Baldies crew

Baldies jsou ne moc známou kapitolou z historie skinheadského kultu v USA. Tato crew se zformovala v polovině 80. let v Minneapolis a dalo by se říct, že byli obdobou SHARP skins, kteří vznikli ve stejné době v New Yorku. Rozdíl mezi SHARP a Baldies byl hlavně ten, že Baldies byli daleko političtější, než jejich newyorkští kolegové. Právě Baldies se na přelomu 80. a 90. let podíleli na vzniku Antirascist Action. Tento původní článek pochází ze začátku 90. let, kdy novinářka Meleah Maynard strávila pár dní se třemi členy Baldies crew aby nastínila postoje ale i pozadí této skupiny. Článek jsem objevil někdy před 6 lety, kdesi na netu, bohužel stránky už dnes nefungují ale díky tomu, že jsem si ho prozíravě stáhnul do počítače se o něj můžu podělit dál.


Ztracení hoši - antifašismus, bratrství a to správné násilí podle Baldies

Když chodil Max na střední, zašel do tetovacího salónu a nechal si dovnitř spodního rtu vytetovat slovo SKIN. „Jasně, bolelo to tenkrát jako čert“ ksichtí se. Bez vybídnutí odkládá svůj burger a roluje si ret, aby odkryl černá písmena uvnitř. „Udělal jsem to, protože to je něco v co věřím“, říká. „Jednou skin, skin napořád. Je to něco, co tam bude pořád. Je to věc cti“. Když dojí, vychloubání si trochu rozmyslí. „Mohla bys v článku změnit moje jméno?“ ptá se. „Bojím se, že by se mamka naštvala, kdyby se to dozvěděla“. Fajn, Max tedy není jeho pravé jméno. Když před pěti lety zorganizovali Baldies, crew antirasistických skinheadů, bylo Maxovým kámošům Joe Hawkinsovi a Gatorovi 16. Dnes, pár dnů po mém setkání s Maxem, nad večeří v Chi-Chi Joe, Gator a jejich kamarád Chops mluví o tom, co pro ně Baldies znamenají. „Myslím, že vědí, že bych za ně položil život“, říká Joe na adresu svých skinheadských kámošů, kterých je nyní v Twin Cities kolem stovky. „Vím, že by udělali to samé pro mě. Starám se o ně, jako by to byli mí bratři. Jsou jako moje náhradní rodina“. Směje se a kývá na Gatora. Ten mu to oplácí. Joe je rtuťovitý dvacetiletý chlapík s nakrátko ostříhanými blonďatými vlasy, světle modrýma očima a hlasitým, nervózním smíchem. Když mluví, dívá se vám upřeně do očí a působí ještě robustněji, než jakým jej činí podsaditá postava. Mluví o flámování i o politice, přechází z jednoho do druhého, od umírněného tónu k zaníceným výpadům proti sociální nespravedlnosti, na svůj věk působí starší. Oba, jak Joe, tak Gator, vypadají nejvíce doma, když mluví o politice. Mluví o změně rasistického, třídního systému do něhož byli uvrženi, jejich politická linie je ostrá (kombinují tradiční středozápadní populistickou nedůvěru v systém s vágně demokraticko-socialistickými myšlenkami, jak změnu zařídit) ale když mluví, dívají se jeden na druhého, zda jejich slova schvaluje. O svých rodinách a výchově mluví s menší horlivostí. Ostatní Baldies, to je rodina. Joe: „Když vidíš velkou skupinu skinheadů, všichni jsou oblečeni stejně, stejné účesy, prostě se cítíš tak v pohodě! Sakra, to je pro mě ta pravá láska, chlape, protože skinheadi drží daleko více, než jakákoli jiná skupina (nestarám se o to, kdo jsi ty), při sobě. Jen se na ně podíváš a víš, že budou s tebou. Jsem s nimi, oni jsou se mnou. Je to jako kdyby byli automaticky tvoji bratři. Staráme se o sebe navzájem. Je to hodně v pohodě“. „Nemyslím si, že by hodně lidí mohlo říci, že mají takový pocit bezpečí.“ Joeův a Gatorův kámoš Chops má na pažích, krku a po těle osm tetování se skinheadskými motivy: písmena ACAB vytetovaná na kotníku levé nohy znamenají All Coppers Are Bastards (všichni fízlové jsou kurvy). Teď se do debaty zapojí i on: „Kolik lidí může přijet do města, kde zná jednoho člověka a potkat další lidi, kteří tě ubytují a budou jako tví bratři? A tak to je v každým městě, kde jsem byl a kde jsou skuteční skinheadi, kteří jsou antifašisti. Dali mi bydlení a starali se o mě, než jsem se rozkoukal“. Co ale jejich rodiny, předtím, než se stali skinheady? Když je maličko popostrčíte, začnou mluvit o rodičích, kteří se rozvedli o životě na sociálních dávkách. Joe a Gator ale tvrdí, že jsou šťastnější, než většina děcek, která znají. „Moje máma je pro mě hrdinka“, říká Joe. „Je fakt úspěšná právnička“. Ne kvůli tomu, kolik peněz vydělává, dodává spěšně, ale proto, že pomáhá lidem. Jak? Nechce to rozvádět, jako téměř každý Baldie s nímž jsem mluvila se zdráhá prozradit tolik detailů, kvůli nimž by mohla být rodina identifikována. (Mnozí z nich nechtěli v článku vystupovat vůbec). Joe říká, že za jeho mlčením o jistých věcech jsou výhružky, kterých se jeho rodině dostalo od ultrapravičáckých skupin poté, co se v článku v Star Tribune objevilo jeho pravé jméno. „Lidé uvažují podle stereotypu, že skinheadi pocházejí z podřadných rodin“, pokračuje. „Většina těch rodin ale není špatná, jen chudá. Ta moje byla opravdu chudá. Otec od nás odešel, když mi byly dva roky a já s matkou jsme žili na dávkách pět let, než si vzala mého nevlastního otce. Snažila se to někam dotáhnout sama a zajistit lepší život pro nás oba. Pamatuju si na ty sračky tenkrát a jsem na ni skutečně hrdý. Přemohla ten systém a teď pomáhá lidem s právnímy problémy ať mají nebo nemají peníze“. Na rozdíl od Joea a Gatora Chops vlastně žádnou rodinu kromě Baldies nemá. Nejdřív o tom nechce mluvit. Nechce prozradit ani to, kolik mu je, ani odkud je... postupně se ale příběh odhaluje kousek po kousku. Jeho rodiče ho vyhodili z domu, když začal brát na základní škole drogy „Nechtěl jsem odejít. Pořád jsem chtěl zpátky domů, chápeš“ a strávil pár let mezi vězením, zvláštní školou a mnoha dočasnými zaměstnáními. „Tenkrát jsem měl kupu trablů s drogama“, říká o době, kdy jej rodiče vyhodili. „Šel jsem teda sám na léčení a pak jsem byl dva a půl roku čistý. Ale spadl jsem do toho znovu. Vždycky jsem byl ale pravdivý k tomu v co jsem věřil a k lidem kolem mě, i když jsem chyboval“. Nyní je na tom Chops fajn. Bydlí se spolunájemníkem, aby se dělili o náklady a nedávno měl štěstí a sehnal skrze pracovní agenturu práci v továrně. S tátou nemluvil několik let, s mámou mluvil od doby, kdy ho vyhodili z domu, jen čtyřikrát. „Fakt chci vidět sestru,“ říká. „I po tom, co jsem se odstěhoval, jsem se o ni pořád staral, jak jen jsem mohl. Teď jí je 17, pracuje a daří se jí. Má co na sebe, má jídlo a do školy bude jezdit autem, prodám jí své. Dodělává si střední a chce jít na vysokou. Ví, že bych jí vymlátil duši z těla, kdyby se začala s někým flákat nebo se vykašlala na školu“.

Když nejezdí na motorkách, neposlouchají muziku nebo nepáchají to správné násilí proti japíkům nebo malému kontingentu rasistických skinheadů z East St. Paul, Baldies se rádi poflakují po Uptownu. Jejich přísná image a odér machismu nahání mnoha obyvatelům Uptownu strach. To je v pořádku, protože, jak říká Joe: „Jsme armáda za správnou věc - a ta nejlepší věc, co může armáda dělat, je nahánět strach.“ Nesnášejí ale, když si je lidé pletou s rasistickými skinheady, menší skupinou, která však přitahuje větší pozornost médií. „Média vytvořila svého druhu hysterii z ničeho,“ vzteká se Joe. „Třeba News 11, ti debilové. Ukázali skupinu asi osmi z nás, dva z nás byli černí, jeden orientálec, další Indián a mluvili o nás jako o nacistických skinheadech. Chápeš, kam až může sahat hloupost?“ Skinheadské hnutí začalo v Británii koncem 60. let jako produkt multikulturního spojení mezi anglickými mods z dělnické třídy a černými, kteří si říkali rude boys. Rude boys měli ska, předchůdce reggae, který zfázoval s americkým R&B a karibskými rytmy. Mods měli R&B; jejich image byla čistá, úhledná ale drsná, ne moc odlišná od image Baldies poflakujících se po městě. Ať jste neonacista, nebo antirasista, oblečení vypadá asi následovně: džíny nebo pracovní kalhoty, občas s kšandami, tričko s knoflíky (obvykle Fred Perry), černé pracovní boty Doc Martens a nakonec je tady obchodní značka: krátké vlasy. Kromě toho, že vás krátký účes chrání, abyste nemohli být v bitce chyceni za vlasy, sloužil též k tomu, aby se skini odlišili od hippies. „Byl to téměř druh atihippies hnutí,“ vysvětluje Joe. „Neměli rádi ten styl, dlouhé vlasy. Krátké vlasy ukazovali, že jsou hrdí na to, jak vypadají. Hippie nebyli. Neříkám, že byli špatní nebo tak něco, ale prostě nebyli.“ Chápeš, chtěli změnu ale nakonec byli nuceni zjistit, že musejí pracovat uvnitř systému, aby způsobili jakoukoli reálnou změnu. To jejich "Ach, vždyť můžeme žít v míru a lásce a jít proti vlastní zemi a každý si může nechat růst vlasy a můžeme mít sexuální parties", to nefungovalo. V zásadě se pletli, když říkali, že Amerika je debilní, ona není. Systém je debilní. Prostě, já jsem proamerický do té míry, do níž mám rád svou zem a tak to dlouho bude. Ale musíme bojovat za to, abychom ji zlepšili.“ Sedmdesátá léta tradiční skinheadské hnutí v Británii rozdělila, protože ekonomické strasti té doby začaly hnutí rozkládat zevnitř. „Došlo k tomu, že bez práce bylo hrozně moc děcek z dělnické třídy a ta z toho byla velmi zklamaná. A tehdy pro ně bylo velmi snadné, aby začali ze svých problémů vinit imigrantské minority“, říká Joe. Do doby, než přišel koncem sedmdesátých let punk, měla skinheadská kultura na Ameriku jen malý dopad. Ale punks, kteří si holili hlavy nebyli skuteční skins, říká Gator. „Punk je jiný. Je víc protisystémový a tak. Skinheadi jsou hrdí na svou zem“, říká. Joe přikyvuje: „Skinheadi věří ve svou zem, ne v bohaté lidi. Proto mnoho skinheadů nosí vlajku; prostě to berou tak, že je jejich. Jsem hrdý na americkou dělnickou třídu, nemám ale žádnou loajalitu k téhle vládě. Vůbec jí nevěřím“. Joe říká, že problém je, že se vůdci této země nestarají o to, co lidé potřebují. „Díval jsem se v televizi během voleb na Dana Quayle a George Bushe, jak říkali, že vědí co Amerika potřebuje. Jak to vědí? Nikdy tady kurva nebyli, chlape. Neví, co to je být chudý. Vůbec to netuší a vůbec se o to nestarají. Chápeš, vláda nás nenávidí. Nechce, abychom se sjednotili, protože to by znamenalo, že by dělnická třída měla moc a mohla by ohrozit systém, je to tak?“ Jo, reaguje Chops „To by znamenalo, že 5 procent lidí, kteří vlastní 50 procent světa by čelilo dělnické třídě, která by povstala aby po nich šla. To oni nechtějí, to oni vůbec nechtějí. Proto jdou policajti vždycky po nás, protože to jsou jen pěšáci bohatých. Jsou to jen lokajové. Jejich džobem je podrobení dělnické třídy, držet chudé v koutě. “Nejsou to jen policisti, opakuje Joe, je to systém. „Byl jsem čistý pět let. Důvod, proč jsem měl problém je ten, že drogy a alkohol nejsou v týhle zemi dobře kontrolovány. Proč? Protože to slouží kontrole o kterou vládě jde. Co je pro vládu lepší, než když si Joe Blow každou noc vyrazí a vyřeší si svou frustraci pár pivky? To zpracuje jeho smysl pro realitu, to ho utahá. Perfektní. Když dokážete, aby lidi neměli smysl pro realitu, nemusíte se jich bát“.

