music and inspired us to start our own band. And pretty soon we figured it felt more natural to us to play simple, fast and short songs, much more HC punk oriented than thrash. It's like hardcore chose us and not the opposite. And at the same time, we could relate more to the message and the lyrics of the punk bands, they were about real life problems. So we felt at home in HC and since then we tried to build our own sound and own personality as a band. The energy of a live hardcore shows is something that you can't find anywhere else, and it still moves us to these days. It keep our minds fresh and gives us the same will to play as we had, when we were kids.

Pablo

Report

Brigada Flores Magon (17.9. 2022) Riot Over River / Praha - Cross

Francouzská Brigada Flores Magon je pro mě jednou z nejdůležitějších a zároveň nejoblíbenějších oi! kapel (bez ohledu na to, jestli jde o RASH, SHARP, nebo čistý oi!), které mě doprovází svojí muzikou už bezmála třináct let, prostě srdcovka na kterou nedám dopustit. Bohužel už dvakrát mi jejich koncert v Německu z různých důvodů utekl a tak, když jsem se dozvěděl, že vystoupí v září 2022 v rámci tradičního Riot Over River festivalu v pražském Crossu, moje srdce zaplesalo a mě se tak splnil dětský sen ha ha! BFM se v Čechách objevili po dlouhých patnácti letech, navíc předvedli songy z nové desky "Immortels", která je pátou studiovkou a která také vychází po patnácti letech. Z původní sestavy zbyl už jen bubeník a zpěvák ale ten sound tam pořád je, takže se nemusíte bát, že by to už nebyla stará dobrá Brigada. Naopak! Je a je nasranější, než kdy dřív! No a jelikož šlo o koncert v rámci festivalu začnu asi jejich "předskokanem", kterým byli stejně tak legendární Los Fastidios, kapela, která mě nikdy hudebně pořádně nezaujala ale nakonec musím uznat, že mě naživo docela příjemně překvapili, hlavně jejich ska věci, jako např. cover songu "Clandestino" od Manu Chao, "You're Wondering Now" od The Specials, což byla pro  mě čirá radost. Od publika sklidili, jak jinak, než mohutné ovace. Mě to naopak donutilo se trochu poohlédnout po jejich poslední tvorbě. Mezitím si krátím pauzu mezi kapelami pokecem s kámoši a známými, kterých tu je každý rok mraky. Zhruba po půlhodině po vystoupení Los Fastidios, to vypadá, že už to pomalu začne, Brigada Flores Magon přichází na podium. Mě překvapuje, co se tak zatím bavím s ostatními, kolik lidí je vlastně pořád nezná!? Ptám se sám sebe: "Je to vůbec možné?" :-) Krátká zvukovka a za chvíli to začne, na podium nabíha zpěvák v triku italských Sempre Peggio a hrdelním pokřikem odpaluje první song "Ras Les Murs". Za chvíli přichází na řadu klasika "Partisans", kde mě trochu mrzí, že kytara nejede zvukově čistý offbeat, jako na desce ale zůstává punkově zbustrovaná, protože jinak jde o naprosto dokonalou kombinaci ska a oi! Podobně se ska prvků dočkáme i v "Pour Le Pire" a jak je vidět, publikum tohle míchání hodně baví. Ovšem nejlepší výkon kapela předvádí trackem "Continente Olvidado", kde si dav společně s kapelou zařve "Viva Latina America!". Podle mě nejlepší song celého jejich vystoupení, kombinace tří stylů, kde se na punkových základech mísí oi! se ska a celé to končí dubovým outrem. 

Ska v intru přecházející v refrénech do sborově uřvaného oi!, aby vás ke konci pohltila nabasovaná táhlá, dubem podbarvená hluková stěna. Prostě umění! Po tomhle songu zůstávám civět s bradou až na zem. Zkrátka masakr! Punks před podiem rozjížději menší kotel, pár lidí se proletí na rukou, pár jich skočí z podia, kapela sype do lidí jednu pecku za druhou, jmenovitě si vybavím např. "Violence", "Identite", což je cover od Camera Silence, staré francouzské oi! bandy z 80. let, nebo "Pour Ma Classe" s jasně pro-working class poselstvím. Bohužel francouzština v textech BFM se ukazuje jako "nepřekonatelný handicap", protože člověk si moc nezaspívá, většinou se chytám (a to ještě stěží) jen v refrénech, všichni halekající společně s kapelou spíš imitujeme texty, člověk prostě neví :-) Koncert se pomalu blíží ke konci a já čekám dvě zásadní pecky, "Rock or Die" a "RASH". Na "Rock or Die sice řada nepříjde, což mě hodně mrzí ale u "RASH" letí zaťatá pěst nahoru a já si definitivně odrovnávám hlasivky. A tak řvu společně s kapelou "Reeeed and Anarchist Skinhead.... We are the Reds!!!!", to sice nejsem ale ten song má ohromnou sílu! Dav šílí a chce víc, takže kapela ještě nasazuje dva poslední přídavky z nichž ten úplně poslední, je věc z nové desky, docela solidně znějící ostřejší punkrock. Ale to už je definitivní konec, konec vystoupení BFM a konec letošního Riot Over River (na kterém kvůli Brigadě odmítli vystoupit Just War, kteří se evidentně v RASH scéně a pojmech vyznají). Kapela sklízí od publika potlesk a ovace jako nikdo a pomalu se klidí z podia. Tady patří dík hlavně Oldovi (Crossczech, Třetí stupeň tortury), že pořadateli poradil s pozváním Brigady Flores Magon a mě se tak konečně poštěstilo si ze svého wishlistu odškrtnout další srdcovku. Po koncertě ještě potkávám lidi z BFM u stánku s pivem a tak děkuji za super vystoupení, příjde i řeč na politiku: žluté vesty, buržoust Macron jako "jediná" volba proti Le Penové, fašouni ve Francii a nakonec z kapely dostávám i to, proč jsme čekali na novou desku tak dlouho? Jako u všeho poslední dobou, nebýt covidu, tak už je prý dávno na světě. V distru si ještě kupuji triko, které jak zjišťuji doma, mi je o číslo menší (kurva!!!). Hold ve Francii M asi znamená S ale moje chyba, měl jsem si to nejdřív zkusit. Nicméně radost, nadšení a maximální spokojenost, navíc jejich nová deska "Immortels", je totální pecka, která vás posadí na prdel. 

