Ska against war!

Evropská scéna začíná reagovat na ruskou agresi vůči Ukrajině, pořádá se mraky benefičních koncertů, sbírky na pomoc válečným uprchlíkům apod. Jak asi všichni cítíme, nejde se v této době nevyjádřit ke svinstvu, které rozpoutal Vladimir "Adolf" Putin, paranoidní fašistická svině s napoleonským komplexem, která nemá na sklonku svých dní, svému obelhanému národu co nabídnout a tak se rozhodl k tomu nejpodlejšímu činu. Je jedno, kdo je za eskalaci konfliktu zodpovědný, válka a lidské utrpení musí být okamžitě zastaveno. Přesně takový názor sdílí všechny kapely napříč scénou. Jako jedni z prvních se vyjádřili němečtí Skaos se songem "Putin Stop This Killing Now" a The Busters ve staronovém tracku "Mickey Mouse in Moscow (FCK PTN)". Poselství je jasné, konec válce, konec utrpení, mír všem na tomto světě....   a Putinovi blízkou srdeční zástavu!

Společně proti válce!

V současné době se nedá nevyjádřit k tomu co se děje na Ukrajině, i když bych se rád zabýval spíš muzikou a tím o čem je tento webzine především, ve světle toho co se děje, nejsem v současnosti schopný se věnovat naplno klasickému obsahu, na který jste zvyklí, jelikož současná situace je nepředvídatelná a vážná, takže nějakou chvíli se tu nic nového asi neobjeví. Jak jistě všichni pozorujete, dostali jsme se do nejkritičtějšího bodu současné evropské historie. Od druhé světové války se nevedl tak rozsáhlý konflikt na uzemí Evropy. Skoro 80 let jsem žili v domění, že mír v Evropě je už relativně pevně zajištěn. Jak ukazuje současná situace, není tomu tak. Na východ od nás dusí svůj vlastní národ novodobý Hitler, dějiny se znova opakují a člověk se opět chová jako prase. Ukrajinci se hrdině brání a celý svět stojí za Ukrajinou a jejími obránci a kdokoliv, kdo zpochybňuje jejich právo na odpor si zasluhuje být zatracen. Já bych chtěl ale především říct, že stojím za všemi obyčejnými lidmi, co trpí ve válce, ne za politiky, kteří vždy, díky svým geopolitickým ambicím a nacionálním vášním strhnou nevinné lidi do války, které se dalo určitě předejít. Opět se potvrzuje to, že touha po moci, autoritařství a mocenské ambice, jsou vředem lidského pokolení, které dokud se nepodaří odstranit, dějiny se budou stále opakovat. Válka je svinstvo, válka je hnus a je potřeba vyjádřit solidaritu a odsouzení k tomuto nechutnému činu a pomáhat válečným uprchlíkům a doufat v brzký mír. Domnívám se, že tento krok nakonec novodobému Hitlerovi zlomí vaz. Putin bude mít díky válce na Ukrajině v dlouhodobém horizontu víc problémů doma, kde se společnost začne probouzet ze strachu a letargie, unavená sankcemi, chudobou a totalitou. Ostatně tisíce odvážných rusů už první den vyjádřilo odpor k válce, nic není ztraceno!!! Fašismus byl už jednou poražen a bude poražen znovu!!! Jako každá totalita, nakonec zničí sám sebe. Stovky ruských vojáků, mnohdy ještě zákláďáků byli podvedeni, protože do poslední chvíle jim tvrdili, že jsou na cvičení, nicméně, z tohoto cvičení byli poslány rovnou do války. Jejich rodiny ani netuší, že jejich synové bojují a umírají ve válce, to ještě více podkope Putinovi nohy. Díky těmto faktorům si současný fašistický režim v Rusku začal pod sebou řezat větev. Vladimir "Adolf" Putin chtěl být pro rusy hrdinou ale dějiny ho budou soudit jako tyrana, po boku sviní jako byl Stalin nebo Hitler. Vrátím se ale ještě k fanzinu. Druhé číslo tištěné verze bylo také číslem benfičním, původně měla jít vybraná částka na pomoc vězněnému Igoru Bancerovi zpěvákovi běloruských Mister X, naštěstí Igor byl po půlroce věznění propuštěn. Vyvstala tedy otázka na jakou pomoc použít vybranou částku? Tento týden už nebylo nad čím přemýšlet! Podařilo se vybrat 4000 kč, které jsem tento týden odeslal na humanitarní pomoc "SOS Ukrajina" a "SOS Sýrie a Irák" (protože lidé ve válce netrpí jen v Evropě). Vím, je to jen symbolická částka ale je to lepší, než jen nečině přehlížet. Fašismus neprojde!!!

NON PASARAN!!! 

The Wailers... léta šedesátá a early reggae

Bob Marley je bezesporu světovou ikonou reggae, jeho písně jsou notoricky známé i těm, pro které je reggae jen jedním z mnoha žánrů. K běžnému řadovému posluchači se ale většinou nedostane jeho produkce z éry ska, rocksteady a přelomu 60. a 70. let, kdy bylo reggae žhavou novinkou a The Wailers, ještě jako volkální trio, spolupracovali s producenty jako byl Coxone Dodd, Lee "Scrach" Perry nebo Leslie Kong. A právě tímto článkem bych chtěl přiblížit The Wailers a jejich produkci z dob, kdy jejich sláva nesahala za hranice Jamajky. The Wailers si svojí popularitu začali postupně budovat už od éry ska, kdy ve svých písních zmiňovali nechvalně známé rude boys a svými texty tuto subkulturu pouličních chuligánů spíše burcovali. Za to si ovšem vysloužili velkou kritiku z řad jejich soudobých muzikantů, hlavně od tehdejšího krále rocksteady Altona Ellise, který se ve svých písních velmi angažoval proti pouličnímu řádění rude boys, které tehdy zažívalo každé větší jamajské město. Vraťme se ale k tématu, koncem 50. let otevřelo jamajské rádio JBC své nahrávací studio, což vyvolalo velkou odezvu ze strany provozovatelů pouličních sound systémů a producentů a okamžitě v tomto studiu začali nahrávat. Do toho všeho ještě JBC vyhlásilo pěveckou talentovou soutěž, což byla v očích mnoha chudých z předměstí jediná vidina jak se dostat z bídy a nějak se prosadit. Stejně to viděl i Marley s jeho přáteli, kteří do té doby zpívali jen venku a hráli na své improvizované nástroje. O tom jak se The Wailers postupně dostali k nahrávacímu průmyslu se tady rozepisovat nebudu, protože to si můžete přečíst kdekoliv jinde, takže jen ve zkratce. První člověk který začal Marleyho přemlouvat k nahrání písničky, byl jeho kamarád ze sousedství Desmond Dekker, zní to neuvěřitelně ale tenkrát i obyčejný kluk z ulice mohl jen tak přijít do studia a když se producentovi líbila jeho píseň, tak se hned šlo nahrávat, díky tomu dnes máme neuvěřitelné množství nahrávek z 60. let. Tímto způsobem Marley nahrál v roce 1962 v éře ska, svůj první singl "Judge Not" u producenta Leslieho Konga, u něj pak nahrál ještě jednu písen "Do You Still Love Me". V té době ještě ale netušil, že za necelých deset let se jejich cesty opět setkají. Časem dali dohromady spolu se svými přáteli Bunny Wailerem a Peterem Toshem vokální trio, ke kterému ještě přibrali přátelé Juniora Braithwaite, Beverley Kelso a Cherry Smith. Spolupráce s mentorem tehdejších talentů Joe Higgsem je protlačila až do Studia One provozovaného Coxonem Doddem. Po několika změnách názvu (The Teanegers... Wailing Rude Boys... Wailing Wailers) se nakonec kapela pojmenovala The Wailers. Prvním úspěšným hitem se stal ska vál "Simmer Down" natočený ve spolupráci s Doddovou studiovou kapelou, kterou tvořili v podstatě Skatalites. Hit z prosince 1963 byl prvním songem který bral na vědomí existenci rude boys. The Wailers s tímto songem měli velký úspěch i přesto, že tato píseň nenápadně varovala kam až můžou zajít pouliční výtržnosti a krádeže. Všichni členové The Wailers pocházeli ze západního Kingstonu z předměstské čtvrti Trench Town, kde kriminalita rostla do astronomických výšin. Marleyho matka mu tou dobou neustále vyčítala proč se tahá s chuligány jakými byli rudies, na to jí Marley stroze odpověděl, že ne on, ale to oni následují The Wailers. V zimě roku 1964 měli The Wailers první vystoupení v Majestic Theater v Kingstonu, kde těsně prohráli souboj s uhlazenějšími The Uniques. Po této prohře se Marley přímo na podiu pustil do strkanice s The Uniques se zaťatými pěstmi, což zapříčinilo do budoucna kapele velmi špatnou pověst. 

