Obsaď a žij!

K napsání článku o squattingu mě inspirovala hlavně současná bytová krize. Ne z toho důvodu, že bych squatting vnímal primárně jen jako alternativu k dnešnímu předraženému a pro většinu obyčejných lidí nedostupnému bydlení ale proto, protože celá myšlenka squattingu nabourává zájmy různých spekulantů a developerských společností, kteří jsou v podstatě zodpovědní za dnešní bytovou krizi a uměle vyšroubované ceny bydlení. Squatting, nebo chcete-li nezákonné obsazení nevyužívané nemovitosti totiž nepoškozuje zájmy společnosti, jak si bohužel myslí většina lidí naočkovaná tržní logikou. Squatting poškozuje maximálně tak zájmy developerů a spekulantů, kteří by si do doby, než jejich chátrající nemovitost někdo neobsadí ani nevzpoměli, že jsou jejími vlastníky. Kdo je tedy tou obětí? Ano, české zákony squatting kriminalizují ale je správné nechat chátrat desítky, ne-li stovky prázdných domů, které by se mohli stát, pokud by jejch majitelé měli zájem, znovu obyvatelnými? Není stejně tak nezákonné nechat chátrat budovu, jen kvůli tomu, že se pod ní nachází lukrativní pozemek, který se dá po totálním zchátrání a demolici objektu výhodně prodat? Nejsou to právě oni, kdo nás staví do role obětí jejich spekulací? Squatting samozřejmě není řešením této situace ale jeho existence poukazuje na to, že pokud existuje v kapitalismu tzv. nedotknutelnost soukromého majetku, měla by také existovat i zodpovědnost za udržování tohoto majetku aby plnil svůj účel, navíc pokud má být veřejný. Bohužel systém ve většině států stále nedokáže pochopit, pokud se určitá skupina lidí pokusí tomuto majetku vdechnout život, že nejde o krádež ale jen o naplnění určitého účelu, který chtějí dané nemovitosti o kterou není zájem dát. Je to v podstatě to samé, jako v době kamenné, kdy pokud skupina lidí opustila jeskyni, někdo další příchozí nečekal na jejich svolení, protože už jí prostě nikdo nevyužíval a tak proč jí nechat ladem, když může dál plnit svůj účel? Tuto zabedněnost státu a úřadů můžeme krásně vidět na příkladu v současnosti jediného fungujícího squatu v Čechách, pražské Klinice, která bojuje (zatím úspěšně) o svojí existenci už od listopadu roku 2014, kdy byla obsazena. České úřady mají ještě to specifikum, že tu stále funguje garnitura s těžce normalizačním smýšlením, kdy cokoliv co se vymyká jejich zažitým představám a představuje určitý alternativní přístup, je okamžitě podezřelé a vystavované hromadě nesmyslných předsudků. Na příkladu Kliniky je to vidět asi nejvíce. Jsem si jistý, že představa radních Prahy 3 (ale i českých úředníků a politiků obecně) je, že squatteři z Kliniky jsou bandou nemakačenků, feťáků, "ultralevicových radikálů", a že se z takového místa stane magnet pro různé narkomany a drogové dýlery. Smýšlení hodné zamrzlé generace vyrůstající v bolševickém režimu, která nikdy nedokázala vidět dál, než za horizont Sametové revoluce a tak je tento systém pro ně konečná a vše, co nezapadá do jejich omezeného pohledu na fungování světa sem nepatří. A právě proto mi imponuje vše co nabourává tyto mantinely a jejich zabedněnost! Přitom pokud se podíváme na to, co squat ve skutečnosti představuje můžeme se těmto představitelům moci a nesmyslům v jejich hlavách vysmát. Pokud opomineme určitý rozpor se zákonem, nejde o nic jiného, než o prostor, kde se může každý realizovat aniž by musel mít tučné konto, prostor, který dává příležitost kultuře v jiném smyslu, než jí chápe MTV, nebo obří zábavní centra, prostor který dává příležitost alternativním názorům a pohledu na společnost. Ne náhodou je středobodem každého squatu zřízení autonomního kulturního centra, kde se toto bude realizovat. Možnost bydlení je už jen nedílnou součástí a většinou znamená zapojení se do těchto aktivit. Navíc pokud už se nějaký kolektiv rozhodne obsadit nějakou nemovitost, většinou jí na vlastní náklady v duchu D.I.Y, bez státních grantů, dotací a podobných nesmyslů začne opravovat a s majitelem se snaží domluvit. Naštěstí v některých zemích úřady už dávno pochopily, že squatting není nutně tím, za co ho považují radní z Prahy 3, kteří se společně s dalšími úřady snaží toto místo zničit. Doufám, že se jednou dočkáme takového přístupu, jako např. v Německu i u nás, protože místa jako je Klinika by neměla zaniknout. Neměla by zaniknout, už jen proto, protože nabízejí alternativu k místům, která se díky náporu turistů stali jen atrakcí, která už pomalu ztrácí svůj smysl a hlavně dostupnost. Proto přeji Klinice ať ve svém boji vytrvá, protože bohužel zlatá éra Ladronky se už asi nevrátí a Praha si zaslouží místo, které by se jí alespoň trochu přiblížilo.