Recenze

Blechreiz - Flight of the Bumble Bee

Blechreiz.... Pokud by vám toto jméno nic neříkalo, jde o jednu z nejstarších německých ska kapel, která si svojí hvězdnou chvilku zažila hlavně v 90. letech v éře třetí vlny. Kapela pochází z Berlína a na scéně se pohybují už od konce 80. let. V dubnu 2022 vydali u známého německého labelu Pork Pie (ten název je čistě náhodný :-), po dlouhých třinácti letech svojí šestou řadovku, album "Flight of the Bumble Bee". Nová deska přináší celkem třináct tracků + tři bonusy v podobě dvou živáků a jednoho remixu. Najdete na ní i upravené verze starších známějších tracků jako např. "Which Side Are You On", jejich nejznámější hit "Bumble Bee", "Out Tonight" nebo "Wolga", v reálu tedy devět nových věcí okolo kterých je poskládaný slepenec nových verzí, živáků a remixu, který ve výsledku dává počet šestnácti tracků, což přece jenom na CD vytváří efekt "nového" alba a dojem hromady nových zářezů. "Flight of the Bumble Bee" je deska, která vás svým nádechem vtáhne zpět do zlaté éry 3rd Wave ska, do 90. let, do doby, kdy k nám 2tone a ska pronikalo hlavně od našich německých sousedů. A kdo máte rádi např. Skaferlatine, určitě si oblíbíte i Blechreiz. Jako příklad 90's feelingu, bych uvedl songy jako např. "Polly", "Man in the Street", kde pozorné ucho určitě nepřeslechne inspiraci dechovou sekcí Skatalites, nebo "Beer for the Boys", schválně posuďte sami. Klasické nenáročné a přímočaré 3rd Wave ska alá 90. léta.... Dechy, klávesy, zakouřený klub, marteny na nohou, košile, páteční večer, pivo a návrat domů s monoklem až za svítání.... Naštěstí i když jde o němce, většina tracků je v angličtině, nicméně dojde i na jejich mateřštinu (v songu "Ich bin bereit"), která zní ve ska podle mě naprosto příšerně. Jak už jsem psal na začátku, celá deska na mě působí jako skládačka, která má vytvářet dojem, že za těch třináct let od alba "Those Were The Days", kapela makala a přichází s hromadou nových věcí. Skutečnost je taková, že přišli jen s osmi novými songy, když tedy nebudu počítat druhou verzi "Bumble Bee". V tom případě nechápu, proč se radši nepřikloní k vydání např. 10" LP, které by na osm tracků úplně v pohodě stačilo. Na druhou stranu pro ty, kdo Blechreiz neznají je to, díky zahrnutí starších věcí, dobrá příležitost, jak se s kapelou seznámit. Jinak jde o vcelku dobrou desku (mě asi nejvíce zaujal track "Answearing Machine"), ukázkový příklad třetí vlny, takže pokud jste nenáročný posluchač, určitě vás album "Flight of the Bumble Bee" nezklame. Mě sice také nezklamalo ale jelikož jsem posluchač, čím dál náročnější, tak ani nepřekvapilo. 7 z 10 je podle mě fér.

Punk není dogma!

Polovina září a já celý natěšený na koncert francouzské RASH legendy Brigady Flores Magon, kterou jsem měl možnost vidět už dvakrát ale vždy to nějak nevyšlo, jednou kvůli covidu, po druhé zase kvůli práci. Tentokrát tahle redskins legenda vystoupila na tradičním Riot Over River festivalu v pražském Crossu, což je vlastně tím, co mě donutilo sepsat následující řádky. Ne, že bych měl problém s mylšlenkou festivalu a tím co symbolizuje (ani náhodou - naopak) ale jedna věc mě donutila se na chvíli zastavit a zamyslet se, jak to v reálu je s tou proklamovanou tolerancí a svobodou, kterou se ohání celá HC/anarcho/punková scéna, protože někdy se mi zdá, že jsou to jen prázdná hesla a že i tady se člověk někdy nevyhne názorovým dogmatům. Ano přiznávám, neúčast (A) spolku Zádruha vs. vystoupení ukrajinských Bezlad mě inspirovalo k těmto řádkům. Abych nastínil svoje hledisko, mluvím z pozice člověka, který má všechny ismy a víry v utopie už dávno u prdele, neoznačuji se za žádného istu, ve skutečnosti mi to příjde omezující, řídit se nějakou ideologií, která mi vymezuje názorové mantinely a řadit se do nějakého ideového tábora, ano můžu si z něčeho brát inspiraci ale tím to u mě končí. Můj vlastní úsudek a pohled a poznání toho, co je pro mě smysluplné a správné, je pro mě víc, než koukat přes ideologické brýle, protože žádný ismus z vás lepšího člověka neudělá. Mraky kreténů a křiváků by se jistě objevilo i v anarchistické společnosti, nicméně vždy respektuji i odlišný názor pokud není v naprostém rozporu s hodnotami, které vyznávám. Pojďme to ale vzít od začátku! Dostali jsme se do jednoho z nejsložitějších období nového století, válka na Ukrajině a vzrůstající ceny všeho s lidmi zamíchalo, jako s hracími kostkami. Právě téma války na Ukrajině, kterou napadlo postupně "fašizující" Rusko, je tím, co tento ideový tábor rozděluje ale o tom psát nechci, je v podstatě úplně jedno, kdo jaký má názor na zbrojení na válčení a na to, jak ke konfliktu na Ukrajině přistupovat, jestli zastupuje antimilitaristické pozice, kdy by hlavní tlak měl být na to, konflikt prostě ukončit, aby už přestali zbytečně umírat lidi, nebo se přiklání k legitimnímu právu na obranu před agresorem, či se nachází někde mezi těmito dvěma stanovisky. Jde spíš o to, jestli ještě dokážeme uznávat právo na odlišný názor a diskutovat mezi sebou i s odlišnými stanovisky. Bohužel na základě některých poznatků se mi zdá, že ne vždy tomu tak je a že se tahle proklamovaná anarcho scéna uzavírá do svých politických ulit a dogmat, která pak vytvářejí atmosféru "stranické linie", která se musí striktně dodržovat, kdo ji poruší dostává stopku. 