Násilí bylo jednou z nejviditelnějších věcí, která byla s Baldies, skupinou nerasistických levicových skinheadů z Minneapolis, spojována. Novinářka Meleah Maynard s nimi v roce 1990 mluvila i o tom. Nejčastější kritika se na Baldies snáší kvůli jejich sklonům k násilí. Zmlátili kupu lidí. Ale ne náhodně, na tom trvají: je to součást jejich programu. „Násilí ve správné chvíli a na správném místě a musí být oprávněné“, říká Joe a klopí oči na stůl, „Myslím tím, nejdu prostě zmlátit jen tak někoho. Udělali jsme chyby, ale... OK, udělali jsme moře chyb. Jsme jen lidi. Ale nechci, aby se mě báli normální lidi. Nemají se mě proč bát. Kromě nácků respektuju každýho, kdo respektuje mě. Když se ke mně budeš chovat dobře, budu i já. Chci s lidma vycházet v dobrým. Chápeš?“ Joe se odmlčí a řeči se chopí Gator: zdůrazňuje, že násilí je správné, když bojuješ za věc. „Bojovat proti fašismu je správný. Netolerujeme násilí, když není správný.“ Takže je správné mlátit nacisty, protože jsou rasisti. Joe a Gator souhlasí též s tím, že je OK mlátit drogové dealery, protože „podkopávají misi dělnické třídy tím, že ji tahají do drog“. A pokud jde o další násilí, Gator tvrdí se vší vážností: „Fakt se snažíme zastavit neoprávněný bitky. Nechceme mlátit nikoho jiného než nácky, fakt. “A taky tak trochu japíky. Oba vědí, že to se obhajuje hůře ale tažení Baldies za lepším postavením dělnicé třídy je únavné, skutečné výsledky se dostaví stěží. Jsou chvíle, kdy rána do obličeje nafoukaného a arogantního japíka zahřeje srdce člena Baldies crew. „Hele, nebudu ti lhát“, souhlasí Joe, „jsme děcka, někdy děláme chyby, chápeš. Ale to je prostě jen věc dospívání. Máš ty opilý svalovce, který chodějí z Figlia a protože slyšeli, jak drsný skinheadi jsou, myslí si, že si něco dokážou, když se s náma poperou. To samý s japíkama z města. A já před japíkem utíkat nebudu.“ Když ho japík vyprovokuje, „nechám je dát si první ránu, ale pak jdou k zemi fakt rychle. Jsou to sračky. Jasný, nemůžu to říct o nich všech ale jejich postoje jsou obecně vzato špatný. Všichni se starají o to, být bohatý, mít toho co nejvíc a dávat to najevo. Nestarají se o sexismus nebo rasismus, jen sami o sebe. Na to nemám čas. Jsou jako štěnice co se roztahujou“. Ne každý rozumí misi Baldies tak, jako oni sami. „Jeden chlápek za mnou jednou přišel s tím, že když zmlátím jiného, dá mi 100 dolarů,“ říká Joe, „říkal: Hele, co bys někomu udělal za sto dolarů? Zlomil bys mu třeba ruku? To je jako by ti někdo říkal: Hele, myslím, že jsi fakt blbec. Pracoval bys pro mě jako můj rváč? K tomu nejsme. To nechci být. K násilí mám respekt. Lidé se v tomhle městě bojí násilí ale skutečnost je taková, že se před ním dá jen krčit nebo s ním žít, protože ono nezmizí. My skinheadi jsme jen odrazem života vevnitř ve městě. Stvořila nás podtřída tady vevnitř ve městě a násilí, které na nás házíte, už tady bylo. Ale taky respekt a důstojnost. Chceme vycházet v dobrým, protože jsme v tom všichni spolu. Celá věc je být jednotní a silní. To znamená všichni. Ne jen černí a bílí, ale všichni chceme-li žít v pořádný společnosti.“ Ať je to tak dobře nebo ne, v očích policie jsou Baldies jen dalším v řadě gangů. „Můj základní dojem ze skinheadů je ten, že jsou všichni stejně násilní“, říká Mike Schoeben, důstojník z jednotky starající se o gangové násilí, „zdá se, že i tihle nerasističtí mají takovou životní filozofii, že když jste jaksi nad dělnickou třídou či součástí establishmentu, nemají vás rádi. To je jejich forma předsudků“. „Klasifikujeme je jako bílý gang ale je těžké uchopit co jsou vlastně zač. Naše kritéria ale splňují: stejné oblečení, stejná filozofie a vzájemné bitky. Dojde-li na slovo „gang“, hlas Joea stoupne. „Nejsme gang, nebereme drogy a neprodáváme je. Nenosíme zbraně a nepácháme zločiny. Když prodáváš drogy a jsi Baldie, skončil jsi u nás. Nebudeme tě tolerovat. Jediný zločiny, které tolerujeme, jsou akty správnýho násilí. To jsou nezbytný věci.“ „Náš vztah s policií je příkladem něčeho, co by se mohlo zatraceně zlepšit“, říká Gator a Joe tvrdí, že znají Baldies, kteří byli policisty chyceni nahoře ve městě a odvezeni k břehům Mississippi, kde na ně policisti řvali věci jako „milovníci negrů“ a „komunisti“ a vykopli je z auta. Joe říká: „Znám chlapíka, kterýmu policajt rozkopával nohy, zatímco jeho parťák mu kopal do hrudníku a řekli mu, že jestli se ještě někdy objeví nahoře ve městě, dostane ještě víc.“ Pár policistů, většinou ti z minorit, jim dává najevo něco sympatií kvůli tomu, za čím stojí. „Pár policistů z minorit nám dává víc prostoru, protože vědí, co jsme zač. Když je bitka mezi náma a náckama, řeknou OK, jsou tady nějací Baldies? a my řekneme jo, jsme a oni nás nechají odejít a zatknou nácky. To se ale nestává často“.

Nejčastějším protivníkem Baldies a obětí jejich násilí byli nacističtí skinheadi. Ti minneapolští se sdružovali ve skupině White Knights a původně se snažili stát součástí Baldies. Ostražitost Baldies směrem k nacistickým skins přitom nebyla od věci: koncem osmdesátých let se stávali nacističtí skins obecně základnou, z níž rekrutovaly své stoupence organizace jako Ku Klux Klan či White Aryan Resistence. Je ironií, že hodně z lidí po kterých teď Baldies jdou, byli kdysi součástí jejich party. Na začátku byli Baldies jen grupou adolescentních chlapíků snažících se stát někým; vítán byl téměř každý. „Na začátku tady nebyli žádný náckové“, říká Joe, “ale šest nebo sedm měsíců později si začala holit hlavu a chodit s námi spousta děcek. Byly to ale paka, věř mi. Nevěděli, o čem to je, takže jsme je vykopli. Tak vlastně vznikli White Knights (Bílí rytíři), první místní skupina neonacistických skinheadů“. Chvíli jsme k nim zkoušeli mluvit a něco je naučit ale oni kolem chodili ve skupinkách a napadali minority. Sedm chlapíků s baseballovými pálkami prostě napadlo samotného Indiána nebo černocha. Měli jsme toho dost, pokaždé, když jsme je viděli, jsme jim říkali, že jim nařežeme a pak jsme to udělali. Během dvou týdnů se dočista rozpustili“. Ale White Knights se brzy přeskupili dohromady, oblékali se stejně jako jejich protirasističtí protivníci ale oddali se bílé hrdosti a rasovému násilí. Joe odhaduje, že v Twin Cities je teď asi dvacet či třicet nacistických skinheadů ale jen asi deset z nich je aktivních. Ačkoli metro v Minneapolis / St. Paul se nedá se statistikou nenávistných útoků ve městech jako Los Angeles či Chicago srovnávat, má svůj podíl útoků, za nimiž stojí rasističtí skinheadi. Loni napadla skupin mladíků, kteří byli identifikováni jako nacističtí skinheadi, 14letého chlapce z jižního Minneapolis dřevěnými pálkami omotanými ostnatým drátem. Podle policejních zpráv hrál chlapec s několika svými přáteli basketbal, když si s jedním z podezřelých vyměnil několik slov. Ten se poté vrátil s pěti či šesti dalšími, za pokřikování rasistických nadávek. Jen o pár měsíců později byl 24letý muž naháněn přinejmenším čtyřmi nacistickými skinheady, kteří ho viděli jít do Williams Night Clubu v Uptownu. Sidney Payton řekl listu Star Tribune, že šel do klubu kolem jedenácté v sobotu večer, když jej skupina začala honit s kladivem a prknem a za pokřiku „Hej, koukejte na toho negra tam! Dostaňte ho!“ Neonacističtí skinheadi jsou nejrychleji rostoucí skupinou vyznávající nenávist v Americe, říká Morton Ryweck, výkonný ředitel Jewish Community Relations Council Anti-defamation League v Minnesotě a Dakotě. V listopadu 1987 odhadovala Liga počet neonacistických skinů na několik set. Od té doby se jejich počet zvýšil na tři tisíce, kteří jsou aktivní v 30 státech. Mnozí nacističtí skinheadi byli zrekrutováni skupinami jako Ku Klux Klan a White Aryan Resistance, jejichž členská základna během posledních deseti let zřídla. Jednou z nejdůležitějších postav, která stojí za revitalizací těchto skupin, je 50letý opravář televizí z kalifornského Fallbrooku Tom Metzger. Jako někdejší Grand Dragon kalifornského Ku Klux Klanu a vůdce White Aryan Resistence je jedním z nejviditelnějších štváčů kázajících nenávist. A také jedním z nejmocnějších, protože pokud jde o zdokonalení a kázání svého vlastního druhu fanatismu, Metzger ovládl rovněž umění rekrutování. Vybírá si své chlapce - pěšáky pečlivě, většina z nich sdílí obecnou nenávist ke světu a potřebu někam patřit. Své poselství vyjadřuje rétorikou hrdosti na bílou sílu a je schopen nalákat nejen jasné rasisty ale i mnohé mladé, kteří by stejně snadno podpořili skupinu jako Baldies. Ale namísto vystupování proti utlačovatelské vládě Metzger káže o světě, kde je bílá vládnoucí třída ohrožována rasovou integrací. Se svým synem Johnem svým stoupencům říkají, že násilí a fanatismus je na sebeobranu proti Židům a barevným, kteří se snaží získat kontrolu nad zemí.

