Rozhovor - Julien Terzics

Na začátku července, přesněji 1.7., nás navždy opustil Julien Terzics, legenda francouzské RASH scény, bubeník a jeden ze zakládajících členů Brigady Flores Magon, člen pověstných Red Warriors, kteří se v 80. letech postavili náckům okupujícím ulice Paříže, dlouholetý člen francouzské sekce C.N.T a veterán francouzské antifašistické scény obecně. Julien prohrál ve věku 55 let svůj boj s rakovinou, k poslednímu rozloučení došlo 11. července. Zároveň je to i konec Brigady Flores Magon, která na podzim odehraje svůj poslední koncert, protože bez Juliena není ani Brigada Flores Magon kompletní. Koncert bude zároveň i vzpomínkou a uctěním jeho památky. A právě při této smutné příležitosti jsem si vypůjčil rozhovor z roku 2015, který se původně objevil na stránkách storynextdoor.com a následně na barricadejournal.org. Rozhovor jsem musel pro jeho délku zkrátit, i tak se ale dozvíte to nejpodstatnější, od vyrůstání na předměstí Paříže, začátky v punkové scéně, založení a fungování Red Warriors, až k jeho působení v odborech C.N.T a názoru na dnešní antifašismus. V rozhovoru je dost často používáno slovo skinhead ve vztahu k náckům, což lze chápat, tak, že převážná většina skinheadů v 80. letech se klonila k ultrapravici. Celou verzi rozhovoru v anglickém originále si můžete přečíst zde.

Na začátek, abysme se trochu zorientovali, kdy a kde jsi vyrůstal?

Tohle bude trochu složitější. Mám maďarské židovské kořeny, oba moji rodiče jsou Maďaři, jak se říká, pocházím z neúplné rodiny. Moji rodiče se rozešli velmi brzy, když mi byly čtyři roky. Vyrůstal jsem s matkou na východním předměstí Paříže. Můj otec byl malíř pokojů a žil ve 20. obvodu, na Boulevard de Ménilmontant. Já sám jsem vyrůstal hlavně na východním předměstí, ve Val de Fontenay. Někdy kolem deseti až dvanácti let se k nám otec znovu vrátil a koncem 70. let, jsem se už poflakoval většinou po Ménilmontant.

Kdy vlastně začalo období "lovců skinheadů" a kolik ti tehdy bylo?

To se nedá takto říct, kdy, přesné datum prostě není. Začínal jsem jako punkáč, bylo mi tak dvanáct, třináct let, to bylo někdy kolem roku 1980-81. V té době jsem se začal stýkat s kluky, kteří byli o něco starší, než já. Chodili jsme na koncerty, na squaty... Dost rychle a tvrdě jsme zjistili, že dominantním kmenem na ulici jsou skinheadi, kteří byli v té době vetšinou fašouni. Takže jsme si tím procházeli už od samých začátků, byla to taková dlouhá škola ulice, která nás srala čím dál tím víc. V roce 1985 nebo 1986, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, jsme toho měli až po krk, takže jsme se začali poflakovat ve větších skupinkách a těm hajzlům se bránit, ale přesné datum začátku se říct nedá. Pokud bych měl uvést datum vzniku Red Warriors, tak to bylo v prosinci 1986, což je tak trochu klíčový okamžik, protože jsme dali naší bandě konečně jméno, ale jako skupina, jsme už tou dobou existovali pár let. Šlo o to, že jsme si všimli, že, když je nás pět nebo šest a skinheadům neustoupíme, situace se začala pomalu měnit. Nikdo totiž není superman ani velký ožralý skinhead, pokud mu nasadíte pravý hák na zadní část lebky. Věci se začali rychle měnit. Čili přesné datum se říct nedá ale obecně, co se týká Red Warriors, oficiální začátek naší skupiny byl prosinec 1986. Ale jak jsem říkal, kořeny sahají mnohem dál, do doby, kdy nás už začali unavovat náckové.

V tom případě, proč ti dávali skinheadi tak zabrat, když jsi byl bílý týpek a punker, punk je přece kultura?

Skinheadi, se kterými jsme se dostávali do potyček, byli hlavně velcí tupí idioti, nic víc. Je jasné, že ve skutečnosti nebyli političtí. Definovali se sice jako fašisti, podle ozdob, co na sobě nosili ale ve skutečnsoti, to byli jen vypasení bitkaři, kteří za politickým diskurzem skrývali svoje násilné choutky. Ostatně vůdci tehdejších francouzských nazi-skinheadů, jako např. Ayoub... když trochu zapátráte v jeho kořenech, uvidíte, že je to prostě absolutní nesmysl... "cizinec", který tvrdí, že je hrdý na bílou rasu. Byli to většinou jen psychopati, alkoholici, ultranásilníci, kteří hasili žízeň po násilí a vydávali to za politický diskurz, který sám o sobě nemohl obstát. Nám tohle bylo u prdele, to jsme neřešili, my jsme tímto násilím trpěli a v určité chvíli jsme se proti němu postavili. Zpočátku to byla hlavně reakce "přežití". V té době jsem vůbec politiku neřešil, neměl jsem ponětí o ničem, to, co jsem v té době žil, byl skutečný kontakt s fyzickým násilím. Analyzovat začnete až postupem času, ale na začátku jsme o tom nepřemýšleli. Věděli jsme jen, že když se objeví skinheadi, které jsme díky jejich hadrům rychle poznali, že je to průser. Přešli jsme do režimu přežití!

Když jste dali dohormady Red Warriors a už nějakou chvíli předtím existovali, jak to fungovalo, než jste tomu dali jasnější kontury. Prostě jste vyrazili do města, například na Chatelet a hledali, kde by mohli být nějací skinheadi?

Na začátku to takhle nefungovalo, nikoho jsme nevyhledávali, v té době jsme si spíš uvědomili, že když je nás víc, jsme méně zranitelní. Výsledkem bylo, že se z toho stala jednoduchá logika, kterou jsme používali, když jsme šli na koncert, kde by se něco mohlo semlít. Nikdy jsme nevěděli na koho narazíme, nebo, kdo se zrovna objeví. Nebylo to jen o skinheadech, bylo tam spoustu dalších jiných subkultur. Postupem času jsme začali zjišťovat a pochopili, že čím víc nás je, tím líp pro nás. Ta mentalita gangů nebyla něčím novým, existovalo to už v 50. letech, kdy např. "Butchers boys", chodili do tančíren jako "smečka". Nebylo to nic nového. V ten okamžik jsme si uvědomili, že pokud máte solidní skupinu lidí, jste méně zranitelní. To byla první reakce, pak jsme si začali uvědomovat, že takto je to efektivní, že takto to funguje. Nakonec jsme měli tak pevnou partu, že jsme si dali jméno a stali se pod tímto názvem známí. Až v tomto okamžiku jsme si uvědomili, že začínáme mít kolem sebe jakousi auru, která nám dává určitou zodpovědnost, za to, co děláme a kdo jsme. Zpočátku jsme nereprezentovali nic jiného, než jen sami sebe. Až pak to začalo představovat, něco, co jsme zatím vnímali dost vágně ale i přesto jsme si uvědomovali, že zastupujeme lidi, kteří se organizují proti určité vizi společnosti, proti bezdůvodnému násilí, proti principům, se kterými jsme nesouhlasili. Například přístup typu: "Tady jsme, je nás víc, jsme silnější, takže vám budeme vnucovat náš úhel pohledu". Proti tomu jsme se ohradili, takže zpolitizování přišlo hodně rychle. Postupem času jsme začali být v tomto ohledu uvědomělejší, ale na začátku jsme byli jen týpci z předměstí, kteří s tím vším neměli nic společného. Oni s námi vyjebávali, my jsme se bránili, tečka.

Říkáš, že už jste byli uvědomělejší, zpolitizovaní postupem času. Několikrát si také zopakoval, že jste byli jen parta kámošů, co reagovali na neudržitelnou situaci. Kdy jste si začali uvědomovat důležitost vaší reakce na skinheady?

To šlo úplně mimo nás, na začátku jsme se nedefinovali jako antifa. Říkali jsme si prostě "lovci skinů". Nebyla to žádná politicky definovaná akce, takže jsme si tyhle věci ještě neuvědomovali. Prostě jsme se rozhodli chovat se tak, abysme mohli chodit kudy chceme, aniž bysme se museli někoho bát. V praxi jsme to byli my, kdo mlátili nácky. Starší týpci, než my věděli moc dobře, že nejde jen o skinheady ale i neonacismus a věděli, že jsme to my, kdo jim jdou po krku. Viděli nás, v podstatě ještě "děcka", kterými jsme v té době byli, jak jim to vracíme a čistíme Paříž od nácků, kteří vládli ulicím deset let. Právě ti starší, kteří už byli zpolitizovaní, byli těmi, kdo za námi přišli a říkali, že si neuvědomujeme, co děláme. Přišli s tím, že: "Vy jste radikální antifašisti, vyklízíte to tu od nácků" a my na to: "Aha tímhle jsme?" Pro nás to nebylo o politice ale o bitkách a přežití na ulici. Mezi místa, kam jsme rádi chodili patřily squaty, koncerty, poflakovali jsme se po ulicích Paříže, v metru, všude tam nám hrozilo nějaké nebezpečí, takže jsme se bránili. Poprvé jsem na tyhle starší týpky narazil až tak v sedmnácti ve squaterské a alternativní scéně. Právě oni nám konkrétně vysvětlili, že náš přístup je politicky zajímavý. Přesněji řečeno, teoretizovali věc, kterou jsme dělali instinktivně. To shrnuje Red Warriors, něvěděli jsme, co chceme ale měli jsme jedno společné a to, že už jsme nemohli vystát fašouny, kteří nás terorizovali na denní bázi. V Red Warriors byli jak radikální levičáci, blízcí např. Action Directe ale i socialisti, kteří měli blíž k iniciativě SOS Racisme Juliena Draye a Harlema Désira v roce 1988. Jasně, bylo pár názorových rozepří a neshod ale to, co nás svedlo dohromady, byl přístup k radikálnímu antifašismu, být připraven se těm sráčům postavit, kdykoliv a kdekoliv. Proto říkám, že to bylo divoké, instinktivní, kompletně improvizované, vycházelo to z našich útrob.

Skinheadi už v Paříži nevládli...

Prostě zmizely. Někdy na přelomu 90. let, řekněme v letech 1992-93, ti kteří ještě o pět, šet let dříve dominovali ulicím a byli to velcí skinheadi s vyhlenou hlavou, v bomberu, našité francouzské vlajky... tyhle týpci prostě vymizeli, už jsi je nepotkal. V té době už věděli, že je pro ně příliš nebezpečné chodit si jen tak po městě. Netvrdím, že náckové zmizeli ale důvod naší existence už prostě nebyl. A my jsme už nechtěli dál chodit po městě a lovit nácky, kteří se už nikde nevyskytovali. Pokud bysme v tom pokračovali, jenom bysme si vymýšleli imaginární nepřátelé, což se stalo ostatním skupinám, v jejichž řadách byli trochu temnější charaktery.

A co jsi v té době dělal, kam se nasměroval tvůj život?

Tou dobou jsem dodělal maturitu a šel jsem na vysokou. Studoval jsem historii, zůstal jsem u toho až do prvního ročníku, kdy jsem získal Ph.D. Po éře Red Warriors, jsme už měli nějaké zkušenosti a začali jsme se politizovat, ale spíš v tom smyslu, že jsme se začali zapojovat do různých organizací, což předtím nebylo. Pro představu, já sám jsem se v roce 1994 zapojil do francouzské sekce anarchosyndikalistických odborů C.N.T. Následujících patnáct let jsem v C.N.T dělal aktivistickou práci na "plný úvazek". Dva roky jsem byl dokonce konfederačním tajemníkem. Věnoval jsem se na plno militantnímu politickému boji. Právě po letech v Red Warriors jsem si uvědomil, že pokud existovali náckové, tak jen proto, že pro ně byla živná půda, na které se mohli objevit. A tak jsem začal přemýšlet, co to je za "půdu", co to je za podmínky? Zpolitizoval jsem se, rostl, hodně jsem četl a potkával jsem další lidi... roky po Red Warriors, to byly léta čistého militantního aktivismu.

Antifa dnes stále existuje, pořád můžeme najít mládež, která se deklaruje jako antifa, kdo jsou tedy ti proti kterým bojují, když skinheadi z ulic, už dávno zmizeli?

