Ruská scéna a ruské antifašistické prostředí mě zajímá, už víc jak deset let, kdy si i zbytek Evropy začal uvědomovat, že i na východ od nás se také něco děje. Právě proto jsem byl plný očekávání, když jsem narazil na netu na knížečku "Exodus" z roku 2010 z pera ruského anarchisty, člena hardcorové kapely a novináře Petra Silajeva, v současnosti politického emigranta, žijícího ve Finsku, který zažil ty nejdivočejší léta (tj. 2000-2010), kdy probíhala na ulicích ruských měst otevřená válka mezi nácky a formujícícm se antifašistickým hnutím. Všichni jistě znáte jména jako Timur Kacharava, Ivan Chuturskoy, Fjodor Filatov, Anastasia Baburová, Stanislav Markelov, ty všichni byli v těch letech zavražděni ruskými neonacisty a jejich jména se částečně objevují i v této knize. Proto jsem čekal barvitý popis toho, jak to vše v těch letech probíhalo, jak se formovala moskevská antifa, přibývalo stále víc SHARP a RASH skinheadů, rostla ruská oi!, punk a hardcore scéna a na ulicích se pomalu vyrovnávaly síly. Zkrátka popis toho, jak to vše tehdy vznikalo. Bohužel, přesně tohle v knížce skoro vůbec nenajdete a to mě dost zklamalo. Nenajdete tady popis toho, jak nejdříve nechápající policie nevěděla jak reagovat na střety mezi nácky a antifou, ani to jak začal postupem času putinův režim stále více postihovat lidi z anarchistického a antifa hnutí, díky čemuž spoustu z nich muselo Rusko opustit (což je příklad samotného autora). "Exodus" je spíš popisem jednotlivých dojmů ze života v té době, místy až glorifikací pouličního násilí a v mnoha kapitolách popisem jednotlivých příhod z moskevských ulic a jejich obyvatel, kdy se ani hardcore scéně nevyhnuly drogy a v Rusku tolik přítomný alkoholismus. Kapitoly nemají žádnou návaznost a autor se nesnaží držet nějakou posloupnost, a tak jde spíš o slepenec, někdy až místy dost negativně vyjádřených pocitů, frustrace a zklamání z ruského prostředí. Nihilismus je hodně silnou a přítomnou stránkou této knížky a i samotný autor hned v úvodu přiznává, že to pochopí jen ten, kdo se v Rusku narodil. V jednotlivých kapitolách se objevují tehdy ještě žijící ruští antifašisté jako Fjodor Filatov a právník a lidskoprávní aktivista Stanislav Markelov, dočkáte se i historek z výjezdů na utkání Partizanu Minsk a Arsenalu Kyjev, které v té době byly jedinými kluby s antifašistickými fanoušky ve východní Evropě. Nasilí je nití, která v podstatě prostupuje celou knihu a Rusko je zemí opravdu divokou a úroveň násilí zde popsaná je úplně jinde, než na co jsme ve střední Evropě zvyklí a tak ani ruská antifa nebyli žádná ořezávátka a z knihy je cítit, že člověku, který chtěl v těchto podmínkách přežít, nezbývalo nic jiného, než se s násilým sžít a přijmout ho jako každodenní součást. Tento pocit v autorových slovech pak ústí v popis bitek až s euforickými pocity, kdy lítají zuby, cáká krev a rozbíjejí se lebky, zatímco v dálce houkají policejní sirény a vy končíte na policejní stanici, kde dostáváte ještě přídavek od fízlů. Zkrátka Rusko nebyla a stále není žádná prdel! Jak už jsem psal v úvodu, už mnohem méně, až prakticky vůbec se tu autor nesoustředí na (alespoň) stručný popis a vysvětlení reálií toho, jak se v letech po roce 2000 začala formovat ruská anarchistická a AFA scéna, naopak kniha je mnohem víc pokusem o "beletrii násilí", s tím rozdílem, že ty příběhy se opravdu staly. V hlavě mi asi nejvíce utkvěla kapitola popisující tour s jeho hardcorovou kapelou, s kterou tehdy navštivili i Prahu, kdy hráli na Sedmičce (kterou popisuje jako: "nějakej studentskej klub") a pořadatel koncertu jim zajistil ubytování na Miladě, kterou podle popisu autora, tehdy obývaly spíš fetky a špíny, než ty kterým by záleželo na squatingu jako takovém. Co mě nejvíce zarazilo při vykreslování jednotlivých postaviček s kterými přišel autor v těch letech do kontaktu a které měli problémy s drogamy, alkoholem nebo potřebou se neustále rvát, jakou sílu asi v Rusku musí mít pravoslavná církev, protože spoustu těchto lidí zde vylíčených, končí nebo si prošlo kláštery, kdesi daleko od Moskvy a Petrohradu. Někdo se vrátil a vytrval, někdo se vrátil a i tak znovu spadl do kolotoče sraček, ve kterých se brodil už předtím. Další zajímavou kapitolou byl popis prvomájového průvodu, kdy v jednom zástupu pochodovali komouši, ruští nacionální bolševici a nakonec pro mě překvapivě i anarchisti a alternativci, kteří se dle slov auora s komouši a jejich deriváty zrovna v lásce neměli a tak na bolševiky a rudou pakáž v zástupu dopadají ze zadních řad petardy a dělobuchy a "ukázněná" pionýrská mládež se marně snaží umravnit zadní chvost "anarchistů". O sedm let později už prochází tím samým místem samostatný anarchistický pochod, z náklaďáků řve techno a místní radní mají strach aby se něco náhodou nerozbilo. Pokud hledáte v této knížce odpovědi na to, jak se vyvíjela ruská scéna, tak budete zklamaní, protože o tom "Exodus" vůbec není, tahle knížečka je spíš o tom jaké to bylo žít v Rusku v té době, o tom jaké pocity ve vás vyvolává život v zemi jako je Rusko, jak vnímáte realitu, když každou chvíli slyšíte, že někdo z vašich kamarádu byl právě pobodán, zmlácen nebo zatčen. Z mnoha historek jsem se nemohl ubránit pocitu, jestli se člověk postupem času nestává tím samým, čím je jeho nahnědlý nepřítel. Moje očekávání tohle dílko tedy určitě nesplnilo, nicméně zaleží na úhlu pohledu. Pokud budu hodnotit autorův vypravěčský styl, je to dokonalý nihilistický literární punk (dokonce tu věnoval jednu kapitolu králi všech nihilistů G.G. Allinovi, proti kterému byl Sid Vicous čajíček). Zkrátka a dobře se tu odráží hlavně ruská mentalita a prostředí a to je to, jak je potřeba se na "Exodus" dívat.
Legendární rocksteady duo Keith & Tex představují nové album "Freedom"
Původem jamajské duo Keith Rowe a Phillip "Tex" Dixon, které se proslavilo v 60. letech v éře rocksteady díky hitům jako např. "Stop That Train", "Tonight", nebo "Don't Look Back" vydává po pěti letech novou desku. Album nese název "Freedom" a stejně tak jako u předchozího "Same Old Story" se na něm podepsal známý španělský producent Roberto Sanchez, který stojí za takovými jmény současného early reggae a rocksteady, jako je např. Alpheus. Deska vznikla v jeho domácím studiu ve španělském Cuertu a opět nám přináší třináct tracků původního rocksteady a early reggae soundu Jamajky let šedesátých. Nové album "Freedom" vyšlo na konci června u španělského Liquidator Records, klasicky na vinylu a na CD, jako jejich 144. počin.
Francouzští Syndrome 81 mají na světe první desku
Francie poslední roky chrlí skvělé kapely jako na běžícím pásu, jednou z nich jsou i Syndrome 81 z Brestu, kteří se pohybují někde na pomezí punku a oi!. V červnu jim po dlouhých letech vyšlo jejich první regulerní album "Prisons Imaginaires". Proč regulerní? Protože už v roce 2017 se objevila deska "Béton Nostalgie", ta byla ovšem jen kompilací jejich singlů z předchozích let. Novinku "Prisons Imaginaires" si vzaly na starost labely Destructure a Sabotage Records, které do světa vypustily, kromě černého vinylu i limitovanou kolorovanou edici a samozřejmě CD. Oproti předchozí tvorbě je na nové desce znát mírná inspirace post-punkem (která, jak se zdá ovládla celou Francii) v mixu s úderným street-punkem a tentokrát mnohem větším důrazem na melodičnost, přesto to jsou stále ti samý a originální Syndrome 81. Novou desku si můžete poslechnout zde.
