Rozhovor - 8°6 Crew

8 6 Crew určitě nemá cenu moc představovat, v současnosti patří k tomu nejlepšímu a nejznámějšímu, co můžeme ve francouzském ska najít. Kapela objíždí evropská podia celkem pravidelně a už i u nás si udělali zastávku. Naposledy jsme je tu mohli vidět v roce 2015, kdy si zahráli na Mighty Sounds. 8 6 Crew fungují, už více jak 20 let a za tu dobu vydali celkově čtyři desky. Zatím poslední album Working Class Reggae spatřilo světlo světa začátkem roku 2017 a letos v dubnu jim vyšlo splitko s anglickými Downsetters. Nejen o muzice a scéně v jejich domovské Paříži, jsem si "popovídal" s jejich frontmanem Charlym.




Zdravím 8 6 Crew! Takže na úvod, mohl bys nám říct něco k vašim začátkům? Vím, že jste v 90. letech začínali s oi! kapelou pod názvem Survet Skins, kdy a proč jste se rozhodli hrát ska?

8 6 Crew jsme dali dohromady ve čtyřech lidech v roce 1995, ze začátku jsme hráli oi!, ska a reggae. Pak jsme se na jednom koncertě rozhodli pozvat pár našich přátel k nahrávání. Dechy, klávesy, perkuse, až nakonec v kapele zůstali na trvalo, tak jsme zůstali jen u ska a reggae, takže už to nebylo jako předtím, kdy půlka kapely mohla jít pít na bar, zatímco zbytek hrál :-) Survet Skins jsme založili v roce 2000 se třemi členy 8 6 Crew Lolo, Mama, Já a Beck a Ludo z Happy Kolo (punk band našich kamarádů z předměstí Paříže). V součastnosti se Survet Skins skládají ze členů 8 6 Crew, Komintern Sect, Bromur a Lion's Law. Hrajeme regulerně vlastní koncerty. S 8 6 Crew jsme hráli i naše starší věci, jako takovou připomínku ale naší prioritou je hlavně 8 6 Crew.

V dubnu vám vyšlo splitko Dub Clash společně s anglickými Downsetters. Už podle názvu jde evidentně o dub, kde můžeme najít dub verze z vaší poslední desky Working Class Reggae. Proč jste se rozhodli je vydat znovu?

Za to je zodpovědný Judah, náš bývalý perkusista a nový bubeník, který mixoval album a zremixoval pár tracků do dubu. Objevily se jen na CD ale už ne na vinylu. Jeden z našich producentů Vincent Mass Prod přišel s návrhem, že by se to mohlo vydat i na vinylu, společně s další kapelou z jeho labelu a tou byli právě Downsetters z Ipswiche. Samozřejmě, že jsme souhlasili a i obal je skvělý, což si jako první uvědomil Guillaune, kytarista z Branlarians.

Po albu Menil'Express (2001) o vás dlouhou dobu nikdo neslyšel, skoro jako kdybyste zmizeli ze stagí, pak jste se v roce 2010 vrátili s výbornou deskou Old Reggae Friends. Co bylo důvodem pro tak dlouho pauzu a co vás přinutilo se vrátit a začít znovu hrát?

Rozhodli jsme se tou dobou dát si pauzu. Byli jsme mladý a víc, jak pět let v kapele na nás bylo už dost. Každý chtěl jít svou cestou a věnovat se vlastním věcem ale zůstali jsme v kontaktu a jednoho dne jsme se rozhodli zajít zpátky do studia a nahrát songy, které se na albech Bad Bad Reggae a Menil'Express neobjevily a pár nových věcí a vydat to jako novou desku. Trvalo to nějakou dobu ale logicky, po několika nabídkách jsme se vrátili zpátky na podia. Jediné co se během naší pauzy změnilo je, že jsem nahradil Becka (z Happy Kolo) na postu zpěváka.

Pověz nám něco o skinhead scéně v Paříži. Před pár lety jsem četl v jednom fanzinu rozhovor se zpěvákem HardXtimes, kde tvrdil, že místní redskins májí problém dokonce i s SHARPs. Je to pravda, protože mě to moc nedává smysl, přece jenom tyhle dvě skupiny skinheadů mají lecos společného?

Jo a měl pravdu... ale oni to v podstatě ani redskins ve skutečnosti nejsou, se skinheadskou kulturou toho nemají moc společného. Byl to problém hlavně tady v Paříži ale naštěstí, už to pomalu opadlo. Navíc pařížská SHARP scéna je teď větší, než kdykoliv předtím, máme tu kapely jako Lion's Law, Bromur, Outreau, HardXTimes, Gonna Get Yours, Rixe, Skelette, Tchernobil, Survet Skins...

Většina vašich songů jsou ve francoužštině, mohl bys nám popsat o čem jsou vaše texty, o čem zpíváte? Máte i nějaké vážnější a političtější témata?

Zpívám už víc o minulosti, starých dobrých časech, chybách a lítosti. Jasně, určitě mluvím i o politice ale ne o stranické politice. Kritizuji pohrdání vládnoucí třídy pracující třídou a chudými obecně. Mluvím o tom takovým docela cynickým způsobem. Také zpívám o fotbale, z kterého se stal za poslední roky nechutný biznis a samozřejmě o lásce.... o čem jiném :D

Jste z Paříže ok? Takže se zeptám na rovinu, jak moc je Paříž a speciálně její předměstí nebezpečná? Tady v Čechách kolují historky o "no go zonách" a čtvrtích imigrantů, kam se bojí zajet i policie samotná, takže jaká je ve skutečnosti realita?

Jasně, jsou tu místa, která docela nahání hrůzu... Je to velký problém a vyvolává to nevraživost a udržuje strach uvnitř francouzské společnosti ale nikdo není schopný najít řešení. Lidé začali jednotlivé čtvrti postupně opouštět a zůstaly jen sociální a místní problémy jako např. obchod s drogami. Stát je za tuhle mizérii zodpovědný už 40 let a každé jejich řešení je přinejmenším kontraproduktivní, pokud zrovna nepřilévají olej do ohně. Potom si musíš uvědomit ten rozdíl, co se dočteš v některých novinách. V roce 2005 tu byly rioty ve více, než 400 městech ale kromě toho, že policie dostala nové "hračky" se toho moc nezměnilo... Na druhou stranu je pravda, že rioty jsou naší národní tradicí.

V podstatě od doby kdy se prezidentem stal Emmanuel Macron, můžeme neustále vidět demonstrace a stávky po celé Francii. Zrovna na přelomu dubna a května jsme mohli vidět probíhající stávky a demonstrace, provázené (jak jinak) policejní brutalitou a mlácením demonstrujících, systém opět projevil svojí pravou podstatu, jako vždy, když mu teče do bot. Proč ho tolik francouzů nenávidí a co je důvodem k tak velkému odporu proti jeho vládě? A hlavně, jak mohl vyhrát volby, když ho nesnáší tolik lidí?

Je to kvůli jeho reformám. Socialisti, kteří vládli přetím, jsou totálně zruinovaní, jako vždy se lidem jen vysmáli. Bylo tu pár korupčních skandálů s jejich kandidátem, který byl opravdu marný pro celou Francii, od jihu až po sever. Je dobře, že lidi konečně proti Macronovi povstali, což je skvělé ale většina země také volila proti Národní Frontě, proto vyhrál. Celá naše politická elita jsou stále stejný zmrdi, francouzi jsou už znechucení těmi všemi skandály, chtěli prostě něco nového ale tenhle prcek je k opovržení. Podvedl celý národ, mladý stejně tak, jako starý ale výsledkem je, že to sjednotilo spousty lidí. On si myslí, že Francie je snad nějaký zasraný start up projekt!

Občas mám pocit, že dnešní mládež subkultury jako punk, skinheads, psychobillies nebo hardcore vůbec nezajímají. Na koncertech potkáváš většinou lidi ve věku kolem 25 a zrovna v mém případě pořád stejné ksichty. Jak jste na tom ve Francii, taky tam scéna pomalu stárne, nebo ještě dokáže přitáhnout i pár puberťáků?

Jo určitě, scéna se mění, stejně tak jako svět kolem a stárne. I když jak jsem říkal, je tu pořád hodně kapel a mladých lidí, někdy se i naše děti zapojí do subkultury a to je přesně to, co s nimi chceme sdílet. Všichni se znají navzájem, my také známe už roky lidi po celé Francii. Musím ale uznat, že ubylo klubů a sálů, kde by se dalo hrát, ubylo celkově kultury a přibylo akorát stresu ale pořád tu máš spoustu nadšenců a je skvělé, když se s nimi po letech můžeš opět potkat.

Ok, na konec se zeptám, jaká je současná francouzská ska scéna? Jaké kapely ze ska, rocksteady nebo early reggae bys nám mohl doporučit? Tady v Čechách lidi většinou znají jen vás, nebo Skarface... a co ty, znáš nějaký český ska nebo punk?

Ze ska tu máme Two Tone Club, jejich poslední deska je fantastická, pak tu jsou Branlarians, Ska Cover Klub, The Ready Mates, 65 Mines Street... z punku Traitre, The Headliners, Janitors, Coupe Gorge, Iron Lizards, Hangry Vet, Lush Rush, R.A.S, Frustration, Warum Joe, Syndrome 81, Asphalt, Last Night, Bell Mary, Barel Kick, Bulgarian Yogurt... a všechny kapely z labelu Une Vie Pour Rien? O české scéně toho moc nevím, byl jsem v Praze na dovolené a DJ na jedné party tam zahrál i 8 6 Crew, takže jsme pokecali a bylo to fajn. Býval jsem také v kontaktu s Bukvičákem... Zdar kámo, tak kdy budeš chtít udělat koncert?

Díky za rozhovor

Charly



ENGLISH



Hello 8 6 Crew! For the start could you tell us something to your beginnings? I know that you started like oi! band under the name Survet Skins back in the 90's, when did you decide to play ska and why?

We formed 8 6 Crew in 1995 in four people, our first compositions were oi!, ska and reggae. Then we decide to invite some friends on a concert for a recording. Horns, keyboard and percussionist, than they finally stay on full time. So we decided to play just ska and reggae not only half of the group is drinking while the rest is playing, how it was before. In 2000 we also formed Survet Skins a oi! group with three members of 8 6 Crew, Lolo, Mama and Charly and Beck and Ludo from Happy Kolo, (punk band of our friends from Paris suburbs). Now Survet Skins is composed from members of 8 6 Crew, Komintern Sect, Bromur and Lion's Law. We regularly play our own gigs. With 8 6 Crew we used to play our old songs like a reminder but 8 6 Crew stays our priority.