Tohle je ten "svobodný" prostor, tohle je ta tolerance, kde se každý může realizovat ale jen v rámci jedné linie!? Lidi mezi sebou v této zrychlené "insta" době přestali komunikovat a diskutovat a to je ten největší problém, "pokud nemáš názor jako já si můj nepřítel, tvůj názor neznamená nic, protože moje pravda je obecná pravda, jediná pravda a o ní se nediskutuje". Ano takto dnes uvažujeme, stačí se podívat na diskuze na netu. Uzavíráme se do vlastních názorových ghet, kde se poklepáváme po ramenou s ostatními, kteří mají stejný nebo podobný názor jako my a jen se upevňujeme ve svém přesvědčení, které může být i mylné, když se bojíme ho konfrontovat s protinázorem, který by nám případně mohl ukázat i jinou perspektivu. Řeknu to na rovinu, toto platí i pro anarcho/punkovou scénu, která někdy jedná přesně na tomto základě. Jaký smysl mají politické songy o tématech na které mají všichni pod podiem stejný názor, jako daná kapela? Je to jen přesvědčování přesvědčených, uzavřený kruh a poselství, které se z tohoto gheta nikdy ven nedostane, potom je existence politicky zpívajících kapel za takových podmínek úplně k hovnu, protože dosah jejich sdělení je minimální. Neudělá pak víc práce "politická" kapela, co se dostane do mainstreamu? Ve skutečnosti scéna je jen odrazem společnosti, punkáči ani hardcoristi nejsou vůči společnosti imuní, jak si možná někdy myslíme, kolikrát se i ve scéně zrcadlí to, co se děje ve společnosti. Vždyť to uzavírání se do svých názorových ghet je problémem celé společnosti. Máme tábory "novovlastenců" a voličů SPD, kteří ale fungují na úplně stejném principu "přesvědčování přesvědčených", je to začarovaný kruh, ze kterého pokud se nedostaneme, tak se "scéna" ani společnost nikdy nikam nehne. Smějeme se voličům SPD, že jsou hloupý a plní předsudků ale už se nesnažíme pochopit, co ty lidi vede k těmto postojům a názorům. Sorry ale nesmrdí to intelektuálním povýšenectvím. Já prostě nevěřím, že všichni z těch desítek tisíc lidí na Václaváku na začátku září 2022, byli přesvědčení "spďáci" a "rusofilové", jak se nás snažil přesvědčit modrý pták Fiala, který jen dokázal, že jako každý odsácký prase, je úplně odtržený od reality obyčejných lidí. Pak jen celá česká levice čumí s otevřenou hubou, že jí sociálně motivovanou mobilizaci mas a témata vykradla SPD, Trikolora, Volný apod. politický bizár! Nebo snad chcete říct, že důvod toho protestu nebyl legitimní? A co vidím tím uzavíráním se do svých ideologických ghet a co ve mě někdy vyvolává pocit, že se můsí hlídat jeslti se drží daná názorová linie? Tak například všechny ty cedule na (některých) koncertech a FB pozvánkách typu: "jestli seš rasista, sexista, homofob, transfob, nejseš na této akci vítán" nebo "pokud budeš svědkem sexistického, rasistického nebo homofobního chování, nahlas to pořadateli" (ano nahlas to pořadateli, protože všichni asi jsme takový sračky, že bysme se tomu nedokázali postavit sami). Opravdu je toto nutné, bude nutná snad i názorová policie na festivalech? Vždyť přece na HC/punkové akce se davy fanoušků Ortelu, náckové a jamajčani holdující homofobnímu dancehallu nehrnou, nebo opravdu je homofobie a rasismus jevem na HC/punk koncertech tak četným, že je potřeba těchto upozornění? Víte co, mě to prostě smrdí hlídáním vlastních řad, jako kdyby snad pořadatelé měli nedůvěru vůči návštěvníkům svých koncertů a chtěli upjatě držet tu názorovou linii, která tam ale je zcela přirozeně i bez tohoto dohledu. 