I když psychobilly poslouchám jen okrajově a nějak moc se v něm nevyznám, britští Meteors patří už dlouhá léta k mým srdcovkám. Díky psychobilly, jsem se postupně začal propracovávat i k rockabilly a musím říct, že zvuk klapajícího kontrabasu se mi celkem slušně vryl pod kůži a tak nepohrdnu ani pořádným rock'n'rollem. Meteors stáli u zrodu psychobilly a i když to bude znít jako klišé, podle mě není žádná jiná psycho kapela, která by měla tak originální zvuk, jako mají Meteors. A právě to byl ten důvod, proč jsem je měl už několik let na svém wishlistu kapel, které musím vidět, než budu prdět do kytek. Tento koncert byl původně plánován už v listopadu 2020 ale covid do toho dvakrát hodil vidle a tak jsme se konečně dočkali až v červnu 2022, kdy do Čech zavítali po sedmi letech. Jelikož se koncert měl odehrávat na strahovské Sedmičce, která má přece jenom omezenou kapacitu, pořizuji lupen radši už v předprodeji, což se nakonec ukázalo zbytečné. Akce vychází na středu a tak vyrážím značně unaven po denní šichtě rovnou z práce a očekávám natřískanou Sedmičku, kde se nebude dát ani dýchat. Realita je ovšem trochu jiná, jak zjišťuji na místě, nejenže lupeny jsou stále k dostání ale ani Sedmička nepraská ve švech, což je na jednu stranu dobře, protože se tu dá celkem hnout, přesto je účast tak akorát. Na druhou stranu si říkám, že to celkem vypovídá o stavu (úpadku) dnešní scény, protože ještě tak před 10 až 15 lety, by bylo potřeba pro kapelu takového formátu, jako jsou Meteors booknout alespoň Futurum. No nic, starý časy se už nevrátí a dnešní mládež na kytary nenalákáš - smiřte se s tím skončíme jako subkultura gerontů. Zhruba v 19:30 jsem na místě, to už hrají domácí psychobilly veterání Green Monster, jejich styl mě moc nebaví a tak se klidím ven na cígo. Nestačím se divit jak rychle stihli nazvučit, než se vrátím, podium už okupují Meteors a řežou první tony. Ze stěn teče krev a na hřbitovech se odkrývají hrobky a všichni zombíci se vlečou na Strahov aby nepropásli tuhle legendu. Nepomatuji si úplně přesně jakým songem začali ale hned v prvních minutách tahají z rukávu pecky jako "Fire Fire", "When Stranger Calls" nebo "Straight Down to Hell". První co mě překvapuje je stojící bubeník (což, bylo v 50. letech u rockabilly celkem běžné) ale jak se pozdějí dozvídám, je to celkem normální i u psychobilly. Celkově je u Meteors pořád hodně slyšet inspirace starým rockabilly, což je to, co mám na nich rád, protože spousta psychobilly někdy zní víc jako punk s kontrabasem, kdežto Meteors se stále drží toho, že základy jsou hlavně v rockabilly. Ostatně není náhodou, že spousta jejich nejstarších věcí, jsou víc rockabilly, než psycho.
Zpět ke koncertu, i když zatím uběhlo prvních 15 minut, lidi v kotli blázní a jsou slušně rozjetý hned od začátku, mezitím Meteors vytahují další klasiky, jako např. "Fuck Your World", kterými lidi přivádí do varu ještě víc, až to chvílema vypadá, že se někteří opilejší jedinci poperou :-D Hraje se bez kontrabasu, místo něj mají klasickou basovku, přesně tak jako ve svých začátcích. Díky tomu má většina songů mnohem dunivější basy, které tomu dodávají pořádný grády. Mimochodem jsem kdysi slyšel názor, že Meteors nejsou psychobilly, právě proto, že nepoužívají kontrabas (což není tak úplně pravda, protože mají spoustu nahrávek i s kontrabasem), nicméně ten, kdo tohle prohlásil měl být 22.6. na Sedmičce aby si zažil, jak mu basová linka trhá sluchovody. No vidíte a i přesto to jsou zakladatelé žánru, zpěvák vzhledem ke svému věku už nemá na vyplešatělé hlavě nezbytné psycho "čírko" a tak vlastně nesplňují nic z těch "správných" kritérií, které "dělají" psychobilly kapelu psychobilly a i tak jsou prostě nejlepší. Musím vyzdvyhnout i zpěváka, který zároveň obstarává kytaru, protože to, co předváděl za sola v některých tracích, to bylo hotový umění. Rock'n'rollová solíčka a přízvuky zahrané se zavřenýma očima, vypláznutým jazykem a s prožitkem "heavy metalovýho" kytaristy mě naprosto rozsekaly. A co všechno ještě stačili do publika nahustit? V druhé půlce koncertu to byly další klasiky jako např. "Wreckin' Crew", "Slow Down Grave Robbing Bastard", "Garveyard Stomp", "No Surrender", rockabilly roztancovávačka "Drag You Down To Hell", která rozhýbala boky nejednoho navštěvníka koncertu, nebo "A Nightmare on Elche". Po zhruba 3/4 hodině oznamují poslední song, čekám klasicky tak alespoň dva přídavky. Zahrají jeden, vrací se z backstage, zahrají druhý (už nevím co to bylo), následují ovace, pískání, potlesk a hukot, je vidět, že publikum chce ještě další přídavek. V tom příchází na stage týpek z jejich crew a gestem podřezávající krk naznačuje, že toto je definitivní konec, ať se pakujeme zpátky do svých krypt a hrobek. Škoda, byla to pecka! Kopnu tedy do sebe ještě jednoho Birela, pokecám venku s pár známými, kterých tu dnes moc nebylo, nastartuji svojí starou rachotinu a mažu domů. Další jméno splněno, odškrtávám si Meteors.
Arsenal Kyjev je jedním z mála fotbalových klubů z východní Evropy se silnou antifašistickou základnou fanoušků, hooligans a ultras, dlouhá léta žil ve stínu známějšího Partizanu Minsk z Běloruska, který se stal ikonou východoevropských antifašistických/antirasistických hooligans a ultras. To se teď s válkou na Ukrajině změnilo. Bohužel Partizans Minsk před deseti lety zkrachoval a podobný osud potkal i Arsenal Kyjev, nicméně jeho fanoušci združující se ve skupině Hoods Hoods Klan tu stále jsou. Ultras skupina Hoods Hoods Klan se dala dohromady někdy kolem roku 2006 z řad fanoušků hardcoru a stala se tak prakticky jedinou otevřeně antifašistickou skupinou na celé Ukrajině. Tímto se stala terčem pro všechny ostatní ukrajinské chuligánky a tak prakticky jako jediní čelili po dlouhé roky přesile ostatních klubů. Dnes čelí mnohem horší přesile. Zocelení roky pouličních bitek s nácky z ostatních klubů, se členové Hoods Hoods Klan vydali se zbraní v ruce na frontu, bránit svoje domovy, před invazí fašizujícího Putlerova Ruska, které paradoxně označuje ukrajinské obránce za fašisty. Dokument z dílny Popular Front sleduje, nejen politické postoje členů Hoods Hoods Klan, v krátkosti nastíní jejich historii, ale především je o jejich zapojení do obrany Ukrajiny. A také přiblíží mezinárodní kampaň "Operation Solidarity", která zajišťuje bojovníkům na frontě potřebné vybavení a která velice dobře funguje ve směru Německo - Ukrajina. V tomto kontextu by se měli chytit za rypák všichni saloní západoevropští levičáci, stavící se ke konfliktu ve smyslu, že obě dvě strany jsou špatné a jen loutky větších hráčů, ano válka je hnus a neštěstí ale kdo je agresorem a jaké ideologické motivy ho ženou a kdo se brání je teď víc, než evidentní. Bolševická rudá lůza, roky podporující Putlerovi loutky na Donbase, která se teď vybarvila a nekriticky žere ruskou propagandu o denacifikaci Ukrajiny, by se měla na tento dokument podívat především. Support Hoods Hoods Klan, hate russian fascists, fuck communist idiots!!! Non Pasaran!!! dokument sleduj zde
(ke shlédnutí dokumentu je potřeba se přihlásit google účtem)
Pražští Aculeos si za těch skoro deset let na domácí scéně vydobyli svoje jasně dané místo. Díky jejich otevřeně proklamovanému SHARP postoji, jsou jedněmi zbožnováni, druhými naopak zatracováni, což už je ale úděl všech kapel hrajících pod určitou postojovou "vlajkou". Každopádně Aculeos si kvůli tomu hlavu nelámou. Dle hesla "ber nebo nech bejt" se protloukají domácí oi!punkovou scénou a nechali za sebou už mraky koncertů, jak doma, tak i v zahraničí. Předskakovali kapelám jakou jsou The Oppressed, Non Servium, HardxTimes, Lions Law, S-Molest, 210 nebo Grade 2. Na kontě mají kromě splitka s Demoralyzér, zatím jediné album "Stay Rebel, Stay Sharp", které vyšlo v roce 2017. O tom, že druhá deska možná nikdy nevyjde :-), o tom jestli má v dnešní době označení SHARP ještě vůbec smysl a o součané válce na Ukrajině, která se dotkla i kapely samotné se dočtete v následujícím rozhovoru. Za kapelu odpovídal zpěvák David.
Zdarte kapelo, pokud se nemýlím, tak za rok to bude deset let od vašeho vzniku, čekali jste tenkrát, že to vydržíte táhnout takhle dlouho? Kolik lidí za tu dobu kapelou prošlo?