In April you released split album Dub Clash with english band Downsetters. It's dub thing (obviously), where appeared your six dub versions from your last album Working Class Reggae. Why did you decide to release these tracks again?

It was work of Judas, our former percussionist and new drummer, who mixed the album and remixed some songs to dub. They are on the CD version but not on the vinyl. One of our producers Vincent Mass Prod has proposed to release it in LP with another group of his label, The Downsetters from Ipswich. Of course we have accepted and we can say that cover is super, actually who first realized it was Guillaune, guitarist from Branlarians.

After album Menil'Express (2001) nobody hear about you for long time, you almost disappeared from stages, than in 2010 you came back with great album Old Reggae Friends. What was the reason for that long break and what forced you to come back a start playing again?

We decided to take a break at this time. We were young and more than five years in a band, it was already a lot of time. Each of us wanted to go to and just to see the world... everyone was doing own stuff but we stayed friends and in contact, and one day we decided to go back to the studio to record songs which weren't on Bad Bad Reggae and Menil'Express, make some songs and release a new album. It took a lot of time and logically after some proposals we came back on the stages. Only thing what changed is that during the break I replaced Beck (from Happy Kolo) as a singer.

Tell me something about skinhead scene in Paris. I have read long time ago in one fanzine interview with singer from HardXtimes where he claimed that local redskins has also problem with SHARPs. Is it truth, becasue for me it doesn't make a sense, these two groups of skinheads has lot of common?

Yeah, and he was right... but they are not really redskins, they don't have too much to do with skinhead culture. It was mainly in Paris where was this problem. Fortunately this things already subsided now. Paris SHARP skins scene now is bigger than ever was, with bands like Lion's Law, Bromur, Outreau, HardXTimes, Gonna Get Yours, Rixe, Skelette, Tchernobil, Survet Skins...

Most of your songs are in french, could you describe what about are your lyrics, what about are you singing? Do you have also any more serious and political topics?

I talk more and more about the past, good times, mistakes and regrets. Yes certainly I speak about politics, but not about party politics. I criticize the contempt of the ruling class for the working class and the poor in general. I just say it in a cynical way. I'm also singing about the football, which became popular for a disgusting business. And of course I'm also singing about love, what else...

You are from Paris right?  So how much dangerous is Paris, especially suburbs of city? Here in Czech are going around urban stories about "no go zones" and immigrant neighbourhoods where also police is afraid to go in. So how is reality?

Yeah there are some places that can be scary... there is a very big problem on this issue, it raise all the evil in the french society, maintain the fear but nobody is able to solve the problems. Neighborhoods were abandoned, with a high concentration of social and community problems like drug trafficking. State has been responsible for this crappy for 40 years. Each of their's solution is counterproductive when it doesn't really put oil on the fire. After that, you have to realize the difference in what says some newspapers! There were riots in more than 400 cities in 2005 but since then not much has changed, except for police equipment... But truth is that riots are French tradition. 

Basically since the time when Emmanuel Macron became a president we can still see some demonstrations and strikes. Just right know on the end of April and beginning of May we could see big demonstrations, strikes in progress and police brutality. Could you explain why ordinary Frenchs hates Macron and what is reason for such big resistance against his government? And how he could win elections when people hates him?

It's because he's making bad reforms. Socialist who ruled before are totally dead, they ridicule like always. There was corruption scandal with the candidate and that candidate was really pathetic for all France from south to north. It's right that finally people stood up against Macron which is great but most of the country votes against National Front, so that's why he won. The whole political class are still the same assholes, french are disgusted by the all scandals, they just wanted something new, but this little guy is despised. He coned all nation young as old, but result is that it unite lot of people. He thinks that France is some fucking start up!

I have sometimes feeling that subcultures like punks, skinheads, psychobillies or hardcore today's youth doesn't interest at all. On gigs you can meet mostly people in the age around 25 and in my case still same faces. What is situation in France, is scene there also getting older or still can catch some teenagers?

Yeah that's for sure the scene has changed like the world, it's getting old, although like I said, there are many bands and young people, sometimes our own children are involved in the subculture and that's what we want to share with them. Everybody knows each other. We also know people from all over the France for many years. There is also less clubs and concert halls, less culture and more stress... but there are always keen people and it's always good to see them over the years.

Ok, on the end I would aks you how is current french ska scene? Which ska, rocksteady or early reggae bands from France would you recommend us? Here in Czech people mostly knows only you or Skarface. And what about you do you know any czech ska or punk bands?

In ska there is Two Tone Club, their's last album is fantastic, than we have Branlarians, Ska Cover Klub, The Ready Mates, 65 Mines Street... in punk; Traitre, The Headliners, Janitors, Coupe Gorge, Iron Lizards, Hangry Vet, Lush Rush, R.A.S, Frustration, Warum Joe, Syndrome 81, Asphalt, Last Night, Bell Mary, Barel Kick, Bulgarians Yogurt... and all the bands of the label Une Vie Pour Rien? I don't know too much about czech scene. I was already in Prague on vacation and DJ on the party played 8 6 Crew, so we talked little bit and it was nice. I was also in contact with Buqi... Hi buddy when do you want to do a gig? 

Thank you for the interview.

Charly

Arthur & The Spooners

Znáte to, necháte náhodně přehrávat youtube a najednou se na vás z repráků valí něco, co vás posadí na zadek, kapela o které jste před tím nikdy neslyšeli ale máte hroznou radost, že jste opět objevili další hudební skvost. Tak přesně takovým způsobem jsem objevil Arthur & The Spooners, kteří se pohybují na scéně od roku 2007. Kapela původem z Berlína, která má podle mě celkem originální koncept, jak se za chvíli dočtete. Tahle banda jen potvrzuje to, jak mají tak zdánlivě odlišné styly jako reggae, ska a punk k sobě blízko. Ve své tvorbě totiž kombinují ska s punkem a oi!, na tom by nebylo ještě nic převratného, takových kapel jsou mraky ale pozor, tady nejde o nějakou prvoplánovou skapunkovku. Arthur & The Spooners vzali legendární ska & reggae songy, které navlékli do poctivého oi!punkového kabátu a naopak streetpunkové klasiky převlékly do ska. Výsledkem jsou dvě desky All Spooned Up z roku 2009 a zatím poslední album Skinhead Spoonstomp z roku 2017. Pokud se na Arthur & The Spooners podíváme podrobně a trochu je hudebně rozpitváme, co se týká ska, jde spíš o 2tone s absencí dechové sekce, což není vůbec na škodu, protože tam kde chybí dechy to většinou perfektně zastoupí klávesy a nebo kytary a jak už jsem psal v několika recenzích, dobré ska nedělají jen dechy ale i kvalitní klávesový podklad a především celková rytmika, což jim jde na výbornou. Zkrátka ska bez dechů má v sobě něco, co se u kapel, které jsou zaměřené především na dechovou sekci ztrácí a mě tenhle styl začíná poslední dobou bavit, čím dál tím víc. Navíc slyšet tracky jako Gotta Go od Agnostic Front, Staring At The Rude Boys od The Ruts, The Jinx od Peter and The Test Tube Babies, New England od Billyho Bragga, We're Coming Back od Cock Sparrer nebo BNP od The Oppressed ve ska se vám jen tak nepoštěstí. I když mě osobně baví mnohem víc jejich punkové verze starých reggae & ska klasik, protože co si budem nalhávat, do ska se dá v podstatě předělat cokoliv. Schválně si poslechněte jejich punk verze klasik jako Do Nothing od The Specials, Prejudice od Mr. Review, Johny Too Bad od The Slickers, nebo The Harder They Come od Jimmyho Cliffa, kterou považuji za vůbec nejzdařilejší předělávku. Co se mi líbí, že ani do punku se nebojí zapojit klávesy a tak můžete narazit na pořádnou oi!punkovou nakopávačku, jako je např. Skinheads All Around, pěkně podbarvenou hamond klávesy, což kvituji. Ale nenechte se zmást Arthur & The Spooners nejsou jen cover bandem, předělávající 30 - 40 let staré pecky, samozřejmě, že mají i svojí originální tvorbu, která je poctivým 2tone ska, jak se sluší a patří a stejně tak dobře řežou streetpunk, který potěší sluchovody všech pouličních "děcek". Poslechněte si jejich poslední desku Skinhead Spoonstomp a uvidíte sami!

https://steeltownrecords.bandcamp.com/album/arthur-the-spooners-skinhead-spoonstomp-lp

The Interrupters chystají novou desku!

Kalifornští The Interrupters jsou už za šest let existence poměrně dobře zaběhnutou kapelou. Pod křídly Hellcat Records vydali už dvě alba a koncem června chystají svůj třetí počin. O produkci se opět postaral Tim Amstrong (Rancid) a tak můžete čekat ska míchnuté se špetkou punkrocku a skapunku, jak se na The Interrupters sluší a patří. Nové album ponese název Fight The Good Fight a najdete na něm celkem 12 tracků. Světlo světa by mělo oficiálně spatřit 29. června. Ochutnávku v podobě singlů She's Kerosene a Title Holder můžete ale shlédnout už teď.