V ulicích už nácky nepotkáš, nebo alespoň ne skinheady, jak jsme na ně byli zvyklí, před dvaceti lety. Sice už dávno vymizeli, ale je tu nová generace pouličních aktivistů, kteří jsou stejní fašisté jako byli oni. Můžeme mezi ně zařadit Identitáře, Gabriacovi stoupence, býv. Nacionalistickou mládež - "Jeunesse nationaliste" (pozn. Alexander Gabriac, veřejně známá figura francouzské krajní pravice, byl hlavou Nacionalistické mládeže, dnes již nefunkční ultrapravicové organizace)... A takto bych mohl pokračovat dál a dál, prostě pořád tu jsou. Sice už nevypadají všichni stejně, jako tomu bylo u skinheadů ale stále existují. Jsou mladší, přizpůsobili se dnešní době, zvládají multimédia, komunikaci, sociální sítě, programování... Dnešní antifa hodně bojuje i na tomto poli ale podle mě trochu ztrácí spojení s děním na ulici, každopádně ne vše se dá srovnávat s 80. a 90. léty.

Julien Terzics 

28.11. 1968 - 1.7. 2024

Rest in power!

ENGLISH

To get us situated, when and where did you grow up?

It's kind of hard to situate myself in that way. I'm from a Hungarian Jewish background. My parents are both Hungarian. I come from a broken home, as they say. My parents separated very early, when I was four. I grew up with my mother in the eastern suburbs of Paris. My dad painted houses. He lived in the 20th arrondissement, on Boulevard de Ménilmontant. So I actually mostly grew up in the eastern suburbs, in Val de Fontenay. Around ten, twelve years old, my father got back in touch with us. So then I really started hanging around the Ménilmontant neighborhood on the end of 70's.

How did the skinhead hunter period start and how old were you then?

The skinhead hunter period can't really be defined. There is not a precise date. I started out as a punk, first off. I was twelve, thirteen years old, it was around 1980-81. At that time, I was starting to hang out with guys who were a little bit older than me. We were going to concerts, to squats.... We learned quickly and the hard way that the "dominant" tribe was the skinheads who were, at that time mainly fascist skinheads. So we were going through it from very early on. It was this long running school of sorts where we were getting more and more pissed off. In 1985 or 1986, when I was seventeen or eighteen, we'd had it up to here, so we started hanging out in groups and defending ourselves, but you can't give an exact date to the beginning of it. If you had to give a date to the beginning of the Red Warriors, it was in December of 1986. That's kind of the key date because it's the moment when we gave a name to our thing. But by that point we'd already been hanging out in a group for a few years. We noticed that when there were five or six of us and we didn't back down against the skinheads, the game changed, totally. Nobody is a superman. Anybody, even a big drunk skinhead, if you give him a right hook to the back of the skull, if you don't back down, things changed. So I can't really give you an exact date, but generally, it's the creation of the Red Warriors in December of 1986 that marks the official start of our project. Again, the roots go back much earlier, when we started getting tired of putting up with the nazis.

In that case, why were the skinheads giving you a hard time, a guy who is white and punk? Punk is a culture.

The skinheads, the ones we were confronted with, were more just big dumb idiots. Clearly, these guys were not political. They defined themselves as fascists by the trappings that they wore. In reality they were just these kinds of thick brutes concealing a violent pathology behind a political discourse, but which was actually nonexistent. For that matter, the big french skinhead leaders, like Ayoub for example... if you scratch at the surface a little, you'll see it's just absolute nonsense... "foreigners" who claim to be proud of the white race. It was mostly these kinds of psychopaths, drunkards, ultraviolent people, who were putting out this violent sickness behind a discourse that couldn't stand on its own. Us, we really didn't give a shit. We didn't feel like unpacking all that. We were suffering this violence. At a certain point, we organized ourselves against it. At first, it was a survival reaction. At that time, I wasn't politicized at all. I didn't have the slightest idea about anything at all. What I was living, it was just the real, physical, violent relationship of contact. Over time you analyze, but at the beginning we didn't give a fuck. We just knew that when the skinheads showed up, we identified them by the way they dressed, it was danger. We went into survival mode.

When you formed the Red Warriors, even if you'd existed for a while already, before having defined it, how did it work? You'd go down into Paris, I'm thinking of Châtelet for example, and you'd search for skinheads?

At the beginning, we weren't searching for anyone. At the beginning, we just realized that when there were more of us, we were less vulnerable. As a result, it became simple logic when we were going to a concert where shit might get crazy. We didn't know who we were gonna come across, or who was gonna show up. At the time, it wasn't only skinheads. There were a bunch of tribes. We quickly discovered and understood that the more of us there were, the better it was. This gang culture had always existed. In the 50's, the butchers boys going to dances, they went as a pack. It wasn't new. Us, we just realized that if you had a solid affinity group, you were less vulnerable. That was the first reaction. Little by little, we realized that it was really effective, that it was working. We ended up having such a solid affinity group that we gave ourselves a name and became known by that name. It wasn't until then that we realized that we were starting to have a sort of aura that gave us a certain responsibility, in terms of what we were and what we were doing. At first, we weren't representing anything but ourselves. Then we started to represent something else, something a bit vague, but we were aware of representing guys who were organizing against a certain vision of life, against a certain gratuitous violence, against certain principles that didn't work for us, like saying "here we are, there's more of us, so we are imposing our point of view". We were defending ourselves against that. Then it got politicized as it went along. We became conscientious as we went along, but at the outset, we were guys from the suburbs who had nothing to do with all that. You were giving us shit, we defended ourselves, end of story.

You say that you were made conscious, politicized, as you went along. You also repeated several times that you were just a group of buddies that reacted to an untenable situation. At what point did you become aware of the magnitude of your reaction to the skinheads?

That was completely over our heads. At the beginning, we did not define ourselves as antifa. We called ourselves skinhead hunters. We weren't conscious of it because it wasn't a defined political action. We just decided to give ourselves the means to go wherever we wanted from there on out without being afraid of anyone. In practice, we became the ones who were bashing the nazis. There were some guys who were older than us who knew that those guys were nazis, and that we were these young guys coming up behind them. They saw us, kids that we were, give it back in their faces, clearing out nazis that had been making the law for ten years. It was the guys who were older than us, politicized, who told us that we didn't realize what we were doing. They told us, "You're radical antifascists, you're clearing out the nazis" and we were there like, "Oh, we are?!" For us it wasn't politics, it was street brawling and survival. The places we liked to go were squats, concerts, we were hanging out in the streets, we were hanging out in the metro, we were in danger in those places. So we decided to defend them. 

Growing up, because I was seventeen the first time I went to the clink, we had been confronted by these older guys in the squat scene, in the alternative scene, etc. They explained to us, concretely, that the approach we had was politically interesting. They theorized with precise words a thing that we were doing in an instinctive way. That sums up the Red Warriors, we didn't know what we wanted but we all had one thing in common, we couldn’t stand the fash, because of what they were putting us through on a daily basis. In the Red Warriors, there were some guys from the far left, radical far left, close to Action Directe and you had other guys closer to the socialist party of Julien Dray and Harlem Désir, SOS Racisme in 1988.7 There were some arguments, but what brought us all together, it was a radical approach to antifascism, being ready to go all the way against those guys. That's why I'm telling you that it was instinctive, wild, completely improvised, it came from the gut.

Then the skinheads no longer made "the law" in Paris...

They just simply disappeared. At the turn of the 90's, let's say 1992-93, the ones who were the big dominant skinheads five, six years earlier, meaning the big shaved skull, khaki bomber jacket, French flags, those guys, they disappeared. You didn't see them anymore. They knew that it was becoming too physically dangerous for them to walk around town like that. I'm not telling you that the nazis has disappeared, but the reason for our existence didn't exist anymore. We weren't gonna keep on hanging around and hunting nazis that didn't exist anymore. If you do that you're starting to invent imaginary enemies, and that's kind of what happened with the groups with shadier characters in them.

At that point, what were you doing? What direction did you give to your life?

At that point, I got my high school diploma, I went to college. I studied history. I kept at it until the first year of a Ph.D. After that time (with the Red Warriors), we had gotten some experience and we had started to politicize ourselves, but in the etymological sense of the term, meaning getting involved with organizations, etc. That hadn't been the case before. Myself, to give you a bit of an idea, in 1994 I was involved with the CNT, a anarcho-syndicalist union. I did activist work like crazy for fifteen years in that libertarian union. I was even confederal secretary for two years. I devoted myself to a militant struggle, politics, pure politics. After the Red Warriors, I realized that if there were nazis, it was because there was fertile ground for them to appear in. What is that fertile ground? I got political, I grew, I read, I met people.... the years that followed the Red Warriors, those were years of pure militant activism. 

Today, antifa still exists. Young people claim the label antifa. Who, what are they fighting against? There aren't nazi-skinheads in the streets anymore. 

There aren't naziskins in the streets anymore, or at least skinheads the way we knew them twenty years ago. Of course they're not around anymore, but there's a new generation of street activists who are super-fascist all the same, clearly identified as the "identitarians", Gabriac's crews, the "Jeunesse nationaliste" (Alexandre Gabriac, a public figure in far-right French politics, was the head of the Nationalist Youth a now-defunct white nationalist organization).... I could go on and on. They're out there. They don't have the same look, but they still exist. They're younger, they've adapted to their times, they're mastering multimedia, they're mastering communications, programming, social media..... Today's antifa do a lot of fighting on that terrain. But in my opinion, they're losing sight of the streets a bit, but it's not at all comparable.

Remdik... do hlavy high kick!

Musím říct, že poslední dobou jsem čím dál tím víc přesvědčený, že slovenské kapely mají mnohem větší koule, než ty naše. Zatím cokoliv, co za posledních pár let přišlo ze Slovenska mě většinou sfouklo ze židle jak svíčku. A je tomu i v tomto případě, Remdik mě - ne posadili na prdel, Remdik mi rovnou vyslali kopačku přímo na céres!!! Jejich skoro až hardcorově hrubý oi/punk se zvukem zrezlé motorové pily, naruší zvukovody nejednoho z vás. Kapela vznikla v roce 2022 v Žilině, údajně tak, že každý její člen si vzal nástroj, na který předtím nikdy nehrál. Jestli je tomu opravdu tak, tak musím uznat, že svoje nové nástroje se naučili ovládat naprosto bravůrně. Pokud se budeme na Remdik, kteří na sebe díky jejich grafice, evidetní zálibě ve Warzone a songu "Manifest romských skinheadov", vzali alter ego skinheadské kapely (ještě ke všemu romské - což je naprostej rozsek do hlavy všem tupcům s předsudky), dívat jako na oi!, tak nic takového ve vodách česko-slovenského street-punku prostě nenajdete. Na melodické linky a singalong refrény inspirované fotbalovými ochozy rovnou zapomeňte, tady se jede na hrubou strunu špinavých punkových riffů a těžké hutné basy, která roztančí hrnky na vaší poličce. Texty zpívané z hrdla, které zní, jako, kdyby bylo živeno hřebíky, jsou také daleko od toho, co si představíte pod škatulkou oi! Zapomeňte na klišé o unity, hrdosti, pátečních večerech a podobných píčovinách bez hlubšího obsahu. High kick do držky rasistům a fašounům je samozřejmostí, že si vzali ponaučení od Rozporu o pozitivním násilí, si uvědomíte u mnoha tracků ale nejvíc asi ve "Viťazné bitke". Ostatně to by se jinak nejmenovali Remdik, což v překladu znamená řemdih, což byl ve středověku celkem brutální nástroj. Pokud bych měl vypíchnout pár songů, které v sobě mají všechno to, co dělá Remdik Remdikem, tak si určitě pusťte následující tři: "Naser si!" - špinavá lopaťárna, ve stylu, jako kdyby se Blood For Blood pokušeli o oi!, "Remdik" - kapelní hymna (do hlavy high kick) a skvělá trochu "melodičtější" a zároveň nejnovější věc z dílny téhle slovenské úderky - "Pouličná hymna". To by bylo ve zkratce k muzice, co se týká diskografie na kontě mají zatím jen self-titled kazetu z produkce balkánského labelu 161 Strikes Records, která vyšla v červnu 2023 a najdete na ní celkem osm zářezů, které mají na bandcampu. Ok, takže nějaká ta bilance! Remdik je punk, Remdik je oi! a možná i trochu hardcore a právě proto si tahle kapela najde cestu jak ke crusterům, punkáčům, skinheadům, hardcoristům, prostě ke všem bez ohledu na škatulky. Nebál bych se říct, že před sebou mají hodně slibnou budoucnost a potenciál zařadit se mezi jména jako jsou Rozpor nebo třeba Začiatok Konca, protože Remdik je naprostej kopanec na ksicht a kapela o které bude ještě hodně slyšet! Dost keců, moje slova si ověřte na bandcampu.

