Tuhle kapelu je snad zbytečný představovat, skapunk banda z Itálie, která brázdí podia víc, jak 20 let. Na kontě maj hromadu desek a letos, začátkem roku, vydali další album Siamo Guerriglia. Deska vyšla na labelu Rude rec., najdete na ní celkem 12 tracků hozenejch, jak do skapunku, tak i čistě do ska. Najdete tu i pár hostů ale myslím, že jména jako Flavio Cianciarulo nebo Mannarino, většině lidí (stejně, jako mě) nic neříkaj. Oproti dřívější tvorbě na mě tahle deska působí mohem víc punkově - "agresivnějc", co se týká skapunkových pasáží. Kapela zpívá v Italštině, což je na jednu stranu "škoda", docela by mě zajímalo vzhledem k jejich politický orientaci o čem zpívaj (yeah! už slyšim tu "politickou - internetovou policii", jak zprava, tak zleva :-). Nicméně italština je v některejch pasážích naprosto perfektní. Album otevírá úderná skapunkovka Mané, což je spíš punk s dechama, nicméně dechová sekce je hodně silnou stránkou kapely a dokáže obohatit i ten "nejobyčejnější" punk. Následuje ještě tvrdší skapunk track s ukrutně dlouhým názvem Ellos dicen mierda y nosotros amen, kde hostuje Evaristo s nějakým japončíkem Tesuya Kajiwarou, tady mě nejvíc zaujalo intro a opět parádní práce dechů. Ska jde Bandě Bassotti zahrát stejně tak dobře jako skapunk, což dokazuje pomalejší song Rum & polvere da sparo, ostatně čistě ska tracky jsou na téhle desce jen čtyři, což je celkem škoda, protože všechny jsou naprosto perfektní. Jako např. song El Leon santillan, který i když se nese ve středním tempu, tak stále nestrácí na údernosti, dokonce se tu najde i prostor pro kytarový solo. Na Bandu Bassotti, tu jsou některý tracky dost netradiční, třeba takový Siamo guerriglia, který začíná pomalým intrem zahraným na nejvyšší tony saxofonu, celekm vybočuje z řady. Dalším takovým songem je Zuhaitz askeak, který bych typoval, že je zpíván v japonštině a italštině, nicméně co je na něm zajímavý je intro kde byly použity nějaký perkusní "dřívka" nebo co by to mohlo bejt (?), ovšem i celá aranž tracku je dost zajímavá a opět nechybí hutná podpora dechový sekce. Většina těch "skapunkových" songů je vlastně spíš punk s dechovou sekcí ale vzhledem k tomu, že většina těch punkových podkladů je i přes svojí údernnost dost melodickejch, klidně bych u toho označení skapunk zůstal a zůstal bych u něj taky proto, že dechaři tu odvádí hodně dobrou práci. Jako příklad předchozího tvrzení bych měl určitě zmínit tracky jako Gasolina essence, což bych klidně označil za ukázkový příklad punku (ano chybí zde dechy) a nebo La banda del cimitero, kde jsou zase výborný kytary. Blížíme se ke konci desky, následují opět ska věcičky. Contenti voi...je sice kompozičně dobře zahranej track a vlastně asi jedinej čistej skapunk (protože se tu střídá jak druhá doba, tak i punk) ale zas tak moc nenadchne. Předposlední El caňon de las hermosas mě taky nic moc neříká, ovšem to nejlepší si Banda Bassotti nechali nakonce. Mio fratello e figlio unico začíná povedeným reggae intrem, až postupně začne přecházet v něco co nemá vůbec cenu škatulkovat. I když asi nejlepším ska počinem bude song Rum & polvere da sparo. No a jsme u konce, nemá cenu tuhle kapelu moc škatulkovat, prože Banda Bassoti se sami nikam moc neřadí, hrají si zkrátka styl, kterej je baví a vyhovuje jim a musím říct, že jejich sound je celkem originální, takže i přesto, že to není čistě ska, vlastně ani skapunk, tak desce Siamo Guerriglia dávám 8 z 10.