Čus, nemýlíš se, skutečně tomu bude již 10 let, co se dali Aculeos dohromady. Jestli jsme to čekali nebo ne, těžko říct, předpokládám, že nikdo z členů se nad tím nikdy nijak nezamýšlel a popravdě ani teď nijak zvlášť neprožíváme skutečnost, že se ženeme k tomuhle výročí. V kapele se prostřídalo poměrně dost lidí, ale až na jednu výjimku, pouze na postu bubeníka. Sehnat někoho dobrého, stálého a navíc s povahou, která by nám sedla, byl totiž docela oříšek a když už se to konečně povedlo s Badem, odtáhla nám ho jeho rodina. Tři členi jsou ale stále z původní sestavy, takže to není tak strašný.
Od vydání vaší první desky uplynuly už víc, jak čtyři roky, takže otázka zní, kdy se dočkáme druhého alba, předpokládám, že za tu dobu, už se nějaký materiál nastřádal ne?
S novým albem je to těžký. Materiál máme, každá normální kapela už by to měla dávno venku a tešila se z nepřeberný slávy. Jenže my jsme kapela, co to moc nehrotí a dává si na čas. Takže pokud vše půjde tak jako doposud, druhé album asi nikdy nevyjde. Nicméně třeba překvapíme lidi i sami sebe.
Váš frontman je zapojen do projektu Pražská včela, vzhledem k vašemu názvu to není vlastně ani tak překvapující. Můžete trochu přiblížit o co jde, že by snaha kapely vytvořit pořádnou zásobu medoviny, jako merch :-D ?
Kapela Aculeos vznikla v baru Úl, který sídlil ve včelařském domě v centru Prahy a já jsem byl (a stále sem) aktivním včelařem. Název jsme pak vymýšleli tak, aby byl za každou cenu nějak spojený se včelařením. Pro zajímavost, původně jsme se měli jmenovat Varroa Destructor, což jsme ale zavrhli, protože jsme usoudili, že není dobrý jmenovat se po parazitovi, který decimuje včelstva napříč celým světem. Toliko pro přiblížení kontextu. Pražská včela je komerční projekt, založený na pronájmu včelstev firmám. Ty získají nejen skvělý pocit z toho, že mají na svém pozemku desítky tisíc včel, ale navíc dostanou med, nějaké to PR a spoustu zábavy, například na včelích workshopech.
Má podle vás označení SHARP v dnešní době ještě význam, když vezmeme v potaz, že náckové už dávno změnili image a skinheadská vizáž je jim už zhruba 15 let cizí a i nazírání určité části společnosti na skinheady se také do nějaké míry změnilo, i když samozřejmě pořád tu ten stereotypní pohled je? Nebo dnes už toto označení sebou nese ještě něco jiného, než jen antirasismus?
Slovy klasika "kdybychom si to nemysleli, tak se tak neoznačujeme". Ano, náckové většinově opustili skinheadskou image, což ale neznamená, že tu stále nejsou. Nehledě na to, že nikdy nemáš jistotu, že se to opět nevrátí. Ostatně stačí se podívat do Brna, kde se jedna nejmenovaná kapela dříve profilovala jako SHARP a dnes pořádá koncerty EndStufe. Mnoho lidí, kteří se dřív označovali jako SHARP je dnes svýma názorama přinejmenším na hraně únosnosti. Pro nás je to každopádně jasný vyjádření názoru, co si myslíme o nesmyslném rasismu ve společnosti i politické reprezentaci. Nic víc, nic míň.
Ještě bych u tématu SHARP zůstal, setkal jsem se i s názorem, kdy SHARP, čistě jako postoj je přijímán ale nosit na sobě placky, nášivky, nebo tak označit svojí kapelu, někteří jedinci odmítájí s tím, že nemají potřebu "ospravedlňovat se" a přesvědčovat společnost o tom, že nejsou rasisti? Jaký na to máte názor, některým lidem může "odmítání" SHARP přijít podezřelé, přitom to tak vlastně ani být nemusí?
Nikomu nic necpeme, pokud někdo nemá potřebu se tak označovat, tak nemusí. Nejsme fanatici, kteří by prohlašovali, že hrajou jen s kapelama, které mají na každém kusu svého merche logo SHARP. Pokud je ta kapela názorově v pohodě alespoň v rámci jednoduchých mantilelů, kterými jsou například antirasismus a odmítání totalitních ideologií, pak je nám upřímně jedno, jak se prezentují. Milujeme svobodu a do té patří i možnost sebevyjádření podle vlastního uvážení. Samozřejmě dokud nedochází k omezování svobody druhých.
Nejde se na to nezeptat, v současné době celá Evropa žije válkou na Ukrajině, která se díky uprchlíkům dotýká i nás. Reagovali jste nějak jako kapela na současnou situaci na Ukrajině? Vím, že v březnu jste se zúčastnili benefitu na pomoc uprchlíkům v pražském Crossu. Jste jako kapela do pomoci lidem na Ukrajině zapojení ještě jiným způsobem? Přece jenom díky početné ukrajinské minoritě, spousta z nás má mezi ukrajinci kamarády, takže ten konflikt je pro hodně lidí osobní.
Pro nás je tahle situace osobní už tím, že dva členi kapely mají na Ukrajinu v podstatě rodinné vazby. Takže ano, reagovali jsme a snažíme se pomáhat jak se dá. Účastníme se benefitů, někteří členi pomáhají individuálně různými sbírkami a aktivitami. 18. 6. navíc proběhne koncert s The Oppressed, na kterém vystoupí i ukrajinská kapela Bezlad. Ti vyráží na minitour, aby sehnali peníze pro ukrajinské obránce. A my jim v tom velmi rádi pomůžeme.
Vnímáte pouliční fašouny stále jako nebezpečí č. 1? Není paradoxně dnešní doba horší v tom, že mnoho z nich obrousilo rétoriku, změnilo taktiku z pouličního na politický boj a sedí v parlamentu, viz. např. Kotlebovci na Slovensku, v tom horším případě vládnou, viz. Putin v Rusku, který si ještě svojí fašizaci asi neuvědomuje (SPD nezmiňuji záměrně, protože to je banda idiotů, bez hlubšího zázemí v neonacistické scéně). Tím pádem se jaksi vytrácí ten přímý střet na ulici, proti kterému se přece jenom bojovalo v minulých letech lépe?
Pouliční fašouni už samozřejmě nepředstavují zásadní hrozbu. Z mého pohledu problém není ani v radikálních stranách, které jsou na politické scéně, protože ruku na srdce, ty tady byly vždycky a jejich rétorika je více méně podobná už dlouhá léta. Skutečným problémem je společnost, která je ochotná nechat se opít rohlíkem a následně volit tyhle idioty, kteří slibují jednoduchá řešení. Na to se váže problém zvaný dezinformační scéna, která vydělává na šíření strachu a nenávisti. Spousta lidí, i těch poměrně inteligentních, se často nechá ovlivňovat dezinformacemi, které je postupně radikalizují a ženou do náručí politikům, kteří je chtějí využít pro svůj prospěch. Je vlastně šílený, jak snadno se dá v dnešní době společnost ovlivňovat, pokud máš dobře placený PR a armádu dezinformátorů. V době rozevírajících se nůžek a prohlubování nerovností, to může mít mnohem vážnější důsledky, než hajlující dementi někde v zaplivaný putice.
Máme rok 2022, na scéně se drží, kromě spousty nových kapel stále pár jmen, která brázdí podia už téměř 30 let (Perkele, Los Fastidios). Upřímně, nepříjdou vám tyhle kapely už totálně vykradený, když člověk vidí tu změnu, nejen v image kapely (kdy už se dá těžko mluvit o striktně skinheadských kapelách) ale i v publiku. Zabalili by to Aculeos, kdyby na vás začali chodit davy různých hipíků a hipsterů?
Na nás by nikdy nemohli začít chodit hipíci či hipsteři, protože nikdy nebudeme hrát muziku, která by je mohla bavit. Jsou kapely, které rády mění styl, aby to nebylo pořád to samý. Když vydávají desku každý rok a potřebují, aby to někoho bavilo, tak se to celkem nabízí. A tím se můžou dostat k hudbě, která baví úplně jiné lidi, než jaké to bavilo na počátku. Sám si ale říkal, že my máme první desku venku už nějaký čtyři roky a druhá je v nedohlednu... Takže se vlastně nemusíme obávat toho, abychom padli do nějakého kolotoče stereotypu :-)
S tím docela souvisí i další otázka, co je vlastně oi!, co podle vás definuje skinheadskou kapelu?
Tohle je hodně filozofická otázka, na kterou existuje asi mnoho odpovědí. Tisíc skinheadů, tisíc názorů. Z logiky věci skinheadskou kapelu definují členi, kteří mají vyholenou lebku a celý léto chodí v kanadách, ne? :-)
Dost často se kapel ptám na to, jak vnímají generační úpadek punkové, oi! a hardcore scény (ruku na srdce, doba se radikálně změnila, mladá krev už nepřichází, scéna stárne). Ale tentokrát se nebudu ptát na "starý dobrý časy", spíš se zeptám, když se ohlédnete do let 2010-2020, vnímali jste v těch letech nějaké "vzedmutí" scény, nějaké roky, kdy to šlo zase nahoru?