Marley jako frontman kapely psal na rozdíl od ostatních ska seskupení té doby texty o realitě života v chudé předměstské čtvrti, čímž si The Wailers vysloužili velkou oblibu u obyvatel kingstonských ghet. Podobné problémy měli i jiní interpreti, například Derrick Morgan složil svůj hit "Thouger Than Though" pod výhružkou jednoho z rude boys ze západního Kingstonu. The Wailers měli v éře ska ale i další songy podobně zaměřené jako "Simmer Down", byli to např. "Hooligan", "Jail House", "Maga Dog", který zpíval Peter Tosh nebo "Rude Boy" z roku 1965. Coxone Dodd se snažil celou kapelu držet radši od těchto témat dál, protože každý takový song vyvolával u publika všelijaké reakce ať už pozitivní či negativní. Vystoupení The Wailers ve Ward Theater o vánocích roku 1964 bylo velkým magnetem, jak pro kingstonskou mládež tak i pro rude boys, kteří se dokonce servaly s policií aby se dovnitř mohli dostat bez placení. Tento incident se zasloužil o to, že kapela měla prakticky ve všech větších sálech zakázáno vystupovat. Ska v té době zažívalo svůj velký úspěch i ve světě, v Anglii slavila úspěch patnáctiletá Millie Small se svým hitem "My Boy Lollipop", který se stal prvním mezinárodním ska hitem. Ve spojených státech měli veřejné vystoupení Byron Lee and the Dragonaries, všechny tyto kapely byli ale mnohem uhlazenější než The Wailers, dokonce i hlavní tahouni Skatalites, kteří měli velmi blízko k rastafariánství, nebyli vhodným kandidátem na prezentaci jamajského offbeatu, a to právě kvůli jejich sympatiím k rastafariánství. Jamajský deník Daily Gleaner napsal o The Wailers krátký velmi krtický sloupek, kde se psalo, že The Wailers svou tvorbou jen podrývají veřejné snahy o vyzdvižení jamajského ska a přitahují k sobě jen problémy. Kritiku si Marley vysloužil i od budoucího krále rocksteady Altona Ellise, který přesně z těchto důvodů neměl The Wailers rád a ve svých písních byl k rude boys velmi kritický. V roce 1966 odjel Marley za matkou do Delawaru v USA na delší pracovní pobyt, což pro kapelu znamenalo menší útlum. V té době se začalo ska měnit a nenápadně zpomalovat v rocksteady a proto májí The Wailers z této éry tak málo nahrávek. Kapela po Marleyho odjezdu poněkud "vyměkla", už to nebyly ty nechvalně známí The Wailers, kteří mají zákaz hraní skoro v každém větším sále na ostrově a žádný promotér s nimi nechce mít nic společného. V roce 1966 The Wailers opouští trojce Junior Braithwaite, Beverley Kelso a Cherry Smith a zůstává jen původní trio Bob, Bunny a Peter. Marley vstupuje do éry rocksteady, krátce před svým odjezdem do USA písněmi "Freedom Time", "Bus Them Shot" a "Good Good Rudie", potom se zpěvu v kapele ujímá bratranec Rity Marley - Dream a částečně také Peter Tosh. Producent Coxone Dodd novu sestavu akceptoval a dál je vydával pod jménem The Wailers a ani navštěvnící produkcí sound systémů si nevšimli, že se z repráků neozývá hlas Boba Marleyho. Ten samozřejmě o aktivitách kapely, díky telefonátům s manželkou Ritou věděl a až na pár vítek novou verzi The Wailers akceptoval, přitom stále připravoval "do šuplíku" svůj vlastní materiál. Mezi nejúspěšnější rocksteady písně z období Marleyho nepřítomnosti patří určitě "Let Him Go", "Jerk In Time", "What am I To Do", "Sinner Man", "Rolling Stone", "Can't You See", nebo "Funeral". Po návratu na Jamajku se Marley pustil s The Wailers opět do nahrávání, ostatně materiálu z pobytu v USA měl víc, než dost. Výsledkem byly songy jako "Mellow Mood", "Thank You Lord", "Nice Time", "Hurting Inside", "Hypocrites", nebo "Pound Get A Blow", kterými překvapil i samotného Coxona Dodda, který už s The Wailers, jako hlavními tahouny své stáje nepočítal. To byl zároveň i konec spolupráce The Wailers se Studiem One, se kterým se kapela dostávala do stále větších finančních neshod a rozepří. 

Rok 1968 přinesl na taneční parket opět novinku, v tom roce přišli Toots and The Maytals s písní "Do The Reggay", která dala jméno novému žánru, rocksteady se pod náporem menších producentů, jako byli Lee "Scrach" Perry, Bunny Lee, Leslie Kong, Winston Riley, nebo Clancy Eccles, začalo postupně trasformovat v reggae. V té době The Wailers (stále ještě jako vokální trio) navazují spolupráci s producentem čínského původu Leslie Kongem. Ten je dává dohromady s jeho studiovou kapelou Beverley's All-Stars. A tady bych si dovolil tvrdit, že začíná to hudebně nejzajímavější období The Wailiers, protože jejich early reggae nahrávky jsou podle mě jedny z nejkvalitnějších v celém žánru a pokud máte pocit, že kvalitní "boss sound" v té době nahrávala jen jamajská diaspora v Británii, určitě zapátrejte po ranných reggae věcech od The Wailers. Výsledkem spolupráce s Leslie Kongem byly skvělé reggae vály jako "Caution", "Soul Captives", "Soul Shakedown Party", "Soon Come", "Cheer Up", "Stop The Train", "Go Tell It On The Mountain", "Can't You See" nebo "Back Out". Nicméně spolupráce s Kongem kapele nepřinášela kýžený finanční úspěch, prodejnost singlů byla menší, než u Coxona Dodda a tak se rozhodli pokračovat dál s někým jiným. Kong v roce 1971 vydal songy nahrané s The Wailers, jako kompilaci pod názvem "The Wailers - The Best Of The Wailers", kterou doporučuji k poslechu, pokud vás zajímá jaké early reggae hrál Bob Marley a spol na přelomu 60. a 70. let. Tím dalším producentem, se kterým se rozhodli jít dál, nebyl nikdo jiný, než legendární "Mr. Upsetter" a.k.a Lee "Scrach" Perry, se kterým navázali spolupráci v létě 1970. Perry byl do roku 1968 zaměstnán u Coxona Dodda, nicméně svůj producentský talent se mu podařilo rozvinout až po založení vlastního labelu Upsetter a zformování studiové kapely The Upsetters, která se stala mezníkem v počátcích reggae. Právě Perry se zasloužil o přerod The Wailers z vokálního tria v kapelu. Mnoho z Marleyho pozdějších hitů, které se v průběhu 70. let objevovali na jeho deskách, vznikly již mezi lety 1970 - 1971 ve spolupráci s Perrym, tedy v době, kdy The Wailers byli pojmem mimo Jamajku absolutně neznámým. Ať už to byly pozdější hity jako "Soul Rebel", "Small Axe", "African Herbsman", "My Cup" (který byl jedním z prvních singlů pod Perryho patronátem), "Put It On", "Fussing And Fighting", "Keep On Mooving", "Lively Up Yourself", "Kaya", "400 Years", "Rebel's Hop", "Mr. Brown", "Sun Is Shining", nebo "Duppy Conqueror", můžete si být jistí, že byly nahrány několik let předtím (ve svých early reggae verzích), než se z některých staly světové reggae hity. Pokud vás zajímá co produkovali The Wailers ve spolupráci s Lee Perrym, určitě se poohlédněte po albech "Soul Revolution Part II" (1971) a asi nejznámějším "Soul Rebels" (1970), které bylo první deskou The Wailers, která vyšla mimo Jamajku. Tady naše hudební pátrání po prvotních nahrávkách Wailers pomalu končí, dál už totiž začíná éra alb "Catch a Fire" a "Burnin'", které se pojí s osobou Chrise Blackwella a labelu Island Records, kteří pomohli prosadit Marleyho mimo Jamajku a pomohli mu se stát mezinárodní reggae hvězdou. To je ale kapitola, kterou většina fanoušků reggae zná velice dobře a nemá tak cenu se o tom dál rozepisovat. Já jsem vám chtěl přiblížit The Wailers v době, kdy je mimo Jamajku, kromě pár lidí pohybujících se v hudebním byznisu, téměř nikdo neznal.

foto: The Wailers při vystoupení v Kingston Queens Theather (1969)

Hot news!