https://remdikbadboys.bandcamp.com/

Recenze

Spicy Roots - Tie Me Up

Němečtí Spicy Roots nejsou u nás tak úplně neznámou kapelou. Letos v březnu přivezli na pražskou Sedmičku opět plný autobus fanoušků a stejně tak, jako minulý rok, předvedli skvělý koncert v rytmech na druhou. Na Sedmičku nepřivezli jen fanoušky ale také i písně z nové desky Tie Me Up, která vyšla v dubnu u Randale Records na červeném a černém vinylu ale i klasicky na CD. Nové album vyšlo po pěti letech od vydání desky Penny Black a v pořadí jde už o pátý zářez v jejich diskografii. Nová věc obsahuje celkem třináct tracků, které zůstávají věrné tomu, co Spicy Roots umí nejlépe a to je klasické 3rd Wave ska. Deska Tie Me Up si na nic nehraje, kapela se nepouští do žádných žánrových přemetů a veletočů, naopak všechnu energii dávají do toho, co se jim v minulosti již osvědčilo. Jasně možná pro někoho to může být nuda, protože vám budou připadat všechny desky stejné a ano uznávám, že u některých kapel to opravdu je na škodu ale jsou kapely u kterých prostě člověk ani nechce slyšet žádné hudební kotrmelce a jinou tvůrčí gymnastiku a očekává ten typický osobitý sound, kterým si ho kapela poprvé získala. A to je přesně případ Spicy Roots a jak je vidět z koncertů, tak to i tak funguje. Pokud jste se ke ska dostali někdy na přelomu devadesátek a nultých let, album Tie Me Up si vás určitě získá, protože má v sobě přesně ten nádech devadesátkového ska feelingu, který si tou dobou pomalu razil cestu i k nám. Jen namátkou: zaposlouchejte se do songů "From Ska to London", "Ska Mexicano", "Jump and Run", nebo Ska Es Bailar zpívaný španělsky, toto jsou totální soundtracky devadesátek. Snad jen s vyjímkou tracku "Too Many Questions", kde hostuje Dr. Ring Ding a možná i posledního do rocksteady hozeného songu "Rastaman", tu máme jasný otisk devadesátých let. Vše tak jak má být, klávesy, dechy, jednoduchá rytmika, žádné zbytečnosti navíc, striktní přímočaré ska, které se nesnaží být ničím víc, ska takové jak jsme ho pravděpodobně většina z nás slyšeli poprvé. To je přesně deska Tie Me Up, takže pokud nehledáte nic zbytečně opentleného, máte rádi jednoduché ska třetí vlny, tohle album je přesně pro vás. Naopak pokud si libujete v moderním offbeat soundu, kde se prolíná trad. ska, dirty reggae, staré early reggae, rocksteady a ještě snad i soul a funky, nad deskou Tie Me Up mávnete rukou. Jak vidíte zaleží na úhlu pohledu, proto tentokrát vynechám moje tradiční bodové ohodnocení a nechám to čistě na vás.

Rozhovor - Davová psychoza

Davová psychoza, jedna ze zásadních legend slovenského punku, která je na scéně bez mála skoro čtyřicet let. Jméno, které asi není potřeba nějak více představovat. Za ty roky vryli do česko-slovenské scény takovou stopu, že se jen tak lehce nezacelí, což je jedině dobře. Kapelu nezasáhl ani odchod jejich zpěváka Jana, který se ze Slovenska přestěhoval, až do daleké Austrálie, kde žije už skoro dvacet let a i s tímto "handicapem" dál koncertují a vydávají desky, jako kdyby ty tisíce kilometrů, co je dělí vůbec nic neznamenaly. Naposledy jim vyšlo album Emancipácia (2019) a před deseti lety splitko s brněnskou Zeměžlučí. Právě zpěvák Jano a kytarista Marcel Duchoň odpovídali na otázky, nejen o současnosti a budoucnosti punku, působení v kapele na tisíce kilometrů daleko ale i o postoji k válce na Ukrajině a o tom, že s novou tvorbou Davovka rozhodně nekončí. Vzhledem k tomu, že Jano píše z Austrálie, kde nemá počítač se slovenskou klávesnicí, omluvte absenci diakritiky.

Zdarec kapelo, na začátek bych nakousnul vaše nedávné kapelní výročí... V roce 2022 Davovka oslavila 35 let na scéně, když se ohlédnete zpět, kdy byste řekli, že byl punk v Čechách a na Slovensku na svém vrcholu a nejen punk, kdy jste i vy jako kapela cítili, že jste součástí něčeho, co opravdu funguje a lidi do toho dávají všechno a kam se za ty roky podle vás punk dostal? 

Jano: Hej, tridsat pat rokov na scene, momentalne uz tridsat osem. Neuveritelne ako to ubehlo aj ked sme uz tak trochu zodrati, osuchani a mozno aj opocuvani (hahaha). Tazko sa hlada nejake specificke obdobie, kedy bol punk na vrchole a ak aj poviem nejake, tak to nemusi byt objektivne pretoze ak si mlady a aj kapela je v zaciatkoch, tak sa ti vsetko javi v inom svetle ako sa to javi po tridsati osmich rokoch. Ten entuziasmus je pochopitelne iny, silnejsi. Kazdopadne asi musim pripomenut, ze sme zacinali este za komunizmu a tym padom sme mali aj ine problemy ako punkove kapely ze zapadu. Bola tu aj silna jazykova bariera, takze bolo dost jasne, ze kapely ktore sme v tych casoch nasledovali, tak to bolo hlavne cez ich muziku, popripade ich vyzor. Ale akonahle padol system, tak sa zrazu otvorila cesta k novym vyzvam, napadom a myslienkam, ktore sme dovtedy neriesili alebo nepoznali. Takze ak mam nejako vypichnut nejake obdobie "rozmachu" punku, tak asi by to boli devadesate roky. Samozrejme s tym aj suvisi rola Davove psychozy v tom obdobi.

Marcel: Ja v tomto rozlišujem dobu pred a po roku 1989. Punk za komoušov a totality bol jednoduchý a zároveň hodne nápaditý a tvorivý. Tým, že bolo velmi ťažké sa k niečomu dostať, vyrábali sme si oblečenie sami, kopírovali sme hudbu na kazety (predtým kotúče) a hralo sa na otrasných gitarách a kombách. Ano fungovalo to a pre niektoré kapely a ludí to bol vrchol. Vela z nich ale nepochopilo zmeny, ktoré prišli. Dnes je x variácií punkrocku, niekto s tým žije, niekto to používa na šírenie myšlienok a názorov, pre niekoho je to zábava a chlast atď. Punk sa stal klišé. Hocikto sa tým pojmom oháňa alebo spomína na "staré časy".

Už od vaší první desky Antropofobia bylo jasné, že vaše texty budou mít spíš političtější charakter, jak jste ve svých začátcích vycházeli s dalšími kapelami bratislavské scény, které by se dnešním slovníkem dali označit za "apolitické", hráli jste např. na stejných akcích, necítili jste určité pnutí, nejen mezi vašim chápáním punku ale i mezi lidmi pod podiem, kdy někdo přišel na vás, někdo zase na ně? Dnes už by některé kapely spolu na jedno podium nevlezly, což platí i o fanoušcích.

Jano: Tym, ze sme zacinali este za dob komunizmu, tak je jasne, ze tak ako my tak aj ostatne punkove kapely v tom obdobi boli oznacovane systemom za nepriatela statu. A ked to otocim, tak pre vsetky punkove kapely v tom case bol nepriatel system. Cize, aby to bolo zrozumitelne, v tom obdobi boli vsetky punkove kapely akoby na jednej lodi, takze tam este neboli vyhranene nazory medzi kapelami. Zial, po pade komunizmu nastala ina situacia. Prisli nove vplivy a idei, ako som uz spomenul v predoslej odpovedi a zrazu niektore kapely chceli byt punkovejsie ako samotny punk. To malo za nasledok, ze punk zacal bojkotovat sam seba a to samozrejme nahlodalo atmosferu a sudrznost, ktora bola dost silna v obdobi totality.

Koňýk ze Zony A se za posledích několik let svým příklonem k fašounům už vůbec netají, jeho společné fotky s Kotlebou, kamarádství s Rasťo Rogelem, účast na demonstracích společně s LSNS a poslední třešnička, kdy koncem  června 2024 vystoupila Zona A v Brně na Streetkids festivalu, kde se např. objevil i Blbcotlouk, což jsou v podstatě staří náckové z Vlajky. Samozřejmě všichni známe "Cigánský problém" ale můžete posoudit, jestli se u Koňýka tyhle fašos tendence objevovali už v průběhu 90. a dalších let, nebo je to jen nějaká jeho "reakce" na proměny, kterými prochází svět v posledních letech a on si je vykládá tímto způsobem? Já si totiž nedokážu vysvětlit, jak může být punker radikálním pravičákem, vždyť je to naprostý protimluv?

Jano: Konyk je kapitola sama o sebe. Ako som vravel, ze punk sa zacinal triestit po revolucii, tak v pripade Konyka ako slovenskej punkovej legendy nastala cista schizofrenia. Viac k tomu nemam co dodat.

Marcel: Je to tak ako píšeš, on sa do tej polohy dostal postupne. Žial, takých ludí je v punku a vôbec hudbe vela.

Váš zpěvák Jano žije dlouhodobě v Austrálii, jak se jako kapela vyrovnáváte s touhle skutečností, která vás limituje nejen ve vystupování ale v minulosti, kdy to neumožňovaly technologie i v nahrávání nových věcí? Myslíte, že by Davovka měla za těch 37 let na kontě více alb, kdyby Jano žil na Slovensku?

Jano: Samozrejme nie je to jednoduche pre mna, ani chalanov a ani pre fungovanie kapely. Snazim sa chodit na Slovensko vzdy, ked sa to da.

Marcel: Je to dosť nepríjemné, niekedy až depresívne, keďže rok až dva po turné nehrávame. Nedá sa na to zvyknúť. Iba ak má niekto ďalšiu kapelu. No možno jeden album naviac by bol.

A dá se v tomhle ohledu vůbec mluvit o nějakých zkouškách, např. když máte v plánu tour? Jak probíhá tvorba nových věcí takhle na dálku, když člověk okolo sebe nemá zbytek kapely, která by ho případně někam směrovala?

Jano: Ha, ha, ha, moje skusky su dost sranda. Proste ked sa ma zacat nejake turne, tak si stiahnem skladby, ktore maju byt na playlist a idem do auta a tam si to pustam a spievam sam zo sebou. Momentalne mame garaz, takze je to ok. Boli casy ked som musel hladat nejake miesto na ulici, vacsinou nejaky tichy flek aby ma nikto nevidel, ako tam sedim a otvaram usta asi hodinu :-D Je to fakt sranda. Raz si pametam, bolo to uz hodne davno, som bol zaparkovany na ulici a zrazu vidim v spetnom zrkadle ako sa blizia dvaja fizli k autu. Oni, ze co tu robim - si mysleli, ze som drug dealer lebo to iste policajne auto preslo popri mne uz dvakrat. Ja im vravim, ze cvicim spev atd. Som im potom vysvetlil o co ide.... neverili a smiali sa jak svina :-D

Marcel: Ale áno, dá sa. Skúšame traja, nové veci nahráme a pošleme to Janovi. On si tam skúša po svojom a ked pride, dáme 1-2 skúšky a ideme na to. 

A otázka na samotného Jana, jak dlouho už žiješ v Austrálii a proč si se tenkrát rozhodl ze Slovenska odstěhovat? Počítal si s tím, že to pro tebe bude konec v Davové psychoze, nebo jak je možné, že i přes tu ohromnou vzdálenost si v kapele zůstal?

Jano: Odisli sme tam zo zenou v 2006 ale plan nebol tam ostat. Po case si ale zvyknes na sposob zivota, ktory je, by som povedal jednoduchsi a zapojis sa do spolocnosti. Co sa tyka kapely, tak samozrejme aj ked som tam prisiel ako posledny, tak som jeden z clenov zakladnej zostavy. Cize zijem s kapelou, myslim tym myslienku alebo ducha kapely, uz tridsat osem rokov a to je pre mna dost velka motivacia, aby ma ani taka dialka akou je Australia neodradila v tom pokracovat.

Poslední deska Emancipácia vyšla v roce 2019, pět let bylo i mezi Emancipácií a splitkem se Zeměžlučí, což už by si říkalo o další počin. Máte v zásobě nějaký nový materiál nebo je ještě brzo, máte vůbec v plánu ještě něco vydat?