Recenze

Skinread No. 12

V našich končinách v podstatě už jediný papírový skinzine, vycházející od roku 2000. Pro mnoho lidí v lecčem kontroverzní ale to bylo vždy jeho cílem. Jeho kontroverznost alespoň nebyla nikdy tak tupá aby spočívala v koketování s R.A.C, jak bylo před pár lety u mnoha jedinců v modě. Právě naopak, spousty lidí nemohlo rozdýchat kapely typu Nucleo Terco, Banda Bassotti nebo Opcio-K95, které se v zinu objevovaly a právě to se mi na Skinreadu líbilo, že se nikdy nesnažil aby se zalíbil všem. Buď ber nebo nech bejt, tak by se asi dal charakterizovat autorův přístup. Letos v únoru vyšlo bohužel, definitivně poslední číslo a já musím říct, že pravděpodobně asi nejlepší. Skinread byl vždy dílem jednoho autora (Sluta) a hodně se tu v jednotlivých číslech promítaly jeho postoje a názory a to je to, co Skinread podle mě dělalo vždy zajímavým oproti jiným skinzinům, které se vehementně snaží držet v mantinelech nicneříkající apolitičnosti a ve výsledku působí dost suše. Naopak já mám rád, když je fanzine určitým zrcadlem autora, což je vidět právě na plátcích, které píše jeden člověk. Skinread byl vždy ovlivněn více-méně levicovými postoji a celkově RASH scénou a mnozí recenzenti ho v minulosti braly jako jediný redskin fanzine v Čechách ale byl bych trochu opatrný s tímhle škatulkováním, protože Slut dal v mnoha číslech prostor i nepolitickým kapelám, což bylo hodně vidět na předchozím čísle, kde už to vypadalo, že dal levicovým skins navždy sbohem. 12. číslo vyšlo po zhruba šesti letech, ještě než se vrhnu na obsah dovolil bych si takovou menší charakteristiku tohoto čísla, jak je vidět Slut se malinko vrací k RASH, SHARP a (nejen)levicovějším skinheads obecně. Ze starších čísel bylo vždy vidět, že autor je kovaný socialista (palec hore) ale nevím jestli je to jen můj pocit ale z tohoto čísla mám dojem, že začíná malinko koketovat s anarchismem ale opět v jeho osobním a originálním pojetí, což pochopíte po přečtení pár jeho úvah na témata jako je systém ve kterém otročíme, scéna apod. Možná i určitý posun k duchovnu tu je cítit, ale nemyslím tím apriori víru v boha, pokud chápete co tím myslím. Toto jsou přesně ty věci, které nazývám tím pomyslným zrcadlem autora a proč mě Skinread a hlavně toto číslo tak baví. Za co dávám Slutovi plusové body je, že stále zůstává provokatérem a nebojí se rýpat do celospolečenských dogmat a předsudků, hlavně do současné vlny islamofobie, která se přehnala napříč Českou republikou, kde je muslimů tak mizivé procento, že se tomu musím smát. Pokud vám říká něco Taqwacore, tak po prolistování a shlédnutí pár obrázků budete vědět na co narážím. 

Ok, pojďme k obsahu. Křídová obálka a stránky jsou už poslední dobou celkem standard, i když nevím jeslti to vydavatelům za ty peníze stojí, já bych třeba ocenil výtisk na recyklovaném papíře, když už chceme jít do hloubky ale každého věc. Na cca 80 stránkách najdete kromě úvodního slova, což je stať asi na stránku a půl (což kvituji), krátkou historii RASH New York, což byla první skinhead crew, která přišla na začátku 90. let s touto jasně levicovou iniciativou mezi skinheady, která se postupně rozšířila i mezi redskins v Evropě a potom do zbytku světa, podobně jako např. SHARP. Mě udělal asi největší radost rozhovor s legendární italskou rudou oi! bandou Erode. Tady vzdávám Slutovi hold, protože to je jejich jediné interview vůbec, což přidává tomuto číslu na hodnotě. Dále rozhovor o japonské skinhead scéně, ze kterého se ale moc nedozvíte, protože týpek se pohybuje spíš v hardcoru. Asie je tu ostatně zastoupena celkem hojně od Indonesie, Singapuru, přes Malajsii - rozhovory se Sta-prest Boys, The Bois (kteří hráli i u nás) a vydavatelem fanzinu Lion City ze Singapuru. Hodně překvapil rozhovor s vydavatelem zinu No Bolox Just Oi!, protože by mě nenapadlo, že i v Rumunsku můžou být normální skins a ne jen náckové. Stejně tak, jako v minulém čísle i tady jsou zastoupeni jesus skins v podobě brazilských Living Fire. Osobně jsem zarytý ateista ale každého věc, já budu církev vždy považovat za nástroj ovládaní lidí. Pro svojí cestu životem nepotřebuji nějakou knihu a člověka na kříži, který mi má ukazovat cestu, jsem svým vlastním pánem a můj osud je jen v mých rukou a ne ovcí, která potřebuje pastýře. Dále tu máme interview s 45 Adapters z New Yorku, kde je úplně normální, že i černoch je skinhead, Keltoi! z Galicie ve Španělsku, kteří spojují, jak je v tamních končinách běžné antifašismums se separatismem, potažmo vlastenectvím. Ještě bych se vrátil ke kapelám z Asie, protože jako příslušníci zemí 3. světa o working class jen nekecají ale žijí to každý den.... mizerný mzdy, šest dní v týdnu v práci, jeden den volna a pak zase dokola, to je jejich denní chleba! Konec je tradičně věnován recenzím, kde k mému potěšení nechybí ani spousta rudočerného oi! :-D S reporty z akcí je to poněkud slabší, kromě skůtr srazu, kdesi ve východních Čechách, kde zahrála Jednota Kolín a návštěvy Rock for People, tu víc nenajdete. Návštěvu Rock for People považuju za docela úlet, na tenhle festival by mě v životě nikdo nedostal ani zadarmo. Konec alá "demise" patří outru, kde Slut vysvětluje důvody ukončení vydávání Skinreada a na závěr thanx list spojený s i fuckingem, kde nechybí zmínka o "jistém" prodavači skinheadské mody, který odmítl distribuci zinu pro jeho údajnou přílišnou političnost, čemuž se já jen směju, protože víc takových plátků s postojem, jako je/byl Skinread, nebo vás by bavilo neustále číst ty nicneřikající apolitické ziny s kapelami bez názoru, které se snaží zalíbit všem? Co dodat? Podle mě jde asi o nejvyzrálejší číslo a je vidět, že s tím, že jde o posledního Skinreada, tak tu Slut skutečně nechal i kus sebe a to dělá toto číslo celkem vyjímečným. Věřím, že za pár let, až papírové fanziny budou jen historickým artefaktem, (což doufám, že se nikdy nestane) Skinread No. 12 bude zinařským skvostem!

k dostání na: skinread@Safe-mail.net

Report

I am Pentagon, Cutting Through, Decultivate, Blacklisted - (23.4. 2018) Praha - Underdog

Poslední dobou se hodně dostávám na hardcore akce, sice ne vždy vlastním přičiněním a kolikrát jde i o dost šílenosti ale tentokrát jsem vyrazil na Smíchov cíleně. Hardcore mě vždycky bavil a tak nevidím důvod, proč v pondělí sedět doma na prdeli, když můžu vyrazit za kulturou :-D Po dlouhé době vyrážím na koncert sám ale je mi to celkem jedno, protože I am Pentagon (kde zpívá Banán - pro hardcoru neznalý - známá postavička domácí scény -, který prošel už nespočtem HC a punk kapel od Balaclavy, Spes Erepta, Hanby až po Kovadlinu) jsem si prostě zamiloval ale na živo je ještě nikdy neviděl a nechci si je nechat ujít. Pondělí je asi nejvíce šibeniční termín ale když dorážím do smíchovského Underdogu, tak musím uznat, že na tento den je účast celkem solidní. Underdog je pro mě celkem nový prostor, který jsem objevil teprve nedávno, v podstatě velký sklep ale jinak hodně příjemný místo s dobrým zvukem a celkem přijatelnýma cenama za pivo :-D navíc nahoře v budově je další zajímavý prostor Eternia, kde je dokonce i u-rampa a čas od času se tu odehraje taky nějaký ten koncert nebo jiná kulturní akce. Zpátky ke kapelám, kromě Pentagonů vystupovali ještě Cutting Trough z USA, pražští Decultivate a Blacklisted, taky z USA. Celkově šlo o koncert šesti kapel ale první dvě jsem neviděl, v podstatě kromě I am Pentagon neznám ani jednu z nich. Přicházím až na začátek Cutting Trough. Hodně příjemný překvapení, typická Amerika, trochu mi připomínali Skarhead, měnící se rychlý a pomalý tempo, řízný a útočný, jo... takový hardcore mám rád. Vliv NYHC kapel se v nich nedal zapřít, i když kapela sama pochází z Portlandu. Spokojenost byla vidět i v publiku. Po téhle kapele se určitě podívám. Další následovali pražští Decultivate, kteří vystupovali v sestavě pouze bicí a kytara + zpěv. Nic moc pro mě, powerviolence jsem nikdy rád neměl a nikdy rád mít nebudu, protože je to podle mě muzika, která nemá ani hlavu ani patu, takže se radši jdu provětrat s pivkem ven a čekám, než přejde tahle šílenost. Vracím se až na Pentagony. Tuhle kapelu znám

už dva roky a už od prvního poslechu jejich dema, mi přišli něčím zvláštní a odlišní od zbytku HC kapel, což je asi to co mě na nich tak zaujalo. Samozřejmě, že i Banán za mikrofonem je určitou zárukou "kvality", protože tenhle týpek dává do všeho do čeho se pustí maximum energie a entusiasmu, což se pochopitelně odráží i v muzice. I am Pentagon mají na kontě už dvě desky, první s názvem Zdi nemluví, která vyšla koncem roku 2016 a začátkem dubna pokřtili svůj druhý počin 265 a musím říct, že první album naprosto předčil. Jak už jsem psal v úvodu jejich hardcore je pro mě něco naprosto odlišného od všeho co poslouchám. Nevím jestli se vůbec hodí to nějak škatulkovat ale v jejich muzice je cítit hodně emocí, nálad a i trocha temnoty spojenou s hardcorovou energií a razancí. Trochu v tom slyším inspiraci Kritickou situací a jejich poslední deskou Foregiveness ale malinko tvrdšího rázu. Zazněli hlavně věci z nové desky, pár z prvního alba ale i nové kousky. Banán dával do vystoupení maximum a je vidět, že jeho zápal pro věc je fakt upřímný, do každého songu dává maximální prožitek a energii, komunikuje s publikem, což ještě koresponduje s jeho texty, které se přecejenom v případě I am Pentagon netýkají ani tak resistence vůči systému ale i osobnějších věcí. Já mám asi nejradši "Lampy ve větru", protože tímhle si podle mě prošel v životě asi každý z nás a všichni víme jak zkurvený pocit to je. Víc už asi nejsem schopen k jejich vystoupení napsat, pro mě jedna z nejzajímavějších kapel na současné domácí HC scéně. No určitě je nevidím naposled! Jako poslední zahráli Blacklisted z Philadelphie. Kapela, která mě svým totálním gulášem stylů, který se snaží narvat do každého jednotlivého tracku, vůbec neoslovila. Crossover mezi americkým hardcorem, crustem a možná ještě nu-metalem mi fakt nic neříká. Možná to tam není ale já to tam prostě slyšel. Pár pasáží docela šlo ale celkově mě Blacklisted moc nepřesvědčili. Jediné co jim přičetlo plusový bod byl bubeník s trikem Amebix. V půli jejich vystoupení se začínám opravdu nudit a tak se pomalu klidím domů. Ještě po cestě na mě dopadají dojmy z vysoupení Pentagonů.... tahle kapela je prostě důkazem, že hardcore se dá dělat i jinak a může mít mnoho podob a ne vždy musí jít o totální zběsilou nakládačku a přesto se z toho ta esence nemusí vytratit.

album 265 k poslechu zde

Rozhovor - Thalidomide

Pražští Thalidomide se pohybují na domácí hardcore-punkové scéně, už od roku 1993 a nebál bych se tvrdit, že jde o jednu z našich nejdéle působících hcpunkových kapel. Za tu hromadu let byste čekali mraky desek ale Thalidomide se nikdy na vydávání moc nesoustředili a vnímali se vždy spíš jako projekt, než regulerní kapela, což je také důvod, proč mají na kontě celkově jen tři alba. Zatím poslední počin, splitko s Empty Hall Of Fame vydali v roce 2016 a už podle obalu, je jasné na co chtěla kapela zareagovat. A to byl jeden z podnětů, proč udělat rozhovor právě s nimi, protože stojí za to vyzpovídat kapelu, která má (nejen) ve svých textech co říct a reflektuje dění kolem sebe. Více už v následujícím rozhovoru!

odpovědi: Kozel (basa a zpěv), Lukáš (kytara), Pepa (kytara)





Zdravím Thalidomide, vynecháme obligátní představování, kdo na co hraje a čím se živí. Rovnou se zeptám, proč jste si vybrali zrovna název, dnes už zakázaného sedativa pro těhotné ženy, po kterém se rodili děti s různými fyzickými deformacemi?