Dani Radic with The Slackers

Konec listopadu 2021 přinesl kolaboraci newyorských The Slackers s někdejší ikonou Soul Radics z Nashvillu, zpěvačkou Dani Radic, která se tak po čtyřech letech od rozpadu Soul Radics vrátila do studia. Výsledkem této spolupráce je pětisinglové ska & rocksteady EP, na kterém se jako producent podílel saxofonista The Slackers - Dave Hillyard, na trombon hostoval Buford O'Sullivan (člen The Scofflaws, Easy Star All Stars a současných Skatalites) a o část nahrávání, které probíhalo v belgickém Pum Pum Studios se postaral Nico Leonard (Caroloregians & Moon Invaders). Vinyl ve formátu 10" je k dispozici, jak v klasickém černém ale i v modrém a červeném provedení. Novinku "Dani Radic with The Slackers" seženete u německého Grover Records.

Slovenští Tvoi! Postoi! mají venku první album

Často tady "brečím" nad stavem scény, jak stárne, jak nepřichází žádná nová mladá krev, nové kapely. A přece jenom i v dnešní pochmůrné době se najde pár světlých vyjímek. Jednou z nich jsou i Tvoi! Postoi!, mladá streetpunková kapela z Košic, která na začátku prosince 2021 vydala svojí první desku s názvem "Za všetkým si stoi!". Kapela vznikla v roce 2018 v klasické tříčlenné sestavě, kolem bratrů Ďuriho a Paliho, které doplňuje basák Dano. I když jim poslední roky hraní moc neusnadňovaly, za tu dobu si na svém domácím uzemí vybudovali celkem slušné renomé a postavili se na podium vedle kapel, jako jsou např. Šanov 1 nebo The Fialky. Album "Za všetkým si stoi!", vyšlo pouze v digitální podobě u domácího PHR Records. Poslechnout a stáhnout si ho za dobrovolný příspěvek, můžete na jejich bandcamp profilu zde.

stickers

Vážení a milí, opět mě potěšil váš velký zájem o tištěnou verzi Porkpie-ezinu, která je definitivně pryč, aby toho nebylo málo, jako promo tomuto internetovému "plátku", jsou k dispozici nálepky. Jedná se o dva motivy, menší nálepka je klasická propagace zinu, druhá je spíš takovým vyjádřením, že pouliční subkultury tu stále jsou a mají tu svoje místo i ve 20. letech 21. století. Od každého motivu je k dispozici celkem 700 ks, za cenu poštovného, takže se nebojte, dostane se opravdu na všechny. Lepte to, kde to jen jde, v klubech, na ulici, v metru, tramvaji, v práci, v hospodě, na stadionu, prostě všude.... šeď ulice nepatří jen debilním reklamám a upozorněním o zákazu vstupu! O nálepky si pište klasicky na FB profil nebo email.

Rozhovor - Travelers All Stars

Mexiko.... sombréra, tortily, drogové kartely a vstupní brána do USA, pro mnoho emigrantů ze zbytku Latinské Ameriky. To všechno je tato středoamerická země s bohatou historií sahající až k Aztékům a Mayům. Ale nejen to, také je to zěmě, kde je starý jamajský sound 60. let jako doma. Země, kde je silná, živá a pulsující scéna, která stále dokáže oslovovat spoustu lidí napříč generacemi. A právě Travelers All Stars jsou jedním ze zástupců tamní scény, kapela, která si svým osobitým early reggae soundem získala, (nejen) ve své zemi, nejednoho fanouška. O tom, že offbeat se nám zabydlel i ve střední Americe a že centra subkulturních scén se pomalu a nenápadně přesunuli z Evropy a Severní Ameriky se dočtete v následujícím rozhovoru.

Zdarte, na úvod, mohli byste trochu představit vaší kapelu? Jak dlouho už hrajete, odkud jste a něco málo o vaší diskografii?

Zdar, my jsme Travelers All Stars, kapela, která funguje už 12 let. Hrajeme skinhead reggae, rocksteady a ska, jsme z Mexika, konkrétně ze státu Tecamac, kde jsme se dali dohromady. V současnosti má kapela členy z Mexico City a dalších částí státu (Neza a Ixtapaluca). Jméno Travelers All Stars máme proto, protože na každou zkoušku musíme všichni cestovat velké vzdálenosti. Místa tady v Mexiku nejsou vůbec blízko. Máme celkem sedm členů: Isra Padron (basa a vokály), Jorge Cruz (bicí), Lalo Hammond (piano a klávesy), Orlando Martinez (hlavní kytara), Virgilio Ramírez (basa a kytara), Ludo Ortiz (kytara a perkuse) a Alan Changuerotti (saxofon). 

Na kontě máme celkem šest EPček:

-Don't Give Up / George's Haircut (Cigale Records)

-Yellow Laces / Another life (Cigale Records)

-Don't Give Up / Sabata (Del Corazon Records)

-Space Invaders / Sweet Loneliness (Chezz Nobody Records)

-Love in the Stars / All Fat Sound (Nutty Records)

-Love in the Stars / Weekend Lover (Chezz Nobody Records)

Na vašem prvním EP "Don't Give Up / George's Hair" z roku 2019 je zajímavé to, že nevyšlo v Mexiku ale ve Francii. Byla to také první nahrávka u labelu Ciagle Records. Proč jste se rozhodli pro vydání zrovna v Evropě? V Mexiku není žádný label zaměřený na ska & reggae?

Grey Mamba (Steph), týpek, který stojí za Ciagle Records, nám nabídl naše vydání, jako jeho první počin. Jako kapela jsme byli rozhodnutí, už od začátku vydávat na vinylu, což v Mexiku není úplně obvyklé. Upřímně nemáme tu moc reggae kapel. Od roku 2002 tu funguje ještě jedna kapela, která se věnuje early reggae, rocksteady a ska - Jamaica 69, vydali celkově tři EP, dvě u Colibri Records a jedno u TNT Records. Co se stalo s Colibri Records vůbec netuším, ten další label stále funguje ale už se věnují jiným žánrům. V současnosti se s námi rozhodl spolupracovat Moises z Chez Nobody Records a Nutty Santos z Nutty Records, kteří vydali naše poslední věci. Oba dva labely jsou nové a věnují se jamajské muzice.

Na vašem facebooku jsem viděl video, kde jste hráli společně s Jesse Wagnerem a Rogerem Rivasem z Aggrolites, což bylo fakt super. Řekl bych, že existují takové dvě skupiny fanoušků a kapel, jedna, která je zaměřená spíš na původní zvuk 60. let a ta druhá, která si libuje ve funky ovlivněném soundu dirty reggae. Ke které skupině byste se řadili vy?

V Mexiku jsou to pořád jedni a ti samí lidé, kteří mají rádi reggae ale i tradiční ska scénu. Hodně z nás sleduje Aggrolites, už od roku 2004 a poprvé jsme je viděli v roce 2006. Dnes je to jedna a ta samá skupina lidí, co poslouchá jak Aggrolites, tak i 60's reggae. Je tu hodně nových DJ's a reggae fanoušků, protože pořád tu máš mládež, která tuhle muziku poslouchá.

Spousta "offbeat" kapel po celém světě, mělo možnost backovat alespoň jedné z mnoha jamajských legend let šedesátých. Co takhle Travelers All Stars, už jste měli takovou příležitost, si zahrát s někým známým z Jamajky?

Jasně, jako Travelers All Stars jsme hráli s Vernonem Maytone, Johnnym Clarkem, Derrickem Morganem, Ken Boothe a dnešními reggae umělci jako je např. Alpheus, Jesse Wagner, Roger Rivas nebo Jackie Mendez.

Už několikrát jsem slyšel, že největší scéna v Latinské Americe, co se týče ska, rocksteady & early reggae je v Mexiku. Kde je ta, řekněme "druhá největší latinsko-americká scéna"? A které další kapely z těchto zemí byste doporučili?

V Latinské Americe je spoustu kapel, které hrají early reggae a rocksteady. Jen namátkou: z Ekvádoru tu máme "Barrelshots", z Paraquaye "Tempranos", z Argentiny "Los Aggrotones" a "Green Torrejas". "David Usma & The Siderens" a "The Prostithutes" z Kolumbie. A co se týče ska, je tu hromady kapel ale většina z nich hraje third wave ska a mixují ho s mnoha dalšími rytmy, v Mexiku také máme pár nových kapel, které se věnují skajazzu. Ale opravdu dobrá latinsko-americká kapela, hrající tradiční ska, jsou "Blue Beat Makers" ze Salvadoru!