více info o dění na Klinice na těchto odkazech

Klinika451
Autonomní sociální centrum Klinika

Než se pustím do popisování toho, jak se vyvíjel squatting v Čechách, nastíníme si nejprve jeho vznik a odkud se vlastně tento městský fenomén vzal. Historie squattingu se datuje do 60. let, kdy v západním světě sílila potřeba hledání alternativ ke konzumnímu životnímu stylu kapitalistické společnosti v atmosféře studené války. Tato nová vlna nebyla nutně hnaná potřebou nalezení alternativního bydlení ale spíše vyjádřením odporu k nastavení západní společnosti. Již od začátku bylo patrné zaměření na kulturní, sociální a politické dění. Je proto logické, že první generace squatterů sympatizovala s hippies. Ostatně právě hippies v USA stojí u vzniku squattingu v dnešním slova smyslu. Prvními předchůdci dnešních squatterů byli tzv. "diggers", což byla část hippies, kteří v 60. letech obsadili čtvrť San Francisca nazývanou Haigh Ashbury, kde si vytvořili vlastní komunu, kde realizovali svojí představu o alternativním způsobu života. Brzy si vytvořili síť podobných komunit po celých Spojených Státech. Paradoxem ale zůstává, že mnohem víc se squatting rozšířil v Evropě, kdy začal výrazněji sílit až začátkem 70. let, hlavně v Holandsku a Západním Německu, kde docházelo k rušení starých dělnických kolonií a zůstávalo tak velké množství opuštěných domů, které působily jako magnet na tu levicověji orientovanou část německé mládeže. Koncem 70. let se squatting začal propojovat s punkem a anarchistickou scénou a do jisté míry se stal její součástí. I přístup úřadů v jednotlivých zemích se značně lišil, zatímco např. v Německu se postupem času podařilo dostat k jisté úpravě legislativy nahrávající squatterům, v dalších k určité toleranci ze strany úřadů, v mnoha zemích dochází stále k tvrdým represím ze strany státu, což je důvodem proč má mnoho squatů životnost jen několik let, zatímco jiné fungují už desítky let.

