Na konci dubna pokřitila tato, stále více se o slovo hlásící skapunk kapela z Prahy, svojí druhou desku Of we go, celkem o 10 válech.Stejně tak jako v případě jejich prvotiny i tato placka vyšla DIY a je zadarmo ke stažení na jejich stránkách i s bookletem (na kterém si kapela dala fakt záležet), což se opravdu cení.Album samotné bych spíš hodnotil jako punk s dechovou sekcí, protože těch ska pasáží je oproti punku mnohem méně, jediné co snad připomíná ska jsou právě ty dechy, které se vkrádají i do punkových pasáží.Hned uvodní song po Intru, který nese stejný název jako celá deska, na mě působí po poměrně podařeném začátku, celkem chaoticky (myslím hlavně dechovou sekci a náhlé změny tempa a rytmu), což mu celkem ubírá na kvalitě.Pokud bych měl album Of we go hodnotit z pohledu skapunku, asi bych moc objektivní nebyl, proto je potřeba tuto desku brát spíš jako punk s dechovou sekcí s občasnými ska prvky ale skapunkem (jako byli npříklad, dnes už nehrající 2v1) bych se jí bál nazvat.Nicméně po punkové stránce je album celkem povedené.Z těch punkovějších tracků stojí za zmínku např. Do not trust nebo Sweet salt, asi jedinými "opravdu" skapunkovými songy jsou Game a Clue, hlavně díky jejich vyváženosti poměru, punku vůči ska.Konec desky bych hodnotil jako nejslabší článek alba Of we go, hlavně díky tracku In the name of, nevím jestli to kapela takto udělala záměrně (jako recesi?) nebo ne ale od dechové sekce (která zní pomalu jak z cimbálovky) až po bicí, které ve ska pasážích jedou stejný rytmus jako kytara, takže se tyto dva instrumenty překrývají a absolutně to kazí ten ska základ na kterém je tento song postaven.Závěrem, album Of we go je poměrně dobrý punkový počin, i když nepřináší nic nového nebo neobvyklého ale pokud se na tuto desku podívám z pohledu skapunku, je to klasický klišé, punk s dechy (sorry ale punk s dechy je prostě punk s dechy a ne skapunk).Toť vše.
Portugalská dirty reggae kapela, The Ratazans vydala po dvou letech své druhé album, Lick it back s podtitulem Historical reggae vol. 1.Deska vyšla na německém labelu Grover records, najdete na ní celkem 15 tracků a docela pěkný booklet, upravený ve stylu středověkých mořských příšer a namořních map, mimo textů obsahuje i citát od Thomase Carlyla "History is the distillation of rumour", který je schován pod samotným CD.Co se týče jejich debutu z roku 2009, řekl bych, že album Lick it back trochu zaostává.Sice přibyli tu a tam dechové nástroje ale za to je zde méně kláves, které by tomu všemu dodaly trochu více energie, která desce docela chybí.Celkově se vytratil i nepatrný vliv funky, který byl znát na předešlém albu Ouh la la, spíš by se dalo říct, že tato deska se nese v tradičnějším hábitu, který se podepsal na změně stylu.Většina songů se nese v poměrně utahaném tempu, takže nečekejte nějaký našláplý dirty reggae s hutnou basou a kytarou přeskakující v šílenym tempu, to vše podbarvený hamond klávesy a funky zpěvem, protože tohle zkrátka na této desce nenajdete.I když jsem si desku pustil několikrát stále jsem nemohl najít něco co by mě chytlo hned na první poslech.I přesto se nakonec dá (po pár posleších) najít několik kousků mezi tím zbytkem trosečníků, kteří drží tento potápějící se koráb stále nad hladinou.Za zmínku určitě stojí první song otevírající celé album, The baker-Woman of Aljubarrota, který je nazpíván napůl v angličtině a v portugalštině a druhý The enlightenment, který je naopak zpíván napůl francouzky a anglicky.Dalším zajímavím počinem je track s předlouhým názvem The great crusade of Richard Lionheart, kde se nezapomělo na patřičné využití kláves, to samé platí i pro song The Windmills of Don Quixote a poslední Xibalba.Desku Lick it Back bych jinak hodnotil, spíš jako podklad do auta na dlouhých cestách, nebo jako pozadí na letní grilovačce ale rozhodně ne jako album které by se hodilo na nějakou party, protože i kdyby jste byli ožralý sebevíc, tak vás moc neroztancuje.