Vlastně už v tom nevidím ten svobodný prostor, kterým punková komunita má být, když nade mnou visí taková cedule, která tak symbolizuje ten ideologický dohled a určitou podobu autority, která do punku nepatří. Příjdu si spíš jak v bolševické fabrice, jejíž stěny jsou plné rádoby motivačních ideologických hesel (toto je jen příměr, neberte mě za slovo, nechci tvrdit, že se na HC koncertech cítím jako v totalitním komunistickém/fašistickém státě). Příjde mi, že je to spíš jev posledních let, dřív se totiž tak nějak bralo jako samozřejmost, že návštěvníci HC/anarcho/punkových koncertů nejsou rasisti, sexisti, homofobové apod. a nikdo neměl potřebu něco takového lepit na dveře a neřekl bych, že se to do dnešních dnů nějak změnilo. Dřív totiž místo hrozně vážně se tvářící názorové cedule, byla u dveří většiny punkových klubů a hospod na nácky, rasisty a podobnou verbež násada od krumpáče nebo baseballová pálka. Díky bohu doba se změnila ale možná tím, jak vymizeli náckové z ulic a společný nepřítel přestal být viditelný a reálnou fyzickou hrozbou, začali se řešit sračky ve vlastních řadách, nemyslíte? Mimochodem v tomto kontextu mě napadá, co tedy dnes znamená antifašismus, když náckové defacto přestali pro lidi ze subkultur představovat ohrožení a na ulicích je relativně bezpečno? Nejsou dnes všechny ty pokřiky typu "Alerta Alerta" a "Antifa Hooligans" už jen prazdná hesla, bez reálného významu, navíc v kontextu neschopnosti levice reagovat na strany typu SPD? Možná teď po tom, co jste si přečetli, někdo namítnete: "Co to mele o dodržování názorový linie, jaký názorový hlídání, když se s hodnotama HC scény neztotožňuje, tak ať na ty akce nechodí ne?" A co když se shoduji s naprostou většinou ale jen v pár věcech (které jsou aktuálně společenským tématem) mám odlišný názor? Ani přesto bych podle některých názorových dogmatiků, neměl být na koncert vpuštěn? Je tedy potřeba všem nakukovat do hlavy, co si myslí a na základě toho je na koncerty vpouštět či ne? Je potřeba jako kritérium, aby člověk byl něčeho součástí, aby měli všichni naprosto stejné názory, které se od sebe budou lišit jen minimálně, nebo dokáže subkultura uvnitř sebe, pracovat i s tolerancí vůči názorům, které byť nejdou úplně proti jejím hodnotám, jsou v něčem odlišné, jiné, nebo dokonce v opozici. Dokáže subkultura vůbec respektovat právo na jiný názor, dokáže se řídit helsem demokrata: "I když s vaším názorem nesouhlasím, máte na něj právo"? Zkusil jsem takhle jednou abych si vyzkoušel jestli můj názor bude akceptován, na FB nadhodit téma přístupu k LGBT agendě? Tady přiznávám, že nemám názor uplně ucelený a pevně daný a nevylučuji, že se může s větším poznáním třeba změnit. Nenapsal sem nic v homofobním smyslu, nic proti LGBT lidem jako takovým (opravdu mi nevadí), jen jsem polemizoval, jestli se v otázce přístupu k LGBT politice nedosáhlo v západním světě už většiny cílů a jejich postavení se za posledních 50 let razantně nezlepšilo a jestli to tlačení LGBT už nezačíná být spíš kontraproduktivní, jako všechna ta přehnaná hyperkoreknost, kdy se i vedle Jana Žižky ve filmu odehrávajícím se v Čechách 15. století, musel objevit černoch? (hádám, že jsem se teď dopustil "hrdelního zločinu" a ideologičtí dogmatici ve mě teď jistě vidí nácka - gratuluji vám :D ). Jak jsem dopadl? Byl jsem přítomnými diskutéry hned podezříván ze skryté homofobie, bigotního macho chování, konzervatismu, zaslepenosti, všichni hned "znali" moje názory lépe, než já sám, zkrátka jsem byl cupován na kousky jako kacíř, až ze mě nezbyly ani kosti. Byl jsem prostě přesvědčován, že pokud chci na tento koncert, neměl bych asi vůbec mít takový názor, zkrátka "nedodržel jsem názorovou linii :D". Chápu, že se to asi nedá brát jako vzorek ale položmě si otázku, mohl bych o tomto tématu vůbec mluvit na koncertě, kde mě cedule jasně upozorňuje na to, že žádné homofobní chování nebude tolerováno? Pokud by diskuze v reálu probíhala tak, jako na FB a někdo z přítomných by mě svým subjektivním pohledem vyhodnotil kvůli tomu, jako homofoba, ačkoliv na mé argumentaci nic homofobního nebylo, má pak pořadatel právo mě vyhodit? Pokud ano, tak by byl HC/punk dost na hovno a STAL BY SE tak jen klubem ideologických dogmatiků a všechny ty kecy o svobodě by se staly jen prázdnými hesly, které by se zašlapaly pod pláštěm názorového dohledu. Taková subkultura už ale není subkulturou ale SEKTOU, podobně jako byli v sXe hard lines. Proto doufám, že těch názorových dogmatiků, kteří tak rádi dávají různým kapelám stopku na koncertech, co vidí nácka i v babce vracející se s nákupem z Kauflandu, nebo pro které je naopak SHARP levičáckou úchylkou, zatímco RAC je hrozně cool, těch co chtějí lidem určovat co si mají myslet, nebo těch hrdinů z netu, co píší o lidech, které osobně ani neznají, doufejme, že jich je ve scéně minimum!!! Do hajzlu s ismama, do hajzlu s dogmatismem!!!

individualista siempre!