squat Klinika

Squatting se dostal do tehdejšího Československa až po uvolnění poměrů po pádu komunismu na samém počátku 90. let, v době majetkových restitucí komunisty zabaveného majetku, což vytvářelo ideální podmínky pro obsazování domů, díky stále nevyjasněným vlastnickým poměrům. Mnoho nemovistostí se v rozbouřené atmosféře začátku 90. let stalo předmětem různých spekulací, což se týkalo hlavně velkých měst a těch vlastníků, kteří vlastnili nemovitost v centru větších měst, kterým se vzhledem k regulaci nájemného vyplatilo plochy využívat komerčně např. vybudováním kancelářských prostorů. V jiných případech se rozhodli pro demolici či samovolné zchátrání objektu s následným prodejem lukrativní plochy. Někteří restituenti prostě jen neměli peníze na rekonstrukci nečekaně získaného majetku a budovy rychle chátraly či o ně nikdo nejevil zájem. Byl-li vlastníkem stát, tak se vždy našlo mnoho důležitějších investic, než je rekonstrukce budovy či hledání vhodného postupu, jak se o chátrající státní majetek postarat. A právě dvě poslední uváděné možnosti daly vzniknout subkultuře squatterů u nás. Největší monžství squatů proto začalo vznikat po revoluci v Praze. První generace českých squatterů začala logicky přebírat prvky a myšlenky svých západních kolegů, ovlivněna zejména Berlínskými squaty 80. let, až později se přidaly prvky z Velké Británie v podobě techno kultury, která se začala prolínat s punkem a hardcorem. Je neoddiskutovatelné, že první generace českých squatterů vycházela z tehdy rodícího se anarchistického hnutí a tak je logické, že se spousty z nich anagažovali i za prahem obsazeného domu v různých kampaních, demonstracích, vydávání politických tiskovin apod. Ovšem život na squatu nebyl jen o aktivismu, provozování baru, infocentra, přednášek, diskuzí a pořádání koncertů a beneficí. Obnáší to také další aspekty, které jako návštěvník nemáte šanci vidět. Ke squattingu a obecně k obsazování patří neustálá nejistota z vyklizení, zda to co daný kolektiv vybudoval nebude ze dne na den pryč a rozmláceno policejními robokopy. Dalším aspektem je život v komunitě, který se sice může zdát ideální ale v realitě dřezu přeplněného nádobím se můžou sny o komunitním způsobu života rychle rozplynout. S tím souvisí i tzv. squaterská turistika, kdy se např. na Ladronce během léta nacházelo celkově až 30 lidí z dalších evropských měst, což značně omezovalo soukromí. I když na druhou stranu to pomáhalo k navazování kontaktů s dalšími squaty po celé Evropě. Pravdou zůstává, že i čeští squatteři jezdili navštěvovat squaty v Berlíně, Amsterdamu nebo Kodani, kde brali inspiraci, kam dál s českým squattingem. Život v komunitě vůbec není takový ideál, jak se může na první pohled zdát. Často se musí řešit problém s těmi, kdo se do chodu baráku příliš nezapojují a jen se vezou na vlně nicnedělání, protože, to je ten správný "punk". V horším případě je potřeba vyloučit ty, kdo si pletou squat s místem prodeje drog a narkomany, kteří se snaží jen někde zabydlet. Důležité je také zmínit fakt, že většina peněz, které se utrží z pořádání různých akcí se vrací opět do údržby a vybavení squatu a i jistá finanční podpora ze strany jeho obyvatel je nezbytná. Squatteři samozřejmě nejsou sourodou skupinou lidí vykazující stejné znaky, nedá se