Kozel: Ahoj, pro některé se budeme holt opakovat, protože mnohé z toho co zde bude uvedeno se objevilo již v jiných výstupech. Tak tedy, byli jsme velmi mladí, internet byl v té době v podstatě ještě utajeným vojenským projektem a tak jsme z kusých informací vyzvěděli, že to byl původně zamýšlený název pro kapelu, která později vešla ve známost jako DEAD KENNEDYS. Jelikož jsme prapůvodně vznikli jako její "cosi jako revival", volba to byla poměrně jasná. Další souvislosti a konotace k nám docházeli postupně a vlastně do sebe všechno zapadalo. Název získával na mnohovrstevnatosti. Když jsem později Biafrovi při našem setkání říkal co mám za kapelu, podíval se na mě a povídá: "To jsem vymyslel já!"  "Jasně že si to vymyslel ty Jello, ale neprošlo ti to a my si to s dovolením necháme, i když si to nikdo nedokáže zapamatovat, okay?"  "Okay, ya punters."

V roce 2016 vám vyšlo splitko, společně Empty Hall Of Fame s výstižným názvem a ještě výstižnějším obalem You Small Minded Czech Racist Bastards. Jak si všichni dobře pomatujeme v té době naše republika zhnědla do neuvěřitelných rozměrů, díky tehdy probíhající uprchlické krizi, která se nám vyhla téměř obloukem. Otázka ovšem zní, opravdu jsou Češi jen bandou rasistických buranů a máme to prostě v sobě, nebo jde jen o nějakou obranou reakci národa, kde se lidi zavření 40 let za ostnatým drátem, naučili, že "v Čechách musí žít jen Češi a tak to má prostě bejt", zatímco na západě se lidi naučili žít s tím co já nazývám důsledek éry kolonialismu, už od 60. let?

Kozel: Všiml jsem si, že řada tvých otázek už tak trochu obsahuje i částečné odpovědi, což se mi mimochodem docela líbí, není to na škodu a šetří to práci. Zde bych jen doplnil, že název a obal toho splitu byl předmětem mnoha (poměrně klidných a konstruktivních) diskusí a přesto přese všechno jsme se nakonec i s klukama z EHOF shodli na té nejdrsnější variantě umělecké licence a zkratky. Na hrubý pytel (občas) hrubá záplata. K dokonalosti mi chybělo jen realističtější ztvárnění obou "strangulantů". Třeba od Pavla Reisenauera (Respekt). A k těm Čechům. Jako dav a masa a třetina a polovina, či jak to nazvat, působí část tohoto národa vskutku odpudivě až nesnesitelně. Ovšem pozor, já osobně je třeba v reálu v nějakém exekutivním tvaru, kupř. v ulicích, nikdy neviděl. Vy ano? Působí to skoro jako chiméra až do doby, kdy za ně promluví nějaké sčítání, průzkumy, volební výsledky, nebo jejich jediná politická "aktivita" na internetu, dštění zla a hloupé nenávisti. Pak jsou výsledky z našeho pohledu katastrofální. Máte dojem, že žijete v republice plné dobrovolných idiotů a propadáte zoufalství. Ale situace není (ani ve vyspělejších zemích) černobílá, i když se to k protestně/uměleckému výstupu (rozuměj anarcho-hardcore) hodí líp. Je třeba ji stále podrobovat analýze a znovu se ptát, proč tolik lidí končí v naručích populistických politiků, proč rezignují na svůj samostatný (duchovní a mentální) život, rozvoj, atd. atd.  Ano, často se obloukem dostaneš zpátky k mozku, ale punková kapela a vůbec alternativní scéna je tu mj. taky od toho, aby s názorovými souputníky stále a stále vstupovala do disputace a dialogu. Formu ať si zvolí každý sám.

Lukáš: Rok 2015 byl symptom něčeho podle mýho názoru mnohem hlubšího, co nemá jedinou příčinu. Ten historickej kontext je důležitej, trvalá absence styku s čímkoliv trošku odlišnějším. K tomu možná určitej komplex méněcennosti, kterej se projevuje přepjatou a ne úplně oprávněnou hrdostí a představou o "správném češství". Ačkoli nemám moc rád nějaký pokusy o diagnózy národů, obávám se, že Češi v tomhle smyslu mají dlouhodobej problém. Potlesku béčkovýmu Mussolinimu se síťkou na motýly z IVČRN, co by rozemlel čtvrtinu světa na masokostní moučku, předcházely například excesy v podobě pochodů nenávisti, kdy i nezaměstnaní absurdně řvali: "Cikáni, do práce!" Když si patnáctiletej blbec vymyslel útok Romů, tisíce lidí byly hned na nohou. Rasističtí burani určitě v globálu nejsme, ale netolerantní umíme bejt dokonale. Furt se tu nadává, jak Romové nejsou schopní se integrovat, ale zaměstnavatelé se o ně taky zrovna neperou, a když se na to koukneme čistě lidsky s pokusem o určitou empatii, tak pokud máte dlouhodobej (a sakra oprávněnej) pocit, že vámi majorita pohrdá, proč se vlastně snažit integrovat? Kde se ve vás má vzít ten impuls bejt ctihodnej občan? Je to zacyklený. Člověk ze svý podstaty potřebuje respekt a uznání, aby se mohl zdravě vyvíjet a to platí i na společenský rovině. Věci jako systémovej rasismus zkrátka existujou. Říct za A oni jsou "nepřizpůsobiví", ale opomenout za B "proč asi?", je jednoduchý, ale společenská debata tím trpí natolik, že už to možná ani rozumně vyřešit nejde i ty mý tvrzení jsou paušalizující, a je to pochopitelně ještě složitější. A tenhle princip vnímání problémů tu podle mě převažuje. Nechceme tu uprchlíky? Co se třeba nepodílet prodejem zbraní na destabilizaci Blízkýho východu? Nebo nedělat v televizi PR Asadovi? Problém je v pohodlný neochotě nahlížet tyhle problémy v nějaký celistvosti. No a pak je tu samozřejmě "maličkost" v podobě klesající životní úrovně a s tím souvisejícím strachem, a na to lze říct okřídlený: Romové, muslimové, uprchlíci, antifašisti, dobroserové, LGBTQ část populace, bezdomovci, Klinika nebo feminismus skutečně za NAŠE (jsme všichni na jedný lodi) posraný životy nemůžou, za to ti dva nakreslení oběšení géniové a jejich široký okolí tak úplně bez viny nejsou. Přesto všechno se snažím, v rámci zachování duševního zdraví, bejt optimista a věřit, že spoustě lidem tyhle věci docházej, akorát nejsou tolik vidět.

Zaujaly mě dva songy z vaší poslední desky a to konkrétně Pete's Lament a Tak co seš, když nejseš?, kde se v podstatě opíráte do vlastních řad. Můžete trochu příblížit na jakou konkrétní věc těmi songy narážíte?

Kozel: Ano, celá ta deska je tak trochu o mechanismech uvažování z různých úhlů. Lament je momentální povzdech, rychlá myšlenka o stavu scény, což potká asi občas kohokoliv, kdo trpí nějakou kritickou reflexí. Tenkrát mě velmi podráždila jednoduchá věc: na (vybraných) koncertech narváno, na demonstracích a obecně pouličních akcích spojených s hypotetickou občanskou neposlušností spíše poloprázdno. Jakási disproporce ve státě antiautoritářském. No a druhý jmenovaný song zhruba přibližuje frustraci a zároveň legraci z bohorovnosti některých umělců, stavících se do rolí jakýchsi poťouchlých "pozorovatelů" a "glosátorů" toho marasmu kolem nás, nevystupujících v mnohých případech ze svých komfortních zón a dělajících satiru, které se smějí jen oni sami. Za toto všechno pak musí být pochopitelně spravedlivě zaplaceni. Nejlépe na úkor ostatních účinkujících.

Lukáš: Jen bych chtěl krátce navázat na Petrovu odpověď, i když jsem se autorsky na písních nepodílel. To s těmi komfortními zónami je dobrá připomínka. Řekl bych, že to jde opatrně aplikovat i na scénu, která si mohla dlouhý léta dopřávat komfortu nadávání na nácky a podobný evergreeny, jelikož tu fakticky žádná větší hrozba nebyla, ale v současnosti, kdy se k extrémním názorům klaní ne nevýznamná část společnosti, by se tak nějak dalo čekat, že to bude kriticky reflektovat. Místo toho jsme se dočkali kapel a fanoušků, kteří leckdy nemají problém zavtipkovat si o plynovejch komorách nebo potápění lodí. Myslím, že máme jako scéna na víc. A naštěstí to určitá její část dokazuje.

Na scéně jste už nějakých 25 let, pokud se nepletu. Kdo zbyl z původní sestavy? A co počet vydaných desek, jen tři za takovou dobu, je to na vás málo nebo tak akorát?