Je pravda, že návštěvníci koncertů řídnou, lidi mizí a mladí se objevují jen sporadicky. Ale pořád máme s kým jít na pivo a pořád se koncerty pořádají. Takže to snad není ještě úplně v prdeli.
V dnešním profilu vám opět představím další francouzskou kapelu ze které jsem se posadil na prdel a tak by byl hřích se o tuhle hudební lahůdku s vámi nepodělit. Jak už jste si asi všimli, pro francouzskou scénu mám docela slabost a tak čekám, že jednoho dne bude tenhle webzin psán francouzsky a jen o kapelách z Francie, případně z kanadského Québecu. Než se tak ale stane, ještě v čestině vám představím poměrně mladou kapelu z města Lille u hranic s Belgií - Kronstadt. Aby v tom bylo jasno hned ze začátku, ve Francii v letech 1982-1986 působila stejnojmenná post-punková kapela a aby v tom byl ještě větší bordel i v našich domácích crustových hardcorových a jiných námrdových vodách, máme kapelu s tímto názvem, odkazujícím ke sto let staré revoltě petrohradských námořníků, proti zradě revoluce bolševickou chátrou. Naši francoužští Kronstadt jsou kapelou o poznání mladší, vznikli z dodnes hrajících Traitre, kteří měli na zvuk Kronstadt docela značný vliv. Poprvé o sobě dali vědět v roce 2017, kdy vydali společnou demo kazetu s post-punkovými Litovsk. O rok později vychází první deska self-titled album "Kronstadt". Album vychází v kooperaci hned čtyř labelů (UVPR, Lada, Destructure Rec. a Senseless Act of Anger) a tak trochu se na ní promítá současný "trend" některýchfrancouzských punkových kapel, kdy je dáván mnohem větší důraz na celkovou atmosféru a melodičnost jednotlivých tracků a nezapře se nepatrná inspirace post-punkem. Takže nečekejte žádný oi!punk ani HCpunkovou řežbu, toto je čisté punkové umění ve středním tempu, plné odlehčených a přesto místy temných melodických linek a bravůrních kytarových postupů. A to jsem teprve u prvního alba, v roce 2021 vydali, opět v kooperaci labelů UVPR, Lada, Destructure Rec. a Senseless Act of Anger, druhou desku "Quai De L'Ouest", kde je toto výše popsané umění posazeno ještě na vyšší level. Schválně si poslechněte např. song "Serpent" z druhé desky a pochopíte, co myslím tím kytarovým uměním, inspirací post-punkem a důrazem na vysoké melodie. Deska "Quai De L'Ouest" je jedno z mála alb, které slyšíte poprvé a nutí vás to si ho pustit hned několikrát za sebou, protože je to zkrátka hudební požitek, kterého pokud máte alespoň nějaký hudební vkus se nemůžete nasytit jen jednou. Mezi ty požitky patří hlavně tracky "Fleurs de sang", "Tunnel", "Les Rats, "Les Cafards", "Hors-Sol" nebo poslední "Epiderme". To, co z nich dělá hudební lahůdky, je druhá melodická kytara, která hraje v
mnohem vyšších tonech a vůbec se nesnaží držet zavedených punkových melodií, naopak ulítává si někde ve sféře Joy Division a podoných kapel a to je to, co dělá Kronstadt naprosto geniálním hudebním tělesem a povyšuje punk na úroveň umění, že i symfonický metal by se mohl jít klouzat. Bohužel jako 90% francouzských kapel i Kronstadt zpívají ve francoužštině a texty v bookletech nepřekládají, takže opět jako u většiny mých oblíbených kapel z Francie, nemám tušení o čem zpívají. Nicméně to nic nemění na tom, že je to kapela, kterou byste na mapě evropského punku určitě neměli přehlédnout. Mrkněte na jejich bandcamp, kde najdete celkovou diskografii a posuďte sami a dáte mi za pravdu, že nejlepší punk & oi! se dělá ve Francii!https://kronstadtlille.bandcamp.com/
Začiatok Konca, Crossczech (20.5.2022) Praha - Sedmička
Jsou kapely, které léta ignorujete, i když jsou pilířem domácí scény třeba přes 20 let, pak příjde okamžik, kdy si jen tak ze zvědavosti poslechnete pár songů a řeknete si: "Jak jsem je mohl takový roky ignorovat?". A právě takovou kapelou jsou pro mě slovenští Začiatok Konca. Jejich tvorbu sleduji až od roku 2012, kdy značně přitvrdili, zrychlili a tak trochu "zhardcorovatěli". Naposledy jsem je viděl v únoru 2020, těsně před covidem, takže když jsem se dozvěděl, že v květnu opět zavítají do Prahy, nebylo o čem přemýšlet, v práci zařídit volno, sehnat pár kámošů a v pátek na kopeček na Sedmičku. Sraz ve Vršovicích, pár přípravných piv, kdy to vzhledem k vedru po dvou kouscích vzdávám a radši si dávám Birela, abych se "neodstřelil" ještě před koncertem a vyráží se směr Strahov. Jako první jsou na řadě domácí Crossczech a protože vím, že během covidu nacvičili nové songy, jsem hodně zvědavý. Odpalují to zhruba kolem půl devaté. Na řadu přichází hlavně nové věci a musím říct, že to má větší údernost a tah na branku, než songy z desky "Power oi!". Nechyběli dvojhlasy v refrénech a celkově uřvanější zpěvy, což mě hodně bavilo. Většina nových věcí zní celkově mnohem víc nasraně, než starší tracky, takže se máme na co těšit. Crossczech určitě neberu jako politickou kapelu a ne vždy, když se kapela k něčemu vyjadří, jí to dělá automaticky politickou ale protiválečný song mi přišel víc, než na místě, dokonce nechybělo ani ska, novinka "Stará Praha", která je takovou upřímnou výpovědí proti gentrifikaci naší matičky Prahy a nechyběl, už tradiční cover "Gotta go" od Agnostic Front. Celkově paráda koncert, pokud se tohle všechno objeví na chystané druhé desce, bude to pecka. Po kratší pauze a nazvučení, přichází na řadu slovenští Začiatok Konca. Aktuálně mají venku novou desku "Nádej umiera posledná", která se na rozdíl od poslední tvorby, opět vrací spíš k oi! a streetpunku, než k hardcoru/oi!coru. A právě z ní zaznělo většina songů. Ne, že by nová deska byla špatná, to určitě ne ale přece jenom, mám radši Začiatok Konca v jejich rychlejší a údernější poloze. A právě proto mě trochu mrzelo, že nezaznělo skoro nic z desky "Zovretá pasť" nebo "Babylo A.D.", díky kterým jsem začal tuhle kapelu před lety poslouchat. Každopádně zahráli i hodně věcí ze starší tvorby, kterou prakticky neznám ale podle poga v kotli a reakcí těch opilejších z publika, šlo o docela provařené kapelní hymny, protože ke společnému zpěvu strhli i dost lidí z předních řad. Celkově se jim podařilo vytvořit parádní atmosféru, před stagí se to mlelo, lidi zpívali společně s kapelou, na baru tekly hektoliktry piva, čili vše, jak se sluší a patří. Navíc páteční večer zaručoval, že to lidi po koncertě jen tak nezabalí. Co se Začiatka Konca týká, nejlepší byli hlavně v těch rychlejších a udernějších pasážích, kdy to řezalo jako motorová pila, v těhle polohách mají hroznou sílu, je to jak kopanec přímo na držku. Schválně si poslechněte např. song "Ži a nechaj žiť" a pochopíte o čem mluvím. Jak jsem psal už v úvodu, venku je nová deska a tak se hrálo hlavně z ní, což na jednu stranu chápu, protože je potřeba naučit fans na nové věci, i když já jsem očekával podobný nářez, který tu předvedli před dvěma lety v Modrý opici. I tak opět dokázali, že patří ke špičce domácí česko-slovenské oi! scény. Trochu mě mrzelo, že po koncertě chyběla tradiční Skaparáda, která k akcím na Sedmičce neodmyslitelně patří, nicméně s přibývajícím alkoholem a hodinami, přišlo na DIY pouštěčku přímo na baru, která celkem solidně rozhecovala poslední přítomné opilce :-D