Vím, že je tato recenze celkem neaktuální věc ale i přesto, že se jedná o dva roky starou desku, jsem se rozhodl jí zrecenzovat, protože by byl hřích se o tenhle kvalitní počin v oblasti dubu nepodělit.Dub.o.net je v podstatě vedlejší projekt členů Mladoboleslavského Švihadla, které snad zná každý reggae fan.V jejich hudbě, která i přes svůj dubový charakter, je trochu víc o vokálech, které zrovna u dubu moc obvyklé nejsou, najdete mimo jiné i prvky etno hudby nebo scratching.Nejinak je to u alba Fly away z roku 2009, které kapela vydala po dlouhých sedmi letech, od vydání jejich debutu First one.Celková atmosféra alba působí naprosto profesionálním dojmem a je vidět, že Dub.o.net si toto jméno nedaly jen tak.Většina tracků je doprovázena zpěvákem kapely jamajčanem Vincetem Richardsem, nechybí ani v podkladu perkuse nebo občasné solo na saxofon.Hned co mě v úvodu desky zaujalo byl song Trinity, nejde ani tak o nějak převratnou skladbu ale doprovodné vokály v (zřejmě arabštině?) a spojení akustické kytary s dubem je celkem originální.Ovšem hned po tomto tracku následuje tanečnější a pozitivně naladěná Let him go a ano slyšíte dobře, tanečnější, protože Dub.o.neti se nebojí zajít i do trochu svižnějšího tempa a netýká se to jen songu Let him go ale i My microphone, kde nepřehlédnete stratching, který doplňuje nejen tento track nebo Don't turn, s výborným jazzovým saxofonem.Dalším songem, který by se dal ještě přiřadit k těmto svižnějším počinům je Hokkaido, jinak zbytek alba je klasický dub, který ovšem v našich končinách nikdo nehraje tak zajímavě jako Dub.o.net (ono stejně těch českých kapel, které hrají dub moc není).K té typičtější části desky není ani co vytknout, kvalita nahrávky je vynikající, aranže tracků jsou perfektní (schválně si poslechněte dubovou verzi songu Revelation, původně od Švihadla).Díky různým elektronickým efektům, víte že jde stále o dub, i přes všechny ty vokály, jako např. v posledním songu Caught you know, který uzavírá tuto, celkem 11 trackovou desku, která si určitě zaslouží vaší pozornost.
Srbská kapela Ringišpil z města Novi Sad, se pohybuje ve vodách spíše skapunkových.Letos na jaře vydali svůj třetí počin, Nikad vise mlad, lep i glup, který je spíš "klasické" ska, kde je punkových prvků opravdu jen minimum.Za to se nikam nevkrádají a nenucně dokážou oživit i utahané reggae pasáže.Desku otevírá zajímavé intro, Koleginica, zahrané jen pomocí basy a kláves za asistence zpěvu.Kapela zpívá v srbštině, čili ve svém rodném jazyce, což je u našich východních sousedů celkem normální věc, to jenom u nás všichni zpívaj pořád anglicky, takže ani kolikrát nevíme o čem ty texty jsou, což mi příjde celkem škoda.Na albu najdete nejen ska, občas i trochu skapunku ale i reggae.Největší předností celého soundu desky, je asi soxofon, který nahrazuje celou dechovou sekci a je zahrán opravdu bravůrně a je vidět, že jejich saxofonista fakt umí.Celkově se v jednotlivých tracích dost mění tempo, chvíly jede svižné ska a najednou jakoby seknutím, se rytmus přesune do reggae, někdy do punku (v případě Ringišpil jde spíš o punkrock), jako např. v songu Epidemia Mozga, který pojednává o dnešním žití ve virtuálním světě, faceboocích a dřepění u internetu...tomu budete rozumnět, i když neumíte srbsky... nebo v tracku Bice bolje a Mila bica!Narozdíl od té hromady skapunkových kapel, který hrajou skapunk, buď to, jako punk s dechem nebo chvíli ska a chvíli punk, tak Ringišpil ukázaly jak by měl vypadat skapunk.Schválně si poslechněte tracky Budalo nebo Smešak sa bine, kde jsou zachovány klávesy a dechy ve ska stylu, kdežto basa s kytarou jedou v punkrocku, který je krásně podbarvován díky klávesám a zachovává si tak určitý ska feeling.Nemá asi cenu vyjmenovávat všechny dobré songy (i když nezmínit se o tracku Nebeski svod, by byla věčná škoda), protože na tomto albu nenajdete špatnej song, nebo něco co by se vám nelíbilo a musely jste přepínat na další track.Jediné co tu najdete je dobře zvládnuté ska, muzikantskou nápaditost a důkaz, že dobré ska se nehraje jen na západě.