Kozel: Ano, je to tak, letos to je 25 let. Z původní sestavy jsem zbyl jen já a možná dílem taky proto, že jsem se na počátku snažil číst a naslouchat opravdu pozorně a vždy mě jímal jakýsi stud odhazovat postupně pracně nabyté zásady jako nějaká závaží. Ne, je to dar za který děkuji. A děkuji také současné sestavě (Jirka, Luke, José) a přeju jim ať jim to dlouho vydrží, benefity nehmotného charakteru jsou zřejmé. A desky? Jak už jsem kdysi někde řekl, ten počet je skutečně tak akorát. Tyhle věci se nedají nějak uspěchat a díky tomu si taky za všemi bezezbytku stojím. 

Dead Kennedys jsou pro vás evidentně velkou inspirací, je to vidět i z vašeho loga. Co má vlastně ten symbol znamenat? A co říkáte na Biafrův projekt Guantanamo School Of Medicine, myslíte, že tam ještě něco z DK zůstalo?

Kozel: Jak už jsem uvedl výše, na úplném počátku jsme tu byli víceméně jen proto, abysme tvorbu DK jaksi blíže uvedli a pokusili se aplikovat do českého punkového diskurzu a proto i formální stránka věci byla poněkud přizpůsobena záměru. Podobnost log není čistě náhodná. Oni byli (pro mě byli) Dead Kennedys, my jsme Thalidomide. Jen vertikálně vzato. GUANTANAMO? Hm, jsem nekritický obdivovatel, a asi všichni v kapele k tomu mají víc co říct. Je to dokonalý produkt v tom dobrém slova smyslu. A spirit DK? Bylo by přinejmenším divné kdyby tam nebyl, ostatně zařazují do playlistu pravidelně písně z té doby, protože prostě nadčasovost a relevance.

Lukáš: Jello umí konstruktivně provokovat. Jeho "punching up" humor, kdy se netrefuje do snadnejch cílů, je strašně důležitej a mělo by se jím inspirovat mnohem víc lidí.

Nepříjde vám, že se věkový průměr všeobecně ve scéně, ať už jde o hardcore, nebo prostě punk neustále zvedá? Nevidím zrovna přicházet mladou generaci, lidi ve věku 17-20 let, kteří by chodili na koncerty a po sklepech mastili punk!

Kozel: No ono, aktivní podporu "scény" prostě na internetu nenakonfiguruješ. Možná za nějaký čas. Ale vážně, to je asi otázka pro nějakého sociologa, já osobně občas na akcích bojuju s oběma pocity, kde jsou všichni, je to tu jak na abiturientském večírku Charlieho Harpera, anebo naopak - nemají ty děti zde v tom sklepě při svojí prapodivné představě o hardcore v něčem pravdu? Ale situace je možná přírodně vyvážená, je to tak jak to má být a na každou umírající podvratnou energii se tlačí nová, mladá, čerstvá, ochotná teď a tady brutálně nakopávat zadky všeobjímající idiocii.

Při pohledu na dnešní mládež, vyrůstající s moderními technologiemi, především internetem, youtubem a facebookem, který v nich podle mě zabijí přirozené sociální vazby, neustále přikovaní pohledem ke svým iphonům, jako virtualní otroci.... myslíte, že punk nebo hardcore ještě může někoho z nich zaujmout a přimět je k nějakému kritičtějšímu myšlení a pohledu na svět, protože, to je přesně to za co jsem této subkultuře vděčný a co postupem let utvářelo moje názory a postoje.

Kozel: Opět, toto není úplně otázka, ale spíše rovnou část odpovědi, kterou lze v podstatě podepsat. Životy svěřené technologiím mě popravdě děsí. Můžeme jen doufat, že dalším globálním módním trendem bude zvyšování podílu analogového života v digitální psychedelii. A ano, historie a jiné věci se opakují a tak bude stále a stále přicházet na scénu početná armáda pozitivních deviantů, jejichž život bude významně vychýlen punkem / hardcorem, nebo jiným relevantním protestním proudem, který je navede ke kritickému myšlení a sebevzdělávání a odtajní všemožné zákruty srdce a ducha člověka i přírody.

Lukáš: Ono na jednu stranu čteme o tom, jak v důsledku nadužívání sociálních sítí se mezi mladými šíří například deprese, protože jsou pořád konfrontovaný s momentkami životů ostatních, jejichž virtuální presence napovídá, že žijou životy jak z pohádky. Na druhou stranu i přes kvanta fake news a internetovýho nazi alt-right memovýho chaosu, technologie skutečně svět otevíraj a spousta lidí si uvědomí v ranym věku, že zkušenost ze svýho žitýho mikrokosmu nemůžou aplikovat na celej svět. Technologie navíc někdy napomáhaj vzniku novejch sociálních vazeb, a ve střední Americe tak mohl nedávno s jejich pomocí vzniknout hardcore festival, kde hrajou kapely z různých zemí. I já jsem se začal "radikalizovat" :) na internetu, když jsem se v podstatě až tam dozvěděl o existenci těch nejzajímavějších kapel, který se do mýho okolí na vypálenejch cédéčkách tehdy nedostaly. Ale pochopitelně lze na každou pozitivní věc najít x negativních a například současný ne úplně překvapivý dění okolo Facebooku napovídá, že bysme měli hodně přehodnotit, jakým způsobem se těmhle společnostem každodenním užíváním jejich produktů dáváme všanc.

Co skončila ekonomická krize, politická atmosféra nejen v Čechách ale i v Evropě směřuje do pořádných sraček. V postkomunistické části Evropy se ujímají vlády různí nahnědle konzervativní individua typu Jaroslaw Kaczynski a jeho PIS v Polsku, Maďarsku vládne Orbán, který "zachrání" Evropu před uprchlíky a už i Fico na Slovensku za každým průserem vidí "židozednářské spiknutí v čele se Sorosem". No a naše republika Agrofert, v čele se Zemanem k tomu nemá daleko. Vídíte, že by kapely v HCpunk scéně tuhle situaci reflektovali teď nějak víc, bez ohledu na tradiční témata, která jsou pro političtější punk typická?

Kozel: Ano, vypadá to že se Visegrád definitivně zbláznil. Nikdo nemůže jednoduše pochopit co voliče tak fascinuje na antilidech výše jmenovaných a jim podobných. Seriózní média zkoušejí být smířlivá a hledají příčinu v tzv. odmítání nadvlády elit. Co to vlastně ale má být neví nikdo. Lidé jsou prý frustrovaní a naštvaní a jako obvykle nehodlají začít u sebe. A navíc dochází k paradoxní situaci. My odmítáme stávající systém, oni ho také jakoby odmítají, cítí se poražení, ale zároveň stíhají nenávidět nás - ať už nás nazýváte jak chcete, třeba liberální levice. Ten užitečnej idiot na Hradě jim vymyslel termín "pražská kavárna". Pitomci se toho chytili, byť jimi prezident vlastně pohrdá. Hodně absurdní divadlo. Manipulace s nedovzdělaným davem se ale daří, společnost dokonale rozdělena. Líbil se mi (tentokrát skutečný) bonmot Jiřího Suchého: My cítíme že máme pravdu, ale jich je víc. A ten už toho viděl hodně. Reflexe kapel mně osobně přijde nedostatečná a tristní. Pochopitelně ale nemám možnost vidět v akci všechny a tak nechci nikomu křivdit, nicméně marně vzpomínám, kdy mě naposled nějaký interpret šokoval sofistikovaným, provokativním, aktuálním politickým statementem s přesahem a nedejbože s vtipem. No, jsme ve všem tak trochu pozadu.

Pepa: Třeba moje cesta je nesnažit se, pokud možno, určovat kdo je lepší, chytřejší, vzdělanější ani kdo je menší zlo atd. a kdo ne, prostě každý jsme nějaký v mnoha ohledech (naštěstí), např. ať je to člověk z "kavárny" nebo "vesnickej buran". Některé pravdy zkrátka nejsou exaktní a z jiných perspektiv se jeví jinak až ba i opačně, s čímž jsme vlastně všichni denně konfrontováni (a nemusí se jednat zrovna o nějaké mediální manipulace), navíc a to už asi všichni víme... edukace začíná u každého z nás samotných v podstatě jen ve chvíli kdy my sami se vzdělávat a něco dozvědět chceme, jinak to do nás skutečně nikdo nenahustí, v tom vidím sílu a šanci přímých voleb, byť teď (ty prezidentské) dopadly jak dopadly a eventuálně klidně i nějakých lokálních referend se něčemu naučit, přiučit, minimálně vyzkoušet. Možná, že proto to např. ve Švýcarsku funguje i globálněji, jelikož tam historie "přímé demokracie" a referend sahá do hlubokých dějin, tuším až středověkých. Holt si to musíme zažít a projít si tím na vlastní kůži a z toho se poučit, vidím v tom určitou šanci aby se dějiny stále tak prapodivně neopakovaly. Nemyslím si, že tato u nás aplikovaná zastupitelská demokracie, kde si stejná parta psychopatických politiků vytváří zákony tak aby mohla vládnout jak se té partě zrovna hodí není moc normální a to by mohlo nějaké referendum či přímá volba trochu nabourat.

Lukáš: Souhlasím s Petrem ohledně oný nedostatečnosti. Myslím si, že je naprosto v pořádku očekávat zrovna od hcpunk scény nějakou kritickou reflexi toho, co se děje a nějaký silnější postoje. Tuhle scénu to do jistý míry definovalo (pokud si na chvíli nasadíme růžový brejle a přehlédneme spoustu shitu, kterej šel s pozitivním vývojem ruku v ruce). Naštěstí se ale subverzivní umělci objevují v mnoha žánrech, bohužel má člověk občas pocit, že právě z hardcoru se trochu vytrácej. Nicméně nemám absolutně právo nikoho soudit. Na druhou stranu, když se člověk dívá na některý kapely, jak neskutečný věci s tím žánrem dokázaly, jak ho posunuly, rozvinuly a ustavičnou formální a ideovou invencí obohatily, trochu ho může zamrzet, že leckdy chybí v tomhle ohledu i sebemenší aspirace. Právě v tý schopnosti kritický reflexe a práce s ní byla podle mě vždycky největší síla hcpunk scény, bez ní to pak občas působí jak nevybouřenej boys club.

Za několik posledních let jsem úplně přestal jezdit na festivaly, nebaví mě už koukat na kapelu z poza bariéry na metr a půl vysokym podiu, mám radši bližší kontakt s tou kapelou. Jak to vnímáte vy z pohledu muzikantů? Netypoval bych vás, že byste hráli na obřích stagích.