V našich končinách už poměrně (v podvědomí ortodoxních fans) zaběhnutá kapela z polského Sosnowiece. Tohle EP v CD formátu vyšlo v roce 2010 jak jinak, než vlastním nákladem, v bookletu najdete jen nějaký retro fotky pin-upek a jména a obsazení členů kapely ale jinak nic moc zajímavýho. EP obsahuje celkem čtyři songy v podtitulu nese název Robert Brylewski * Skadictator, což je týpek, kterej koncem 70. let rozjížděl u našich severních sousedů reggae, punk a pod. styly. Ovšem kdo je Skadictator to opravdu netuším a co symbolizuje název 15:19, to taky nemám ponětí. První song Live up se nese v tradičním duchu ska muziky, jako zpěvák na něm hostuje právě Robert Brylewski. Track začíná výbornym jazzovym intrem, který okamžitě přechází na druhou dobu, podle mě asi nejlepší song z celýho EP. Schválně posuďte sami z videoklipu zde. Druhý song The Pied Piper, má taky dost netradiční začátek, kde můžete slyšet indický tabla (perkuse), jinak se jedná o celkem tradiční pozitivně laděný ska. Na předposledním tracku I Believe in Music hostuje, již zmíněný Skadictator, song je takový průměrný reggae, kde je cítit, že to hraje ska kapela, protože čistě reggae kapely, maj vždycky trochu jiný aranže a určitě nepoužívaj do reggae tolik dechů. Track který nenadchne ale ani neurazí. Ovšem poslední song mě fakt posadil na zadek. I když drum'n'base jsem nikdy moc nemusel (jungle bejval lepší!), tak zde rád udělám vyjímku. Jde totiž o d'n'b remix skladby Live up. Hned první co mě dostalo byl podklad celýho d'n'b beatu, který působí hodně oddechově i přesto, že se jedná o elektroniku. Ze ska tu snad kromě vokálů, zůstaly jen občas přizvukující trubky a až ke konci, někam do pozadí zastrčená druhá doba. Ale jinak opravdu zajímavá kombinace. Celkově bych tohle EP hodnotil jako průměr a to jen díky tracku Live up a jeho d'n'b remixu, protože mám rád tyhle hudební experimenty, kdy se míchaj zdánlivě nesourodý styly. Nebejt toho, tak by to skončilo ve škatulce "slabší průměr". Nakonec ještě musím poděkovat Michalovi z webu rudemaker.pl, který mi poskytl tohle CD na recenzi, takže tímto zdravým do Polska!
Pravděpodobně asi nejznámější ska z Japonska TSPO, vydali po třech letech další desku, v pořadí již 16. počin. Album celkem o 14 tracích, nese název Walkin' a kromě klasickýho skajazzu, jak jsme od TSPO zvyklí tu najdeme i poměrně dost popových prvků a i nějaký ostřejší věci a jako hosty Manu Chao a Angelo Moore. Desku otevírá stejnojmenný song Walkin', který mě ničím moc nezaujal, překvapení přichází až s trackem River Flow, kde se za mikrofon postavil Manu Chao, tady už jde o trochu pestřejší song, uslyšíte tady, tu a tam i nějakou tu kytaru a na TSPO bych řekl, celkem netradiční věc. Kromě skajazzových instrumentálek, který mi místama splývaly dohormady bych určitě vyzdvih tracky jako Hungry Beast, což je klasický "gangster" ska s atmoškou 30. let, samopalů, pašovaný whisky a velkejch big bandů. Twinkle Star je naopak ska míchnutý s popem, což se mi poslední dobou začíná hrozně líbit, navíc song je nazpíván v Japonštině, moc příjemná, uhánějící ale přesto odpočinková věc. Boogie Stop Shuffle, začíná intrem ve středním tempu ale nakonec se z tohodle tracku vyklube našláplej skajazz s hromadou solýček, na kterym si prošoupete kecky. Následující Tategakinoame je opět s náznakem popíku, tentokrát jde ale o reggae, ovšem s ženským vokálem a opět v japonštině. Další navazující song Return of Supercharger mě položil na zadek. Svyžná instrumentálka nadupaná klávesama, ktererý vám "utrhnou uši" yeah!! Ale asi nejlepším songem z alba Walkin’ je skajazzem a popem ovlivněný Suikinkutsu. Sedm minut narvanejch, tím nejlepším co v TSPO je, začíná pěkně zvolna, trocha popíku ale v polovině začne kapela s jazzovejma solíčkama, kde se vystřídaj všechny nástroje od dechů, až po klávesy (který tady mimochodem předvádí neuvěřitelný věci). Za tyhle výkony by se nemusel stydět kdejakej jazzman, prostě hudební zážitek na celej den, ještě to tak slyšet na živo, ty krávo! Pecka! Album končí tracky Brazil a All Good Ska is One, kde hostuje Angelo Moore ale nepůsobí na mě moc přesvědčivě, je to spíš takovej průměr. Celý to nakonec uzavře Walkin’ - Reprise ale to je už jen nějaký pískání prvního songu. Co dodat? Bál jsem se, že tahle deska bude jen "setem" instrumentálních skajazzovek ale ve všech ohledech smekám před TSPO klobouk, protože tohle album ukázalo, že ne všechny kapely, který hrajou víc jak 20 let, už neumí, po těch letech ze sebe vydat to nejlepší. Nebudem proto chodit kolem horký kaše a dáme 9 z 10.