Jamajská muzika 60. let je stále poměrně oblíbená a trvá to, už od poloviny nultých let, což je neuvěřitelné. Co myslíte, že je tím důvodem, že pořád tolik lidí miluje tenhle starý oldschool sound i v 21. století?

Protože dobrá muzika nikdy neumírá! Po celém světě pořád budou lidi, co mají rádi ten starý 60's reggae sound. Jak můžeme vidět u nás v Mexiku, kde každým dnem přibývá lidí, kteří se v tom našli a poslouchají to. Je tu hromada DJ's a sběratelů vinylů, kteří milují jamajský offbeat z 60. let. Hodně lidí zmizí pryč a noví zase příjdou, ale pořád milují jamajskou muziku!

Nevím jak moc se zajímáte, kromě ska & reggae o punk a oi!, ale v Evropě jsou tyto dvě scény tak nějak propojeny. Ale v posledních několika letech je vidět, že mladší generaci (kolem 17-22) to už vůbec nezajímá a scéna pomalu stárne. Je to v Mexiku podobné, jaký je u vás průměrný věk mods, rudies, skinheadů a punkáčů?

V Mexiku je skinhead scéna s tímto také propojená ale není tu moc oi! kapel. Máme jich tu jen pár např. Sparrow 68 a Diedreis. Více-méně všechni skinheadi chodí, jak na reggae, tak i na oi! koncerty. Můžeš tu vidět lidi ve věku od 18 do 45, co poslouchají reggae a oi! Hodně mladých kolem 20 až 30 let jsou každý den zapojení nějakým způsobem do skinhead scény, nicméně hodně z nich se ale za skinheady nepovažují, často jde o DJ's z různých sound systémů.

Mezi skinheady je spoustu tendencí a v každé zemi je to namícháno trochu jinak. Někde je víc SHARPs a redskins, někde je více nepolitických skinheadů..... Jak to vypadá v Mexiku, je většina tamních skins nepolitická, trads nebo oi!-skins? Máte tam RASH nebo snad i nácky?

Jasně najdeš tu všechny tyhle tendence. Ale vždycky tu funguje vzájemný respekt, jediný, kdo sem nezapadá a kdo není vítán jsou boneheads. Nicméně, nikdo nechodí na party s vlajkou nebo labelem ukazující na jeho vlastní politické pozice.

Ok poslední otázka bude možná trochu kontroverznější ale i tak se zeptám. Jaké máte pocity, jako mexičani, při pohledu na hraniční zeď na americko-mexické hranici? Nám z post-komunistické části Evropy to hodně připomíná, železnou oponu a zadrátované hranice, které měli lidi držet uvnitř komunistického "ráje". Co citíte, když vidíte tu zeď?

V listopadu jsme jeli do Tijuany a šli na pláž, kterou prochází hraniční zeď. Jednou dostaneme víza, protože máme ve Státech dobré přátelé. Jinak máme na tento rok naplánováno mnoho koncertů v zahrančí, ta zeď nás nezastaví, jednoho dne ji pokoříme. Pro nás je to zeď, která nám nedává možnost hrát ve Státech, ale žádná zeď nedokáže zastavit naší hudbu. Může zastavit možná tak nás fyzicky, ale ne naší hudbu, muziku totiž nespoutáš!

ENGLISH

Hi guys, for the beggining could you little bit introduce your band? How long have you been playing, where are you from and tell us something about your discography?

Hi! We are The Travelers All Stars, a band that has 12 years. We play skinhead reggae, rocksteady and ska. We are from Mexico, exactly the band was formed in Tecamac (state of Mexico). Now the band has members from the Mexico City and from other parts of the state (Neza and Ixtapaluca). We have this name because in every rehearsal the members have to travel long distances to get together and play. This places are not to close at all. We have seven members: Isra Padron (bass and voice), Jorge Cruz (drums), Lalo Hammond (piano and organ), Orlando Martinez (lead guitar), Virgilio Ramírez (bass and guitar), Ludo Ortiz (guitar and percussions) and Alan Changuerotti (saxophone).

We have six EP's:

Don't Give Up / George's Haircut (Cigale Records)

Yellow Laces / Another life (Cigale Records)

Don't Give Up / Sabata (Del Corazon Records)

Space Invaders / Sweet Loneliness (Chezz Nobody Records)

Love in the Stars / All Fat Sound (Nutty Records)

Love in the Stars / Weekend Lover (Chezz Nobody Records)

On your debut EP "Don't Give Up / George's Hair" from 2019 is interesting, that it was released not in Mexico but in France. It was also the first published record for Cigale Records. Why did you decide to release it in Europe? In Mexico there is no label focused on ska & reggae?

Grey Mamba (Steph) the guy in charge on Cigale Records offered us to release their first work. The band since the beginning decided to release their first work on vinyl. In the Mexico is not usual to do this. To be honest, there are not to many reggae bands in Mexico. Since 2002 there is another band that played early reggae, rocksteady and ska, called Jamaica 69, they released three EP's, two with Colibri Records and one with TNT Records. We don't know what happened with Colibri Records and the other label is still working but with another generes. Actually, Moises from the Chez Nobody Records and Nutty Santos from Nutty Records, decided to work with us and publish the latest work of the band. Both labels are new which are working with jamaican music. 

I saw on your facebook a video, where you played together with Jesse Wagner and Roger Rivas from Aggrolites, which was really cool. I would say that there is two groups of fans and bands, ones who are more focused on original 60's style and other who likes that modern funky influenced dirty reggae rhythm. To which group do you belong guys?

In the Mexico, we are the same guys who belongs to the reggae and traditional ska scene, since many years ago. Many of us follow the Aggrolites since year 2004, and went to theirs first concert in 2006. Today is the same people who listen to Aggrolites and the 60's reggae. There is many new reggae fans and DJ's because there are a young people who listening to that. 

Lots of offbeat bands got a opportunity to play like a backing for some of jamaican legends from the 60's. What about Travelers All Stars, did you have already possibility to play with someone famous from Jamaica?

Yes, as Travelers All Stars we have played as backing band for Vernon Maytone, Johnny Clarke, Derrick Morgan, Ken Boothe and nowdays reggae artists as Alpheus, Jesse Wagner, Roger Rivas or Jackie Mendez.

I heard many times, that from all Latin America the biggest scene regarding ska, rocksteady & early reggae is in the Mexico. But there is more countries and bands. Where is, let's say that "second biggest scene" in Latin America? What offbeat bands from other Latin America would you recommend us?

In latin America there are many bands that play early reggae and rocksteady. From Ecuador we have the "Barrelshots" from Paraguay "Los Tempranos" from Argentina "Los Aggrotones" and "Green Torrejas". "David Usma & The Siderens" and "The Prostithutes" from Columbia. And about ska, there are many bands, most of them third wave bands that play ska mixed with a lots of rhythms, in Mexico there are new bands playing skajazz. But, a realy good band in Latin America that play traditional ska, is "Blue Beat Makers" from El Salvador!

Jamaican 60's sound is still very favorite and it takes since mid 2000's until now, which is unbelievable. What do you think is the reason that so much people still love this oldschool vintage reggae sound, also in the 21st century?

Good music never die! Around the world, there always will be people interested in the sounds of  60's reggae. As we can see in Mexico everyday there are more people listening to that. There are many DJ's and record collectors who like jamaican music from the 60's. Many people disappear away and new people will come, but always loving jamaican music.

I don't know how much you are interested in punk and oi!, besides ska & reggae, but in Europe this two scenes are somehow connected. But in couple of years I can see, that this subculture doesn't interest the younger generation (about age 17-22) at all and just slowly getting older. Is it same in Mexico, what is average age of mods, rudies, skins & punks in your country?

In the Mexico the skinhead scene is connected but, there is not too many oi! bands. We have just few: Sparrow 68 and Diedreis. The same skinheads go to both reggae and oi! gigs. You can see people from 18 years old to 45 listening reggae and oi! Many people about 20 to 30 years are getting interested in the skinhead scene everyday, many of them are not skinheads but frequently they are DJ's in the soundsystems. 

Among skinheads there is lot of tendencies and in every country it's little bit different. Somewhere is more SHARPs and some redskins, somewhere is more non-political skins..... How it looks in Mexico, is majority of skins non-political, trads or oi!-skins? Do you have there some RASH or even boneheads?

Yes, you can find here all these tendencies. But there is always respect, the ones who doesn't fit are the boneheads. No one is going into a party with a flag or a label of his own political posture. 