Knockout booking & records

Knockout booking & records je nová pražská značka, kterou mají na svědomí David a Lukaso. "Původně jsme chtěli jen uspořádat koncert anglické anarchopunk kapely Conflict, která nás v životě oba hudebně a celkově názorově ovlinila. To nám vyšlo! S pomocí kamaráda děláme v březnu hned dva koncerty a to v Praze a Bratislavě. Rovnou jsme si řekli, tak proč to neudělat pod nějakou hlavičkou. Shodli jsme se, že to je dobrý nápad. Lukaso tou dobou aktivně chodil na box a název byl na světě. Prostě řekl "Knockout". Založili jsme tedy stránky na FB a během krátké doby se hrnuly, díky lidem co známe nejen u nás v ČR ale i v zahraničí, lákavé nabídky. Úplně na začátku jsme si oba řekli, že pomocí bookingu a vydavatelství si chceme plnit sny. A ty sny jsou pořádání koncertů kapel které nás baví a sami bychom chtěli slyšet, výroba merche a v neposlední řadě vydávání vinylu. Děláme to v rámci našeho koníčku, zábavy a pro lidi ze subkultury. Oba máme svá zaměstnání a Knockout booking bereme jako radost a ne jako byznys. Jestli se nám na koncertech podaří něco vydělat, tak to vrazíme zpátky v podobě vydávání desek a koncertů". 

FUCK THE RAC, NAZIS, HOMOPHOBIA!

Něco o nás:

David

Je známý bývalý bubeník skupin V.A.P. a The Chancers, který působil několik let jako produkční vlastního vydavatelství Jahquita Records a také v klubu 007 Strahov. V letech 1995-2022 pořádal koncerty mnoha českých i zahraničních kapel, včetně festivalu Skankin' Pragga, turné The Tone, koncertů Schwartzeneggar, Conflict, The Selecter, Spicy Roots. Vydavatelství Jahquita Records produkovalo například The Gang Nails, Green Smatroll nebo Fast Food Orchestra.

Lukaso

V 15 letech ho pohltil punk a po nějaké době Klub 007, kde poznal nejen různé další subkulturní odnože, ale i spoustu přátel a kapel. Muzika a věci kolem ho neustále baví i po 23 letech ve scéně. Hlavně oi! hardcore a ska. Je to část jeho života. A je jedno, jestli je to sbírání vinylových desek, nebo pořádání koncertů.

Knockout booking & records

2022

2.10 - Praha SHARP AS A RAZOR NIGHT! THE BOIS (sg), ACULEOS 
8.10 - Praha ENDFORM (can), KRONSTADT, POSTEA 

2023

20.1 - Praha FATAL BLOW (uk), ACULEOS, ROZRUCH! Křest split desky Aculeos/Rozruch!
3.3 - Praha CONFLICT (uk), ANGRY BRIGADE 
4.3 - Bratislava CONFLICT (uk), ADACTA, PIVNICA 
15.4 - Praha RED BRICKS (de) + support 
18.5 - Praha CRASHED OUT (uk) street punk + support 
v přípravě (květen): OUT OF ORDER (can)

Records release plans:

LP - The Volume
LP - split Aculeos/Rozruch
LP - The Chancers - Rudeboy Polka
EP - V.A.P. - Křič

Rozhovor - Prince Buster

Po delší době tu máme převzatý rozhovor. Tentokrát s legendárním Princem Busterem (vlastním jménem Cecil Campbell), který byl jedním z průkopníků jamajské muziky a zároveň autorem známeho hitu "Madness", který později předělala stejnojmenná britská 2tone legenda, která do svého repertoáru zařadila Busterův další hit "One Step Beyond". I on jako mnozí jeho krajané, během 60. let emigroval do Anglie, kde se jeho muzika stala velmi populární mezi Mods. V 50. letech v dobách, kdy na Jamajce začínali první produkce venkovních sound sytémů, působil Buster jako vyhazovač a zároveň jako vyhazovač u sound systému Downbeat, budoucího krále jamajského nahrávacího průmyslu Coxsona Dodda. Po přestěhování do Anglie se dále věnoval nahrávání a producentské činnosti, kterou začal už na Jamajce, přidal se tak ke krajanům jako byli např. Laurel Aitken, Desmond Dekker nebo Mr. Symarip. Později v době 2tone éry byli spolu s Laurelem Aitkenem hlavními "patrony" a podporovateli tohoto fenoménu. The Specials v té době slavily velký úspěch s předělávkou Busterova ska hitu "Al Capone". Bohužel Prince Buster nás opustil v září roku 2016 ve věku 78 let, proto berte tento rozhovor, který byl pořízen původně v březnu 2003, během jeho vystoupení v Japonsku, jako vzpomínku na jednu z největších legend ska.

zdroj: rock-a-shacka.com

Jak jsi si užil svůj bobyt v Japonsku?

Velmi jsem si to tu užil, opravdu.

Jak jsi přišel na nápad na propojení perkusí a ska v 60. letech, byl jsi vlastně prní producent, který spojil nyabinghi a ska?