Sice je to trošku starší záležitost ale nevidím důvod, proč nerecenzovat album, jen kvůli tomu, že je rok staré, navíc pokud jde o vydařenou věc a rok není přece zas tak dlouhá doba.Španělská "early reggae" kapela Red soul community vydala minulý rok na značce Grover rec., svůj debut, na který jsem byl celkem zvědavý už delší dobu, nicméně se mi do rukou toto CD dostalo až teď.Uvozovky jsou na místě, protože Red soul community, ani vlastně nejsou klasickou early reggae kapelou, i když z něho vychází.Jejich styl byl vždycky celkem nenucený, nesnažící se něco napodobit, nebo se zařadit mezi ostatní kapely žánru.Oni prostě hrají, tak jak to cítí a to samé platí i o jejich debutu z roku 2010, What are you doing?Když vezmete toto album poprvé do rukou, tak vás ani nenapadne, že má vůbec nějaký název, což byl i můj případ.Název je ale skryt pod samotným CD, napsán ručně a celkem nevýrazně, takže vám ani nedojde, že by šlo o název desky.Něco podobného by se dalo říct i o bookletu, který je celý psaný ručně a celekm nečitelně, takže pokud si budete chtít přeložit texty (kapela zpívá v angličtině) tak vám to zabere aspoň jedno odpoledne.Jinak nic víc kromě textů a kontaktu na kapelu, výčtu členů bandu a následné děkovačky, v něm nenajdete.Samotná deska působí celkem dobře, Red soul community, nikdy nebyli tou kapelou, která by hrála bůh ví jak svižně, takže čekejte spíš klidnější věci.Celkově se zde hodně tracků pohybuje na hranici, někde mezi reggae a rocksteady, to vše ale vyvažuje výborný zpěv jejich zpěvačky, která obstarává vokály se kterými jí občas zborově vypomůže zbytek kapely, jako např. v songu The rest of you nebo Lost in the ocean, který jste mohli slyšet i na jejich 6ti singlovém EP, ovšem zde je jeho nová verze.Lost in the ocean ale není jediný track z předchozího EP, That Groove je stejně tak v nové úpravě.Na desce What are you doing? hostuje i Chris Murray (to je ten amík, co hraje ska na akustickou kytaru), bohužel nečekejte nějaká akustická sola, jelikož Chris zde obstarává pouze vokály v songu Food coma, kde si dal dou společně se zpěvačkou.I přesto, že se album pohybuje spíš v pomalejším tempu, najdete tu i trochu svižnější tracky, které vás nenechají v klidu.To platí určitě pro instrumentální Muerte en la alhambra, Show me the green (kde mě zaujaly především vokály) nebo Don't let it get closer, který není zase až tak svižný track, ale určitě se posadíte na zadek až uslyšíte ten trombon.Co víc dodat?Album What are you doing? je přeci jenom o něco dál, než jejich předchozí EP, nicméně kapela na svém stylu nic tak podstatného nezměnila ale také o nic nepřišla a touto deskou, jen potvrdila své kavlity.Takže dávám 7 bodů z 10.
Žádné komentáře:
Okomentovat