říct, že squatterem je zpravidla pouze někdo, kdo inklinuje k anarcho-punku, stejně tak jím může být i technař, rastafarián, hipík, zkrátka kdokoliv, kdo vyznává podobné ideály, které vedly ke vzniku squattingu. Může to být prostě kdokoliv, kdo nesouhlasí s nastavením současného ekonomicko-politického systému, nebo jenom hledá jiný přístup k současnému životnímu stylu. Dalším předsudkem je názor, že většina squatterů nepracují a squatting je pro ně jen způsobem, jak "parazitovat" na společnosti. To je samozřejmě totální nesmysl, většina z nich pracuje, chodí na brigády, nebo studuje. Jako příklad bych mohl jmenovat vyklizení pražského squatu Papírna v roce 2003, které proběhlo právě v době, kdy byla většina jeho obyvatel v práci. Dalším hojně rozšířeným mýtem je, že jde o "smetiště" feťáků, což už jsem vyvrátil o pár řádků výše. Je sice pravdou, že existují i takové "squaty" ale ty nelze chápat v tom podání, jak o squattingu pojednává tento článek, protože u nich jde primárně jen o potřebu střechy nad hlavou a konzumaci drog. Squatting má u nás svoje nejsilnější roky dávno za sebou ale je až neuvěřitelné, že v průběhu 90. let došlo ke skoro 30 pokusům o založení squatu a to i mimo Prahu. Na následujících řádcích se podíváme na ty nejznámější a nejdéle fungující z nich. Nicméně za zmínku stojí i první pokusy z kraje 90. let, jakými byl "Dům u divého muže", který měl být alternativním kulturním centrem fungujícím v období 1990-91, "Zlatá loď" (1991-94), která byla spíš apolitickým squatem a kulturním centrem, osada "Buďánka" (1991-92), nebo "Usedlost Cibulka", kterou se úřadům podařilo vyklidit až v roce 2015. I mimo Prahu došlo k několika, většinou neúspěšným pokusům o založení squatu. V Brně začaly první pokusy o squatting v roce 1994, kdy se až v roce 1997 podařilo založit squat "Nová zahrada", který ale fungoval pouze rok. Ve východních Čechách došlo k nejvíce pokusům ve Dvoře Králové, kde se podařilo zasquattovat Malkův Statek (1996-1997) a na půl roku Mlýn Valcha (2000-2001). K dalším pokusům docházelo také v Karlových Varech, Trutnově ale i v Plzni. Toto byly první pokusy, které většinou neměli díky nelibosti státní správy dlouhého trvání. Pojďme se tedy podívat na ty, které přežily několik let a staly se nejznámějšími pražskými squaty, z nichž jeden, dodnes legendární měl věhlas i v zahraničí.

Sochorka / Papírna (1992, 1995-2003)

Sochorka byla prvním, jak se tehdy říkalo politickým squatem u nás. V roce 1991 začala vycházet, tehdy stěžejní tiskovina rodícího se anarchistického hnutí A-kontra a právě redakce tohoto plátku se v roce 1992 přestěhovala do sqautu Sochorka. Squat se nacházel v ulici pplk. Sochora na Praze 7. Tady také začala poprvé vycházet názorová konkurence A-kontra, časopis Autonomie. Obsazení Sochorky provázela řádná medializace a boj za její existenci až byla po napadení nácky a následném policejním zásahu vyklizena. Ovšem po třech letech se squatteři rozhodli o tento dům zabojovat znova, až jim byla přidělena část objektu v ulici Za Papírnou. Zde se rozhodli vybudovat projekt Centra svobodného vzdělávání, ve kterém se angažoval známý aktivista Jakub Polák. Vznikl tak nový squat Papírna. Papírna fungovala do roku 2003, kdy byla vyklizena pod záminkou "neoprávněného užívání prostor nespadajících do zony pronajatých Centrem svobodného vzdělávání". Jak už jsem zmiňoval dříve, vyklizení proběhlo v době, kdy byla většina jeho obyvatel v práci a tak nikdo neměl šanci dům ubránit.

Ladronka (1993-2000)