Ještě jako dítě na Jamajce, když jsme začínali zpívat, neměli jsme peníze na nákup nástrojů a tak jsme musleli improvizovat. Používali jsme různé cínové pánve a klacky a snažily jsme se z toho vyloudit nějaké zvuky a mnoho z nás také používalo svoje ústa. Ve škole při hudební výchově jsme toto využili a byla to paráda. To bylo ještě když, jsme si nemohli koupit bicí a basu, takže jsme museli používat plechovky a pánve, bušili jsme do těch pánví a plechovek a do toho ještě používaly svá ústa (pozn. jde o typický zvuk "tkčk tkčk tkčk" používaný v mnoha ska písních z 60. let). Postupem času, když už jsme vyrostli, tak jsme si koupili své hudební nástroje ale tenkrát jsme byli ještě děti.

Které songy nejvíce hrál tvůj sound systém?

No tak byly to hitovky jako např. "Two Barrel a Second", "Toothache", "Dumping whith the Duke", "Humpty Dumpty", "Shake a Leg", "They Got to Come My Away", "Time Longer than Rope". Bylo jich tenkrát opravdu hodně ale tyto se hrály nejvíce. A "Oh Calrolina", tenkrát ještě nebyla ani nahraná.

Proč jsi tenkrát rozpustil svůj sound system?

Tenkrát jsem už nebyl "pánem" svého soundu ale hlavně to bylo asi z rozhodnutí Emila Sharleta. Emil Sharlet byl vlastníkem londýnského Blue Beat Records. Přijel tenkrát na Jamajku a viděl mě, tehdy jsem se zabýval hlavně producentskou činností ale on se zajímal o mé pěvecké a textařské aktivity. Jednou přišel na clash ("souboje" sound systémů) mého sound systému a řekl mi, že bych se měl víc zabývat prací ve studiu, než hraní po večerech. Nabídl mi, že by mohl distribuovat moje nahrávky v Londýně. Musel jsem o tom dost přemýšlet, protože jsem byl na Jamajce "králem soundů". Nicméně jsem to udělal, protože mám ve zvyku dávat na rady starších, protože mají víc zkušeností a tak jsem to neochotně udělal ale dnes můžu říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohl udělat. Možná, že kdybych u toho zůstal tak by mě někdo možná i zastřelil, nebo bych někoho zastřelil já, protože tenkrát to v ghetech dost vřelo a já bych tu třeba nebyl a vy byste neznali moje songy. Jeho činnost byla pro mě později velmi důležitá, protože díky němu se moje hudba tak rozšířila. A velmi si ho za to vážím. Sice už mezi námi není ale já bych mu za to vše chtěl poděkovat.

Co tě inspirovalo k napsání písní, jako byli "Seven Wonder of World" a "Prince of Peace", na které měli zřejmě vliv východní filosofie?

Tenkrát se děli na Jamajce různé "věci". Hodně jsem začal přemýšlet, fyzicky jsem byl na Jamajce ale duševně jsem byl stále více někde na východě. Vložil jsem do těch písní to, co se mi honilo v té době hlavou, byla to moje duševní cesta. Pak jsem napsal ještě jednu "One step beyond", protože když se člověk dostane do tohoto stavu mysli, tak pak vše vyjde najevo. Moje myšlení tenkrát opravdu směřovalo na východ ale možná i Bible mě v tom hodně ovlivnila, protože než jsem se stal muslimem, byl jsem vychováván v křesťanských poměrech.

Jak šlo tenkrát v 60. letech nahrávání? Nahrávali jste vše na první pokus, probíhalo to rychle?

Někdy to bylo opravdu hned a někdy se to táhlo. Moje kapela hrála v klubu Baby Grand, hráli jsem obvykle do tří hodin do rána a zkoušeli jsme, když všichni odešli z klubu. Takže, když jsme potom přišli do studia tak už byli všichni připravení a šlo nám to rychle a stihli jsme udělat i víc písniček. Někdy nahrávání trvalo dlouho a muzikanti už z toho byli frustrovaní, protože jsem stále trval na svém a hrálo se do té doby, dokud to neodpovídalo mým představám.

Co si myslíš o současných jamajských umělcích, co už netvoří hudbu instrumentálně?

Většinou se všichni drží vokálů ale myslím si, že by měli i víc používat dechy, oni už nezažily ty časy, kdy byly v hudbě hlavním elementem. Musíme hrát s dechy i dnes aby jsme je přesvědčili o jejich důležitosti. Můžeš třeba udělat dub bez dechů ale já si myslím, že to není to pravé, nahrávka má být kompletní, takto je to prostě neúplné.

Co dělali s publikem v dancehallech písně jako "Seven Wonder of World"?

Lidi křičely a prosili abychom to zahráli ještě jednou. Když jsem pak nahrával ve studiu, nedělal jsem to pro komerční účely ale proto abych se udržel "na vrcholu" sound systémů a abych měl v zásobě hromadu hitů a s těmito deskami jsem pak soutěžil s jinými sound systémy. Měl jsem spoustu nápadů a hodně mých přátel to kopírovalo ale na rozdíl od mě jejich verze spíše odpuzovaly (smích). Snažil jsem se v hudbě vždy hledat jiné a najít k ní jiný přístup, tak jako jsem to udělal s "Oh Carolina". Pozval jsme do studia rastafariánské bubeníky a zakomponoval jsem to do nahrávky i když si to trendy nežádaly. Okamžitě jsem se stal králem ska a lidi šíleli, zkrátka jsem kreativní, nemám rád monotonost.

Který zpěvák tě ovlivnil nejvíce?

Billy Ekstine, mám všechny jeho nahrávky. Další kdo mě hodně inspiroval byl Jesse Belvin, poslouchal jsem ho s ostatními přátely ale Billy Ekstine mě ovlivnil asi nejvíc. 

Ekstine byl jamajský zpěvák?

Ne ne, byl to američan.