Jano: Hej, uz je to aj dost davno co vysla LP Emancipacia. Skoda, ze prisiel covid a my sme ho nemohli podporit snurou. A ked sa pytas na nove veci tak ano, mame uz par novych veci, dokonca dve aj s textami. Snazime sa aspon nejako napredovat pokial nehrame.

Marcel: No vyšla na prelome 2019-20. Mám vela nových skladieb, "len" ich sklompletovať a nacvičiť. Určite keď pride spevák niečo nahráme. Možno len EP, ale nahráme. 

Světem a především Evropou hýbe další zvěrstvo v podobě války na Ukrajině. O tom, kdo koho napadl není určitě pochyb, Rusko se opět projevilo, jako již několikrát ve svých dějinách, jako agresivní paranoidní svině, která si svoje zájmy umí prosadit jen silou.... Tahle pozice je jasná a nikdo Ukrajině nemůže upírat její právo na obranu. Nicméně se zeptám jinak, na tuto válku se dá totiž dívat z více úhlů, když opominu Ruskem naočkované loutky, kteří papouškují jejich propagandu, tak tu máme podle mě dva pohledy - první jednoduše "dobro vs. zlo představující fašizující Rusko" a ten druhý, který to vnímá jako (zjednodušeně řečeno) "výsledek neústupnosti, jak západu tak i Ruska v rámci geopolitických her o sféry vlivu, kdy vinu na vzniku konfliktu částečně nese i západ a obyčejní lidé tím opět trpí". Vím, že je to hodně tenký led ale, který z těhle pohledů je vám bližší?

Jano: Skor by som povedal alibi. Sa spytaj, ze akym pravom ma suverenny stat byt napadnuty len preto, ze krajina, v tomto pripade Ukraina, chce ist svojou vlastnou politickou, hospodsrskou, ekonomickou a kulturnou cestou. To je ako keby ti sused vykopol dvere tvojho bytu, zbil zenu, deti aj teba, rozbil cely byt, ukradol pracku, ladnicku, TV a neviem co este, len preto, ze sa kamaratis z dalism susedom, ktoreho ten druhy neznasa. Neuveritelne a hlavne neakceptovatelne. To ostatne okolo toho je len politicka omacka.

Marcel: Nemám žiadnych pochýb o tom, že Russko a teda Putin rozohral imperiálnu hru a vedie genocídnu vojnu. On sa už vôbec netají tým, že rozpad ZSSR bola najväčšia chyba v rusských dejinách. A to hovoríme o rozpade imperiálnej ríše, ktorá vznikla násilnou okupáciou území a krajín a zotročovaním až vyhladzovaním národov. Celý Sibír, juhovýchodné a východné národy a kmene boli stáročia zotročované. V 20. storočí to isté páchal Stalin a bolševická horda. Aj Československu ukradol tento masový vrah časť z východu krajiny. Táto russká vojna bola plánovaná dlho pred začatím, snáď už pred Majdanom 2014. Russko prešlo na zbrojnú ekonomiku, je takmer isté, že sa chystá napadnúť inú krajinu. Nakoniec kybernetická a propagandistická vojna je v Europe, USA atď. dlhé roky. Výsledky vidíme jasne, vzostup nacionalistických, populistických a ultrapravicových strán a politikov, ludí bez chrbtovej kosti, pre ktorých je klamstvo, neustále útoky a korupcia pracovná metóda. Vina Europy alebo západu je v podceňovaní a ignorovaní rusských útokov a podpory diktatúrnych režimov: KLDR, Sýrie, Iránu, ale aj Číny. A hlavne využívanie ruskej ropy a zemného plynu, čo spravilo Európu na roky závislou. Boli tu jednotlivý politici, ktorí spolupracovali a kolaborovali s Russkom, umožnili oligarchom a ruským agentom usadiť sa v Európe. A netreba zabúdať na krajiny V4, hlavne Maďarsko a Slovensko, ktoré sú proruské a kolaborujú s Russkom. Ak v Čechách vyhrá volby populistické babišove ANO, je ich tolerancia Russka velmi pravdepodobná. Treba si naozaj uvedomiť a pochopiť, že Russko je teraz najväčšia hrozba pre ludstvo, čo sa vojenských útokov týka a použitiu jadrových zbraní.

Myslíte, že má punk pořád tu sílu oslovovat mladou generaci, že má pořád ten náboj, jaký měl např. v 90. ale řekl bych i nultých letech? Nemáte pocit, že tahle subkultura začala za posledních pár let, tak nějak stárnout a přicházet o mladší ročníky, vždyť kolikrát i na koncertech si připadám, jak na srazu třicátníků?

Jano: Pozri, punk uz ma skoro patdesiat rokov a stale tu je a urcite bude. Ved sa len pozri kolko novych a dobrych kapiel je na celom svete. Ked len 10-20% ludi, co tvoria tie kapely bud aplikovat tie myslienky, ktore spievaju do bezneho zivota, tak sa netreba bat o buducnost punku.

Marcel: Tak to máš šťastie, ja jako na zraze 50tnikov :-D Nie, nemá ten náboj, ale netreba to tak prežívať. Sú tu stále "staré" a dobré kapely, novšie a mladé, ktoré to robia skvele. Čo mne vadí ovela viac, je malá názorovosť a angažovanosť v prospech solidarity a podpory utláčaných, v prospech demokracie a normálnosti a ludských práv.

Ok, poslední otázka bude trochu k zamyšlení.... Má punk potenciál něco změnit? A teď nemyslím svět kolem nás, to by bylo hodně přitažené za vlasy ale spíš jestli dokáže dlouhodobě jedince nasměrovat správným směrem, aby nebyl jen ovcí v rámci systému, nebo to vše má stejně jen dočasný účinek, než člověka sežerou klasické povinnosti námezdního otroka postmoderního kapitalismu?

Jano: Punk je urcity postoj k zivotu. Nemyslim len politicky, pretoze napr. ak si sXe kapela a vravis, ze alkoholizmus nici zdravie, rodinu a komunitu, tak to s politikou nema nic spolocne. Takze, aby si ma pochopil, tak ak chces zmenit okolie v ktorom zijes, tak najprv musis zmenit sam seba. A o to sa punk snazi uz skoro patdesiat rokov.

Marcel: Nemá ten potenciál, punk nikdy nebol nejaká spása alebo záruka niečoho dobrého alebo správneho. Čím som starší, tým viac prehodnocujem niektoré názory a texty.

Report

The Congos & The Gladiators (11.6. 2024) - Praha / Lucerna Music Bar

Na začátku června vystoupili v Praze legendární The Congos, kapela, která se řadí k tomu nejlepšímu, co nám Jamajka ve své historii dala. No a jelikož běh času je neúprosný a mnoha legendám reggea & ska táhne už na 80 let, káždá z příležitostí vidět někoho z nich se stává jedinečnou, protože už nás opustilo mnoho skvělých zpěváků ze zlaté éry 60. a 70. let. Takže, když jsem se dozvěděl, že v Praze zahrají The Congos v čele s nesmrtelným Cerdicem Mytonem, jehož jedinečný vysoký hlas se stal jejich rozpoznávacím znakem, neváhal jsem ani minutu a okmažitě jsem koupil lístek. The Congos patří k zásadním uskupením zlaté éry roots reggae 70. let, jejich debutová deska "Heart of The Congos" z roku 1977, kterou produkoval Lee Scrach Perry, patří k pilířům žánru a hitovka "Fisherman", je nejen jejich nejznámějším songem ale také zásadním roots reggae hitem vůbec. Koncert připadá na úterý, což ale nakonec, jak se ukáže, návštěvnost nijak neovlivní, Lucerna byla narvaná i v tento všední den. Přicházím do poloprázdné Lucerny naivně už v 20:00, publikum zatím rozehřívá "selecta" pouštěním roots klasik ze 70. let, zhruba v 21:30 nastupuje na podium doprovodná kapela, kde mojí pozornost nejvíce upoutal post perkusisty, který nehrál na conga ale na duté dřevěné válečky, které sice nevím, jak se jim říká ale ten zvuk z dubu a reggae nahrávek určitě znáte, do toho používal cowbells a typické šustění cabasy a vrzání guira, které i když se zdá, že není podstatné, tak vytváří na pozadí basy a beatu to, co dělá z roots reggae, roots reggae. Lucerna už je pořádně zaplněná a tak přichází čas na první kapelu. Na stage přichází další z legend zlaté éry reggae a předskokan - The Gladiators, kteří začínali už někdy v roce 1968. Popravdě řečeno, kromě jména, nic konkrétního od nich neznám a tak pro mě byli velkou neznámou. Měl jsem za to, že šlo o vokální trio ale na podium přichází pouze zpěvák, který pokud kapela existuje tak dlouho, vůbec nevypadá na svůj věk. Někteří jamajčani jakoby vůbec nestárli. Za ty roky jsem viděl už mraky zpěváků a kapel z Jamajky a mnoho z nich vypadalo tak o dvacet let mladší, než ve skutečnosti jsou. Zajímalo by mě, co je udržuje v takové kondici. I když The Gladiators odehráli skvělý koncert, tolik mě nenadchli, chyběla tomu určitá energie, kterou v sobě měli The Congos. 

Zhruba po necelé hodině a výměně bubeníka, přichází na řadu headliner večera legendární rasta trio The Congos! Tři prošedivělí staříci v čele se skoro osmdesátiletým Cerdicem Mytonem, který s dready a kšiltovkou dozadu působí daleko mladším dojmem. Set odpalují dubovou verzí tracku "Congoman", který má přesně ten typický skrytě rychlý hopsavý stepper rytmus. Další přichází na řadu "Open Up The Gate", další stepper pecka, kde se už zapojují vokály, skvělá volba na rozehřátí publika, kterou jsem já osobně čekal spíš někde na konci. Lucernou se linou další positive vibes v podobě songů "La La Bam Bam", "Sodom & Gomrrow" nebo "Ark Of Covenant", lidi hopsají, vlní se... stejně tak já, hopsám a vlním se a nechávám sebou prostupovat energii, kterou v sobě má jen reggae. Samozřejmě, že nechybí ani klasické vracečky na začátku skoro každého známějšího tracku, kterým kapela navnadí publikum, aby se po deseti sekundách vrátila opět na začátek. Musím také ocenit práci zvukaře, který přidává do bicích echa, do soundu reverby a vlastně tak na živo vytváří dub. Nestačím zírat, všichni tři zpěváci celý koncert i přes svůj věk lítají po podiu jako by jim bylo o padesát let méně, vůbec nedokážu pochopit, kde se v nich bere taková životní energie, tady opravdu platí, že věk je jenom číslo. Ostaně ta sehranost a kombinace v hlasech, kdy se střídají v duetech, doprovodných vokálech, refrénech nebo zpívají všichni tři zároveň, je naprosto dokonalá. Hrají většinu tracků z alba "Heart of The Congos", což ale není vůbec na škodu, protože to jsou přesně ty dubem ovlivněné a na stepper rytmu založené pecky. Miluji tu kombinaci "rychlého" skočného rytmu basového bubnu, který vás nutí hopsat a zároveň měkkých basových linek, které vás rozhoupavají do stran, to je přesně ta esence, která vás při poslechu nutí zavřít oči a nechat se jen unášet, to je přesně ten vibe, který má jen a pouze roots reggae. Koncert běží dál. Na řadu přichází i pár novějších věcí a na konec, pravděpodobně jejich největší hit - "Fisherman", který společně s The Congos, odzpívala celá Lucerna... "Row fisherman row, lots of hungry belly pickney, they ashore", naprostá dokonalost, toto je jedna z nejvíc rasta pecek, která, kdy v historii reggae vznikla. The Congos sklízejí ohromný potlesk a zasloužené ovace ale bohužel přídavek v plánu už není a tak po skoro hodině přichází konec. Na jednu stranu se vzhledem k jejich věku nedivím, i když energie měli i tak na rozdávání. Odcházím s pocitem zadostiučinění, že jsem měl možnost tuhle legendu vidět, navíc můžu říct, že šlo o jeden z nejlepších reggae koncertů, které jsem, kdy v životě viděl. Takže pokud budete mít někdy možnost, neváhejte a určitě si na The Congos zajdětě, protože čas je neúprosný a už nás opustilo mnoho z veteránů a průkopníků reggae music. Můžu vám garantovat, že zažijete neopakovatelný koncert, na který jen tak nezapomenete! One love... vole!