Ok last question will be maybe little bit controversial, but I have to ask anyway. What is your opinion and feelings as a Mexicans about the wall on the american-mexican border? For us from post-communist part of Europe it reminds"iron curtain", when on all borders with capitalist states was fence with barbed wire, guarded by army, in order to keep people inside!? How do you feel when you see that wall?

In November we traveled to Tijuana, and went to the beach where the border wall is. We will get our visas, because we have good friends in the United States. Othervise we have many shows planned this year in other countries. The wall will not stop us, one day we will cross it. For us it's a wall that stop us to perform in the United States, but there is not a wall which can to stop our music. It can stop our bodies but not our music. Music is free!

Recenze

Banda Bassotti - Avanti Uniti

Italští Banda Bassotti už dlouhé roky nepřišli s novým albem, až to pomalu vypadalo, že je s novou tvorbou konec. Roky plynuly a stále nic, v roce 2014 se sice objevil jejich živák "Banditi Senza Tempo" ale to se dá považovat jen za takové záplatování. Aby se neřeklo, že kapela stagnuje, obvykle se vydá živák nebo bestofka, což je tak strašně laciné, že bych v tomto případě kapelám doporučil snad nevydávat radši nic a opravdu počkat na nový materiál. Kapelu v roce 2018 také potkala velká ztráta, v tom roce odešel na věčnost, jeden ze zakládajících členů, kytarista a zpěvák Angelo "Sigaro" Conti, jeden z hlavních hlasů Banda Bassotti. Dlouhé čekání bylo nakonec prolomeno na začátku prosince 2021, kdy se po devíti letech od vydání předposlední desky "Siamo Guerriglia", objevilo nové album "Avanti Uniti". Deska vyšla ve dvou verzích, kdy na CD najdete celkem 14 zářezů, zatímco na LP pouze 11. Nová deska mě mile překvapila, zatímco album "Siamo Guerriglia" bylo víc punkové a ska se tu nevyskytovalo skoro vůbec a upřímně, podle mě to byla jedna z jejich nejslabších desek. Na "Avanti Uniti" se kapela vrací zpět k jejich ska / skapunkovějším základům, podobně jako na albech "Viento, Lucha Y Sol", nebo "Vecchi Cani Bastardi". Novou desku otevírá song "Roma Non Si Vende", který je takovou Banda Bassotti klasikou, nejde o čisté ska, kytara tu jede hlavně na první dobu a dechová sekce, tu je opět tak charakteristická, jak jen pro tuhle kapelu může být. Je to tak, dechy jsou podle mě u Banda Bassotti jedním z nejdůležitějších a nejvýraznějších instrumentů, protože právě oni davají téhle kapele tak originální zvuk. Ostatně ty melodie postavené hlavně na trombonu a vysokých tonech jsou to, co mám na téhle kapele rád. Přitom jejich ska / skapunk je poměrně jednoduchý, bez kláves, s jednouchými melodiemi, punkovými vyhrávkami, silnými sborovými refrény a i tak to je prostě dokonalý. V jednoduchosti je síla a to platí i pro desku "Avanti Uniti". Sice se nedá říct, že by tu byla nějaká výrazná potencionální hitovka, nové věci tvoří v podstatě jeden celek, který se nesnaží vybočovat ze zažitých postupů, kdo Banda Bassotti zná, dostane tady přesně to, na co je zvyklí, žádné experimenty, žádné pokusy najít "nového uměleckého ducha". Proč měnit to, co funguje už tolik let? Možná jediným takovým songem, který mi do stylu Banda Bassotti na první poslech úplně nezapadal je "Questa Notte" ale po asi třetím poslechu, tam ta Banda prostě je, schválně posuďte sami, na youtube mají videoklip. "Avanti Uniti" se teď možná může zdát jako nudná a nevýrazná deska, která vlastně nemá žádnou sílu. To je ale omyl, ta síla spočívá právě v tom, že tu vsadili na to, co umí, co se osvědčilo a co funguje. A i tak tu je pár tracků, které jsou trochu výraznější, oproti tomu zbytku. Jmenovitě "404 Partizan", kde mě hrozně baví to punkově zahrané reggae intro, "Milioni Di Urla", kde se nezapře pokus o soul ve stylu legendárních The Redskins, "La Brigata Internazionale", což je sice punkovka ale s celkem povedeným soulovým intrem,  balada "Lluvia de Sal" a jako poslední skapunková "Augh!", kde je naprosto perfektní kytarová vyhrávka v outru. Dokonce jsem tu v jednom songu zaznamenal i Fermina Munguruzu (Kortatu / Negu Gorriak) ale v jakém, to zjistíte až při poslechu. Nebudu to dál okecávat, pokud jste fanoušky Banda Bassotti, na "Avanti Uniti" dostanete přesně to, co od nich očekáváte. Za mě 8 z 10! Jasně, že vím, že jsou to zasraný komouši, co si naivně myslí, že separatisti na Donbase bojují za sociální revoluci... ale hrajou zatraceně skvěle, to jim nelze upřít!

EDIT: 24.2. 2022 - Seru na ně, jsou to pro-putinovský čůráci a užiteční idioti

Bring back the 90's!

V poslední čtvrtině letošního roku vyšly dva zajímavé tituly, které mě opět přinutily k zamyšlení. Ten první "Dělej něco" mapuje domácí fanzinovou tvorbu od dob totality až do současnoti, druhá kniha "Padáme i na tvou hlavu" nás vrací zpátky do 90. let a snaží se nám přiblížit dnes už dávno nefungující pražské squaty a kluby. Obě dvě knížky jsou určitě zajímavé a stojí za to se po nich ohlédnout. Tištěné fanziny zažívají poslední dobou celkem návrat na scénu a tak alespoň nějaký pozitivní element z 90. let se nám opět vrátil. Ale po přečtení druhého titulu na mě opět padl pocit marnosti a deziluze nad dnešní dobou. Člověk listuje knihou, vidí ten výčet míst, které byli tenkrát centrem střetávání se, tmelem mladých lidí z různých subkultur, alternativních umělců a undergroundové kultury, pořád tak nějak dozníval duch undergroundu z předlistopadové éry, na který byť částečně a nevědomky ale hlavně po svém, tak trochu navazovalo i rodící se anarchistické hnutí, všude chuť něco dělat teď a tady. Ale samozřejmě, že každý chleba je o dvou kůrkách. Kriminalita byla na úplně jiných číslech, než dnes, pouliční násilí ze strany nácků, rasově motivované vraždy, cizojazyčná mafie, rozkrádání během privatizace, Klaus, Zeman, opoziční smlouva a jako završení, rioty při zasedíní MMF a Světové banky v září 2000 a vyklizení squatu Ladronka. Ano musíme si přiznat, že energie té doby a nadšení lidí také pramenilo z pocitu toho, že 40 let jsme měli naprosto omezené možnosti a tak, když se otevřela "stavidla" lidi do toho dávali všechno. Ale kam se to vše najednou vytratilo, kam zmizel ten duch nadšení pro věc, kam zmizela určitá potřeba rebélie, která se z dnešní generace roku 2000 naprosto vytratila? Při pohledu na dnešní dobu se nemůžu zbavit pocitu, že zhruba tak od roku 2010 se rok od roku dostáváme do jakési kulturní normalizace, do doby která je oproti, nejen 90. ale i nultým létům naprosto uniformní, šedá, sterilní a unifikovaná a v mnoha ohledech i dost připosraná a nebál bych se říct, že díky internetu, v některých ohledech zdegenerovaná. Jasně neznamená to, že by neexistovala neoficiální kultura, ta tu pořád je ale rozhodně už nemá takovou sílu jako v prvních 20 letech po listopadu 1989 a začínám mít obavy, že se stane jen dozvukem určité generace, která to vlastně už nemá komu dál předat. Ono vlastně nejde jen o to, že už u nás prakticky nefunguje squating, všimli jste si např., že i veřejný prostor kolem nás s námi tak nějak přestal komunikovat, nebo minimálně tu komunikaci dost omezil? Ano reklamy jsou stále všude ale to jistě chápete, že nemám na mysli. Myslím tu jinou formu vizuálu, tu mimo pronajaté reklamní plochy a úřední povolení. Kdo jste z Prahy tak jistě pomatujete (zhruba tak do roku 2007) celé soupravy metra zbombené graffiti, v pozdějších letech mraky nálepek (ať už šlo o pozvánky na koncerty, techno akce, festivaly ale i obyčejná inzerce grow shopů apod.), které pomalu zakrývaly výhled ze dveří, potegované tramvaje a autobusy, graffiti na vlacích... To vše najednou zmizelo, celé se to smrsklo jen na zkurvené reklamní poutače a jedniné nálepky, které můžete v metru dnes vidět jsou ty, na kterých se dočtete, že ilegální výlep je černou reklamou a jedná se o přestupek, což naprosto dokonale vystihuje uniformitu, sterilitu a šeď dnešní doby. Ono i tenkrát to většině lidí přišlo jako vandalství ale víte o co jde? Když se nad tím zamyslíte byl to určitý nezamýšlený projev "vzdoru", bylo to vykročení ze zavedených pravidel, byl to v podstatě symbol jakéhosi "odporu" proti mainstreamové kultuře, proti stádovitosti společnosti, byl v tom závan adrenalinu, lidi se nebáli riskovat. I když samozřejmě, že tehdejší sprejeři ani ti, kdo vylepovali po metru ty nálepky o tom takto nepřemýšleli ale to je vlastně dobře, protože pro tehdejší generaci to bylo naprosto přirozené.