Pokud patříte mezi fanoušky hardcoru, tak je pro vás Banán určitě známou a nepřehlédnutelnou postavou domácí scény. Kapely jako Balaclava, Spes Erepta, Hanba, Kovadlina, Lahar, I am Pentagon nebo Protijed, jsou jen zlomkem těch, ve kterých se objevil za mikrofonem (který si posléze rozmlátil o hlavu :-). Ve skutečnosti těch kapel bylo mnohem víc, mnohem víc, než by někdo jiný zvládl za 25 let ve scéně a nebyly to jen kapely, Banána můžete znát např. i z vysílání rádia Wave, z pražského Rekomanda a objevil se i v televizní sérii Kmeny. Banán, vl. jménem Milan Trachta, je vůbec obdivuhodná postavička, protože málokdy najdete někoho s tak neuvěřitelným entuziasmem a zapálením pro věc a je jedno co právě dělá, do všeho jde na 100%. A právě, protože čtvrtstoletí je už poměrně slušná doba, rozhodl se Maxim Horovic vyzpovídat Banána a formou rozhovoru sepsat v podstatě jeho "biografii", která vyšla na jaře tohoto roku u vydavatelství Paseka. Musím uznat, že to byl ten nejlepší nápad, protože Banán je člověk, který je na danou otázku schopný odpovědět na dvou až třech stránkách a podává tak svědectví nejen o sobě ale v mnoha ohledech dává nahlédnout i do subkultury hardcoru a straightXedge, která může být pro mnoho lidí stále dost nepochopitelná. Kniha v několika kapitolách popisuje jeho začátky a vyrůstání na vesnici nedaleko Plzně, jeho od mala budovaný vztah k Šumavě, která v Banánově životě sehrála důležitou roli hned několikrát, jak se později dočtete, první výjezdy na koncerty do Prahy, založení první kapely a postupný začátek s pořádáním koncertů, kdy zprvu kapely přespávaly u Banána doma na vesnici, což vlastně znamenalo v bytě u rodičů :-), postupný přesun do Prahy, až se dostaneme k jeho první vysněné práci v record storu, kterým byl Day After, tehdy působící v prostorách kavárny Utopia, kde např. začínal i Vláďa Červený se svým Bulldog Shopem. Co na knize oceňuji je, že i autor otázek má určitý vhled do subkultury hardcoru a tak dokáže dobře mířenou otázkou Banána "rozmluvit" a donutit ho jít do hloubky, i když tady bych si dovolil poznámku, že Banána k tomu nikdo vlastně nutit nemusí, protože do hloubky jde sám od sebe, což je právě to, co dělá knížku tak zajímavou. Dále se přeneseme, přes historky týkající se pořádání koncertů a přespávání kapel z celého světa u Banána na bytě, až do éry spolupořádání dnes už dávno zaniklého May Day festivalu, který byl sledován nejen protiextrémistickým oddělením PČR ale i tehdejšími neonacisty. K této době se váže i neúspěšná snaha nácků infiltrovat a postupně v Čechách vytvořit vlastní verzi hardcoru (NSHC), tak jak se to podařilo v Německu. A právě jejich neúspěšnému pokusu o návštěvu koncertu amerických Terror, byl přítomný i Banán. Možná to zní až moc machisticky ale právě historky o fašounech číhajících na lidi vracející se z koncertu, odchod ze Sedmičky ve větších skupinkách z důvodu bezpečnosti, výbava klubu v podobě násad od krumpáčů, jako nutná obrana proti útočícím náckům, mi přišly jako jedny z nejzajímavějších, protože se netýkali jen 90. let, kde by mě to vůbec nepřekvapilo ale i let 2007-2008, kdy situace začala být zase o něco ostřejší. Poměrně zajímavé je povídání o Banánově spolupráci s Hnutím Duha a šumavské blokádě během kůrovcové kalamity v roce 2011, kdy spolupracoval s lidmi u kterých bych to opravdu nečekal. Jak už jsem psal na začátku, Šumava prostupuje celý rozhovor na několika místech a dostaneme se k ní opět v tématu, kdy si člověk po tak (ultra)aktivním působení ve scéně začne připadat vyhořele a unaveně z toho neustálého kolotoče pořádání koncertů, zkoušek s kapelou, vystupování v rádiu, práci v Rekomandu, až vše hodí za hlavu a na nějakou dobu prostě zmizí. I když rozhovor hodnotím celkově pozitivně, konec knížky, jakoby najednou ztratil dynamiku a zabředl, do místy "únavného" kecání o působení v jednotlivých kapelách, spoluhráčích a majitelích nahrávacích studií, což běžný čtenář, pokud sám nehraje v kapele a dané lidi nezná, podle mě moc neocení. Nicméně i přesto mě knižní rozhovor s Banánem opravdu bavil a to nejen, protože má vždy hodně co říct ale především proto, že některé události a situace ale i koncerty o kterých byla v rozhovoru řeč, jsem sám zažil. Určitě se po "Rozhovoru o hudbě, politice a emocích" jak zní podtitul knihy poohlédněte. K dostání by stále měla být v knihkupectvích Kosmas a Dobrovský, nebo přímo v pražském Rekomandu.
Pražská rocksteady banda All Mad Here, která stojí na základech dnes už nefungujících The Chancers, vydává v těchto dnech svoje první EP. Nové 7" EP je zároveň "posmrtným" splitkem s The Chancers, kde se společně se songem "007 Ska Party" objeví i jeden z posledních, dosud nevydaných singlů "Fight Dem Back", se kterým kapela přišla v roce 2017. All Mad Here se zde představí se singlem "Number For Toots" a jejich prvotinou, kterou uvedli už v roce 2020 "Cops with Guns". Nové split EP vychází ve spolupráci s fanzinem Reggae Recipe na novém labelu Rude Boy Paradise.
Baldies Crew patří k těm méně známým kapitolám skinheads ve Spojených státech. Tato crew vznikla v polovině 80. let v Minneapolis, přibližně ve stejné době, jako v New Yorku SHARP a tak se jim nikdy nedostávalo takové pozornosti, jako jejich newyorským kolegům. Přitom právě Baldies se v roce 1988, zasloužili o vznik Antiracist Action (A.R.A), americké obdoby evropské Antifascist Action. Baldies nezůstávali jen u prázdných hesel a proklamací, jako mnoho dnešních internet warriors, v 80. a 90. letech se zapojovali do mnoha bitek s místními nácky, které se jim postupně z centra Minneapolis podařilo vykopat. O Baldies jste se také mohli dočíst v posledním čísle Porkpie fanzinu, kde byla přetištěna rozsáhlá reportáž novinářky Meleah Maynard z počátku 90. let, věnující se právě této antifašistické skinhead crew. Nedávno se na internetu objevil také dokument "The Baldies", který je tak prvním dílem věnujícím se vzniku a fungování Baldies během 80. a na počátku 90. let. Dokument sleduje vznik skupiny, která se původně rekrutovala z místních punks, mediální posedlost nazi-skinheady, vztah k mentalitě gangu, který je typický pro prostředí USA, vznik A.R.A, až se postupně dostane k shrnutí dnešní společenské nálady v USA, v kontextu k novým radikálně pravicovým a konzervativním hnutím, jako je např. alt-right movement nebo Proud Boys. Celý dokument můžete shlédnout zde. (lze nastavit i české titulky)
I když jsem tuhle londýnskou klasiku alá Madness, viděl už asi tisíckrát a moc se mi na jejich další koncert jít nechtělo, vzhledem k tomu, že covid poslední dobou zrušil všechny ska akce, na které jsem se chystal, tak jsem je nakonec vzal, jak se říká "na milost". Buster Shuffle si na začátku dubna udělali zastávku v Praze, v rámci svého evropského tour k jejich nové desce Go Steady, která vyšla letos v březnu, takže jsem byl zvědavý, jestli uslyšíme spíš nové věci, nebo i starší tracky, které znám přece jenom víc. Nakonec playlist byl vyvážený tak akorát a zaznělo možná i víc těch straších věcí, ale to bych sled událostí trochu předbíhal, takže se vrátíme na začátek. "Přistěhovalec", který původně přislíbil účast, to na poslední chvíli odpískává, naštěstí čistě náhodou v páteční podvečer volá Jenda, kterého se mi tak podařilo po skoro 3/4 roce dotáhnout na koncert a tak se potkáváme v 20:30 na Strahově. Sedmička je k mému údivu už docela slušně narvaná, což jsem nečekal, vzhledem k tomu, že Buster Shuffle hrají v Čechách celkem často a na ska už dávno nechodí tolik lidí, co dřív.... možná se to zase začíná obracet k lepšímu, tak uvidíme příště. Vzpomínám si na jejich koncerty před deseti lety, kdy dokázali narvat i malou Lucernu a pět let zpátky Rock Café. Otázka je, jestli by se jim to podařilo i dnes, takže možná Sedmička byla ta nejoptimálnější volba. Zhruba v devět hodin je nazvučeno a kapela je připravena to spustit. Dnes to bude bez předkapely, koncert je v rámci tradiční Skaparády, která příjde po koncertě. Jak tak koukám na sestavu z původního složení, tak jak ho pomatuji já, kontrabas nahradila klasická basovka a z původních členů zůstali už jen frontman/klávesák a bubeník.... nevadí ten sound tam i tak pořád je! Obavy, že zazní spíš nové věci jsou pryč. Hned ze začátku to odpalují tracky "Doesn't Matter", "Come In", "Me Myslef and I" a "Thirty-Eight", což je průřez z prvních dvou alb, které mám naposlouchané v podstatě nejvíc. Sedmička je pěkně narvaná a i před podiem se to začíná celkem mlít. Někdy v půli koncertu, před uvedením songu "At the Bank", zpěvák představuje, čím se v civilním životě živí