Začarovaný kruh

Punk & hardcore a různé jejich další varianty a subžánry sami sebe do nějaké míry vnímají nebo se na ně dá hledět jako na žánry, které v podstatě systémem opovrhují nebo se k němu staví kriticky. To je sice moc hezká definice ale ruku na srdce, realita většinou vypadá trochu jinak, žijeme v éře postmoderního kapitalismu, který kromě toho, že nám přinesl neduhy v podobě degeneratvních účinků sociálních sítí a chytrých telefonů a ještě více nám jich jistě přinese se všude se deroucí umělou inteligencí, nás stále drží v tom klasickém nikdy nekončícím koloběhu dělení času, který chceme naplnit, tím co máme opravdu rádi a baví nás a práce, kde trávíme o něco více času, než bysme chtěli a chodíme do ní jen proto, abysme neskončili na ulici. I přesto, že chodíme na kapely, které na systém nadávají stejně tak jako my, ty aktivnější z nás se zapojují do aktivit, které by mohli alespoň o trochu udělat tento svět lepší i tak se prostě nevyhneme námezdnímu otroctví ve kterém jsme s postupujícím věkem stále více zaháčkovaní. Mnozí z nás se přitom musejí potýkat s dilematem (jako např. já před několika lety), zda-li tím, co dělají nezrazují svoje ideály a nekálejí si tak do huby, dostavují se pocity frustrace, že vám systém snad ani jinou možnost, než odejít do lesů, postavit srub, začít lovit a pěstovat pro vlastní spotřebu ani nedává, pokud se tomu všemu chceme vyhnout. A právě tématu práce a její smysluplnosti bych se chtěl věnovat v tomto článku, protože i ty "největší" punkáči, hardcoristi a skinheadi, kteří skoro až s posvátností vyzdvihují working class, musí chodit do práce a nějaká subkultura na tom nic nemění. 

Mám rád Davovou psychozu, v podstatě skoro všechno ale nedávno mě utkvěl v paměti jejich song "Práca" z třetí desky Kríza vedomia, má totiž geniální refrén, kde je ukryta skvělá myšlenka: "Proti práci nemám nič - čo nás naplňa a je užitočná, proti práci nemám nič - čo dává sílu a je potrebná". A to je přesně ono, nejde o to, jak by nám tvrdil Fiala, Klaus nebo jiná odsácká verbež, že jsme prostě líní a nechceme pracovat, podívejte se kolik lidí dnes dělá práci, která ani nedává smysl, práci pro práci, ne pro užitek všem, kolik v práci trávíme času a kolik z ní dostáváme. K čemu jsou všichni ti telemarketéři, co otravují s nesmyslnými průzkumy trhu, nebo firmy poskytující poradenství v oblasti marketingu, když každá větší firma má většinou svoje marketingové oddělení, takže tady máme marketéry, kteří radí dalším marketérům (dnes spíš správcům profilů na soc. sítích)! Nemluvě o různých školitelech takových nesmyslů, jako je např. "lidský faktor", z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že obsah a smysluplnost tohoto školení, které ve firmě, kde jsem dělal, poskytovala třetí strana, ucházelo všem zúčastněným. A to je přesně ono, jsme zavaleni hromadou pozic, které, kdyby neexistovali, svět ani ekonomika by se pravděpodobně nezhroutili, navíc je hodně paradoxní, že to připomíná stav z dob komunismu, kdy v zájmu udržení plné zaměstnanosti, práci co by zastal jeden člověk dělali tři, takže, kde je ta tolik protěžovaná efektivita? Není toto ukázka, že té práce tolik potřeba není, že by se konečně v 21. století člověk mohl věnovat něčemu, co ho opravdu duševně naplňuje a ne trávit většinu svého života v pracovním procesu, jen proto, aby až mu skončí šichta se konečně mohl věnovat rodině, či něčemu kreativnějšímu a nakonec odešel do důchodu v 70 letech a po dvou letech vyčerpáním zkapal? Zeptejte se sami sebe, jeslti vás to, co děláte opravdu naplňuje, nebo je to jen prostředek, jak získat peníze na to, co vás skutečně baví! Myslím si, že většina odpoví to druhé, protože těch šťastlivců, pro které je práce zároveň i duševní potravou je opravdu mnohem méně. A tak aniž jsme si toho vědomi, žijeme v naprostém odcizení práce a člověka a tak utíkáme k různým koníčkům, které nám poskytují daleko větší duševní potravu, než naše zaměstnání, jezdíme na ryby, proháníme motorku, chodíme po horách, hrajeme v kapele, neustále opravujeme svojí chatu, kam se jezdíme schovat, před vším tím hnusem, který zažíváme přes týden v kanceláři nebo kdekoliv jinde, protože jen tady zapomeneme, že jsme jen obyčejnou servisní složkou, kolečkem v celém tom soukolí, zapomeneme, že nejsme v podstatě nic, než jen mravenci. Když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, že člověk, který žil někdy v době před dva tisíce lety, někde v chatrči za hranicemi Říma, pásl stádo ovcí a krav, okopával svoje políčko, lovil ryby a zvěř, viděl ve své práci daleko větší smysl, než my dnes, kdy se práce změnila na ukazatel sociální hiearchie a mnohdy ztrácí jakékoliv opodstatnění a stala se jen servisní složkou odvětví, které vyprodukovala přebujelá ekonomika, založená na nekonečném sebevražedném růstu ale která z hlediska fungování lidstva, je úplně zbytečná (viz. právě ti různí poradci). Samozřejmě, že je x zaměstnání, které smysl dávají a bez kterých by svět nefungoval, ať jsou to doktoři, mechanici, uklízečky, zedníci, kuchaři, řidiči, učitelé apod., netvrdím, že všechny práce jsou zbytečné, přesně  v duchu toho, co zpívá Davovka. Je přitom paradoxní, že právě čím smysluplnější a společensky prospěšná práce to je, tím hůře je zaplacená. A pak tu máme mraky pozic s nic neříkajícími názvy jako PR manažeři, telemarketéři, poradenství, lobbisté, různí rozvážeči objednaných jídel (protože jsme už tak líní, že ani pro jídlo si nejsme schopni dojít sami) a mraky dalších zaměstnání, jejichž společnou náplní je posílání a přeposílání emailů, delegování úkonů na další prostředníky, vyplňování stupidních tabulek a nekonečné schůzovaní, taková práce má i svůj sociologický "pojem", který vymyslel americký antropolog David Graeber - bullshit jobs a ano toto jsou podle mě ty práce na hovno, kde člověk jen zabijí svého ducha, svojí kreativitu a hlavně čas, který by se dal smrsknout z osmi hodin klidně na šest denně po dobu čtyř dnů. Často právě tyto pozice jsou ty, kde se po několika letech na vás podepíše syndrom vyhoření, protože si uvědomíte, že taková práce vůbec žádný smysl nedává a hlavně kromě peněz nedává nic vám.

Tady už se můžeme reálně bavit o tom, že pracovní týden by se dal u mnoha zaměstnání opravdu zkrátit z pěti na čtyři dny a ještě jen po šesti hodinách denně a není to žádná socialistická utopie, v některých evropských zemích se už s tímto začíná experimentovat a výsledky nejsou vůbec špatné. Jelikož člověk musí svůj pracovní výkon nacpat do šesti hodin, netráví čas vykecáváním se s kolegy v kuchyňce u kafe, nesedí na obědě hodinu a půl a nečumí na mobilu na instagram, facebook nebo podobnou píčovinu, prostě si jdete odmakat co máte a po šesti hodinách jdete domu - efektivita mnohem vyšší, zaměstnanci mnohem spokojenější, protože v práci strávili ne třetinu ze svého dne ale jen čtvrtinu, beztak cestu do/z práce vám jaksi nikdo nepočítá, přesto vám vezme klidně i další dvě hodiny. Zní to skvěle, čtyřdenní prac. týden - ale to bysme nesměli žít v Čechách, které se stali kapitalistickým skanzenem, kde je výsadou lidi držet v práci co nejdéle a radši je moc nepřeplácet, aby jsme byli pro zahraniční zaměstnavatele a investory zajímavý = disponovali levnější pracovní silou, než na západ od nás. Bohužel, kdyby této zemi nevládli pouze zakonzerovovaní staří kreténi, kteří nechápou, že svět nestojí na místě a že hnát lidi na dvanáct hodin do skladů či motoven zahraničních automobilek, ať už ve dne nebo v noci, není úplně to, po čem by český (ale i zahraniční) pracovník toužil, tak bysme se možná i my za pár let mohli dočkat pokusů nastolit tam, kde to jde čtyřdenní prac. týden ale to nastane asi tehdy, až vychcípají všichni ty političtí zombíci, kteří jsou u koryt už třicet let a jejichž myšlení zamrzlo v 90. letech. I když někdy nadávám na generaci Z, jedno je na nich přece jenom pozitivní a to, že nechtějí práci obětovat většinu ze svého volného času, tak jako jejich rodiče, kteří to možná také nechtěli ale nedokázali si představit, pod tíhou keců Václava Klause, že svět může fungovat jinak. Daleko více si váží svého volného času. V tomto vidím malinkou kapku naděje, že zaměstnavatelům s nástupem této generace na prac. trh nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit. 

Ok, někdo teď namítne, že přece nemusím prodávat svojí schopnost pracovat, když mě vše toto tak sere, mám přece volbu být vlastním pánem a začít vydělávat tzv. na sebe. Ano toto je opravdu skvělé řešení a možná asi ještě lepší, pokud vás mrzí, že máte až moc volného času a chtěli byste ho trávit pouze v práci. Tuto možnost zvolilo pár mých přátel a dnes je prakticky skoro nevidím, protože v rámci svého podnikání nemají na nic čas, ženou se jak supy za potravou po další a další zakázce, protože by jí náhodou mohla sebrat konkurence (a to je nepřípustné, protože firma přece musí růst), špatně spí, jsou pod neustálým stresem, unavení, jejich zdraví dostává totálně na prdel, své zaměstnance by viděli v práci nejlépe každý den, protože oni sami jsou v ní taky "every day" a hrozně je překvapí, že by také chtěli někdy volno. Ale ano, jistě jsou štastní, že se vymanili z námezdního otroctví a vyměnili ho za podnikání. Systém dává tyto workoholiky z donucení, kteří nemají kvůli práci na nic čas, jako vzor úspěchu, jako hrdiny dnešních dní, jako kdyby míra práce snad byla nějakou morální cností. Vůbec se nepozastaví nad zdravotními důsledky takového pracovního nasazení, kdy člověk dobrovolně ničí sám sebe a pokud má rodinu, tak i vztahy. Ano možná po letech trápení s podnikáním začnou mít konečně času víc ale k čemu vám to je, když už v 45 nebudete mít sílu a energii dělat vše na co jste měli sílu před 10 až 15 lety. Ale chcete se mít dobře firma musí růst, tak jako vše kolem a vy se dřete a doufáte, že jednou se vám to vše vrátí a taky si budete moc užívat všechny ty skvělé věci, co si užívali vaši přátelé (které stejně už moc nevídáte) během let, které vy jste obětovali vlastnímu podnikání. Čekáte na tu vysněnou odměnu, kdy konečně budete mít čas na život, čekáte jako čokl na kus masa za to, že přinesl klacek! Ale toto je přece výhra ne? Toto je přece to, za co se tady v listopadu 1989 cinkalo klíči, nebo snad ne? Takže jak z toho ven? Bohužel na to odpoveď neznám a ani se jí touhle úvahou nesnažím najít, člověk v podstatě moc možností asi nemá a sám nic nezmění, když ani odbory moc nefungují a strany, které by se tímto tématem měly zabývat na prvním místě u nás téměř neexistují nebo je jejich vliv naprosto marginální. Seknout s prací co mě sere si ne všichni mohou dovolit. Kecy o tom, že každý se může realizovat dle svých schopností a najít práci takovou, která ho opravdu něčím naplňuje, vypouští z huby někdo, kdo nikdy neopustil hranice Prahy a nechápe, že zbytek republiky není Praha a že realita a možnosti prac. trhu, jsou v mnoha regionech tak mizerné, že vás, pokud jste např. ze severních Čech nic moc, kromě dvanáctek a směnného provozu ve fabrice, uhelné elektrárně či skladu nečeká o výši mzdy se ani nemá cenu zmiňovat. Tihle chytráci si vůbec neuvědomují, že vaše možnosti splnění si "snů" se odvíjejí od toho, kde žijete a jaká je tam ekonomická situace, ta determinuje vaše vyhlídky a reálné možnosti. Výsledek je ten, že mnoho mladých lidí nevidí možnost se v daném místě realizovat a z těchto regionů odchází. Zůstávají ti, kteří z různých důvodů odejít nemohou a ti, co si ani nedokáží představit, že někde může existovat něco lepšího, zbytek se doplní zahraničními pracovníky, protože ty svoje práva neznají a tak se dřou z kůže ještě lépe. A právě proto v těchto místech chybí hlasy, které by se snažily pracovní kulturu v regionech trochu zlepšit. 