protesty proti zasedání MMF

A tím se dostávám k tomu, proč to tak možná je, proč je dnešní doba a společnost a hlavně mládež tak konformní, mnohem víc, než v prvních 20 letech po revoluci. Proč vymizel ten duch rebelie, který v sobě nesly všechny generace předchozí, proč zmizely squaty, zájem něco dělat v reálném světě, proč mladé lidi už nezajímají subkultury a nemají potřebu se vymezovat? Podle mě tady hrají roli dva aspekty, jedním z nich je tlak systému, který začal v tomto ohledu, (nejen) díky technologiím, pomalu a nenápadně utahovat šrouby a víc si lidi podmaňovat a generační rozdíl, protože internetová generace dnešních 20tiletých je diametrálně odlišná od všech předchozích. Myslím si, že právě po pouličních riotech proti zasedání MMF a Světové banky v září 2000, přišli první náznaky, že polistopadová éra svobody pomalu končí. Systém se potřeboval za projev odporu pomstít a tak stát nechal vyklidit Ladronku, protože zabedněná a naprosto slepá polistopadová generace politiků měla a stále má squating spojený, ne jen s anarchismem ale v jejich paranoidních hlavách rovnou s "ultra-levicovým terorismem". Jako kdyby snad Ladronka byla zodpovědná za organizování protestů. Další takovou událostí, která byla tím pomyslným zvratem a návratem k předlistopadovým praktikám byl CzechTek 2005, který systému také ležel v žaludku už několik let předtím, protože není nic horšího, než nedpoddajný technař, který párkrát za rok rozbalí bedny někde na louce a v zimě zaleze do opuštěných továrních hal. Tady se ještě lidi dokázali zmobilizovat a zorganizovat velký protest proti brutálnímu zásahu policie, přímo před ministerstvem vnitra na Letné, kde nejedním oknem budovy proletěl šutr. Paroubek (nebo spíš systém) se tehdy rozhodl, že prostě už tady nebude tolerovat, nic co se nedá zařadit do zavedených mantinelů, že tu zkratka nebude prostor pro jakékoliv vymezení se proti zavedeným oficiálním pravidlům, že tu ani nebudou místa, kde by se takové myšlenky mohly rodit. Ono kam by to mohlo časem dojít, kdyby nám tu lidi začali uvažovat samostatně a mimo vymezené hranice a zpochybňovat naše kapitalistické pořádky, že!? A tak šel čas dál, na podzim 2007 zažila Praha ještě naposled pořádnou dávku pouličního násilí, kdy antifa řádně nakopala prdel náckům (ale i tajným fízlům, kteří se za nácky vydávali), snažícím se narušit výročí křišťalové noci.... a ano v té době, dnešní přední český fašista a antisemita Adam B. Bartoš stál v davu antifašistů s izraelskou vlajkou a židovskou hvězdou na klopi... až tak je dnešní doba zvlaštní. Vyklizení squatu Milada v létě 2009 (po 11 letech) už bylo jen symbolickou tečkou za tím vším. Tím podle mě systém ducha 90. let, který si myslím ještě dlouho dozníval i v nultých letech, defintivně zašlapal. Na ulicích ale i ve veřejných budovách, nádražích, nástupištích začalo přibývat kamer už po roce 2000, což na jednu stranu snížilo míru náckovských útoků a obecně pouliční násilí ale zase za jakou cenu? To, že systém je dnes represivnější nám konec konců ukázala v roce 2015 kauza Fénix (kdo byste nevěděli: proces s anarchisty), která daleko předčila policejní zásah v pražském klubu Propast v roce 1996, kde se fízlové také snažli podstrčenými "důkazy" usvědčit přítomné z trestného jednání, jenže tenkrát mělo jít jen o pár sáčků trávy, ne vykonstruované obvinění z plánování teroristického činu. A osud a těch pět let fungování squatu Klinika, který měl podle mě hodně dobře nakročeno, protože se mu podařilo vystoupit ze subkulturního ghetta anarchismu a punku a dokázal oslovovat širší veřejnost, bylo v dnešních podmínkách téměř zázrakem. Bohužel to, že se uvažování polistopadového politika v této věci vůbec nezměnilo, bylo ukázkovou vizitkou systému. Nakonec se jim podařilo vyklidit i Cibulku, takže Klinika musela "padnout", už z principu. Když to zrekapitulujem, ta bilance je dost mizerná, i když máme pořád nějakou zdánlivou svobodu, na těchto příkladech vidíte, že jsme tak nějak ztratili tu svobodu dělat věci jinak, vykročit občas přes vymezené mantinely. V tomto ohledu nás systém hned kleplne přes prsty. Ano stále si můžeme svobodně demonstrovat, říkat si co chceme, ale nevyhrál systém právě tím, že se mu podařilo nás semlít mentálně, že si netroufneme vykročit za ten vymezený rámec, protože tam hned stojí "těžkooděnec s obuškem" a proto žijeme v tak sterilní a konformní společnosti??? Vy ten pocit nemáte??? A navíc dnešní systém má v rukávu skvělou pojistku, že se "anomálie" let minulých, už opakovat nebudou. Má totiž generaci Z (narození po roce 2000), smartphonem, internetem, youtubem, facebookem a sociálními sítěmi naprosto domestikovanou a poddajnou generaci poslušných bytostí, zobající prášky proti depresi už ve 14 letech, generaci, která systém nezpochybní v těch nejzásadnějších bodech. Zpochybní ho maximálně jen v jeho "kosmetických" aspektech, které systém nějak zásadně nepřekopou. Samozřejmě, že je nechci všechny házet do jednoho pytle, pořád doufám, že se mezi nimi najdou vyjímky a že nás tahle generace posune dál ale zatím mám spíš pochyby.

 