Ladronka se stala bez pochyby nejznámějším českým squatem, který si získal jméno i v zahraničí. Dodnes zůstává legendárním místem ale zároveň i smutnou připomínkou toho, jak se systém dokáže pomstít a najít si vždy svého obětního beránka. Původní barokní usedlost poblíž Strahova byla od konce 70. let opuštěna až do roku 1993, kdy jí obsadili pražští squatteři. Podnětem k obsazení bylo v roce 1992 oznámení o záměru pronájmu budovy, která byla ve státním vlastnictví. Žádný z navrhovaných projektů nebyl schválen a tak objekt zůstával dál opuštěný. První kdo Ladronku obsadili byl kolektiv kolem časopisu Autonomie, který se sem přestěhoval z vyklizené Sochorky. Samozřejmě, že reakce systému na sebe nenechala dlouho čekat a tak se v roce 1994 město rozhodlo, že dům svěří společnosti Trade Centre Praha (T.C.P). V reakci na to si squatteři založili nadaci Ladronka a začali s úřady vyjednávat a pokusili se svůj pobyt legalizovat. Na jaře 1994 to už vypadalo na vystěhování ale díky jednání s T.C.P bylo ultimátum staženo. Během následujícího roku po několika policejních raziích, přišel další zájemce o objekt ale to už měla Ladronka širokou podporu a proběhlo několik demonstrací a benefčních koncertů na její záchranu (dokonce se podařilo vyvěsit na věž Staroměstské radnice obří transparent na její podporu). Díky těmto počinům byla existence Ladronky zachráněna na několik dalších let. Ladronka si postupně začala získávat jméno i za hranicemi, kde byla považována za centrum české anarchistické a antifašistické scény. Během následujích let zažila ještě několik pokusů o vyklizení, potencionálních zájemců ze strany developerů ale především plnila svojí funkci, kterou má squat plnit. Proběhlo zde nesčetně koncertů různých žánrů, přednášek, diskuzí a výstav, známá česká reggae kapela Švihadlo dokonce Ladronce věnovala stejnojmennou píseň. Dům obývalo asi 12 lidí, zajímavostí je, že během prvního roku obsazení se podařilo obnovit rozvod elektřiny, ten byl ale brzy odpojen a tak byl nahrazen generátorem, tekoucí voda tu ale fungovala dál. Materiál na údržbu budovy se povětšinou sháněl z různých demolic nebo staveb, některé firmy ho dokonce dovážely rovnou na Ladronku aby se tak zbavili jeho likvidace. Ladronce bohužel zlomily vaz až pouliční rioty při zasedání Mezinárodního měnového fondu v září 2000 v Praze, kdy se do Čech sjeli demonstrovat tisíce lidí z celé Evropy. I když squat jako takový neměl nic společného s pouličním násilím, které probíhalo mezi policejními robokopy a tou radikálnější částí demonstrantů, stát se samozřejmě potřeboval po tomto debaklu na někom zahojit a tak se squat, který i když určitě názorově sympatizoval s motivy demonstrujích, zdál jako nejvhodnější oběť, protože přece každý pražský úředník věděl, že Ladronka je rojištěm "těch ultralevičáků, anarchistů a feťáků" a tak musela být exemplárně potrestána a vyklizena. Osud Ladronky se naplnil v listopadu roku 2000, kdy přišel její definitivní konec. Do roku 2003 zela prázdnotou až do doby, kdy tu začala rekonstrukce a přestavba na multifukční zábavní centrum, které přece nikomu neškodí a hlavně.... generuje zisk!

Milada (1998-2009)

Dalším významným pražským squatem byla vila Milada. Její největší zajímavostí je, že po právní stránce tento objekt neexistuje, jelikož byla z katastru nemovitostí vyškrtnuta už na konci 80. let. Proto jde po právní stránce vlastně jen o stavební parcelu. Milada byla obsazena původními obyvateli squatu Zenklovka, který měl jen krátkého trvání v roce 1998. Při jejím obsazování bylo dokonce z protější budovy studentských kolejí nataženo lano na střechu budovy, po kterém byli okupující squatteři zásobováni. Milada fungovala podobně jako všechny ostatní squaty. I tady probíhala řada koncertů, akcí a diskuzí (dokonce i veřejná diskuze na téma squattingu vysílána ČT). K vyklizení se začalo schylovat v roce 2009, kdy Ústav pro informace ve vzdělání, který je správcem parcely pod právně neexistující vilou, chtěl pozemek nabídnout dál. Squatteři okamžitě projevili zájem o odkoupení pozemku ale Ú.I.V s nimi odmítl jednat a v březnu 2009 požádal o opětovné zapsání objektu do katastru nemovitostí. K 30.6. 2009, kdy byla vila zapsána do katastru, došlo k jejímu vyklizení policí, za asistence bezpečnostní agentury, která zdemolovala střechu a vnitřek budovy. Na rozdíl od Ladronky, Milada i po skoro deseti letech od svého vyklizení stále leží ladem a chátrá dál.