Je to jako začarovaný kruh, člověk má při uvědomění si toho všeho a té bezmoci to změnit, chuť řvát, vzít do ruky baseballovou pálku a navštívit kancelář pana ředitele a důrazně mu vysvětlit, že tento zkurvený sklad s elektronikou, nebo továrna na výrobu jogurtů opravdu nemusí běžet 24/7, že pokud by se jogurty přes noc nevyráběli, pravděpodobně by se asi hovno stalo ale to by tato společnost musela překonat paradigma neustálého růstu, kdy se musí produkovat stále víc a víc, bez ohledu na to, jestli je po jogurtech opravdu taková poptávka, že by se s vypnutím linky přes noc, výrazně narušil dodavatelský řetězec a odbyt. To samé platí i o výrobě automobilů, léků či spotřebičů, celé to slouží jen k navyšování zisku, ze kterého vy máte jen ohlodanou kost. Pokud by se podařilo překonat mantru o neustálém ekonomickém růstu, nastavit ekonomiku jinak, tak bysme se konečně mohli zbavit i nočních směn, pracovní kultura by byla snesitelnější a životní prostředí by si trochu ulevilo. Dostávám se tak k dalšímu přežitku z dob kapitalismu 19. století, který je potřeba překonat a to jsou noční směny. Sám jsem dělal na směnný provoz i s nočními směnami deset let a můžu potvrdit všechna zdravotní negativa, která jsou s tím spojená. Poslední dva roky jsem měl problémy s usínáním a spánkem celkově, tělo je časově totálně dezorientované, trpíte spánkovým deficitem, který se vám vrací náhlou potřebou spánku v denních hodinách, především po obědě, opravdu hnus, nehledě na to, že v některých dnech vám spánek po noční krátí váš volný den na polovinu, což ale vašeho chlebodárce vůbec nezajímá. Ačkoliv si to neuvědomujeme, organismus během práce v noci dostává neskutečně na prdel. Ostatně o škodlivosti noční práce vyšly už kvanta studií a přesto se stále nic neděje, nikdo se o její omezení nesnaží, ačkoliv jde o naprosté podkopávání lidského zdraví a důstojnosti ve vztahu k zaměstnancům. Chápu, že jsou provozy, kde se prostě nočním nevyhnete, ať už jde o nemocnice, hasiče, zachranáře, energetiku nebo určité oblasti dopravy ale užitkový význam toho, proč musí např. všechny sklady a fabriky běžet i v noci v podstatě neexistuje, viz. jak jsem psal o pár řádků výše, nejde o nic jiného, než jen o zisk. Nevidím na tom nic utopického, neustále se jako civilizace oháníme naším tech. pokrokem a "dokonalostí" ve všech oblastech ale v oblasti práce nechceme žádné pokroky připustit, jako kdyby se ti nahoře báli, že by se ekonomika musela transformovat v něco, co lidi nedegraduje jen na "lidské zdroje". Jako kdyby maximem cílů měl zůstat dávno vybojovaný boj za osmihodinovou pracovní dobu a zrušení dětské práce (alespoň na západě). Není tedy na čase, místo "řešení" uměle vytvářených problémů s počtem pohlaví a tím, kdo se čím zrovna cítí, začít se zabývat realnými problémy a udělat další krok a zrušit práci v noci a prac. týden zkrátit na čtyři dny? Žijeme v době, kdy toto není nereálný krok, ovšem stále tady máme mocensko/vlastnické kruhy, které se budou ve jménu svých zájmů snažit tomu zabránit a tak se opět dostáváme k tomu začarovanému kruhu. Paradoxem zůstává, že jeden z nejvýznamějších ekonomů 20. století John Maynard Keynes ve 30. letech 20. století předpokládal, že v budoucnosti bude ekonomika a vývoj na takové úrovni efektivity, že pracovní týden se scvrkne na 15 hodin týdně. Pokud by viděl současnou Českou republiku asi by se hodně divil, že jsme se nikam neposunuli. V podstatě se ani nedivím, že se u nás nic neděje, když šéf odborů, místo aby dělal svojí práci se chce stát rovnou prezidentem, na odborářské demonstraci strpí miliardáře Babiše a čeští hokejoví čumilové, žeroucí smažák s hranolkami a upíjející u toho pivo, radši sedí doma u bedny a je jim úplně jedno, že do důchodu půjdou těsně před tím, než je uloží do rakve. Za hodně věcí si tak vlastně můžeme sami svojí nečinností, takový francouzi se nebojí kvůli důchodům klidně zapálit celou Paříž, protože ti na rozdíl od nás ještě neztratili svojí důstojnost ale to už bych zabíhal někam trochu jinam. 

Vrátím se ještě k tomu pocitu odcizení a vyprázdněnosti smyslu mnoha prací. Jak už jsem řekl, člověk, který si během své kariéry toto vše začne uvědomovat, má tendenci utíkat ve svém volném čase k něčemu, co ho opravdu nějakým způsobem naplňuje, možná u takové činnosti zjistí, že mu jde vlastně mnohem lépe, než jeho práce samotná, protože z toho má potěšení. Možná si i řekne, že by bylo super se na svojí starou práci vykašlat a věnovat se tomu, jenže problém je, že zrovna to v čem objevil svůj talent a radost, je na trhu práce mizerně zaplaceno a poptávka po takové činnosti je minimální nebo z ekonomického hlediska neexistuje vůbec. Výsledek? Pocit marnosti se ještě znásobí. A co tím konkrétně myslím? Všechny ty kreativní práce, muzikanty, umělce, malíře, sochaře apod. K čemu vám je, že jste ve volném čase skvělý kytarista, malujete slušné obrazy v ochotnickém spolku dobrý herec, když jste s touto činností v ekonomické hiearchii, až někde na spodních příčkách a váše ekonomická existence by k povaze povolání, byla opravdu hodně nejistá a to si nemůžete dovolit riskovat (pokud tedy nejste tatér, ti tvoří výjimku)? Kdo vlastně určil, že různí PR poradci a administrátoři, jsou pro společnost důležitější, než lidi s kreativním duchem. Není přece umění tím s jehož výsledky se setkáváme daleko více, než s prací "public relations", kde nikdo stejně neví, co si pod tím pojmem má představit? Každý poslouchá muziku, občas zajde do divadla, má doma pověšený nějaký ten obraz. I když se to nezdá ale práce umělců se nás dotýkají daleko více, než si myslíme. Bohužel ekonomika je emočně vyprázdněný technokratický proces, který zkrátka určil, že toto se cenit nebude. Tento technokratismus vytvořil úzkou elitu vlastníků většiny bohatství, které ovládají a ti určují, co je v tomto procesu potřebné, kreativní umělecká činnost to není - málo nese! Čili jak vidíte ani přetavení svých koníčků v zaměstnání, není vždy tou cestou, jak z toho ven. Práce by se rozhodně neměla brát jako nějaká morální hodnota sama o sobě a její míra jako ukazatel cností daného jedince (hleděno touto optikou, tak by např. amazonští indiáni, kteří netrpí civilizačními chorobami a neznají sobectví, museli být naprosto zkažení :-D Nemyslím si, že člověk, co se nežene za kariérním růstem, netouží po tom usednout v křesle vedoucího, nemá v plánu pracovat šest dní v týdnu a brát všechny možné přesčasy, je líný! Vůbec není líný, možná ve svém volném čase je produktivnější a dělá toho mnohem víc, než v práci, která mu kromě výplaty vůbec nic nepřináší, za to má čas na své blízké, dokáže si odpočinout a to i aktivně a ještě ve volných chvílích píše knížku. Takový člověk je mnohem štastnější, takový člověk je vítěz. Takže buďte sakra punkáči - serte na kariérní růst, který je spjatý s větším množstvím práce a stresu, neobětujte svůj čas pro firmu, kde děláte (ona se pro vás také neobětuje), odmítejte přesčasy - dejte přednost životu, protože pokud dřeme v práci, která postrádá smysl, tak má náš volný čas nevyčíslitelnou hodnotu!

Direkt po dvacetileté pauze na vinylu

V červnu vychází LP dnes už trochu pozapomenuté pražské kapele Direkt, která se po dvacetileté pauze rozhodla nahrát a vydat jako vzpomínku, plnohodnotnou desku. Kapela vznikla v roce 1996 jako odpověď na nedostatek "surového" street punku v Praze. I přes vlivy hardcoru a punku si ponechávají melodičtější zvuk, který je ovlivněn skinheadskou subkulturou ze které členové Direktu vychází. Do roku 2004 aktivně vystupují po celých Čechách pod vlajkou SHARP skins, pak se na několik dlouhých let odmlčí, až do roku 2023, kdy probíhají éterém kusé zprávy o tom, že by se měl Direkt dát opět dohromady. Album nese název "Odpočívej v pokoji", vychází na černém LP v nákladu 300 ks u domácích Knockout Records v limitované edici 15 ks, kde najdete vinyl dekoraci + nášivku. Deska se nahrávala na strahovské Sedmičce pod taktovkou Pavla "Kuřete" Hejče a studia Professional Sound. A jelikož jde o vzpomínkový projekt v červnu se dočkáme prvního vystoupení po dvaceti letech, kdy se Direkt objeví v rámci připravovaného Prague SHARP Festu v Praze na Sedmičce, kde proběhne křest a oficiální prodej alba. Desku "Odpočívej v pokoji" je už teď možné si předobjednat na emailu orders@knockout-booking.cz nebo přes facebook. LP seženete za 500 kč v klasické a za 650 kč v limitované edici. Ukázku z v podobě songu "Páteční párty" si můžete poslechnout zde.

The UpFux

V dnešním profilu se podíváme do Spojených států, konkrétně do New Jersey odkud pochází kapela The UpFux. Pokud si libujete ve skapunku, skacoru, crack rocksteady a různých kombinací melodického hardcore punku s prvky ska, jste fanoušky Leftover Crack, Choking Victim, Atrocity Solution, Noise Complaint nebo Dead City Riot, tak věřte, že The UpFux se stanou další kapelou ve vašem hudebním portfoliu. Jak už jsem naznačil v úvodu The UpFux se pohybují ve vodách, kde se mísí rychlý melodický punk a hardcore punk s prvky ska, oni sami to na svém bandcampu nazývají "crusty ska", někdo tomu říká crack rocksteady ale ať už tomu dáte jakoukoliv nálepku, jasné je jen to, že jde o zatraceně dobrou kapelu, která stojí za pozornost. The UpFux debutovali v roce 2017 singlem "Killjoy", který byl takovou klasikou ve stylu 3rd wave ska, kde nechyběl ani trombon, ovšem už o rok pozdeji, kdy jim vychází EP "Great America" značně přitvrzují, což dokazují např. tracky "Hate", melodický svižný punk s prvky ska a "Lies That Blind", který začíná melodickou kytarou ale téměř hardcorovým tempem bicích, opět okořeněný o prvky ska, které jsou ovšem druhořadé a kapela do nich přechází jen v jednotlivých slokách, což je ostatně model na kterém staví většinu svých songů. Proto se snažím vyhýbat označení skapunk, protože punk tady hraje podstatně větší roli, dechy byste tady hledali opravdu zbytečně. V roce 2020 se objevují na kompilaci "The Shape of Skapunk To Come - vol. 1" labelu Bad Time Records, kde jsou zastoupeni trackem "Nightmare". Ovšem větší desky se dočkají až v září 2022, kdy jim právě u Bad Time Records vychází split LP "Coastal Collapse" s podobně zaměřenými Noise Complaint z Kalifornie, které jsem zmiňoval již v úvodu. Na této desce opět o něco přitvrzují, melodičnost zůstává, občasné odbočky ke ska také ale bicí refrény zpěv, který je mnohem uřvanější a bubeník, který seká beaty v zabijáckém tempu.... to vše dává jejich nejnovějšímu materiálu mnohem silnější náboj a energii, než na

předchozím EP "Great America". V létě 2023 v rámci propagace nové desky, odjeli poměrně úspěšné tour po východním pobřeží USA, kdy se zastavili i na několika menších lokálních ska festivalech, kde předpokládám, že s tímto materiálem museli vyvolat menší jaderný výbuch. Schválně se zaposlouchejte např. do tracků "Clarity", "Freedumb" nebo "Wasted Time" a pochopíte, co tím myslím. Pokud mě letos na jaře nějaká kapela posadila na prdel, jsou to určitě UpFux.