z natáčení dokumentu o Bulldog Boot Boys 

A tím se dostávám k bodu číslo dvě, jestliže jedním z aspektů normalizace dnešní doby je nenápadná postupující represivnost systému, tím druhým je nová generace. Jak už jsem naznačil na začátku, dostali jsme se do doby, kdy naše kulturní vzorce, které měli platnost v 90. a nultých letech a které si bereme s sebou i do dalších let, protože nás formovali v dospívání, v podstatě není komu dál předat, protože tato nová generace vyrůstala v naprosto odlišném světě, než my a tak nedokáže tyto vzorce ani přijmout, protože jí jsou cizí. Někdy mám pocit, že snad nikdy nebyl tak velký generační rozdíl v rámci 10 let, jako zažíváme v současné době. Osobně mám víc společného s někým, kdo se narodil na přelomu 70. a 80. let, než se současnou generací roku 2000, kteří se narodili do úplně jiného světa, kde se stal jejich alfou a omegou internet a virtuální prostor, který je ovlivňoval už v ranném věku (otázka je, jestli zrovna pozitivním směrem). Možná si to ani neuvědomujeme ale nebál bych se tvrdit, že právě zažíváme určitý generační předěl, kdy generace 20. století se bude této zrychlené generaci roku 2000 - generaci Z, stále více vzdalovat. Více méně jsem si právě odpověděl. Jak pak bysme potom mohli čekat, že i v dnešní době budou mládež přitahovat věci, jako jsou subkultury a mladická nutnost vymezovat se vůči většině, z které v pozdějším věku pramení např. kritické a anti-systémové smýšlení a aktivismus, jak pak bysme potom mohli čekat, že tu budou 18 až 20tiletí zakládat squaty, rozjíždět sound systémy, sprejovat graffiti, zakládat kapely, tak jak to bylo v 90. a nultých letech, když se narodili do světa, kde jejich sociální status v rámci skupiny určuje zcela iluzorní vnímání ostatních vrstevníků, přes zkreslující filtr instagramu, facebooku a jiných sociálních sítí a kde jejich vzorem ve 13 letech byli youtubeři a další tzv. influenceři, kterými dnes nejsou lidi, jako byl např. Martin Luther King, Mandela, Gándhi, nebo Dalai Lama, tedy ispirativní osobnosti ale v podstatě jakákoliv vypatlaná 18letá blondýna recenzující kosmetiku. Děcka inspirována obsahem, který je ve většině úplně o hovně ale přišlo se na to, že se na tom dá docela dobře namastit kapsa. Pokud je pro dnešní generaci tím pomyslným "rebelem" právě youtuber, protože to je člověk, "který přišel na to, jak to celé ochcat a přijít si rychle a relativně snadno k nemalým penězům, které vám dávají spoustu možností", je něco kurevsky špatně a jen to ukazuje, jak moc se konzumní a spotřební přístup k životu vryl do myslí lidí a jak nás systém naprosto semlel a idoktrinoval. Tímto má zajištěnou naprostou hegemonii i do příštích let, protože jeho principy nikdo nezpochybní. Bravo, George Orwell - 1984 in real!!!! Na druhou stranu uznávám, že jejich zápal pro enviromentální problémy je u této generace tou pozitivní stránkou. Je to něco co v 90. letech řešili více méně jen anarchisté a lidi na levici, kteří k tomu přistupovali z širšího hlediska a otázku životního prostředí spojovali s kritikou globalizace a fungování kapitalismu. Dalo by se tak říct, že tímto se aspekt dříve spíše subkulturní a okrajový přelil do mainstreamu, což je určitě úspěch. Jenže je otázka zda dnešní protestující středoškoláci vidí eko-aktivismus v širších souvislostech spojených s kritikou nastavení ekonomiky a globalizace a zda by vůbec vyšli do ulic, kdyby je k tomu neinspirovala Gréta. Někdy se totiž nemůžu zbavit pocitu, jak moc do důsledků o tom dnešní generace přemýšlí, když pak třikrát do roka letí na výlet do zahraničí letadlem! Možná ten rozdíl spočívá v tom, že nás (čtenáře takových plátků, jako je tento) k mnoha postojům přivedla nebo inspirovala právě subkultura (sXe, anarcho-punk, hardcore, SHARP, underground... cokoliv), která je do určité míry jejich nositelem ale pokud se nad tím zamyslíte, tak ta politika a společenské problémy tu existují i bez subkultur, ty na ně v průběhu dekád jen reagovaly a tak vlastně pro dnešní generaci Z už postrádá smysl se nějak vizuálně a kulturně vymezovat. Jenže to vymezování se v náctiletém věku přece nemá politický aspekt, jako malý punkáč jsem chtěl společnost kolem sebe svým vzhledem pobuřovat a srát, vytrhnout jejich zamrzlé stádovité pohledy v MHD a prolomit tu šeď davu, vystavit je jejich předsudkům a zabedněnosti, bavilo mě vykročit ze stáda a jít proti proudu... jenže tohle u dnešní generace roku 2000 prostě nevidím. Toto je snad ten nejzásadnější rozdíl oproti předešlím generacím, ta neuvěřitelná konformita a stejnost. Oni možná chtějí nějakou změnu ale zatím to vypadá, že spíš v rámci vymezených hranic a mantinelů. Jakoby se v nich vytratila imaginace a touha ty mantinely překračovat (občas nést i nějaké to riziko s tím spojené) a to si myslím, je celkem problém, protože cílí jen na kosmetické vady systému a proto se ta pomyslná šeď bude pořád prohlubovat, pokud nepříjde něco nového, co to prolomí. Nicméně youtuberství a hipsteři to určitě nebudou! 

squat Ladronka

Dalším zajímavým jevem dnešní doby je, že prakticky nevzniká nic nového (ne, že by mě to nějak trápilo, moje oblíbená muzika tu je pořád a mám jí rád takovou jáká je a doufám, že pořád bude dost lidí, kteří jí budou chtít tvořit). Ale vypadá to, jako kdyby jsme se už kulturně vyčerpali, což opět souvisí s tou sterilitou, šedí a stejností dnešní doby, o které celou dobu mluvím. Vemte si druhou polovinu 20. století, co dekáda to nějaký nový hudební a umělecký směr, ať už to byl rock'n'roll v 50. letech, soul, rock v letech 60., reggae, funky, disco, punkrock v 70. letech, metal, hardcore, hip hop v 80. letech a mraky taneční elektromuziky, která přišla v 90. letech. A teď to srovnejme s tím co přišlo po roce 2000? Já vlastně ani nevím co za nové žánry přineslo 21. století? Napadá mě snad jen absolutně neposlouchatelný dubstep nebo trap - děkuji nemám zájem! Zásadní rozdíl je ten, že tenkrát každý nově příchozí hudební žánr dokázal zformovat novou subkulturu, jenže ty prakticky u dnešní generace roku 2000 vymizely. Odpovězte si sami, kolik např. v punku, oi! a hardcoru dnes potkáváte lidí ve věku 18 - 22 let?. Skoro každá dekáda 20. století měla určitého ducha, který se projevoval jak v kultuře, modě ale i sociálnách hnutích, to pomalu v dnešní době mizí a všechno se tak nějak unifikuje. Naštěstí nemizí ty sociální hnutí (to by byl opravdu průser) ale mám obavy, že následující dekády 21. století si budou po stránce kulturně-vizuální podobné, jako vejce vejci. Podobně jako např. ve středověku, kdy po této stránce, prakticky nebyl rozdíl jestli jste se nacházeli mezi 60. nebo 90. léty daného století, všecho i po těch 30 letech vypadalo pořád stejně. A jsme zase u toho. Kam tedy směřujeme, je to konec éry rozmanitosti, euforie a chuti tvořit nové věci, nebo v případě generace Z, je tvořit alespoň v reálném světě a ne na Instagramu? Jsme opravdu v tomhle ohledu totálně v prdeli, nebo jsem jen už tak starej, že nedokážu dnešní svět chápat a tak to vše, nad čím se tady zamyšlím, je v reálu úplně jinak a tak nic z toho, co jsem napsal není platné? Kdo ví? Odpovědět si budete muset sami! Nakonec si myslím, že název téhle úvahy, není zase tak nadnesený. Nemyslíte, že by stálo za to, kdyby se něco z devadesátek zase vrátilo?

Nakonec si můžete poslechnout pár podcastů z archivu radia Wave, týkající se událostí 90. a nultých let, o kterých jsem tu psal.

*Razie v punkovém klubu Propast před 25 lety sjednotila subkultury

*Jaké byly protesty proti zasedání MMF v roce 2000?

*20 let od vyklizení squatu Ladronka

*Jak to bylo na CzechTeku 2005?

*Vyklízení Autonomního sociálního centra Klinika

Atrocity Solution

Máte rádi kapely jako Leftover Crack, Choking Victim nebo Dead City Riot? Baví vás kombinace ska, punku a hardcoru? Tak to si oblíbíte i Atrocity Solution! Na tuhle kapelu jsem narazil čistě náhodou, během noční šichty, kdy mi algoritmus youtubu opět vyhodil něco, co by se mi mohlo líbit. I když mám doporučení od "umělé inteligence", nakonec proč ne, je vidět, že dnešní algoritmy fungují opravdu dokonale! Atrocity Solution se dali dohromady v roce 2005 v americkém Wisconsinu. Na svojí první nahrávku nenechali dlouho čekat, v roce 2007 po prvním demo CD, vychází jejich debut "Melodies For a Massacre", který o dva roky později následuje EP "Tommorows Too Late", které produkoval bývalý bubeník Choking Victim - Skwert. První deska tak trochu napověděla, jakým směrem se bude kapela ubírat. Rychlý melodický hardcore-punk s prvky ska a uřvaným screamo zpěvem. Jenže to by byla moc jednoduchá definice, kapela měla už od první desky zajímavé hudební kompozice, kdy se nebála do intra songu zařadit, pro žánr tak netradiční prvky, jako např. solo na klavír nebo smyčce v podobě violoncella. To byl ostatně důvod, proč mě tak zaujali. Pokud bych se měl o jejich muzice rozepsat více, určitě bych začal jejich druhou deskou "Lost Remedies" z roku 2013. Tady totiž najdete to o čem píšu v předchozích řádcích. I když nejsem fanoušek vážné hudby, už jenom to intro na začátku alba, které je vlastně duetem mezi klavírem a violoncellem, zakončené post-hardcorovým outrem, vám napoví, že toto nebude úplně všední záležitost. Oproti prvnímu albu tu najdete i více ska prvků a celkově je znát muzikantská vyzrálost, nejen v nástrojích ale i v kompozicích jednotlivých skladeb, kdy se nebojí to někdy pěkně roztáhnout do pomalejších pasáží, jako např. v tracích "Let Us Remember", "Ancient Roads", "When We're Dead" nebo "Fallacy of Ruin", kde celou tu emo temnotu podbarvují dvě violoncella. Vlastně skoro každý track má nějakou pomalejší houpavou pasáž. Za mě je toho nejlepším příkladem song "Equally Diseased", kde nechybí ani smyčce. Tenhle track podle mě definuje celou tvorbu Atrocity Solution. Možná vám ta kombinace příjde šílená, ale věřte mi, ono to opravdu funguje a je to naprosto dokonalé. Schválně posuďte sami! 

