středa 29. prosince 2010

Rozhovor - Prince Buster


Prince Buster (*1938 jako Cecil Campbell) je jeden z mnoha průkopníků jamajské hudby,je autorem známeho hitu Madness, který později předělala stejnojmenná britská 2tone legenda, i on jako mnozí jeho krajané, během 60. let emigroval do Anglie, kde se jeho muzika stala velmi populární mezi tamní Mods komunitou.V 50. letech, v dobách kdy začínali první produkce venkovních sound sytémů, působil Buster jako vyhazovač a zároveň jako ochranka u sound systému Downbeat, budoucího krále jamajského nahrávacího průmyslu, Coxsona Dodda.Po přestěhování do Anglie se dále věnoval nahrávání a producentské činnosti, kterou začal už na Jamajce, přidal se tak ke krajanům jako byli např: Laurel Aitken, Desmond Dekker nebo Mr. Symarip.Později v době 2tone éry (1979-81) byli spolu s Laurelem Aitkenem hlavními „patrony“ a podporovately tohoto hnutí.
Tento rozhovor je z března roku 2003 z jeho vystoupení v Japonsku, našel jsem to na dnes už nefungujícím webu rock-a-shacka.com, takže o okolnostech rozhovoru vám nemůžu říct něco víc, asi jen to že, ten překlad nebyla žádná prdel.

Jak jsi si užil svůj bobyt v Japonsku?

Velmi jsem si to tu užil, opravdu.

Jak si přišel na, jak to jen říct?Lidské perkuse, používané ve ska 60. let?

Ještě jako dítě na Jamajce, když jsme začínali zpívat, neměli jsme peníze na nákup nástrojů a tak jsme improvizovali.Používali jsme různé cínové pánve a klacky a snažily jsme se z toho vyloudit nějaké zvuky a mnoho z nás také používalo svoje ústa.Ve škole při hudební výchově jsme toto využili a byla to paráda.To bylo ještě když, jsme si nemohli koupit bicí a basu, takže jsme museli používat plechovky a pánve,bušili jsme do těch pánví a plechovek a do toho ještě používaly svá ústa.Postupem času když už jsme vyrostli tak jsme si koupily své hudební nástroje ale tenkrát jsme byli ještě děti.

Mohl bys nám říct, jaké písničky hrál nejvíc tvůj sound systém.

No tak byli to písničky jako:Two barrel a second, Toothache, Dumping whith the Duke, Humpty dumpty, Shake a leg, They got to come my away, Time Longer than rope.Bylo jich tenkrát opravdu hodně ale tyto se hrály nejvíc.Ještě jsem tenkrát neměl nahranou Oh Calrolina.

Proč jsi tenkrát rozpustil svůj sound systém?

Tenkrát jsem už nebyl „pánem“ svého soundu ale hlavně to bylo asi z rozhodnutí Emila Sharleta.Emil Sharlet vlastnil Blue beat records v Londýně.Přijel tenkrát na Jamajku a viděl mě, tenkrát jsem se zabýval producentskou činností ale on se zajímal o mé pěvecké a textařské aktivity.Jednou přišel na clash („souboje“ sound systémů) mého sound systému a řekl mi, že bych se měl víc zabývat činností ve studiu než hraní po večerech.Nabídl mi, že by mohl distributovat moje nahrávky v Londýně.Musel jsem o tom dost přemýšlet, protože jsem byl „králem soundů“.Nicméně jsem to udělal, protože mám ve zvyku dávat na rady starších, protože mají víc zkušeností a tak jsem to neochotně udělal ale dnes můžu říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohl udělat.Možná, že kdybych u toho zůstal tak by mě někdo možná i zabil nebo bych já někoho zabil, protože tenkrát to v ghetech dost vřelo a já bych tu třeba nebyl a vy byste neznali moje písničky.Jeho činnost byla pro mě později velmi důležitá, protože díky němu se moje hudba tak rozšířila.A velmi si ho za to vážím.Sice už je mrtvý ale já bych mu za to vše chtěl poděkovat.