Kozel: Záleží na mnoha faktorech. Chápu, že čím větší akce, tím se méně obejde bez větší stage, koneckonců spousta ambiciózních projektů tohoto typu dříve nebo později narazí na neúprosného protivníka - účetnictví, a to pak bohužel determinuje téměř vše. Je pak na samotných kapelách, pokud přistoupí na tuhle hru, která pak začíná být dost o penězích, aby si v rámci těchto eventů pokud možno zachovaly co nejvíce ze své původní autenticity a takříkajíc se zařídily sami pro sebe, erodovaly tento mikrosystém. Jde to různým způsobem, různě. Odvolání ochranky, aspoň symbolické překonání bariér, pozvání fanoušků na stage atd. Pořadatelům se to líbit nebude, ale co by neudělali pro své hvězdy. Nám se to v "kariéře" přihodilo zhruba třikrát a vždy jsme se poctivě snažili naplňovat výše uvedené. Problémy na sebe sice nenechaly dlouho čekat, ale byla to sranda, dnes už jsou z toho historky "z vytáčení".

Osobně se tak často v HCpunkových kruzích nepohybuji, nicméně i přesto, že mám asi blíž k oi! ska a skinheadům, nedělám rozdíly, vždycky mě spíš zajímaly postoje a názory, než to kam se kdo řadí. I když co si budem nalhávat, příjde mi, že nic jako "jednota" v tomto směru neexistuje a spíš panuje určitá nedůvěra, ze strany mnohých hardcorystů nebo anarcho-punx. Otázka je tedy jasná, co si myslí Thalidomide o skinech, ať už apolitických, SHARP nebo redskins, nebo tohle jste nikdy neřešili?

Kozel: To je zajímavá otázka, dlouho jsme podobnou nedostali. Nechci se tady rozepisovat o kladech a záporech druhé poloviny devadesátých let, ale velkou shodou okolností, když už se ptáš, musím říct, že jsem zažil (poněkud nechtěně) jejich konjunkturální období. Zejména těch "apolitických", jak říkáš, byť jsem k tomuto termínu poněkud rezervovaný. Být apolitický je politické. A kdo je apolitický, ať hodí kamenem. A o tom chci právě mluvit. Pokusím se stručně, protože o legendárním klubu Propast by se dal napsat román. A právě Propast si k nelibosti mnohých rezidenčních punx tenkrát pražští SHARPs vybrali jako svojí základnu. Situaci jsem mohl vnímat velmi bezprostředně, protože jsem tam tehdy pracoval jako barman. Mám velký respekt a zároveň velké výhrady ke všem možným segmentům scény, nicméně, upřímně řečeno, řada těch chlapců nám v té době k srdci nepřirostla, čest vyjímkám. Často jsme si říkali, co s nima, kromě prostor, vlastně máme společného? Byli jsme mladí a poněkud radikální (což je vždy tak trochu na místě) a neskutečně nás vlastně iritovaly kšandy, trika Lonsdale, žádný vlasy a fotbalový hulákání. Podezřívavost - to je to co jsme cítili. Podoba tam prostě byla a u některých, po požití alkoholu, velmi nápadná. Objevovala se agrese. Poslední dvě vážnější bitky co jsem byl nucen absolvovat byly tam a s nimi. Paradox. Dnes s odstupem, na to koukám trochu jinou optikou, kreténi jsou naprosto všude a tak si vážím lidí na stejné vlně (i jiných samozřejmě) s otevřenou myslí, na stejných demonstracích a je mi trochu jedno jak vypadají a jsou oblečení. Hlavně ať nezpívaj fotbalový nebo hokejový chorály :D

Děkujeme moc za prostor k vyjádření a uvidíme se na budoucích akcích!

Thalidomide

Recenze

Těžký boty to vyřešej hned! - Skinheads v Praze na konci 80. a začátku 90. let

V létě roku 2017 se na pultech našich knihkupectví objevila vůbec první kniha zaobírající se vznikem skinheads v tehdejším Československu na konci 80. a začátku 90. let. Jde v podstatě o "podobné" dílo, jako před lety Kytary a řev, které sledovalo vznik punku v socialistickém Československu. Ovšem, když jsem tuto knihu viděl poprvé nejvíc mě zarazil autor Filip Vávra. Nejde totiž o nikoho jiného, než o bývalého předního člena Národního Odporu. Myslím, že víc už asi ani nemá cenu dodávat, všichni moc dobře víme o jakou organizaci jde. Je škoda, že zrovna tohoto tématu se chytil přední český nácek, což knize ubírá hodně bodů, dokázal bych si představit, kdyby o této době napsal např. Landa nebo někdo, kdo alespoň nezvedal pravici. Když jsem pročítal jednotlivé kapitoly, nemohl jsem se zbavit dojmu, že nácek náckem zůstane, protože ani po letech při popisování bitek a útoků na Větnamce, Cikány nebo Araby jsem neviděl jediný náznak pochybnosti o správnosti jejich jednání, nebo sebereflexe, bez ohledu na to, že tehdejším aktérům bylo 16 - 20 let. Ano nedělejme si iluze, první vlna skinheads v Československu byla banda rasistických zmrdů a vůbec v tehdejší době se nikdo s ničím moc nesral a dostat se do fyzického konfliktu bylo mnohem snažší, ale to nemění nic na tom, že i když jste dospívající, tak podle mě asi to nemáte v hlavě dvakrát srovnané, když držíte někomu hlavu na kolejích, před přijíždějící tramvají. I takové "chuťovky" se tu dočtete. Nečekejte tu nic o původu skinheads v Anglii, toto je hrubý popis toho, jací skinheadi tenkrát byli a já musím říct, že vyrůstat v tehdejší době, budu rozhodně v opozici proti nim! První část knihy vypráví příběhy hlavních aktérů, kteří se objevují v dalším vyprávění a popisuje jejich vyrůstání v tehdejší Praze a jak se postupně dostali ke skinheads. Nemohl jsem se při pročítání jejich příběhů zbavit dojmu, že většina z nich měla komplex z problémů s Cikány v dětství, který v nich zasel semínko rasismu. 


Musím přiznat, že i já jsem si při vyrůstání na pražském sídlišti koncem 90. let užil s Cikány svoje ale nikdy to ve mě nevyvola do budoucích let jakoukoliv rasovou nesnášenlivost. Ano je pravda, že ještě před listopadem 89 byli hlavním cílem tehdejších skins pouze Cikáni ale po revoluci, už to byl v podstatě kdokoliv, kdo nebyl bílý a později i každý, kdo se jim stavěl na odpor. V prvních kapitolách se dočteme, kdo byl prvním skinheadem v ČSSR a kdy se tady začali objevovat první plešky. Pravděpodobně prvním byl Ondra Záruba, už někdy kolem roku 1984 okolo kterého se začala formovat první pražská parta, která se scházela v hospodě U Jirásků. Většinu lidí tehdy insporoval článek "Holohlavci, to jsou pane chlapci", který se v polovině 80. let objevil v časopise 100+1 Zahraničních zajímavostí. No a jelikož media vždy zajímaly hlavně white power skinheadi i tento článek pojednával pouze o nich a proto se není čemu divit, že tehdejší skins byli rasisti, protože toto byl v podstatě jeden z mála zdrojů, jak se o této subkultuře něco dozvědět. Neonacistické tendence se před listopadem 89, až na pár vyjímek ještě nevyskytovali ale faktem je, že i u předrevolučních punkáčů se občas vyskytoval rasismus. Jak se dočtete dále i se skinheadskou modou to tenkrát nebylo jednoduché, bombry se tu sehnat nedali a tak nebylo náhodou, že spoustu z nich si je tehdy dováželi z Maďarska, kde byl trh trochu otevřenější, o Martenech se nedá mluvit ani po revoluci i pro ně se muselo do Německa. O faktu, že většina skins byli bývalý punkáči (nebo to ti, kdo sice měli rádi punk ale ne jeho modu) se asi ani nemá cenu zmiňovat, jelikož to platí v podstatě do dnešních dnů. Ovšem asi nejzajímavější část knihy je ta pojednávající o porevolučních letech, kdy končí éra, kdy skins a punx seděli v hospodě u jednoho stolu a společným nepřítelem byli komunisti. V té době začíná pozvolné dělení, kdy se část punkáčů začíná přiklánět k rodícímu se anarchistickému hnutí, které se stává jejich novým nepřítelem. 

Většina historek se neustále motá kolem bitek s anarchisty, Cikány nebo Větnamci, kteří se později nebáli bránit i mačetami, proto musím říct, že většina kapitol jsou si celkem podobné a ve své podstatě neustále o tom samém. Dočtete se tu i o ideologické zmatenosti tehdejších skinů, vzhledem k jejich věku (16 - 20 let), kdy tu stáli vedle sebe čeští fašisti, white power skins a postupně se rodící naziskins, pradoxně kališníci byli v Praze v menšině i přesto, že tu působil Orlík. Zajímavostí, i když ne tak překvapující je, že tehdejší policie se skinheady sympatizovala a většině útoků nechávala volný prostor a i vyhulenec J.X. Doležal a někdejší kandidát na prezidenta Vladimír Franz se snažili tehdejší skinheady nějakým způsobem podchytit a vytvořit z nich něco na způsob "občanských hlídek". Otázkou je jak by to dopadlo, když vezmeme v potaz věk většiny tehdejších skinů. Přístup policie se změnil v okamžiku, kdy začalo přibývat konfliktů s anarchisty a napadání punkáčů. Za zmínku stojí i popis tehdejší porevoluční Prahy, kdy tu chyběly davy turistů, večerní Praha zela prázdnotou, protože tu nebyly kluby a moc se toho, kromě vysedávání v hospodě, občasných koncertů a fotbalu dělat nedalo. Většina hospod totiž zavírala v 11 hodin, kromě vinárny Orlík, kam se tehdy chodilo. Na druhou stranu fungovaly odpolední diskotéky, což je dnes už minulost, kam chodili skinheadi dělat bordel. Další věc co mě celkem zaujala je, jak se tehdejší scéna dělila na party podle toho v jakých hospodách se scházeli a tak byla Praha rozdělená na několik skupin, nejen podle čtvrtí ale i věku, kdy ti mladší v některých hospodách nebyli vítáni. Z knihy se dá také částečně vyčíst i vývoj čs. anarchistického hnutí, které se stalo v letech 1991 - 1992 uhlavním nepřítelem, a i když ze začátku anarchisti tahali za kratší konec, postupně začali vracet úder, viz. bitka v Opletalově ulici a 1. Máj 1992 na Letné (ze kterého je i video na youtube). Co mě překvapilo bylo celkem hojné rozšíření (alespoň podle vyprávění v jednotlivývh kapitolách) redskins v čerstvě porevolučním Československu, autor si tu dokonce vypůjčil rozhovor s bubeníkem Opozice, což byla tehdy jediná redskin kapela u nás. 