členové kapely a je to docela zajímavý výčet, od učitele, autobusáka až po chlapa na mateřský :-) Člověk si kolikrát ani neuvědomuje, že i když jde o kapelu, která na scéně dosahuje evropského formátu, tak v reálu jí tvoří lidi jako jsme my, kteří chodí do práce, platí hypotéky a vychovávají děti, což je rozměr, který mám na téhle scéně hrozně rád. No a protože šlo o promo-tour k nové desce, tak na řadu přišlo i pár věcí z alba Go Steady, jako např. "Sucker Punch Blues", "Go Steady", nebo "In History I Still Have You", která mě bavila nejvíc a i podle reakcí publika si myslím, že se nová tvorba bude líbit. Ke konci už začalo tempo kapely ale i lidí před podiem hodně eskalovat. Po asi 3/4 hodině přišli "poslední" přídavky a tady si Buster Shuffle nechali to nejlepší na konec. Zazněli covery "Monkey Man" ve verzi od The Specials, "Message to you Rudie" od Dandy Livingstona a jako třešnička na dortu, která rozsekala všechny v publiku včetně mě s Jendou, ska verze remixu "Out of Space" od Prodigy. Jako úplně poslední a završující track nesměla chybět klasika "Our Night Out", kterou před více jak deseti lety dali o sobě poprvé vědět. No a to byl definitivně poslední song. Musím říct, že tentokrát Buster Shuffle předvedli daleko lepší show, jak před pěti lety v Rockáči, kde jsem je viděl naposled. Sedmička vytvořila skvělou atmosféru, ostatně jako vždy poslední dobou.... mám pocit, že si lidi, možná i díky předchozím lockdownům užívají každý koncert o něco víc, než předtím. Takže nakonec jsem i já byl příjemně překvapen, i když původně jsem čekal, že to bude spíš průměrný koncert o kterém ani nebude mít cenu psát. Po Buster Shuffle přišla na řadu pouštěčka, pod taktovkou už tradičních pražských DJ's. Tady asi už nemá cenu víc popisovat, protože počet vypitých piv a panáků, moje taneční kreace a to v kolik jsme to zabalili, není zrovna to, co by vás asi zajímalo. Na konec tu mám pár vypůjčených videí potvrzující moje slova, že Buster Shuffle stáli za to. (autor: Dusan Klico)
Možná jste si někteří z vás už všimli, že jsem tak trochu zaujatý francouzskou scénou. Ano je to tak, tamní kapely jsou podle mě jedny z nejlepších v Evropě, francouzi jsou prostě punkový virtuozi a Syndrome 81 patří k tomu nejlepšímu co z Francie znám. Kapela působí na scéně už skoro deset let, za tu dobu stihli vydat pár EP a v roce 2017 přišli s kompilačkou "Béton Nostalgie", která by se dala s nadsázkou považovat za jejich první "album". Zatím poslední novinku singl "Loubards Sensibles" vydali v roce 2020, letos se na nás chystají s novou deskou, která by měla spatřit světlo světa někdy v létě. Nejen o jejich rodném Brestu, špatném počasí, šedi města a domácí scéně ale i o riotech Žlutých vest, které se prohnaly Francií v minulých letech jsem si dopisoval se zpěvákem Fabem.
Zdar! Na začátek klasická otázka. Mohl bys trochu představit vaší kapelu, odkud jste, co ve vašem městě nebo i zemi nesnášíte nejvíc? Jak dlouho už hrajete a jak dlouho si myslíš, že ještě hrát budete?
Ahoj, tak začínali jsme jako dvoučlenná kapela, bez záměru to dotáhnout na skutečný projekt. V té době jsme já a Jacky od sebe bydleli nějakých 1500 km a byl to pro nás jen způsob jak se zabavit. Teď všichni žijeme v Brestu, daleko na západě Francie, na konci světa u Atlantiku, kromě našeho bubeníka, který žije na malém ostrově jménem Ouessant na západ od nás. Brest je šedivý, hodně tu prší a je tu daleko od všeho, to je ta horší stránka. Ta lepší stránka je ta, že je to nakonec jedna malá vesnice a děje se tu spoustu věcí v porovnání s ostatními podobně velkými městy. První demo vyšlo na podzim 2013 a první koncert jsme odehráli začátkem roku 2014, pokud si dobře vzpomínám. V současnosti se chystáme vydat naše první LP. Myslím, že jsme kapelu posunuli tak daleko, jak jen jsme byli schopní a tak se klidně může stát, že už žádné další album nebude. Nicméně z připravované desky, která by měla vyjít letos na jaře, budeme už teď hrát pár tracků na koncertech. O plánech do budoucna jsme nikdy nemluvili ale na druhou stranu, jsme si nepředstavovali, že by Syndrome 81 fungovali tak dlouho. Pak přišel Covid, který vše poslal do kytek, takže my ani nevíme co nás čeká dál.
Některé vaše texty jsou celkem depresivní. Hodně z nich je o vašem městě - Brestu. Je Brest opravdu tak šedivá a nudná díra, jak vyplívá z vašich textů?
Brest je tak ponurý a šedivý, protože byl během druhé světové války intenzivně bombardován spojenci, město bylo obsazeno němci, aby tu mohli vybudovat ponorkovou základnu, protože to byla strategická brána k ovládnutí atlantického pobřeží. Proto tu není tolik historických budov. Město bylo po válce poměrně rychle postaveno znovu z šedého panelu. Další faktor je krajina a počasí, které je taky mizerné, hodně tu prší a je zataženo, Brest je známý jako "francouzský Seattle", jedno z nejdeštivějších měst ve Francii. Také tu máme "tradici" nadměrného pití a vyskou míru sebevražd, možná kvůli počasí, možná kvůli poloze, kdo ví? Je to hlavně muzika, která mě nutí psát takové texty, ale ovlivňují mě i knihy a filmy. Nebál bych se trvrdit, že melodie, které Jacky skládá mě vedly k ponoření se do mojí melancholické stránky. Ale upřímně, Brest není tak špatný, právě teď se tu děje spoustu věcí, fakt, že jsme tak "odřízlí" od zybtku Francie nutí lidi aby si věci zařídili sami a tak tu je spoustu místních iniciativ a také silná rocková tradice, která stále pokračuje.
Jako zdroj inspirace zmiňujete hlavně dvě kapely "The Blitz" a francouzskou legendu "Camera Silence". Tyhle dvě jmnéna jsou určitým způsobem spojena s oi! a skinheads. Vím, že nikdo z vaší kapely není skinhead ale hudebně tak působíte na 100%, takže předpokládám, že na vaše koncerty to musí táhnout i spoustu plešek, je to tak?
Také jsme ještě zmiňovali "Negative Approach" a "Criminal Damage". Tak máš různé publikum, někdy je to mix všeho, my sami pocházíme spíš z hardcore-punkové DIY scény, pokud to teda vůbec něco znamená. Většinou hrajeme před striktně hardcore-punkovým publikem ale někdy se může stát, že máme v publiku spíš skinheady, no a někdy je to, jak už jsem říkal, mix všech možných lidí.
V songu "A Feu Et Sang" zpíváte o konfliktu v Sarajevu v 90. letech, o jedné z nejhorších katastrof v moderní historii Evropy. Proč zrovna Sarajevo a proč zrovna konflikt, který se stal před 30 lety? Má někdo z kapely k válce v Jugoslávii nějaký osobní vztah?
Mám rád příběhy z historie. Na Balkán žádné osobní vazby nemám, přečetl jsem docela dost knih, většinou od francouzských reportérů, kteří se konfliktem zabývali. Staří přátelé se stali ze dne na den zuřivými nepřátely, hodně z nich ani pořádně nevěděli proč a za koho vlastně bojují. To je ta absurdita války, která mě na tom zajímá asi nejvíc. Všechny ty osobní tragédie a osudy obyčejních lidí, Sarajevo je toho příkladem. Zájem jsem ale našel i ve válce kterou vedla Francie v Alžírsku, v konfliktu v Irsku ale i v tragédii ve Rwandě.
Možná už to bude venku, až bude tenhle rozhovor na netu ale slyšel jsem, že máte nahráný nový materiál a na jaře bysme mohli čekat nějaké novinky, je to pravda? Můžeš nám k tomu prozradit víc?
V dnešní době trvá realizace desky hrozně dlouho, naše první album "Prisons Imaginaires" by mělo být venku snad v červnu 2022. Nahrávání trvalo věky, jednak, protože mi dalo zabrat dokončit všechny texty a Covid tomu také zrovna nepomohl, protože jsme nemohli zkoušet. Evidentně to nebude tak dobrý jako demo, hahaha. Ty co mají rádi naší hardcorovou stránku, budou naše nové album asi nenávidět, ty co mají rádi naší melodickou stránku si ho snad užijí. Vyjít by měla na Destructure a Sabotage Records v Evropě a na Black Water Records v Americe, podobně jako naše předchozí kompilačka singlů "Béton Nostalgie". Na nové desce bude několik překvapení, víc teď ale prozradit nemůžu.