https://theupfux.bandcamp.com/

Report

The Legends of Ska Movie (13.4. 2024) - Praha / Rock Café

Na začátku dubna se v pražském Rock Café odehrál kulturně vzdělávací večer spojený s promítáním dokumentu "Legends of Ska" amerického režiséra Brada Kleina, spojený s následnou pouštěčkou ve stylu 60's ska. Jednalo se zároveň o českou premiéru tohoto dokumentu z roku 2015, který vyhrál první místo v kategorii dokumentární film na "Jamaica Film Festivalu 2015". Akci měli na starosti známé postavičky okolo "Prague Reggae Weekender" a žižkovského Mod shopu "Second Shot", kterým se podařilo zařídit promítání i se samotným režisérem Bradem Kleinem, pro kterého je tento dokument zároveň jeho režisérským debutem a který na konci promítání zodpověděl pár dotazů z publika. Pojďme se ale podívat na samotný dokument. V celkem 102 minutách se podíváte na vznik ska, které se začalo formovat na konci 50. let a v roce 1964 se díky hitu My Boy Lollipop od Millie Small, rozletělo do zbytku světa a strhlo na sebe pozornost celého světa. Nebýt ska, není ani reggae a Jamajka by pravděpodobně zůstala jen další z mnoha dovolenkových karibských destinací. Toto je podle mě hlavní myšlenka celého díla a proto se nezabývá další evolucí v podobě rocksteady a reggae. Dokument sleduje období od konce 50. let, kdy se díky konkurenčnímu souboji mezi sound systémy, které do té doby hrály hlavně americkou produkci vycházející z rhythm & blues, rozhodli jejich tehdejší provozovatelé ze kterých se později stali producenti, vytvořit vlastní originální sound, který se stal zárodkem ska. Celým dokumentem prochází jako spojující nit záznam z koncertu Skatalites a dalších, dnes již dávno zesnulých legend ska v Kalifornii v roce 2002. Díky tomu můžete vidět na jednom podiu prakticky kompletní sestavu Skatalites, Derricka Morgana, Rico Rodrigueze, Stranger Cola, Prince Bustera, King Stitt, Justina Hindse a mnoho dalších legendárních muzikantů. Mnoho z těchto legend tu má také svoje "okénko", kde popisují okolnosti vzniku žánru a různé historky spojené s jejich kariérou v první polovině 60. let. Můžete se tu setkat s vyprávěním od takových jmen, jako jsou Coxone Dodd, Lord Creator, Prince Buster, Patsy Todd, která po zbytek svého života pracovala v USA jako obyčejná úřednice, Alton Ellis, který se zde zmiňuje o tom, že se na rozdíl od Wailers a Marleyho snažil zpívat proti chuligánství rude boys, ke slovu se dostane i Chris Blackwell, který pomohl prosadit Boba Marleyho jako světovou reggae star.... Mě osobně nejvíc zaujala historka, týkající se producenta Duka Reida, který vyjadřoval spokojenost s nahráváním výstřely do vzduchu ze svého revolveru :-D Co se týká informací, pokud znáte okolnosti vzniku ska, moc nového se tu nedozvíte, je tu samozřejmě zmíněná Alpha Boy's School, která se stala díky lpění na hudební výchově, rezervoárem budoucích muzikantských legend, které pod taktovkami producentů jako byli Coxone Dodd, Duke Reid a Prince Buster vytvořili ska, vznik kultury sound systémů v 50. letech, osamostatnění Jamajky v roce 1962, kdy se ska stalo soundtrackem této události, mizerné honoráře, které vypláceli producenti muzikantům, talentové soutěže díky kterým se do hudebního byznysu dostalo spousty pozdějších legend ska & reggae, rude boys a další všeobecně "známé" informace. Na druhou stranu přece jenom jsem tu pár nových informací pochytil, například se tu dozvíte, kdo přivezl na Jamajku první nahrávací zařízení a že Byron Lee and the Dragonaires byli první jamajskou kapelou, která se objevila celosvětově v médiích, díky jejich komparzovému vystupování v první Bondovce "Dr. No" s Seanem Conerym z roku 1962 (viz. odkaz). Proto jsem se spíš zaměřil na mnoho amatérských, šedesát let starých kamerových záběrů, které zachycovali tehdejší Jamajku a pouliční muzikanty a spontálně tak dokumentovaly i místní styly, které ovlivnily vznik ska, jako např. mento. Těchto záběrů je v dokumentu použito poměrně dost a dle pozdejších slov samotného autora, jde o 8mm filmy, které několik let pracně sháněl po internetových bazarech od dnešních důchodců (či jejich dětí) - tehdejších mladých turistů, kteří navštívili Jamajku právě v těch letech. To je podle mě, co se vizuálu týče, jedna z nejzajímavějších a asi i nejceněnjších věcí na celém dokumentu. "Legends of Ska" jsem bral spíš jako takové "opáčko", co se poznatků a informací o vzniku ska týče, upřímně v podstatě nic moc nového jsem se tu nedozvěděl ale to jsem ani nečekal. Hodně mě bavily prostřihy z již zmíněného koncertu Skatalites, kde si člověk mohl vychutnat tehdejší hitovky a vidět na jednom podiu skoro všechny důležité osobnosti ska. Nicméně dílo svůj účel splňuje na 100%, pokud o vzniku ska víte "kulový", určitě můžu doporučit. Po konci promítání byl prostor na dotazy na samotného režiséra, kterých vzhledem k tomu, že se promítalo s anglickými titulkami, padlo více ze strany pár přitomných cizinců, každopadně pokud jsem dobře rozuměl celý dokument vznikl jako výsledek desetileté práce (pokud to čte někdo, kdo tam byl taky, klidně mě opravte). Následující oldschool ska pouštěčky, jsem se už nezúčastnil, bohužel únava byla silnější, než moje vůle tancovat.

Recenze

Boss Capone meets George Dekker - Blackfire

Boss Capone nemá asi cenu nějak blíže představovat, všichni jistě víte, že jde o vedlejší projekt frontmana holandských The Upsessions Bosse Van Trigta, který představil Boss Capone, někdy kolem roku 2013. Není to tak dávno, co jsem tu recenzoval jejich třetí album "Kings and Queens", na kterém hostovala zpěvačka Patsy a máme tu, ani ne po roce další desku. Novinka vyšla na jaře 2024 na značce Aggrobeat Records, nese název Blackfire a podtitul "meets George Dekker", kterým nám dává jasně najevo, že hostem na tomto albu není nikdo jiný, než George Dekker (nevlastní bratr Desmonda Dekkera) z legendárních The Pioneers, které určitě znáte díky jednomu z nejznámějších skinhead reggae hitů "Long Shot Kick The Bucket". Kromě George Dekkera tu opět hostuje v doprovodných vokálech zpěvačka Patsy. Songy byly nahrány ve spolupráci hudebníků z The Upsessions a německých Steadytones, celkově tu najdete dvanáct zářezů v tradičním early reggae hábitu, který neztrácí nic z rukopisu Boss Capone. Upřímně mě překvapilo, že se nová deska objevila tak brzo po vydání třetího alba, budí to dojem, že se prostě naskytla příležitost nahrát desku s takovou legendou, jakou je George Dekker a ta se zkrátka neodkládá. Nicméně alba vydávaná s tak krátkým rozestupem toho moc nového nepřináší a to bohužel platí i o desce Blackfire, čímž netvrdím, že by po hudební stránce nešlo o kvalitní early reggae, Boss Capone tu opět potvrzují svoje kvality a pokud budeme desku hodnotit samostatně, bez srovnání s předchozím materiálem, není jí co vytknout. Jediné co by se dalo přece jenom vytknout je, že v některých tracích nejde rozeznat, jestli zpívá George Dekker nebo Boss Van Trigt, protože jejich vokály jsou si dost podobné, navíc někde zpívají oba dva společně s Patsy, každopádně toto bych považoval za drobnost, která na kvalitách nic neubírá. Jenže i přes zjevnou muzikantskou profesionalitu tu neslyším nic, co by se mi nějak výrazně vrylo do paměti, netvrdím, že je potřeba, aby se desky od sebe nějak výrazně lišily, tím by pak kapela ztrácela svůj charakteristický rukopis ale člověk tak nějak předpokládá, že na každém albu najde alespoň jeden nebo dva výraznější tracky, bohužel toto se o Blackfire říct nedá. Přesto jsem se pokusil vypíchnout alespoň pár songů, které mě do nějaké míry zaujaly. Určitě mezi ně patří tracky "Woman You a Scorpion", skvělé houpavé střední tempo, dozvučující melodika na kterou narazíte i v dalších tracích, dále pak následující "Helea" se zajímavou vybrnkávačkou v intru a refrénech, "Blackfire (vs. Apollo 14)", kde je naprosto dokonalé hutné hamondové intro, které boří zdi a vysklívá okení tabulky, za zmínku stojí i "Diamonds & Rubies & Pearls", opět díky melodice (ano, je to můj oblíbený nástroj :-) a nakonec "I've Got to Bite The Dust", protože je to skvělé svižné early reggae, tak jak má být a celé to opět podkresluje melodika. Tím jsem vyčerpal to nejlepší, co podle mě album Blackfire nabízí. Co závěrem? Jak jsem již napsal v úvodu, deska to sice není špatná, pokud jste od Boss Capone nikdy nic neslyšeli a setkáte se s tímhle albem, určitě si kapelu oblíbíte ale pro mě tu není v podstatě nic nového. Za mě 6-7 z 10!

Rozhovor - Rancoeur

Francouzská scéna zažívá za poslední roky jedno z nejplodnějších období, přelom poslední dekády přinesl na svět další hromadu nových kapel ze země Galského kohouta. Jednou z nich jsou i Rancoeur z východofrancouzského Nancy. Kapela naroubovala na klasický oi!, post-punkové a cold wave elementy a obráží podia se svým orginálním pojetím "cold oi!". Na světe mají EP "Sur le Fil du Rasoir" a self-titled album z roku 2022, minulý rok vypustili do světa další EP "Lame En Peine", nicméně na další desku si dle slov samotné kapely budeme muset ještě počkat. O tom proč zrovna Francie zažívá další punkovou vlnu, jak moc se do tamní scény promítá téma války na Ukrajině a jaké je to pro kapelu z Evropy, hrát ve Spojených státech, nám zodpověděl zpěvák a basák Julien.

Zdar, na začátek mohl bys trochu představit kapelu, jak dlouho už hrajete a popsat, co pro vás znamená přízvisko "cold-oi!", kterým popisujete vaší muziku?

Zdarec, my jsme Rancoeur z Nancy ve východní Francii, jsme trojice co se poslední dva až tři roky snaží tvořit cold oi! Máme tu Toma na bicích, Tristan, náš kytarový hero a já na base a za mikrofonem. Nejdříve jsme chtěli založit klasický oi! band ale pak jsme se rozhodli přidat i nějaké post-punkové/cold wave prvky, což je důvod proč právě "cold oi!".

Minulý rok vám vyšlo EP "Lame En Peine" v poměrně krátkém čase po vydání vašeho prvního self-titled alba z roku 2022. Můžeme tyhle čtyři nové tracky považovat za ochutnávku k další desce, nebo je zatím ještě moc brzo?

Už od začátku kapely jsme chtěli udělat 7" palec, a když jsme na konci roku 2022 začali pracovat na našem prvním tour, tak jsme přidali nějaké nové tracky do našeho playlistu. Ještě je moc brzy na to považovat tyto songy za předzvěst nové desky, nicméně v těchto dnech makáme na nových věcech a držíme se stejného receptu jako předtím.

Jelikož hodně francouzských kapel zpívá ve své mateřštině a většinou nepřekládá texty (což by mě zajímalo proč?), mohl bys nám popsat o čem jsou vaše songy?

Texty z našeho alba jsou přeloženy do angličtiny na našem bandcampu, bohužel EP "Lame En Peine" tam přeložené nemáme, jo máš pravdu! Máme celkem temné texty, mluvíme o osamění, drogové závislosti, depresích nebo také přátelství. Dokonce máme i cover song "Braquage" od Gilles Bertina, zpěváka Camera Silens.

Na podzim 2023 jste hráli v Kanadě a USA, konkrétně v Bostonu a Montrealu. Vidíš nějaké rozdíly v porovnání s evropskou scénou? Co jsem slyšel, tak v Americe není úplně běžné, že kapela dostane zdarma najíst a na baru má nějaké drinky, což je v Evropě poměrně normální, je to opravdu tak, nebo realita je přece jenom trochu jiná?