Mnohé z těhle děcek, říká Gator, ani nechápali, že to co dělají je rasismus. „Hodně z nich se prostě ráno probudí, podívají se do zrcadla a řeknou: "jo, bílá hrdost" a jdou ven. Je zajímavý, jak moc z těchhle nacistických děcek bylo vykopnuto z domu  a tak. Bílý hnutí jako by tím, jak vystupuje, dávalo těmhle dětem, co potřebují. Vůdcové jim říkají, že je milují a starají se o ně a ta děcka jsou vcucnuta dovnitř. “Když mluví o rostoucích počtech svých stoupenců, Ryweck rychle poukazuje na to, že neonacisté nejsou v Minnesotě nijak důležitou silou. Dodává, že média vytvořila kolem hrozby rasistických skinheadů hysterickou atmosféru, protože nedokážou mezi dvěma skupinami skins rozlišovat. Sedíme v podniku ve městě a Chops mě zatahá za rukáv. Nevypadá, že by se tady cítil nejvíc sebevědomě. „Hele, jsem oblečenej dost dobře na to, abych tady mohl být? “Má džíny, černé triko a černou bundu. Joe se ho pokouší uklidnit vtipem. „Kurva, kámo, tady na židli jsou drobky. Dělá pohoršené gesto. Nezdá se, že by to na Chopse zabralo. „Kámo sedím kousek od nějaký zasraný fontány“, dává najevo, že se necítí ve svém prostředí. Poté co je Chops konečně ujištěn, že ho obslouží navzdory jeho oblečení, ptám se všech tří, co poslední roky dělali. Co přítelkyně, rodiny? „Měl jsem nějaký vážný vztahy“, ujímá se slova Joe, „Jeden trval rok a půl... úplně upřímně, nefungovalo to, protože jsem skinhead. Je to fakt velká část mýho života a ona to nechápala. “Gator se hihňá. „To samý se mnou“, říká, „Když si chci vyjít s holkou, je to sranda, když chci ale něco vážnýho, tak to... to je na dýl. Prostě chci se bavit. Být Baldie je jako zaměstnání. A těžký, protože nemáme žádný vůdce, takže se musíme o všechno starat sami. Chops tak vážný není. Jméno své dívky má vytetováno na hrudníku a rád chodí tancovat. „Pokud jde o mě, většinu času tvoří muzika a zábava“ popisuje svůj život Baldieho, „mám hrozně rád The Beat. Ska band, fakt skvělej 2tone sound. „Můžež mluvit o tom, že skinheadi jsou křižáci na křížovým tažení a tak ale když se sejdou, první věcí o který mluví, je muzika, na jakejch koncertech byli a tak. A vyměňují si věci, nahrávky... To, co bych řekl lidem o skinheadech, je, aby se jich nebáli, když je vidí. Měli by k nim prostě přijít a říct jim, kde je dobrá party. Joe ví, že život Baldieho nebude pořád takovýhle. „Chápu, že přijde čas, kdy budu starej a budu mít lidi, o který se budu starat a který se budou starat o mě a to riziko nebude stát za to. Chodím do školy a zajímá mě sociální práce. „Až budu starší, chci dělat pořád něco, co se týká boje proti fašismu. A i když nebudu třeba dělat v továrně a tak, pořád budu chtít dělat něco, co prospěje dělnický třídě, protože v ní jsou mý kořeny, odtud jsem vzešel.“

Recenze

The Autocratics - Change and Innovation

Nedokážu si vysvětlit čím to je, že zrovna Japonsko, země západní kultuře tak vzdálená dokáže tak příjmat "západní" hudební žánry, ať už jde např. o japonský hardcore, crust nebo cokoliv jiného, pravdou ovšem je, že většina místních kapel nezůstává vůbec pozadu. To samozdřejmě platí i u ska, kapely jako Tokyo Ska Paradise Orchestra nebo OreSkaBand zná asi každý, i když za zmínku by určitě stály i 69 Yobsters, Oi! Skall Mates nebo The Autocratics a právě posledně jmenovaní vydali koncem roku 2014 desku Change and Innovation. Kapela pochází z Tokya a poprvé debutovala v roce 2010 albem 31 Years from 1979, na kontě mají celkem tři alba a dvě 6singlové minidesky (z toho poslední Fall Of The Wall vyšla letos v srpnu). Jak je vidět, už z názvu jejich debutu, kapela je hodně ovlivněna hlavně britským 2tonem, což je znát i po hudební stránce ale tu a tam narazíme i na dirty reggae. Album Change and Innovation, které je zatím jejich poslední dlouhohrající deskou, vyšlo u japon. labelu Ska In The World a celkem na něm najdete 14 zářezů + bonus. Album otevírá intro track The Autocracy In Modern Age, hned za ním následuje Spirit of 79, který začíná intrem ze songu Hands Off She's Mine od The Beat, což ještě víc podtrhuje i samotný název, jinak jde o celkem povedený 2tone track, který napovídá v jakém duchu se tahle deska ponese. Třetí song v pořadí Change And Inovation mě moc nepřesvědčil, za to následující The Captured City je pěkně svižná 2tone nakopávačka, přesně v duchu Specials - ska s špetkou punku, hold inspirace se nezapře! Autocratics ale nejsou jenom 2tone ale jak jsem už říkal i trochu dirty reggae, které tu najdete v podobě tracků Upset The Past Rank, early reggae instrumentálka jak ze stáje The Upsetters, Special Man Of Imitation, kde vaším uším bude lahodit solo na trombon a poslední The Democracy In Present Age s pěkně hutnýma hamondama. Asi nejvíce "punkovým" 2tone songem je další nakopávačka Bootboy Of Odd Man Out, podbarvená punkovou kytarou. Hned za ní následuje track The Onesided Order, který je naopak do "punkovějšího" hábitu oděné reggae alá The Clash. Autocratics na legendy 2tonu nedají prostě dopustit, což platí i u songu Historical Noted Scene, který začíná intrem, jak jinak, než vypůjčeným od Specials. Just Because It's Now bych řadil také spíš k těm slabším kusům, ovšem jedny z posledních zářezů, tracky Stupid Cornering (kde i tady pozorné ucho zaregistruje Specials) a Fellow Soldier vše opět vrátí do původních kolejí. Předposlední "chlastací" Our Great Hometown nás přenese do hospody těsně před zavíračkou a jako bonus Dub Side Order, dubová verze tracku One Sided Order, která desku Change and Innovation uzavírá. Jak je vidět kvalitní 2tone je doma stejně tak v Anglii ale i v Japonsku a deska Change and Innovation je toho důkazem. Co dodat? Kdybych měl tohle album popsat jako jídlo, napsal bych: "kvalitně vyvážený 2tone s mírnou příměsí dirty reggae, špetkou punku s nádechem Anglie roku 79 a okořeněný svérázným japonským přístupem. Za mě 10 z 10!

Rozhovor - The Skints

Londýnští The Skints se za těch pár let, co se pohybují na scéně staly jednou z nejoblíbenějších britských ska & regge kapel, které bych společně třeba s Buster Shuffle s klidem zařadil k reprezentantům současného britského ska. O jejich reputaci svědčí, nejen mraky koncertů po Evropě ale i jejich návštěvy USA, kde si taky nevedou špatně. Minulý rok vyšla jejich nová deska FM, na které se objevilo spoustu hostů, od dee-jays a MCs jako Tippa Irie, Horseman nebo Rival a která dokonale vystihuje to o čem tahle kapela je. Protože, i když staví na reggae základech, v jejich muzice najdete spoustu dalších vlivů, od dubu, ska & rocksteady, až po rap.


 






Zdar, tak myslím, že zrovna asi není potřeba The Skints, nějak představovat. Myslím, že už máte celkem slušnou reputaci. Mohli byste jenom prozradit, jak dlouho už hrajete? Změnila se nějak sestava od té doby?

Díky! The Skints, tak jak nás znáte hrají společně od roku 2007. Bylo pár ranných inkarnací kapely, už ve škole, kdy jsme hráli na pár lokálních show ale od té doby, už pořádně hrajeme a nahráváme. The Skints jsou Marcia Richards, Jon Doyle, Jamie Kyriakides a Josh Waters Rudge.
 
Minulý rok vám vyšla vaše třetí deska FM, podle mě je to zatím asi nejlepší album, které muselo zabrat spoustu práce. Souhlasíte se mnou?

Dík moc! Ano s tím bych i souhlasil, že jde o nejlepší desku haha! Ve skutečnosti to byla celkem zábava pracovat na tomto albu, strávili jsme super chvíle s Princem Fatty a Peterem Milesem, při tvorbě a nahrávání songů. Nechali jsme hodně věcí čerstvých a spoustu melodií na FM bylo napsáno ještě v ten den, kdy se nahrávali, což znamenalo, že celý projekt byl víc o zachycení momentu a to je to, o čem by album podle mě mělo být.

Na kontě máte tři alba a jedno EP, každá deska je prostě originál a je vždycky odlišná od té předchozí ale pořád je znát, že tohle jsou The Skints. Jak to děláte, že s takovou rozmanitostí si pořád dokážete udržet vlastní styl?

Ve skutečnosti na to nemám přímou odpověď... Jsme tak ponořeni v muzice a kapele, že se prostě vždycky snažíme rozvíjet náš vlastní styl. Pořád se snažíme dělat nový věci, čerpat ze starší muziky ale i nový a přetavit to do stylu a mody The Skints, což si myslím, že právě přichází s časem a poznáním sebe sama a vlastních schopností.

Máte celkem moderní sound, nicméně pořád je ve vaší muzice slyšet spoustu odkazů ke kořenům jam. muziky (ska & rocksteady). Považujete za důležité držet "oldschool" stále naživu?

Jasně, myslím, že existuje spoustu skvělých kapel, které se soustředí na hraní určitého stylu nebo éry jamajské muziky a jsou hodně přísní, co se týče jejich schéma bicích a nástrojového obsazení a je to super, spoustu z nich jsou moje oblíbené kapely. Nicméně v The Skints jsme sice ovlivněni i starší muzikou ale uvědomujeme si, že tohle není 1969 ani 1974 nebo 1983 nebo jakákoliv jiná éra z které se snažíme čerpat, navíc od té doby vzniklo spoustu další muziky, která má na nás také vliv a hlavně jsme Britové ne Jamajčani, takže spoustu toho o čem se tu bavíme přichází odjinud.

Tohle je dotaz spíš na vašeho bubeníka, protože kromě hraní vím, že taky zpívá. Je to hodně těžké zpívat a do toho zároveň bubnovat? Jak dlouho to trvá, než se to člověk naučí zesynchronizovat?

Haha, ano Jamie zpívá a zároveň hraje bicí! Teď tu právě není ale popisoval to předtím, jako kdyby měl k dispozici dva mozky.
 
Před pár lety (4-5 let) se celkem zdálo, že je britské ska po dlouhé době zase na vzestupu, hodně nových kapel a i koncertů mimo Anglii... Jak to vnímáte vy? Řekli byste, že to pořád trvá, nebo to byla jen taková krátká vlna?

Upřímně, každý rok co už jsme kapelou, lidi chodí a říkají nám: "víš co, ska & reggae to bude tenhle rok fakt velký" a my vždycky: "jo jo jo, jasně" haha. Lidi, kteří jsou v téhle muzice opravdu ponoření tu budou vždycky, jestliže media za to chtějí platit a věnovat tomu pozornost, je to super ale my tu budem i bez ohledu na to.

Už jste hráli i v USA, jak to tam vypadá, jsou tam Skints hodně oblíbení? Řekli byste, že je současné britské ska u amerického publika nějak populární, nebo je to jenom váš případ?

Reakce na kapelu ve Státech byla užasná. Udělali jsme tam za 18 měsíců celkem tři tour. V listopadu pojedeme zpátky na šňůru se Sublime a Rome. Upřímně ani nevím jestli jsou britské kapely u Američanů nějak oblíbené, spíš si myslím, že lidi na celém světě mají prostě rádi dobrou muziku. Vím, že Hollie Cook udělala před pár lety tour po Státech ale není moc britských ska nebo reggae umělců, kteří by nějak intenzivně jezdili po USA.
 
V songu The Cost of Living Is Killing Me, z vašeho EP Short Change, zpíváte: "In this free country, where nothing is free, cost of living is killing me". Chtěli jste tím krtizovat podmínky jen v Anglii, nebo je to myšleno i na západní svět obecně?

Napsali jsme to o Anglii, protože tu žijeme a je to jediná země, kde jsme kdy žili, ale jsem si jistý, že lidi by mohli ten text vztáhnout kamkoliv, kde by to korespondovalo.
 
A poslední na trochu jiné téma ale myslím, že v těchto dnech hodně aktuální. Co si jako Britové myslíte o brexitu? Bylo to opravdu tak nutné, odejít z EU? A fakt si lidi v Anglii myslí, že se něco razantně změní?

Jsem zhnusen hlasováním o brexitu a stydím se ještě víc, být Britem, než obvykle! Zaprvé, protože věřím, že hranice jsou kupou sraček, a že všichni lidi na téhle planetě by měl mít právo cestovat a stěhovat se kamkoliv chtějí... prostě, protože jsem se narodil na jedný straně týhle skály uprostřed vesmíru, neznamená že jsem lepší, než vy a naopak. Zadruhé, protože všem těm málo informovaným spoluobčanům, kteří hlasovali pro odchod, xenofobní media a figurky z vlády lhaly a moc dobře to věděly, že jim lžou. Nemůžu mluvit za všechny lidi v Anglii, hlavně protože se spoustou z nich nesouhlasím ale doufám, že zbytek Evropy a světa ví, že ne všichni na tomto ostrově jsou totální kreténi, i když jsme v zdánlivé menšině!