Jáký máš názor na doprovodnou kapelu se kterou si dnes hrál, protože oni jsou přibližně ve stejném věku jako tvoje děti.

Byli příjemným překvapením, užil jsem si to s nimi. Najít staré členy mé kapely je někdy dost obtížné, jsou už staří a hrát na turné se jim opravdu moc nechce ale když jsem slyšel hrát tuto kapelu, tak jsem si říkal, že to bude ta pravá k zahrání mých starých písní a říkal jsem klukům z kapely, že když budou pokračovat tímto stylem, tak ska jednou dobije svět (smích). Hráli jsme staré písně a lidem se to líbilo, tím jsem dokázal, že moje hudba nezemře a já v podstatě také ne (smích). Japonci to ocenili a znovu mi dokázaly, že energie ska muziky je stále nakažlivá a já si toho vážím. Bylo příjemné vidět na podiu všechny členy kapely v pork-pie hats kloboukách, opravdu hráli velmi dobře.

Napadlo tě před 40 lety, že na ska budou šílet i lidi v Japonsku a bude se hrát po celém světě a co si myslíš o dnešních kapelách?

No, když se na to podívám zpětně, tak si někteří lidi myslí, že jsem prorok (smích), protože něco podobného jsem v jedné mé písni, nadneseně předpovídal už dříve. Teď se cítím jako kdybych to věděl, že tito mladí energičtí lidé budou dále reprezentovat ska. A dnešní ska kapely? Myslím, že jsou docela dobré!

Jaký máš dojem z Japonska a z japonců?

Miluji zdejší města ale myslím, že činy řeknou víc, než slova a jako své uznání Japonsku, se chystám nahrát song "Japanese Woman".

Jaké byly tvoje producentské metody, musela být při nahrávání tvrdá disciplína?

 Když jsem měl nějaký nápad, pořádně jsem si to promyslel, prodiskutoval s muzikanty a pak jsme šli do studia a nahrály to, nic víc, níc míň.

A jako zpěvák?

Byl jsem textař, producent a zpěvák dohromady, takže sem měl seděl na dvou židlích zároveň.

Támhle stojí Duke Vin, on s tebou vlastně prožíval celou tvojí uměleckou kariéru od začátku, můžeš nám o něm říct něco víc?

Je to můj starší kamarád, vyrostli jsme spolu na Charles Street. Tom the Great Sebastian byl první jamajský sound systém a Vinny byl u něj jako selector (pozn. rozuměj DJ). Byl vysoký, vyfintěný jak model, boty měl vždy naleštěné jak zrcadlo a proto se mu začalo říkat Vinny "lustre shoes". Vždy stál na Jubliee Gardens a vybíral peníze u vstupu, pak šel k pultu s gramofonem a k reprákům, tak tam stál, jako stojí teď (smích). Ale hlavně, každý kdo prošel kolem něj, když chodili lidi do dancehallu, tak se podíval na jeho naleštěné boty. Později mu umřel syn a odstěhoval se do Anglie, kde začal podnikat a docela se mu dařilo. Stále jsme dobří přátelé, vidím ho často, je pomalu jak moje žena (smích).

Řekni nám něco o tvé filozofii ve smyslu hesla "ONE STEP BEYOND".

Vzhledem k tomu že, jsem starší tak vám mohu říct, že mě ta filozofie nikdy nezklamala. Zkrátka nemůže vás to zastavit, myslím, že by jste se toho měli držet, protože každý z nás v životě dře a svým způsobem "bojuje". Podle mě cílem člověka na zemi je dřít a "bojovat" a tak bychom si na to měli zvyknout, nedělat nic bezúčelného a když se dostanete do tohoto bodu, kdy už nemůžete, tak se tlačte naopak dopředu, co to jen jde. 

Co tě stále žene dopředu i po těch, více jak padesáti letech, bez ohledu na všechno, co se za tu dobu stalo?

Hlavní je nenechat si věci příliš vstoupit do hlavy. Jseš člověk, máš ducha a energii jít dál a to je to, co tě tlačí dopředu.

Tak a na konec. Můžeš vzkázat nějaké poselství všem skapeople na celém světě, něco co by se nemělo nikdy zapomenout?

Ok! Pro všechny fanoušky a všechny hudebníky, kteří mají zájem hrát ska: "Jste na správné cestě, buďte trpělivý. Úspěch příjde brzy, protože ska se chystá ovládnout svět".

Mods goes reggae!