Někteří lidé ve street-punk scéně tvrdí, že muzika by měla být apolitická, že by politika měla zůstat zavřená v myslích lidí a neměla by být vyjadřována samotnými kapelami. Upřímně, já si nedokážu představit o čem by byl punkrock, kdyby se texty nezabývali vážnými a společensko-politickými tématy.... nicméně, co bys vzkázal těm, kdo tvrdí, že "opravdový" punk musí být apolitický?
Jako kapela si stojíme za tím, že by měl být politický, když už ne v textech, tak v postoji a prohlášeních, ale jak už jsem říkal jsme DIY punkáči, to máš úplně jiný nastavení v uvažování, než u některých lidí ze street-punk scény. Nechci nikoho poučovat ale můžu říct, že na osobní úrovni mě punkrock přivedl a jistě ještě přivede k mnoha politickým tématům, do velké míry rozšířil můj pohled na spoustu věcí a byl součástí mého sebevzdělání, pomohlo my to být lepším člověkem, nebo v to alespoň doufám. Když chodíš hrát o víkendu scrabble, ok může to být apolitické ale, když se rozhodneš se zavřít s pár kámoši do zkušebny, aby jste něco vytvořili, je to svým způsobem politické. Moje vize punkrocku je politická ale každý má svou vlastní představu toho o čem by punk měl být. Ale ta apolitická určitě není ta moje, nicméně nechci teď určovat co je a není punk. Myslím, že je důležitější, aby byl každý jednotlivec schopný zpochybňovat svoje činy a jejich důsledky a svůj vztah k okolí. Každopádně docela těžká otázka.
Franice zažila v minulých letech protesty a rioty hnutí "Žlutých vest". Jaký je tvůj názor na toto hnutí, podporoval jsi je. A dosáhli alespoň části ze svých požadavků. Je tohle hnutí stále aktivní a existuje ve francouzské společnosti velká opozice proti Macronově neoliberální politice, jako tomu bylo v minulých letech?
Byl jsem trochu na pochybách, protože to byl mix různých politických uskupení, zpočátku to vypadalo spontánně, ale nakonec se z toho stal heterogenní dav. Pro někoho to byla úplně první zkušenost s protestním hnutím vůbec. Pořád vlastně nevím, co si o Žlutých vestách myslet, dobrou stránkou je, že lidi z nižší a střední třídy projevili svou nespokojenost a "plivli" svůj hněv do tváře "elitám". Bylo docela neobvyklé, že to ani odbory neviděly. Nakonec je nasral samotný Macron, který takový dlouhodobý protest nečekal a předstíral, že jejich požadavkům rozumí a dělal vše proto, aby protesty skončili ale nakonec se vlastně vůbec nic nezměnilo. No tak uvidíme jestli si na to lidi vzpomenou v příštích volbách. V Brestu každou sobotu stále protestuje asi deset Žlutých vest. Jediný dojem, který mi z toho zbyl je míra policejní brutality, kterou zdokumentoval jeden francouzský novinář, který udělal skvělou práci, když evidoval jednotlivé případy zranění. Docela zarážející je ta úroveň beztrestnosti v policejních řadách.
Francie je díky koloniální minulosti poměrně multikulturní země, což se odráží i v nárůstu nacionalismu a nacionalistických politicích jako je Marine Le Pen a "Národní Fronta". Je velký rozdíl mezi "Národní Frontou" v dobách kdy jí vedl její otec Jean-Marie Le Pen, nebo jádro a ideologie strany zůstala v podstatě pořád stejná?
Její otec nikdy neusiloval o moc, chtěl se zúčastnit voleb ale nikdy mu ve skutečnosti nešlo o to je vyhrát, jediné co chtěl, aby ho bylo slyšet a aby získal pozornost, svojí zkurvenou ideologii nikdy neskrýval. Být zvolen ale nebylo nikdy v plánu. S nástupem jeho dcery a jejího okolí došlo k posunu, jsou přesvědčeni, že mají šanci se chopit moci, a tak všechny svoje fašounské návyky zametli pod koberec. "Starého pána" uklidili stranou a snaží se vypadat jako normální demokratická strana. Bohužel to funguje, jenže v podstatě je to pořád jedna a ta samá ideologie, jen se jim podařilo proniknout mezi dělnickou třídu. Není to tak jednoduché, změnila se nejen "Národní Fronta", ale i ostatní strany a nakonec se proměnila i francouzská společnost. A letos máme v prezidentských volbách tři krajně pravicové kandidáty, přičemž dva z nich jsou celkem vážnými vyzivateli. Francouzi pokračovali s pravicí od roku 2007, zpátky k levici se přiklonili ve volbách v roce 2012, v roce 2017 přišel kandidát "centrista", který se nakonec ukázal víc jako pravičák. Co bude dál, to uvidíme za pár týdnů až příjdou volby.
Jak to aktuálně vypadá s punkem, oi! a hardcorem ve Francii? V jaké kondici je vaše scéna, co se týče koncertů, množství kapel nebo labelů? Dá se říct, že punkrock a oi! je ve Francii pořád atraktivní pro mladou generaci ve věku, řekněme 18-20, nebo tahle subkultura pomalu ale jistě stárne?
Scéna je v mnohem lepší kondici, než byla před 15 lety, teď je na mnohem vyšší úrovni, než kdy předtím. V současnosti máme ve Francii mraky skvělých kapel, i když je to hodně malá komunita a všichni se znají. Ale máš pravdu v tom, že nám chybí nějaká mladá krev, že stárneme, punk už mladou generaci prostě neoslovuje, to je fakt. Ve francouzské DIY scéně máš lidi většinou ve věku 30 až 40 let. Každopádně v některých klubech v Brestu máš publikum z různých věkových kategorií a různých scén, takže možná by stačilo se naučit na nějaký nástroj a založit kapelu, která zaujme mládež. Co se labelů týče, mezi ty nejaktivněnjší patří např. Symphony of Destruction, Destructure Records, nebo Crapoulet Records. Je tu i silná oi! scéna, hlavně v Paříži, kterou má pod palcem label Une Vie Pour Rien, který vydává většinu těhle kapel. Míst pro koncerty není tolik a ve Francii je docela těžké udržet nějaký klub v chodu dlouhodobě. Skvělých kapel je teď všude mraky a různých stylů a co se mi líbí, že stále víc z nich zpívá francouzsky a to mě baví: Utopie, Litovsk, Secteur Pavé, Oi Boys, Années Zéro, Zone Infinie, Turquoise, Deletar, Bleakness Bombardement, Insecurity.... no ani je všechny nemůžu vyjmenovat!
ENGLISH
Hi! First of all classic shit questions. Could you little bit introduce your band, where are you from, what do you hate the most in your city or country? How long have Syndrome 81 been playing and how long do you think will be playing yet?
Hi, we started as a two-piece band by accident with no intention to be a real project. At the time, Jacky and I, where living 1500 km from each other, it was just a fun thing to do. In these days we all live in Brest, far west of France, at the edge of the world on the atlantic side, at the exception of our drummer, who lives on a small island called Ouessant, more west of us. Our city is grey with lots of rain and far from everything, that's for the bad part. The good part is that it's a small village in the end and that's why there are also lots of things happening, compared to some other cities of the same size. The demo was released in fall 2013 and our first gig was early 2014, if I remember well. We are about to release our proper first LP, we consider we pushed almost the project as far as we could and that's why will doesn't have to be another full lenght album. But we intend to play live some tracks of this album to be released during spring 2022. We haven't discuss the future, but we never imagined Syndrome 81 to run that long. Then there has been this hiatus because of covid shit, so we don't really know what's next for us.
Some of your lyrics are quite depressive. Lots of them are about your city - Brest. Is Brest such a grey and boring place to live, that you write lyrics like that?
Brest is a grey city because it has been destroyed by the constant bombing of the allies during second world war, indeed the nazis took over the city to build a military base for theirs submarines, as it was a strategic gate to the control of the atlantic coast. So there are not that much historic buildings. Brest has to be rebuilt quite fast with lots of grey concrete. Here's for the landscape. Second point, the weather is grey too, lots of cloudy skies and lots of rain, Brest is the french Seattle, one of the rainiest city in France... Brest has also a "tradition" of heavy drinking and also high suicide rates, maybe because of the weather, maybe because of geographical position. It's the music that also drove me to write some lyrics like that, but I am also influenced by books and movies. I think the tunes Jacky wrote led me to explore my melancholic side. But honnestly, Brest ain't that bad, lots of stuff happening right now, because we are far from everything, far west of France, people have to make things happen, so there are lots of local initiatives and it has a strong rock city tradition going on too.
As the source of your inspiration you mention mainly two bands "The Blitz" and french legend "Camera Silence". These two names are somehow connected with oi! and skinheads. I know that nobody from you is a skinhead, but musically you act like that on 100%. So it must attract lot of skins to your gigs, is it like that?
We also mentionned "Negative Approach" and "Criminal Damage". There are different crowds. Sometimes mixed crowds, we come from hardcore/punk DIY scene, if that means something, so we play mainly in front of strictly hardcore-punk lovers, but sometimes we can also played in front of a more skinhead oriented crowd, or sometimes it's just mixed.