ENGLISH


 
Hi I think is not need to introduce The Skints. I think that you have already good reputation, just could you tell us how long have you been playing? Have a line-up changed somehow since you began to play?

Respect! The Skints as you know us has been playing together since 2007. There was a couple of very early incarnations at school that played a couple of local shows, but since we've been properly playing out and recording. The Skints is Marcia Richards, Jon Doyle, Jamie Kyriakides and Josh Waters Rudge.
 
Last year you released your third album FM, according to me it's a (so far) your best album, which had to take a lot of work. Would you agree with me?

Thank you very much! Yes I would agree it's the best album haha! It was actually a very fun album to make, we had a really good time building the songs and recording with Prince Fatty and Peter Miles. We really kept the vibes fresh and a lot of the tunes on FM were largely written on the day we recorded, which made the project more about capturing a moment in time, which I think is what an album should be.
 
You have released three albums and one EP. Each album is just original and different from previous one but we can always to recognize that this one are The Skints. How do you do that, with such a diversity you are still keeping your own style?

Respect! I actually don't have a straight answer for you on that... We are so immersed in the music and the band that we just always try to keep developing our own style. We are always trying to do new things, drawing influences from old music and new music, and trying to flip that into The Skints style and fashion, which I think just comes with time and knowing ourselves and our skills.
 
The Skints has quite modern sound but nevertheless I still hear there lot of links on heritage of jamaican music (ska & rocksteady). Is it for you important to keep that oldschool alive?

Sure, I mean there are a lot of great bands out there who really concentrate on playing a certain style or certain era of Jamaican music and are very strict with their drum patterns and instrumentation and it's great, some of those are my favourite bands. The Skints however, we are fully influenced by older music, but we know that it's not 1969 or 1974 or 1983 or whatever era we're drawing from and there's a lot of music that has happened since then that we are influenced by and also we're English not Jamaicans so a lot of what we talk about is coming from a different place.
 
This is question more for your drummer, because I know that he's also singing. Is it hard sing and play drumms in one time? How long it takes to learn synchronize singing and drumming?

Haha, yes Jamie sings and plays drums! He's not here right now but he's described it before has having to use "two different brains".

Few years ago (4-5 years) it seemed that british ska is again on the rise after long time, lot of new bands also concerts out of England....  how do you feel it? Would you say that it's something what still continue or it was just short wave?
 
To be honest with you, every year we've been a band people have been saying to us "you know ska & reggae gonna be the big thing this year" and we're always like "yeah yeah yeah, sure" haha. The people that are genuinely into this music will always be there, if the media wants to pay it some attention then that's nice but we will be here regardless.
 
You've already play in the USA. How it looks with popularity of The Skints there? Would you say that current british ska is somehow favorite for american audience or is it just your case?

The response to the band in the USA has been amazing. We've done three tours in 18 months and we go back in November for a tour with Sublime and Rome. To be honest, I don't know if the British bands are the American favourite. I think people all around the world just like good music. I know Hollie Cook did a tour there a couple of years ago, but there's not a lot of British ska or reggae artists touring hard in the USA.
 
In the song The Cost of Living Is Killing Me from your EP Short Change, you are singing: "In this free country, where nothing is free, cost of living is killing me" Is this criticism focused just on the conditions in England or western world generally?

Well we wrote the song about England, because we live there and is the only country any of us have lived in, but I'm sure people could relate to the lyrics anywhere it resonates.
 
And last one. This is a little bit different topic but I think in these days very current. What do you think as a British about brexit? Do you think that it was really necessarily get off EU? And do people in England really thinks that something will change?

I am disgusted at the brexit vote and even more ashamed to be British than I usually am! Number one, because I believe that borders and boundaries are a load of shit and that any human on this earth should have the right to travel and move wherever they want... just because I was born on one part of the land on this rock in outer space doesn't make me better than you and vice versa. Number two, because all those ill-informed people who voted "to leave" were lied to by a xenophobic media and government figures who knew they were lying to them all along. I can't speak for people in England mostly because I know I disagree with a lot of them, but I hope the rest of Europe and the world knows that not everybody in this island is a total morons, even though we are seemingly outnumbered!

Esclaves Salariés

Dnešní profil bude spíš vzpomínkou na jednu z nejzásadnějších oi! kapel, která patřila k jádru scény v kanadském Quebecu a která je podle mě, hudebně jednou z nejzajímavějších oi! kapel vůbec. Řeč bude o Esclaves Salariés, "otrocích" námezdního oi! Kapela se dala dohromady v roce 2000 v Montrealu, pod vlivem francouzských oi! kapel, jako např. Trotskids nebo Komintern Sect, zpočátku sypali klasický oi! ale už v počátcích bylo znát, že i reggae bude mít na kapelu silný vliv, což potvrdili oi! coverem Johny Too Bad od The Slickers, který se objevil na jejich debutu Dur a Battre z roku 2003. Esclaves Salariés měli také hodně silný pro-working class postoj o čemž svědčí už samotný název kapely, který v překladu znamená "námezdní otroctví". To se samozdřejmě odráželo i v textech, které se kromě klasických skinhead témat zabývaly i hlubšími tématy, jako odcizení člověka a práce, úděl pracujících apod. V roce 2007 vydávají druhou desku Ca Augure Mal, kde se poprvé objevují songy, jako Image Parfaite, Adolescent, Je reste fort nebo Poings lacérés, díky kterým se mi tahle kapela vryla do paměti. Přesně tyto tracky jsou totiž naprosto originální kombinací oi!, reggae a místy tu slyším vlivy kapel, jako např. Skindeep nebo The Redskins, ovšem v trochu punkovějším podání. Je to asi jako kdybyste vzali surovost punku & oi!, podbarvili to reggae prvky a namíchali špetkou špinavé a hodně hrubé soulové kytary, zkrátka něco s čím asi hodně dlouho žádná kapela jen tak nepříjde. Po vydání alba Ca Augure Mal vyrážejí na evropské tour a krátce na to, v roce 2009 se kapela bohužel rozpadá. Naštěstí

po šuplících měli ještě hodně nerealizovaného materiálu a tak jsme se mohli v roce 2013 dočkat posmrtného vydání jejich třetí desky Et un Probléme S'en Suit, která se skládá z materiálu nahraného během let 2008 - 2009. Právě tato deska je asi nejvíc ovlivněna reggae, přesně v duchu jejich punk & oi! reggae crossoveru. Konec konců přesvědčte se sami, alba Ca Augure Mal a Et un Probléme S'en Suit najdete ke stažení zde.


DISKOGRAFIE

Dur A Battre (EP)  (2003)
Ca Augure Mal  (2007)
Et un Probléme S'en Suit  (2013)

Hardcore

Dnešní hardcore má sice mnoho odlišných podob, nicméně všechny vycházejí ze stejných kořenů a to nejen hudebních ale i myšlenkových. Hardcore později potvrdil to, co původní 77 punk jen nihilisticky naznačoval a i když je to sice jen dokola omílaná fráze ale hardcore je víc, než jen hudba o čemž svědčí např. straight edge (sXe), vegetariánství, zájem o práva zvířat a jasně vymezený politický postoj, který u klasického punku zas tak pevný není. Kořeny toho všeho se dají najít v USA koncem 70. let, kdy ještě ze setrvačnosti doznívala první punková vlna. Ze začátku šlo jen o změny hudební. Kapely první vlny punku začali postupně přesedlávat na složitější hudební směry a nejedna z nich se začala postupně vzdávat svých DIY postojů a začali podepisovat smlouvy s majorlabely. Podobně, jako v Anglii, kde byl reakcí na odumírání původního ducha punku streetpunk a později oi!, v Americe byl podobnou odpovědí právě hardcore. Kořeny hardcoru by se dali najít už na konci 70. let u kalifornských kapel, které hráli oproti svým newyorkským kolegům přecijenom trochu tvrdší punk ale centra vzniku byla především města, jako Boston, Washington, státy jako Michigan, New York, čili severovýchod USA na počátku 80. let, i když je pravda, že podobnou vlnu bysme v té době našli i na západním pobřeží (San Francisco). Jedny z prvních punkových nahrávek, které se tempem blížily k hardcoru by se daly najít už koncem 70. let, např. California Uber Alles od Dead Kenedys nebo singl Out of Vouge od The Middle Class. Hudebně byl hardcore v podstatě jen další vývojovou fází punku, která vedla ke stále se zrychlujícímu a agresivnějšímu tempu, podobně, jako v Anglii vznikající UK82 reprezentované kapelami, jako Exploited, GBH, Varukers nebo Discharge. Traduje se, že vznik názvu májí na svědomí kanadští DOA se svým albem Hardcore 81 z roku 1981, kde se poprvé objevil tento termín ale pravdou je, že až do roku 1983 se hardcore fans nazývali prostě jen fanoušky punku, také se v té době ještě neříkalo hardcore ale hardcore-punkrock. Ve většině případů se fans prvotního hardcoru už nezajímaly o původní 77 punk (The Clash, Damned, Ramones, Dead Boys) a od původních punx se také odlišovali mnohem ležérnějším oblečením. Hardcore kids té doby by pravděpodobně na sobě měli flanelovou košili, džíny a vlasy na ježka. Ve výsledku se dá říct, že hardcore byl přirozenou

reakcí americké scény na vyčpění původního punku, který se začal měnit do složitějších forem, jako postpunk a dalších hudebních experimentů, proto si tehdejší kapely, jako protiklad oblíbily rychlý agresivní styl (kdy každý song netrval více, jak dvě minuty) a striktní DIY etiku, která se promítala do vydávání alb a singlů ale i pořádání koncertů. Hardcore také sebou přinesl moshpit, který byl podobně, jako hudba samotná agresivnější formou poga. Hardcore sebou ovšem přinesl ještě něco jiného a to daleko výraznější politický postoj. Amerika 80. let za vlády Ronalda Regana, který podobně, jako neoliberální "hrdinka" Margaret Thatcherová v Anglii, nastavil jednosměrné kormidlo Ameriky, kde přece "neexistuje" žádná jiná alternativa a jen peníze mají pravdu. Právě tuto dobu dokázal hardcore nádherně reflektovat a postoj, který byl u původního punku jen nihilisticky naznačován, byl v hardcoru už daleko výraznější, což později vedlo např. i ke straight edge nebo vegetariánství mnohých HCkids. Asi nejvýraznější kapely té doby, které dnes řadíme k legendám HC byli určitě Bad Brains z Washingtonu D.C., jedna z mála černošských kapel v punkové scéně vůbec, zajímavostí je, že všichni členové vyznávali rastafariánství, dále pak určitě kalifornští Blag Flag v čele s Henry Rollinsem, Washingtonští Minor Threat, kteří přišli s myšlenkou sXe. SS Decontrol z Bostonu, kteří byli jednou z prvních kapel v rámci sXe, kteří se řadili k té méně tolerantní odnoži. New York reprezentovaly kapely, jako Murphy's Law, Warzone, Cro-Mags nebo Agnostic Front ale ve svých počátcích i Beastie Boys. Negative Approach z Detroitu, 7 Seconds z Nevady, kteří se podobně, jako Minor Threat řadili ke sXe a za Kanadu by stáli za zmínku např. DOA z Vancouveru nebo SNFU z Edmontonu, kteří měli později vliv na vznik skatepunku. Nedílnou součástí hardcoru, jak je známo, je i straight edge (sXe). Postoj se kterým poprvé přišel Ian MckKaye zpěvák Minor Threat. Právě píseň Straight Edge (rovná hrana) z jejich EP In My Eyes se stala impulzem ze kterého začalo vznikat sXe. Její text vyzývající k absenci alkoholu a ostatních drog byl McKayeovou reakcí na rozšířené pití alkoholu a užívání drog v punkové scéně, která díky tomu na sebe nabalovala různé "existence", ovšem v té době ještě nemělo sXe nic