Hudba, kterou dala Jamajka světu se během 60. let stala oblíbená nejen mezi karibskými přistěhovalci žijícími ve Velké Británii, kterým tak připomínala jejich starou vlast ale začala si jí osvojovat i tehdejší britská mládež, díky které se tak zájem o ní přenesl do dalších dekád. První, kdo se začal seznamovat se ska byli Mods, kteří svojí vášeň pro offbeat ve své evoluci později přenesli i na skinheads. Dá se s trochou nadsázky říct, že 2tone na konci 70. let, byl britskou odpovědí na to, co přinesli jamajští přistěhovalci o dvacet let dříve. V roce 1962 získává Jamajka nezávislost na Velké Británii, ska se usazuje na hudební scéně jako čerstvá novinka, po které je hladový celý ostrov. Ve stejné době se dostávají na opačnou stranu Atlantiku první dozvuky z Karibiku, Millie Small slaví úspěch se svým hitem "My Boy Lollipop" (1964), který se stává prvním mezinárodním ska hitem, Prince Buster poprvé vystupuje v Anglii a mezi tím vším se na vrchol dostává subkultura Mods. Britská mládež oslavuje svojí finanční svobodu a užívá si výhod tučných poválečných let, lačná po nejnovějším rythm'n'blues, soulu a jazzu do svého zorného pole dostává i jamajské ska. Centrem toho všeho je londýnská Carnaby street, epicentrum Mod subkultury. Právě díky zájmu o ska se začínají Mods prolínat s v Londýně usazenou jamajskou komunitou a adoptují některé z prvků jejich oblékání. Právě v té době začínají i Mods nosit porkpie hats (které sami nazývají blue beat hats), nohavice od kalhot obleku zakončené těsně nad kotníkem, aby byly vidět ponožky, přesně tak jak to bylo typické pro rude boys. Prince Buster se svými hity "Madness" a "Al Capone" se stává největší jam. superstar a ikonou pro mnoho britských Mods. Nebyl to ale jen Prince Buster, díky labelu Blue Beat Records a poptávce (nejen) jamajské komunity se na britský hudební trh dostávají i nahrávky Derricka Morgana, Skatalites a Laurel Aitken, jako jeden z prvních ambasadorů působí v Londýně už od roku 1960. Následující rocksteady éra se do Anglie dostává s mírným zpožděním a tak ještě i v roce 1968 můžete v některých londýnských tančírnách slyšet ska, zatímco na Jamajce mu už dávno odzvonilo. V této době Mods začínají pomalu nahrazovat méně uhlazenější hard

Mods a na scénu se derou první skinheadi, což je ovšem úplně jiná kapitola, kterou většina z vás jistě zná. My se budeme stále držet příběhu Mods a jejich vztahu k jamajské muzice. Přeskočímě skoro celá 70. léta a ocitneme se v roce 1979 v době vrcholící 2tone horečky, která měla na návrat Mods také určitý vliv. Ocitáme se v době filmu Quadrophenia a revivalu Mods, který následoval. Ska je po více jak 15 letech opět v kurzu, The Specials, Madness, The Beat, Bad Manners, The Selecter a Bodysnatchers oživují a ve svém originálním pojetí opět přinášejí staré klasiky z 60. let a mnoho fanoušků věří, že jde o jejich vlastní songy. Bohužel 2tone horečka, která se v menší míře přelila z britských ostrovů do zbytku Evropy se po dvou letech vyčerpala, stejně tak s ní se vyčerpal i revival Mods. V reakci na to se rozhodne pár nejortodoxnějších londýnských Mods vrátit vše do roku 1964, do doby, kdy byli Mods na úplném vrcholu a přiblížit se tak opět originálu z šedesátých let. A právě na začátku 80. let se v některých londýnských klubech a putikách začínají opět roztáčet desky z let 1960 - 1970, Mods si tak začínají osvojovat rocksteady a early reggae! Prominentními DJs, kteří se začali ve svých setech vracet zpět k offbeatu 60. let byli Paul Hallam a Richard "Shirly" Early. Tito dva pánové jsou zodpovědní za přiblížení širšího spektra jam. muziky Mod publiku, které do té doby akceptovalo pouze ska. Návrat starého soundu začal přitahovat publikum i z jiných měst, na allnightery se do Londýná sjíždějí Mods z Birminghamu, Readingu, Essexu, Kentu ale i Brightonu. Potom co Paul Hallam společně s Alanem Handscombem začali v pubu Westmoreland Arms pouštět nejen 60's ska ale i rocksteady a early reggae, které si Mods čerstvě osvojovali se na těchto akcích začali objevovat i skinheadi. Na jejich pravidelný večírek "Soulful Shack", jste se mohli dostat jen na pozvání a v patřičném ohozu, song "Ali Baba" od Johna Holta tu byl nejvíce žádaným hitem. Další oblíbená místa

londýnských Mods, kde se dařilo offbeatu 60. let byl klub Gossips a večírek "Gaz's Rockin' Blues", kde kromě občasného vystoupení Potato 5 a Laurela Aitkena, jste si mohli vychutnat sety Gaze Mayalla. Ovšem i přesto, jam. offbeat pouze doplňoval klasický Mod sound. Jediný striktní reggae Mod allnighter v 80. letech byl večírek "Reggae Express" v pubu Sols Arms organizovaný každý měsíc skupinou Camden Stylists. V roce 1988 se v Camden Castle začala pořádat pravidelná nedělní odpolední pouštěčka v rytmu ska, rocksteady a reggae, na které se k úžasu všech objevil i samotný Prince Buster. Zavedený trend pokračoval i v 90. letech, v roce 1993 DJs Chris Dale a Dave Edwards začali s dalším Mod ska & reggae večírkem v pubu Lucas Arms na Kings Cross. Jejich "Ska Bar" dokázal v té době přilákat, každých čtrnáct dní kolem 60 - 80 tanečníků. Věhlas si tato akce získala i za hranicemi Velké Británie, protože se zde potkávali Mods a skins z Francie, Itálie a dokonce i z USA, aby si poslechli hity jako "In Jam" od Derrick & Patsy nebo "Rum Bum a Loo" od The Message. To byli nejdůležitější a mezní allnightery, které přinesly mezi Mods nejen 60's ska ale i rocksteady a early reggae. V průběhu 90. let se už 60's ska, rocksteady a early reggae mezi britskými Mods dávno zabydlelo. Základy byli položeny a ukovány v 80. letech a tak nám už dnes offbeat příjde naprosto integrální součástí Mod subkultury, která ho adoptovala a vzala za svůj, úplně stejně jako např. rythm'n'blues, soul nebo jazz.

zdroj: Trojan Mod Reggae box set