Samozřejmě nechybí kapitola věnovaná Orlíku, Bráníku a Třem sestrám (které v té době hrály pro skiny) a dalším kapelám, které měli co dočinění se skinheady. Dočtete se tu i o dnes již legendárním festivalu v Bzenci, kde začalo první dělení, kdy se spoustu lidí začalo vymezovat proti postupně se šířícím nazi tendencím a hajlování. Podle autora Landa nebyl v té době takovou autoritou, jak by se mohlo z dnešního pohledu zdát a jak už jsem psal o pár řádků výše i kališníků bylo v Praze minimum, naopak Praha začala daleko více hnědnout, což byl důvod k ukončení činosti Orlíku. Kniha končí rokem 1992, kdy upadá boom skinheadů v Československu, kdy se do hnutí začalo přidávat hromady lidí a pozérů, kteří do té doby poslouchali např. metal a ze dne na den si vyholily hlavu a sehnali bombra. Bohužel i autor se přidal k tehdy postupně převažující většině. Nejvíc mě dostalo, kdy při útlumu scény na konci roku 1992 popisuje sborové hajlování na Spartě, jako "kratochvíli", proto je potřeba tuto knihu brát s jistým odstupem a nadhledem. Na druhou stranu netvrdil bych, že jde o ideolgicky zkreslený popis tehdejších skinheads, protože první vlna skins u nás byla prostě taková a velká většina se opravdu přikláněla ke krajně pravicovým názorům, které po 40 letech komunistické totality mnoha mladým lidem imponovaly, nicméně u některých historek, týkajících se jednotlivých bitek a konfliktů mi přišly počty lidí trochu nadsazené ale po faktické stránce se nedá tomuto dílu moc vyčíst. Na druhou stranu nebylo by na škodu vyjádření a pohled dalších postav z té nefašistické části scény, co tu dobu zažili a co mají i dnes k začátkům skinheads v Československu co říct. Porevoluční doba byla prostě taková a v jistém smyslu i zmatená a s faktem, že tehdejší skini byla banda rasistických zmrdů dnes nic nenaděláme, ať se nám to líbí, nebo ne a s tímto je potřeba k této knize přistupovat. Závěrem snad doporučím, pokud nechcete koupí této knihy podporovat předního českého nácka, radši si pro ní zajděte do knihovny, protože vzhledem k tomu, že jí Filip Vávra vydal vlastním nákladem, tak si můžete být jistí, že peníze jdou přímo jemu.

Kortatu.... Rock Radikal Vasco!

V našich středoevropských končinách asi nejde o zrovna nejznámější kapelu ale věřte, že ve Španělsku jde o podobnou kultovku, i když z odlišného politického spektra, jako např. u nás Orlík. Zkrátka kapela, kterou v tamním regionu zná skoro každý, kdo kdy přičichnul k punku nebo oi! Kortatu přišli v prvních letech po smrti Franciska Franca, kdy se Španělsko vzdalo diktatury a i represe ze strany státu, směrem ke Kataláncům a Baskům, kteří se nikdy za součást Španělska nepovažovali, "opadly". Možná právě proto se do jejich tvorby tolik odrážel baskický nacionalismus, který byl ovšem vždy pevně spjat s levicovým smýšlením, což je něco co si v Čechách málokdo z nás umí představit. V 80. letech byli součastí nové vlny kapel, kterou inspiroval britský punk a které se začalo v tamních podmínkách říkat Rock Radikal Vasco. Toto hnutí združovalo kapely, které už předtím stály v opozici frankistickému režimu a jeho hodnotám. Nejen do baskické ale i do španělské scény přispěli jak svým politickým postojem ale i hudebně, protože byli pravděpodobně první kapelou, která španělskému publiku představila ska a dub. Kortatu vznikli v roce 1984 v Irúnu v Baskicku, pod vlivem dojmů z koncertů The Clash v San Sebastianu a The Beat v Bilbau a faktem zůstává, že jejich přístup, kdy míchali ska, reggae, punk a rock je důkazem, že The Clash v nich zanechali hlubokou hudební stopu. Kapelu založili bratři Fermin a Iňigo Munguruzovi. Původní setava byla následující: Fermin (kytara / zpěv), Iňigo (basa) a Mattin (bicí), kterého brzy nahrazuje Treku Armendariz, tímto vzniká pevné jádro kapely, které vydrží, až do jejich rozpadu v roce 1988. V roce 1985 vydávájí první demo nahrávku, kde se objevují songy "Mierda de Ciudad" (cover původně od Business - Drinking and Driving), "El Ultimo Ska" a "Hay Algo Aquí, Que Va Mal" (což je další cover, původně od The Specials - Doesn't Make It Alright). V tom samém roce začínají aktivně koncertovat po celém Baskicku ale i mimo něj, začínají hrát pravidelně v Madridu a v Barceloně ale i dalších městech. V květnu 1985 také zahráli, společně s kapelou Barricada, koncert ve věznici Martutene. S tímto vystoupením se pojí i vznik jejich asi nejznámějšího songu Sarri Sarri. Několik měsíců po jejich vystoupení právě z této věznice utíkají vězni, spisovatel Joseba Sarrionandia (který se ukryl do reprobendny po jednom hudebním vystoupení pro vězně) a Iňaki Pikabea, kteří byli napojeni na baskickou Etu. Kortatu společně

s Barricadou jsou vzhledem k jejich politickému postoji obviněni z napomáhání, nebo minimálně přispění k jejich útěku. Jelikož jim soud vinu neprokázal, vyšli od soudu jen s nařízením o zákazu vstupu a přiblížení se ke všem věznicím po celém Španělsku. V polovině roku 1985 se vrací do studia aby natočili svojí první desku self-titled album Kortatu. Ještě měsíc před tím natáčí k písni Sarri Sarri (původně Chatty Chatty od Toots & Maytals), která pojednává o útěku Sarrionandi a Pikabei svůj jediný videoklip. I když Baskové zpěvák Fermin Munguruza celé album nazpíval ve španělštině, kromě tracků "Zu Atrapatu Arte" a "Tolosa Inauteriak". V roce 1986 se konečně vydávají za hranice Španělska a dostávají se do Švýcarska, Německa a Holandska. Vychází jim druhá deska El Estado De Las Cosas (opět nazpívaná španělsky), kde se poprvé ve Španělsku objevuje dub, konkrétně dub verze tracku Desmond Tutu z první desky. Na této desce se také objevují nový hosté Jabier Munguruza (harmonika) a Josetxo Silguero (saxofon). Kortatu mají ještě jeden význam, čas od času vystupovali v trikách Redskins a na nejedné staré fotce můžeme vidět kapelu (minimálně Fermina a Iňiga) v bombrech a martenech, čili myslím, že je jasné odkud vítr vane. Byli jednou z prvních kapel ze které vychází španělská levicová skinhead scéna, která je na jihu poměrně silná, stačí se podívat do Katalánska nebo na sever do Baskicka. Měsíc po vydání jejich druhé desky se opět vydávají na tour po Evropě, kdy navštíví opět Švýcarsko, Německo a Holandsko. V roce 1987 se jim, kromě tour po Francii a Itálii podařilo dostat i za železnou oponu do Polska, kde dokonce poskytli rozhovor místní televizi. Kapela byla už od samého začátku pod tlakem, aby natočili celé album v baskičtině a tak v roce 1988 vychází jejich třetí deska Kolpez Kolpe, která je podle mnohých fanoušků považována za jejich nejlepší album. Na této desce se už objevují náznaky budoucího směřovaní po rozpadu kapely. Dá se tu najít rap v podobě songu A.E.K ko beteranoak, reggae (Kolpez Kolpe) ale i dechová sekce (Oker Nago, Etxerat). V tom samém roce vydávají živák Azken Guda Dantza, což byl zároveň jejich poslední 280. koncert, který odehráli v Anaitasuna Pavilonu v Pamploně. A co vedlo k rozpadu tak úspěšně rozjeté kapely? Nebyla to jejich učást v sandinistických jednotkách v Nikaragui, jak praví jedna z mnoha urban legend, která o Kortatu koluje, i když je pravda, že jako kapela Sandinisty podporovali a dokonce už na prvním albu jim věnovali

song Nicaragua Sandinista. Pravým důvodem bylo podle slov samotného Fermina Munguruzy, jednoduše vyčerpání. Kapela nahrála za 4 roky 3 alba a odehrála téměř 300 koncertů, což je množství, které se některým kapelám nepodaří ani za deset let. Krátce po rozpadu Kortatu začal Fermin Munguruza pracovat v radiu, kde moderoval vlastní pořad Igo bolumena! Ovšem to ještě nebyl úplný konec, Kortatu se měli brzy transformovat v úplně novou kapelu, která se během 90. let také stala pojmem ve španělské undergroundové scéně. Tou kapelou byly Negu Gorriak, které založil Fermin společně s Iňigem a bývalým členem Kortatu Kakim (který produkoval jejich poslední desku) v roce 1990. Později se přidali ještě další muzikanti, až se sestava ustálila na pěti členech. V roce 1991 zakládájí vlastní nezavislý label Esan Ozenki Records, který funguje dodnes a na kterém vydali většinu svých desek. Stejně jako ke Kortatu i k založení Negu Gorriak vedla inspirace jinou kapelou a to hiphopovými Public Enemy, které viděl Fermin v roce 1988 na koncertě v Paříži a byl, stejně tak jako ostaní členové, jejich velkým fanouškem. To se samozřejmě promítlo i do jejich muziky. Negu Gorriak totiž kombinovali hned několik stylů dohromady, rock, punk, hiphop, rap a reggae a narozdíl od Kortatu zpívali už jen výhradně v baskičtině. Co se ovšem nezměnilo bylo jejich politické poselství, které bylo stále spjaté s baskickým separatismem a levicovými postoji. Jak už jsem psal i Negu Gorriak se zapsali do "španělského" udergroundu 90. let ale to už by byla kapitola o úplně jiné kapele. Za zmínku určitě stojí i samotný frontman Fermin Munguruza, který nejen, že byl aktivním muzikantem a v obou kapelách hnacím motorem ale své politické přesvědčení dokázal ventilovat i mimo kapelu. Už v dobách Kortatu byly znát sympatie se separatistickou stranou Herri Batasuna a jako jeden z mála členů kapely uměl baskicky, protože výuka baskičtiny byla během Frankovi diktatury na školách zakázaná. To je možná i jeden z důvodů, proč se v jeho pozdějších solo projektech objevuje pouze baskičtina. Objevil se několikrát i jako host na deskách kapel jako Banda Bassotti, Inadaptats, Kaos Urbano nebo Mano Negra. Jeho dnešní tvorba po rozpadu Negu Gorriak v roce 2001 je už někde úplně jinde, politický podtext z ní sice nezmizel ale jde spíš o mix reggae, ska v kombinaci s etnem, tradiční baskickou a španělskou lidovou hudbou, junglem a elektronikou. A jaký odkaz po sobě Kortatu zanechali? Právě spojení separatismu, vlastenectví, antifašismu a jasně daných levicových postojů, které je typické pro mnoho dnešních španělských kapel, je jasným důkazem o jejich dědictví. Stačí se podívat na kapely jako např. dnes už nefungující Opcio-K95, Keltoi! z Galicie, Pilseners, Inadaptats a vůbec celou katalánskou scénu, o kapelách z Baskicka nemluvě a dáte mi za pravdu.

 v minutě 39:49 můžete vidět Kortatu při interview v polské televizi v roce 1987

Nové splitko What We Feel & Mister X je venku!