společného s vegetariánstvím, jak tomu bývá dnes. Symbolem se stalo písmeno X namalované na zápěstí, protože právě tak se v barech označovali nezletilí, kterým se nesmělo nalévat. Ovšem náznaky ke vznikajícímu sXe a určitá sebereflekce byli patrné už předtím např. britští Vibrators hráli song Keep It Clean, který se textově také opíral do drog. Minor Threat záhy inspirovali další kapely, které také šířili ideu sXe jako např. již zmíněné SS Decontrol nebo 7 Seconds. Právě kolem SS Decontrol se začali združovat ti méně tolerantní sXe vyznavači, kteří na koncertech vytrhávali lidem pivo z ruky, cigára z huby, což vedlo i k "anti-sXe" tzv. Bent Edge, kteří jako reakci vůči sXe dělali přesně to proti čemu se sXe stavěli. Podle spousta tehdejších sXe kids bylo právě pítí alkoholu a užívání drog to co od nich společnost čekala, to co předpokládala policie, že způsobí problémy s každou HC akcí a tak právě absence alkoholu a drog byla v jejich očích stejně tak punkovým postojem. V té době ještě nebyla HC scéná striktně rozdělena na sXe kapely a zbytek a tak na jednom podiu vystupovali jak sXe kapely, tak i klas. bandy. Vegetariánství přišlo do sXe až s druhou polovinou 80. let s kapelou Youth of Today (1985) z Connecticutu, kteří jako jedni z prvních přinesli mezi sXe myšlenku nejen absence drog ale i masa a boj za práva zvířat. Bohužel i většinu původních HC kapel potkal do poloviny 80. let stejný osud, jako kapely z první vlny punku. Některé se prostě rozpadli, jiné začali směřovat jiným směrem (např. Negative Approach v té době k hardrocku, jiné zase k trash metalu). Hardcore druhé poloviny 80. let začal být také dost ovlivňován trash crossoverem a kapelami, jako např. Dirty Rotten Imbeciles (DRI) z Houstonu, které začali kombinovat HC s trash metalem. Ovšem jiná situace byla v té době v New Yorku, kde se zformovala kolem několika kapel Youth Crew, která zahrnovala, jak sXe, sXe vegetariány ale i příznivce Hare Krišna, ke kterým konvertoval např. zpěvák Youth of Today Ray Cappo. K tomuto proudu NYHC by se dali řadit kapely, jako Gorilla Biscuits, Judge, Youth of Today, Chain of Strength nebo Side By Side. Hardcore scéna v New Yorku byla také hodně spjata s pronikáním skinheads do USA o čemž svědčí kapely, jako Agnostic Front, Warzone, Skarhead, Cro-Mags nebo Murphys Law, které byli částečně nebo úplně tvořeny skinheads, ostatně i zkratka DMS, která je hodně těmito kapelami používána neznamená nic jiného, než Doctor Martens Skinheads. Jakoby se New York stal posledním ostrůvkem, kde se hardcoru dařilo

stejně tak dobře, jako v první polovině 80. let a to samé by se dalo říct i o následující dekádě. 90. léta přinesly další hudební posun, podobně jako v 80. letech, kdy právě třeba DRI kombinovali HC s trashem, tak i kapely v 90. letech byli ovlivněny spoustou dalších žánrů, především metalem, trashem ale i blackmetalem, což vedlo k tomu, že začali tyto prvky vnášet i do hardcoru a tak se začátkem 90. let objevují první metalcorovější kapely, jako např. Merauder, Hatebreed nebo Madball ale i přesto neopadá zájem o odlschool, který se začíná opět vracet s druhou polovinou 90. let s kapelami, jako např. H2O nebo In My Eyes. Hardcore se nakonec začal štěpit do dalších subžánrů jako emo, metalcore, d-beat, crust nebo grindcore, nicméně ne všechny nutně vychází z původního amerického HC. Co by nakonec stálo za zmínku byla určitá snaha nácků kolem roku 2005 infiltrovat hardcore subkulturu (především v Německu) a přisvojit si ji, jelikož agro-skinheadská image už neonacisty pomalu omrzela. Reakcí na to byla kampaň GNWP, která původně měla dát náckům jasně najevo, že HC stojí a vždycky stál v opozici proti nim a že tato subkultura s nimi nemá absolutně nic společného. Kampaň GNWP se za ta léta stala už koloritem ulic mnohých evropských měst a dnes už má daleko obecnější význam a přesah i do jiných hudebních žánrů.

Novinky

The Beat chystají po 30 letech novou desku

Legendární 2tone kapela z britského Birminghamu The Beat, v čele s Rankingem Rogerem se chystají koncem září vydat novou desku. Půjde o jejich čtvrté studiové album vydané po více, jak třiceti letech od vydání desky Special Beat Service. Nové album "Bounce" by mělo vyjít klasicky, jak v podobě CD a vinylu, tak i digitálně u DMF Records 30. září. Ovšem už teď si můžete vychutnat dva nové singly z připravované desky, Walking On The Wrong Side a Avoid the Obvious, právě zde!

 

The Chancers bez Simona

Jak jste, už asi zaregistrovali po čtvrtečním koncertě The Chancers na pražské Náplavce, kapela poprvé vystupovala bez frontmana Simona Francise, který byl osmnáct let tváří a hlasem kapely. Podle slov samotných Chancers: "Simon se rozhodl na neurčitou dobu vrátit za rodinou do Anglie, domluvili jsme se, že náš poslední společný hit se bude jmenovat I Have To Go To Manchester" ale je ve hvězdách jestli vůbec nová píseň ještě vznikne, stejně tak, jako jestli se Simon k Chancers ještě vůbec vrátí. Zatím se mikrofonu ujal kytarista Marco McKee, který už pár songů na posledních dvou deskách odzpíval. Marco, který původně pochází z Glasgow žije od 90. let v Praze a od vzniku Chancers je nejvýraznějším skladatelem a textařem kapely. The Chancers ke koncertu dodávají: "Dlouho jsme řešili, jak se k tomu postavit. Simon se rozhodl vrátit do Anglie a nám přišlo líto rušit Náplavku. Dělali jsme, že se nic neděje, přesto, že se toho dělo hodně. Nakonec jsme si řekli, že do toho řízneme a nazkoušíme repertoár s Marcem na postu hlavního zpěváka. A ono to fungovalo. Měli jsme při tom pocit, že je ta kapela snad nesmrtelná. Ale všechno je ve hvězdách. Na Náplavce to může být poslední koncert The Chancers stejně jako začátek něčeho úplně novýho. Těšíme se" 

Recenze

Sto zvířat - Ministerstvo mýho nitra

Zvířata přišli v září 2015 s novou deskou, kterou zároveň vydali k příležitosti jejich 25 let působení na scéně a musím říct, že mi po dlouhé době udělali s novou deskou radost, protože s albem Ministerstvo mýho nitra, jakoby se vraceli k jejich nejsilnějším deskám, jako byly Nikdy nic nebylo, nebo Ty vole na základní škole. Musím přiznat, že od alb Rozptýlení pro pozůstalé a Postelový scény, už tvorbu Sto zvířat tolik nesleduji a ani deska Hraju na klavír v bordelu, kterou jsem recenzoval před třemi lety, mě nějak zvlášť nenadchla, ale jak je vidět tvůrčí energie jim opravdu nechybí. A to bych ještě neměl zapomenout na desku Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách (2013), kterou věnovali dětem, takže nápadů mají v rukávech stále dost i po 25 letech. Nové album obsahuje celkem 14 tracků, kde se nezapře klasický zvířecí rukopis, nejen co se hudby týče ale i textů, které jsou podle mě kolikrát originálnější víc, než muzika samotná. No a jako už klasicky se i tady za mikrofonem střídá Honza Kalina s Janou Jelínkovou. Desku otevírá track Struny podzimu, což je přesně to co si představíte pod pojmem Sto zvířat, víc asi nemá cenu dodávat, mimochodem přesvětčit se můžete sami ve videoklipu. Mě ovšem nejvíc dostal náseldující song Překrásná muž a to nejen díky textu, který je slovní hříčkou se záměnou mužského a ženského rodu ale hlavně díky dechům v intru a refrénech a pianu, který doslova lahodí uším. Zkrátka takový moc příjemný, oddychový věc na druhou. Dost podobným příkladem je track Dvakrát, třikrát. Za vše asi promluví pár ukázek z textu: "Oranžovym městem jedu na rozbitym rotopedu", nebo "Nezralej a zralej banán, moje ruce, katamarán". Těžko říct, jestli má mít tenhle song nějakou pointu, káždopádně já jsem se při poslechu docela pobavil, jinak je to klasické "zvířecí" ska a právě tady se zpívá o Ministerstvu mýho nitra. Zvířata se pustili, nezvykle i do funky v podobě songu Průvod, tady si opět dovolím citaci: "Pán s hlavou v zadku musí si užít!", hold lyrika je hodně silnou stránkou Sto zvířat. V reggae tracku Pět ráno uslyšíte i hostujícího, dnes už bývalého člena Švihadla Vincenta Richardse, který se Švihadlem zpíval, skoro 25 let. Následující Píseň proti plynatosti, bych taky i přes tu trochu ponurou atmosféru s klidem zařadil k těm silnějším válům, už jenom kvůli perfektní, dozvučující harmonice. Samozdřejmě, že tu nechybí ani popovější záležitosti, jako je song Jako tolikrát ale i "ostřejší", v podobě tracku Dvacet pět!, který jak už název a i text, odkazuje na výročí kapely. Navíc je to asi poprvé co jsem slyšel Sto zvířat v tomhle ska/rockověším podání. Posledním songem, uzavírající Ministerstvo mýho nitra je Smí Honza ven?, což už je jenom taková třešnička na dortu, zakončená slokou z jednoho z hitů od Madness It Must Be Love. Jakoby chtěli po těch 25 letech vzdát poctu kapele, která údajně Zvířata v jejich začátcích inspirovala. Celkově bych o Ministerstvu mýho nitra řekl asi následující. Pokud máte Sto zvířat zafixované jako ska, tak přesně to na téhle desce dostanete, nečekejte tady žádné velké hudební a žánrové přemety, protože tohle je přesně jako ty Zvířata, které jsem v pradávných letech roku 2002, kdy jsem ještě neměl tušení o něčem jako ska, poprvé slyšel. I přesto, že se tu najde i pár slabších věcí, které my malinko splývaly dohormady, přecejenom si tahle deska zaslouží vysoké hodnocení, takže za mě 8 z 10!

Skaferlatine připravují nové album

Skaferlatine z francouzského Metz, kteří byli u nás v oblibě hlavně v 90. letech, kdy k nám ska teprve pronikalo, chystají vydání nové desky. Bude to jejich čtvrté řadové album po 19 letech, od vydání desky Basta Basta a ponese název Series Noires Pour Nuits Blanches. Kapela byla aktivní hlavně mezi lety 1990 - 2000, kdy se rozpadli. Ovšem v roce 2012 přišel jejich reunion ale z původní sestavy zbyli, už jen bubeník a basák. Nakonec se usoudilo, že by bylo škoda v této sestavě hrát, jen původní tvorbu a rozhodli se po letech k novým věcem. Album by mělo vyjít v průběhu srpna na vlastní náklady, jak na CD, tak i na vinylu. No a pokud, už jste zvědavý co od nové desky očekávat, můžete si zatím vychutnat úvodní singl 2tone Nightmare.

Rozhovor - Brigadir

Brigadir z ruského Petrohradu patří k předním ruským oi! kapelám, původně vznikli z kapely Bukaneros, která se dala dohromady v roce 2006. Letos jim vyšlo u německého Mad Butcher Records nové EP Power in Unity, ke kterému nedávno odjeli, celkově už druhé evropské tour, při kterém se objevili i u nás a to konkrétně v Liberckém Azylu. Brigadir je především anarchistickou kapelou a silné politické přesvědčení se promítá i do textů samotných, navíc jejich zpěváka jste mohli vidět v dokumentu Atifascist Attitude z roku 2008, takže jejich postoje jsou víc, než jasné. Odpovídal zpěvák Jukov.


 


Zdarec Brigadir. Takže první otázka, klasika. Mohli byste říct odkud jste, jak jste se dali dohromady a něco k vaší diskografii?

Zdar! Jsme z Petrohradu a s Brigadirem jsme začali v roce 2007 aby ruská skinhead scéna nabrala i trochu levicovější nádech a zároveň jsme byli první RASH kapelou v Rusku. Zatím máme pár splitek a jedno EP.
 