Hraní v Kanadě a USA byl skvělý zážitek v Montrealu jsme hráli v jednom z nejznámějších klubů - "Foufounes Electriques" (hrála tu i Nirvana! haha), podmínky k hraní byly opravdu skvělé, podobně jako v Evropě. Trochu jiné to bylo v Americe, protože věci k hrání si musíš sehnat sám a jídlo a pití si také platíš sám, na druhou stranu za koncert dostaneš víc peněz... ale je to pro kapelu trochu složitější. Jinak jsme si to v Americe opravdu užili, respekt patří hlavně naším přátelům z Battery March!  

Hráli jste na Fire and Flames Festu a Revolution Festu v Montrealu, což jsou akce do určité míry spojené s RASH skinheady. Ne, že bych vás považoval za RASH oi!, nicméně mezi některými RASH skins, můžeme vidět pár kontroverzí, které vykrystalizovali hlavně s válkou na Ukrajině. Kapely jako Banda Bassotti, kteří otevřeně podporují ruskou invazi na Ukrajinu, Klowns, kteří začínali jako první ruská SHARP kapela a dlouhodobí antifašisti a nebo naposledy Opcio K-95, kteří v květnu 2023 zahráli v Rusku na politickém festivalu, pořádaném putinovou vládnoucí stranou "Jednotné Rusko" (na záznam z koncertu se můžete podívat na youtube), nemluvě o dalších jednotlivých reds, hlavně ze Španělska a Itálie, kteří slepě podporují Rusko. Ok, teď "zapomeňme", že současný ruský režim nemá s komunismem nic společného a že ve skutečnosti má mnohem blíže k pravici, nacionalismu a fašismu, což nechápu, že to ti bolševičtí idioti z těch kapel a zemí nevidí, a rovnou se vás zeptám, pokud byste dostali nabídku hrát na akci společně s takovými kapelami, nebo organizované těmito lidmi, odmítli byste tam zahrát, kvůli jejich slepé podpoře putinova režimu? Je pro vás postoj vůči válce na Ukrajině v rámci scény relevatní téma nebo to tolik nereflektujete?

Nemáme politické texty a ani je nechceme mít. Těžko říct, jeslti někdy budemem mít "šanci" hrát na akci nebo s těmito kapelami ale samozřejmě nechceme mít v žádném případě jakoukoliv spojitost s putinovým režimem. Upřímně, válka na Ukrajině ve francouzské scéně v poslední době, není moc probíraným tématem.

Já bych ještě chvíli zůstal u tématu války na Ukrajině. Jak lidi ve Francii vnímají tento konflikt? Protože pro nás, jako jednu z postkomunistických zemích, která měla historickou zkušenost s Ruskem a invazí jejich vojsk, je to bráno možná trochu vážněji, než jen nějaká válka, někde daleko ve východní Evropě. Co je v tomto kontextu zajímavé, že dokonce i anarchisti z této části Evropy (kteří byli z principu vždy proti všem válkám), vidí v současném Rusku nástupce fašismu a aktivně podporují ukrajinskou stranu. Řekl bys, že ve Francii nebo západní Evropě, je tenhle konflikt brán spíš jako výsledek geopolitických her mezi USA a západem na jedné straně a Ruskem na straně druhé a společnost tolik necítí nebezpečí války?

Společnost ve Francii většinově podporuje Ukrajinu, na začátku invaze tu bylo hodně podpůrných akcí. Mě osobně to příjde jako druhá studená válka, boj mezi Ruskem a USA společně s dalšími státy... a tento rok nás čeká další kapitola s americkými prezidentskými volbami.

Francie je také známá díky mnoha stávkám a odborářskému hnutí, což bych řekl, že  možná souvisí tak trochu i s vaší historií.... Francouzská revoluce v roce 1789, Pařížská komuna v roce 1871 a v nedávné historii to bylo např. hnutí Žlutých vest, nemluvě o různých riotech apod. V Čechách si občas děláme srandu, že francouzi stávkují z důvodů, kvůli kterým by u nás nikdo nestávkoval. Řekl bys, že četnost stávek má v dlouhodobém výhledu nějaký znatelný dopad, že by ve Francii byly pracovní podmínky, důchody a pracovní zákoník, víc na straně zaměstnanců, než ve zbytku Evropy?

Nevím, jeslti máme lepší pracovní podmínky, než zbytek Evropy ale je pravda, že když se politici snaží závést nějaký zákon, který by poškodil naše sociální výhody, tak nestojíme se založenýma rukama a musím říct, že na toto jsem celkem hrdý. Jestliže nevyjadřuješ svoje požadavky, tak jak můžou být potom vyslyšeny?

V Čechách jsme před pár lety zažili a řekl bych, že to stále trvá, návrat papírových fanzinů, což je něco, co by nikdo, před 10-15 lety vůbec nečekal. Jaká je v tomto ohledu situace ve Francii, máte tam hodně punkových, oi!, nebo HC fanzinů, je francouzská scéna aktivní, co se týká publikování? A co vy osobně čtete fanziny?

Nedá se říct, že by ve Francii bylo nějak hodně tištěných fanzinů ale můžeme říct, že s covidem se někteří do toho pustili a začali tvořit nové fanziny a samozřejmě, jsme za to rádi! V minulosti jsme tu měli hlavně "Une Vie Pour Rien" fanzine, což je v současnosti hudební label, dnes tu máme např. "La Faute a Qui?", "Punkulture", "Bra", "Couvre Feu" nebo "La France aux Nantais". Já osobně čtu fanziny ale většinou jen, když na ně narazím v nějakém distru.

Jak jsem zmínil na začátku, svůj styl popisujete jako cold oi!, což je opravdu výstižné, protože  ve Francii se za posledních pár let objevilo spoustu nových kapel s podobným přístupem k punku. Stačí se podívat na kapely jako Kronstadt, Syndrome 81, Prisonnier du Temps, Nightwatchers, Litvosk nebo Douche Froide, všichni mají ve své muzice více méně jedno společné, základ vycházející z kombinace punku/oi! a post-punkových prvků, kdy se to u některých kapel projevuje více, u některých méně. A ten sound zní opravdu originálně a nebál bych se tvrdit, až francouzsky specificky. Myslíš, že u vás vzniká něco nového?

Ne nemyslím si, že by to bylo něco nového. Toto už dělali i některé staré kapely dávno v minulosti, jako např. Blitz. Ale musím uznat, že je to opravdu super, nevím proč zrovna ve Francii ale pokud tu žiješ, tak narážíš na hromadu plakátů s kapelami, které jsou ovlivněny tímto přístupem. Za poslední dva až tři roky tu každý měsíc vzniká mraky kapel a evidentně i více lidí se začalo objevovat na koncertech. Doufejme, že to takhle vydrží i dál!

Díky moc za otázky a podporu.

Vše nejlepší!
Rancoeur

ENGLISH

Hi, for the beginning, could you introduce your band little bit, how long have you been already playing and describe, what means for you term "cold-oi!", which is how you describe your music?

Hey, we are Rancoeur from Nancy in the east of France, we are a trio which try to make cold oi! in last two or three years. There is Tom at the drum, Tristan our guitar hero and me (Julien) on the bass and sing. The first idea was to do a classic oi! band and we decided to add some post-punk/cold wave effects on our sound, it's the reason why "cold oi!".

Last year you have released EP "Lame En Peine", I would say in quite short time after debut self-titled album from 2022. Can we consider that new four tracks like a taste for coming album or it's to early yet?

Since the beginning of the band we really wanted to make a 7" vinyl, and when we started to work on our first tour at the end of 2022, we added new tracks on our tracklist. It's to early to consider this tracks like a preview of our coming album but now, we are working on new songs and we keep the same recipe. 

Because many French bands sing in French and mostly don't translate theirs lyrics (why?), could you describe, what about are your songs?

The lyrics of our album are translated in english on our bandcamp, but not the lyrics of EP "Lame En Peine", you're right! We have got dark lyrics, we speak about solitude, drugs addiction, depression or friendship. We also have a tribute song "Braquage" from Gilles Bertin singer of Camera Silens.

You have played in the autumn of 2023 in the USA and Canada, specifically in the Boston and Montreal. Can you see any differences in the comparison with europian scene? What I heard, in the America is not commonplace, that band will get food for free and some drinks as it's quite normal in Europe, is it really like that?

It was a very cool experience to play in Canada and in the USA, in Montreal we played at one of the most famous gig place of Canada, the "Foufounes Electriques" (Nirvana played there! haha), the conditions to play was really perfect like in Europe. It was a little bit different in the USA, you have to find materials to play and you have to pay food and drinks but they give you more money for the show... so it's a little less user-friendly. We had really good times in the USA, big up to our friends of Battery March!

You have played on the Fire and Flames Fest and Revolution Fest in Montreal, which are events connected, in some way with RASH skinheads. I don't think that you would consider yourselves as a RASH oi!, anyway I can see among RASH skins some controversies that arosed the most with the war in Ukraine. Bands like Banda Bassotti, who openly support russian invasion on Ukraine, also Klowns, who started as first russian SHARP band, long time antifascists or last time Opcio K-95, who played in the Russia in May 2023 on the political festival organized by Putins rulling party United Russia (you can watch it on youtube here), and certainly many more reds, mainly form Spain and Italy blindly support Russia. Ok, I will forget, that current russian regime doesn't have in reality anything common with communism and has much more closer to right-wing, nationalism and fascism, which I don't uderstand, that bolshevik idiots from these bands and countries don't see it, and ask you, if you would get a chance to play on the same event with these bands, or organized by these people, would you refuse to play there, because of theirs blind support of Putins regime? Is the stance within the scene, towards war in the Ukraine big or relevant theme for you?

We don't have political lyrics and we don't want to have. I don't know if we will get a "chance" to play for, or with these bands. But for sure we don't want to have any link with Putins regime. To be honest the war in Ukraine, at the moment don't take a big place in the French scene.

I would stay in the theme of war in Ukraine yet. How people in France perceive this conflict? You know, for us like one of the postcommunist countries, who had a historical experience with Russia, also with theirs invasion (Prague spiring in 1968), generally this is taken maybe more seriously, than just war somewhere far in the east Europe. What is interesting in this context, that even anarchists from this part of Europe (who always were against any wars), see current Russia as a successor of fascism and are supporting Ukraine side. Would you say, that in France or west Europe, is this conflict taken more like a result of geopolitical games between USA and west on one side and Russia on other side and people don't feel danger of war?

In France people are supporting Ukraine side, there were many supporting actions at the beginning of the invasion. Personally, I think it's like a second cold war. A fight between Russia and USA with others countries... and we will have a new chapter this year with the american presidential elections.

France is also known for lot of strikes and union movement, which is maybe connected with your history I would say.... revolution in 1789, Paris Commune in 1871, in modern days couple years ago rise of Yellow vests movement, riots and so on. People in Czech sometimes make a jokes, that French strikes from the reasons, we wouldn't strike at all. So if you are striking too much, would you say that it has some effect in long time term, that working conditions, pensions and laws would be better and more on workers side in France, than in rest of Europe?

I don't know if we have better working conditions than the rest of Europe, but for sure when the politicians try to put a law which destroy our social advantages, we don't stay here without doing nothing and I have to say that I am proud of it. If you don't say what you want, how they can know it?

In Czech we had few years ago or maybe it still lasts, return of paper fanzines, which is something what anybody 10-15 years ago woudn't expected. What is situation in France, do you have there lot of punk, oi! or HC fanzines, is French scene active regarding publishing? And what about you, are you reading fanzines?

We can't tell that there is a lot of paper fanzines in France but we have to say that, with the covid crisis some people makes new fanzines and of course we are really happy of that! In the past we had "Une Vie Pour Rien" fanzine which is now a music label and now you can find "La Faute a Qui?", "Punkulture", "Bra", "Couvre Feu" or "La France aux Nantais". I try to read fanzines when I find it in a distro.

Like I mentioned before, you describe your style like cold oi!, which is really accurate, because in France in last few years many new bands with similar approach to punk have appeared. Look on the bands like Kronstadt, Syndrome 81, Prisonnier du Temps, Nightwatchers, Litvosk or Douche Froide, all has more or less common thing in theirs music, mostly based on combination of punk/oi! and post-punk elements, when some bands include it more, some less. And that sound is really original and I wouldn't afraid to tell french specific, do you think that in France something new is creating?

No, we don't think it's a new. Some old bands like Blitz for example, did it in the past as well. But we have to say that's really cool, we don't know why it's especially in France but when you live here or near, you can see good flyers with a lot of bands with these influences. In last two or three years, we have a lot of great bands which born in every month and obviously more people at the shows. Hope it will last! 

Thanks a lot for your questions and for your support.

All the best!
Rancoeur