Co tě inspirovalo k napsání písní, jako byli Seven wonder of word a Prince of peace, na které měli zřejmě vliv východní filosofie?

Tenkrát se děli na Jamajce různé „ věci“.Hodně jsem začal přemýšlet, fyzicky jsem byl na Jamajce ale duševně jsem byl stále více někde na východě.Vložil jsem do těch písní to co se mi honilo v té době hlavou, byla to moje duševní cesta.Pak jsem napsal ještě jednu „One step beyond“, protože když se člověk dostane do tohoto stavu mysli, tak pak vše vyjde najevo.Moje myšlení tenkrát opravdu směřovalo na východ ale možná i bible mě v tom hodně ovlivnila, protože než jsem se stal muslimem, byl jsem vychováván v křesťanských poměrech.

Jak vám šlo v 60. letech nahrávání?Nahrávaly jste vše na první pokus, šlo vám to rychle?

No bylo to tak i tak.Moje kapela hrála v klubu Baby grand, hráli jsem obvykle do 3. hodin do rána a zkoušeli jsme, když všichni odešli z klubu.Takže když jsme potom přišli do studia tak už byli všichni připravení a šlo nám to rychle a stihli jsme udělat i víc písniček.Někdy nahrávání trvalo dlouho a muzikanti už z toho byli frustrovaní, protože jsem stále trval na svém a hrálo se do té doby dokud to neodpovídalo mým představám.

Co si myslíš o současných jamajských umělcích, což už netvoří hudbu instrumentálně?

Většinou se všichni drží vokálů ale myslím si, že by měli i víc používat dechy, sice nezažily ty časy, kdy byli v hudbě hlavním elementem.Musíme hrát s dechy i dnes aby jsme je přesvědčily o jejich důležitosti.Můžeš třeba udělat dub bez dechů ale já si myslím, že to není to pravé, nahrávka má být kompletní takto je to neúplné.

Co dělali s publikem v dancehallech písně jako Seven wonder of word?

Lidi křičely a prosili abychom to zahráli ještě jednou.Když jsem pak nahrával ve studiu, nedělal jsem to pro komerční účely ale proto abych se udržel „na vrcholu“ sound systémů a abych měl v zásobě hromadu hitů a s těmito deskami jsem pak soutěžil s jinými sound systémy.Měl jsem spoustu nápadů a hodně mých přátel to kopírovalo ale na rozdíl ode mně jejich verze spíše odpuzovaly (smích).Snažil jsem se vždy hledat jiné postupy v hudbě a najít k ní jiný přístup, tak jako jsem to udělal s Oh Carolina.Pozval jsme do studia rastafariánské bubeníky a zakomponoval jsem to do nahrávky i když si to trendy nežádaly.Okamžitě sem se stal králem ska a lidi šílely, zkrátka jsem kreativní, nemám rád monotonost.


Který zpěvák tě ovlivnil nejvíc?

Billy Ekstine, mám všechny jeho nahrávky.Další kdo mě hodně inspiroval byl Jesse Belvin, poslouchal jsem ho s ostatními přátely ale Billy Ekstine mě ovlivnil nejvíc.Ekstine byl jamajský zpěvák?Ne, byl to američan.

Co si myslíš o doprovodné kapele, se kterou si hrál, protože oni jsou přibližně ve stejném věku jako tvoje děti.

Byli příjemným překvapením, užil jsem si to s nimi.Najít staré členy mé kapely je někdy dost obtížné, jsou už staří a hrát na turné se jim opravdu moc nechce ale když jsem slyšel hrát tuto kapelu, tak sem si řek že to bude ta pravá k zahrání mých starých písní a řek jsem klukům z kapely, že když budou pokračovat tímto stylem tak ska dobyje svět (smích).Hrály jsme staré písně a lidem se to líbilo, tím jsem dokázal, že moje hudba nezemře a já v podstatě také ne (smích).Japonci to ocenili a znovu mi dokázaly, že energie ska muziky je stále nakažlivá a já to oceňuji.Bylo příjemné vidět na podiu všechny členy kapely v pork pie hats kloboukách, opravdu hrály velmi dobře.