https://atrocitysolution.bandcamp.com/

Skarface slaví 30 let novou deskou

Francouzská legenda třetí vlny ska, pařížští Skarface budou v těchto dnech vydávat, po neuvěřitelně dlouhých třinácti letech, svoje nové album "30 Years Non-stop of Chaotic-Clockwork Ska". Jak už samotný název napovídá, album vychází k výročí třiceti let kapely, které slaví právě v těchto dnech. Popravdě řečeno, těch třicet let může oslavit hlavně lídr kapely, zpěvák Fred Radet, který je jediný, kdo zbyl z původní sestavy z roku 1991 a žene Skarface stále dál. Nová deska přichází s celkem šestnácti zbrusu novými tracky, jak ve francoužštině tak i angličtině. Šestnáct nových věcí, které vám opět přinesou nakopávající clockwork-ska divočinu, na kterou jsme od Skarface zvyklí. Nové album vychází u německého labelu Laketown Records, jak na vinylu, tak i klasicky na CD a seženete ho v jejich e-shopu, nebo u berlínského Coretex Records.

Druhé číslo Porkpie fanzinu je venku!

Ano, je to tak dámy a pánové, druhé číslo papírové verze Porkpie-ezinu je na světě! Váš zájem o první číslo mě mile překvapil a tak pár týdnů po jeho vyprodání, jsem začal uvažovat o tom, že do konce roku musí vyjít ještě druhé číslo. Stále ještě vysí ve vzduchu myšlenka na další dostisk prvního čísla. K druhému číslu mě nenakopl jen váš zájem ale i nutkání opět promítnout na papír, co by si ještě zasloužilo být zachováno ve fyzické formě. Porkpie-ezin letos slaví deset let existence a tak tu k této příležitosti, máme opět jeho retrospektivní papírové vydání, které se ohlíží za těmi uplynulými roky. A co v něm tentokrát najdete? Rozhovory s Los Aggrotones, The Talks, Mr. Cat (Prague Allnighters), Polemic, Aggrolites, Brigadir, Mister X, Streetlight Saints, Začiatok Konca, články o kultuře sound systémů na Jamajce, o legendárním československém skůtru ČZ 501/502 alias "Prase", Rub-a-dub style, mapující počátky dancehallu v 80. letech, krátkou historii hardcoru, vyprávění o skinheadském "gangu" Baldies Crew z Mineapolis počátku 90. let, můj top francouzských kapel, o punku v Brazílii. Dále pak band story, profily zajímavých kapel, reporty, recenze na muziku a tentokrát i na fanziny apod. To vše na 60 stranách za 120 kč + poštovné. Toto číslo vychází také jako benefit na podporu vězněného Igora Bancera, zpěváka běloruských Mister X, který je v současnosti vězněn (jako mnozí další) Lukašenkovým režimem, za podporu protestního hnutí. Z každého prodaného čísla tak poputuje část z ceny, jako finanční pomoc. O fanzin si pište na mail: prasecikolac@seznam.cz nebo na FB profil. Několik výtisků je k sehnání také v Praze v Sabotage Vegan Bistro.

Report

Skorupa, Nic Smiesznego, Třetí Stupeň Tortury (6.11. 2021) Praha - Balada

Někdy před rokem, jsem na benefičním koncertě na podporu běloruského ABC objevil další skvělou kapelu z Polska, hardcore-punkové Skorupa. Když jsem v srpnu narazil na jejich LP hned jsem po něm hrábnul a tak, když jsem se dozvěděl, že se na začátku listopadu objeví v Praze, hned bylo jasné, jaký bude program na první listopadovou sobotu. Dávám vědět dalším pár lidem a v sobotu podvečer, před koncertem se u mě zastavují staří dobří známí z Plzně. Nezbytný pokec kafe cigárko a po hodině vyrážíme směr Balada. Lidí je před klubem celkem obstojně, takže akce si na sebe evidentně asi i vidělá (k úlevě pořadatelů). Polsko mě hudebně pořád něčím překvapuje a tak jsem zvědaví i na další polskou kapelu, která má ten večer vystoupit - Nic Smiesznego. Jako první to odpalují pražáci Třetí Stupeň Tortury, klasický hardcore/crust-punkový námrd. Námrd je to takový, že hned po asi třech úvodních písních se bubeníkovy rozbije pedál od kopáku, naštěstí oprava zabere jen pár minut a tak se může pokračovat dál. Hudebně to sice jde ale co se týká hardcoru a crustu, asi to není úplně můj šálek čaje. O to víc mě překvapila druhá kapela Nic Smiesznego. A podle toho kolik se ke stagy začalo stahovat lidí, tak nejenom mě. Oproti TST, tohle už byl můj šálek čaje. Hodně zajímavý a promyšlený pojetí hardcoru, kde nechyběli, jak klasické rychlé sypačky, tak i pomalejší úseky podbarvené naprosto bravůrní basou alá Fugazi. Zpěv střídaný s občasným frázováním, texty, které i přes tu polštinu byly evidentně dost angažované. Prostě perfektní hardcore se silným 90tkovým odkazem. Na kombu nechyběla přehozená LGBT vlajka, která je v současném Polsku symbolem odporu k vládě katolických fanatiků z vládní strany PIS, kteří si myslí, že znásilňování ministrantů sexuálně frustrovanými faráří, je asi v pořádku, zatímco být gay, je ten nejhrdelnější zločin proti přírodě. Jsme rád, že se v Polsku najde pořád dost lidí, kteří se nebojí jít proti proudu a tomu všemu hnusu!!! Musím říct, že Nic Smiesznego, kromě jednoho svého skalního, který to rozjížděl už od začátku, strhli k menšímu kotli i pár přihlížejících, takže si můžou být jistí, že si v Praze určitě získali pár nových fanoušků. Po kratší pauze, se chystají hlavní tahouni večera Skorupa. Tady už všichni víme co dostaneme. Pořádnou nálož uhánějícího temného uřvaného hardcore/crust-punku, který řeže jako motorová pila. Lidi už jsou pěkně rozehřátí z vystoupení Nic Smiesznego a tak se strhává menší mosh-pit už po prvním songu. Zpěvák lítá mezi lidmi v kotli, pár lidí se proletí na rukou, podlaha začíná být čím dál, tím víc zlitá pivem, hlavy se kývou, vzduchem lítají zdvižené pěsti, ze stropu "kape pot" - prostě atmosféra co mám rád :-) Skorupa "řeže zrezlým řetězem, jeden song za druhým a do davu lítají třísky". Více méně zazní vše z desky "Nie ma nic przede mna", od Prawa, Kolejny Raz, mojí nejoblíbenější Mocniej, kde je v jednom úseku naprosto brutální kytara, Sztos, Shitsystem, kde je taky hodně ostrý intro a na konec nechybí ani A.L.F, která je takovým stěžejním songem Skorupy. Po asi půlhodinovém nářezu a pár přídavcích tu máme bohužel konec. Sečteno podtrženo, myslím, že tohle byla docela vydařená akce, nejen co do návštěvnosti ale i atmosféry, protože lidi jenom nestáli a nekývali hlavou, jak to občas na některých koncertech bývá, navíc mám rád akce, kde člověk ještě objeví nějakou zajímavou kapelu a zase si tak o něco rozšíří obzory. Poláci si navíc s sebou přivezli i celkem slušné distro a tak, kdo chtěl, neodešel s prázdnou. Po koncertě se ještě rozhoduji jestli zůstat na místě a nebo razit se zbytkem bandy na "afterparty" na byt do Plzně, nakonec se rozhoduji pro možnost číslo dvě a tak, až do ranních hodin za podpory několika plechovek piva a jointů, se snažíme vlastními texty, přezpívávat mnou pouštěné reggae pecky, což byl hodně velký bizár, místy až zralý na terapeutické pozorování v léčebně Bohnicích :-)