In the song "A Feu Et Sang" you are singing about conflict in Sarajevo, back in the 90's. It was one of the worst chapter in the modern history of Europe. Why Sarajevo, why conflict that happend 30 years ago? Does anyone from the band has any personal relationship to that?
I like small stories from history. I have no personnal connections to the Balkans. I read quite a few books, mostly by french reporters who covered the conflict. Neighbours, yesterday's friends became fierce enemies, some didn't even really know why and who they fought for, that's the absurdity of war that appeals to me I guess. All these small tragedies, the personnal destinies of common people, the grey zones also and Sarajevo is just a example of this. Because I found interest also in the war led by France in Algeria, by the irish conflict, by what happenned in Rwanda.
Maybe it will be already out, when this interview will be published, but you have some new stuff recorded and in the spring we should expect something new, is it truth? Can you tell us something more about it?
It takes so long nowadays to get a record pressed, apparently our first album called "Prisons Imaginaires" should be out in June 2022. It took ages to record, because I was slowed to finish all the lyrics, and covid shit didn't help because we couldn't practice for a while. It's obviously not as good as the demo, hahaha. People who like our hardcore side will hate it, people who like our melodic side may hopefully enjoy it, it will be out on Destructure Records and Sabotage in Europe, and on Black Water Records for the USA, like our previous record "Béton Nostalgie", our anthology. There will be a few surprises on this record, that's all I can tell now.
Some people in the street-punk scene claims that music should be apolitical, that policy should stay just in the minds of people and don't be expressed by the bands. To be honest, I can't imagine what about would be a punkrock if the lyrics would be out of the serious and politics topics.... anyway, what would you say to that ones, who thinks that "real" punk must be apolitical?
We think it must be political, if not in the lyrics, in the attitude and the statement, but as I said we come from DIY punks, it's a totally different state of mind as some people in the street-punk scene I reckon. I have no lesson to teach, but all I can say is that on a personnal level, punkrock has, is and surely will again introduce me to lots of political issues, it broadened my views on lots of topics, it has been part of my education, despite it's defaults, it helped me to be a better person I hope, if you play scrabble on the weekend, OK it can be apolitical, but if you decide to lock yourself up in a practicing room with a few friends to create something, it's political in some way. My vision of punkrock is political, but everyone has it's own vision of what punk should be. But apolitical is surely not mine, nevertheless we are not in this question for the purity of punk, who is the most punk, I think what matters is that every individual is able to question his/her actions and it's consequences, his/her relation to it's surroundings. Anyway not an easy question to answer.
France has experienced protests and riots of "Yellow Vests" movement in recent years. What is your opinion on this movement, did you support them? And did they reach at least part of theirs requirements? Is this movement still active and is there in the french society big opposition against Macron policy, like back in that years?
I was a bit dubious because there was a mix of different political backgrounds, it seems spontaneous at first but in the end it became an heterogenous crowd, for some people it was great I think because it was the first time for them to get into protest actions. I still don't really know what to think of that movement, the good side is seeing some lower and middle class people showing their discontent, spitting their anger in the face of the "elite". Trade-unions didn't see it coming as well, it was quite unusual. In the end, they got fucked hard by the president, who didn't expect such protest in the long run, and pretend he heard them, and did what ever he could to extinguish the fire but in the end, nothing really changed, we'll see if people remember that episod in the forthcoming election. In Brest, every Saturday there are still like ten yellow vests demonstrating. What I retain from this is the level of the police brutality, one journalist did a good job by keeping the record of the injuries caused by the police during that time, quite impressive, they attain such a level of impunity.
France thanks to the colonial past is quite multicultural country, which reflecting also rise of nationalism and post-fascist politics like Marine Le Pen from "National Front". Is big different between her and "National Front" under the leadership of her father Jean-Marie Le Pen, or the core of the party and ideology is still the same shit?
Her father didn't want to get the power, he wanted to take part in the race for power but not to win, all he wanted was to be heard, and to get attention, he had no filter and didn't hide his stinking ideology. Getting elected was not in the plans. With the rise of his daughter and her surroundings, there has been a shift, they clearly think they can seize power, so they put all their dirty habits under the carpet, put the old man in a closet, and try to look like a normal democratic party. And, unfortunately, it kind of works but it is still the same ideology of course, they just managed to make it to the working class. In the end, this is not that easy, not only the party changed, but the other parties changed and french society evolved too. And this year for the presidential election we have three far right candidates, with two of them being serious challengers. French continued with the right wing in 2007, back to left in 2012, tried the "out from nowhere" guy neither left nor right (but on the end, more right than the traditional right) in 2017, and what will be next, we will see in a few weeks.
How it looks with punk, oi! and hardcore in France? In what condition is your scene, regarding gigs, amount of bands or labels? Can you say that punkrock and oi! in France is still attractive for young generation in the age 18-20, or this subculture is slowly getting older?
The scene is much better than 15 years ago, the level is almost better than ever. There are so many great french bands around nowadays. Even though it's a very small world, everyone knows each other. But as you stated, we are getting old, I don't think punk appeal to the new generations, we lack some new blood that's a fact. We have mostly people in their 30's or 40's in the french DIY scene. Nevertheless, at some shows in Brest, in an alternative spot, it can be crowded with people from different ages and from different scene, so maybe it's learning an instrument and make a band that does appeal to youngsters. There are very active labels like Symphony of Destruction, Destructure Records, Crapoulet Records among others. There is a strong oi! scene, escpecially in Paris and the record label Une Vie Pour Rien releases much of the bands related to this scene. There are not that many spots for gigs, and it's always hard to have a venue in the long run in France. There are great bands around in different style, pretty amazing and more and more bands are singing in french nowadays and I love it: Utopie, Litovsk, Secteur Pavé, Oi Boys, Années Zéro, Zone Infinie, Turquoise, Deletar, Bleakness Bombardement, Insecurity... can't name all the bands!
Buster Shuffle jsou nejen na britské ale i evropské ska scéně, za ty roky už poměrně dobře zaběhnutou kapelou. Kdysi jsem je v jedné recenzi označil za novodobé Madness a za tímto příměrem si dodnes stojím, protože inspirace touto 2tone legendou se v jejich soundu nezapře. Musím přiznat, že od vydání jejich druhé desky "Do Nothing" kapelu už tak aktivně nesleduji, jejich třetí deska "Naked" z roku 2014 pro mě byla velkým zklamáním a tak můj zájem o Buster Shuffle, za posledních pár let pomalu opadl. V březnu 2022 přišli s pátým albem "Go Steady", které mě do určité míry překvapilo. Novinka obsahuje celkem deset zářezů, kapela zde vsadila na to, na co jsme od nich většinou zvyklý a tak se dá s trochou nadsázky říct, že se vrací k tomu co se osvědčilo na prvních dvou albech. Bohužel ať se snažím sebevíc ani po několikanásobném poslechu se mi nedaří najít alespoň jeden song, který by se mi nějak výrazně vryl do paměti. Tím nechci tvrdit, že je deska "Go Steady" špatná, jen mi příjde, že je tak trochu předvídatelná, protože dostaneme přesně to, co už známe a tím se z ní stává nemastná neslaná šedá myš. Prostě podle hesla: "Nenadchne ale ani neurazí". Dobrá, nechám kritiku stranou a i přesto se pokusím vypíchnout ty tracky, které považuji za ty výraznější. Ještě, než začnu na youtube máte malou ukázku v podobě videoklipů k songům Go Steady a In History I still Have You, tak posuďte sami. Prvním z těch, podle mě výraznějších tracků je "Puke in the Duke", který má skvělý early reggae nádech, což není pro Buster Shuffle úplně typické, dalším takovým je song "The Hood", který je přesně tím důvodem, proč je přirovnávám k Madness. Za zmínku stojí další track "New Badge for My Uniform", který má ke ska sice o něco dál, nicméně kytarový motiv v intru a rozjíždějící se konec, dávají tomuhle tracku neuvěřitelnou energii, za poslech také stojí song "Head To Toes", který má příjemný houpavý reggae nádech a tím posledním trackem, který zároveň zakončuje celé album je typická britská 2tone pecka "Sucker Punch Blues", kterou kapela představila na singlu už minulý rok v květnu. Dobrá tedy, když vezmu v potaz konečnou bilanci máme tady výčet pěti tracků, což znamená polovinu desky, což vlastně není úplně špatné. Ano, to sice není ale i tak tu nevidím žádnou extra výraznou píseň, která by mě posadila na zadek a kterou bych si po prvním poslechu musel pustit znovu, nebo kvůli které bych se rozhodl si tuhle desku pořídit. Album "Go Steady" určitě není špatné, je přesně tím co umí Buster Shuffle nejlépe, jenže nepřináší ani nic nového a mě tak zapadá dost do průměru. Nebo možná se mýlím, třeba se mi Buster Shuffle přestávají líbit a tak pro skalního fanouška, může být deska "Go Steady" naprosto skvělá a nabitá novými hitovkami, zatímco můj pohled je opačný. Konec konců, recenze je jen subjektivní názor. Za mě 6 z 10.