Nedávno jste odjeli, už druhé evropské tour, jaké to bylo a které země jste během tour navštívili, kde bylo publikum nejdivočejší? Můžete teď po vašem druhém tour říct, že je Brigadir v Evropě o něco známější?

To druhé tour bylo o něco jednodušší, než to první. Poprvé pro nás bylo skoro všechno dost neobvyklé a bylo těžké spoustu věcem porozumět. Teď už to bylo spíš, jak návrat. Tentokrát jsme byli v Bělorusku, Polsku, Německu a v Čechách. Nejvíce v Německu a nejdivočejší fans si myslím byli v Bialystoku a Waršavě v Polsku. Žije tam spoustu rusů a bělorusů a ty znají naše songy, takže proto si myslím, že tam to byla trochu větší zábava. No myslím si, že v Evropě stále ještě nejsme, tak dobře známý ale to je otázka času.
 
Letos jste vydali nové EP "Power in Unity". Proč jste se opět rozhodli pro tento formát? Protože pokud mám dobré info, tak zatím na kontě, žádnou dlouhohrající desku ještě nemáte, takže kdy se jí můžem dočkat?

Protože je to pro nás celkem obtížné připravit dost materiálu na LP. Děláme spoustu dalších projektů, několik dalších kapel a prostě není na to dostatek času, proto je jednodušší udělat EP, nebo split o 4 - 5 tracích. Ale od Mad Butcher Records, jsme už dostali nabídku na LP a chceme to zkusit zrealizovat.
 
Vím, že někteří z kapely jsou sXe, co vás vedlo k životu bez alkoholu a všech ostatních druhů drog, jako cigára např.?

Myslíme si, že každý levičák musí být vždy připraven k boji a proto by neměl užívat žádné drogy ani alkohol. Všichni z nás děláme také různé sporty a samozdřejmě užívání alkoholu je 100% špatné rozhodnutí pro každého sportovce.
 

Ruská scéna se za posledních 6 let pěkně rozrostla ...spoustu kapel, který konečně začaly jezdit hrát po Evropě. Můžete nám říct trochu o historii, jak to začínalo, kdy se objevili první trads, SHARP a RASH skinheads a kapely?

Těžko to příjmáme ale scéna za posledních pár let upadá, proto spoustu kapel teď hraje v Evropě víc, jak v Rusku. Těžko říct, proč tomu tak je ale je to pravda. První ruskou SHARP kapelou byli Klowns z Kirova. Náš první band Bukaneros byl zase první skinhead kapelou v Petrohradu. Velký vzrůst scény byl na konci minulého desetiletí ale teď to zase upadá.
 
Rusko se stalo, pod vládou Vladimíra Putina v podstatě totalitním státem, kde je nacionalismus a anti-západní postoje, hlavní ideologií. Které hnutí jsou obvykle nejvíc vystavovány represi ze strany státu? A poslední otázka, zdá se mi, že státní propaganda v Rusku je docela silná, takže kolik lidí jí vůbec věří a jak silnou podporu má Putinův režim, ze strany majoritní společnosti?

Řekl bych, že v současnosti jsou všechny nevládní hnutí skoro kompletně zničeny, levicové, pravicové je to jedno. Takže všechny mladé hnutí se teď zdají být mnohem hlubším politickým undergroundem. Spoustu obyčejných lidí podporuje Putina a jeho politiku ale nebude to trvat dlouho, protože ruská ekonomika se blíží ke koplapsu a situace je měsíc od měsíce horší. Putin se teď obává hlavně svých vlastních lidí, proto nechal ze speciálních policejních jednotek, vytvořit svojí osobní gardu. Je v ní na 500 000 jedinců. Takže to spíš vypadá, že se připravuje na boj proti politickému převratu.
 
Jaký máte názor na konflikt na Ukrajině a ruskou anexi Krymu? Vím, že spoustu levičáků ze Španělska a Itálie věří, že pro-ruští rebelové na Donbasu bojují proti fašistům, což by v jejich očích, díky Pravému sektoru a praporu Azov měla být celá ukrajinská vláda. Dokonce i italští Banda Bassotti odjeli, během jejich tour zahrát koncert na Donbas, ale stejně obě strany hrají jen geopolitickou hru mezi západem a Ruskem, takže akorát se stali jen užitečnými idioty v rukou Putina. Co vy si o tom myslíte?

Jako anarchisté a internacionalisté jsme proti jakýmkoliv válkám, kromě té třídní. Ale také z našeho hlediska nevidíme jediný rozdíl mezi tím, jestli je Krym ruský nebo ukrajinský, oba dva státy jsou kapitalistické a pracující budou znevýhodňovány v obou dvou. Nerespektujeme nikoho, kdo válčí za Ukrajinu nebo "Novorusko", levicový aktivisti by neměli být zbraní v těchto geopolitických hrách. Musíme bojovat proti všem vládám a ne proti našim druhům z druhé strany hranice.
 

Jaká je v Rusku v současnosti situace s náckama? Je to pořád tak divoký, jako před 7 - 8 lety, kdy byli zavražděni Fyodor Filatov, Ivan Khutorskoy nebo Markelov s Baburovou?

V současnosti jsou skoro všechny nevládní pravicové hnutí zničeny. Teď tu zrovna moc bonheadů a chuligánů není. Ale opravdovým problémem jsou spíš křesťanské pravicové organizace a jejich militantní davy a samozdřejmě provládní aktivisté. To je teď opravdovým problémem pro levici ale i minority, gaye nebo feministické organizace.
 
A nakonec se zeptám, byl váš květnový koncert v Liberci vaší první show v Čechách? Znáte nějaké české nebo slovenské kapely?

Ne byla to naše druhá, minulý rok jsme byli také v Liberci. Známe dost dobře Rozpor, skvělá kapela. Také Železnou Kolonu a Municiu. Z české oi! scény znám pouze pár apolitických kapel, jako třeba Pilsner Oiquel. Poslouchal jsme je ale, co jsem si přeložil texty, tak jsem pochopil, že tohle není kapela pro mě. Také mám rád grindcore a česká grind scéna je fakt dobrá, kapely jako Ahumado Granujo, Carnal Diafragma, Spasm, Gride a další jsou jedny z nejlepších na světě. Tak doufám, že si jednou se svojí grindcore kapelou zahrajeme na Obscene Extreme Festu v Čechách. Díky za otázky a doufejme, že se uvidíme příští rok na našem koncertě!

Jukov



ENGLISH


 
Hi I'm greeting Brigadir. First question classic, could you tell us where are you from, how did you get together and something about your discography?

Hi! We are from Saint-Petersburg, Russia. We started Brigadir in 2007, to make russian skinhead scene more left-wing and we were the first RASH band in Russia. For this moment we have couple of split albums and one EP.
 
You have already gone your second europian tour, how was it and which countries did you visit, where was the wildest audience? Can you tell that Brigadir is more famous in Europe now after second tour?

The second one was a little bit easier than the first one. First time everything was too unusual for us, it was hard to understand many things. This time it was like coming back. This time we were at Belorus, Poland, Germany and Czech. Most of all in Germany. The wildest crowd I think it was in Belostock and Warsaw in Poland. There are many russian and belorussian folks and they knows our songs, that's why I think there was it a little bit more fun. I think we are still not well known in Europe but it's the question of time.
 
This year you released your new EP "Power in Unity". Why did you choose again this format (EP)? Because if I have good information you don't have any full-length album yet, so when we can expect it?
 
Because it is realy hard for us to make enough material for LP. We make a lot of other projects, couple of other bands and it is really not enough time for everything. That's why is easier for us to make an EP or split with 4 - 5 songs. But we got an offer from Mad Butcher to make an LP and we will try to make it.
 
I know that some members of the band are sXe, what led you to live without alcohol and all kinds of drugs as cigarets for example?

We think that left wing activist must be always prepare to fight and that's why they shouldn’t use alcohol and drugs. All of us do different sports as well and of course using alcohol is a 100% bad decision for each sportsmen.
 
Russian scene in last 6 years nicely grew up, lot of bands which are finally going to play to Europe. Can you tell us little bit about history, how it started, when appeared in Russia first trads, SHARP and RASH skinheads and bands?
 
It's bad to accept for us, but the scene is falling down last couple of years. And that's why many bands plays in Europe more often than in Russia. It's hard to say why it is like that, but it is true. The first russian SHARP band was Klowns from Kirov. Our first band Bucaneros was the first skin band in Saint-Peterburg. It was i big grow at the end of 2000th, but now we are falling down.  

Russia became under governing of Vladimir Putin basically totalitarian state, where main ideology is nationalism and anti-western stance. Which movements are mostly exposed repressions of the state? And last question. Seems to me that state propaganda in Russia is quite strong, so how many people trust it and how strong is support of Putin regime, from majority society?

I think now all non-government movements are almost completely destroyed, left and right, doesn’t matter. So all youth political movements now seems to be deeply underground. Lots of common people supports Putin and his policy. But it will not be for a long time because russian economics counting to collapse. The situation becomes worst month from month. Putin now is really afraid of his own comrades, that’s why he made his own guard from police special forces. It's about 500 000 units in it. So it looks like he is preparing to fight against political takeover. 
 
What is your opinion about conflict in Ukraine and russian annexation of Crimea? I know that lot of leftists from Spain and Italy trust that rebels on the Donbas are fighting against fascists, which should be in theirs eyes because of Right Sector and Azov Battalion all ukraine goverment. Even italian band Banda Bassotti went to play, during theirs tour to Donbas, but both sides are playing just geopolitical game between west and Russia and these ones are just like useful idiots in hands of Putin. What do you think about that?

As anarchists and internationalists we are against any wars except the class ones. But also as anarchists we don’t see any difference if Crimea is russian or ukrainian, those are both capitalist countries and working people will be opressed in both. We don’t respect any people who are fighting for Ukraine or "Novorossia", left-wing activists shouldn't be weapon in capitalists wars. We must fight only agains all governments not against our comrades from other side of the border.
 
How looks current situation in Russia with nazis? Is it still too wild like 7 - 8 years ago when were killed Fyodor Filatov, Ivan Khutorskoy or Markelov with Baburova?

Now almost all non-government right-wings movement are destroyed. There is really not many boneheads or hooligans now. But the real problem now is right-wing christian organizations and theirs militant mobs and of course pro-government activists. This is now a real problem for left-wing and also for minorities, gay or feminists organizations. 
 
And last one. Was your May gig in Liberec your first show in Czech Republic? Do you know any czech or slovakian bands?

No it was our second, last year we were in Liberec too. We know Rozpor very well, great band! Also we know Železná Kolona and Municia. From czech oi! scene I know only some apolitical bands like Pilsner Oiquel. I used to listen theirs music, but then I translated theirs lyrics and understood that this band is not for me. I like grindcore as well and czech grind scene is really awesome, the bands like Ahumado Granujo, Carnal Diafragma, Spasm, Gride, and many others are really one of the best in the world. I hope some day I will play at Obscene Extreme Fest in Czech with my grindcore band. Thanks for the questions! I hope to see you next year on our gig!