Dokázal jsi si před 50 lety představit, že na ska budou šílet i lidi v Japonsku a bude se harát po celém světě a co si myslíš o dnešních kapelách?
 


No, když se na to podívám zpětně, tak si někteří lidi myslí že jsem prorok (smích), protože něco podobného jsem v jedné mé písni, nadneseně předpovídal už dříve.Ted se cítím jako kdybych to věděl, že tito mladí,energičtí a houževnatí lidé budou dále reprezentovat ska a myslím si, že jsou to docela dobré kapely.

Jaký máš dojem z Japonska a z japonců?

Miluji zdejší města ale myslím, že činy řeknou víc než slova a jako své uznání Japonsku, se chystám nahrát song Japanese woman.

Jaké byly tvoje producentské metody, muselo být při nahrávání hodně disciplíny?
 
Když jsem měl nějaký nápad, pořádně jsem si to promyslel, prodiskutoval s muzikanty a pak jsme šli do studia a nahrály to, nic víc, níc míň.

A jako zpěvák?

Byl sem textař, producent a zpěvák dohromady, takže sem měl „hlavu“ na obou stranách.

Támhle stojí Duke Vin, on s tebou vlastně prožíval celou tvojí uměleckou kariéru od začátku, můžeš nám o něm říct něco víc?

Je to můj starší kamarád, vyrostli jsme spolu na Charles Street.Tom the Great Sebastian byl 1. jamajský venkovní sound systém a Vinny byl u něj jako dj (na jamajce se říká selector).Byl vysoký, vyfintěný jak model, boty měl vždy naleštěné jak zrcadla a proto se mu začalo říkat Vinny lustre shoes.Vždy stál na Jubliee gardens a vybýral peníze u vstupu, pak šel k pultu s gramofonem a k zesilovačům, tak tam stál, jako stojí teď (smích) ale hlavně, každý kdo prošel kolem něj, když chodily lidi do dancehallu, tak se podíval na jeho naleštěné boty.Později mu umřel syn a odstěhoval se do Anglie, kde začal podnikat a docela se mu dařilo.Stále jsme dobří přátelé, vidím ho často, je pomalu jak moje žena (smích).

Řekni nám něco o tvém „boji“ ve smyslu hesla ONE STEP BEYOND.

Vzhledem k tomu že, jsem starší tak vám mohu, říct, že mě to nikdy nezklamalo nebo tak něco, zkrátka nemůže vás to zastavit, myslím, že by jste se toho měli držet, protože každý z nás dře a svým způsobem „bojuje“ .Podle mě cílem člověka na zemi je dřít a „bojovat“ tak bychom si na to měly zvyknout, nedělat nic bezúčelného a když se dostanete do tohoto bodu tak se tlačte, tlačte dopředu, co to jde.To je důvod proč mám rád box (smích).

Co tě stále, více jak po těch 50 letch žene dopředu, bez ohledu na vše co se za tu dobu stalo.

Hlavní je nenechat tyto věci vstoupnout příliš do halvy, jste chlap, máte ducha, energii jít dál a to je to co vás tlačí dopředu.

Tak a nakonec.Můžeš vzkázat nějaké poselství všem skapeoples na celém světě, něco co by se nemělo nikdy zapomenout?

Ok.Pro všechny fanoušky a všechny hudebníky, kteří mají zájem hrát ska: „jste na správné cestě, vyčkejte, úspěch brzy příjde, protože ska se chystá ovládnout svět“.

Žádné komentáře:

Okomentovat