V polovině února vyšlo u německého Fire and Flames Music split album ruských What We Feel společně s běloruskými Mister X. Asi nemá cenu nějak blíže představovat tyto dvě kapely, které patří ke špičce východoevropské scény. What We Feel původně z Moskvy si za těch 13 let na evropské hardcore scéně vybudovali už poměrně slušné renomé a několikrát jsme měli možnost vidět je i u nás. Zatím poslední počin splitko Here To Stay, na kterém se podíleli společně s Moscow Death Brigade, vydali v roce 2015. Tento rok se dali dohromady s běloruskými Mister X, kteří tentokrát zastupují východoevropský oi! Mister X reprezentují ve vlastní zemi malou ale za to poměrně aktivní SHARP scénu. Zatím poslední desku Until The End vydali v roce 2016, v kooperaci několika polských a ruských labelů. Nové splitko nese výstižný název All Against All a každá z kapel je tu zastoupena čtyřmi songy. Album je k dostání klasicky, jak na CD tak i na vinylu zde.

Report

The Offenders & The Chancers - (24.2. 2018) Plzeň - Buena Vista

Musím říct, že na to jak byl začátek letošního roku na akce a koncerty dost skromný, tak únor vše vynahradil. V polovině února zavítali do Prahy Lions Law z Francie společně s německými Aggresive za podpory domácích Crossczech a pardubických Proi!ektů. Týden na to se konala další akce, kterou by bylo škoda vynechat, tentokrát ale mimo Prahu. Jelikož moje "konexe" sahají až do Plzně, zlanařil jsem "Přistěhovalce", který dostal propustku od manželky a vydali jsme se směr hlavní město piva, kde už nás očekával náš dlouholetý kámoš "Asta", který nám poskytnul nocleh. Chancers jsem viděl nedávno, když předskakovali Mr. Symaripovi koncem prosince ale Offenders jsem měl možnost vidět po zhruba 6 letech, od té doby nahráli hromadu nového materiálu, který jsem ještě neměl možnost slyšet naživo, proto jsem neváhal ani minutu a bylo hned jasno, co s víkendem. Koncert je ohlášený na 21:00 v klubu Buena Vista, kde už se párkrát odehrál plzeňský northern soul allnighter, pod taktovkou DJs z Pilsen Owls of Soul. Krátce před osmou vyrážíme na místo konání. Po cestě si všímám jedné zásadní věci, na to, že je sobota večer na ulici ani živáčka, nevím třeba se v Plzni kalí v neděli? Dorážíme na místo, kde jak zjišťujeme není ještě ani noha a celá akce se teprve připravuje a tak jsme ze sálu "vykázáni" se slovy "kdo jste?" a posláni do vedlejšího baru, kde by člověk slyšel i trávu růst. Tudíž náš stůl se okamžitě stává tím nejhlučnějším. Zhruba po deváté hodině se začíná klub pomalu plnit, i když na můj vkus lidí mohlo být klidně víc. Vstup za příjemných 190 kč, což je cena, která by v Praze patřila do kategorie science-fiction. Jako support vystupují Chancers, kteří už skoro rok a půl hrají bez Simona, který co si budem nalhávat, byl ikonou kapely a Chancers byli hlavně Simon. Nicméně musím říct, že Marco zastal post zpěváka celkem obstojně a kdo má Chancers naposlouchané trochu víc, tak ví, že za mikrofonem se objevil čas od času už v minulých letech (alespoň na deskách). Chancers zahráli více méně standartní set, jako na konci prosince v Crossu, proto bych se opakoval. Za zmínku stojí snad jen to, že po letech zazněl song Recombine z jejich druhé desky Friendlyfire, který jsem ani já neslyšel asi tak 150 let. Samozřejmě, že ke konci nechyběly covery Police & Thieves od The Clash a jejich poslední novinka Fight Dem Back, což je vlastně taky cover. Pár přídavků a konec.... Ani nevím jak jejich vystoupení hodnotit? Chancers prostě umí i bez Simona! My se opět přesouváme hlučit do "tichého" baru, kde už po asi čtvrtém cidru přecházím na normální palivo - pivo. Zhruba po dvaceti minutách nastupují Offenders. Těžko říct, jestli se o nich dá ještě mluvit jako o italské kapele, když z původních členů zůstal jen bubeník a zpěvák/kytarista a celá kapela už několik let působí v Berlíně. Na druhou stranu jde o detail, důležité je, že v lednu vydali nové album Heart Of Glass, které se jim na rozdíl od totálně odfláknuté desky X z roku 2015, celkem povedlo, takže jsem byl hodně zvědavý jak se předvedou. Offenders se na koncert vybavili ve vší parádě, na stěně za podiem vysela obrovská plachta s nápisem Offenders, což byl vlastně přebal jejich nové desky a od chvíle, kdy jsem je viděl naposled chybí klávesák, takže teď už jde opravdu jen o skank'n'roll :D K jejich vystoupení bych v podstatě neměl jedinou výtku, až na jednu jedinou, která se týká zvukaře, který si asi neuvědomil, že i když jde o ska, tak

přecejenom Offenders jsou kapela založená hlavně na kytarách a ne dechách a tak celý koncert byla druhá kytara těžce podzvučená a skrytá někde v pozadí. Jinak předvedli kvalitní show plnou mixu 2tonu, rock'n'rollu a punku, jak se na Offenders sluší a patří. Zazněli jak starší věci jako např. Psycho Jorney, Coventry Rebels, Time For Glory, Berlin Will Resist ale i ty novější, jako např. St. Pauli a samosebou nezapoměli ani na nové fláky z aktuální desky, za mě nejlepší byla Fallin', ze které podle mě bude jejich další hitovka, i když na druhou stranu, v tom množství alb, které vydali za těch víc, jak 12 let se stejně rychle ztratí. Hodně velkou radost mi udělali songy z jejich pravěku Action Reaction a hitovka největší na kterou si zahulákalo hodně lidí v publiku Hooligan Reggae. Musím zmínit jeden rozdíl, který vidím oproti Praze, nechci aby to vyznělo, že je Praha ve všem a za všech okolností lepší, ale pokud srovnám celkovou atmosféru a nadšení lidí, tak Plzeň mi přišla trochu, jako kdyby tady chípnul pes. Možná to bylo i prostorem, protože Buena Vista je celkem velký sál a menší množství lidí se tu prostě rozprostře a tak vlastně není možnost aby se vytvořil větší kotel, jako když stejné množství lidí narvete do prostoru jakým je např. pražská Sedmička. Na druhou stranu nechci plzeňákům křivdit a tvrdit, že by stáli jak solný sloupy a koncert si neuměli užít to určitě ne. Co bych na Offenders ještě pochválil, je to, že hlavně hrají a nekecají, jako v případě saxofonisty z Chancers, který toho mezi jednotlivýma trackama nakecá hodně. Na tuhle adresu byla vtipná uštěpačná poznámka z publika, kdy někdo zahlásil: "Dělej hraj vole, tady nejsi na Mighty Sounds". Největší pecka ovšem přišla na konec. Potom co si publikum vyřvalo přídavek, přišli Offenders s nášupem v podobě ska verze White Riot od The Clash ale korunu tomu nasadili až punkovou verzí Tainted Love od Glorie Johnes, kterou většina lidí zná spíš ve verzi od Soft Cell. V životě by mě nenapadlo, že se dá tahle skvělá soulová pecka předělat do punku a už vůbec by mě nenapadlo, že může znít tak "brutálně". Jen škoda, že na žádné z jejich desek jí nenajdeme, protože nahrání by si určitě zasloužila. Offenders nezklamali ani tentokrát, dostal jsem přesně to, co jsem čekal. Pro mě je ta kapela do určité míry jedinečná a jejich přístup ke ska, i když se může někomu zdát, že jde jen o obyčejný skapunk, mi příjde hodně originální a jejich vystoupení stojí za to. Bohužel po koncertě se žádná pouštěčka nekonala, takže se většina osazenstva hodně rychle rozprchla, až v klubu nezůstal, kromě samotných Offenders vůbec nikdo. Dle slov "Asty" v Plzni prý jev celkem běžný, konec koncertu a tradá pryč... Poseldní tečkou bylo, když někdo na baru pustil Ska-P, což já osobně považuji za urážku veškteré muziky "na druhou dobu", takže dopijíme pivo a razíme taky pryč. Poslední zvláštností toho večera bylo, když jsem se musel registrovat jako "hráč herny", jen proto abych nám mohl v místním nonstopu koupit pár lahváčů na byt.

Green Smatroll představují nové singly

Green Smatroll jistě nemá cenu nějak blíže představovat, v prosinci oslavili 15 let na scéně koncertem na pražské Sedmičce, kde zároveň představili nové singly Stolen Nights a Clint Eastwood, které koncem ledna zveřejnili na svém bandzone profilu. Zároveň jde o předzvěst nové desky, na kterou se v současnosti připravují. Po skoro pěti letech, od jejich účasti na kompilačce Our Music, Our Scene, kdy už se zdálo, že usnuli na vavřínech se dočkáme nových věcí. Zároveň tak vytvoří "rekord" mezi českými ska kapelami v nejdelší pauze mezi deskami :-D Nové singly najde k poslechu zde