Jukov

Bérurier Noir

Bérurier Noir patří k jedněm z předních francouzkých punkových kapel 80. let. Do povědomí většiny fanoušků se dostali hlavně díky jejich originálnímu soundu, protože jako jedna z mála kapel neměli basu a místo bubeníka používali bicí automat. Ovšem asi jejich necharakterističtějším poznávacím znamením byly jejich koncerty ve stylu cirkusového varieté s artisty, fire show, maskami a převleky, kterými se vryli do paměti nejednoho fanouška. Jejich pověst dosáhla koncem kariéry takových rozměrů, že dokázali vyprodat i sál o kapacitě 7000 lidí. Bérurier Noir se dali dohromady v roce 1980 v Paříži, ovšem z původní zakládající sestavy zůstal jenom zpěvák Francois Guillemont, později po příchodu kytaristy Lorana Katrakazose se sestava konečně ustálila. Třetím pomyslným členem kapely se stal Dédé, což byla přezdívka pro bicí automat, který se stal nejcharakterističtějším znakem kapely, která měla v podstatě jen dva členy a i přesto po sobě nechala nesmazatelnou stopu ve francouzském punku. V prvních třech letech jejich existence se kromě členů kapely, několikrát změnilo i jméno. Bérurier, což bylo jméno odvozené od postavy z novely Frederica Darda, sice bylo v názvu, už od začátku, ale než došlo na první koncert, několikrát se obměnilo, od Bérurier Rebelle, Bérurier Army, Bérurier Veriatible, po Bérurier Fighter, až se nakonec ustálilo na Bérurier Noir. Noir v překladu znamená černý, což mělo vyjadřovat nejen smutek, protože jejch první koncert v této sestavě měl být zároveň i poslední ale také to mělo odkazovat na jejich politický postoj, jelikož černá byla tradičně barvou anarchistů. 19. února 1983 tedy odehráli svůj první koncert, zároveň to bylo poprvé, kdy vystoupili v maskách a převlecích, což se později stalo typickým znakem této kapely. Tento koncert je nakonec nakopl k tomu v této sestavě dále pokračovat. Podepisují smlouvu s tehdy

malým DIY labelem Visa a brzy následuje druhý koncert. Jejich druhé vystoupení přitáhlo na tisícovku lidí, což způsobí to, že se správce sálu, kde měli hrát rozhodne kapelu přemístit do jiného improvizovaného prostoru, takže se nakonec rozhodnou odehrát koncert na ulici, což přiláká policii a tak jejich druhé vystoupení

končí šarvátkou mezi policií a punx, kteří přišli na koncert. Bérurier Noir pak koncertují jak klasicky, tak i improvizovaně na ulici a v pařížském metru a nevynechávají ani pařížské squaty, kde tráví většinu času a dostávají se tak do kontaktu s Autonomním hnutím. Díky zinům začíná růst jejich pověst a tak se dostávají pod křídla malých začínajících labelů, jako Bondage Records nebo Visa, což jim přináší další koncerty. V roce 1984 se vydávají na své první zahraniční tour při kterém navštíví Holandsko, Irsko a Švýcarsko. Následující rok koncertují po celé Francii, dokonce uspořádají koncert pro nezaměstnané, který zahrají v jedoucím autobuse, který nakonec zastaví policie. V roce 1986 se poprvé objeví v rádiu v rámci show L'Empereur Tomato Ketchup, což jim přinese další fanoušky. Ten rok odehrají na 47 koncertů, které přitahují stále více lidí, nejen z řad punx a nejen díky hudbě a poselství (v textech naráželi na sociální otázky, kritiku politiků, Národní frontu apod.) ale i díky stylu jejich cirkusových vystoupení, kdy na podiu nechybělo např. i na 15 lidí a kdy nesměli samozdřejmě chybět masky, převleky nebo fire show. Také se účastní koncertů pořádaných iniciativou S.O.S Racisme, což zapříčiní, že jsou oblíbeným terčem nácků. Právě v té době se v Paříži formují Red Warriors, kteří se snaží vykopat nácky z ulic a tak se rozhodnou, využít je jako ochranku na koncertech, která by čelila jejich útokům. Následující rok (1987) se ke kapele přidává třetí člen Masto, který se ujímá saxofonu, ovšem pravdou je, že ten rok se přidávají i další, protože vzhledem k velikosti jejich vystoupení, je zapotřebí stále více lidí, kteří by zastupovali backvokály. V roce 1988 vyráží na své první zámořské tour, při kterém odehrají několik koncertů v kanadském Quebecu. Jejich reputace v rámci Francie v té době dosahuje už takových rozměrů, že na jejich koncert v pařížském Zénithu, ten rok dorazí skoro 7000 lidí, což ovšem neznamená, že by šlo o nějak předraženou akci. Právě tento koncert, který byl pořádán bez jakékoliv reklamy a větší propagace a za nízkou cenu, kdy lístek stál 50 franků, měl být vyjádřením jejich nesouhlasu ke komerčnímu přístupu ke koncertům a přemrštěným cenám. Rok 1989 byl pro Bérurier Noir nečekaně posledním rokem jejich kariéry. S koncem Bérurier Noir se také pojí incident, který se odehrál 17. dubna 1988, kdy byla skupinou Black War vyhozena do vzduchu kancelář předsedy kraj. komory soudních vykonavatelů. Policie obvinila několik členů Autonomního hnutí ve kterém se pohybovali i členové Bérurier Noir. Ti ovšem

neměli s tímto útokem nic společného, nicméně to na kapelu vrhlo špatné světlo a spoustu pořadatelů jim začalo rušit koncerty. Dalším důvodem byl i přístup labelu Bondage Records, který vyrostl společně s kapelou ale později se začal zásadně rozcházet s jejími postoji. V listopadu 1989 jsou tak naplánované tři poslední rozlučkové koncerty, které se odehrají v sále pařížské Omlympie. Na posledním z nich bylo dokonce tolik lidí, že se mnozí neměli šanci dostat dovnitř a tak kytarysta Loran vzkáže pořadatelům, že pokud nebudou dovnitř vpuštěni všichni, nebudou hrát. Tyto poslední tři koncerty byly nakonec nahrány a vydány jako živák Viva Bertaga, který vyšel v roce 1990, jako jejich poslední počin. To byl na dlouhých 14 let konec Bérurier Noir a asi nikdo netušil, že se po takové době dají znovu dohromady. V roce 2003 přišel jejich krátký reunion, který začal koncertem v Rennes, který se nesl v podobném duchu, jako ten poslední, před 14 lety. I tentokrát se několik tisíc lidí nedostalo dovnitř. Po tomto koncertě a nadšení fanoušků se rozhodnou v hraní dál pokračovat a tak následují další koncerty v kanadském Quebec City a Belgii, až nakonec v roce 2006, po dlouhých 17 letech, vydávají nové album Invisible a tím jejich tři roky trvající reunion končí. Po definitivním rozpadu Loran společně se saxofonistou Mastem ještě příležitostně vystupují, pod názvem Amputé Commando Bérurier (jelikož Francois, už s nimi nehraje) ale dlouhou dobu není o kapele slyšet, až se v listopadu 2015, po pařížských teror. útocích, na jejich webovkách objeví nová píseň Mourir A Paris, věnovaná obětem pařížských útoků. To je zatím poslední zpráva o této kultovní kapele francouzkého punku, o které se dá bez nadsázky říct, že si svoje místo na scéně vybudovala jedním z nejoriginálnějších přístupů k punku.

DISKOGRAFIE

Macadam massacre (1984)
Concerto pour détraqués (1985)
Abracadaboum (1987)
Souvent fauché, toujours marteau (1989)
Invisible (2006)

Druhá deska The Interrupters je na světě!

Tahle poměrně mladá kapela z kalifornského Los Angeles, která o sobě dala vědět, před dvěma roky jejich self-titled albem, ve stylu skapunku alá Rancid a kterou jste mohli v září 2015 vidět v pražském Crossu, má na kontě svoje druhé album. Deska s názvem Say It Out Loud vyšla koncem letošního června, opět u Hellcat Records a ani tentokrát tu nechybí hostující Tim Amstrong, který se postaral i o produkci. Celkem 14 tracků se nese v podobném duchu, jako předchozí deska, kombinující ska, punkrock a skapunk, navíc tu najdete songy Babylon a Jenny Drinks z předchozího EP a k songu By My Side můžete shlédnout nový videoklip, který se na internetu objevil začátkem června.

Tour report

Harrington Saints & Streetlight Saints (14.-16.4. 2016) Seattle, Victoria, Vancouver

Za těch 10 let co jsem přičichnul ke ska, punku a všem jeho možným odnožím, bych si nikdy nepomyslel, že se mi naskytne příležitost, mě jako nemuzikantovi (nebo spíš rádoby-muzikantovi) odjet tour s nějakou kapelou a už vůbec ne v Severní Americe. Jak už jste asi z posledních reportů pochopili, moje cestovatelská vášeň mě tentokrát odvála na rok do západní Kanady, do Calgary v provincii Alberta. Nevím jak to nazvat, asi přirozený instinkt mě pomohl navázat kontakty s místní scénou a tak jsem se postupně seznámil i s lidma ze streetpunkových Streetlight Saints, kteří mi v únoru nabídli, že s nima můžu vyrazit na tour společně s kalifornskými Harrington Saints z Oklandu. Jen vůl by takové šance nevyužil, takže jsem neváhal ani minutu a na nabídku kývnul, navíc skvělá šance, jak poznat západní pobřeží Kanady a na skok se mrknout do Států. Samotné tour trvalo 3 dny ale na cestách jsme strávili celkem 6 dní, během kterých jsme navštívili Seatlle, Victorii a Vancouver. Výjezd brzo ráno z Calgary v 7metrovém trucku (jak se v Kanadě, stejně jako ve Státech říká jeepům) s nádrží na 130 litrů paliva, čili auto do severoamerických podmínek, jak dělané. Před námi 12 hodinová cesta do Vancouveru, druhého největšího města Kanady, kde přespíme a druhý den vyrazíme přes hranici, která je odtud nedaleko, do Seattlu. Už samotná cesta z Calgary do Vancouveru je zážitkem sama o sobě, protože víc, jak polovina cesty vede údolími Rocky Mountains, lemovaná třítisícovkami, tu a tam pokrytými ledovci. Jak se blížíme k Vancouveru hory se začínají pomalu snižovat a vegetace začíná bujet zelení, jelikož klima je zde díky oceánu hodně mírné a dost tu prší. Proto, zatímco v Calgary bylo jaro teprve na začátku a začali se na stromech objevovat první lístky, ve Vancouveru už kvetly stromy a "samozdřejmě", že během našeho příjezdu chcalo. Nejsem kuřákem trávy a ani mě tyhle věci nějak zvlášť

nezajímají ale beru to jen, jako zajímavost. Britská Kolumbie je totiž k trávě hodně tolerantní a proto ve Vancouveru fungují "ilegální" ale státem tolerované coffe shopy, kde si můžete z pultu vybrat jakoýkoliv model. Trik je, že tyto shopy se tváří jako prodejci lekařské marihuany a lečivých produktů z konopí ale vzhledem k jejich množství, nemá místní policie šanci s tím cokoliv dělat. Druhý den ráno vyrážíme naší nepřehlédnutelnou lodí alias truckem k americké hranici. Začínám mít bobky u prdele, jelikož jsem jako jediný nekanaďan v posádce, tak očekávám výslech alá CIA ale po 2 minutách otázek typu, proč jsem jedu, kde budu pobývat, jak dlouho se zdržím ve Státech a jak se znám se zbytkem posádky, dostávám razítko do pasu a můžeme razit směr Seattle, který je od hranic asi 3 hodiny autem, mimochodem cesta od severu do Seattlu je lemovaná horami připomínající naší Šumavu nebo Krkonoše. Na hranicích potkáváme dva Čechy, tak je pro mě celkem potěšením zase slyšet češtinu. Seattle ve státě Washington má i s přilehlými oblastmi něco kolem 4 milionů obyvatel a kromě toho, že se jedná o jedno z nejdeštivějších míst USA, je to město, kde později působila Nirvana a opět "důležitá" informace tráva je tu od roku 2014 legální stejně tak, jako v Holandsku, navíc Seattle je celkem liberální / levicové město, právě tady začali v roce 1999 protesty proti globalizaci a shitstemu ve kterém žijem. První den našeho tour začíná, první koncert, takže po ubytování a krátké obhlídce města, (americká klasika - centrum s mrakodrapy a rozlehlá předměstí a průmyslové zony) spojené s posezením v klas. amer. pubu, kde jsme, jelikož byli volby potkali i týpka prodávajícího trika Trump is Cunt a návštěvě místního guitar centra, kde potkáváme další Čechy (ano jsme opravdu všude), který přiletěli do Seattlu nahrávat album pro nějakou, českou popovou sračku, se vracíme na hotel, kde právě dorazili Harrington Saints, kteří přiletěli z Oklandu a na zbytek tour si půjčí auto. Po pozdravech nakládáme truck a razíme do klubu Funhouse. Klub o velikosti naší 007 s vyšším stropem a sdílenými hajzly s vedlejším klubem, kde právě probíhal nějakej hip hop, proto jsme byli při příjezdu dost

překvapení tou dlouhou řadou děcek, až nakonec nám došlo, že ne opravdu se nepřišli podívat na oi! :D navíc byl čtvrtek :D Musím přiznat, že Harrington Saints pro mě byla kapela známá jen podle názvu a do tohodle tour jsem je v podstatě neposlouchal, takže první koncert byl pro mě hlavně o naposlouchání ale nakonec musím říct, že nezní vůbec špatně, takže poslední den jsem si koupil LP a k tomu ještě triko. Show začínají místní Bigfoot Accelerator, což byl klasický rychlejší punk, nic extra zajímavého. Návštěvnost také nebyla zrovna extra vysoká ale na to, že byl čtvrtek to celkem šlo. Mezi kapelami se dávám konečně do řeči s Harrington Saints, jelikož jediné co jsem věděl, že hráli už i v Čechách, takže klasická otázka směřovaná na to, kde a jaký to bylo. Překvapením pro mě bylo, že nejvíc se jim líbíl koncert na Kladně a vůbec jsem netušil, že hráli i v Teplicích. Samozdřejmě pochválili český pivo, především Budwar a Prahu, jako jedno z nejhezčích měst. To už se na podium chystali Streetlight Saints z Calgary, čili moji buddies, jak se říká v Kanadě. Streetlight Saints hrají melodický streetpunk / oi!, středního tempa od roku 2012, na světě sice ještě nemají zatím nic ale jelikož mám info hned z první ruky, tak se chystá první EP. Pro mě to byl v podstatě druhý koncert, protože kdykoliv předtím hráli v Calgary byl jsem v práci - klasika! Místní publikum je přijalo poměrně dobře i přesto, že basák hrál s vypůjčenou basou a navíc jen na dvě struny, což vytvářelo trochu přezvučený sound. Teď už byli všichni připravení na Harrington Saints, kteří celou akci zakončovali, já jsem se mezitím snažil udělat pár fotek, což nakonec na to, že jsem koncert fotil poprvé nedopadlo tak špatně. Pokec s místními skins, poslední pivka, naložit truck, zaparkovat zpátky u hotelu a pokračovat v hospodě, kde jsme byli odpoledne, společně s Harrington Saints. Tady už začínám mít malinko zamlženo, vybavuje se mi pokus o chcaní

uprostřed silnice s odvoláním se na to, že tohle je Amerika, země sovobody a volnosti, až nakonec po 3 hodinách spánku vyrážíme opět do Vancouveru, kde u kytaristy místních Toxiks vyzvedáváme komba, repráky a zbytek aparatury. Teď přichází asi ta nejhezčí část tour, koncert na Vancouver Islandu ve Victorii, která je se svými 80 000 obyvately, hlavním městem Britské Kolumbie a podle mě asi i nejhezčím městem na západě Kanady, společně s Vancouverem. Kousek za Vancouverem se naloďujeme na trajekt, před náma 1,5 h plavba na Vancouver Island. Už samotná plavba je zažitek, trasu trajektu lemují desítky malých ostrůvků porostlých smrky a borovicemi, na kterých mají boháči z Vancouveru své chaty a kam se nedá dostat jinak, než lodí. V podstatě celý Vancouver Island je jeden velký les a i Victoria je z jedné strany obklopená lesy a mořem. Co se mi na Victorii líbilo nejvíc, že na to, jak malé a v podstatě provinční město to je, scéna tu funguje celkem dobře. Potom, co jsme se ubytovali a potom co jsem vyrazil na jídlo do nejbližší restaurace, protože jsem si potřeboval na chvíli odpočinout od angličtiny, jsem cestou narazil na plakáty Victoria Ska Festival, Mod Night a Ska & Reggae DJ night, dokonce tu funguje i scooter scéna a pořádají se tady scooter srazy a mají tu i svůj soulový allnighter Garden City Soul Club, takže ne vždy platí pravidlo, že v malých městech se nic neděje. Druhý koncert se odehrával v hospodě Logan's Pub, což byl, už o něco větší sál, kde se dalo i najíst, mimochodem tu měli i Budwara, který se v Severní Americe prodává pod značkou Czechwar, protože ty naše hovada prohráli spor s americkým Budweiserem. Právě Harrington Saints se během večera s mojí pomocí postarali o to, že do zavíračky na baru nakonec žádný Budwar nezbyl, protože kdo by taky chlastal ty jejich patoky :D Sál se začíná pomalu plnit a vzhledem k tomu, že je pátek lidí je víc, než v Seattlu. Klasická sorta, punx & skins a ostatní street kids. Tentokrát jako první začínají Streetlight Saints, kteří mají nelehký úděl první kapely ale jak se zdá, pár zvědavců pod podiem zaujali. Já se opět snažím udělat pár fotek ale s mym digitálem se cítim trochu "zastíněn" fotografem s objektivem alá bazuka ale na

to sere pes, to není to pravé D.I.Y, to by pak nebyl žádnej punk! Druhou kapelou jsou místní punks Keg Killers, kteří na tomto koncertě křtili desku a kterým do bicích řeže slepý bubeník, který zasluhuje největší respekt, protože zvládnout bící poslepu, to už chce skill, navíc je vidět, že každý handicap se dá překonat, stejně tak, jako kytarysta z běloruských Mister X, který je také slepý. Jinak hudebně nic extra zajímavého, spíš klasický punk středního tempa, místy až do oi! I když support od místních punks se jim dostal celkem slušný. Na podium se chystají Harrington Saints se svým obřím zpěvákem Darrelem Wojickem alias medvědem, jak sem ho nazval, protože je to fakt hora masa. Ted už jsem se začínal pomalu chytat a poznávat songy, takže i prožitek byl o něco lepší. Navíc pod podiem se strhlo celkem solidní pogo, do kterého se zapojili společně místní punks a pár skins. Za zmínku stojí i samotné vystupování zpěváka, který do každého koncertu dával maximum, podával mikrofon do davu. Skoro při každém koncertě si poklekával, což se později ukázalo, jako poznávací znamení, protože stejně tak vypadal i koncert ve Vancouveru. Sál po koncertě vypadal, přesně tak, jak to má po punku vypadat, jezero rozlitých piv a pár rozmlácených sklenic, čili akce na 100%. Victoria byla ze všech tří dnů definitivně nejlepší, četnost koncertů tu není tak velká a tak jsou místní vděční za každou akci a návštěvnost je celkem vysoká. Navíc lidi jsou tu hodně friendly a tak jsem měl možnost pokecat se spoustou místních o tom, jak to ve Victorii chodí, dokonce jsem tu potkal týpka, který mi tvrdil, že on byl ten, kdo založil Bishops Green ale kdo ví? Druhý den v poledne nás čeká oběd na místě činu, společně s Harrington Saints (kteří si opět poručli Budwara, který už bohužel nebyl k mání) a pár místními skins, ještě společné foto, poslední pozdravy a opět nasedáme do trucku a razíme na trajekt. Je sobota, poslední den tour a nás čeká Vancouver,

druhé největší město Kanady, které je se svými více jak 2 miliony obyvatel, jedním z nejhezčích kanadských měst, zasazené mezi hory a pobřeží Tichého oceánu. Vancouver místy připomíná San Francisco, hodně předměstí je rozesetých po okolních kopcích a i terén centra je pořád nahoru a dolu. Právě roztahanost města po úpatích okolních hor, vytváří užasné scenérie. A podobně jako na západním pobřeží Států i tady žije početná čínská menšina. Na druhou stranu, je to jedno z nejdražších měst Kanady, ceny nemovistostí, nájmů a bytů se tu pohybují ve větších částkách, než v Calgary, navíc v Britské Kolumbii se platí vyšší daně, než např. v Albertě. Také je tu nechvalně známá East Hastings Street, ulice plná povalujících se a zevlujících bezdomovců, opitých indiánů, pochybných prodavačů různých cetek a všech možných existencí, no a právě kousek odtud v hospodě Pat's Pub, kde např, začínala místní punková legenda D.O.A se bude odehrávat poslední koncert našeho tour. Po ubytování v North Vancouveru (což je zhruba 15 min. autem) vyrážíme do centra na místo činu, kde jsme zatím jako první, takže vyložit aparaturu, bicí, komba apod., rychle mazat na bar, kde k mému potěšení zjišťuji, že tu mají Plzeň za krásnou cenu 5 dolarů, objednat něco k jídlu (mimochodem nečekejte v místní kuchyni nějakou velkou rozmanitost, ve většině hospodách vaří to samý - burgry, tortily, křídla na x způsobů, saláty, sendviče, steaky nebo puteen) a poslední show může začít. Venku na cigáru potkávám Darrela, zpěváka z Harington Saints, tak se shodujeme, že únava se po třech dnech dostavuje u nás všech a vzkazuju, že na baru mají Plzeň, tak ať se jí pokusí nevychlastat všechnu, jako posledně. Sál se začíná pomalu plnit, na koncert se přišel podívat i Greg Huff zpěvák z místních Bishops Green, kteří jsou v

současnosti asi nejznámějším oi! ze západního pobřeží Kanady a to, jak tady v Americe, tak i Evropě. Tento večer zahraje celkem 5 kapel a končit budou opět Harrington Saints. První

kapelou jsou místní Toxiks, kapela hrající něco na pomezí punku a rock'n'rollu, hodně připomínající Motorhead. Tady musím zmínit jejich druhého kytarystu, který hru hodně prožíval, až jsem měl chvíli pocit, jestli není náhodou na kokainu, performer jako prase ale právě to bylo to, co tomu dodávalo koule. Druhou kapelou byli Sound City Hooligans z Kamloops, klasický punk, nic co by mě posadilo na zadek, takže radši se věnuji "společenské konverzaci" pití piva a trápení mých jater, posíláním panáků. Třetí kapelou byl další místní spolek Paranoi. Kapela s věkovým průměrem kolem 20, hrající klasický UK82, místy připomínající ranné GBH. Hudebně nic světoborného ale mě tenhle styl celkem baví. Asi nejvýraznější osobností kapely byl basák s očima, jak angorák, evidentně zkouřený, že se vůbec divím, že něco viděl :D Po nich nastupují Streetlight Saints, takže já opět utíkám k našemu distru a beru foťak do ruky, i když ani tentokrát tu nejsem s foťákem sám, velký respekt patří fotografovi, který i přesto, že  neměl pravé zápěstí, neměl s manipulací s foťákem sebemenší problém. Streetlight Saints mají tentokrát oproti předchozím koncertům celkem slušnou podporu, dokonce pár lidí vyskočilo na podium aby si společně s Petem (zpěvákem) odzpívali pár songů. I zvuk byl tentokrát ostřejší, než ve Victorii a Seattlu a řekl bych, že tady předvedli nejlepší koncert. Pod podiem se mezitím mlelo celkem slušné pogo, takže dav už je v náladě a připraven na hlavní hvězdu večera, Harrington Saints! Harrington Saints to po nazvučení odpalují a kotel pod podiem se začíná pořádně mlít, že mám vůbec co dělat udržet foťák v ruce. Obdiv patří Darrelovi, že i přes tu únavu i do posledního vystoupení dokázal dát pořád 100% a ani tentokrát nechyběli jeho klasické pokleky na podium a podávání mikrofonu do davu, zkrátka show, jak se patří. Když vidím tu atmosféru, tak mi to nedá, odkládám foťák zpátky do distra a na chvíli se přidávám do poga. Zpěvák je evidentně po dvou předchozích dnech hotovej a tak mu posílám na podium Plzeň. To už se ale pomalu blíží konec, dav si ještě stačí vyřvat poslední dva přídavky a je hotovo, konec koncertu, konec show, konec tour......A můj dojem z Vancouveru? Vancouver je

velké město a podobných akcí, jako byla tato tu máte každý týden několik a tak to tu chodí podobně, jako v Praze. Lidí sice nebylo málo ale ve srovnání s Victorií, tady si každý hledí sám sebe, vůbec se nedá mluvit o té friendly atmosféře, jako ve Victorii, kde se každý bavil s každým. Nám už zbývá jen naložit truck, poslední pivka a pokec s amíkama, společné foto, poslední pozdravy a razíme na hotel. Zítra ráno vstávačka v 6:00 a před námi 12 hodin cesty zpátky do Calgary, do našeho města na pomezí hor a prérie a v pondělí zpátky do roboty, což každý z nás po tomhle týdnu nesl hodně těžce. Co dodat? Určitě jeden z nejlepších, nejen cestovatelských zážitků, na který budu ještě hodně dlouho vzpomínat. Big thanx a greetings patří Streetlight Saints, jmenovitě Chrisovi a všem z Harrington Saints a Victorie. Cheers!